Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘L’Osservatore Romano’

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

„Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“

Golda Meirová, izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka, v roce 1958 ke smrti papeže Pia XII.

Pius XII. se modli za mir

Pius XII. se modli za mir

Paolo Mieli je prominentní italský novinář, od roku 2004 ředitel listu Corriere della Sera. Je sekulárním Židem, sám se narodil v roce 1949, ale někteří členové jeho rodiny zemřeli během holocaustu. Poskytl rozhovor papežským novinám L’Osservatore Romano o papeži Piu XII. a jeho roli během Druhé světové války, kterou hodnotí pozitivně.

Ptali se Maurizio Fontana, který je pod rozhovorem podepsaný, a ředitel L’Osservatore Romano, Giovanni Maria Vian. Interview vyšlo 9. října 2008, v den 50. výročí smrti Pia XII.

Pro časopis Chiesa to přeložil do angličtiny Matthew Sherry. A já jsem jeho překlad přeložil do češtiny. Jde tedy o dvojitý překlad, který jistě poznamenal věrnost originálu. Navíc je text obsáhlý a musel jsem překládat velmi rychle, což patrně také ovlivnilo kvalitu překladu. Připadá mi ale, že ten text je v češtině prostě potřeba. Měl by vyjít v nějakém významnějším médiu, než jen na tomto blogu.

Dějiny posoudí Pia XII. spravedlivě

 

L’Osservatore Romano: Často se mluví o hře Rolfa Hochhutha “Náměstek”, která se poprvé hrála 20. února 1963 ve Freie Volksbühne v Berlíně. Ale kritika postojů papeže Pacelliho se datuje už dlouho před ní. Kdy se „problém Pia XII.“ skutečně objevil?

 

Paolo Mieli: Předělem bylo bezpochyby provedení „Náměstka“, ale některá z obvinění, přestože nebyla stejného druhu jako ta Hochhuthova, se objevila dokonce ještě před začátkem Druhé světové války. První, kdo hovořil o zdrženlivosti Pia XII., byl ve skutečnosti Emmanuel Mounier, který v květnu 1939 zdvořile namítal proti mlčení, které uvedlo do rozpaků mnohé: mlčení Pia XII. ohledně italské agrese proti Albánii.

 

Stejný druh obvinění byl vůči němu později vznesen dalším francouzským katolickým intelektuálem, Françoisem Mauriacem, který v roce 1951 lamentoval, v předmluvě ke knize Léona Poliakova, že pronásledovaní Židé neměli útěchu slyšet papeže odsoudit, jasnými a rozhodnými slovy, „ukřižování nespočetných bratří v Pánu.“ Ale měli bychom si také připomenout, že tatáž kniha – jeden z nejdůležitějších textů o antisemitismu – prezentovala ospravedlnění tohoto mlčení. V podstatě, Poliakov, který byl sám Židem, napsal, že papež mlčel, aby se vyhnul ohrožení bezpečnosti Židů v mnohem větší míře, než k jakému již došlo.

 

Takže první vyjádření židovského učence k tomuto tématu bylo velmi opatrné?

 

Šel bych ještě dále. S výjimkou Poliakova nebyla první hodnocení židovské komunity po celém světě jen opatrná, byla vůči Piu XII. velmi příznivá.

 

Mohla být jedním z důvodů této opatrnosti skutečnost, že skutečná obvinění vůči papeži začala přicházet, již během války, od Sovětů?

 

Pius XII. byl jistě papež, který byl také – a zdůrazňuji „také“ – antikomunista. A během těchto dekád kontroverze byl často kritizován, že byl ovládnut tímto pohledem. Připomeňme si například dva slavné projevy, které pronesl, než se stal papežem, během svých cest do Francie (1937) a do Maďarska (1938), ve kterých persekuce komunistického režimu zdůraznil více, než nacistického.

 

Ale v tomto ohledu musíme předeslat jeden předpoklad: tematizace holocaustu, jak jej známe dnes, přišla řadu desetiletí po skončení Druhé světové války. Vzpomínám si, že během padesátých a šedesátých let se mluvilo jen zhruba o deportovaných do koncentračních táborů. Vědělo se, že Židé trpěli nejhorší osud, ale plné povědomí o holocaustu přišlo později. Během třicátých let mělo jen velmi málo lidí jakoukoliv představu o tom, co by se mohlo stát Židům. Samozřejmě, v Německu proběhla „křišťálová noc.“ Ale je zjevně mnohem snazší interpretovat a pochopit fakta dnes, ve zpětném pohledu. A Židé, kteří uprchli z Německa, nebyli vítáni s otevřenou náručí v žádné části světa, dokonce ani ve Spojených státech. V krátkosti, byl to komplexní problém. Západní svět, občanský svět, kromě několika výjimek, nechápal, neuvědomil si, co se děje. Z tohoto důvodu, když mluvíme o papeži na konci třicátých let, můžeme pochopit, proč byl citlivější vůči protikřesťanské persekuci v Sovětském svazu, než vůči tomu, co povstávalo v nacistickém světě. To neznamená, že byl tajně nacistou.

 

Třicátá léta: Kontroverze často míří také na Pia XII.…

 

Jedna z kritik kardinála Pacelliho, který byl státním sekretářem Pia XI., říká, že zmírnil odsouzení nacionálního socialismu. Mez mnoha obviněními – o kterých nevěřím, že jsou plně oprávněná – proti Pacellimu bylo, že zmírnil tón encykliky „Mit Brennender Sorge.“ Ve skutečnosti, když zkoumám aktivity papeže Pacelliho z historického hlediska, bych rád připomněl několik detailů. Když začala válka, kritizoval apatii francouzské církve pod nacistickou nadvládou ve vichistické Francii; poté kritizoval flagrantní antisemitismus slovenského monsignora Josefa Tisa; rozšířil – jak je zdokumentováno v knize Renata Mora „La Chiesa e lo sterminio degli ebrei (Církev a vyhlazení Židů),“ publikované v Il Mulino – svoji dobrou vůli a dokonce podporu, s vysoce riskantní rozhodností, vůči některým z těch, kdo se spikli proti Hitlerovi mezi léty 1939 a 1940. A pokračuji: Když byl v červnu 1941 Sovětský svaz napaden Německem, byla v západním světě určitá resistence vůči vytváření spojenectví s těmi, kdo do té chvíle bojovali na straně nacistického Německa. Pius XII. namísto toho vynakládal velké úsilí, aby usnadnil alianci mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Sovětským svazem.

 

A konečně, je tady ta nejdůležitější kapitola: Během nacistické okupace Říma – jak je to podrobně vylíčeno, například, ve dvou knihách, v proslulém svazku Enzo Forcelly („La resistenza in convento [Odpor v klášteře],“ publikovaném ve vydavatelství Einaudi) a v jedné právě vydané od Andrea Ricardiho („L’inverno più lungo [Nejdelší zima],“ Laterza) –  dala církev k dispozici všechny své zdroje: téměř každá bazilika, každý kostel, každý seminář, každý konvent ubytoval Židy a pomáhal jim. Do té míry, že v Římě, se ve srovnání se dvěma tisíci deportovanými Židy dalších deset tisíc mohlo zachránit. Tedy, nechci říci, že celých těchto deset tisíc bylo zachráněno církví Pia XII., ale bezpochyby církev přispěla k záchraně většiny z nich. A bylo by nemožné, aby papež nevěděl, co dělají jeho kněží a sestry. Výsledkem bylo, že léta a léta – mohli bychom uvést tucty příkladů – mimořádně významné osobnosti v židovském světě uznaly tento příspěvek a připisovaly jej výslovně Piu XII.

 

Dnes byla ztracena téměř jakákoliv stopa těchto svědectví. Bylo to předmětem například znamenité knihy Andrea Tornielliho („Pio XII il papa degli ebrei [Pius XII., papež Židů],“ Piemme). Je to mimořádně rozsáhlá literatura, ze které bych chtěl uvést jenom ukázku. V roce 1944 řekl velký rabín Jeruzaléma, Isaac Herzog: „Izraelský lid nikdy nezapomene, co Pius XII. a jeho vynikající zplnomocněnci, inspirovaní věčnými principy náboženství, které jsou základem autentické civilizace, dělají pro naše nešťastné bratry a sestry v nejtragičtější hodině našich dějin. Je to živoucí důkaz božské prozřetelnosti v tomto světě.“

 

Tentýž rok napsal nadrotmistr (sergeant major) Joseph Vancouver: „Rád bych vám vyprávěl o židovském Římě, o velkém zázraku, že jsme zde nalezli tisíce Židů. Kostely, kláštery, mniši a sestry, a především papež, pospíchali pomoci a zachránit Židy, vyškubnout je ze spárů nacistů a jejich fašistických italských spolupracovníků. Toto velké úsilí bylo, ne bez nebezpečí, podniknuto, aby byli během měsíců německé okupace Židé ukryti a nasyceni. Někteří řeholníci za tuto záchrannou operaci zaplatili svými životy. Za tímto účelem byla mobilizována celá církev a pracovala s velkým nasazením. Vatikán byl centrem každé aktivity odporu a záchrany, za daných okolností pod nacistickou nadvládou.“

 

Budu také citovat dopis z italské fronty, od vojáka Eliyahua Lubiskyho, člena socialistického kibucu Bet Alfa. Byl publikován v týdeníku „Hashavua“ 4. srpna 1944: „Všichni uprchlíci mluví o tom, jak jim byl nápomocen Vatikán. Kněží dávali své životy v sázku, aby ukryli a zachránili Židy. Sám papež se podílel na práci na záchraně Židů.“

 

A opět, 15. října 1944 zaznamenáváme promluvu mimořádného komisaře židovské komunity v Římě, Silvia Ottolenghiho: „Tisíce našich bratří byly zachráněny v klášterech, v kostelech, v extrateritoriálních budovách. 23. července jsem byl předvolán na setkání s Jeho svatostí, kterému jsem předal poděkování římské komunity za heroickou a láskyplnou pomoc, která nám byla poskytnuta duchovenstvem skrze kláštery a koleje… řekl jsem Jeho svatosti o přání mých židovských druhů v Římě, přijít mu hromadně poděkovat. Ale tento druh demonstrace není možný, snad jedině na konci války, aby se zabránilo kompromitaci všech těch na severu, kdo stále potřebují ochranu.“

 

To bylo v době, kdy ještě probíhala válka. Pojďme k dnešku.

 

Dnes je, naneštěstí, pozornost věnovaná Piu XII. tak silná, že se dokonce běžná historiografická diskuse stala vášnivou.

 

Téma je tak zápalné, že dokonce přetrvává problém s fotografií Pia XII. v Yad Vashem a jejím popiskem. A to navzdory množství svědectví, o kterých jste právě referoval. Co se stalo?

 

Stalo se to, že během let byla rozšířena temná legenda o Piu XII. Připomeňme si knihy Johna Cornwella („Hitlerův papež“) a Daniela Goldhagena („Hitlers willige Vollstrecker [Hitlerovi ochotní kati]“), ve kterých jsou tato obvinění podána explicitněji. Zformovalo se obecné mínění, podle něhož je Pius XII. nahlížen jako papež, který nebyl ničím menším, než komplicem nacistického führera. To je šílené! Pomysleme jen na Eichmannův soud v roce 1961, kdy bylo vyjádřeno mínění, které stojí za to si znovu přečíst. Hovořící osoba je Gideon Hausner, státní zástupce v Jeruzalémě: „16. října 1943 byl v Římě zorganizován rozsáhlý zátah ve staré židovské čtvrti. Italský klérus se zúčastnil záchranné operace, kláštery Židům otevřely své dveře. Papež osobně intervenoval ve prospěch Židů zatčených v Římě.“

 

To bylo jen dva roky před uvedením „Náměstka“…

 

A bylo to v roce 1963, kdy se začala prosazovat dvojitá revize role Pia XII. Jedna z nich byla záludná – uvnitř samotné církve – a stavěla Pia XII. proti postavě Jana XXIII. To byla devastující operace: S Janem XXIII. se zacházelo jako s papežem, který během Druhé světové války demonstroval citlivost, kterou Pius XII. postrádal. To je velmi bizardní idea. A mezi řádky invektivy vůči Pacellimu se zdá vynořovat, že papež byl takto volán k zodpovědnosti za svůj antikomunismus. Ve skutečnosti byl Pius XII. papežem, který byl v linii historie katolické církve ve 20. století. Když čtete, co napsal, nebo posloucháte záznamy jeho promluv, rozpoznáte, jak vyjadřoval také, například, kritiku liberalismu. Chci říci, že rozhodně nebyl pěšákem antikomunistického atlantismu.

 

To znamená, že nebyl kaplanem Západu…

 

Absolutně ne. Obraz Pia XII. jako kaplana velké antikomunistické ofenzívy během studené války je mimo. Ačkoliv, přirozeně, byl antikomunistou. A za svůj antikomunismus byl přinucen zaplatit velmi vysokou cenu, která pokřivila jeho obraz pomocí divadelních her, publikací a filmů. Ale každý, kdo nepřijal předsudečný postoj a pokusil se pochopit Pacelliho z dokumentů, si nemůže pomoci a musí být omráčen touto černou legendou, která nedává žádný smysl. Pius XII. byl velký papež, schopný čelit situaci. Je to jako kdybychom dnes odstřelili Roosevelta za to, že nemluvil jasněji o Židech. Ale jak můžete prozkoumat válku, zvláště jste-li neozbrojenou osobou, jako papež? Tato svůdnost ofenzívy proti Piu XII. připadá skutečně podezřelá každé osobě dobré vůle, a je to svůdnost, které bychom měli odporovat. Dříve či později bude někdo reinterpretovat fakta ve světle svědectví, na která jsem poukazoval dříve.

 

Jsou rozdíly mezi evropskou, a zvláště italskou, historiografií o Piu XII. na jedné straně, versus americkou na straně druhé?

 

Myslím, že ano. Neměli bychom zapomínat, že tato averze vůči Piu XII. se vynořila v anglosaském, protestantském světě. Nevynořila se ze židovského světa, který se na ni namísto toho v průběhu času adaptoval, aby nebyl zaskočen mezinárodní kampaní. Řekněme to jinak: Když je papež obviněn, že nechává volnou cestu antisemitismu, židovský svět se samozřejmě cítí zodpovědný za to, aby viděl věci jasně. To nás přivádí k epizodě sedmého sálu Yad Vashem v Jeruzalémě, kde je fotografie papeže s textem, který jeho jednání popisuje jako „dvojznačné.“ Nebo k žádosti, v roce 1988, tehdejšího velvyslance Izraele u Svatého stolce, Aarona Lopeze, aby bylo uloženo moratorium na beatifikaci Pia XII. Nemám teď co říci k této záležitosti s moratoriem, protože to není historiografická otázka. Ale na těchto postojích k tomuto papeži je něco nepřiměřeně zarputilého, co páchne na míle daleko.

 

V roce 1963 bylo světlo reflektorů zaměřeno na Pia XII. ve snaze najít důkazy jeho viny, a nic se neobjevilo. Naopak, studie vynesly na světlo bohatou dokumentaci dokládající, jak jeho církev poskytla klíčovou pomoc Židům. V této souvislosti připomínám jedno hezké gesto: V červnu 1955 požádal Izraelský filharmonický orchestr, aby mohl ve Vatikánu uspořádat koncert na počest Pia XII., aby vyjádřil vděčnost tomuto papeži, a zahrál v přítomnosti papeže část Beethovenovy Sedmé symfonie. Taková atmosféra tehdy byla. A když papež zemřel, Golda Meirová – izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka – řekla: „Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“ Pro některé nebyl hlas papeže pozvednut, ale oni jej slyšeli. Chápete? Golda Meirová jeho hlas slyšela. A William Zuckerman, ředitel časopisu „Židovské noviny,“ napsal: „Všichni Židé v Americe vzdávají čest a vyjadřují účast, protože je pravděpodobné, že žádný vůdce této generace neposkytl podstatnější pomoc Židům v hodině tragédie. Více než kdokoliv jiný jsme měli prospěch z velké a šlechetné dobroty a velkodušnosti oplakávaného papeže během let útlaku a teroru.“ Takto byl Pius XII. hodnocen léta, desetiletí. Byli všichni šílení? Ne, oni byli těmi, kdo trpěli pronásledováním, z něhož je Pius XII. obviňován jako jeho spolupachatel. Když to bereme jako historiografický případ, je černá legenda šílená. Ale myslím si, že, kromě některých polemiků, bude každý historik hodný toho jména – dokonce v případě lidí jako jsem já, kdo nejsou katolíky – bojovat, aby znovu nastolil pravdu.

 

Papež Pius XII.

Papež Pius XII.

 

Co se zatím objevilo v izraelské historiografii? Proběhla v soudech historiků nějaká evoluce? Je zde stále diskuse o Piu XII.?

 

Řekl bych, že izraelská historiografii je velmi zdrženlivá. Ve skutečnosti je tento případ stále otevřený z důvodu zatvrzelosti jiného světa, který není židovským světem. Myslím, že musíme vzít v úvahu tři aspekty. Zaprvé, Pius XII. byl přinucen zaplatit za svůj antikomunismus. Zadruhé, tento papež znal dobře Německo a měl proněmecký postoj, který, nemylme se, neznamená pronacistický. A konečně musí být řečeno, že kriticismus vůči Piu XII. vždycky přichází z kruhů, které by samy mohli být kritizovány desetkrát víc. Během holocaustu byly tyto kruhy neschopny demonstrovat přítomnost kdekoliv v blízkosti toho, co vyčítají Piu XII., že nedělal.

 

Můžete nám uvést nějaké příklady?

 

Myslím na to, co se stalo ve Francii, v Polsku, ale dokonce i ve Spojených státech. Zamysleme se nad tím: Idea těch, kdo obviňují Pia XII., je, že každý věděl, nebo alespoň bylo možné vědět. Tak se ptám: Koho si vybavujeme, během Druhé světové války, mezi osobnostmi z těchto kruhů, že pozvedl hlas způsobem, který vyžadují od Pia XII.? Já nevím o nikom.

 

Odkazujete také na italské antifašisty?

 

Rozhodně. Ale co je podstatné: Na koho můžeme ukázat jako na někoho, kdo pro Židy udělal to, co neudělal papež? Já o nikom nevím. Jsou jednotlivé případy, stejně jako byly jednotlivé případy mezi církevními autoritami. Přinejmenším tento papež udělal všechno, co byl schopen udělat. Umožnil deseti tisícům Židů v Římě – ale stalo se to také v jiných částech Itálie – aby se zachránili, ve srovnání se dvěma tisíci, které byly zabity. Nechápu, s čím bychom to měli porovnávat. Takže věřím, že je možné usuzovat, že tyto kritiky, tyto invektivy, přicházejí z kruhů, jejichž svědomí nejsou ohledně tohoto problému klidná.

 

Takže černá legenda je případem provinilého svědomí?

 

Řekl bych, že ano. Jinak to nedává smysl. Faktem je, že nenávist vůči Piu XII. se vynořila ve specifickém kontextu, na začátku studené války. Můžeme si připomenout, že to byl papež, kdo umožnil vítězství Democrazia Cristiana v roce 1948. Jsem přesvědčen, že obvinění proti němu jsou výlevy zášti, která se objevila ve druhé polovině čtyřicátých a během padesátých let. Literatura nepřátelská k Piu XII. přišla po válce. V Itálii to začalo po kolapsu vlády národní jednoty v roce 1947 a stalo se vášnivějším během padesátých let. Celý depozitář nenávisti a silné nechuti se objevil v pozdějších letech. Kdyby to vyšlo na světlo okamžitě, Židé, jejichž životy byly díky této církvi zachráněny, by nedovolili, aby se říkalo a psalo to, bylo řečeno a napsáno. Protože to přišlo o dvacet nebo třicet let později, všichni svědci, všichni, kdo byli zachráněni – a mluvíme o tisících lidí – byli pryč a nová generace jejich dětí přijala tato obvinění. A ve skutečnosti, kdo byl tím, kdo těmto obviněním odporoval? Historici. 

 

K tomu zde byly katolické hlasy, které proti sobě stavěly Pia XII. a jeho nástupce. Jana XXIII.

 

Ve skutečnosti, věřím tomu, že zahájení beatifikačních procesů těchto dvou papežů nebylo ohlášeno současně náhodou. Když Pavel VI. přijel do Svaté země v roce 1964 a mluvil velmi vřelými slovy o Piu XII., nebyly zde žádné velké protesty. Nikdo neprotestoval. A operace „Náměstek“ už začala. Obvinění vypadala neuvěřitelně. Poté lavina postupně nabírala na síle, jak mizela generace očitých svědků. V každém případě si myslím, že historici učiní Piu XII. po právu.

 

Zmínili jsme katolíky. „La Civiltà Cattolica“ napsala, že Pius XII. nedokázal promluvit prorockým hlasem. Není to poněkud anachronistický soud? Měl papež jít 16. října 1944 do ghetta, stejně jako šel několik týdnů předtím do vybombardované čtvrti San Lorenzo?

 

Upřímně řečeno, židovská krev, která koluje v mých žilách, mě vede k tomu, abych preferoval papeže, který pomáhá mým židovským druhům přežít, před papežem, který koná okázalé gesto. Papež, který jde do vybombardované čtvrti, je papežem, který pláče pro oběti, koná gesto vřelosti a náklonnosti k městu, zatímco jeho přítomnost v ghettu by mohla být kontroverzní. Samozřejmě, ve zpětném pohledu může být řečeno cokoliv, dokonce – jak bylo napsáno – že by pro něj bylo správné, aby si lehl na koleje, aby zabránil vlakům v odjezdu. Ale já si myslím, že to jsou pošetilé soudy. A také, upřímně, kritizovat druhého za něco, co neudělal nikdo z vašich vlastních lidí, je trochu riskantní. Ve skutečnosti si nepamatuji, že by kdokoliv z představitelů antinacistického římského odporu šel do ghetta, nebo si lehl na koleje. Tyto diskuse opravdu postrádají umírněnost.

 

Pokud jde o kontroverzi uvnitř katolicismu, rabi David Dalin zašel tak daleko, že napsal, že Pius XII. je největší klacek, který mohou progresisté použít k útoku na tradicionalisty…

 

Nejvíce nepříjemný aspekt, ale pro mne evidentní (dokonce, i když se dívám zvenčí), je, že tato bitva v katolickém světě, která proti sobě staví postavy Jana XXIII. a Pia XII., není moc statečná, protože ji nikdo nevede otevřeně. Neexistuje žádná kniha nebo článek autoritativního představitele katolického světa, které by řekly jasně, Jan XXIII. ano a Pius XII. ne. Je to bitva vedená mezi řádky, pomocí subtilností. Pro mne je otázka jasná: Buď je někdo skutečně přesvědčen, že Pius XII. byl nacistickým komplicem, nebo jsou věci naopak tak, jak byly diskutovány v tomto rozhovoru, pak by jistí lidé měli pochopit, že tyto argumenty přispěly jen k pokračování černé legendy o tomto papeži. Měl bych podotknout: Věřím, že tato černá legenda se stává zastaralou. Pius XII. nebude papežem poznamenaným „damnatio memoriae.“

 

Proč to říkáte?

 

Právě z historického úhlu pohledu je důkazní materiál ve prospěch papeže tak silný a rozsáhlý, a nedostatek opačných důkazů tak křiklavý, že je tato ofenzíva proti Piu XII. předurčena k vyčerpání se.

 

Poslední otázka k postoji Pia XII. Jak je možné rekonstruovat povahu jeho tiché práce týkající se holocaustu?

 

Často jsem přemýšlel o Piu XII. a snažil se představit si, jaký typ osobnosti měl. Byl srovnáván s papežem Benediktem XV., papežem První světové války. Ale Druhá světová válka byla velmi odlišná. Jistěže byl Pacelli trýzněný člověk, který měl své pochyby. On sám se zabýval svým „mlčením“ v roce 1941. Ocitl se na hrozné křižovatce, která zpochybnila některá z jeho přesvědčení. Potom zde bylo dlouhé období po válce, do roku 1958, ve kterém pokračoval jako silný papež, přítomný, významný, rozhodný pro rekonstrukci Itálie v poválečném období. Možná byl nejdůležitějším papežem 20. století. Jistě byl mučen pochybnostmi. Ve věci svého mlčení, jak jsem řekl, o sobě pochyboval. Ale právě to ve mně vzbuzuje vědomí jeho velikosti.

 

Jedna věc, která mě oslovuje nejvíce. Jakmile bylo po válce, kdyby měl Pius XII. špatné svědomí, vychloubal by se svou prací na záchraně Židů. Ale to nikdy neudělal. Nikdy neřekl ani slovo. A mohl. Mohl o tom psát, mohl to říci. Ale neudělal to. Pro mne je to důkaz, jak solidní byl jeho charakter. Nebyl papežem, který by cítil potřebu se hájit. Pokud jde o soud o Piu XII., musím říci, že v mém srdci zůstává, co Robert Kempner, židovský právník německého původu a druhý žalobce v Norimberském procesu, napsal v roce 1964: „Jakékoliv propagandistické prohlášení církve proti Hitlerově vládě by bylo nejenom promyšlenou sebevraždou, ale také by urychlilo zabíjení daleko vyšších počtů Židů a kněží.“

 

Uzavírám: Dvacet let byly soudy o Piu XII. jednomyslné. Podle mého názoru tudíž na ofenzívě proti němu něco nehraje. A každý, kdo se odváží jej studovat s intelektuální poctivostí, musí začít přesně od tohoto bodu. Od těchto čísel, která nesedí dohromady.

Read Full Post »