Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘křesťanství’

Podruhé od svého zvolení papežem jmenoval Svatý Otec František nové kardinály. Patnáct z nich je mladších 80 let a tedy potenciálních volitelů. Dalších pět je starších – jsou mezi nimi emeritní arcibiskupové a apoštolský nuncius.

Kardinálové volitelé, mladší 80 let

 
Dominique Mamberti, prefekt Apoštolské signatury (jednoho ze tří tribunálů – „nejvyšších soudů“ – katolické církve)
Manuel José Macário do Nascimento Clemente, patriarcha Lisabonu (Portugalsko)
Berhaneyesus Demerew Souraphiel, C.M., arcibiskup Addis Abeby (Etiopie).
John Atcherley Dew, arcibiskup Wellingtou (Nový Zéland).
Edoardo Menichelli, arcibiskup Ancona-Osimo (Itálie).
Pierre Nguyên Vn Nhon, arcibiskup Hanoje (Vietnam).
Alberto Suárez Inda, arcibiskup Morelia (Mexiko).
Charles Maung Bo, S.D.B., arcibiskup Yangonu (Myanmar).
Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij, arcibiskup Bangkoku (Thajsko).
Francesco Montenegro,arcibiskup Agrigenta (Itálie).
Daniel Fernando Sturla Berhouet, S.D.B., arcibiskup Montevidea (Uruguay).
Ricardo Blázquez Pérez, arcibiskup Valladolidu (Španělsko).
José Luis La.cunza Maestrojuán, O.A.R., biskup města David (Panama).
Arlindo Gomes Furtado, biskup Santiaga de Cabo Verde (Cape Verde).
Soane Patita Paini Mafi, biskup města Tonga (Ostrovy Tonga).

Kardinálové starší 80 let

 
José de Jesús Pimiento Rodríguez, emeritní arcibiskup Manizales (Kolumbie).
Luigi De Magistris, arcibiskup, emeritní pro-penitenciář Apoštolské penitenciárie (druhého ze tří vatikánských tribunálů)
Karl-Joseph Rauber, apoštolský nuncius
Luis Héctor Villalba, emeritní arcibiskup Tucumánu (Mexiko).
Júlio Duarte Langa, emeritní arcibiskup Xai-Xai (Mozambik).
 
Možná ještě napíši podrobnější komentář, teď jen jeden letmý postřeh: Není mezi nimi žádný jezuita.
 

Read Full Post »

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Read Full Post »

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

Mladí křesťanští demokraté píší:

Více než 300 lidí všech věkových kategorií se zúčastnilo letošního ročníku Pochodu pro rodinu, který se konal v sobotu 13. 8. 2011 v Praze. Pochod uspořádali Mladí křesťanští demokraté spolu s KDU-ČSL a Hnutím pro život. „Návštěva letošního ročníku mě příjemně překvapila. Vezmeme-li v potaz, že je doba dovolených, 300 lidí je hezké číslo. Vzhledem k loňskému ročníku, kdy nás bylo 120, to předčilo naše očekávání. I tato skutečnost je důkazem, že si lidé uvědomují krizi rodiny a rodinných hodnot, kterou naše společnost prochází“, říká předseda MKD Petr Jurčík

300+ lidí je pěkný nárůst oproti loňskému pochodu v Brně, kde jsem napočítal 120 lidí. (Můžete se podívat na moji malou videoreportáž a fotogalerii z loňského pochodu.) Letos jsem do Prahy nemohl přijet, ale za rok mi to třeba vyjde!

Fotogalerii z letošního pochodu najdete na adrese http://pochodprorodinu.rajce.idnes.cz/nastenka

Další zpravodajství přinesla mj. tato média:

České noviny, První zprávy, Křesťan dnes, Duše a hvězdy

Ale jak uvádí MKD:

Přestože se Pochodu pro rodinu zúčastnila také veřejnoprávní Česká televize a komerční TV Nova, v jejich zpravodajství se o akci neobjevila ani zmínka. „Bohužel trend ve společnosti je takový, že se ve sdělovacích prostředcích vysílají pouze senzace. Jelikož se na Pochodu pro rodinu nikdo nesvlékal, nikdo neházel PET láhve či nevykřikoval neslušná gesta, nebyli jsme pro televizi dostatečně zajímaví, aby pořízené záběry odvysílali. Je to smutná vizitka současného trendu ve sdělovacích prostředcích,“ uzavírá předseda MKD Petr Jurčík.

Read Full Post »

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

English version: Living within the truth: Religious liberty and Catholic mission in the new order of the world (with notes)

Oficiální překlad pořadatelů konference:

24. augusta 2010 sa v Spišskej Kapitule začalo XV. sympózium kánonického práva na Slovensku s medzinárodnou účasťou. Úvodný príspevok na tému „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“ predniesol arcibiskup Denveru Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Prinášame plné znenie tejto prednášky:

„Tertulián raz výstižne povedal, že krv mučeníkov je semenom Cirkvi. Dejiny mu dali za pravdu. A Slovensko je ideálnym miestom na to, aby sme si dnes znovu pripomenuli jeho slová. Tu aj v iných krajinách strednej a východnej Európy katolíci trpeli 50 i viac rokov pod nacistickými a sovietskymi zločineckými režimami. Poznajú teda skutočnú cenu kresťanského svedectva zo svojej trpkej skúsenosti a tiež – nanešťastie – aj cenu zbabelosti, kolaborácie a sebaklamu zoči-voči zlu.

Chcel by som začať tým, že mnohí katolíci v Spojených štátoch amerických a v západnej Európe dnes jednoducho túto cenu nechápu. A zdá sa, že sa o to ani nesnažia. Výsledkom toho je, že mnohí z nich sú ľahostajní voči procesom v našej krajine, ktoré sociológovia označujú ako „sekularizácia“, no ktoré v praxi zahŕňajú odmietanie kresťanských koreňov a kresťanskej duše našej civilizácie.

Americkí katolíci nemajú totiž skúsenosť so systematickým útlakom, tak dôverne známu vašej Cirkvi. Je pravdou, že protikatolícke predsudky vždy zohrávali v živote Američanov istú úlohu. Táto náboženská bigotnosť pochádza v prvom rade z protestantskej kultúry, ktorá je v mojej krajine dominantná, a teraz aj od postkresťanských vládnucich tried. No to je niečo celkom iné, ako zámerné prenasledovanie. Vo všeobecnosti sa katolíkom v USA darilo. Dôvod je jednoduchý. Amerika mala vždy široké kresťanské a náboženstvu naklonené morálne základy a naše verejné inštitúcie boli založené ako nie náboženské, no zároveň nie protináboženské.

V jadre americkej skúsenosti je inštinktívny „biblický realizmus“. Z nášho protestantského dedičstva sme vždy – aspoň doteraz – chápali dve základné veci. Po prvé, že hriech je reálny a že moc a prosperita môžu mužov i ženy skaziť. Po druhé, že „Boží štát“ je niečo celkom iné ako „ľudský štát“ a máme byť obozretní, aby sme ich nezmiešavali.

Alexis de Tocqueville vo svojej Demokracii v Amerike napísal: „Tyraniu možno uplatňovať bez viery, ale slobodu nie…“. Nuž „čo sa stane s ľudom, ktorý je sám svojím pánom, ak neposlúcha Boha?“

Zakladateľmi Ameriky boli rôzne skupiny praktizujúcich kresťanov a osvieteneckých deistov. No temer všetci boli naklonení náboženskej viere. Boli presvedčení, že slobodní ľudia nemôžu ostať slobodnými bez náboženskej viery a cností, ktoré ju podporujú. Usilovali sa udržať Cirkev a štát oddelené a autonómne. No ich dôvody boli celkom odlišné od revolučnej agendy v Európe. Zakladatelia Ameriky nezmiešavali štát a občiansku spoločnosť. Neželali si, aby bol verejný život radikálne sekularizovaný. Ich zámerom nebolo „vymknúť“ náboženstvo z verejných záležitostí. Naopak, chceli zaistiť občanom slobodu prežívať svoju vieru verejne a aktívne, a svojím náboženským presvedčením prispievať k budovaniu spravodlivej spoločnosti.

Samozrejme je potrebné pripomenúť, že existujú i ďalšie veľké rozdiely medzi americkými a európskymi skúsenosťami. Európa trpela tými najhoršími vojnami a tyranskými režimami v ľudskej histórii. Spojené štáty, naopak, nezažili na svojej pôde vojnu už 150 rokov. Američania nemajú skúsenosť s bombardovaním miest či s kolapsom spoločnosti, a majú len malé skúsenosti s chudobou, politickými ideológiami a hladom. V dôsledku minulosti sú mnohí Európania poznačení svetským zameraním a pesimizmom, ktoré sú veľmi odlišné od optimizmu charakterizujúceho americkú spoločnosť. No tieto rozdiely nič nemenia na skutočnosti, že naše cesty do budúcnosti teraz konvergujú. Dnes, v období globálneho prepojenia, sú výzvy, ktorým čelia katolíci v Amerike temer rovnaké ako v Európe: čelíme agresívne sekulárnej politickej vízii a konzumnému ekonomického modelu, ktorý v praxi ústi do nového druhu štátom podporovaného ateizmu, hoci to nemusí byť explicitný zámer.

Objasním to ešte z inej strany: svetonáhľad vychádzajúci z osvietenstva, ktorého dôsledkom bol vznik veľkých zločineckých ideológií minulého storočia, je ešte stále veľmi živý. Jeho jazyk je jemnejší, jeho úmysly sa javia príjemnejšie a jeho tvár priateľskejšia. No jeho základný motív sa nezmenil – sen o vybudovaní spoločnosti bez Boha; svet, kde sú muži a ženy úplne sebestační a uspokojujú svoje potreby a túžby pomocou vlastnej vynaliezavosti.

Takáto vízia predpokladá jasne „postkresťanský” svet, riadený racionalitou, technológiou a kvalitným sociálnym inžinierstvom. Náboženstvo má v tomto pohľade na svet svoje miesto, ale iba ako individuálny doplnok života. Ľudia sú slobodní uctievať si a veriť čokoľvek chcú, pokiaľ si svoju vieru nechajú pre seba a neodvážia sa vnášať svoje náboženské výstrednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultúry.

Nuž, na prvý pohľad to môže vyzerať ako rozumný spôsob organizovania modernej spoločnosti, ktorá zahŕňa široké spektrum etník a kultúrnych tradícií, rozdielnych filozofií života i prístupov k životu.

No ihneď nám udrú do očí dva detaily.

Prvý – „sloboda uctievania” nie je vôbec to isté ako „náboženská sloboda“. Náboženská sloboda zahŕňa právo modliť sa, vyučovať, zhromažďovať sa, organizovať a angažovať sa verejne v spoločnosti a v jej problémoch, či už ako jednotlivci alebo ako celé spoločenstvo viery. To je klasické chápanie občianskeho práva na „slobodné praktizovanie“ svojho náboženstva podľa prvého dodatku Ústavy Spojených štátov. Vyplýva to tiež jasne z čl. 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V protiklade s tým je idea slobody uctievania oveľa chudobnejšia a užšia.

Druhý detail – ako sa dá osvietenecká rétorika sekulárnej tolerancie zladiť s aktuálnou skúsenosťou verných katolíkov v Európe a Severnej Amerike v posledných rokoch?

V Spojených štátoch, kde je stále 80 percent kresťanov, z ktorých mnohí praktizujú svoje náboženstvo, sa vládne inštitúcie čoraz viac snažia diktovať, ako majú služobníci Cirkvi vykonávať svoju službu a nútia ich konať aktivity, ktoré zničia ich katolícku identitu. Boli tiež snahy odrádzať od hlásania niektorých katolíckych presvedčení, alebo ich kriminalizovať ako „nenávistné“. Naše súdy a legislatíva teraz bežne robia kroky poškodzujúce manželstvo a rodinný život a usilujú sa vyčistiť verejný život od kresťanských symbolov a znakov vplyvu.

V Európe vidíme podobné trendy, hoci sú poznačené otvorenejším pohŕdaním kresťanstvom. Cirkevní predstavitelia boli v médiách a dokonca i pred súdom obviňovaní iba za to, že hlásali katolícke učenie. Pred niekoľkými rokmi, ako si mnohí z vás spomínajú, jeden z vedúcich katolíckych politikov našej generácie, Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedúcich postov v Európskej únii pre svoje katolícke presvedčenie.

Začiatkom tohto leta sme boli svedkami takej pomstychtivej nevraživosti na tomto kontinente, aká tu nebola od čias nacizmu a sovietskych policajných metód. Do arcibiskupského paláca v Bruseli vtrhli agenti; biskupi boli zadržaní a vypočúvaní deväť hodín bez náležitého procesu; ich súkromné počítače, mobilné telefóny a súbory boli zadržané. Dokonca hroby zomrelých príslušníkov Cirkvi boli počas záťahu porušené. Pre väčšinu Američanov by takýto druh zámerného verejného poníženie cirkevných predstaviteľov bol urážkou a zneužitím štátnej moci. A to nie pre cnosti alebo viny ktorých nositeľmi sú špeciálne cirkevní predstavitelia, veď my všetci máme povinnosť poslúchať spravodlivé zákony. Skôr ide o urážku, pretože občianska autorita svojou tvrdosťou ukazuje neúctu voči viere a veriacim, ktorých týchto predstavitelia reprezentujú. Tvrdím nasledovné: toto nie je akcia vlády, ktorá hľadí na Katolícku cirkev ako na dôležitého partnera vo svojich plánoch pre 21. storočie. Práve naopak. Tieto udalosti naznačujú objavujúcu sa systematickú diskrimináciu Cirkvi, ktorá sa už zdá byť neodvratná.

Dnešní zástancovia sekularizmu sa poučili z minulosti. Vo svojej bigotnosti sú vynachádzavejší; vo verejných vzťahoch sú elegantnejší; vo svojom úsilí vylúčiť Cirkev a individuálnych veriacich z ovplyvňovania morálneho života spoločnosti sú inteligentnejší. V nasledujúcich desaťročiach sa kresťanstvo stane vierou, ktorá sa bude čoraz menej slobodne vyjadrovať na verejnom fóre. Spoločnosť, kde sa viere bráni v nekompromisných verejných vyjadreniach, je spoločnosťou, ktorá si zo štátu vytvorila modlu. A keď sa štát stane modlou, muži a ženy jej budú ponúknutí ako obeta.

Kardinál Henri de Lubac raz napísal, že „nie je pravda… že človek nemôže usporiadať svet bez Boha. Pravdou je, že bez Boha môže [človek] usporiadať len taký svet, ktorý bude proti človeku. Exkluzívny humanizmus je nehumánny humanizmus.“

Západ sa teraz plynule posúva k novému „nehumánnemu humanizmu”. A ak chce Cirkev poctivo na tento trend odpovedať, musíme čerpať z lekcií, ktoré sa vaše cirkvi naučili počas totalitarizmu.

Katolícky odpor voči týmto trendom musí byť založený na Kristových slovách: „Pravda vás oslobodí“ . Takáto viera vám dala vhľad do povahy totalitných režimov. Pomohla vám nájsť nové spôsoby nasledovania Krista. Keď som si pri príprave tohto prejavu znovu čítal slová českej vedúcej osobnosti Václava Havla, bol som zasiahnutý hlbokým kresťanským humanizmom jeho myšlienky „žiť v pravde“. Dnešní katolíci musia vidieť svoje učeníctvo a svoje poslanie práve v tomto: „žiť v pravde“.

Žiť v pravde znamená žiť podľa Ježiša Krista a Božieho slova vo Svätom písme. Znamená to ohlasovať pravdu kresťanského evanjelia nielen slovami, ale aj príkladom. Znamená to žiť každý deň a každú chvíľu z neochvejného presvedčenia, že Boh žije a jeho láska je hybnou silou ľudských dejín i každého opravdivého ľudského života. Znamená to, že pravdy Vyznania viery sú hodné toho, aby sa pre ne trpelo a zomieralo.

Žiť v pravde tiež znamená hovoriť pravdu a pomenúvať veci ich pravými menami. A to značí odhaľovať lži, podľa ktorých sa niektorí ľudia snažia prinútiť žiť ostatných.

Dve najväčšie lži dnešného sveta sú tieto: po prvé, že kresťanstvo malo relatívne malý vplyv na rozvoj západnej kultúry; a po druhé, že západné hodnoty a inštitúcie môžu byť trváce aj bez toho, že by boli založené na kresťanských morálnych princípoch.

Prv, ako budem hovoriť o týchto dvoch nepravdách, by sme sa mali na chvíľu zastaviť a porozmýšľať o zmysle histórie.

História nie je totiž len poznaním faktov. História je aj istou formou spomienky a spomienka je základným kameňom sebaidentity. Fakty bez významového rámca sú neužitočné. Jedinečný duch a zmysel západnej civilizácie sa nedá pochopiť bez dvadsiatich storočí kresťanského prostredia, v rámci ktorého vznikal. Ľudia, ktorí nepoznajú svoju vlastnú históriu, nepoznajú seba samých. Sú to ľudia odsúdení k opakovaniu chýb svojej minulosti, pretože nemôžu vidieť, čo si od nich vyžaduje prítomnosť – ktorá vždy vyrastá z minulosti.

Ľudia, ktorí zabudli, kto sú, sú oveľa ľahšie manipulovateľní. Orwell túto myšlienku zdramatizoval vo svojej slávnej novele 1984, použijúc obraz „pamäťovej diery“. Dnes sú dejiny Cirkvi a dedičstvo západného kresťanstva tlačené do takejto pamäťovej diery. To je prvá lož, ktorej musíme čeliť.

Zľahčovanie kresťanskej minulosti Západu sa niekedy robí s dobrým úmyslom, v snahe podporiť pokojné spolužitie v pluralistickej spoločnosti. No oveľa častejšie sa robí s cieľom marginalizovať kresťanov a neutralizovať verejné svedectvo Cirkvi.

Cirkev musí pomenovať túto lož a bojovať proti nej. Byť Európanom alebo Američanom znamená byť dedičom hlbokej kresťanskej syntézy gréckej filozofie a umenia, rímskeho práva a biblických právd. Táto syntéza umožnila zrod kresťanského humanizmu, ktorý je základom všetkých západných civilizácií.

Tu by sme mohli spomenúť nemeckého luteránskeho vzdelanca a pastora Dietricha Bonhoeffera. V mesiacoch, ktoré vyústili do jeho zdržania gestapom v roku 1943, napísal tieto slová: „Jednota Západu nie je len ideou, ale je historickou realitou, ktorej univerzálnym základom je Kristus“ .

Naše spoločnosti na Západe sú kresťanské od ich zrodu a ich prežitie závisí od pretrvania kresťanských hodnôt. Naše hlavné zásady a politické inštitúcie sú do veľkej miery založené na morálke evanjelia a na kresťanskom pohľade na človeka a vládnutie. Hovoríme tu nielen o kresťanskej teológii a náboženských myšlienkach. Hovoríme o ukotvení našich spoločností – o vláde zástupcov (ľudu) a oddelení moci; o slobode náboženstva a svedomia; a čo je najdôležitejšie, o dôstojnosti ľudskej osoby.

Z tejto pravdy o esenciálnej jednote Západu vyplýva, ako si to všimol i Bonhoeffer, že ak odstránime Krista, odstránime jediný spoľahlivý základ našich hodnôt, inštitúcií i nášho spôsobu života.

To značí, že sa nesmieme vzdať našej histórie kvôli nejakej povrchnej obave, aby sme neurazili svojich nekresťanských susedov. Napriek rečiam „nových ateistov“ nikde na Západe neexistuje nebezpečenstvo, že by kresťanstvo bolo ľuďom vnucované násilím. Jedinými „konfesionálnymi“ štátmi vo svete sú dnes tie, ktoré sú riadené buď moslimami alebo ateistickými diktátormi – režimy, ktoré odmietli západnú kresťanskú vieru v individuálne práva a rovnováhu moci.

Chcel by som tiež argumentovať, že obrana západných ideálov je jedinou ochranou, ktorú máme my a naši susedia proti upadnutiu do novej formy represie – či už v rukách islamských extrémistov, alebo sekulárnych technokratov.

No ľahostajnosť voči našej kresťanskej minulosti prispieva i k ľahostajnosti voči obrane našich hodnôt a inštitúcií v prítomnosti. A to ma privádza k druhej veľkej lži, ktorou dnes žijeme – lži, že neexistuje nemenná pravda.

Relativizmus je teraz občianskym náboženstvom a verejnou filozofiou Západu. Opäť sa môže zdať, že argumenty pre tento náhľad sú presvedčivé. Na základe pluralizmu moderného sveta sa môže javiť zmysluplné, že spoločnosť chce potvrdiť, že žiadny jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, čo jeden človek považuje za dobré a žiaduce, iný nemusí; a preto musia byť všetky kultúry a náboženstvá rešpektované ako rovnako hodnotné.

V praxi však môžeme vidieť, že bez viery v pevné morálne princípy a transcendentné pravdy, sa naše politické inštitúcie a jazyk stanú nástrojmi v službe nového barbarstva.

V mene tolerancie začíname tolerovať najhrubšiu netoleranciu; úcta voči iným kultúram začína diktovať zneuctenie našej vlastnej kultúry; zásada „ži a nechaj žiť“ ospravedlňuje život silných na úkor slabých.

Táto diagnóza nám pomáha pochopiť jednu z hlavných dnešných nespravodlivostí Západu – zločin potratu.

Uvedomujem si, že legalizácia potratu je súčasťou dnešného práva v temer každom štáte na Západe. V niektorých prípadoch táto legalizácia odráža vôľu väčšiny a je presadzovaná zákonnými a demokratickými prostriedkami. Uvedomujem si tiež, že mnohí ľudia, dokonca i v Cirkvi, považujú za divné, že pre katolíkov v Amerike je posvätnosť nenarodeného života stále centrálnou témou ich verejného svedectva.

Dovoľte mi objasniť, prečo som presvedčený, že potrat je kľúčovou témou našej doby.

Po prvé, pretože potrat je tiež o tom, či žijeme v pravde. Právo na život je základom každého iného ľudského práva. Ak toto právo nie je nedotknuteľné, potom žiadne právo nemôže byť garantované.

Alebo, povedané na rovinu: vražda je vražda, bez ohľadu na to, aká malá je obeť.

A tu je ďalšia pravda, ktorú ešte mnohé osoby v Cirkvi plne neuznali: ochrana života pred narodením i hneď po narodení bola ústredným prvkom katolíckej identity už od apoštolských čias.

Znovu opakujem: od najstarších čias Cirkvi „byť katolíkom“ znamená odmietať sa akýmkoľvek spôsobom podieľať na zločine potratu – či už snahou o potrat, jeho vykonaním, alebo umožnením tohto zločinu svojou činnosťou alebo nečinnosťou v politickej alebo právnej sfére. No znamenalo to ešte viac: Byť katolíkom znamenalo ozývať sa proti všetkému, čo uráža svätosť a dôstojnosť života, ako ju zjavil Ježiš Kristus.

Už v najranejších dokumentoch cirkevných dejín možno nájsť toho doklady. V našej dobe, keď je svätosť života ohrozovaná nielen potratmi, vraždami novorodencov či eutanáziou, ale aj embryonálnym výskumom a eugenickými pokusmi o odstránenie slabých, postihnutých a chorľavých starých ľudí – sa tento aspekt katolíckej identity stáva pre naše nasledovanie Krista čoraz dôležitejší.

Môj dôvod prečo spomínam potraty je tento: ich rozšírené akceptovanie na Západe nám ukazuje, že bez základu v Bohu alebo vo vyššej pravde sa naše demokratické inštitúcie veľmi ľahko môžu stať zbraňami proti našej vlastnej ľudskej dôstojnosti.

Naše najdrahšie hodnoty nemožno brániť len pomocou rozumu, alebo iba pre ne samé. Ich oprávnenie nie je samo osebe zrejmé, ani nespočíva v nich samých.

Neexistuje inherentný logický alebo utilitaristický dôvod, prečo by spoločnosť mala rešpektovať práva ľudskej osoby. Ešte menej dôvodov existuje preto, aby sa uznávali práva tých, ktorých život predstavuje pre druhých bremeno, ako je to v prípade dieťaťa v lone matky, nevyliečiteľne chorého, či mentálne postihnutého.

Ak ľudské práva nepochádzajú od Boha, potom sú ponechané na ľubovôľu mužov a žien. Štát existuje, aby bránil práva človeka a napomáhal jeho prosperitu. Štát nikdy nemôže byť zdrojom týchto práv. Keď si štát osobuje takúto moc, aj demokracia sa môže stať totalitnou.

Veď čo iné je legalizovaný potrat ako istá formy intímneho násilia, zahaleného do šatu demokracie? Túžbe silného po moci je daná sila zákona zabiť slabého.

Práve tam dnes na Západe smerujeme. A boli sme tam už prv. Slováci a mnohí ďalší obyvatelia strednej a východnej Európy to už prežili.

Už som tu naznačil, že náboženská sloboda Cirkvi je dnes ohrozená takým spôsobom, ako od nacistickej a komunistickej éry ešte nebola. Verím, že teraz už lepšie chápeme prečo.

Richard Waever, americký vedec a sociálny filozof píšuci v 60-tych rokoch, povedal: „Som pevne presvedčený, že relativizmus musí napokon viesť k režimu sily.“

Mal pravdu. Existuje istý druh „vnútornej logiky“, ktorá vedie relativizmus k represii. To vysvetľuje paradox, prečo západné spoločnosti verejne vyhlasujú toleranciu a rešpektovanie odlišnosti, zatiaľ čo agresívne podkopávajú a trestajú život podľa katolíckej náuky. Náuka o tolerancii nemôže tolerovať vieru Cirkvi, že niektoré myšlienky a správanie nemôžu byť tolerované, pretože nás dehumanizujú. Náuka, že všetky pravdy sú relatívne, nemôže pripustiť, že niektoré pravdy nesmú byť takými.

Katolícke presvedčenia, ktoré najviac dráždia ortodoxných západniarov sú tie, ktoré sa týkajú potratu, sexuality a manželstva muža a ženy. To nie je náhoda. Tieto kresťanské presvedčenia vyjadrujú pravdu o ľudskej plodnosti, o jej význame a určení.

Tieto pravdy sú chápané ako podvratné vo svete, ktorý by rád veril, že Boh nie je nutný a že ľudský život nemá vnútorné zameranie alebo cieľ. Cirkev treba trestať, lebo napriek všetkým hriechom a slabosti svojich ľudí, je stále nevestou Ježiša Krista; stále je zdrojom krásy, zmyslu a nádeje, ktorá odmieta zomrieť – a stále je najpresvedčivejšou a najnebezpečnejšou kacírkou nového svetového poriadku.
Dovoľte mi zhrnúť, čo som povedal:

Môj prvý bod: myšlienky majú svoje dôsledky. A zlé myšlienky majú zlé dôsledky. Dnes žijeme vo svete, ktorý je pod nadvládou niektorých veľmi deštruktívnych myšlienok. Najhoršia je tá, že muži a ženy môžu žiť tak, akoby na Bohu nezáležalo a akoby Boží Syn nikdy nechodil po tento zemi. Výsledkom takejto nesprávnej predstavy je to, že je napádaná sloboda Cirkvi vykonávať svoje poslanie. Musíme pochopiť, prečo je to tak, a musíme proti tomu niečo urobiť.

Môj druhý bod je prostý: už si nemôžeme dovoliť viesť diskusie o sekularizácii – ktorá v skutočnosti znamená vymazanie kresťanstva z našej kultúrnej pamäte – ako by to bol iba problém intelektuálov. Vytváranie „novej Európy“ a „budúcej Ameriky“ z iných koreňov ako sú reálne fakty našich kresťansky formovaných dejín bude mať škodlivé dôsledky pre každého skutočného veriaceho.

Nesmieme a nemali by sme sa vzdať namáhavej snahy o poctivý dialóg. Práve naopak. Cirkev sa vždy musí usilovať o priateľstvo, nachádzať oblasti na dohodu a cesty k pozitívnym, rozumným argumentom vo verejnom priestore. Ale je hlúpe očakávať vďačnosť, či aspoň rešpekt od predstaviteľov dnešných vládnucich a kultúrnych tried. Naivná neopatrnosť nie je evanjeliovou cnosťou.

Pokušením každého obdobia Cirkvi boli snahy vychádzať zadobre s cisárom. A to je vonkoncom správne: Písmo nám hovorí, že máme rešpektovať svojich predstaviteľov a modliť sa za nich. Máme mať zdravú lásku ku krajine, ktorú nazývame svojím domovom. No nikdy nemáme dávať cisárovi to, čo patrí Bohu. Najskôr musíme poslúchať Boha; povinnosti voči politickým autoritám sú až na druhom mieste. Nemôžeme spolupracovať so zlom bez toho, aby sa postupne nestalo i naším zlom. Toto je najživšia trpká lekcia 20. storočia. A je to lekcia, z ktorej sme sa – ako dúfam – poučili.

To ma privádza k tretiemu a poslednému dnešnému bodu: žijeme v čase, keď je Cirkev vyzvaná, aby sa stala veriacim spoločenstvom odporu. Musíme pomenúvať veci ich pravými menami. Musíme bojovať proti zlu, ktoré vidíme. A najdôležitejšie je to, že sa nesmieme klamať mysliac si, že keď budeme nasledovať hlasy sekularizmu a odkresťančovania, môžeme akosi veci uľahčiť alebo zmeniť. Iba Pravda môže človeka urobiť slobodným. Preto musíme byť apoštolmi Ježiša Krista a vtelenej Pravdy.

Čo to teda znamená pre nás ako jednotlivých učeníkov? Dovoľte, aby som na záver dal zopár návrhov.

Môj prvý návrh pochádza opäť od významného svedka proti pohanstvu Tretej ríše, Dietricha Bonhoeffera: „Obnova západného sveta spočíva iba v duchovnej obnove Cirkvi, ktorá ju povedie k nasledovaniu vzkrieseného a živého Ježiša Krista.“

Svet naliehavo potrebuje znovuprebudenie Cirkvi v našich činoch a v našom verejnom i súkromnom svedectve. Svet potrebuje každého z nás, aby dospel k hlbšej skúsenosti nášho vzkrieseného Pána, v spoločnosti našich spoluveriacich. Obnova Západu závisí do veľkej miery od našej vernosti Ježišovi Kristovi a jeho Cirkvi.

Musíme skutočne veriť tomu, čo hovoríme, že veríme. Potom to musíme dokázať svedectvom svojho života. Musíme byť tak presvedčení o pravdách Vyznania viery, že sme zapálení pre to, aby sme žili týmito pravdami, milovali a bránili tieto pravdy až do takej miery, že to bude pre nás nepohodlné a spôsobí nám to utrpenie.

Sme vyslancami živého Boha vo svete ktorý smeruje k zabudnutiu na neho. Našou úlohou je urobiť Boha skutočným; byť tvárou jeho lásky; ponúkať mužom a ženám dneška dialóg spásy.

Lekcia 20. storočia spočíva v tom, že neexistuje „lacná“ láska. Boh, v ktorého veríme – ten Boh, ktorý miloval svet tak, že poslal svojho jediného Syna, aby zaň trpel a zomrel – od nás požaduje, aby sme žili rovnako odvážnym, obetavým spôsobom života, aký nám ukázal Ježiš Kristus.

Forma Cirkvi a forma každého kresťanského života má podobu kríža. Naše životy sa musia stať liturgiou, sebaobetovaním, ktoré stelesňuje Božiu lásku a obnovuje svet

Veľkí slovenskí mučeníci minulosti to vedeli. A udržiavali tieto pravdy živé, keď trpké bremeno nenávisti a totalitného režimu doliehalo na váš ľud. Myslím teraz zvlášť na vašich hrdinských biskupov, blahoslaveného Vasiľa Hopku a Pavla Gojdiča, a na hrdinskú sestru Zdenku Schelingovú.

Musíme si toto nádherné posolstvo sestry Zdenky vziať viac k srdcu:
„Moja obeta, moja svätá omša sa teraz iba začína. Od Pánovho oltára idem k oltáru svojej práce. Všade musím vedieť pokračovať v obeti oltára… Krista musíme vyznávať svojím životom, prinášať mu svoju vôľu ako obetu i krotenie svojich zmyslov a srdca.“

Zvestujme Ježiša Krista so všetkou silou nášho života. A pomáhajme si navzájom, nech to stojí čokoľvek, aby sme – keď budeme skladať účty nášmu Pánovi – boli pripočítaní medzi verných a odvážnych, a nie zbabelých alebo uhýbavých, alebo takých, ktorí robia kompromisy, až pokým z ich vlastného presvedčenia neostane nič; ani nie medzi takých, ktorí mlčali, keď mali hovoriť tie správne slová v správnom čase. Vďaka. A nech Vás Boh žehná.“

Preklad: Mária Spišiaková

Zdroj: Blog prof. Dudy

Read Full Post »

Older Posts »