Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Katolík’ Category

Dlouho jsem nenapsal nic nového – vhodný okamžik provětrat na blogu nějaký svůj starší text. Tuto trošku obsáhlejší odpověď na otázku čtenáře jsem na serveru www.katolik.cz publikoval 20. 4. 2005.


Otázka:

Dobrý den, zajímalo by mě, jak se díváte na otázku vedení malých dětí k víře. Já mám za to, že malé dítě, kterému z vůle rodičů od útlého věku vtloukáno do hlavy, že existuje Bůh atd., tomu nakonec samozřejmě uvěří, protože nemá vlastní rozum. Když dítěti čteme pohádky o Perníkové chaloupce, taky tomu určitou dobu věří. Prostě nemá ještě dost vlastního rozumu, aby si to přebralo. Nepřipadá vám to jako „vymývání mozků“? Druhá věc v této souvislosti jsou křty. Já jsem byl pokřtěn v jednom roku věku (nevím přesně, hádám), takže jsem k tomu nemohl říct svůj názor, že? Teď se považuju za ateistu, i když je mi občas předhazováno, že jsem křesťan, protože jsem byl pokřtěn. Ale co jsem proti tomu mohl tenkrát dělat?

Odpověď:

Když Bůh o letnicích v Jeruzalémě seslal na apoštoly Ducha svatého, vystoupil sv. Petr s působivým proslovem, který rozechvěl srdce shromážděných lidí. Ti se ptali: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem…“ (Srov. Sk 2, 37n)

Vážený tazateli, nejprve bych vás chtěl požádat o pochopení ve dvou bodech: Jednak bude tato odpověď poměrně obsáhlá a bude obsahovat mnoho citátů z Bible. Bude to od vás vyžadovat značnou trpělivost, ale je to podle mého soudu nezbytné, abyste získal ucelenější představu o tom, jaké místo mají děti v katolické víře a církvi. Nedomnívám se, že tuto nauku ihned přijmete za svou, ale snad nahlédnete, že v ní křest a křesťanská výchova dětí hrají důležitou roli a nejsou pouhými nahodilými zvyklostmi. A za druhé sem zahrnu několik osobních odstavců o mém životě, protože mám s vámi něco společného.

Byl jsem v dětství pokřtěn v katolické církvi, ale nebyl jsem ve víře vychováván a nebyl jsem věřící. Mí rodiče byli humanisticky orientovaní, měli velké výhrady proti komunismu, ale – v té době – jen velmi malou náklonnost ke křesťanství. U mne se během dospívání vyvinul dokonce cílevědomý odpor ke křesťanské víře, kterou jsem svým přátelům aktivně rozmlouval. Vzpomínám si na vášnivé debaty, vášnivé především z mé strany, ve kterých jsem argumentoval fyzikou, biologií i tím, co jsem tehdy považoval za zdravý rozum. Kupodivu jsem však většinou nakonec byl zahnán do kouta spíše já, než mí přátelé…

Bylo mi dvacet jedna let, když mi dal Bůh poznat, že existuje. Vzpomínám si, že jsem tehdy přečetl čtyři evangelia během jedné noci. Za jeden večer jsem se stal teistou, za jednu noc křesťanem, ale… nevěděl jsem, zda mám být katolíkem, nebo se přidržet jiného církevního společenství. Stal jsem se katolíkem v okamžiku obrácení? Nebo až tehdy, kdy jsem se definitivně rozhodl, že přestanu uvažovat o jiných cestách? Nebo snad už dřív? Vždyť jsem byl pokřtěn jako malé dítě! Přátelé z protestantských církví mi většinou radili, abych se nechal pokřtít znovu. Ale já jsem necítil svůj dětský křest jako něco, co by se mě netýkalo. Víte, jeden z téměř prvních impulsů po mém obrácení byla vděčnost za můj křest. Prostě jsem za to musel Bohu děkovat. Ano, trvalo jednadvacet let, než jsem svůj křest přijal a ještě ani dnes nemohu říci, že bych mu dorostl, ale vím, že celou tu dobu jsem byl v Boží náruči.

Při křtu jsem dostal jméno biblického krále Davida. Po svém obrácení jsem se velice sblížil s touto postavou, tak lidskou a často slabou, často svrženou do prachu… ale vždy opět povstávající. David jasně cítil, že je vyvolený, předurčený k nějakému úkolu. V jednom žalmu, který možná napsal sám král David, se zpívá:

„Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine,
v tebe už od mládí doufám.
Na tebe jsem odkázán už ze života matky,
oddělil sis mě v matčině nitru,
chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“
(Ž 71, 5n)

Podobných vyznání důvěry v Boží péči, projevovanou už od mateřského lůna, je v Písmu celá řada. Tak ve Starém zákoně říká Bůh proroku Jeremiáši: „Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1, 5) A v Novém zákoně čteme u sv. Pavla: „Ale ten, který mě oddělil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit na mně svého Syna, abych evangelium o něm nesl všem národům.“ (Gal. 1, 14n)

Pavel dokonce píše v křesťanům do Efesu:

„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,
který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary,
protože jsme spojeni s Kristem.
Vždyť kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa,
abychom před ním byli svatí a neposkvrnění;
v lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil,
abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“
(Ef 1, 3-5)

Začíná se nám vyjasňovat, že podobné povolání, jaké měl Bůh pro Davida, Jeremiáše či Pavla, má pro každého člověka. Každý z nás má na světě konkrétní úkol, který nemusí být velkolepý ani efektní, ale stane se – pokud ho přijmeme a budeme usilovat o jeho naplnění – naším podílem na Božím stvořitelském a vykupitelském díle a naší cestou do nebe. Zda na tuto cestu vstoupíme a vytrváme na ní, závisí na nás. Pokud máme potíže, můžeme Boha prosit o pomoc a spolehnout se na ni, jak říká sv. Pavel Korintským: „On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Kor. 1, 8 )

Jistě znáte ten příběh: Když Bůh stvořil lidský druh, stvořil nejprve jeden konkrétní lidský pár – Adama a Evu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
(Gen. 1, 27n)

Všimněte si, že příkaz plodit a množit se je dán již zde, ihned po stvoření Adama a Evy, tedy nikoliv až po jejich pádu, jak je to poměrně často líčeno. Jeden skvělý člověk s oblibou říká: „Dvě stvořené skutečnosti lidského života přežily prvotní hřích – manželství a práce“. Je to tak, první lidé dostali za úkol naplnit zemi a starat se o ni – pečovat o rajskou zahradu a pojmenovat zvířecí druhy, což bychom mohli nazvat vědeckou prací.

Had, který představuje ďábla (tedy stvořeného ducha, který se vzbouřil a nyní odporuje Bohu a snaží se poškodit jeho dílo), však lidem namluvil, že mohou zdokonalit svoji přirozenost a být jako Bůh, tak, že požijí zakázané ovoce ze stromu poznání. Lidé to udělali – tím však vešla do světa smrt – jak jim to Bůh předem řekl – a lidská přirozenost byla poškozena. Pro nás, lidi žijící v postmoderní době, je velmi obtížné přijmout fakt, že je naše přirozenost zatížena nějakým poškozením. Představte si, že by vědci prováděli genetické pokusy a vážně poškodili genetický kód nějakého člověka nebo páru, který by však pak měl děti a stal se předkem rozsáhlého potomstva. Všichni tito potomci by sdíleli ony vadné geny, způsobující například psychickou nevyrovnanost, nemoci, urychlující opotřebení organismu… a jejich životy by byly díky tomuto poškození mnohem obtížnější. Něco podobného, ovšem na mnohem fundamentálnější úrovni, kterou si neumíme představit, se stalo s prvním párem a to jeho vlastní vinou.

Bůh dal lidem nejprve několik příležitostí škodu rychle napravit tak, že se jich ptal, co se stalo, a očekával jejich lítost. Ta se však nedostavila a Adam s Evou se naopak před Bohem skryli a začali provinění svádět jeden na druhého a na hada. Proto je Stvořitel poslal do vyhnanství – do prostředí, které dobře známe – na zemi téměř smrtelně poškozenou jejich hříchem, na zemi, na které se tvorové navzájem požírají, kde jeden musí zemřít, aby jiný mohl žít, kde „život člověka je jako život vojáka“ , jak mnohem později říká těžce zkoušený Job.

Tento nový „biotop“, již ne zahrada, ale džungle a poušť, je prostorem pokání, které má lidem pomoci znovu nalézt sama sebe a také Boha, omýt svoji tvář potem, slzami a krví a … znovu objevit tvář Otce. Hospodin Adama a Evu vyprovází slovy, která na první pohled vypadají jako prokletí, ale nejsou jím. Všimněte si, že Bůh proklíná jen hada a zemi, ale nikoliv lidi:

I řekl Hospodin Bůh hadovi:

„Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její.
Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Ženě řekl:

„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout…“

Adamovi řekl:

„…Kvůli tobě nechť je země prokleta;
po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
V potu své tváře budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.
Prach jsi a v prach se navrátíš.“
(Gen. 3, 14 – 17)

Nepředstavujte si prvotní hřích jako nějaké provinění „nedopatřením“ připsané někomu, kdo za ně nemůže. Sice nám zabraňuje dosáhnout nebe, ale ne „za trest“. Spíše nám chybí něco, co musí být doplněno. Prvního října 1986 o tom papež Jan Pavel II. řekl, že „v žádném Adamově potomku nemá prvotní hřích povahu osobní chyby. Je to nedostatek posvěcující milosti v lidské přirozenosti, jež byla vinou našich dávných předků odříznuta od svého nadpřirozeného cíle. Je to hřích přirozenosti, který má jen analogický vztah k hříchu osoby.“

Dosud byla práce, stejně jako plození a výchova dětí, radostná a snadná. Nyní však následky prvotního hříchu tyto úkoly zatěžují bolestí a námahou. Je to nutné pro obnovení řádu a spravedlnosti. A pro přípravu budoucího vykoupení, jak naznačují slova pronesená k hadovi.

Znáte ty obavy mladých lidí, kteří se bojí přivést děti do tohoto světa? Mají strach, že jejich potomci budou žít ve světě násilném a zkaženém a nezřídka říkají, že je nezodpovědné rodit děti, když jsou jejich vyhlídky do života tak neradostné. Jak zpívá v jedné starší smutné písničce Slávek Janoušek: „Nezávidím vám, že jste mladí.“

Jak palčivě to museli cítit Eva s Adamem! Zejména Eva! Možná i proto řekl Bůh hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Snad to mělo být povzbuzení pro ubohou Evu, aby se nebála mít děti. A jak hrozným trestem pak muselo být, když jeden její syn, Kain, zabil druhého, Ábela…

Mnoha lidem tento příběh připadá příliš jednoduchý, než aby mohl být pravdivý, a hledají v něm jinotaje, aby mohli uznat alespoň jeho částečnou, symbolickou platnost. Ale copak nemají skoro všechny velké otázky jednoduché odpovědi? Teorie přicházejí a odcházejí a ti, co věří tomuto starému příběhu, stále nemusí nic měnit a opouštět. Jakkoliv jsou často vysmíváni, skoro všichni, co si kdy mysleli něco jiného, jsou už dnes vysmíváni taky. Jen si vzpomeňte na pár vědeckých teorií, starých sto let…

Anglický spisovatel C. S. Lewis jednou napsal: „Všichni jsme potomky velkého krále a královny. A to je taková čest, že i ten nejchudší žebrák může držet hlavu zpříma. A zároveň taková hanba, že i ten nejmocnější panovník ji musí pokorně sklonit.“ (citováno přibližně)

Lidstvo rostlo – alespoň početně, když ne v moudrosti – a Bůh trpělivě připravoval okamžik, který předpověděl hadovi, okamžik vykoupení. Zde zmíníme pouze jeden detail: S Noemem a jeho rodinou Bůh po potopě uzavírá smlouvu a – stejně jako všem zvířatům ukrytým v Arše – jim opakuje příkaz množit se a zaplnit zemi. (Srov. Gen. 8, 17; 9, 1)

Dějiny spásy v užším smyslu slova začínají starozákonním patriarchou Abrahámem, se kterým uzavřel Hospodin smlouvu. Podívejme se na to místo v Písmu, kde hovoří Bůh k Abrahamovi:

„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou:
Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních
činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.

Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.
Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat,
bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.

Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví,
bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro
od kteréhokoliv cizince, který není z tvého potomstva.
Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro.
Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou.“
(Gen. 17, 4-13)

Po těchto slovech nechal Abraham obřezat sebe (bylo mu 99 let), svého syna Izmaele (druhý syn Izák se mu narodil později) a všechny muže ve svém domě, včetně služebníků a koupených otroků. Tímto okamžikem vzniká židovský národ. Obřízka se stala znamením mužských příslušníků tohoto národa až dodnes. Židem se nelze stát, Židem je každý, kdo má židovskou matku. Být příslušníkem Bohem vyvoleného národa je tak naprosto čistá milost – nelze si to zasloužit, nelze to získat, nelze o to přijít. Znamením nezrušitelné smlouvy je nezrušitelné znamení – určité drobné, ale neodstranitelné (nebereme-li v úvahu plastickou chirurgii) poranění.

Obřezán byl i Ježíš Kristus.

Přeskočíme asi něco přes tisíc let, a podíváme se do galilejského města jménem Nazaret. Anděl Gabriel, který „stojí před Bohem“ (srov. Lk. 1, 19), řekl panně jménem Maria:

„Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Maria se toho oslovení polekala a uvažovala, co ten pozdrav má znamenat.

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria. Došla jsi milosti u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Já žádného muže nepoznávám.“

Anděl jí řekl: „Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto se také dítě, které se narodí, bude jmenovat svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna, je už v šestém měsíci, a ta byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

(Lk. 1, 28-38)

Teď se soustřeďte, bude to trochu obtížnější… Příčinou prvotního hříchu byla neposlušnost a Bůh rozhodl, že jeho přiměřenou nápravou bude poslušnost. Stačí poslušnost jednoho člověka, protože neposlušnost vedoucí k pádu byla také jednoho člověka. (Přesněji řečeno – jednoho lidského páru.) Poslušnost vykupitele musí být dokonalá, aby vykoupení bylo dokonalé a nezůstala žádná stopa nedokonalosti. Bůh zvolil to nejneuvěřitelnější řešení … poslušným a naprosto dokonalým Vykupitelem se stal Bůh sám, druhá osoba Nejsvětější Trojice – Boží Syn. Jen tak bylo dosaženo stavu, kdy had nemá žádný opěrný bod, aby napadl dokonalost vykoupení – jeho obsah (kvalita) i rozsah (pokrytí celého lidstva i ostatního stvoření) je maximální.

A jak zachránit celou nemocnou lidskou rodinu? A jak přitom neznásilnit lidskou svobodu, která je tou nejcennější hodnotou? Chtělo by to nějakou novou Archu, do které nastoupí ten, kdo bude chtít. Ale jako do první Archy nenastoupil jen spravedlivý Noe, ale směl si tam vzít svoji rodinu, i do této nové Archy budou spravedliví vstupovat s celými rodinami. Bylo by přece kruté po nich chtít, aby měli děti, a nemohli nic udělat pro jejich spásu.

Touto novou Archou je nová lidská rodina – Církev. Církev není jen organizací, ani jí není v první řadě. Je mystickým organismem, bytostí, tělem. Její hlavou je Vykupitel – Ježíš Kristus, který do ní cele patří, protože je člověk, a současně ji celou posvěcuje, protože je Bůh. Kristus je tedy celý Bůh a celý člověk a tak i Církev je cele božská a současně cele lidská.

Ale to není všechno. Zmínili jsme, že zhřešili oba členové prvního páru, dříve žena. Eva nebyla stvořena nezávisle na Adamovi, ale způsobem, který Bible obrazně popisuje jako stvoření z Adamova žebra. Dnes si to snad můžeme představit jako jakési naklonování. Duch svatý, který je hlavním autorem Písma, nám tak chce říci, že Adam a Eva nejsou jenom stejným živočišným druhem, ale mají i stejnou důstojnost Božích dětí a jsou si naprosto rovni.

Něco podobného se odehrálo mezi Kristem a jeho matkou Marií, ale… opačně. Kristus přijal celou svou lidskou přirozenost od své matky. Tuto lidskou přirozenost na sebe „oblékla“ druhá božská osoba – Syn. Osoba Krista je Boží Syn, Kristus nemá žádnou „sekundární lidskou osobu“. Avšak své lidství zdědil od své matky. Nemohlo být stvořeno z ničeho, ani z „prachu země“, jako první lidé, protože pak by Ježíš nebyl naším bratrem. (To stvoření „z prachu země“ si někteří vykládají jako stvoření z nějakého živočišného předka člověka, ale já bych zde spíše radil k opatrnosti.)

Už jsme si řekli, že prvotní hřích není dluh jednoho konkrétního člověka vůči Bohu, ale spíše nedostatek milosti, který vede k tomu, že se člověk sám rychle začne zadlužovat – hřešit. Je to jako kdyby měl někdo velkou hypotéku, ale nedostatečné vzdělání k tomu, aby získal odpovídající práci a mohl ji splácet, takže dluh stále roste. Tento nedostatek mohl být odstraněn jen díky Kristově absolutní poslušnosti vůči Otci, která vedla až k jeho kruté smrti na kříži. Tato poslušnost je dostatečná ke spáse všech lidí, kteří o to projeví zájem – a ještě hodně „zbude“, protože Ježíš Kristus je Bůh a jeho činy mají nevyčerpatelnou hodnotu. Jeho poslušnost umožnila i spásu Abraháma a dalších starozákonních spravedlivých, kteří časově předcházeli příchodu Krista.

Vzpomínáte si na andělův pozdrav? „Buď zdráva, milostiplná!“ Církev učí, že Maria byla skutečně „plná milosti“, protože v jejím případě Bůh s přihlédnutím k budoucím zásluhám jejího i svého Syna doplnil, co chybělo v lidské přirozenosti jejích rodičů, a očistil ji od prvotního hříchu a všech jeho následků. A to už v okamžiku jejího početí. (Když uslyšíte katolíky mluvit o „neposkvrněném početí Panny Marie“, myslí se tím tohle, nikoliv panenské početí Ježíše Krista.) Maria se tak stala „panenskou zemí“, připravenou dát život novému lidstvu, jako země před Božím prokletím. V Marii už lidská přirozenost nebyla poškozená a Kristus ji od ní přijal ve vší lidské dokonalosti.

Neznamená to ovšem, že by Maria a Ježíš byli nějakými „supermany“, jako Adam a Eva, kteří byli před pádem nesmrtelní. Teprve po zmrtvýchvstání bylo Kristovo tělo oslaveno a obdařeno nadpřirozenými schopnostmi. Po vzkříšení mrtvých na konci věků budeme mít takové tělo my všichni.

Na konci zvěstování Maria andělovi odpověděla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ Pro pád lidstva byl rozhodující hřích Adama, kterému ovšem časově předcházel hřích Evy. Podobně pro spásu lidstva byla rozhodující poslušnost Krista – nového Adama, které ovšem časově předcházela poslušnost Marie – nové Evy. Pokud se vám to zdá podivné, nebo nadbytečné, vzpomeňte na poslušnost Abraháma. I ta by nebyla myslitelná bez oběti Krista, ale časově ji předcházela a dokonce ji ve svých důsledcích umožnila.

Jako jsou Adam a Eva našimi prarodiči v přirozeném řádu, tak je Bůh naším otcem a Matka Boží naší matkou v řádu milosti.

Je tedy třeba být členem „Boží rodiny“, Církve, věřit Bohu a sloužit mu. Jako děti v rodině sdílejí lásku, péči, ochranu, ale i majetek a čest svých rodičů – a všem nám to připadá přirozené – tak i my jakožto Boží děti sdílíme lásku, moc i čest Boha Otce. A jsme příbuzní nejenom s Bohem, ale i s Pannou Marií a všemi křesťany, nejvíce s těmi, kdo se již účastní v nebi Otcovy hostiny – svatými.

„Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme všem lidem dobro, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny.“
(Gal. 6, 10)

Tělo bez duše je mrtvola, duše bez těla je duch. Je-li Církev mystickým Kristovým tělem, musí toto tělo formovat a oživovat duše. Duší Kristova těla je Duch svatý, třetí božská osoba. Avšak je-li Církev Boží rodina, nemůže jít jen o duchovní skutečnost, neviditelnou, do které by lidé patřili, aniž by o tom věděli. Znáte svoji rodinu, víte, ke které rodině patříte? Patrně ano! Kompletní rodina má otce, matku a děti, které jsou navzájem sourozenci. Vstupuje se do ní narozením. Její členové žijí společně a jejich společenství je upevňováno společnou činností – rozhovory, prací, zábavou, studiem, společnými svátky, oslavami, malými obřady.

V knize „Naše cesta do katolické církve“ popisuje doktor Scott Hahn, jak Bůh v průběhu dějin spásy tuto Boží rodinu stále rozšiřoval. Studentům svých biblických hodin to jednou, ještě jako presbyteriánský teolog, chtěl vysvětlit názorně:

„Nakreslil jsem jim časovou osu a ukázal na ní, jak každá smlouva, kterou Bůh uzavřel, byla od počátku lidských dějin projevem jeho otcovské péče. Jeho smlouva s Adamem byla charakterizována uzavřením manželství mezi mužem a ženou, smlouva s Noemem zahrnovala rodinu i se služebnictvem a domácností, smlouva s Abrahámem byla vytvořena základě rodinného klanu – kmene, smlouva s Mojžíšem již zahrnovala dvanáct kmenů, které se pojily v rodinu jednoho národa, smlouva s Davidem ustanovila Izrael jako rodinu jednoho královského národa. Nakonec Kristus ustanovil Novou smlouvu jako po celém světě rozšířenou, všeobecnou (z řeckého ‘katholikos’) Boží rodinu, vztahující se na všechny národy, nejen na Židy.“

Vidíme, jak Kristus opravdu nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, jak sám říká (srov. Mt 5, 17). Mezi Starým a Novým zákonem je hluboká souvislost, nikoliv rozpor. Je to pochopitelné, neboť tehdy i nyní působí tentýž Bůh. Ve Starém zákoně se do Boží rodiny vstupovalo obřízkou… jak je tomu v Novém?

Ježíš o tom hovoří se vzdělaným farizeem Nikodémem: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3) Poté to ještě upřesňuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3, 5) Slovy „amen, amen“ uváděl Ježíš zvláště důležité výroky, které si učedníci měli zapamatovat. Ježíš zde hovoří o křtu – Písmo to podtrhuje tím, že hned po rozmluvě s Nikodémem vypráví o tom, jak Ježíš odešel se svými učedníky křtít do Judska (srov. Jan 3, 22nn).

Křest vodou a Duchem je tedy znamením nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Stejně jako v případě obřízky je nanejvýš vhodné udělovat křest malým dětem. V Bibli to sice není výslovně přikázáno a píše se v ní vesměs o křtech dospělých (to bylo v počátcích šíření Církve pochopitelné), ale současně se tam dětský křest nikde nezakazuje. Křest je znamením Božího milosrdenství, které se uděluje zdarma. Právě u malých dětí je tato nezaslouženost nejlépe patrná. Bylo by podivné, kdyby si rodiče toto nejzřetelnější znamení Božího požehnání nechávali pro sebe a po svých dětech požadovali, aby počkali do dospělosti a o křest samy požádaly. Mohli bychom jim položit otázku, proč je tedy přiváděli na svět, když se jich na to nemohli předem zeptat…

Ve Skutcích apoštolských, které v Písmu zachycující první léta nově vzniklé církve, čteme na několika místech, že se k církvi přidal najednou celý dům – celá domácnost některého křesťana, podobně jako byla kdysi na Boží příkaz obřezána najednou celá domácnost Abrahama.

Tak když Petr obhajoval před křesťany ze židovství svoji návštěvu u setníka Kornélia – tato návštěva se stala počátkem hlásání evangelia nežidům – cituje Kornélia: „…vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a ten že mu nařídil: ‘Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.’“ (Sk. 11, 13n)

Podobně když byli Pavel a Silas v Makedonii ve Filipech, zaujalo jejich hlásání obchodnici s látkami jménem Lydie. A čteme: „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‘Považujete-li mne za věřící v Pána, pojďte bydlit do mého domu.’“ (Sk. 16, 14n)

O několik dní později byli Pavel a Silas zatčeni, zbiti a uvězněni. O půlnoci však byli z vězení osvobozeni zemětřesením. Žalářník si chtěl vzít život, aby nebyl volán k zodpovědnosti za vězně, o nichž se domníval, že uprchli. Pavel a Silas mu však řekli: „Věř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ (Sk 16, 31) A skutečně – apoštolé hovořili o Kristu s lidmi patřícími k jeho rodině a ještě té noci se všichni nechali pokřtít. Žalářník pak „jásal nad tím, že on i celý jeho dům dosáhl víry v Boha.“ (Sk 16, 34)

A konečně při psaní do Korinta Pavel vzpomíná: „Vlastně ještě jsem pokřtil rodinu Stefanovu.“ (1. Kor. 1, 16)

Můžeme se domnívat, že pokud byly v rodinách Kornélia, Lýdie, Stefana nebo žalářníka děti, byly pokřtěny také. Zdá se, že víra se normálně šířila po celých rodinách – a bylo to pro členy těchto rodin důvodem k velké radosti. Ostatně Ježíš sice mnohokrát jasně řekl, že vztah k Bohu má přednost před vztahem k vlastní rodině, ale proti příbuzenským vztahům rozhodně nebyl. Vždyť mezi jím vyvolenými dvanácti apoštoly byly nejméně dvě sourozenecké dvojice (Jakub a Jan Zebedeovi a Petr s Ondřejem), u Ježíšova kříže stála nejenom jeho matka, ale také jeho teta (sestra jeho matky) a svým předposledním slovem na kříži požádal Jana, aby přijal Pannu Marii za svoji matku. Můžeme z toho vytušit, že rodinné vztahy mají být spíše posvěceny a pozvednuty na nadpřirozenou úroveň, než prostě jenom zavrženy. Apoštolát v rodině – zejména rodičů vůči dětem – tedy bude asi normálním jednáním, hodným doporučení. Domnívám se, že člověk, který se nepokusí přiblížit ke Kristu své příbuzné, bude stěží ochoten a schopen hlásat víru někomu cizímu.

Hlásání víry je nutné, křest sám totiž nestačí. Není náhoda, že sv. Pavel věnuje několik kapitol listu Římanům tomu, že popírá dostatečnost obřízky pro spásu, chybí-li víra. Stačí citovat třeba:

„Když jsme tedy ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme.“

(Řím. 5, 1n)

Ale dokonce i víru musíme chápat šířeji – nelze ji oddělovat od zachovávání přikázání. Během poslední večeře říká Pán Ježíš apoštolům:

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“
(Jan 15, 10)

Další ujištění o nutnosti zachovávat přikázání, a také o rodinném charakteru církve, nacházíme v Apokalypse. Ženou je zde myšlena Panna Maria a současně církev, drak je náš „známý“ had:

„Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“
(Zj. 12, 17)

Do církve vstupujeme křtem a rosteme v ní vírou. Zda je naše víra živá, poznáme podle toho, že se projevuje skutky lásky a plněním Boží vůle. Všechno to krásně hraje dohromady… Ale je to už opravdu všechno? Nebo nám dal Bůh nějaké další znamení své věrnosti Smlouvě, kterou s námi skrze Ježíše Krista uzavřel? Něco, na co bychom si mohli doslova sáhnout a přesvědčit se tak o jeho blízkosti, abychom poznali, že Kristus není jen daleko, na nebesích, ale také po našem boku, s námi v našich těžkostech a starostech? Přece lidé, kteří se milují a musí se načas odloučit, si vymění alespoň fotografie a posílají si pohlednice…

Dal! A nejen něco, dal nám sám sebe! A to způsobem, který překonal všechny představy a sny.

„Řekli mu: ‘Jaké znamení nám dáš, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co vykonáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: Chléb z nebe dal jim jíst.’

Ježíš jim řekl: ‘Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit.

Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa’“
(Jan 6, 31n.35.51)

„Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‘Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.’ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí na odpuštění hříchů.’“
(Mt. 26, 26-28)

Znamením obnovení smlouvy je Eucharistie, svátost Těla a Krve Páně. Je vrcholem všech svátostí, neboť nám v ní Pán nedává „něco“, ale sebe sama. O Eucharistii hovoří všechna evangelia, její vlastní ustanovení při poslední večeři zachycují tři z nich. Podívejme se ještě na místo u Lukáše:

„Potom vzal chléb, pronesl díkůvzdání, rozlámal ho a dal jim se slovy: ‘Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.’ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.’“
(Lk. 22, 19n)

Svatý Otec Jan Pavel II. před letošními Velikonocemi (v roce 2005) napsal dopis kněžím, který podepsal v nemocnici Gemelli. Zdůrazňuje v něm, právě v souvislosti s tímto místem u sv. Lukáše, že Ježíš říká „to čiňte na mou památku. Mši svatou nekonáme ani tak na památku „večeře Páně“, ale na památku Pána samého. Kněz zpřítomňuje Krista, ne pouze nebo hlavně večeřadlo. Tím buduje církev, z každého jednotlivého věřícího se přijímáním Těla Páně stává druhý Kristus, sám Kristus.

„Naše účast v Těle a Krvi Kristově nemá jiný smysl, než proměnit nás v to, co přijímáme.“
(Sv. Lev Veliký, Homilie 12 o umučení Páně, 7)

Jaká je tedy situace lidí ve světě? Rodiče rodí děti do lidské rodiny postižené prvotním hříchem. Křtem je nechají začlenit do Božské rodiny. Vychovávají je ve víře, učí je vzdávat díky Bohu a předkládat mu celý život v každodenní modlitbě. A jakmile dospějí k pochopení tajemství Eucharistie – pochopení více srdcem, než rozumem – přivedou je ke stolu Páně, u kterého budou tyto děti až do smrti přijímat Pána samého. Děti pak poznávají Boha nejintimnějším způsobem, jaký si lze představit. Rodiče tak dají svým dětem nejprve pozemský život, potom věčný život a nakonec Boha. Větší dar jim už dát nemohou.

Děti jsou tak především dětmi Boha, nejenom dětmi svých rodičů. K tomu, aby sloužily Bohu, se musí rozhodnout samy, neboť v nebi jistě nebude nikdo z donucení. Proto i každý člověk vychovaný ve víře stejně ve svém životě musí projít obrácením. V okamžiku, kdy jeho dětská víra přestává stačit, se musí sám rozhodnout odevzdat svůj život Bohu. Tomu nikdo neunikne. Ti však, co mají oporu ve svých rodičích, mají situaci značně usnadněnou a vyhnou se četným nástrahám dospívání, kterých ovšem i tak zbude dost. Výchova dětí ve víře nenahrazuje osobní obrácení, je však nejlepší přípravou k němu.

Co poradit rodičům? Měli by jednat tak, jak jednal Kristus. Nejdůležitější jsou tři věci: Jít svým dětem příkladem, milovat je bezpodmínečnou láskou a modlit se za ně. A nikdy, nikdy neznásilňovat jejich svobodu. Milovat je v jejich svobodě a nechat je jednat podle jejich svědomí, současně jim však stále být pevnou oporou – stanovit pravidla domu a trvat na jejich dodržování. Ponechat svým dětem svobodu samozřejmě neznamená neklást na ně žádné nároky. Naopak, děti mají být vedeny k tomu, aby se překonávaly a aby rostly ve zvládání stále náročnějších úkolů. Musí být schopny se postupně postavit na vlastní nohy – a to i ve věcech víry, kde se postupně stávají bratry a sestrami svých rodičů.

Jestliže se děti rozhodnou víru opustit, nejde o selhání rodičů. Každý člověk je svobodný a jeho spása se v posledku odehraje mezi ním a Bohem. Avšak rodiče, kteří se nepokusí předat víru svým dětem, nechrání jejich svobodu, jak by se mohli domnívat. Naopak, omezí ji, protože je nenaučí, co je měli naučit. Je to podobné, jako kdyby je nechtěli naučit rodný jazyk s tím, že si samy v dospělosti vyberou rodnou řeč. Děti pak budou v dospělosti stát na začátku, zatímco již měly být značně pokročilé. To platí o jazyce, stejně jako o víře.

V dospívání se odehrávají některá z nejtěžších rozhodnutí lidského života – co bude člověk studovat, jaké bude mít povolání, k jakým partám se přidá, koho si vezme za muže či ženu… všechna tato rozhodnutí jsou bez světla víry podstatně těžší a riskantnější. Dokonce i kdyby se dítě rozhodlo proti víře, bude jeho rozhodnutí uváženější, jestliže má s vírou nějakou zkušenost.

Dospívající člověk je konfrontován s mnoha zásadními otázkami. Má hodně co řešit – studium, lásku… Neřeší věci, které před něj nejsou postaveny. Jestliže ho nikdo nekonfrontuje s otázkou víry, sám si ji nepoloží. Nebude si přece ke všem těm obtížným problémům přidávat další. Proto rodiče, kteří své dítě v tomhle ohledu zanedbají, jsou obvykle zklamáni. Dítě samo od sebe víru nepřijme. Není to přitom ani tak svobodné rozhodnutí proti víře, je to prostě absence rozhodování v této věci. Dospívající člověk je vlastně v situaci pohana, kterému dosud víra nebyla hlásána. Jsou-li však pro něj jeho rodiče a sourozenci vzorem víry, postaví se čelem i k této otázce a jestliže vidí u svých příbuzných, že jim víra v životě pomáhá, je pravděpodobné, že ji také s radostí a vděčností přijme… byť po téměř nevyhnutelné chvíli vzdoru. A že ji také sám předá svým vrstevníkům a později i svým vlastním dětem.

Představte si hypotetickou zemi Katolíkii, kde jsou všichni lidé katolíky. Náhle se v ní však rozmůže teorie, že správná výchova je taková, která z předávání životní moudrosti vyloučí předávání víry. Následkem toho se jenom polovina dětí v každé nové generaci rozhodne pro víru. V následující generaci je věřících jen 50 %, pak 25 %, 12 % a 6 %. Za pouhé čtyři generace, což je asi jedno století, je křesťanství v Katolíkii historií, kterou připomínají pouze věže kostelů, kapličky a Boží muka, naplňující tak Kristovo proroctví „Budou-li mlčet mí učedníci, bude křičet kamení“ (srov. Lk. 19, 40). Nepřipomíná vám to něco? A všimněte si, že nedošlo k žádnému pronásledování, k žádnému silnému vnějšímu tlaku. Úpadku dosáhlo pouze vnitřní působení chybné výchovné teorie. Takových teorií je mnoho – včera přišly, zítra odejdou, ale mezitím zničí životy celých zástupů. Nedopusťme, aby se to týkalo zrovna naší země, naší rodiny.

Nezapomeňme, že ďábel nemá žádný respekt před mládím… „přítel“ našeho dítěte, který mu nabídne drogu, si nikdy neřekne „ještě počkej, je moc mladé“. Vzpomeňme na malé vojáky se samopaly v rukou, na děti provozující prostituci, na malé členy gangů… Je naší zodpovědností, aby do srdcí našich dětí přišel Bůh dříve, než ďábel.

Člověk není nikdy příliš mladý na to, aby se učil správné věci. A víra je nejsprávnější, nejcennější věc, kterou mám. Kdybych pro její předání svým dětem neudělal všechno, co bude v mých silách – aniž bych nerespektoval jejich svobodu – připadal bych si jako člověk, který své děti vydědil.

Tak i vaši rodiče to s vámi mysleli dobře, milý tazateli, i když možná udělali nějakou chybu. Chybám se nevyhne nikdo, ani já, ani vy. Odpusťte svým rodičům jejich chyby. Snad též mně moje děti jednou odpustí ty moje… a vám vaše děti ty vaše. Přijměte svůj křest jako zdarma daný dar a pokuste se upřímně promyslet, co pro vás může znamenat.

Zkuste tedy popřemýšlet o svém vztahu k rodičům a také o tom, jak se zachováte, až budete mít své vlastní děti.

Výborná přímluvkyně v těchto otázkách je svatá Monika, která se celý život usilovně modlila za obrácení svého manžela a syna. Její manžel se obrátil na smrtelné posteli, její syn se z prostopášníka stal nejprve sektářem a pak svatým Augustinem. Osobně také rád výchovu svých dětí konzultuji s naší svatou Ludmilou, babičkou svatého Václava. Byla zavražděna právě za to, že svého vnuka vychovala ve víře.

Jak svatý Augustin, tak svatý Václav byli těmto svým „svatým vychovatelkám“ za dar víry nesmírně vděčni. To platí i o mnoha jiných světcích, vlastně o všech, kteří měli věřící rodiče. Svatí lidé intuitivně cítí, že je pravda to, co je napsáno ve čtvrtém přikázání Desatera Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Je to jediné přikázání, které je spojeno s příslibem konkrétní odměny! Víra učí lásce a tak kultivuje a obohacuje vztah k rodičům i vztah k dětem.

„Přinášeli mu také děti, aby se jich dotýkal. Jakmile to uviděli učedníci, rozkřikovali se na ně. Ježíš je však přivolal a řekl: ‘Nebraňte dětem, nechte je přicházet ke mně, protože těm patří Boží království. Skutečně, říkám vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nepřijde.’“
(Lk. 18, 15-17)

Pán vám rád pomůže. A naše maminka v nebi, Panna Maria, také.

K přečtení vám doporučuji knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla a K jádru křesťanství.

Pokud dobře rozumíte anglicky, mohu vám doporučit k tématu církve jako Boží rodiny řadu přednášek, či spíše rozhovorů, Dr. Scotta Hahna a Mika Aquiliny, First Comes Love (Nejprve přichází láska). Doktor Hahn je profesorem biblické teologie na františkánské univerzitě ve Steubenville v USA.

Rozhovorů je dvanáct a každý trvá necelou půlhodinu. V posledních dvou můžete slyšet i manželku Dr. Hahna, paní Kimberly. Byly vysílány mezinárodní katolickou televizní a rozhlasovou stanicí EWTN a dají se stáhnout ve formátu MP3 zdarma na internetu tady.

Pozn.: Citáty ze Starého zákona jsou z ekumenického překladu, citáty z Nového zákona jsou buď z překladu Dr. Ondřeje M. Petrů, OP, nebo z překladu ekumenického. Některá slova jsou zde občas nahrazena doslovným překladem originálních řeckých slov uvedeným v poznámkách k ekumenickému překladu.

Reklamy

Read Full Post »

Událost tisíciletí: Dan Brown uvádí novou knihu! Jmenuje se Ztracený symbol, je o zednářích a píše prý o nich hezky, již vyjádřili uspokojení. Oslík zednářům srdečně blahopřeje, takového minnesengra si vskutku plně zaslouží! (Oslíku fuj, to bylo příliš kruté. :-))

V roce 2006 jsem na www.katolik.cz odpovídal na otázku čtenářky, týkající se nejznámější Brownovy knihy, Šifra Mistra Leonarda. Nejlepší reakcí na obnovenou brownovskou módu bude ji sem zkopírovat. I když Browna prostě ignorovat by bylo možná ještě lepší.

Nejprve několik poznámek:

  • Je to odpověď na otázku čtenáře, nikoliv recenze knihy. Hned na začátku odpovědi přiznávám, že jsem knihu nečetl a film neviděl. Bylo by velmi snadné to nepřiznat, stěží by na to někdo přišel. Recenzi bych samozřejmě bez přečtení knihy napsat nemohl.
  • Na jednom místě tam nepřesně zmiňuji, že v Bibli je odsouzena gnóze jako taková. To, čemu dnes říkáme gnóze, samozřejmě v době psaní Nového zákona ještě neexistovalo. Myslel jsem tím gnostické tendence, „spásu skrze poznání.“ To se v NZ skutečně odsuzuje, říká se tam tomu třeba „lidská moudrost“ jako v 1. listě sv. Pavla Korintským.
  • Zmiňuji tam řád Legionáři Kristovi. Ten je nyní zmítán závažným skandálem, kteří řeší Svatý stolec. Věnoval jsem zde na blogu tomu tématu čtyři články.

———-

Katolík, 12. 4 .2006

Otázka:

Momentálně čtu knihu Dana Browna, Šifra mistra Leonarda, jsem si jistá, že vám je velmi dobře známa. Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se autor staví k organizaci zvané Opus Dei, a celkově k tomu, jak se staví ke katolické církvi. Velmi by mě zajímal přístup katolíků k tomuto momentálně nejprojednávanějšímu knižnímu dílu. Předem velmi děkuji za vaší odpověď, Tereza K.

Odpověď:

Vážená tazatelko, spolupracovníci serveru Katolík opravdu mají o knize Šifra mistra Leonarda alespoň rámcovou představu. Není divu, vždyť se jedná o velkou karikaturu Ježíše Krista a jím založené církve. Její autor vsadil na osvědčenou metodu, jak snadno získat popularitu – obvinit nějakou mírumilovnou a nepříliš oblíbenou skupinu lidí, v tomto případě katolíky, ze spiknutí. Ví, že lidé čtou o spiknutích rádi a od katolíků mu navíc nic nehrozí, snad kromě odpuštění a modliteb. A to už se vyplatí!

Nejprve se přiznám, že jsem Brownovu knihu, která se v originále jmenuje The Da Vinci Code, nečetl a ani to nemám v plánu. Nechci totiž vydavatele a autora žádným způsobem podpořit. Přesto si troufnu o ní psát. Snad bude stačit, že jsem o ní přečetl řadu recenzí, zejména zahraničních. Dokonce jsem shodou okolností několik z nich přeložil, i když většinou nebyly vydány. Ale ještě důležitější je jiná věc: Ta kniha mi připadá téměř důvěrně známá. Myšlenky, které jsou v souvislosti s touto knihou zmiňovány, jsem už četl v jiných knihách a článcích v desítkách variací. Dan Brown je původní jen v tom, že starou známou esoterickou antikatolickou polévku míchá nepatrně jiným způsobem, než mnozí před ním. Ptáte se na Opus Dei a katolickou církev. Dovolím si pořadí odpovědí obrátit – nejprve se podíváme na Brownova tvrzení o katolické církvi a potom o Opus Dei.

Příběh začíná vraždou kurátora v Louvre. Do pátrání se zapojí hlavní hrdina Robert Langdon (v připravovaném filmu jej hraje Tom Hanks), Sophie Nevue (Audrey Tautou) a milionář sir Leigh Teabing (Ian McKellen). Trio hrdinů, kterým je stále v patách jako vražedný stín mnich Silas (Paul Bettany) z katolické organizace Opus Dei, během pátrání odhaluje temné spiknutí z dějin katolické církve – dobře ukrývaný podvod o tom, v čem vlastně spočívalo pravé učení Ježíše Krista. Zajímavé je, že se nakonec ukáže, že hlavním zloduchem v tomto případě byl někdo jiný – zakončení románu je díky tomu poněkud křečovité a prozrazuje snahu autora vyhnout se případným soudním sporům kvůli pomluvě. Pátrání připomíná skautskou honbu za pokladem – hrdinové postupují od hádanky k hádance, které jsou všechny velmi primitivní. V jednom případě třeba zkoumají „starobylý semitský text,“ který je ve skutečnosti psaný anglicky pozpátku pomocí zrcadla. Dobrý úkol pro mladší skauty nebo spíš starší vlčata. Jindy mají za úkol sestavit z anglického slova „planety“ (planets) „ohromujících 62“ jiných slov. Sophii, která pracuje jako policejní expertka na kryptografii, se to za pomocí slovníku za tři dny podaří. Peter Millar, recenzent londýnských Times, jich za 30 minut bez slovníku našel 86. Tento úkol by možná skautskou družinu na hodinu zabavil. Během honičky se pochopitelně rozvíjí romantický vztah mezi Robertem a Sophií, kniha je však v tomto ohledu krotká a připomíná červenou knihovnu. Není divu, jde o román pro ženy.

Hypotéza Dana Browna

Pro nás je důležité, jaké hrozné tajemství to katolíci už dvacet století skrývají. No jasně: Je to stará známá povídačka o manželství Ježíše Krista s Marií Magdalénou. Podle Browna byla Marie Magdaléna hlavní z apoštolů, byla ženou Ježíše Krista a měla s ním dítě. Tělo Marie Magdalény bylo „svatým grálem,“ protože v sobě neslo „Kristovu krev.“ Najít „svatý grál“ znamená objevit hrob Marie Magdalény a pokleknout před jejími kostmi. Potomstvo Ježíše existuje do dnešních dob. Katolická církev tento fakt tají a dokonce se Kristovy potomky snaží fyzicky zlikvidovat. Naštěstí je chrání mocná tajná organizace, která katolické církvi odporuje – tzv. „Převorství sionské.“ K tomuto spolku patřily četné historické osobnosti – třeba Newton, Victor Hugo nebo, jak naznačuje název knihy… Leonardo da Vinci. A právě Leonardo do moha svých děl zakomponoval narážky na skutečnou pravdu. Například na obraze Poslední večeře prý není vedle Krista zobrazen mladý apoštol Jan, ale právě Marie z Magdaly, Mona Lisa symbolizuje harmonii ženského a mužského principu a podobně. Pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství. Tuto nauku prý vymyslel císař Konstantin, aby mohl pomocí křesťanství lépe vládnout. A tak dále… Některá v knize „odhalená tajemství“ jsou až neuvěřitelně pubertální. Vchod do gotické katedrály má prý symbolizovat… ženský pohlavní orgán.

Nemá nejmenší smysl v tom všem hledat skutečný dějepis. Recenzentka Sandra Miesel píše, že byla při čtení románu několikrát mile překvapena, že narazila na nějaký historický údaj, který odpovídal skutečnosti. Vždy však byl utopen v množství zcela absurdních hloupostí. Problém je v tom, že Dan Brown tvrdí v předmluvě knihy, na svých webových stránkách a v mnoha rozhovorech, že je jeho kniha historicky přesná. Nechce se mi příliš věřit, že by to doopravdy mohlo někoho poplést. Tak například „Převorství sionské“ skutečně existuje. Jde však o esoterický a recesistický spolek, založený v roce 1956 ve Švýcarsku, který má asi tucet členů. V mnoha případech musí snad i Dan Brown vědět, že nepíše pravdu. Uvádí třeba, že v roce 1975 byly v Paříži objeveny pergameny dokazující, že legitimními dědici francouzského královského trůnu jsou dodnes Merovejci, kteří byli svrženi v roce 751. Jde o velmi známý případ odhalených padělků. Pergameny v roce 1967 zfalšovali tři francouzští esoterici a uložili je v Národní knihovně. Je to podobné, jako kdyby někdo strčil do Národního muzea v Praze padělek pluhu Přemysla Oráče.

Dan Brown a katolická církev

Teorie, že Ježíš Kristus byl někdo jiný a učil něco jiného, než říkají křesťané, provázejí křesťanství od počátku. Vždycky tak či onak reflektují momentální intelektuální módu a dost přesně odrážejí názory toho či onoho interpreta. Dnes už se ani moc nepokoušejí vyvracet učení církve, které se celých dva tisíce let nezměnilo – vyvracejí se jen mezi sebou. Tento postoj dobře vyjádřil italský diktátor Benito Mussolini, který zamlada napsal: „Ježíš pravděpodobně nikdy neexistoval. Anebo jestli existoval, byl malým a ubohým člověkem.“ Každý autor se snaží využít Krista ke hlásání svých idejí: Tak Bedřich Engels v něm viděl revolucionáře, Adolf Hitler bojovníka proti Židům. Na pomyslném trůnu tuposti pravděpodobně sedí anglický profesor John Allegro, který „objevil“, že „ježíš“ bylo ve staré Palestině jméno halucinogenní houby. Podobně teorie „posvátného ženství“ je „náboženství“, které jakoby vymyslel sexuolog Radim Uzel: Z gnostiků si bere tajemno, ne však duchovní rozměr. Ze starých kultů plodnosti a sexu, jejichž obřady připomínaly spíš dnešní diskotéky než bohoslužby, přebírá sex, ne však plodnost. I Danu Brownovi lze nicméně přiznat alespoň jeden bod k dobru: Jeho pojetí Ježíše se staví proti jiné dnes propagované a ještě mnohem trapnější koncepci: že byl homosexuál.

Dan Brown zmiňuje především dva populární mimobiblické prameny, které údajně vyvracejí verzi kanonických (oficiálních) biblických knih: Svitky z Kumránu u Mrtvého moře a apokryfní evangelia. Ty první popisují mimo jiné učení essénů, kteří prý byli pravými předchůdci Krista. Ty druhé prý popisují učení gnostiků, kteří prý byli pravými Kristovými nástupci. Ve skutečnosti jsou jak Svitky tak Apokryfy seriózním biblickým badatelům většiny křesťanských vyznání dobře známy. Nejenom, že se je katolická církev nikdy nepokoušela utajit, ale naopak významně přispěla k jejich studiu. Oba tyto prameny pravost křesťanského pojetí ostatně spíše potvrzují, i když rozdílným způsobem. Kristus nebyl ani essén, ani gnostik. Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna, a káže tak, že vedle toho snad i blábolení pana Bendy o vesmírných lidech vypadá docela rozumně. Některé konkrétní nauky gnostiků i gnóze jako taková jsou odsouzeny v Bibli v apoštolských listech.

Zastavme se blíže u tzv. „apokryfních evangelií“, která křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Většinou se jedná o zbožné romány, které popisují život Ježíše, jeho matky a pěstouna, případně prvotní církve, podobně jako třeba Den, kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa nebo Jeho království od Mika Waltariho. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. To jsou ale výjimky – většinou jde o texty pochybné kvality a většinou je slušně prokázán jejich poměrně pozdní původ. Mnohé z nich vyšly knižně i v českém překladu, některé vícekrát. Pro Brownovo esoterické povídání jsou nejdůležitější „evangelia“ gnostická, což byly věroučné texty gnostických sekt, Brown cituje z tzv. Filipova evangelia a Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Asi nikdy neviděli moderní kostel. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš…“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

Uveďme si příklady výroků druhé a třetí kategorie z Tomášova evangelia. Nejprve se sluší uvést text z Písma. Je to podobenství o ztracené ovci, jak je zachyceno v Bibli:

Biblické Lukášovo evangelium, kapitola 15, verš 4:

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se, neboť jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Tato slova jsou nádherným vyprávěním o obětavém pastýři, který se nasazuje pro „nezdárnou“ ovci a raduje se nad jejím návratem. Jsou to útěšná slova, povzbuzení a výzva pro každého, kdo se cítí být nedobrým a touží po Boží blízkosti a odpuštění. A jak byl „vylepšen“?

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 107:

Ježíš řekl: „Království je podobné pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. A jak byl unaven řekl té ovci: ‚Mám tě rád víc, než těch devadesát devět.‘“

Hlavním rozdílem je vložení slova „ta největší“. Tím se smysl výroku podstatně mění a to k horšímu. Jsou to slova o pastýři, kterému se zaběhne ne už prostě „jedna ovce ze stáda,“ ale klenot jeho stáda – bílá ovce mezi černými, ovce předem zvláště milovaná. Gnostický editor tohoto výroku chtěl pravděpodobně upozornit na to, že gnostická sekta, nemilovaná křesťanskou církví, je ve skutečnosti v Božích očích nejcennější. Hodnota tohoto textu pro běžného pokorného člověka se tím ale zcela ztrácí.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že gnostická varianta je původní a biblická varianta vznikla církevní úpravou, musel by vysvětlovat, jak je možné, že nějaký raněcírkevní teolog dokázal viditelně zdokonalovat Ježíšovo učení. Pak by sice Ježíš byl gnostikem, ale byl by oním blábolícím potulným kazatelem, nikoliv fascinující osobností.

Dále uvedeme příklad textu, který v Bibli vůbec není.

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 114:

Šimon Petr řekl: „Kéž by Mariham od nás odešla, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš řekl: „Hle, já ji povedu, abych z ní udělal muže, aby se i ona stala živým duchem, rovným vám mužům. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebes.“

Mariham je zde Marie z Magdaly. Tento text zmiňuje i Dan Brown. Překvapivá věc, viďte? Ano, gnostici skutečně opovrhovali ženami, mimochodem stejně jako esséni! Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený. Vůbec nejvyšší hodnocení ženy, jaké si lze představit, je pak obsaženo v úctě, kterou katoličtí a pravoslavní křesťané vzdávají Ježíšově matce, Panně Marii. Považují ji za nejdokonalejší Boží stvoření, vyšší, než andělé. Brownovi připadá, že je Bible málo materialistická a příliš proti sexu, ale aby si přitom bral na pomoc gnostiky, je absurdní. Bible je ve srovnání s nimi v dobrém slova smyslu zcela přízemní. Je-li Bible od nauky o „posvátném ženství“ vzdálena tisíc kilometrů, jsou od ní gnostici vzdáleni světelný rok.

Teď je asi vhodný okamžik uvést, že ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu. Tedy to, co podle Browna obsahují, v nich vůbec není. A když už jsme u toho uvádění na pravou míru, napravme také asi největší Brownův omyl: Tvrdí, že nauku o Kristově božství přikázal křesťanům císař Konstantin. Bylo by ztrátou času vyjmenovávat dlouhou řadu argumentů proti tomu – je to naprostý nesmysl. Uveďme jediný důkaz: O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. Ani s tím by však Dan Brown nesouhlasil.

Dan Brown a Opus Dei

Téměř každý člověk zná nějakého katolíka a ví, že to není žádný predátor. Teorie spiknutí opírající se o temné kejkle babiček ve vesnickém kostele a jejich starého dobrosrdečného faráře by nebyla přesvědčivá. Nezbývá, než uprostřed nepoctivé katolické církve odhalit pochmurné jádro, nějaké obskurní bratrstvo spříseženců.

V minulosti hráli roli obětních beránků nejčastěji jezuité (www.jesuit.cz). Dnes se s nimi o tuto čest stále více dělí některé nedávno vzniklé organizace, například kněžský řád Legionáři Krista (www.legionariesofchrist.org) nebo právě Opus Dei (www.opusdei.cz).

Nezdá se, že by Dan Brown skutečně o Opus Dei něco věděl. Má zřejmě nějakou romantickou představu, jak by měla vypadat typická pochybná katolická organizace a někde v esoterických kruzích zaslechl, že by Opus Dei mohlo takovou organizací být. Noční můra našla své jméno a stala se kulisou dramatického příběhu o chudákovi Leonardovi. Mnich Silas je veskrze démonická postava – albín, který dostal od šéfa řádu příkaz vraždit lidi. Poslouchá na slovo, protože však pociťuje výčitky svědomí, řeší ten rozpor drastickým pokáním – omotává si kolem stehna ostnatý drát a podobně. Noviny New York Times mimochodem napsaly o skutečném Silasi z Opus Dei: Jmenuje se Silas Agbim a je černoch středního věku původem z Nigérie, otec tří dětí. Šedivé má jenom vlasy. Tento srdečný člověk bydlí v Brooklynu, pracuje jako broker na burze a jeho žena Ngozi je emeritní profesorkou knihovnictví.

Opus Dei není řádem, jeho členové nejsou mniši a nenosí hábity, jak Brown také uvádí. Naopak, když Opus Dei ve třicátých letech dvacátého století začínalo, byla mu právě skutečnost, že jeho členové nenosí hábity, často vytýkána. Opus Dei připomíná spíše některé protestantské misijní organizace s globální působností. Je laické, i když je v něm také malé procento kněží a v čele stojí biskup. Je to moderní apoštolská skupina, která vznikla před Druhým vatikánským koncilem, ale předjímala už některé změny, které tento koncil přinesl – zejména obnovený důraz na to, že i katoličtí laici musí usilovat o svatost. Své poslání vidí v šíření evangelia a v poskytování vzdělání ve víře a duchovního vedení lidem, kteří chtějí žít své křesťanství s větší hloubkou a důsledností. Lze u něj hovořit o jisté radikalitě, ne však ve smyslu fundamentalismu nebo slepé poslušnosti, ale ve smyslu náročnosti na sebe sama a soustředěnosti. Lidé v Opus Dei se snaží hodně studovat, profesionálně vyniknout a zdokonalit se. Přitom používají klasické křesťanské duchovní prostředky jako je modlitba, častá účast na mši, každodenní četba Bible, zpytování svědomí a podobně. Není na tom nic tajemného.

Zajímavé je, že Opus Dei vydalo o připravovaném filmu až překvapivě mírumilovné prohlášení, které najdete zde:

www.opusdei.cz/art.php?p=13335

Organizace v něm tvrdí, že nebude vyzývat k žádným demonstracím nebo bojkotu filmu, ale že prosí lidi, kteří chtějí vyjádřit nesouhlas se Šifrou, aby tak učinili hmatatelně a podpořili katolická apoštolská díla v Africe – jak ta, která provozuje Opus Dei, tak aktivity jiných katolických sdružení a řádů.

Mnoho fanatismu v tom nenajdeme, že ne? Inu tohle prostě není žádná teroristická organizace. Psal jsem na začátku odpovědi, že útočit na katolíky se vyplatí. Je to tak. Nedávno jsem četl rozhovor s biskupem Echevarrií, který Opus Dei vede, a řekl v něm, že se za Dana Browna denně modlí.

Když se za vás katolíci modlí, máte to dobré. Je však ještě něco lepšího – katolíkem se stát. Zkuste si Terezo přečíst nějakou dobrou knihu o Ježíši Kristu nebo o prvních křesťanech. Doporučuji vám třeba Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Je riskantní začínat si cokoliv s Bohem, protože se do něj můžete náhle bláznivě zamilovat, jak se to kdysi stalo i mně. Ale nic lepšího vás v životě potkat nemůže.

Na otázku odpověděl: David Petrla
———-
Ještě sem zkopíruji svůj příspěvek z diskuse pod článkem na Katolíku. Odpovídám v něm na několik námitek.
Několik poznámek k diskusi (David Petrla, 24. 4. 2006)

Rád bych se vyjádřil k několika diskutovaným tématům:

a) Mnozí kritizují, že píšu o Brownově knize, přestože jsem ji nečetl.

K tomu bych chtěl poznamenat, že se nejedná o recenzi knihy. Recenze románu by měla nějak reflektovat i pocity čtenáře apod., recenzent by tedy měl projít týmž procesem, kterým projde čtenář … a knihu si přečíst. Zde jde však o odpověď na dotaz „Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se Dan Brown staví…“ atd. Na to odpovídám.

Je pravda, že odpověď je poměrně detailní a má rysy recenze. Kdyby na začátku nebyla uvedena ta otázka, mohla by být za recenzi snadno považována. To však snad příliš nevadí.

Nejsem zcela uzavřený tomu, že bych to někdy v budoucnu přečetl, nebo se podíval na ten film. Například v případě, že by si u mne některé noviny objednaly recenzi filmu. Ale v této chvíli nic takového v plánu nemám.

Nemusel jsem to psát. Z poznámky meluziny, která má dojem, že jsem knihu četl, vyplývá, že kdybych své „přiznání“ vynechal, jistě by jen málokoho napadlo, že jsem to nečetl. Kromě toho, že jsem chtěl být upřímný, to mělo být také určité gesto… chtěl jsem ukázat, že nemusíme něco číst, abychom o tom mohli mluvit.

Nedomnívám se, že je například nutné číst Mein Kampf od Hitlera, abychom byli schopni si o něm utvořit názor. (Například v mé odpovědi zmíněný Hitlerův názor, že se Ježíš Kristus postavil proti židovskému spiknutí na ovládnutí světa a proto musel zemřít, pochází právě z knihy Mein Kampf. Tu jsem ale nečetl.) Tím nechci říci, že by ta kniha měla být zakázána zákonem – myslím si, že ne – ale že si prostě můžeme v klidu přiznat, že spoustu i kriticky důležitých poznatků známe zprostředkovaně a neznamená to, že jsou méně spolehlivé.

Extrémní příklad snahy „všechno přečíst“ jsem nedávno zachytil v jedné internetové diskusi, kde jeden člověk napsal, že sice uznává, že „Protokoly siónských mudrců“ jsou podvrh, že je však přesto dobré je číst, protože ukazují, jak Židé někdy uvažují. (Pokud nevíte, o co jde: „Protokoly“ se vydávají za dílo napsané židovskými učenci, jedná se však o podvrh státní policie z doby carského Ruska. To je dnes už považováno za zcela nepochybné.) Takové uvažování zcela odmítám. Mnoho katolíků si třeba „Šifru“ přečte ze zvědavosti a obhajuje to tím, že je to nutné, aby s tím mohli polemizovat. Není. Stačí znát myšlenky v Šifře obsažené a ušetřený čas věnovat četbě něčeho kvalitního. Něco zajímavého občas v Šifře jistě je. Stejně jako v Blesku nebo v Marxově manifestu. Ale zaneřádit si paměť informacemi, o kterých člověk už předem ví, že naprostá většina z nich je smyšlených, je neprozíravé.

b) To, že gnostici opovrhovali ženami, nevyvozuji pouze z výroku 114 Tomášova evangelia. Tím to pouze ilustruji.

c) Ad „Papouškovat něčí recenze je jednodušší, než se aktivně zúčastnit svým rozumem.“ (meluzina). Nemyslím, že jsem se neúčastnil svým rozumem. Ta odpověď je moje a je převážně původní. Z recenzí jsem převzal pouze údaje o obsahu knihy.

Dodám, že jsem samozřejmě tu odpověď před publikací nechal přečíst kamarádovi, který knihu četl. A jeho připomínky, týkající se obsahu díla, jsem zapracoval. Mimochodem, je to ateista a ze Šifry byl nadšený, přesto se mu líbila i má odpověď.

d) maxistr: „neoblíbení možná jsme jako jednotlivci, ale ne kvůli tomu, že jsme katolíci. Nevymlouvejme se na něco co není.“

Na to mám prostě jiný názor: Myslím, že jsme neoblíbení jako skupina.

e) Janovi: Nemyslím si, že smysl podobenství o zaběhlé ovci je v restituci původního stavu. Jeho smysl je v tom, že jakkoliv zle se člověk zachová, může být zachráněn, pokud to pastýři – Bohu – dovolí a může z toho vzejít ještě velké dobro (velká radost v nebi). A také v tom, že se ty „nezaběhlé“ ovce nesmí na zaběhlou nikdy dívat jako na definitivně ztracenou.

Ad Janovo: „Že návrat je křížová cesta, temná noc, vás ale ani nenapadne.“ Ono to může být obojí – křížová cesta i velká radost, hostina. Často je to obojí.

Jan: „V tomto smyslu je vaše bloudění nežádoucí – není z něj návratu.“ Smysl podobenství o ovci spatřuji v tom, že návrat je možný vždycky.

f) Doporučuji vám k přečtení velkopáteční kázání P. Raniera Cantalamessy, kapucína, papežského kazatele. Výňatky z něj jsou v češtině zde:

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5699

Je to částečně k tématu.

Read Full Post »

Mám tu čest patřit k týmu několika lidí, kteří odpovídají na dotazy čtenářů na webu Katolík, i když od mé poslední odpovědi uplynula už dosti dlouhá doba. Některé ze svých odpovědí sem ale zkopíruji. Tahle byla jedna z prvních, každopádně se na začátek docela hodí. 🙂

 

Katolík, 22. 9. 2004

Otázka:

Dobrý den. Jsem muž, 23 let a cítím,že mé místo v životě je v manželství. Vím že toužím po pevném vztahu a má dívka by měla být věřící. Jaké další vlastnosti by měla mít? Jaké vlastnosti partnerů jsou důležité pro štastné manželství? T.

Odpověď:

Vážený tazateli, vaši otázku jsem dostal k zodpovězení, protože jsem ženatý. Mojí jedinou kompetencí tedy je, že jsem jednou v životě ve výběru manželky uspěl, přesto se pokusím odpovědět co nejlépe. Přijměte to jako dopis od trochu staršího přítele. Co bych poradil sám sobě, kdybych byl ve vaší situaci?

Zatímco jsem přemýšlel o odpovědi, začal jsem si pobrukovat dvě populární písničky. První byla „You’re Still The One“ („Stále jsi ten jediný“) od Shanie Twain. V refrénu Shania zpívá o manželovi (doufejme), kterého okolí považuje za pro ni nevhodného: „You’re still the one I run to. The one that I belong to. You’re still the one I want for life.“ („Stále jsi jediný, ke komu běžím, jediný, ke komu patřím, jediný, kterého chci na celý život.“)

Toto je základní věc, kterou si musíte uvědomit – že hledáte „tu pravou“, tedy ženu, se kterou prožijete celý život, se kterou vychováte děti a se kterou se musíte pokusit dosáhnout svatosti. Nikdo jiný nebude mít takový význam pro vaši spásu! Není tedy třeba spěchat, raději začněte tím, že tento cíl svěříte do rukou Panny Marie, případně jejího snoubence sv. Josefa a dáte si předsevzetí, že se každý den pomodlíte nějakou modlitbu za výběr správné manželky. Dobrý je desátek růžence nebo, pokud je to pro vás moc dlouhé, něco kratšího, třeba Otče náš, Zdrávas a Sláva Otci. Vyzbrojte se trpělivostí a připravte se na hledání, které může trvat i několik let.

Kde hledat? Třeba ve farním společenství mladých nebo na společenských akcích křesťanské mládeže, z nichž některé jsou přímo zaměřeny na seznámení. Nebo klidně i na Internetu, ostatně jedna internetová seznamka pro věřící je právě na Katolíkovi. Internetová seznámení mají jednu překvapivou, velkou výhodu: Lidé si nejprve píší a až potom se uvidí. Čili v okamžiku, kdy se poprvé setkáte, se už docela dobře znáte – už víte, že si rozumíte. Tím se omezí vliv „prvního dojmu“, který je nutně velmi povrchní.

Druhá píseň, která mi přišla na mysl, byla „No woman no cry“ („Ne, ženo, žádný pláč“, izolovaně od ostatního textu lze přeložit také jako „Žádná žena, žádný pláč“) 🙂 od Boba Marleye. Píseň to není o zlé ženě, jak bychom mohli hádat, ale o chudobě. Ten refrén ale má něco do sebe, že? 🙂 Ne, nechci vás ponoukat k celibátu… spíše varovat, abyste neudělal hloupou chybu. Člověk, který je závislý na drogách, alkoholu, hracích automatech nebo promiskuitních vztazích, by vás snadno mohl přivést k tomu, že byste si tento refrén časem zvláště zamiloval. Je velmi malá šance, že takový člověk nezničí život tomu, kdo si ho vezme. Nemusíte to být vy!

Nejdůležitějším rysem vaší budoucí ženy je pochopitelně víra. Měla by být věřící katolička (nic proti evangeličkám, ale odlišnost ve víře je obvykle spíše problém k překonávání než pomoc, hm., ale popravdě řečeno, nevím, jestli bych evangelíkovi neporadil taky katoličku 🙂 a měli byste mít alespoň vzájemné pochopení pro své teologické názory, duchovní potřeby a návyky. A protože katolíci se neberou kvůli daňové optimalizaci, ale aby vytvořili rodinu, je hned po víře nejdůležitější ochota mít děti a názory ohledně jejich počtu, plánování rodiny apod. Najít ženu, která zná učení obsažené v encyklice Pavla VI. Humanae Vitae o otevřenosti vůči novému životu, hodlá se jím řídit a chce mít větší počet dětí, by pro vás byla velká – a bohužel asi dosti vzácná – výhra. Mimochodem, to víte, že matky více dětí bývají i déle hezké?

Pokud jde o to ostatní: G. K. Chesterton na začátku 20. století v diskusi s propagátory koedukovaného školství psal o tom, že když se jim namítne, že chtějí dělat z žen muže, odpoví s úšklebkem něco jako: „A co byste chtěl? Chtěl byste se vrátit k elegantní viktoriánské lady, s kadeřemi a lahvičkou čichací soli, která trochu vyrábí akvarely, trochu žvatlá italsky, trochu hraje na harfu, píše si primitivní deníček a maluje nesmyslné roušky?“ Na což Chesterton odpovídá: „Důrazně, ano!“

Je to tak… hledejte všestrannou ženu, vynikající ve ctnostech – moudrou, mírnou, klidnou, veselou, pracovitou, pečlivou, vytrvalou, šikovnou, skromnou, šetrnou… jasně, hezká může být taky. 🙂 Všestrannější a skromnější jsou obvykle ženy s více sourozenci a ženy z vesnice. Vzdělání se hodí, ale není kriticky důležité. I když, třeba jazyky… Doporučuje se „dobře si prostudovat“ její matku, možná se jí vaše žena bude později dost podobat. Pokud jste každý z jiného města, shodnete se na tom, kde budete bydlet?

Nezapomeňte, že i když budou vaše děti chodit do školky, stejně získají podstatné charakterové rysy z velké části již v raném věku a to od matky. Tedy tím, že si vybíráte manželku, již také „formujete“ své děti! Nepočítejte s tím, že budou podstatně lepší, než vy a vaše žena, i když se to občas stává. Jestliže chcete, aby vaše děti rády četly a sám moc nečtete, potřebujete nadšenou čtenářku! Chcete-li, aby sportovaly, a sám nesportujete, potřebujete sportovní typ! Otázkou je, bude-li chtít ona vás… (Kromě toho ovšem neuškodí, když sám začnete číst a sportovat. 🙂

Co na závěr? Nebojte se, že by pro vás Bůh neměl naprosto prvotřídní ženu. Vyberte si dobře, poznejte ji a – po patřičné přípravě – s chutí do toho! Tedy nejprve do zasnoubení, což je požehnání, které je službou církve pro vás. Rozhodněte se společně, že si uchováte čistotu až do svatební noci, takové předsevzetí vám pomůže a v manželství pak budete mít méně problémů. A pak už uzavřete manželskou smlouvu. Nechte se zaplavit její láskou a nezapomeňte ji zaplavovat tou svojí. Další předsevzetí: Každý den jí musíte udělat radost. Jak to zpívá Abba „Gonna sing you my lovesong“ („Zazpívám ti svoji milostnou píseň.“) Tak tomu musí být u vás, ale musí to být duet. A to předpokládá, že budete stále dolaďovat sebe, ne toho druhého.

Pozor, i když bude vaše žena naprosto super, několik nedostatků mít bude, přijdete na ně až po svatbě a budou vás trápit. To je dobře, tak to má být. Jak byste se jinak dostal do nebe, bez tréninku v ustupování, v oběti a v trpělivosti? Před svatbou si představte tři nejdpornější, byť celkem nevinné, zlozvyky, jaké znáte, představte si, že je po svatbě objevíte u své ženy a pevně se rozhodněte, že ji budete do smrti milovat i s nimi.

K přečtení vám doporučuji encykliky Pavla VI. Humanae Vitae a Jana Pavla II. Familiaris Consortio.

Pán vám žehnej!

David Petrla

*****

 

 

Read Full Post »