Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘promluva’

Dirigent Benjamin Zander vysvětluje, proč jedenáctileté děti hrají na klavír jednodušeji, než sedmileté, proč každý člověk má hudební sluch a proč každý může chápat a milovat klasickou hudbu a nechat se jí proměnit. A co nás může naučit jeden příběh z cesty do Osvětimi.

Read Full Post »

English version: Living within the truth: Religious liberty and Catholic mission in the new order of the world (with notes)

Oficiální překlad pořadatelů konference:

24. augusta 2010 sa v Spišskej Kapitule začalo XV. sympózium kánonického práva na Slovensku s medzinárodnou účasťou. Úvodný príspevok na tému „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“ predniesol arcibiskup Denveru Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Prinášame plné znenie tejto prednášky:

„Tertulián raz výstižne povedal, že krv mučeníkov je semenom Cirkvi. Dejiny mu dali za pravdu. A Slovensko je ideálnym miestom na to, aby sme si dnes znovu pripomenuli jeho slová. Tu aj v iných krajinách strednej a východnej Európy katolíci trpeli 50 i viac rokov pod nacistickými a sovietskymi zločineckými režimami. Poznajú teda skutočnú cenu kresťanského svedectva zo svojej trpkej skúsenosti a tiež – nanešťastie – aj cenu zbabelosti, kolaborácie a sebaklamu zoči-voči zlu.

Chcel by som začať tým, že mnohí katolíci v Spojených štátoch amerických a v západnej Európe dnes jednoducho túto cenu nechápu. A zdá sa, že sa o to ani nesnažia. Výsledkom toho je, že mnohí z nich sú ľahostajní voči procesom v našej krajine, ktoré sociológovia označujú ako „sekularizácia“, no ktoré v praxi zahŕňajú odmietanie kresťanských koreňov a kresťanskej duše našej civilizácie.

Americkí katolíci nemajú totiž skúsenosť so systematickým útlakom, tak dôverne známu vašej Cirkvi. Je pravdou, že protikatolícke predsudky vždy zohrávali v živote Američanov istú úlohu. Táto náboženská bigotnosť pochádza v prvom rade z protestantskej kultúry, ktorá je v mojej krajine dominantná, a teraz aj od postkresťanských vládnucich tried. No to je niečo celkom iné, ako zámerné prenasledovanie. Vo všeobecnosti sa katolíkom v USA darilo. Dôvod je jednoduchý. Amerika mala vždy široké kresťanské a náboženstvu naklonené morálne základy a naše verejné inštitúcie boli založené ako nie náboženské, no zároveň nie protináboženské.

V jadre americkej skúsenosti je inštinktívny „biblický realizmus“. Z nášho protestantského dedičstva sme vždy – aspoň doteraz – chápali dve základné veci. Po prvé, že hriech je reálny a že moc a prosperita môžu mužov i ženy skaziť. Po druhé, že „Boží štát“ je niečo celkom iné ako „ľudský štát“ a máme byť obozretní, aby sme ich nezmiešavali.

Alexis de Tocqueville vo svojej Demokracii v Amerike napísal: „Tyraniu možno uplatňovať bez viery, ale slobodu nie…“. Nuž „čo sa stane s ľudom, ktorý je sám svojím pánom, ak neposlúcha Boha?“

Zakladateľmi Ameriky boli rôzne skupiny praktizujúcich kresťanov a osvieteneckých deistov. No temer všetci boli naklonení náboženskej viere. Boli presvedčení, že slobodní ľudia nemôžu ostať slobodnými bez náboženskej viery a cností, ktoré ju podporujú. Usilovali sa udržať Cirkev a štát oddelené a autonómne. No ich dôvody boli celkom odlišné od revolučnej agendy v Európe. Zakladatelia Ameriky nezmiešavali štát a občiansku spoločnosť. Neželali si, aby bol verejný život radikálne sekularizovaný. Ich zámerom nebolo „vymknúť“ náboženstvo z verejných záležitostí. Naopak, chceli zaistiť občanom slobodu prežívať svoju vieru verejne a aktívne, a svojím náboženským presvedčením prispievať k budovaniu spravodlivej spoločnosti.

Samozrejme je potrebné pripomenúť, že existujú i ďalšie veľké rozdiely medzi americkými a európskymi skúsenosťami. Európa trpela tými najhoršími vojnami a tyranskými režimami v ľudskej histórii. Spojené štáty, naopak, nezažili na svojej pôde vojnu už 150 rokov. Američania nemajú skúsenosť s bombardovaním miest či s kolapsom spoločnosti, a majú len malé skúsenosti s chudobou, politickými ideológiami a hladom. V dôsledku minulosti sú mnohí Európania poznačení svetským zameraním a pesimizmom, ktoré sú veľmi odlišné od optimizmu charakterizujúceho americkú spoločnosť. No tieto rozdiely nič nemenia na skutočnosti, že naše cesty do budúcnosti teraz konvergujú. Dnes, v období globálneho prepojenia, sú výzvy, ktorým čelia katolíci v Amerike temer rovnaké ako v Európe: čelíme agresívne sekulárnej politickej vízii a konzumnému ekonomického modelu, ktorý v praxi ústi do nového druhu štátom podporovaného ateizmu, hoci to nemusí byť explicitný zámer.

Objasním to ešte z inej strany: svetonáhľad vychádzajúci z osvietenstva, ktorého dôsledkom bol vznik veľkých zločineckých ideológií minulého storočia, je ešte stále veľmi živý. Jeho jazyk je jemnejší, jeho úmysly sa javia príjemnejšie a jeho tvár priateľskejšia. No jeho základný motív sa nezmenil – sen o vybudovaní spoločnosti bez Boha; svet, kde sú muži a ženy úplne sebestační a uspokojujú svoje potreby a túžby pomocou vlastnej vynaliezavosti.

Takáto vízia predpokladá jasne „postkresťanský” svet, riadený racionalitou, technológiou a kvalitným sociálnym inžinierstvom. Náboženstvo má v tomto pohľade na svet svoje miesto, ale iba ako individuálny doplnok života. Ľudia sú slobodní uctievať si a veriť čokoľvek chcú, pokiaľ si svoju vieru nechajú pre seba a neodvážia sa vnášať svoje náboženské výstrednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultúry.

Nuž, na prvý pohľad to môže vyzerať ako rozumný spôsob organizovania modernej spoločnosti, ktorá zahŕňa široké spektrum etník a kultúrnych tradícií, rozdielnych filozofií života i prístupov k životu.

No ihneď nám udrú do očí dva detaily.

Prvý – „sloboda uctievania” nie je vôbec to isté ako „náboženská sloboda“. Náboženská sloboda zahŕňa právo modliť sa, vyučovať, zhromažďovať sa, organizovať a angažovať sa verejne v spoločnosti a v jej problémoch, či už ako jednotlivci alebo ako celé spoločenstvo viery. To je klasické chápanie občianskeho práva na „slobodné praktizovanie“ svojho náboženstva podľa prvého dodatku Ústavy Spojených štátov. Vyplýva to tiež jasne z čl. 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V protiklade s tým je idea slobody uctievania oveľa chudobnejšia a užšia.

Druhý detail – ako sa dá osvietenecká rétorika sekulárnej tolerancie zladiť s aktuálnou skúsenosťou verných katolíkov v Európe a Severnej Amerike v posledných rokoch?

V Spojených štátoch, kde je stále 80 percent kresťanov, z ktorých mnohí praktizujú svoje náboženstvo, sa vládne inštitúcie čoraz viac snažia diktovať, ako majú služobníci Cirkvi vykonávať svoju službu a nútia ich konať aktivity, ktoré zničia ich katolícku identitu. Boli tiež snahy odrádzať od hlásania niektorých katolíckych presvedčení, alebo ich kriminalizovať ako „nenávistné“. Naše súdy a legislatíva teraz bežne robia kroky poškodzujúce manželstvo a rodinný život a usilujú sa vyčistiť verejný život od kresťanských symbolov a znakov vplyvu.

V Európe vidíme podobné trendy, hoci sú poznačené otvorenejším pohŕdaním kresťanstvom. Cirkevní predstavitelia boli v médiách a dokonca i pred súdom obviňovaní iba za to, že hlásali katolícke učenie. Pred niekoľkými rokmi, ako si mnohí z vás spomínajú, jeden z vedúcich katolíckych politikov našej generácie, Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedúcich postov v Európskej únii pre svoje katolícke presvedčenie.

Začiatkom tohto leta sme boli svedkami takej pomstychtivej nevraživosti na tomto kontinente, aká tu nebola od čias nacizmu a sovietskych policajných metód. Do arcibiskupského paláca v Bruseli vtrhli agenti; biskupi boli zadržaní a vypočúvaní deväť hodín bez náležitého procesu; ich súkromné počítače, mobilné telefóny a súbory boli zadržané. Dokonca hroby zomrelých príslušníkov Cirkvi boli počas záťahu porušené. Pre väčšinu Američanov by takýto druh zámerného verejného poníženie cirkevných predstaviteľov bol urážkou a zneužitím štátnej moci. A to nie pre cnosti alebo viny ktorých nositeľmi sú špeciálne cirkevní predstavitelia, veď my všetci máme povinnosť poslúchať spravodlivé zákony. Skôr ide o urážku, pretože občianska autorita svojou tvrdosťou ukazuje neúctu voči viere a veriacim, ktorých týchto predstavitelia reprezentujú. Tvrdím nasledovné: toto nie je akcia vlády, ktorá hľadí na Katolícku cirkev ako na dôležitého partnera vo svojich plánoch pre 21. storočie. Práve naopak. Tieto udalosti naznačujú objavujúcu sa systematickú diskrimináciu Cirkvi, ktorá sa už zdá byť neodvratná.

Dnešní zástancovia sekularizmu sa poučili z minulosti. Vo svojej bigotnosti sú vynachádzavejší; vo verejných vzťahoch sú elegantnejší; vo svojom úsilí vylúčiť Cirkev a individuálnych veriacich z ovplyvňovania morálneho života spoločnosti sú inteligentnejší. V nasledujúcich desaťročiach sa kresťanstvo stane vierou, ktorá sa bude čoraz menej slobodne vyjadrovať na verejnom fóre. Spoločnosť, kde sa viere bráni v nekompromisných verejných vyjadreniach, je spoločnosťou, ktorá si zo štátu vytvorila modlu. A keď sa štát stane modlou, muži a ženy jej budú ponúknutí ako obeta.

Kardinál Henri de Lubac raz napísal, že „nie je pravda… že človek nemôže usporiadať svet bez Boha. Pravdou je, že bez Boha môže [človek] usporiadať len taký svet, ktorý bude proti človeku. Exkluzívny humanizmus je nehumánny humanizmus.“

Západ sa teraz plynule posúva k novému „nehumánnemu humanizmu”. A ak chce Cirkev poctivo na tento trend odpovedať, musíme čerpať z lekcií, ktoré sa vaše cirkvi naučili počas totalitarizmu.

Katolícky odpor voči týmto trendom musí byť založený na Kristových slovách: „Pravda vás oslobodí“ . Takáto viera vám dala vhľad do povahy totalitných režimov. Pomohla vám nájsť nové spôsoby nasledovania Krista. Keď som si pri príprave tohto prejavu znovu čítal slová českej vedúcej osobnosti Václava Havla, bol som zasiahnutý hlbokým kresťanským humanizmom jeho myšlienky „žiť v pravde“. Dnešní katolíci musia vidieť svoje učeníctvo a svoje poslanie práve v tomto: „žiť v pravde“.

Žiť v pravde znamená žiť podľa Ježiša Krista a Božieho slova vo Svätom písme. Znamená to ohlasovať pravdu kresťanského evanjelia nielen slovami, ale aj príkladom. Znamená to žiť každý deň a každú chvíľu z neochvejného presvedčenia, že Boh žije a jeho láska je hybnou silou ľudských dejín i každého opravdivého ľudského života. Znamená to, že pravdy Vyznania viery sú hodné toho, aby sa pre ne trpelo a zomieralo.

Žiť v pravde tiež znamená hovoriť pravdu a pomenúvať veci ich pravými menami. A to značí odhaľovať lži, podľa ktorých sa niektorí ľudia snažia prinútiť žiť ostatných.

Dve najväčšie lži dnešného sveta sú tieto: po prvé, že kresťanstvo malo relatívne malý vplyv na rozvoj západnej kultúry; a po druhé, že západné hodnoty a inštitúcie môžu byť trváce aj bez toho, že by boli založené na kresťanských morálnych princípoch.

Prv, ako budem hovoriť o týchto dvoch nepravdách, by sme sa mali na chvíľu zastaviť a porozmýšľať o zmysle histórie.

História nie je totiž len poznaním faktov. História je aj istou formou spomienky a spomienka je základným kameňom sebaidentity. Fakty bez významového rámca sú neužitočné. Jedinečný duch a zmysel západnej civilizácie sa nedá pochopiť bez dvadsiatich storočí kresťanského prostredia, v rámci ktorého vznikal. Ľudia, ktorí nepoznajú svoju vlastnú históriu, nepoznajú seba samých. Sú to ľudia odsúdení k opakovaniu chýb svojej minulosti, pretože nemôžu vidieť, čo si od nich vyžaduje prítomnosť – ktorá vždy vyrastá z minulosti.

Ľudia, ktorí zabudli, kto sú, sú oveľa ľahšie manipulovateľní. Orwell túto myšlienku zdramatizoval vo svojej slávnej novele 1984, použijúc obraz „pamäťovej diery“. Dnes sú dejiny Cirkvi a dedičstvo západného kresťanstva tlačené do takejto pamäťovej diery. To je prvá lož, ktorej musíme čeliť.

Zľahčovanie kresťanskej minulosti Západu sa niekedy robí s dobrým úmyslom, v snahe podporiť pokojné spolužitie v pluralistickej spoločnosti. No oveľa častejšie sa robí s cieľom marginalizovať kresťanov a neutralizovať verejné svedectvo Cirkvi.

Cirkev musí pomenovať túto lož a bojovať proti nej. Byť Európanom alebo Američanom znamená byť dedičom hlbokej kresťanskej syntézy gréckej filozofie a umenia, rímskeho práva a biblických právd. Táto syntéza umožnila zrod kresťanského humanizmu, ktorý je základom všetkých západných civilizácií.

Tu by sme mohli spomenúť nemeckého luteránskeho vzdelanca a pastora Dietricha Bonhoeffera. V mesiacoch, ktoré vyústili do jeho zdržania gestapom v roku 1943, napísal tieto slová: „Jednota Západu nie je len ideou, ale je historickou realitou, ktorej univerzálnym základom je Kristus“ .

Naše spoločnosti na Západe sú kresťanské od ich zrodu a ich prežitie závisí od pretrvania kresťanských hodnôt. Naše hlavné zásady a politické inštitúcie sú do veľkej miery založené na morálke evanjelia a na kresťanskom pohľade na človeka a vládnutie. Hovoríme tu nielen o kresťanskej teológii a náboženských myšlienkach. Hovoríme o ukotvení našich spoločností – o vláde zástupcov (ľudu) a oddelení moci; o slobode náboženstva a svedomia; a čo je najdôležitejšie, o dôstojnosti ľudskej osoby.

Z tejto pravdy o esenciálnej jednote Západu vyplýva, ako si to všimol i Bonhoeffer, že ak odstránime Krista, odstránime jediný spoľahlivý základ našich hodnôt, inštitúcií i nášho spôsobu života.

To značí, že sa nesmieme vzdať našej histórie kvôli nejakej povrchnej obave, aby sme neurazili svojich nekresťanských susedov. Napriek rečiam „nových ateistov“ nikde na Západe neexistuje nebezpečenstvo, že by kresťanstvo bolo ľuďom vnucované násilím. Jedinými „konfesionálnymi“ štátmi vo svete sú dnes tie, ktoré sú riadené buď moslimami alebo ateistickými diktátormi – režimy, ktoré odmietli západnú kresťanskú vieru v individuálne práva a rovnováhu moci.

Chcel by som tiež argumentovať, že obrana západných ideálov je jedinou ochranou, ktorú máme my a naši susedia proti upadnutiu do novej formy represie – či už v rukách islamských extrémistov, alebo sekulárnych technokratov.

No ľahostajnosť voči našej kresťanskej minulosti prispieva i k ľahostajnosti voči obrane našich hodnôt a inštitúcií v prítomnosti. A to ma privádza k druhej veľkej lži, ktorou dnes žijeme – lži, že neexistuje nemenná pravda.

Relativizmus je teraz občianskym náboženstvom a verejnou filozofiou Západu. Opäť sa môže zdať, že argumenty pre tento náhľad sú presvedčivé. Na základe pluralizmu moderného sveta sa môže javiť zmysluplné, že spoločnosť chce potvrdiť, že žiadny jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, čo jeden človek považuje za dobré a žiaduce, iný nemusí; a preto musia byť všetky kultúry a náboženstvá rešpektované ako rovnako hodnotné.

V praxi však môžeme vidieť, že bez viery v pevné morálne princípy a transcendentné pravdy, sa naše politické inštitúcie a jazyk stanú nástrojmi v službe nového barbarstva.

V mene tolerancie začíname tolerovať najhrubšiu netoleranciu; úcta voči iným kultúram začína diktovať zneuctenie našej vlastnej kultúry; zásada „ži a nechaj žiť“ ospravedlňuje život silných na úkor slabých.

Táto diagnóza nám pomáha pochopiť jednu z hlavných dnešných nespravodlivostí Západu – zločin potratu.

Uvedomujem si, že legalizácia potratu je súčasťou dnešného práva v temer každom štáte na Západe. V niektorých prípadoch táto legalizácia odráža vôľu väčšiny a je presadzovaná zákonnými a demokratickými prostriedkami. Uvedomujem si tiež, že mnohí ľudia, dokonca i v Cirkvi, považujú za divné, že pre katolíkov v Amerike je posvätnosť nenarodeného života stále centrálnou témou ich verejného svedectva.

Dovoľte mi objasniť, prečo som presvedčený, že potrat je kľúčovou témou našej doby.

Po prvé, pretože potrat je tiež o tom, či žijeme v pravde. Právo na život je základom každého iného ľudského práva. Ak toto právo nie je nedotknuteľné, potom žiadne právo nemôže byť garantované.

Alebo, povedané na rovinu: vražda je vražda, bez ohľadu na to, aká malá je obeť.

A tu je ďalšia pravda, ktorú ešte mnohé osoby v Cirkvi plne neuznali: ochrana života pred narodením i hneď po narodení bola ústredným prvkom katolíckej identity už od apoštolských čias.

Znovu opakujem: od najstarších čias Cirkvi „byť katolíkom“ znamená odmietať sa akýmkoľvek spôsobom podieľať na zločine potratu – či už snahou o potrat, jeho vykonaním, alebo umožnením tohto zločinu svojou činnosťou alebo nečinnosťou v politickej alebo právnej sfére. No znamenalo to ešte viac: Byť katolíkom znamenalo ozývať sa proti všetkému, čo uráža svätosť a dôstojnosť života, ako ju zjavil Ježiš Kristus.

Už v najranejších dokumentoch cirkevných dejín možno nájsť toho doklady. V našej dobe, keď je svätosť života ohrozovaná nielen potratmi, vraždami novorodencov či eutanáziou, ale aj embryonálnym výskumom a eugenickými pokusmi o odstránenie slabých, postihnutých a chorľavých starých ľudí – sa tento aspekt katolíckej identity stáva pre naše nasledovanie Krista čoraz dôležitejší.

Môj dôvod prečo spomínam potraty je tento: ich rozšírené akceptovanie na Západe nám ukazuje, že bez základu v Bohu alebo vo vyššej pravde sa naše demokratické inštitúcie veľmi ľahko môžu stať zbraňami proti našej vlastnej ľudskej dôstojnosti.

Naše najdrahšie hodnoty nemožno brániť len pomocou rozumu, alebo iba pre ne samé. Ich oprávnenie nie je samo osebe zrejmé, ani nespočíva v nich samých.

Neexistuje inherentný logický alebo utilitaristický dôvod, prečo by spoločnosť mala rešpektovať práva ľudskej osoby. Ešte menej dôvodov existuje preto, aby sa uznávali práva tých, ktorých život predstavuje pre druhých bremeno, ako je to v prípade dieťaťa v lone matky, nevyliečiteľne chorého, či mentálne postihnutého.

Ak ľudské práva nepochádzajú od Boha, potom sú ponechané na ľubovôľu mužov a žien. Štát existuje, aby bránil práva človeka a napomáhal jeho prosperitu. Štát nikdy nemôže byť zdrojom týchto práv. Keď si štát osobuje takúto moc, aj demokracia sa môže stať totalitnou.

Veď čo iné je legalizovaný potrat ako istá formy intímneho násilia, zahaleného do šatu demokracie? Túžbe silného po moci je daná sila zákona zabiť slabého.

Práve tam dnes na Západe smerujeme. A boli sme tam už prv. Slováci a mnohí ďalší obyvatelia strednej a východnej Európy to už prežili.

Už som tu naznačil, že náboženská sloboda Cirkvi je dnes ohrozená takým spôsobom, ako od nacistickej a komunistickej éry ešte nebola. Verím, že teraz už lepšie chápeme prečo.

Richard Waever, americký vedec a sociálny filozof píšuci v 60-tych rokoch, povedal: „Som pevne presvedčený, že relativizmus musí napokon viesť k režimu sily.“

Mal pravdu. Existuje istý druh „vnútornej logiky“, ktorá vedie relativizmus k represii. To vysvetľuje paradox, prečo západné spoločnosti verejne vyhlasujú toleranciu a rešpektovanie odlišnosti, zatiaľ čo agresívne podkopávajú a trestajú život podľa katolíckej náuky. Náuka o tolerancii nemôže tolerovať vieru Cirkvi, že niektoré myšlienky a správanie nemôžu byť tolerované, pretože nás dehumanizujú. Náuka, že všetky pravdy sú relatívne, nemôže pripustiť, že niektoré pravdy nesmú byť takými.

Katolícke presvedčenia, ktoré najviac dráždia ortodoxných západniarov sú tie, ktoré sa týkajú potratu, sexuality a manželstva muža a ženy. To nie je náhoda. Tieto kresťanské presvedčenia vyjadrujú pravdu o ľudskej plodnosti, o jej význame a určení.

Tieto pravdy sú chápané ako podvratné vo svete, ktorý by rád veril, že Boh nie je nutný a že ľudský život nemá vnútorné zameranie alebo cieľ. Cirkev treba trestať, lebo napriek všetkým hriechom a slabosti svojich ľudí, je stále nevestou Ježiša Krista; stále je zdrojom krásy, zmyslu a nádeje, ktorá odmieta zomrieť – a stále je najpresvedčivejšou a najnebezpečnejšou kacírkou nového svetového poriadku.
Dovoľte mi zhrnúť, čo som povedal:

Môj prvý bod: myšlienky majú svoje dôsledky. A zlé myšlienky majú zlé dôsledky. Dnes žijeme vo svete, ktorý je pod nadvládou niektorých veľmi deštruktívnych myšlienok. Najhoršia je tá, že muži a ženy môžu žiť tak, akoby na Bohu nezáležalo a akoby Boží Syn nikdy nechodil po tento zemi. Výsledkom takejto nesprávnej predstavy je to, že je napádaná sloboda Cirkvi vykonávať svoje poslanie. Musíme pochopiť, prečo je to tak, a musíme proti tomu niečo urobiť.

Môj druhý bod je prostý: už si nemôžeme dovoliť viesť diskusie o sekularizácii – ktorá v skutočnosti znamená vymazanie kresťanstva z našej kultúrnej pamäte – ako by to bol iba problém intelektuálov. Vytváranie „novej Európy“ a „budúcej Ameriky“ z iných koreňov ako sú reálne fakty našich kresťansky formovaných dejín bude mať škodlivé dôsledky pre každého skutočného veriaceho.

Nesmieme a nemali by sme sa vzdať namáhavej snahy o poctivý dialóg. Práve naopak. Cirkev sa vždy musí usilovať o priateľstvo, nachádzať oblasti na dohodu a cesty k pozitívnym, rozumným argumentom vo verejnom priestore. Ale je hlúpe očakávať vďačnosť, či aspoň rešpekt od predstaviteľov dnešných vládnucich a kultúrnych tried. Naivná neopatrnosť nie je evanjeliovou cnosťou.

Pokušením každého obdobia Cirkvi boli snahy vychádzať zadobre s cisárom. A to je vonkoncom správne: Písmo nám hovorí, že máme rešpektovať svojich predstaviteľov a modliť sa za nich. Máme mať zdravú lásku ku krajine, ktorú nazývame svojím domovom. No nikdy nemáme dávať cisárovi to, čo patrí Bohu. Najskôr musíme poslúchať Boha; povinnosti voči politickým autoritám sú až na druhom mieste. Nemôžeme spolupracovať so zlom bez toho, aby sa postupne nestalo i naším zlom. Toto je najživšia trpká lekcia 20. storočia. A je to lekcia, z ktorej sme sa – ako dúfam – poučili.

To ma privádza k tretiemu a poslednému dnešnému bodu: žijeme v čase, keď je Cirkev vyzvaná, aby sa stala veriacim spoločenstvom odporu. Musíme pomenúvať veci ich pravými menami. Musíme bojovať proti zlu, ktoré vidíme. A najdôležitejšie je to, že sa nesmieme klamať mysliac si, že keď budeme nasledovať hlasy sekularizmu a odkresťančovania, môžeme akosi veci uľahčiť alebo zmeniť. Iba Pravda môže človeka urobiť slobodným. Preto musíme byť apoštolmi Ježiša Krista a vtelenej Pravdy.

Čo to teda znamená pre nás ako jednotlivých učeníkov? Dovoľte, aby som na záver dal zopár návrhov.

Môj prvý návrh pochádza opäť od významného svedka proti pohanstvu Tretej ríše, Dietricha Bonhoeffera: „Obnova západného sveta spočíva iba v duchovnej obnove Cirkvi, ktorá ju povedie k nasledovaniu vzkrieseného a živého Ježiša Krista.“

Svet naliehavo potrebuje znovuprebudenie Cirkvi v našich činoch a v našom verejnom i súkromnom svedectve. Svet potrebuje každého z nás, aby dospel k hlbšej skúsenosti nášho vzkrieseného Pána, v spoločnosti našich spoluveriacich. Obnova Západu závisí do veľkej miery od našej vernosti Ježišovi Kristovi a jeho Cirkvi.

Musíme skutočne veriť tomu, čo hovoríme, že veríme. Potom to musíme dokázať svedectvom svojho života. Musíme byť tak presvedčení o pravdách Vyznania viery, že sme zapálení pre to, aby sme žili týmito pravdami, milovali a bránili tieto pravdy až do takej miery, že to bude pre nás nepohodlné a spôsobí nám to utrpenie.

Sme vyslancami živého Boha vo svete ktorý smeruje k zabudnutiu na neho. Našou úlohou je urobiť Boha skutočným; byť tvárou jeho lásky; ponúkať mužom a ženám dneška dialóg spásy.

Lekcia 20. storočia spočíva v tom, že neexistuje „lacná“ láska. Boh, v ktorého veríme – ten Boh, ktorý miloval svet tak, že poslal svojho jediného Syna, aby zaň trpel a zomrel – od nás požaduje, aby sme žili rovnako odvážnym, obetavým spôsobom života, aký nám ukázal Ježiš Kristus.

Forma Cirkvi a forma každého kresťanského života má podobu kríža. Naše životy sa musia stať liturgiou, sebaobetovaním, ktoré stelesňuje Božiu lásku a obnovuje svet

Veľkí slovenskí mučeníci minulosti to vedeli. A udržiavali tieto pravdy živé, keď trpké bremeno nenávisti a totalitného režimu doliehalo na váš ľud. Myslím teraz zvlášť na vašich hrdinských biskupov, blahoslaveného Vasiľa Hopku a Pavla Gojdiča, a na hrdinskú sestru Zdenku Schelingovú.

Musíme si toto nádherné posolstvo sestry Zdenky vziať viac k srdcu:
„Moja obeta, moja svätá omša sa teraz iba začína. Od Pánovho oltára idem k oltáru svojej práce. Všade musím vedieť pokračovať v obeti oltára… Krista musíme vyznávať svojím životom, prinášať mu svoju vôľu ako obetu i krotenie svojich zmyslov a srdca.“

Zvestujme Ježiša Krista so všetkou silou nášho života. A pomáhajme si navzájom, nech to stojí čokoľvek, aby sme – keď budeme skladať účty nášmu Pánovi – boli pripočítaní medzi verných a odvážnych, a nie zbabelých alebo uhýbavých, alebo takých, ktorí robia kompromisy, až pokým z ich vlastného presvedčenia neostane nič; ani nie medzi takých, ktorí mlčali, keď mali hovoriť tie správne slová v správnom čase. Vďaka. A nech Vás Boh žehná.“

Preklad: Mária Spišiaková

Zdroj: Blog prof. Dudy

Read Full Post »

V úterý 24. srpna v 9 hodin vystoupí v Kňazskom seminári biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskej Kapitule v Spišskom Podhradí denverský arcibiskup kapucín Charles Chaput s přednáškou Living within the truth: religious liberty and catholic mission in the new order the world.

Mons. Charles Chaput

Mons. Charles Chaput

Více viz blog P. Jána Dudy.

Články o Mons. Chaputovi na mém blogu:

Povolání křesťanů v americkém veřejném životě
Notre Dame, kauza, která nekončí

Read Full Post »

Denverský arcibiskup Charles J. Chaput, OFM Cap, vystoupil 1. března 2010 na Houstonské baptistické univerzitě s přednáškou na téma Povolání křesťanů v americkém veřejném životě (The Vocation of Christians in American Public Life). Uvádí a otázky klade děkan Dr. Paul J. Bonicelli.

Stránka akce: www.hbu.edu/chaput

Nejprve jsem si to pustil jako zvukovou kulisu k nějaké jiné práci, ale nakonec jsem celou hodinu soustředěně poslouchal. A ne proto, že by Mons. Chaput hovořil málo srozumitelně. Pod videem uvádím text přednášky, ale velmi důležité a zajímavé jsou také arcibiskupovy odpovědi na otázky, které následovaly. Tvoří téměř polovinu záznamu. Všimněte si také, jak srdečně byl tento katolický hodnostář přijat mladými baptisty – vidíme zde pozoruhodnou ekumenickou iniciativu!

Via Fallible blogma.

Text přednášky (nezahrnuje odpovědi na otázky / Q&A not included)

An Evening with Archbishop Chaput: „The Vocation of Christians in American Public Life“

+Charles J. Chaput, O.F.M. Cap.
Delivered on March 1, 2010 at Houston Baptist University

One of the ironies in my talk tonight is this.  I’m a Catholic bishop, speaking at a Baptist university in America’s Protestant heartland.  But I’ve been welcomed with more warmth and friendship than I might find at a number of Catholic venues.  This is a fact worth discussing.  I’ll come back to it at the end of my comments.  But I want to begin by thanking Drs. Sloan and Bonicelli and the leadership of Houston Baptist University for their extraordinary kindness in having me here tonight.   I’m very grateful for their friendship.

I also want to thank my friend Dr. John Hittinger of the University of St. Thomas.  Part of my pleasure in being here is to encourage his efforts with the John Paul II Forum on the Church in the Modern World.  The Forum is hugely important – and not just for Catholics, but for the whole Christian community.  I’m grateful to the leadership of the University of St. Thomas for supporting him.

I need to offer a few caveats before I turn to the substance of our discussion.

The first caveat is this:  My thoughts tonight are purely my own.  I don’t speak for the Holy See, or the American Catholic bishops, or the Houston Catholic community.  In the Catholic tradition, the local bishop is the chief preacher and teacher of the faith, and the shepherd of the local Church.  Here in Houston you have an outstanding bishop – a man of great Christian faith and intellect – in Cardinal Daniel DiNardo.  In all things Catholic tonight, I’m glad to defer to his leadership.

Here’s my second caveat:  I’m here as a Catholic Christian and an American citizen – in that order.  Both of these identities are important.  They don’t need to conflict.  They are not, however, the same thing.  And they do not have the same weight.  I love my country.  I revere the genius of its founding documents and its public institutions.  But no nation, not even the one I love, has a right to my allegiance, or my silence, in matters that belong to God or that undermine the dignity of the human persons He created.

My third caveat is this:  Catholics and Protestants have different memories of American history.  The historian Paul Johnson once wrote that America was “born Protestant.”[1] That’s clearly true.  Whatever America is today or may become tomorrow, its origin was deeply shaped by a Protestant Christian spirit, and the fruit of that spirit has been, on the balance, a great blessing for humanity.  But it’s also true that, while Catholics have always thrived in the United States, they lived through two centuries of discrimination, religious bigotry and occasional violence.  Protestants of course will remember things quite differently.  They will remember Catholic persecution of dissenters in Europe, the entanglements of the Roman Church and state power, and papal suspicion of democracy and religious liberty.

We can’t erase those memories. And we cannot – nor should we try to – paper over the issues that still divide us as believers in terms of doctrine, authority and our understandings of the Church.  Ecumenism based on good manners instead of truth is empty.  It’s also a form of lying.  If we share a love of Jesus Christ and a familial bond in baptism and God’s Word, then on a fundamental level, we’re brothers and sisters.  Members of a family owe each other more than surface courtesies.  We owe each other the kind of fraternal respect that “speak[s] the truth in love” (Eph 4:15).  We also urgently owe each other solidarity and support in dealing with a culture that increasingly derides religious faith in general, and the Christian faith in particular.  And that brings me to the heart of what I want to share with you.

Our theme tonight is the vocation of Christians in American public life.  That’s a pretty broad canvas.  Broad enough that I wrote a book about it.  Tonight I want to focus in a special way on the role of Christians in our country’s civic and political life.  The key to our discussion will be that word “vocation.”  It comes from the Latin word vocare, which means, “to call.”  Christians believe that God calls each of us individually, and all of us as a believing community, to know, love and serve him in our daily lives.

But there’s more.  He also asks us to make disciples of all nations.  That means we have a duty to preach Jesus Christ.  We have a mandate to share his Gospel of truth, mercy, justice and love.  These are mission words; action words.  They’re not optional.  And they have practical consequences for the way we think, speak, make choices and live our lives, not just at home but in the public square.  Real Christian faith is always personal, but it’s never private.  And we need to think about that simple fact in light of an anniversary.

Fifty years ago this fall, in September 1960, Sen. John F. Kennedy, the Democratic candidate for president, spoke to the Greater Houston Ministerial Association.  He had one purpose.  He needed to convince 300 uneasy Protestant ministers, and the country at large, that a Catholic like himself could serve loyally as our nation’s chief executive.  Kennedy convinced the country, if not the ministers, and went on to be elected.  And his speech left a lasting mark on American politics.  It was sincere, compelling, articulate – and wrong.  Not wrong about the patriotism of Catholics, but wrong about American history and very wrong about the role of religious faith in our nation’s life.  And he wasn’t merely “wrong.”  His Houston remarks profoundly undermined the place not just of Catholics, but of all religious believers, in America’s public life and political conversation.  Today, half a century later, we’re paying for the damage.

Now those are strong statements.  So I’ll try to explain them by doing three things.  First, I want to look at the problems in what Kennedy actually said.  Second, I want to reflect on what a proper Christian approach to politics and public service might look like.  And last, I want to examine where Kennedy’s speech has led us – in other words, the realities we face today, and what Christians need to do about those realities.

John Kennedy was a great speaker.  Ted Sorensen, who helped craft the Houston speech, was a gifted writer.  As a result, it’s easy to speed-read Kennedy’s Houston remarks as a passionate appeal for tolerance.  But the text has at least two big flaws.[2] The first is political and historical.  The second is religious.

Early in his remarks, Kennedy said: “I believe in an America where the separation of Church and state is absolute.”  Given the distrust historically shown to Catholics in this country, his words were shrewdly chosen.  The trouble is, the Constitution doesn’t say that.  The Founders and Framers didn’t believe that.  And the history of the United States contradicts that.  Unlike revolutionary leaders in Europe, the American Founders looked quite favorably on religion.  Many were believers themselves.  In fact, one of the main reasons for writing the First Amendment’s Establishment Clause – the clause that bars any federally-endorsed Church – was that several of the Constitution’s Framers wanted to protect the publicly funded Protestant Churches they already had in their own states.  John Adams actually preferred a “mild and equitable establishment of religion” and helped draft that into the 1780 Massachusetts Constitution.[3]

America’s Founders encouraged mutual support between religion and government.  Their reasons were practical.  In their view, a republic like the United States needs a virtuous people to survive.  Religious faith, rightly lived, forms virtuous people.  Thus, the modern, drastic sense of the “separation of Church and state” had little force in American consciousness until Justice Hugo Black excavated it from a private letter President Thomas Jefferson wrote in 1802 to the Danbury Baptist Association.[4] Justice Black then used Jefferson’s phrase in the Supreme Court’s Everson v. Board of Education decision in 1947.

The date of that Court decision is important, because America’s Catholic bishops wrote a wonderful pastoral letter one year later – in 1948 – called “The Christian in Action.”  It’s worth reading.  In that letter, the bishops did two things.  They strongly endorsed American democracy and religious freedom.  They also strongly challenged Justice Black’s logic in Everson.

The bishops wrote that “It would be an utter distortion of American history and law” to force the nation’s public institutions into an “indifference to religion and the exclusion of cooperation between religion and government . . .”  They rejected Justice Black’s harsh new sense of the separation of Church and state as a “shibboleth of doctrinaire secularism.”[5] And the bishops argued their case from the facts of American history.

The value of remembering that pastoral statement tonight is this:  Kennedy referenced the 1948 bishops’ letter in his Houston comments.  He wanted to prove the deep Catholic support for American democracy.  And rightly so.  But he neglected to mention that the same bishops, in the same letter, repudiated the new and radical kind of separation doctrine he was preaching.

The Houston remarks also created a religious problem.  To his credit, Kennedy said that if his duties as President should “ever require me to violate my conscience or violate the national interest, I would resign the office.”  He also warned that he would not “disavow my views or my church in order to win this election.”  But in its effect, the Houston speech did exactly that.  It began the project of walling religion away from the process of governance in a new and aggressive way.  It also divided a person’s private beliefs from his or her public duties.  And it set “the national interest” over and against “outside religious pressures or dictates.”

For his audience of Protestant ministers, Kennedy’s stress on personal conscience may have sounded familiar and reassuring.  But what Kennedy actually did, according to Jesuit scholar Mark Massa, was something quite alien and new.  He “‘secularize[d]’ the American presidency in order to win it.”  In other words,  “[P]recisely because Kennedy was not an adherent of that mainstream Protestant religiosity that had created and buttressed the ‘plausibility structures’ of [American] political culture at least since Lincoln, he had to ‘privatize’ presidential religious belief – including and especially his own – in order to win that office.”[6]

In Massa’s view, the kind of secularity pushed by the Houston speech “represented a near total privatization of religious belief – so much a privatization that religious observers from both sides of the Catholic/Protestant fence commented on its remarkable atheistic implications for public life and discourse.”  And the irony — again as told by Massa — is that some of the same people who worried publicly about Kennedy’s Catholic faith got a result very different from the one they expected.  In effect, “the raising of the [Catholic] issue itself went a considerable way toward ‘secularizing’ the American public square by privatizing personal belief.  The very effort to ‘safeguard’ the [essentially Protestant] religious aura of the presidency . . . contributed in significant ways to its secularization.”

Fifty years after Kennedy’s Houston speech, we have more Catholics in national public office than ever before.  But I wonder if we’ve ever had fewer of them who can coherently explain how their faith informs their work, or who even feel obligated to try.  The life of our country is no more “Catholic” or “Christian” than it was 100 years ago.  In fact it’s arguably less so.  And at least one of the reasons for it is this:  Too many Catholics confuse their personal opinions with a real Christian conscience.  Too many live their faith as if it were a private idiosyncrasy – the kind that they’ll never allow to become a public nuisance.  And too many just don’t really believe.  Maybe it’s different in Protestant circles.  But I hope you’ll forgive me if I say, “I doubt it.”

John Kennedy didn’t create the trends in American life that I’ve described.  But at least for Catholics, his Houston speech clearly fed them.  Which brings me to the second point of my talk:  What would a proper Christian approach to politics look like?  John Courtney Murray, the Jesuit scholar who spoke so forcefully about the dignity of American democracy and religious freedom, once wrote: “The Holy Spirit does not descend into the City of Man in the form of a dove.  He comes only in the endlessly energetic spirit of justice and love that dwells in the man of the City, the layman.”[7]

Here’s what that means.  Christianity is not mainly – or even significantly — about politics.  It’s about living and sharing the love of God.  And Christian political engagement, when it happens, is never mainly the task of the clergy.  That work belongs to lay believers who live most intensely in the world.  Christian faith is not a set of ethics or doctrines.  It’s not a group of theories about social and economic justice.  All these things have their place.  All of them can be important.  But a Christian life begins in a relationship with Jesus Christ; and it bears fruit in the justice, mercy and love we show to others because of that relationship.

Jesus said, “You shall love the Lord your God with all your heart, and with all your soul, and with all your mind.  This is the great and first commandment.  And a second is like it.  You shall love your neighbor as yourself.  On these two commandments depend all the law and the prophets” (Mt 22:37-40).  That’s the test of our faith, and without a passion for Jesus Christ in our hearts that reshapes our lives, Christianity is just a word game and a legend.  Relationships have consequences. A married man will commit himself to certain actions and behaviors, no matter what the cost, out of the love he bears for his wife.  Our relationship with God is the same.  We need to live and prove our love by our actions, not just in our personal and family lives, but also in the public square.  Therefore Christians individually and the Church as a believing community engage the political order as an obligation of the Word of God. Human law teaches and forms as well as regulates; and human politics is the exercise of power – which means both have moral implications that the Christian cannot ignore and still remain faithful to his vocation as a light to the world (Mt 5:14-16).

Robert Dodaro, the Augustinian priest and scholar, wrote a wonderful book a few years ago called Christ and the Just Society in the Thought of Augustine. In his book and elsewhere, Dodaro makes four key points about Augustine’s view of Christianity and politics.[8]

First, Augustine never really offers a political theory, and there’s a reason.  He doesn’t believe human beings can know or create perfect justice in this world.  Our judgment is always flawed by our sinfulness.  Therefore, the right starting point for any Christian politics is humility, modesty and a very sober realism.  Second, no political order, no matter how seemingly good, can ever constitute a just society.  Errors in moral judgment can’t be avoided.  These errors also grow exponentially in their complexity as they move from lower to higher levels of society and governance.  Therefore the Christian needs to be loyal to her nation and obedient to its legitimate rulers.  But she also needs to cultivate a critical vigilance about both.  Third, despite these concerns, Christians still have a duty to take part in public life according to their God-given abilities, even when their faith brings them into conflict with public authority.  We can’t simply ignore or withdraw from civic affairs.  The reason is simple.  The classic civic virtues named by Cicero – prudence, justice, fortitude and temperance – can be renewed and elevated, to the benefit of all citizens, by the Christian virtues of faith, hope and charity.  Therefore, political engagement is a worthy Christian task, and public office is an honorable Christian vocation.  Fourth, in governing as best they can, while conforming their lives and their judgment to the content of the Gospel, Christian leaders in public life can accomplish real good, and they can make a difference.  Their success will always be limited and mixed.  It will never be ideal.  But with the help of God they can improve the moral quality of society, which makes the effort invaluable.

What Augustine believes about Christian leaders, we can reasonably extend to the vocation of all Christian citizens.  The skills of the Christian citizen are finally very simple: a zeal for Jesus Christ and his Church; a conscience formed in humility and rooted in Scripture and the believing community; the prudence to see which issues in public life are vital and foundational to human dignity, and which ones are not; and the courage to work for what’s right.  We don’t cultivate these skills alone.  We develop them together as Christians, in prayer, on our knees, in the presence of Jesus Christ – and also in discussions like tonight.

Now before ending, I want to turn briefly to the third point I mentioned earlier in my talk:  the realities we face today, and what Christians need to do about them.  As I was preparing these comments for tonight, I listed all the urgent issues that demand our attention as believers: abortion; immigration; our obligations to the poor, the elderly and the disabled; questions of war and peace; our national confusion about sexual identity and human nature, and the attacks on marriage and family life that flow from this confusion; the growing disconnection of our science and technology from real moral reflection; the erosion of freedom of conscience in our national health-care debates; the content and quality of the schools that form our children.

The list is long.  I believe abortion is the foundational human rights issue of our lifetime.  We need to do everything we can to support women in their pregnancies and to end the legal killing of unborn children.  We may want to remember that the Romans had a visceral hatred for Carthage not because Carthage was a commercial rival, or because its people had a different language and customs.  The Romans hated Carthage above all because its people sacrificed their infants to Ba’al.  For the Romans, who themselves were a hard people, that was a unique kind of wickedness and barbarism.  As a nation, we might profitably ask ourselves whom and what we’ve really been worshipping in our 40 million “legal” abortions since 1973.

All of these issues that I’ve listed above divide our country and our Churches in a way Augustine would have found quite understandable.  The City of God and the City of Man overlap in this world.  Only God knows who finally belongs to which.  But in the meantime, in seeking to live the Gospel we claim to believe, we find friends and brothers in unforeseen places, unlikely places; and when that happens, even a foreign place can seem like one’s home.

The vocation of Christians in American public life does not have a Baptist or Catholic or Greek Orthodox or any other brand-specific label.  John 14:6 – “I am the way, the truth and the life; no one comes to the Father but by me” – which is so key to the identity of Houston Baptist University, burns just as hot in this heart, and the heart of every Catholic who truly understands his faith.  Our job is to love God, preach Jesus Christ, serve and defend God’s people, and sanctify the world as his agents.  To do that work, we need to be one.  Not “one” in pious words or good intentions, but really one, perfectly one, in mind and heart and action, as Christ intended.  This is what Jesus meant when he said, “I do not pray for these only, but also those who believe in me through their word, that they may all be one; even as thou, Father, art in me and I in thee, that they also may be in us, so that the world may believe that thou hast sent me” (Jn17:20-21).

We live in a country that was once – despite its sins and flaws — deeply shaped by Christian faith.  It can be so again.  But we will do that together, or we won’t do it at all.  We need to remember the words of St. Hilary from so long ago: Unum sunt, qui invicem sunt. “They are one, who are wholly for each other.”[9] May God grant us the grace to love each other, support each other and live wholly for each other in Jesus Christ – so that we might work together in renewing the nation that has served human freedom so well.


[1] Paul Johnson, “An Almost-Chosen People,” First Things, June/July 2006; adapted from his Erasmus Lecture

[2] Full text of the Kennedy Houston speech is available online from the John F. Kennedy Presidential Library and Museum

[3] John Witte, Jr., “From Establishment to Freedom of Public Religion,” Emory University School of Law, Public Law and Legal Theory Research Paper Series, Research Paper No. 04-1, 2003, p. 5

[4] Ibid., p. 2-3

[5] U.S. Catholic bishops, pastoral letter, “The Christian in Action,” No. 11, 1948; see also Nos. 12-18; reprinted in Pastoral Letters of the American Hierarchy, 1792-1970, Hugh J. Nolan, editor, Our Sunday Visitor, 1971

[6] Mark Massa, S.J.; quotations from Massa are from “A Catholic for President?  John F. Kennedy and the ‘Secular’ Theology of the Houston Speech, 1960,” Journal of Church and State, Spring 1997

[7] John Courtney Murray, S.J., “The Role of Faith in the Renovation of the World,” 1948; Murray’s works are available online from the Woodstock Theological Center Library

[8] Robert Dodaro, O.S.A.; see private correspondence with speaker, along with Christ and the Just Society in the Thought of Augustine, Cambridge University Press, 2008 (first published in 2004), and “Ecclesia and Res Publica: How Augustinian Are Neo-Augustinian Politics?,”  collected in Augustine and Post-Modern Thought: A New Alliance Against Modernity?, Peeters, editor, Bibliotheca Ephemeridum Theologicarum Lovaniensium , 2009

[9] Referenced in Murray, “The Construction of a Christian Culture;” essay originally delivered as three talks in 1940, available online as noted above.

Read Full Post »

Projev – poselství mládeži

Stará Boleslav, 28. září 2009

Milí mladí přátelé!

Na konci této slavnosti se obracím přímo na vás a především vás upřímně zdravím. Přišli jste sem v hojném počtu z celé republiky i ze sousedních zemí; utábořili jste se zde včera večer a přenocovali jste ve stanech, a to pro vás bylo společnou zkušeností víry a bratrství. Díky za tuto vaši přítomnost; cítím z ní nadšení a velkorysost, které jsou vlastní mládí. S vámi se i papež cítí mladý! Rád bych ještě poděkoval vašemu zástupci za laskavá slova a za krásný dar.

Milí přátelé, je jasné, že v každém mladém člověku je touha po štěstí, občas spojená s jakýmsi neklidem; touha, kterou však často dnešní konzumní společnost využívá špatným a odcizujícím způsobem. Je třeba brát vážně toto usilovné hledání štěstí. Vyžaduje si skutečnou a vyčerpávající odpověď. Ve vašem věku se totiž činí první velká rozhodnutí, schopná nasměrovat život k dobru nebo ke zlu. Bohužel je nemálo vašich vrstevníků, kteří se nechají uchvátit klamnými vidinami umělých rájů, aby se pak ocitli ve smutné osamělosti. Je ale naopak i mnoho chlapců a dívek, kteří chtějí proměnit, jak řekl váš zástupce, nauku v činy, aby svému životu dali plný smysl. Chci vám všem nabídnout zkušenost svatého Augustina, který řekl, že srdce každé osoby je neklidné, dokud nenajde to, co skutečně hledá. On objevil, že pouze Ježíš Kristus je uspokojivou odpovědí na touhu jeho a každého člověka po šťastném, smysluplném a hodnotném životě (srov. Vyznání I, 1,1).

Podobně jako u Augustina, přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr, a tím rozhodující směr. A když se srdce mladého člověka otevře Božím plánům, není už nikterak namáhavé rozpoznat a následovat jeho hlas. Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v církvi a ve společnosti. Milí mladí přátelé, buďte si vědomi, že křest z vás udělal Boží děti a údy jeho těla, to jest církve. Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním. Zkoumejte tedy vážně Boží volání, abyste založili křesťanskou rodinu, a vaše mládí ať je obdobím, kdy budete zodpovědně formovat svou budoucnost. Společnost potřebuje křesťanské rodiny, svaté rodiny!

Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.

Naděje! Toto slovo, k němuž se často vracím, se dobře snoubí právĕ s mládím. Vy, milí mladí přátelé, jste nadějí církve! Ona očekává, že se stanete posly naděje, jak tomu bylo loni v Austrálii na Světovém dnu mládeže, velkém projevu víry mladých, který jsem mohl osobně prožít a kterého se zúčastnili i někteří z vás. Mnohem víc vás bude moci přijet do Madridu v srpnu 2011. Už nyní vás zvu na toto velké setkání mladých s Kristem v církvi.

Milí přátelé, znovu vám děkuji za vaši přítomnost a děkuji za váš dar: za knihu s fotografiemi, které vyprávějí o životě mládeže ve vašich diecézích. Rovněž děkuji za znamení vaší solidarity s mládeží v Africe, které jste mi doručili. Papež vás žádá, abyste svou víru žili s radostí a nadšením; abyste rostli v jednotě mezi sebou a s Kristem; abyste se modlili a byli vytrvalí v přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a svátosti smíření; abyste pečovali o svou křesťanskou formaci a byli poslušní nauky vašich pastýřů. Na této pouti ať vás doprovází svatý Václav svým příkladem a svou přímluvou a ať vás stále ochraňuje Panna Maria, Matka Ježíše a nás všech. Ze srdce vám žehnám!

* * *

Milovaní mladí přátelé,

vaše nadšení pro křesťanskou víru je znamením naděje pro církev žijící a působící v těchto zemích. Abyste dali plnější smysl svému mládí, následujte odvážně a štědře Pána Ježíše, který klepe na dveře vašeho srdce. Kristus od vás žádá, abyste jej přijali jako přítele.

Nechť vám Pán žehná a naplní každý váš dobrý životní plán!

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Homilie při slavení Eucharistie ze slavnosti sv. Václava

Stará Boleslav, 28. září 2009

Páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry,
milí mladí přátelé,

s velikou radostí se s vámi setkávám dnes ráno, kdy se chýlí ke konci má apoštolská cesta v milované České republice. Všechny srdečně zdravím, především pana kardinála arcibiskupa, jemuž jsem vděčný za slova, která mi přednesl vaším jménem na začátku této eucharistické slavnosti. Svůj pozdrav adresuji i dalším kardinálům, biskupům, kněžím a zasvěceným osobám, představitelům laických hnutí a sdružení, a obzvláště mládeži. Vítám pana prezidenta republiky, jemuž srdečně blahopřeji k jeho jmeninám; blahopřání posílám všem, kdo nosí jméno Václav, a celému českému lidu v den jeho státního svátku.

Dnes ráno nás u oltáře sjednocuje slavná vzpomínka na mučedníka svatého Václava, jehož relikvie jsem před mší svatou uctil v bazilice jemu zasvěcené. Svou krví skropil vaši zem. Jeho orlice, kterou jste vybrali jako znak mé návštěvy zde – před chvílí to připomněl váš kardinál arcibiskup – je historickým symbolem vznešeného českého národa. Tento veliký světec, kterého rádi nazýváte „věčným“ knížetem Čechů, nás zve, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti pro všechny, obzvláště pro ty, kteří řídí osudy společnosti a národa. Avšak ptáme se: je svatost v dnešní době ještě aktuální? Anebo je to spíše něco, co je málo přitažlivé a nedůležité? Nehledají se dnes více úspěch a lidská sláva? Avšak jak dlouho trvá a jakou cenu má pozemský úspěch?

Minulé století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Ti kdo popírají Boha, a v důsledku toho postrádají úctu k člověku, mají – zdá se – snadný život a dosahují materiálního úspěchu. Stačí však nahlédnout pod povrch a zjistíme, že tito lidé jsou nešťastní a nespokojení. Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa. Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli.

V evangeliu jsme k tomu zcela jasně slyšeli: „Neboť co prospěje – říká Ježíš – člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Pán nás tak vybízí, abychom si uvědomili, že skutečnou hodnotu lidské existence nelze měřit jen pozemskými statky a pomíjivými zájmy. Nejsou to hmotné věci, které by uspokojily nesmírnou touhu ukrytou v srdci každého člověka po nalezení smyslu vlastního života a po štěstí. Proto Ježíš neváhá navrhnout svým učedníkům „úzkou“ cestu svatosti: „Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v. 25). A dnes ráno nám jasně opakuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v. 24). Jistě, je to tvrdá řeč a je těžké ji přijmout a uskutečnit. Svědectví světců a světic nám však dokazuje, že je to možné, svěří-li se člověk Kristu a spolehne se na něj. Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.

To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Jeho pohled se nikdy neodloučil od Ježíše Krista, který za nás trpěl, a dal nám tak příklad, abychom šli v jeho stopách, jak píše svatý Petr v druhém čtení, které jsme před chvílí slyšeli. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ (resp. žalm) a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.

Václav zemřel jako mučedník pro Krista. Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava, na svědectví, že „trůn krále, který soudí chudáky spravedlivě, bude stát navěky“ (srov. dnešní liturgie hodin). To lze hodnotit jako zázračný zásah Boha, který neopouští své věrné: „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

Drazí bratři a sestry, poděkujme společně v této Eucharistii Pánu, že vaší vlasti a církvi dal tohoto svatého panovníka. Zároveň se modleme, abychom jako on i my rozhodným krokem putovali ke svatosti. Je to samozřejmě těžké, neboť víra je stále vystavována mnoha zkouškám; když se však necháme přitahovat Bohem, který je Pravda, bude náš krok pevný, protože poznáme sílu jeho lásky. Kéž tuto milost získáme na přímluvu svatého Václava a dalších svatých ochránců českých zemí. Ať nás ochraňuje a vždy nám pomáhá Panna Maria, Královna míru a Matka lásky. Amen!

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Promluva na setkání s akademickým světem

Vladislavský sál Pražského hradu, 27. září 2009

Vážený pane presidente,
vážení páni kardinálové,
vážení páni rektoři a profesoři,
milí studenti a přátelé,

naše setkání mi dnes večer nabízí milou příležitost vyjádřit svou úctu k nepostradatelné úloze, jakou hrají ve společnosti university a vysokoškolské instituce. Děkuji studentovi, který mě vaším jménem laskavě přivítal, členům universitního sboru za jejich krásný výkon, a Jeho Magnificenci rektoru Karlovy university, profesoru Václavu Hamplovi, za jeho pozornou prezentaci. Akademická obec, jež svou službou podporuje a přispívá ke kulturním a duchovním hodnotám společnosti, obohacuje intelektuální dědictví národa a upevňuje základy jeho budoucího rozvoje. Veliké změny, jež proběhly v české společnosti před dvaceti lety, byly urychleny v neposlední řadě reformním hnutím, které vzešlo z universitního prostředí a studentských kruhů. Ono pátrání po svobodě stále vede práci učenců, jejichž služba (diakonia) pravdě je nepostradatelná pro blaho každého národa.

Obracím se k vám jako ten, který byl profesorem, jemuž leželo na srdci jak právo na akademickou svobodu tak i odpovědnost za správné používání rozumu, a teď je papežem, a jako takový je ve svém pastýřském úřadu uznáván jako hlas etického uvažování lidstva. Ačkoli někteří namítají, že otázky náboženství, víry a etiky nemají místo ve světě kolektivního myšlení, takový názor není vůbec samozřejmý. Svoboda, která je předpokladem pro používání rozumu – ať je to na universitě nebo v církvi – má svůj smysl: je určená k hledání pravdy a jako taková je principem křesťanství, které ve skutečnosti vedlo ke vzniku universit. Vždyť lidská touha po poznání pobízí každou generaci, aby rozšiřovala systém poznání a pila z pramenů víry. Bylo to právě bohaté dědictví klasické moudrosti přizpůsobené a vložené do služby evangelia, co první křesťanští misionáři přinesli těmto zemím a položili za základ duchovní a kulturní jednoty trvající dodnes. Ve stejném duchu byl můj předchůdce papež Klement VI. veden k založení slavné Karlovy university v roce 1347, která i nadále významnou mírou příspívá k širším evropským akademickým, náboženským a kulturním kruhům.

Autonomie, jež je vlastní universitě i jakékoli vzdělávací instituci, má svůj smysl v odpovědnosti vůči autoritě pravdy. Autonomie však může být mnoha způsoby ohrožena. Velká formativní tradice, otevřená transcendentní skutečnosti, která stojí v základech evropských universit, byla v této i v jiných zemích systematicky ničena reduktivní materialistickou ideologií, potlačováním náboženství a umlčováním lidského ducha. V roce 1989 byl však svět svědkem dramatických událostí svržení neúspěšné totalitní ideologie a vítězství lidského ducha. Touha po svobodě a pravdě je nezcizitelnou součástí naší společné lidské povahy. Nikdy nemůže být odstraněna. Dějiny potvrzují, že bývá popírána na vlastní nebezpečí lidstva. Na tuto touhu se snaží odpovědět náboženská víra, různá umění, filosofie, teologie a jiné vědní obory, každý svou vlastní metodou, a to jak ukázněnou reflexí, tak zdravou praxí.

Vážení rektoři a profesoři, poslání university, na němž se podílíte, má vedle bádání ještě další podstatný aspekt, a sice zodpovědnost za formování myslí a srdcí dnešních mladých lidí. Tato důležitá povinnost samozřejmě není nová. Od časů Platonových vzdělávání není pouhým hromaděním vědomostí nebo dovedností, ale je chápáno jako paideia, lidská formace v bohatství intelektuální tradice směřující k ctnostnému životu. Když rozkvět velkých universit po celé Evropě ve středověku mířil směle k ideálu syntézy veškerého vědění, bylo to vždy ve službě pravého lidství (humanitas), dokonalosti jednotlivce uvnitř dobře uspořádané společnosti. A také dnes: jakmile si mladý člověk uvědomí plnost a jednotu pravdy, objeví s radostí, že otázka toho, co může vědět, otevírá obrovské dobrodružství o tom, čím by měl být a co by měl dělat.

Je třeba znovu objevit myšlenku uceleného vzdělání založeného na slouladu poznání zakotveného v pravdě. Pomůže nám to postavit se v současné společnosti tolik evidentní tendenci tříštit poznání. Mohutný rozvoj v informační a technologické oblasti s sebou nese pokušení oddělit rozum od hledání pravdy. Rozum, je-li však zbaven základní lidské orientace k pravdě, začíná ztrácet směr; chřadne, a to buď  pod záminkou skromnosti, uspokojený s tím, co je pouze částečné nebo provizorní, a nebo pod záminkou jistoty, s níž trvají na kapitulaci před požadavky pravdy ti, kdo přisuzují stejnou hodnotu bez rozdílu prakticky všemu. Z toho vyplývající relativismus působí beznadějnou kamufláž, za níž se může skrývat nová hrozba autonomie akademických institucí. Zatímco doba vměšování politického totalitářství pominula, nejsme často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání po celém světě – více či méně jemně – nuceny sklonit se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů? Co se stane, bude-li naše kultura stavět pouze na módních argumentech, s malým odkazem na skutečnou historickou intelektuální tradici, nebo na názorech, které jsou nejhlučněji prosazovány a nejvíce sponsorovány? Co se stane, oddělí-li se naše kultura od svých životodárných kořenů v úzkosti, aby si zachovala radikální sekularismus? Naše společnosti se nestanou rozumnějšími ani tolerantnějšími ani přizpůsobivějšími, ale spíše křehčími a uzavřenějšími a se stále větší námahou budou rozlišovat, co je pravdivé, vznešené a dobré.

Milí přátelé, chtěl bych vás povzbudit, abyste do všeho, co děláte, vložili ideály a velkorysost mladých lidí, a to nejen do studijních programů, které vám pomáhají vyniknout, ale také do zkušenosti sdílených ideálů a vzájemné podpory ve velkém díle vzdělání. Dovednosti analýzy a schopnosti tvořit hypotézu, spolu s obezřetným uměním rozlišovat, poskytují účinnou protilátku proti postojům sebestřednosti, lhostejtnosti a odcizení, s nimiž se někdy setkáváme v naší úspěšné společnosti a jež mohou ovlivnit zvlášť mladé lidi. V této souvislosti výsostně humanistického pohledu na poslání university bych rád krátce zmínil překonání rozporu mezi vědou a náboženstvím, což bylo ústředním zájmem mého předchůdce papeže Jana Pavla II. Jak víte, tento papež propagoval plnější pochopení vztahu víry a rozumu jako dvou křídel, díky kterým se lidský duch pozvedá ke kontemplaci pravdy (srov. Fides et ratio, Úvod). Víra i rozum se vzájemně podporují a každý z nich má svůj vlastní prostor působení (srov. Tamtéž, 17), a přesto někteří by je chtěli stále od sebe oddělovat. Zastánci tohoto pozitivistického vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejen že popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují. Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vyhošťuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, jenž náš svět tak naléhavě potřebuje. Nakonec, „věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, jež jediná je zárukou svobody“ (Caritas in Veritate, 9). Tato důvěra v lidskou schopnost hledat pravdu, objevovat pravdu a žít z pravdy vedla k zakládání velkých evropských universit. To musíme dnes znovu zdůrazňovat, abychom povzbudili intelektuální síly nezbytné pro rozvoj budoucnosti skutečného lidského rozkvětu, budoucnosti vpravdě hodné člověka.

Milí přátelé, po těchto úvahách vám přeji vše dobré pro vaši náročnou práci. Modlím se, aby ji vždy inspirovala a vedla opravdová lidkská moudrost, jež upřímně hledá pravdu, která nás osvobodí (srov. J 8,28). Vám i vašim rodinám vyprošuji Boží požehnání, radost a pokoj.

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Older Posts »