Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘psychologie’

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Reklamy

Read Full Post »

Včera se stala zajímavá věc – tatáž římská kongregace vydala a na tiskové konferenci prezentovala dva dokumenty ke stejnému tématu, stejně nazvané, ale se zásadně odlišným obsahem. 🙂

Jedná se o tento dokument – stanovuje pravidla pro využívání práce psychologů v kněžských seminářích a při formaci kněží a našel jsem ho na internetu zatím jen v italštině:

Italská verze dokumentu.

Ze zprávy ČTK, kterou přebraly například Lidové noviny nebo Christnet, vyplývá, že dokument využívání psychologů a psychotestů zásadně doporučuje:

Vatikán dnes poprvé vyslovil souhlas s tím, aby se kandidáti na katolické kněžství podrobovali na dobrovolném základě psychologickým testům. Cílem je snaha včas zmapovat heterosexuály, kteří by nemuseli být v budoucnu schopni kontrolovat svou sexualitu, a muže s výraznými homosexuálními sklony.

V dokumentu, který vydala Kongregace pro katolickou výchovu, se zdůrazňuje, že včasné rozpoznání „někdy patologických“ psychických defektů u muže ještě dříve, než se stane knězem, může zabránit tragickým důsledkům. Zároveň se v něm podtrhuje, že k psychotestům musí dát kandidát nejprve písemný souhlas.

Komentář Johany Bronkové v české redakci Radia Vatikán naopak říká, že dokument sice využívání psychologických metod povoluje, ale silně reguluje a v praxi jde hlavně o omezení a limitaci dnes již běžného využívání psychologů:

Psycholog nesmí nahrazovat spirituála, psychologickým posudkům patří poradní nikoliv rozhodující hlas a nemají být obvyklou praxí při přijímání do semináře ani v rámci kněžské formace. Přeceňovanou roli psychologických testů při posuzování vhodnosti kandidátů kněžství uvádí na pravou míru dokument Kongregace pro katolickou výchovu, který dnes představil novinářům její prefekt, kard. Zenon Grocholewski.
Dokument Kongregace pro katolickou výchovu k tomu na prvním místě uvádí, že povolání ke kněžství jakožto Boží dar se vymyká kompetencím psychologie. Zároveň ale k povolání dochází v církvi a skrze církev a ta má také – v postavě biskupa, jak stanovuje Kanonické právo, odpovědnost za jeho rozlišování (srov. CIC 1052). V tomto procesu je nepostradatelná role spirituála a zpovědníka, která „nesmí být žádným způsobem zaměňována nebo nahrazována psychologickou analýzou nebo pomocí,“ zdůrazňuje dokument a mezi základními kameny kněžské formace jmenuje nenahraditelnost Boží milosti.

Tak jak to je ve skutečnosti? Asi by to chtělo českou, nebo alespoň anglickou verzi dokumentu. Osobně sázím na výklad Radia Vatikán – určitě je výrazně blíže pravému úmyslu Kongregace a Svatého otce.

Read Full Post »