Lukáš Novák o zážitkové pedagogice, skautingu a Taizé

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Read Full Post »

John Henry Newman – Kardinál, jenž hledal a nebál se najít

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

John H. Newman: Celý život jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Apoštolská konstituce Anglicanorum coetibus česky

Tiskové středisko České biskupské konference přineslo oficiální český překlad apoštolské konstituce (buly) Anglicanorum coetibus:

APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE ANGLICANORUM COETIBUS

V nedávné době z popudu Ducha Svatého skupiny anglikánů vícekrát naléhavě žádaly, aby byly i korporativně přijímány do plného katolického společenství. Apoštolský stolec jejich žádosti přijímal příznivě. Petrův nástupce, který má od Pána Ježíše poslání zajišťovat jednotu biskupského sboru, chránit univerzální společenství všech církví a předsedat mu,[1] musí vytvářet předpoklady pro realizaci této svaté touhy.

Náš Pán Ježíš Kristus totiž založil církev, lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha Svatého,[2] jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[3] Každé rozdělení mezi pokřtěnými v Ježíše Krista je zraněním samotného bytí i poslání církve. Vždyť „toto rozdělení zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“[4] Právě proto Pán Ježíš, dříve než prolil svou krev za spásu světa, prosil Otce za jednotu svých učedníků.[5]

Principem jednoty, který utváří církev jako společenství, je Duch Svatý.[6] On je základem jednoty věřících v učení apoštolů, v lámání chleba a v modlitbě.[7] Avšak církev, analogicky k tajemství vtěleného Slova, není společenstvím jen neviditelným a duchovním, ale i viditelným.[8] „Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.“[9] Společenství pokřtěných v učení apoštolů a v lámání eucharistického chleba se viditelně projevuje poutem ve vyznávání víry v její integritě, v slavení všech svátostí ustanovených Kristem a v řízení kolegiem biskupů spojených s jejich hlavou, kterou je papež.[10]

Jediná Kristova církev, kterou ve Vyznání víry vyznáváme jako jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou, „subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“[11]

Ve světle takovýchto ekleziologických principů se touto apoštolskou konstitucí vydává všeobecně závazné ustanovení, které upravuje zřízení a život osobních ordinariátů pro ty anglikánské věřící, kteří si přejí korporativně vstoupit do plného společenství s katolickou církví. Toto ustanovení je doplněno Komplementárními normami vydanými Apoštolským stolcem.

I. § 1. Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do plného společenství s katolickou církví, zřizuje Kongregace pro nauku víry v rámci územních hranic určité biskupské konference a po předchozí konzultaci s touto konferencí.

§ 2. Na území jedné biskupské konference může být podle potřeb zřízen jeden ordinariát, nebo více ordinariátů.

§ 3. Každý ordinariát je ipso iure veřejnou právnickou osobou; právně je připodobněn diecézi.[12]

§ 4. Ordinariát je tvořen věřícími laiky, duchovními a členy společností zasvěceného života či společností apoštolského života, kteří původně patřili do anglikánského společenství a nyní jsou v plném společenství s katolickou církví, anebo přijímají iniciační svátosti v jurisdikci samotného ordinariátu.

§ 5. Autentickým vyjádřením katolické víry vyznávané členy ordinariátu je Katechismus katolické církve.

II. Osobní ordinariát se řídí normami všeobecného práva a touto apoštolskou konstitucí a je podřízen Kongregaci pro nauku víry a ostatním dikasteriím Římské kurie v souladu s jejich kompetencemi. Platí pro něj i výše zmíněné Komplementární normy a případně další specifické normy vydané pro každý ordinariát.

III. Aniž by se tím vylučovalo slavení liturgie podle římského ritu, ordinariát má oprávnění slavit eucharistii a ostatní svátosti, denní modlitbu církve a další liturgické úkony podle liturgických knih vlastních anglikánské tradici a schválených Apoštolským stolcem, aby tak v katolické církvi dále žily duchovní, liturgické a pastorační tradice anglikánského společenství jako cenný dar živící víru jejích členů a jako bohatství ke vzájemnému sdílení.

IV. Osobní ordinariát je svěřen do pastýřské péče ordináře, kterého jmenuje papež.

V. Pravomoc (potestas) ordináře je:

a) řádná: spojená ze samého práva s úřadem, který mu byl svěřen papežem pro vnitřní i pro vnější fórum;

b) zástupná: vykonávaná jménem papeže;

c) osobní: vykonávaná vůči všem, kdo patří do ordinariátu.

Tato pravomoc je vykonávána společně (cumulative) s pravomocí místního diecézního biskupa v případech, které stanovují Komplementární normy.

VI. § 1. Ti, kteří vykonávali službu anglikánských jáhnů, kněží nebo biskupů, odpovídají požadavkům stanoveným kanonickým právem[13] a nebrání jim iregularity a jiné překážky,[14] mohou být ordinářem přijati jako kandidáti svátosti svěcení v katolické církvi. Pro ženaté duchovní se musí dodržovat normy encykliky Pavla VI. Sacerdotalis coelibatus, č. 42[15] a deklarace In June.[16] Neženatí duchovní se musí podřídit normě celibátu duchovních podle kán. 277, § 1.

§ 2. Při plném dodržení disciplíny celibátu duchovních, závazném v latinské církvi, ať ordinář pro regula připouští k přijetí kněžského svěcení jen neženaté muže. Může podle objektivních kritérií schválených Apoštolským stolcem předložit papeži žádost, aby v jednotlivých případech připustil k přijetí kněžského svěcení i ženaté muže, a udělil tak derogaci ustanovení kán. 277, § 1.

§ 3. Inkardinace duchovních se řídí normami kanonického práva.

§ 4. Kněží inkardinovaní do ordinariátu, tvořící jeho presbyterium, mají rovněž udržovat vztah jednoty s presbyteriem diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu; mají podporovat společné pastorační a charitativní iniciativy a aktivity, které mohou být předmětem dohod uzavřených mezi ordinářem a místním diecézním biskupem.

§ 5. Kandidáti přijetí svátosti svěcení v ordinariátu procházejí formací spolu s ostatními (diecézními) seminaristy, zvláště v oblasti naukové a pastorační formace. Pro respektování zvláštních potřeb seminaristů ordinariátu a jejich formace v anglikánské tradici může ordinariát stanovit programy, které se budou rozvíjet v samotném kněžském semináři, nebo také může zřizovat formační domy spojené s již existujícími katolickými teologickými fakultami.

VII. Ordinář může se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat nové společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života a umožňovat jejich členům svátost svěcení podle norem kanonického práva. Společnosti zasvěceného života pocházející z anglikánství, které jsou nyní v plném společenství s katolickou církví, mohou být na základě oboustranného souhlasu podřízeny jurisdikci ordináře.

VIII. § 1. Při dodržení norem práva může ordinář po vyslechnutí mínění místního diecézního biskupa a se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat osobní farnosti pro pastýřskou péči o věřící, kteří patří do ordinariátu.

§ 2. Faráři ordinariátu mají veškerá práva a povinnosti vymezené Kodexem kanonického práva, které se v případech stanovených Komplementárními normami vykonávají v pastorační spolupráci s faráři diecéze, na jejímž území se nachází osobní farnost ordinariátu.

IX. Jak laici, tak také společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, které pocházejí z anglikánství a přejí si patřit k osobnímu ordinariátu, musí tuto svou vůli vyjádřit písemně.

X. § 1. Při řízení pomáhá ordináři správní rada, která se řídí stanovami schválenými ordinářem a potvrzenými Apoštolským stolcem.[17]

§ 2. Správní rada, jíž předsedá ordinář, se skládá alespoň ze šesti kněží a vykonává funkce stanovené Kodexem kanonického práva pro kněžskou radu a pro sbor poradců i funkce specifikované v Komplementárních normách.

§ 3. Ordinář musí ustanovit ekonomickou radu podle normy Kodexu kanonického práva a s úlohami jím stanovenými.[18]

§ 4. Pro podporu spolupráce s věřícími v ordinariátu musí být ustanovena pastorační rada.[19]

XI. Ordinář se každých pět let má dostavit do Říma na návštěvu ad limina Apostolorum a prostřednictvím Kongregace pro nauku víry, a to také ve spojení s Kongregací pro biskupy a s Kongregací pro evangelizaci národů, má předložit papežovi zprávu o stavu ordinariátu.

XII. Pro soudní kauzy je kompetentním soudem soud diecéze, kde má trvalé kanonické bydliště jedna ze stran, ledaže by ordinariát zřídil svůj vlastní soud. V tomto případě odvolacím soudem je ten, který určí ordinariát a schválí Apoštolský stolec.

XIII. Dekret zřizující ordinariát určí sídlo ordinariátu a – považuje-li to za vhodné – také jeho hlavní kostel.

Chceme, aby tyto naše dispozice a normy byly platné a účinné nyní i v budoucnosti, a to – v případě potřeby – bez ohledu na ustanovení apoštolských konstitucí a výnosů daných mými předchůdci, jakož i dalších norem, a to i těch, které jsou hodny zvláštní zmínky nebo vyžadují derogaci.

Dáno v Římě u sv. Petra 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského.

BENEDICTUS PP XVI

Kongregace pro nauku víry

KOMPLEMENTÁRNÍ NORMY K APOŠTOLSKÉ KONSTITUCI ANGLICANORUM COETIBUS

Podřízenost Apoštolskému stolci

Článek 1

Každý ordinariát je podřízen Kongregaci pro nauku víry a udržuje těsné vztahy se všemi římskými dikasterii v souladu s jejich kompetencemi.

Vztahy s biskupskými konferencemi a s diecézními biskupy

Článek 2

§ 1. Ordinariát se řídí směrnicemi národní biskupské konference, nakolik jsou slučitelné s normami obsaženými v apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus.

§ 2. Ordinář je členem příslušné biskupské konference.

Článek 3

Při výkonu svého úřadu má ordinář udržovat úzké svazky společenství s biskupem diecéze, kde je ordinariát přítomen, aby koordinoval svou pastorační činnost s pastoračním plánem diecéze.

Ordinář

Článek 4

§ 1. Ordinářem může být biskup nebo kněz jmenovaný papežem ad nutum Sanctae Sedis z trojice jmen zaslaného správní radou. Uplatňují se na něj kánony 383–388, 392–394 a 396–398 Kodexu kanonického práva.

§ 2. Ordinář má právo inkardinovat do ordinariátu anglikánské duchovní, kteří vstoupili do plného společenství s katolickou církví, a kandidáty patřící do ordinariátu, které navrhuje pro přijetí svátosti svěcení.

§ 3. Po vyslechnutí biskupské konference a po obdržení souhlasu správní rady a schválení Apoštolským stolcem může ordinář, pokud to považuje za potřebné, zřídit územní děkanáty, které jsou vedeny ordinářovým delegátem a zahrnují věřící z více osobních farností.

Věřící ordinariátu

Článek 5

§ 1. Věřící laici pocházející z anglikanismu, kteří si přejí patřit do ordinariátu, mají být po vykonaném vyznání vírya – při zachování ustanovení kán. 845 – po přijetí iniciačních svátostí zapsáni do příslušného ordinariátního registru. Ti, kteří byli v minulosti pokřtěni jako katolíci mimo ordinariát, nemohou být do něho řádně přijati jako členové, ledaže by byli spjati s rodinou patřící do ordinariátu.

§ 2. Věřící laici a členové společností zasvěceného života a společností apoštolského života jsou při spolupráci na farních nebo diecézních pastoračních či charitativních aktivitách podřízeni diecéznímu biskupovi nebo místnímu faráři, a proto v tomto případě se pravomoc posledně jmenovaných vykonává společně (cumulative) s pravomocí ordináře a faráře ordinariátu.

Klérus

Článek 6

§ 1. Pro připuštění kandidátů k přijetí svátosti svěcení musí ordinář získat souhlas správní rady. S ohledem na anglikánskou církevní tradici a zkušenost může ordinář předložit Svatému otci žádost o připuštění ženatých mužů k přijetí kněžského svěcení v ordinariátu; musí tomu předcházet proces zkoumání založený na objektivních kritériích a potřebách ordinariátu. Taková kritéria stanovuje ordinariát po konzultaci s místní biskupskou konferencí a musí být schválena Apoštolským stolcem.

§ 2. Ti, kdo byli vysvěceni v katolické církvi a následně přilnuli k anglikánskému společenství, nemohou být připuštěni k výkonu posvátné služby v ordinariátu. Anglikánští duchovní, kteří se nacházejí v neregulérní manželské situaci, nemohou být připuštěni k přijetí svátosti svěcení v ordinariátu.

§ 3. Kněží inkardinovaní v ordinariátu dostávajípotřebná oprávnění od ordináře.

Článek 7

§ 1. Ordinář má zajistit patřičnou odměnu duchovním inkardinovaným do ordinariátu a postarat se o jejich sociální pojištění, které by je zabezpečilo pro případ nemoci, invalidity nebo staroby.

§ 2. Ordinář se může s biskupskou konferencí dohodnout na případných zdrojích nebo fondech použitelných pro zabezpečení ordinariátního kléru.

§ 3. V případě potřeby mohou kněží se souhlasem ordináře vykonávat světské zaměstnání, které je slučitelné s výkonem kněžské služby (srov. CIC, kán. 286).

Článek 8

§ 1. I když kněží patří k ordinariátnímu presbyteriu, mohou být zvoleni za členy kněžské rady diecéze, na jejímž území vykonávají pastýřskou péči o věřící ordinariátu (srov. CIC, kán. 498, § 2).

§ 2. Kněží a jáhni inkardinovaní do ordinariátu mohou, podle způsobu určeného diecézním biskupem, být členy pastorační rady diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu (srov. CIC, kán. 512, § 1).

Článek 9

§ 1. Kdekoli se to považuje za vhodné pro pastýřskou péči o věřící, mají duchovní inkardinovaní do ordinariátu být k dispozici pro pomoc diecézi, kde mají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště. V tomto případě jsou podřízeni diecéznímu biskupovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebo úkolu, který dostanou.

§ 2. Pokud se to někde považuje za vhodné, mohou duchovní inkardinovaní do diecéze nebo do společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života s písemným souhlasem svého biskupa respektive svého představeného spolupracovat při pastorační péči ordinariátu. V tomto případě jsou podřízeni ordinářovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebosvěřeného úkolu.

§ 3. V případech uvedených v předchozích paragrafech má být uzavřena písemná dohoda mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo představeným společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života, kde se jasně vymezí hranice spolupráce a vše, co se týká hmotného zabezpečení.

Článek 10

§ 1. Formace ordinariátního kléru musí dosáhnout dvou cílů: 1) společné formace s diecézními seminaristy podle místních podmínek; 2) formace ve zvláště hodnotných aspektech anglikánské tradice realizované v plné harmonii s katolickou tradicí.

§ 2. Kandidáti kněžstvíprochází teologickou formací spolu s ostatními seminaristy v kněžském semináři nebo na teologické fakultě na základě dohody mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo zainteresovanými biskupy. Pro předávání anglikánské tradice mohou kandidáti dostat zvláštní kněžskou formaci podle specifického programu v samotném kněžském semináři, nebo ve formačním domě zřízeném za tímto účelem se souhlasem správní rady.

§ 3. Ordinariát má mít svou Ratio institutionis sacerdotalis schválenou Apoštolským stolcem a každý formační dům má vypracovat svá pravidla schválená ordinářem (srov. CIC, kán. 242, § 1).

§ 4. Ordinář může přijmout jako seminaristy pouze ty věřící, kteří patří do některé osobní farnosti ordinariátu, anebo ty, kdo pocházejí z anglikánství a vstoupili do plného společenství s katolickou církví.

§ 5. Ordinariát pečuje o stálou formaci svých duchovních rovněž účastí na programech připravovaných za tímto účelem na úrovni biskupské konference nebo diecézního biskupa.

Bývalí anglikánští biskupové

Článek 11

§ 1. Bývalý anglikánský biskup, který je ženatý, může být jmenován ordinářem. V tomto případě je v katolické církvi vysvěcen na kněze a vykonává pastýřskou a svátostnou službu v ordinariátu s plnou jurisdikční autoritou.

§ 2. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být pozván, aby pomáhal ordináři ve správě ordinariátu.

§ 3. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být zván k účasti na zasedáních biskupské konference příslušného území stejným způsobem jako emeritní biskup.

§ 4. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu a který nebyl vysvěcen na biskupa v katolické církvi, může požádat Apoštolský stolec o povolení užívat biskupské insignie.

Správní rada

Článek 12

§ 1. Správní rada má podle stanov schválených ordinářem práva a pravomoci, které podle Kodexu kanonického práva přísluší kněžské radě a sboru poradců.

§ 2. Kromě těchto pravomocí potřebuje ordinář souhlas správní rady pro:

a) připuštění kandidáta k přijetí svátosti svěcení;

b) zřízení nebo zrušení osobní farnosti;

c) zřízení nebo zrušení formačního domu;

d) schválení formačního programu.

§ 3. Ordinář kromě toho má vyslechnout názor správní radyve věci směrování pastorace v ordinariátu a podnětů pro zásady formace duchovních.

§ 4. Správní rada má rozhodující hlas:

a) při určení trojice jmen zasílaných Apoštolskému stolci pro jmenování ordináře;

b) při vypracování návrhů na změnu Komplementárních norem ordinariátu, které se předkládají Apoštolskému stolci;

c) při redakci Stanov správní rady, Stanov pastorační rady a Pravidel formačních domů.

§ 5. Složení správní rady je určeno jejími stanovami. Polovinu jejích členů volí kněží ordinariátu.

Pastorační rada

Článek 13

§ 1. Ordinářem zřízená pastorační rada vyslovuje své mínění o pastoračních aktivitách ordinariátu.

§ 2. Pastorační radě předsedá ordinář. Rada se řídí stanovami schválenými ordinářem.

Osobní farnosti

Článek 14

§ 1. Faráři může při pastorační starosti o farnost pomáhat farní vikář jmenovaný ordinářem; ve farnosti má být zřízena pastorační rada a ekonomická rada.

§ 2. Když není farní vikář, může v případě nepřítomnosti, zabránění výkonu nebo smrti faráře, pokud je to třeba, prozatímně převzít řízení osobní farnosti farář toho území, na němž se nachází kostel osobní farnosti (srov. CIC, kán. 541 – pozn. překl.).

§ 3. Pro zajištění pastorační péče o věřící, kteří se nacházejí na území diecéze, kde nebyla zřízena osobní farnost, může ordinář po vyslechnutí názoru diecézního biskupa zřídit kvazifarnost (srov. CIC, kán. 516, § 1).

Papež Benedikt XVI. schválil při audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi předkládané Komplementární normy k apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus, o nichž bylo rozhodnuto na řádném zasedání kongregace, a nařídil jejich zveřejnění.

Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, dne 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského

kard. William Levada
prefekt

+ Luis. F. Ladaria, S.J.
titulární arcibiskup z Thibiky
sekretář

[1] Srov. II. vatikánský koncil. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), č. 23. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; Kongregace pro nauku víry. List Communionis notio, č. 12, 13.
[2] Srov. Lumen gentium (dále jen „LG“), č. 4; II. vatikánský koncil. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (21. listopadu 1964), č. 2. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995
[3] LG 1.
[4] Unitatis redintegratio (dále jen „UR“), č. 1.
[5] Srov. Jan 17, 20–21; UR 2.
[6] Srov. LG 13.
[7] Srov. tamtéž; Sk 2, 42.
[8] Srov. LG 8; List Communionis notio, č. 4.
[9] LG 8.
[10] Srov. CIC, kán. 205; LG 13, 14, 21, 22; UR 2, 3, 4, 15, 20; II. vatikánský koncil. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (28. října 1965), č. 4. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; tentýž, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 22, tamtéž.
[11] LG 8; UR 1, 3, 4; Kongregace pro nauku víry. Deklarace o jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve Dominus Jesus (6. srpna 2000), č. 16. Praha: ČBK, 2000.
[12] Srov. Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Spirituali militum curae (21. dubna 1986), I § 1.
[13] Srov. CIC, kán. 1026–1032.
[14] Srov. CIC, kán. 1040–1049.
[15] Srov. AAS 59 (1967), s. 674.
[16] Srov. Kongregace pro nauku víry. Deklarace z 1. dubna 1981, in: Enchiridion Vaticanum 7, č. 1213.
[17] Srov. CIC, kán. 495–502.
[18] Srov. CIC, kán. 492–494.
[19] Srov.CIC, kán. 511.

Read Full Post »

Vatikán vyjasňuje spekulace o ženatých kněžích v ordinariátech pro anglikány

Vatikán dnes vydal prohlášení k diskusi, která – v souvislosti s ohlášenou apoštolskou konstitucí o anglikánech – propukla kolem otázky ženatých kněží. Zde je jeho celý text:

CLARIFICATION BY THE DIRECTOR OF THE HOLY SEE PRESS OFFICE, FR. FEDERICO LOMBARDI, S.I., ON SPECULATIONS ABOUT THE CELIBACY ISSUE IN THE ANNOUNCED APOSTOLIC CONSTITUTION REGARDING PERSONAL ORDINARIATES FOR ANGLICAN ENTERING INTO FULL COMMUNION WITH THE CATHOLIC CHURCH

There has been widespread speculation, based on supposedly knowledgeable remarks by an Italian correspondent Andrea Tornielli, that the delay in publication of the Apostolic Constitution regarding Personal Ordinariates for Anglicans entering into full communion with the Catholic Church, announced on October 20, 2009, by Cardinal William Levada, Prefect of the Congregation for the Doctrine of the Faith, is due to more than „technical“ reasons. According to this speculation, there is a serious substantial issue at the basis of the delay, namely, disagreement about whether celibacy will be the norm for the future clergy of the Provision.

Cardinal Levada offered the following comments on this speculation: „Had I been asked I would happily have clarified any doubt about my remarks at the press conference. There is no substance to such speculation. No one at the Vatican has mentioned any such issue to me. The delay is purely technical in the sense of ensuring consistency in canonical language and references. The translation issues are secondary; the decision not to delay publication in order to wait for the ‘official’ Latin text to be published in Acta Apostolicae Sedis was made some time ago.

The drafts prepared by the working group, and submitted for study and approval through the usual process followed by the Congregation, have all included the following statement, currently Article VI of the Constitution:

§1 Those who ministered as Anglican deacons, priests, or bishops, and who fulfill the requisites established by canon law and are not impeded by irregularities or other impediments may be accepted by the Ordinary as candidates for Holy Orders in the Catholic Church. In the case of married ministers, the norms established in the Encyclical Letter of Pope Paul VI Sacerdotalis coelibatus, n. 42 and in the Statement „In June“ are to be observed. Unmarried ministers must submit to the norm of clerical celibacy of CIC can. 277, §1.

§2. The Ordinary, in full observance of the discipline of celibate clergy in the Latin Church, as a rule (pro regula) will admit only celibate men to the order of presbyter. He may also petition the Roman Pontiff, as a derogation from can. 277, §1, for the admission of married men to the order of presbyter on a case by case basis, according to objective criteria approved by the Holy See.

This article is to be understood as consistent with the current practice of the Church, in which married former Anglican ministers may be admitted to priestly ministry in the Catholic Church on a case by case basis. With regard to future seminarians, it was considered purely speculative whether there might be some cases in which a dispensation from the celibacy rule might be petitioned. For this reason, objective criteria about any such possibilities (e.g. married seminarians already in preparation) are to be developed jointly by the Personal Ordinariate and the Episcopal Conference, and submitted for approval of the Holy See.“

Cardinal Levada said he anticipates the technical work on the Constitution and Norms will be completed by the end of the first week of November.

———-

Několik poznámek česky, jak to Oslík chápe podle tohoto i předchozích prohlášení:

• Spekulace o tom, že se konstituce zdržela kvůli otázce necelibátních kněží, podle kard. Levady nejsou podložené. Ke zpoždění skutečně došlo, avšak pouze z technických důvodů jako je hledání optimálních a konzistentních právních termínů v různých jazycích.
• Zdá se, že i v personálních ordinariátech pro anglikány bude za „řádný“ stav kněze pokládán stav celibátní.
• Současní ženatí anglikánští duchovní budou moci být vysvěceni na katolické kněze, tyto případy však budou individuálně posuzovány jako dosud. Přesto si nicméně myslím, že to bude rychlejší a hladší proces, než dosud.
• Ordinariát bude moci mít své seminaristy nebo dokonce vlastní seminář, vznikne-li taková pastorační potřeba. Je z toho zřejmé, že personální ordinariáty mají být trvalou, nikoliv přechodnou součástí církevních struktur.
• Tito seminaristé budou v „řádných“ případech celibátní.
• Opět na základě individuální výjimky bude možné, aby se seminaristou ordinariátu stal ženatý muž.
• Pravidla pro posuzování těchto výjimek připraví peronální ordinariáty a biskupské konference v zemích, kterých se to bude týkat, a budou schválena Římem.
• Apoštolská konstituce by mohla být dokončena cca na konci prvního týdne v listopadu. (To ještě nutně neznamená, že bude záhy publikována.)

K tématu již zde na blogu vyšlo:

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky
RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Read Full Post »

RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Na článek Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky jsem v RC Monitoru 23/2009 navázal následujícím komentářem.

Kardinál John Henry Newman

V 19. století diskutovali angličtí katolíci o vytvoření „Anglikánské uniatské církve,“ která by poskytla útočiště anglikánům konvertujícím ke katolicismu. Kardinál John Henry Newman, sám konvertita, pochyboval, že by z bohaté státní Church of England přecházely do chudé katolické popelky potřebné zástupy věřících, ale řekl: „Nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby to Svatý Stolec uznal za schůdné a rozhodl se podobný plán podpořit… Modlím se za nalezení prostředků, které k nám přivedou to množství dobrých lidí, kteří se chvějí u našich bran.“ A dodal, že jednou pro tuto ideu přijde vhodnější doba.

V září Vatikán oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Británii, aby tam blahořečil kardinála Newmana. A 20. října sdělil, že vyplní jeho sen. Vyjde apoštolská konstituce, která v katolické církvi vytvoří novou organizační strukturu, umožňující začlenění anglikánů i s jejich liturgií, zvyky a ženatými duchovními. Půjde o personální ordinariáty v rámci biskupských konferencí, podobné vojenským ordinariátům pro vojáky.

Přišla vhodná doba? Anglikánské společenství je rozerváno vnitřními spory, zejména ohledně ordinace žen a necelibátních homosexuálů na pastory. Konzervativní část anglikánů, tzv. High Church nebo Anglo-Catholics, už dávno inklinuje k Římu a vyrovnala se s  odlišnostmi teologickými, ale ne s liturgickými. Jejich pastoři slouží mši vycházející z předtridentského ritu, za oltářní mřížkou, v shakespearovské angličtině, s důstojnou hudbou. Liturgická praxe většiny katolických farností je pro ně velký ústupek. Nyní však ustoupil Řím. Podle odhadů může nabídku přijmout několik biskupů, stovky pastorů a desetitisíce věřících na ostrovech, a možná řádově více celosvětově. Duchovní mohou být vysvěceni na katolické kněze, a pokud jsou svobodní, i na biskupy.

Vyčerpal se ekumenismus v pojetí 20. století? Ano. Teologické disputace odborných komisí dosáhly dílčích úspěchů, ale narazily na svůj strop. Dalšímu pokroku již nebrání teologie, ale především etická témata. Předpověděl to kard. Newman, který napsal, že se síly sekularismu časem zmocní velké části protestantů a ti již nebudou bojovat proti sekularismu, ale v jeho řadách proti Církvi. Někteří anglikánští biskupové dnes aktivně propagují potraty – jaký má smysl vést s nimi dialog třeba o otázce očistce? Cílem ekumenismu přece není věčné jednání, nýbrž dosažení jednoty těch, kteří ji opravdu chtějí. Benedikt XVI. učinil odvážný krok správným směrem.

David Petrla

Read Full Post »

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Světové anglikánské společenství (Anglican communion), jehož formální hlavou je anglická královna, čítá asi 77 milionů věřících. Z toho cca 27 mil. žije ve Velké Británii a 2 mil. v USA (Episkopální církev). V Británii navštěvuje nedělní bohoslužby asi 900 tisíc anglikánských věřících. Pro srovnání, katolíků je v Británii asi 4,5 mil. a do kostela z nich pravidelně chodí asi milion – přičemž z nemalé části jde o polské imigranty. (Počty jsou orientační.)

Mezi Katolickou a Anglikánskou církví byl vždy určitý pohyb konvertitů oběma směry. Asi nejznámějším konvertitou ke katolicismu je kardinál John Henry Newman. Vatikán před několika týdny k překvapení mnoha pozorovatelů oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Spojené Království, aby jej v jeho zemi prohlásil za blahoslaveného.

Ale tím překvapení neskončila. Dnes přišla bomba. Podívejte se na záběry z tiskové konference prefekta Kongregace pro nauku víry, kardinála Williama Levady:

Kongregace vydala tuto nótu, v níž informuje o připravované apoštolské konstituci (to je dokument zásadního právního významu) Svatého Otce.

Kard. Levada hovořil o významném množství anglikánských věřících z celého světa, kteří se v posledních letech jednotlivě i ve skupinách oficiálně dotazovali na možnost vstupu do Katolické církve:

Tito anglikáni, kteří oslovili Svatý Stolec, dali jasně najevo svoji touhu po plné, viditelné jednotě s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou Církví. Současně nám sdělili, jaký význam má jejich anglikánská tradice spirituality a bohoslužby pro jejich cestu víry.

V posledních letech je proud konverzí více či méně jednosměrný. Mnoho anglikánů se stává katolíky, v USA v několika případech vstoupily do Katolické (ale i do Pravoslavné) církve najednou celé episkopální farnosti. Důvodem je výrazný posun některých církví v rámci anglikánského společenství liberálním směrem, přičemž tento posun je iniciován shora a pro část věřících je obtížně stravitelný. Kamenem úrazu se stala zejména kněžská a biskupská svěcení žen, kněžská a (v jednom případě) biskupské svěcení necelibátních homosexuálů a žehnání homosexuálním svazkům.

S těmito změnami celosvětově nesouhlasí více než polovina anglikánských věřících, zejména afrických, avšak přirozeně jen velmi malá část z nich se odhodlá přejít do tradičnějšího církevního společenství, nejčastěji do Katolické církve. Náklady konverze jsou obrovské – jiná nauka, jiní lidé, jiné obřady, jiné zvyky, jiné svátky… není divu, že jen málokdo sebere potřebnou odvahu.

Je třeba si uvědomit, že konzervativní anglikáni (někteří si říkají anglokatolíci, Anglo-Catholics) jsou v mnoha ohledech tradičněji zaměření, než většina katolíků. Jejich liturgie je náročná a vznešená, podobá se spíše staré Tridentské liturgii (mimořádná forma latinského ritu), než moderní katolické liturgii (řádná forma ritu). Jejím jazykem je sakrální angličtina, tedy staroangličtina.

Papež nyní těmto věřícím rozhodování usnadňuje přípravou nové církevní struktury v rámci církevního práva, kterou ustanoví připravovaná apoštolská konstituce. Jedná se o personální ordinariáty, které umožní přijmout anglikánské věřící, ale i kněze a biskupy, a přitom pro ně zachovat některé prvky anglikánské liturgie a spirituality.

Pro zbytek článku si dovolím použít formu otázek a odpovědí. Mějte prosím na paměti, že nejsem žádný expert na nic církevního a dostupné informace o této zásadní novince jsou zatím velmi neúplné. Mohu se v čemkoliv mýlit!

Otázky a odpovědi

Co je personální ordinariát?

Nová právně-organizační struktura v Katolické církvi, podobná dnešním vojenským ordinariátům, které v mnoha zemích sdružují vojáky, kteří jsou katolíky. Jedná se o církevní okrsek, což je základní organizační jednotka církve. Tou jsou typicky diecéze, které jsou definovány územně. Personální (osobní) církevní okrsek je však definován osobami, které jsou jeho členy, není tedy vázán na určité území, nebo ne striktně.

Čím se liší personální ordinariát od personální prelatury, jako je Opus Dei?

To se teprve dozvíme. Můj předběžný názor je, že zatímco personální prelatura je globální, personální ordinariáty budou existovat v rámci jednotlivých církevních provincií a budou součástí národních biskupských konferencí. Nebudou však v některých ohledech podřízeny diecézním biskupům, ale budou s nimi spolupracovat.

Kdo bude stát v čele personálního ordinariátu?

Měl by to být ordinář, což může být původně anglikánský biskup nebo osvědčený kněz, který bude vysvěcen na katolického biskupa nebo kněze. Zdá se, že bude vyžadovanou podmínkou, aby žil v celibátě. (I v dnešních východních katolických církvích a pravoslavných církvích, kde mohou být na kněze svěceni ženatí muži, jsou biskupy výhradně celibátníci.)

Budou moci do nových struktur přejít současní ženatí anglikánští kněží a zachovat si své pastýřské postavení?

Nepochybně ano.

Budou moci být pro tyto struktury svěceni noví ženatí kněží?

Nevím, je to jedna z otevřených otázek. Vidím to tak na 50:50.

Budou se moci v těchto nových ordinariátech stát katolickými kněžkami dnešní anglikánské kněžky?

Určitě ne.

Vzniká zde anglokatolická církev s vlastním anglokatolickým obřadem?

Myslím, že ne. Ta by byla globální a ne rozdělená po jednotlivých zemích. Církve anglikánského společenství jsou typicky církvemi národními a tento jejich charakter budou patrně chtít zachovat i případní konvertité, pokud jich bude větší množství.

Bude možné v rámci personálního ordinariátu zachovat dnešní anglikánskou liturgii?

Myslím, že téměř jistě ano, asi s jistými změnami, ale spíše drobnými. Je to jeden z důvodů, proč se to celé dělá. A existuje precedens – již dnes jsou v USA farnosti anglikánských konvertitů, které slaví tuto liturgii.

Kolik anglikánů může přijmout tuto nabídku a vstoupit do Katolické církve?

Různí publicisté odhadují, že v průběhu cca deseti let by mohly do Katolické církve díky tomuto opatření přejít jednotky až desítky tisíc věřících ve Velké Británii a o řád více celosvětově. Půjde pravděpodobně téměř výhradně o praktikující a konzervativně orientované věřící.

Když přejde do Katolické církve celá anglikánská farnost, vezme si s sebou také svůj kostel?

Dobrá otázka! Počítám, že se to bude řešit případ od případu a bude kolem toho nemálo zlé krve.

Vidíme zde možný předobraz toho, jak bude normalizováno postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX, někdy nazýváni „lefébvristé“) v rámci Katolické církve?

Podle mého soudu ano. Rozhodně se taková myšlenka nabízí.

Je to dobrý krok?

To si pište! 🙂

Read Full Post »

Papež v ČR: Promluva na ekumenickém setkání

Promluva na ekumenickém setkání

Praha, Arcibiskupský palác, 27. září 2009

Vážení páni kardinálové,
Vaše Excelence,
bratři a sestry v Kristu,

jsem vděčný všemohoucímu Bohu, že mi dal příležitost setkat se s vámi, kteří zde zastupujete různé křesťanské komunity této země. Děkuji doktoru Pavlu Černému, předsedovi Ekumenické rady církví v České republice, za milá slova, kterými mě vaším jménem přivítal.

Moji milí přátelé, Evropa stále prodělává mnoho změn. Těžko uvěřit, že uplynula jen dvě desetiletí od doby, kdy pád bývalých režimů zahájil sice nelehký, ale tvořivý přechod k politickým strukturám umožňujícím vetší účast všech. Během tohoto období se křesťané spojili s ostatními lidmi dobré vůle k obnově spravedlivého politického řádu. Také dnes pokračují v hledání nových cest k vzájemnému pochopení, pokojné spolupráci a rozvoji společného dobra.

Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a  “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu (srv. Spe salvi, 22). Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?

Křesťanství má mnoho co nabídnout v praktické i etické oblasti, protože evangelium nikdy nepřestává inspirovat muže a ženy, aby se zapojili do služby bratřím a sestrám. Málokdo by o tom pochyboval. Avšak ti, kdo mají pohled upřený na Ježíše z Nazareta a hledí na Něj očima víry, vědí, že Bůh nabízí hlubší skutečnost, která je přesto neoddělitelná od “ekonomie” lásky činné v tomto světě (srv. Caritas in veritate, 2): nabízí spásu.

Ten pojem má sice mnoho vedlejších významů, vyjadřuje však něco základního a univerzálního o lidské touze po štěstí a dokonalosti. Naznačuje vroucí tužbu po smíření a společenství, jež samovolně vyvěrá z hlouby lidského ducha. Je to ústřední pravda evangelia a cíl, k němuž míří veškerá evangelizační a pastorační péče. Je to kritérium, k němuž křesťané neustále soustřeďují svůj zájem, když se snaží uzdravit rány minulých rozdělení. Za tímto účelem – jak zmínil Dr. Černý – Svatý stolec s potěšením v roce 1999 hostil mezinárodní sympozium o Janu Husovi, aby usnadnil debatu o složitých a neklidných náboženských dějinách v této zemi a obecněji v Evropě (srov. Papež Jan Pavel II, Promluva k mezinárodnímu sympoziu o Janu Husovi, 1999). Modlím se, aby podobné ekumenické iniciativy přinesly plody nejen ve snaze o jednotu křesťanů, ale i k prospěchu celé evropské společnosti.

Čerpáme důvěru z vědomí, že poselství církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost. Když Evropa naslouchá dějinám křesťanství, naslouchá svým vlastním dějinám. Její představy spravedlnosti, svobody a sociální zodpovědnosti, stejně jako její kulturní a právní instituce ustanovené, aby uchovávaly tyto pojmy a předávaly je budoucím generacím, jsou formovány křesťanským dědictvím. Vskutku, její pamět minulosti živí její úsilí o budoucnost.

To je důvod, proč křesťané čerpají z příkladů takových postav jako jsou svatý Vojtěch a svatá Anežka Česká. Jejich odhodlání šířit evangelium bylo podloženo přesvědčením, že křesťané by se neměli krčit ze strachu před světem, ale spíše se odvážně podělit o poklady pravdy, které jim byly svěřeny. Podobně i dnes musí mít křesťané odvahu otevřít se přítomné realitě, ocenit vše, co je ve společnosti dobré, a povzbuzovat muže i ženy k zásadnímu obrácení, které vyplývá ze setkání s Kristem a ústí do nového života v milosti.

Z tohoto pohledu jasněji chápeme, proč křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schématů. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu podílet se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.

Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu (srv. Iz 11,1-2; Ex 35,31) osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.

S těmito myšlenkami a s bratrskou láskou k vám a k členům jedntolivých vašich komunit, vám vyjadřuji své hluboké díky a svěřuji vás všemohoucímu Bohu, který je naší pevnou tvrzí, naším nedobytným hradem a naším vysvoboditelem (Ž 144,2). Amen.

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Papež v dopise vysvětluje, proč zrušil exkomunikace tradicionalistických biskupů

Po skončení postních duchovních cvičení, 10. 3. 2009, poslal papež Benedikt XVI. všem biskupům katolické církve osobní dopis, v němž objasňuje důvody a okolnosti zrušení exkomunikací čtyř biskupů nedovoleně vysvěcených Mons. Marcelem Lefébvrem.

Dopis dnes publikovalo Radio Vatikán. Překlad P. Milana Glasera SJ si můžete přečíst i na tomto blogu:

List Benedikta XVI. biskupům katolické církve

Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem

Drazí bratři v biskupské službě!

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů, vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem bez pověření Svatého stolce, vyvolalo z různých důvodů uvnitř církve i mimo ni diskusi tak vášnivou, že to již dlouho nemělo obdoby. Mnozí biskupové se cítili zaskočeni událostí, která se neočekávaně stala stěží pozitivně zařaditelnou do záležitostí a úkolů dnešní církve. Třebaže mnozí biskupové a věřící byli ze zásady ochotni hodnotit Papežovu ochotu ke smíření pozitivně, namítala se proti tomu otázka, zda je takové gesto vhodné ve srovnání s opravdu naléhavými potřebami života víry v naší době. Některé skupiny navíc otevřeně obviňovaly papeže, že se chce vrátit zpět před Koncil a rozpoutala se tak vlna protestů, jejichž hořkost vyjevila rány, sahající hlouběji do minulosti. Cítím se proto nucen obrátit se k vám, drazí spolubratři, a podat slovo na vysvětlenou, které má pomoci pochopit úmysly, které při tomto kroku vedly mne i kompetentní úřady Svatého stolce. Doufám, že tímto způsobem přispěji k pokoji v církvi.

Nešťastnou a pro mne nepředvídatelnou skutečností bylo to, že případ Williamson zastínil zrušení exkomunikace. Diskrétní gesto milosrdenství vůči čtyřem biskupům, platně, ale nedovoleně vysvěceným, se rázem stalo něčím naprosto odlišným, totiž popřením smíření mezi křesťany a židy, a tudíž jakýmsi zrušením toho, co v této věci pro církev objasnil Koncil. Výzva ke smíření s církevním uskupením, zapleteným do procesu separace, se tak proměnila ve svůj opak, tedy ve zdánlivý krok zpět ve vztahu ke všem dřívějším krokům smíření mezi křesťany a židy, které byly od Koncilu učiněny, krokům, jejichž sdílení a prosazování bylo od začátku předmětem mojí osobní teologické práce. To, že došlo k tomuto překrytí dvou protichůdných procesů a na okamžik vneslo nepokoj mezi křesťany a židy jakož i do samotné církve, je věc, které mohu jenom hluboce želet. Bylo mi řečeno, že pozorným sledováním zpráv, dostupných na internetu, by bylo možné včas se seznámit s problémem. Vyvozuji z toho poučení, že napříště bude třeba, aby Svatý stolec přikládal větší pozornost tomuto zdroji informací. Byl jsem zarmoucen skutečností, že také katolíci, kteří by v zásadě mohli lépe vědět, jak se věci mají, domnívali se, že mne musí vystavit neskrývané nevraživosti. O to více proto děkuji židovským přátelům, kteří pomohli pohotově odstranit nedorozumění a nastolit opět ovzduší přátelství a důvěry, které – stejně jako za papeže Jana Pavla II. – existovalo během celého mého pontifikátu a díky Bohu existuje i nadále.

Další chyba, která mne upřímně mrzí, spočívá v tom, že význam a meze disciplinárního kroku z 21. ledna 2009 nebyly odpovídajícím způsobem vysvětleny ve chvíli jeho zveřejnění. Exkomunikace se dotýká osob, nikoli institucí. Biskupské svěcení bez papežského pověření znamená nebezpečí schizmatu, protože zpochybňuje jednotu biskupského sboru s Papežem. Církev proto musí reagovat nejtvrdším trestem, aby tímto způsobem vyzvala potrestané osoby k lítosti a návratu k jednotě. Dvacet let po oněch svěceních tohoto cíle, bohužel, ještě nebylo dosaženo. Zrušení exkomunikace směřuje ke stejnému cíli jako samotný trest: vyzývá znovu ony čtyři biskupy k návratu. Toto gesto bylo umožněno po té, co dotyční vyjádřili své uznání s principiální linií Papeže a jeho Pastýřské moci, i když s jistými výhradami k věroučné autoritě Papeže a Koncilu. Tím se vracím k rozlišení mezi osobou a institucí. Zrušení exkomunikace bylo krokem na poli církevní disciplíny. Osoby byly zbaveny zátěže svědomí, kterou uvaluje nejtěžší církevní trest. Je zapotřebí rozlišit tuto úroveň od oblasti věroučné. Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi žádné kanonické postavení, se v posledku nezakládá na disciplinárních, ale na věroučných důvodech. Dokud Bratrstvo neobdrží kanonickou pozici v církvi, tak ani jeho služebníci nebudou svou službu konat v církvi legitimně. Je třeba proto rozlišovat mezi disciplinární rovinou, která se týká osob jako takových, a rovinou věroučnou, která se týká služby a instituce. Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně.

Z hlediska této situace mám v úmyslu, aby Papežská komise „Ecclesia Dei“, ustanovená roku 1988 jako kompetentní pro záležitosti, týkající se komunit a osob, které pocházejí z Bratrstva sv. Pia X. nebo podobných uskupení a chtějí se vrátit k plnému společenství s Papežem, byla v budoucnu spojena s Kongregací pro nauku víry. Tím bude vyjasněno, že problémy, o nichž je třeba nyní jednat, mají povahu bytostně věroučnou a týkají se především přijetí 2. Vatikánského koncilu a pokoncilního učitelského úřadu Papežů. Kolegiální úřady, s nimiž Kongregace společně studuje otázky, které jsou na pořadu jednání (zejména při obvyklém středečním setkání kardinálů a na jejich každoročním nebo každé dva roky se opakujícím plenárním zasedání), zaručují společnou účast prefektů různých římských Kongregací a představitelů světového episkopátu na chystaných rozhodnutích. Není možné zablokovat autoritu učitelského úřadu církve rokem 1962, to musí být Bratrstvu zcela jasné. Avšak některým z těch, kdo se prohlašují za velké obránce Koncilu, musí být rovněž připomenuto, že 2. Vatikán s sebou nese celé věroučné dějiny církve. Kdo chce být poslušný Koncilu, musí přijmout víru, vyznávanou během staletí a nemůže ji odseknout od kořenů, z nichž žije její strom.

Doufám, drazí bratři, že tímto bude objasněn pozitivní smysl, jakož i meze kroku, jenž byl učiněn 21. ledna 2009. Nyní však zůstává otázka: Byl tento krok nezbytný? Představoval opravdu prioritu? Nejsou snad věci mnohem důležitější? Zajisté existují věci mnohem důležitější a naléhavější. Myslím, že jsem priority svého pontifikátu ozřejmil v promluvách, pronesených na jeho začátku. To co jsem tehdy řekl, zůstává v nezměněné podobě mou hlavní linií. První priorita Petrova nástupce byla jednoznačně dána Pánem ve večeřadle: „Ty.. utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32). Petr sám formuloval tuto prioritu nově ve svém prvním listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). V naší době, kdy je víra na rozsáhlých územích vystavena nebezpečí zániku jako plamen, který už nemá čím se živit, je prioritou nadřazenou všemu, zpřítomňovat Boha v tomto světě a otevírat lidem přístup k Bohu. Nikoli k jakémukoli bohu, ale k onomu Bohu, který mluvil na Sinaji, onomu Bohu, jehož tvář rozpoznáváme v lásce, která se vydává až do krajnosti (srov. Jan 13,1), v Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Opravdovým problémem tohoto našeho dějinného období je, že se Bůh vytrácí z horizontů lidí a že zhasnutím světla, jež přichází od Boha, bude lidstvo postiženo dezorientací, jejíž ničivé účinky se projevují stále více.

Vést lidi k Bohu, k Bohu, který mluví v Bibli – to je nejvyšší a základní priorita církve a Petrova nástupce v této době. Odtud plyne jako logický důsledek, že musíme mít na srdci jednotu věřících. Jejich nesvornost, jejich vnitřní opozice zpochybňuje věrohodnost jejich mluvení o Bohu. Proto je snaha o společné svědectví víry křesťanů – o ekumenismus – obsažena v této nejvyšší prioritě. K tomu patří i nutnost, aby všichni, kdo věří v Boha, hledali společně pokoj, snažili se vzájemně sblížit a společně, byť v různosti svých pojetí Boha, kráčet ke zdroji Světla. A to je mezináboženský dialog. Kdo hlásá Boha jako Lásku „až do krajnosti“, musí vydávat svědectví lásce, s láskou se věnovat trpícím, odmítat nenávist a nepřátelství. A to je sociální dimenze křesťanské víry, o níž jsem mluvil v encyklice Deus caritas est.

Pokud tedy namáhavé úsilí o víru, naději a lásku ve světě představuje pro církev v tuto chvíli (a vždy v různých formách) pravou prioritu, potom jsou jeho součástí také smíření malá a prostřední. To že gesto podané ruky způsobilo tak velký povyk a proměnilo se tak vlastně na opak smíření, je fakt, který je třeba vzít na vědomí. Nyní se však táži: Bylo a je opravdu chybné jít také v tomto případě vstříc bratru, který „má něco proti tobě“ (srov. Mt 5,23), a usilovat o smír? Nemá se snad také občanská společnost snažit předcházet radikalizacím a jejich případné stoupence, pokud možno, opětovně zapojit do velkých sil, utvářejících život společnosti, aby nedošlo k segregaci s veškerými jejími důsledky? Copak může být naprosto pomýlené, snažit se mírnit strnulost a restrikce, aby byl dán prostor tomu, co je pozitivní a použitelné pro celek? Sám jsem v letech po roce 1988 viděl, jak se návratem komunit, které byly předtím odděleny od Říma, změnilo jejich vnitřní klima; jak se návratem do velké a široké společné církve dospělo k překonání jednostranných pozic, uvolnila se strnulost, takže z toho pak pro celek vyšly najevo pozitivní síly. Může nás nechat zcela lhostejnými komunita, která má 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 řeholníků, 164 řeholnic a tisíce věřících? Myslím kupříkladu na 491 kněží. Nemůžeme znát spleť jejich motivací. Nicméně si myslím, že by se nerozhodli pro kněžství, kdyby tam vedle různých chorobných a zdeformovaných prvků nebyla láska ke Kristu a vůle hlásat Ho spolu s živým Bohem. Copak je můžeme jako představitele radikálního okrajového uskupení prostě vyloučit ze snahy o smíření a jednotu? Co bude pak?

Zajisté jsme dlouhou dobu a znovu při této konkrétní příležitosti slyšeli od představitelů oné komunity mnohá rozladění: pýchu a přemoudřelost, lpění na jednostrannostech atd. Z lásky k pravdě však musím dodat, že jsem obdržel také celou řadu dojemných svědectví vděčnosti, v nichž byla patrná otevřenost srdcí. Neměla by si velká církev dopřát také velkodušné vědomí širokého rozletu, který je jí vlastní; vědomí příslibu, který jí byl dán? Nemáme snad jako dobří vychovatelé být schopni také přehlédnout různé nedobré věci a starat se o to, jak vyvádět ze sevřenosti? A nemáme snad připustit, že se i v církevním prostředí objevilo nějaké to rozladění? Někdy se zdá, že naše společnost jakoby měla zapotřebí alespoň nějakou skupinu, které není vyhrazena žádná tolerance a proti níž je možné klidně rozpoutat nenávist. A osmělí-li se někdo – v tomto případě Papež – přiblížit se k ní, ztratí i on právo na toleranci a lze jej vystavit zášti bez obav a okolků.

Drazí bratři a sestry, ve dnech, kdy mne napadlo napsat tento dopis, jsem měl shodou okolností v římském semináři vyložit a komentovat úryvek z listu sv. Pavla Galaťanům 5,13-15. S údivem jsem zaznamenal, jak bezprostředně se tyto věty týkají současné situace: „Svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!“ Byl jsem vždy nakloněn, považovat tuto větu za jednu z řečnických nadsázek, které se občas u svatého Pavla vyskytují. Z určitých hledisek tomu tak může být. Bohužel, však ono „koušete se a požíráte“ dnes v církvi také existuje jako výraz špatně vykládané svobody. Překvapuje snad, že ani my nejsme lepší než Galaťané? Nebo že jsme přinejmenším ohroženi stejnými pokušeními? Že se musíme stále znovu učit správnému užívání svobody? A že se stále znovu musíme učit té nejvyšší prioritě: lásce? V den, kdy jsem o tom hovořil v semináři, se v Římě slavil svátek Matky důvěry. Maria nás skutečně učí důvěře. Ona nás vede k Synovi, kterému můžeme všichni důvěřovat. On nás povede i v bouřlivých dobách. Chtěl bych tímto ze srdce poděkovat všem těm četným biskupům, kteří mi v této době dali dojemná znamení důvěry a soucítění, a především, že mne ubezpečili svou modlitbou. Toto poděkování platí také všem věřícím, kteří v této době vydali svědectví své nezměněné věrnosti Nástupci svatého Petra. Pán ať nás chrání a vede cestou pokoje. Toto přání mi vyvstává v srdci na začátku této postní doby, která je obzvláště vhodným liturgickým obdobím pro vnitřní očištění a která nás všechny vybízí hledět s obnovenou nadějí k zářivému cíli Velikonoc.

Se zvláštním apoštolským požehnáním zůstávám
Váš v Pánu

Benedictus PP. XVI.

Ve Vatikánu 10. března 2009.

 

*******************************

Přečtěte si též:

Sdělení státního sekretariátu Svatého stolce k sejmutí exkomunikací tradicionalistických biskupů

Vrchní rabín Cohen: Jasnější vyjádření jsme nemohli žádat

Papež Benedikt XVI. odsuzuje holocaust

Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů

Read Full Post »

Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů

Odhodlal jsem se – poprvé – k neobvyklému kroku: Převezmu na blog celý článek, který vyšel jinde, konkrétně na Radiu Vatikán, 31. 1. 2009, aniž bych jej překládal nebo k němu dodával jinou „přidanou hodnotu.“ Chtěl jsem z něj citovat, ale zdá se, že bych citoval 3/4 textu a to nedává moc smysl. A uvést jen stručný citát a výrazný odkaz není efektivní, neboť na takové odkazy obvykle kliká méně, než jedno procento lidí, kteří se podívají na článek na blogu.

Jak to komentovat? Snad že ekumena neznamená jen pěstování vztahů s liberálními protestanty.

Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů

Nejen ke zrušení exkomunikace biskupů FSSPX

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Marcelem Lefébvrem se dostalo v posledních dnech větší pozornosti, než bývá u vnitrocírkevních rozhodnutí zvykem. Přičinila se o to švédská televize (SVT). Tři dny před zveřejněním dekretu o Papežově rozhodnutí (21. ledna 09) zařadila do programu listopadový rozhovor s Richardem Williamsonem, v němž tento anglický biskup vyjadřuje pochybnosti ohledně plynových komor v koncentračních táborech a počtu Židů, kteří za nacistického teroru zahynuli. Načasování rozhovoru bylo dokonalé a zaručilo nechtěnou popularitu jak Knězskému bratrstvu sv. Pia X., tak Vatikánu.

Mezi tradicionalisty a popírače holocaustu bylo položeno rovnítko. Pochopitelně pobouření Židé reagovali okamžitě. Vrchní rabín v Jeruzalémě přerušil oficiální styky s Vatikánem, přestože mluvčí Svatého Stolce ihned ujistil, že zrušení exkomunikace nemá ani v nejmenším souvislost s Williamsonovými názory a že na postoji církve k Židům a holocaustu se nezměnila ani čárka. Od nevhodných výroků se záhy distancoval i představený Bratrstva sv. Pia X., biskup Bernard Fellay (24.1.) a posléze (27.1.) vydal nótu, ve které se obrací “k Papeži a ke všem lidem dobré vůle s prosbou o odpuštění za dramatické důsledky tohoto činu“. Dodal, že nepřípadná tvrzení biskupa Williamsona zdiskreditovala poslání Bratrstva a z titulu představeného zakázal zmíněnému biskupovi vyjadřovat se k politickým a historickým záležitostem. Také Benedikt XVI. využil hned první příležitosti k vyjasnění svého stanoviska. Při generální audienci (28.1.) připomněl „brutální vyvražďování milionů Židů“ a řekl doslova, že Šoa má být „pro všechny varováním proti zapomnění, proti negacionismu nebo redukcionismu, protože násilí spáchané na jediné lidské bytosti je násilím proti všem.“ Včera (30. 1.) jsme se konečně dočkali také osobní omluvy biskupa Williamsona. Lituje svých „nemoudrých komentářů“, které způsobily „úzkosti a problémy“ jak kardinálu Castrillón Hoyosovi, tak Svatému otci. „Vezměte mně a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně,“ cituje proroka Jonáše biskup Williamson.

Ve světových médiích ale spojení lefébvrista-negacionista už žije vlastním životem. Zatímco Židé, sledující pečlivě vývoj kauzy, pozitivně kvitovali Papežova slova i vyjádření biskupa Fellaye, osten sváru zůstává bohužel uvnitř katolické komunity, jako voda na mlýn pro ty, kdo by sedmasedmdesátkrát odpustili komukoliv, s vyjímkou tradicionalistů. Pokud šlo švédské televizi o vyvolání rozbrojů uvnitř katolické církve, povedl se jí tah vskutku geniální.

Nebudeme se dále zabývat nešťastnými výroky biskupa Williamsona. Jednak proto, že o jejich pomýlenosti nemůže být pochyb, podruhé proto, že bludů způsobených četbou špatné literatury existuje v naší společnosti nepřeberně – vzpoměňme jen kolik lidí neochvějně věří třeba báchorkám Dana Browna o Ježíšově potomstvu – a do třetice proto, že je to záležitost naprosto mimoběžná s velkým procesem smíření, o který jde papeži Benediktovi.

Vzhledem k tomu, že nikdo není rád napálen a manipulován, dodejme ještě, že o záměrném načasování kontroverzního rozhovoru nemůže být pochyb. Pokud bychom věřili dušování programového producenta švédské televize, Larse-Görana Svenssona, že šlo o souběh “čistě náhodný”, museli bychom připustit přímou angažovanost temných sil. I ty ale obvykle využívají lidských prostředníků. Navíc kard. Castrillón Hoyos potvrdil, že právu o zrušení exkomunikace předal lefébvristům dlouho před zveřejněním dekretu. A – světe div se – datum odvysílání rozhovoru se přesně shoduje s datem jeho podpisu. Pro zajímavost doplňme, že důvody ke zlomyslnosti by nechyběly. Nedávno odešel do lefébvristického semináře oblíbený pastor největší švédské luteránské farnosti, Sten Sandmark. A to je jen špičak ledovce. Domácí luteránská církev je v hluboké krizi: z oficiálních 7 milionů luteránů jich praktikuje sotva desetina. Renomé církve, která byla až do roku 2000 dokonce státním náboženstvím, zachraňují statistiky. Podle zákona z roku 1996 jsou zapisování do církve automaticky všechny děti, jejichž alespoň jeden rodič je matrikovým luteránem.

Vraťme se ale k tématu. Co vlastně znamená Papežovo gesto. Proč se Benedikt XVI. pouští do věcí, o kterých ví, že mu nevynesou v mnoha kruzích větší popularitu?

Už v první promluvě, bezprostředně po svém zvolení, Papež označil práci na sjednocení křesťanů za prioritu svého pontifikátu. Média to tehdy považovala téměř za senzaci. Komentátoři totiž svorně viděli ve volbě kard. Ratzingera brzdu ekumenického dialogu. Dnes už je strategie Benedikta XVI. zřejmější. Damian Thompson, šéfredaktor britského týdeníku Catholic Herald, ji trefně charakterizoval jako „velký projekt sjednocení pravověrného katolického křesťanstva“. V tomto smyslu je třeba také číst Papežovo jednostranné vstřícné gesto vůči lefébvristům. Sejmutí exkomunikace významně podpořilo prořímské křídlo. Biskup Williamson, který byl hlavním představitelem protivatikánských nálad, se diskreditoval sám a za všeobecného souhlasu byl umlčen. S převratnou zprávou vyšel v těchto dnech také kard. Hoyos, který pro Corriere della Sera potvrdil, že biskup Fellay v rozhovorech s ním uznal II. vatikánský koncil z teologického hlediska a že zbývá jen několik málo problémů. Cesta k plné jednotě je tedy definitivně otevřena. Nyní bude záležet na tom, nakolik bude Bratrstvo sv. Pia X. schopné postupovat jednotně a nakolik bude skutečně ochotné podřídit se magisteriu.

Ve stínu „lefébvristické kauzy“ zůstala další zpráva minulého týdne, která dovoluje nahlédnout do dílny Benedikta XVI. Australský katolický týdeník The Record zveřejnil informaci o přípravách personální prelatury pro anglikány. Týkala by se zhruba 400 tisíc členů Společenství tradicionalistických anglikánů, vedeným arcibiskupem Johnem Hepworthem. Ti už v roce 2007 vyjádřili přání začlenit se do katolické církve. Téhož roku biskupové tohoto mezinárodnho společenství na hlavním anglikánském poutním místě ve Velké Británii, ve Walsingham, podepsali Katechismus katolické církve. Největším problémem, který bude muset Vatikán vyřešit, je status anglikánských biskupů, v převážné většině ženatých. Podle týdeníku The Record Kongregace pro nauku víry navrhla Papežovi zřízení personální prelatury už loni na podzim a očekává se, že by záležitost mohla být dořešena ještě před skončením roku sv. Pavla.

Třetí událostí ekumenického dosahu z minulého týdne je volba ruského pravoslavného patriarchy. Jak známo, Cyril Gunďajev bedlivě sleduje kroky Benedikta XVI. v urovnávání situace tradicionalistů uvnitř katolické církve. Postoje pravoslavných jsou v širokém spektru katolického světa nejbližší právě jim, o liturgii nemluvě. Pozitivní vývoj dialogu s pravoslavnými v posledních letech je tedy třeba do jisté míry přičíst systematickému úsilí Papeže o lepší zacházení s katolickými tradicionality. Lze myslím oprávněně doufat, že cesta k plné jednotě s pravoslavnými dostává jednoznačnější směr a že i její cíl získává jasnější obrysy.

Pevnost současného Papeže, v níž nebere ohledy na trendy dnešní liberální společnosti ani nepodléhá iluzi, že by se snad mohl zalíbit všem, je imponující. Svými zásahy směřuje také a především k úklidu a smíření uvnitř vlastního domu. Usvědčuje ze strachu a z netolerance ty, kdo si připadají nejodvážnější a nejtolerantnější. Jako svědek koncilu usiluje o „reformu reformy“, o návrat k jeho pravým záměrům. Právě vstřícné kroky ke kritikům pokoncilního vývoje mohou posloužit k tomu, aby nepohodlné otázky o situaci dnešní církve byly otevřeny a aby se koncilní „tady a teď“ po čtyřiceti letech znovu stalo skutečností. Rok sv. Pavla je k tomu jistě dobou příhodnou. Apoštol národů nám po dvou tisíciletích vzkazuje: vyzkoušeli jste mnohé, držte se dobrého.

Read Full Post »

P. Richard John Neuhaus, RIP: Odešel kněz a obhájce náboženské svobody a kultury života

Dnes odešel velký americký kněz kanadského původu, P. Richard John Neuhaus. Zesnul v dvaasedmdesáti letech na komplikace provázející rakovinu. Byl hospitalizován den po Vánocích.

P. Richard John Neuhaus

Před časem jsem zde začal cyklus malých portrétů konvertitů ke katolicismu. Zůstalo zatím u prvního medailónku – věnovaného právě Otci Johnovi:

Katoličtí konvertité: P. Richard John Neuhaus

Popisuji v něm životní příběh Otce Johna Neuhause. Po otci se stal lutheránským pastorem a později katolickým knězem. Byl také skvělým intelektuálem a publicistou. Založil časopis First things (První věci). Zde se s ním redakce loučí.

Jeho hlavními tématy byla náboženská svoboda v demokracii (kterou považoval za ohroženou), kultura života a velmi hluboce chápaný ekumenismus. Pro jeho promluvy a články byl charakteristický věcný, apelativní a současně optimistický tón, přímost a poctivost, srozumitelnost a jasnost výkladů i argumentů.

Raymond Arroyo, vedoucí zpravodajství televizní stanice EWTN, napsal v nekrologu ve Wall Street Journalu:

11. dubna 2005 jsem vstoupil do Baziliky Sv. Petra v Římě se svým přítelem Otcem Richardem Johnem Neuhausem, abychom projevili úctu nedávno zesnulému papeži Janu Pavlu II. Po pokleknutí před tělem pontifika jsem poznamenal, jak malý papež vypadal: „To nebyl on. On tady není,“ řekl jsem. „Ne,“ řekl Otec Neuhaus. „Je tady. Toto jsou ostatky, které zde byly zanechány životem, jaký už nejspíše nespatříme, a teď s námi všemi čekají na vzkříšení mrtvých, poslední potvrzení naděje, kterou hlásal.“

…

O společném komentování návštěvy Benedikta XVI. v USA na EWTN: Když jsem divákům oznámil, že se papež setká s americkými biskupy v kryptě Národní baziliky ve Washingtonu, Otec Neuhaus špičkoval: „Vhodné úložiště pro americký episkopát.“

 

Laura a já jsme zarmouceni smrtí Otce Richarda Johna Neuhause. Otec Neuhaus byl inspirativní vůdce, obdivovaný teolog a uznávaný autor, který svůj život věnoval službě Všemohoucímu a zdokonalení našeho světa. Byl mi také vzácným přítelem a cenil jsem si jeho moudré rady a vedení. Naše myšlenky a modlitby jsou v této těžké chvíli s rodinou, přáteli a spolukněžími Otce Neuhause.

George W. Bush

 

Desetiminutová ukázka z životopisného filmu:

 

First Things zde publikovaly fotografie ze života Otce Neuhause. Tady jsou dvě z nich:

Mladý lutherský pastor Rev. John Neuhaus (vpravo) s Martinem Lutherem Kingem (foto First Things)

P. John Neuhaus s Janem Pavlem II. (foto First Things)

 

Otče Richarde Johne, odpočívej v pokoji!

 

Chystám se zde na blogu publikovat některý z esejů P. Neuhause přeložený do češtiny.

Read Full Post »

Katoličtí konvertité: P. Richard John Neuhaus

Je na světě staronová móda – stát se katolíkem. Žert? Kdepak… opravdu se v některých zemích objevují vlny konverzí ke katolicismu, a to včetně prominentních osobností. Výrazným příkladem je současná Severní Amerika.

Rád bych zde stručně představil několik zajímavých konvertitů ke katolicismu, současných i historických. Mohl by z toho být seriál (neslibuj, troubo!), ale raději napíšu první příspěvek tak, aby měl smysl, i kdyby žádné pokračování nepřišlo.

Seznamte se – velká konzervativní osobnost současné Ameriky, P. Richard John Neuhaus.

P. Richard John Neuhaus

P. Richard John Neuhaus

Richard John Neuhaus se narodil v Kanadě v roce 1936, ale přestěhoval se do USA. Podle příkladu svého otce se v roce 1960 stal luteránským pastorem.

Sloužil v chudé brooklynské farnosti a v šedesátých letech se naplno zapojil do tehdejšího sociálního, antirasistického a protiválečného hnutí. Odmítl však akceptovat příklon hnutí k levicovému radikalismu a k prosazování potratů, proto se s ním rozešel.

Svoji nejznámější knihu vydal v roce 1984:

The Naked Public Square: Religion and Democracy in America
(Nahý veřejný prostor: Náboženství a demokracie v Americe)

Některé klíčové teze, které představil v této knize, později poopravil v sérii článků v rubrice The Public Square v časopise First things, které vychází i jako sborníky.

Jde o reflexe o místě náboženství ve veřejném životě. To je Neuhausovo hlavní téma, které promýšlí s pozoruhodnou hloubkou a také o něm strhujícím způsobem přednáší (zkuste najít na internetu nějaké nahrávky v MP3). Jeho nejtrefnější postřehy se ale týkají Ameriky a nejsou přímo přenosné do evropského prostředí.

Neuhausovy knihy a vybrané články

Neuhaus se hlásil ke střednímu proudu (ELCA) americké Lutherské církve, ale názorově byl stále konzervativnější. Byl považován za jednoho z nejvýraznějších amerických protestantských intelektuálů a těšil se značné popularitě. Jeho oznámení v roce 1990, že se rozhodl stát katolíkem, proto vyvolalo velké pozdvižení. Neuhaus nebyl ženatý a v roce 1991 přijal katolické kněžské svěcení.

V roce 1990 Neuhaus založil ekumenický časopis o otázkách vztahu náboženství, kultury a společnosti:

First things (První věci)

Časopis je orientovaný konzervativně a důsledně pro život, ale současně je velmi ekumenický – mírně snad převažují příspěvky katolických autorů, ale najdete zde i mnoho textů s příchutí protestantismu či judaismu, méně často jiných náboženství.

O pohodě, jaká panuje v týmu First things, si uděláte představu z tohoto příspěvku v jejich blogu:

How We Spend Our Evenings

(Hosté na fotografiích jsou vesměs populární američtí konzervativci, u nás je známý asi jen George Weigel, mj. autor životopisu Jana Pavla II. Mimochodem, poznáte hudební nástroj, na který hraje Joseph Bottum? 🙂 )

K autorům pravidelně publikujícím ve First things patří například částicový fyzik Stephen M. Barr. Jeden jeho článek, o duši, (i když ne z First things) vyšel nedávno v českém překladu na webu Občanského institutu.

Co ještě dodat k otci Neuhausovi? Snad to, že je už hezkých pár desetiletí fanouškem Josepha Ratzingera a vždycky tvrdil, že se jednou stane papežem. Závěr posledního konkláve jsem sledoval na EWTN. Jedním z komentátorů ve studiu byl P. Neuhaus. Jeho nepředstírané nadšení poté, co nový papež vyšel na balkon, si dodnes živě pamatuji. 🙂

Což mě přivádí k dalšímu bodu – P. John asi zná emailovou adresu Ducha Svatého. Jeho komentáře k dění v církvi a někdy i předpovědi budoucího vývoje patří k nejpronikavějším a patří k těm, co… no prostě mají často pravdu.

Tak tento článek se mi psal opravdu příjemně. Je snadné psát o lidech, které máte rádi.

Read Full Post »