Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘evangelizace’

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Read Full Post »

Na Radiu Vatikán jsem dnes vyprávěl tento malý pravdivý příběh. Nebo vlastně dva příběhy.

Bylo jí necelých třináct let, když jí – vyhlášené krásce ze středně významné římské rodiny – nabídl sňatek syn prefekta. „Ať mne dostane ten, který si mne vyvolil jako první, Pán Ježíš!“ odpovídá dívka. Otec nápadníka ji obviní z modlářství a později ještě z čarodějnictví. Je odvedena do veřejného domu a svlečena, vlasy však milosrdně zahalí její tělo. Nikdo se jí ani nedotkne. Poté se ji neúspěšně pokusí upálit a nakonec jí setnou hlavu. Píše se rok 304, císařem je Dioklecián a příklad svaté Anežky Římské spustí vlnu obrácení mezi římskou patricijskou mládeží.

Je jí patnáct let a právě nastoupila na střední školu. Třída absolvuje adaptační kurs pro studenty prvního ročníku, který pořádá externí agentura. Je páteční večer, šero, svítí svíčky. Instruktor hovoří tlumeným hlasem: „Kdo souhlasí se sebevraždou, postaví se doprava. Kdo nesouhlasí, postaví se doleva. Jeden student z každé skupinky svůj názor vysvětlí.“ Třída se rozdělí na dvě stejně velké poloviny, naše nadšená začínající studentka je na straně odpůrců sebevraždy. „Trest smrti. Souhlasící doprava, nesouhlasící doleva.“ Ve velikosti obou skupin je již patrný rozdíl. „Potrat!“ Na straně nesouhlasících stojí jen pár dětí. A hra pokračuje: Antikoncepce! Manželská nevěra! Jediná studentka stojí proti celé třídě včetně učitelky. Porno! Homosexuální styk! Skupinový sex! Naše málo adaptovaná studentka je téměř celý zbytek hry osamocena, a dokud je schopná mluvit, vysvětluje. Potom již jen mlčky stojí.

Píše se rok 2010 a v České republice vládne demokracie. Nikomu nehrozí upalování ani usekávání hlav a většině lidí ani nucená prostituce. Hrozí nám jen osvědčené psychologické hry, které „nenásilně“ vedou děti k tomu, aby přijaly konformní názory mýlící se většiny. Pořádá je ministerstvem školství akreditovaná agentura Signum.

Za Adélou Semínovou přijde později několik spolužaček a poděkuje jí za její statečnost a příklad. Nikdo se jí nesměje.

David Petrla

16. září vyšel na blogu Michala Semína a v tištěných Lidových novinách tento článek o stejné události:

Milé děti, máte snad něco proti orgiím?

Read Full Post »

Konečně jsme se potkali! Už několikrát jsem ten vůz v Brně zahlédl a dnes jsem měl poprvé příležitost vyfotit si jej pěkně ze všech stran. Parkoval před Penny Marketem u OBI v Bystrci.

Auto Věř a budeš spasen

Auto Věř a budeš spasen

Auto Věř a budeš spasen

Auto Věř a budeš spasen

Tož co myslíte – je to správná cesta, jak komunikovat o Bohu s lidmi, kteří jsou zvyklí přijímat informace téměř výhradně ve formě kýčovitě prezentovaných hesel?

Jedno nelze majiteli auta upřít – má odvahu. Ale tu má koneckonců i každý exhibicionista, že…

Neměl jsem příležitost prohodit pár slov s řidičem. Nezdálo se, že by si odskočil nakupovat, spíš tam vůz zaparkoval na delší dobu coby svérázný billboard. Nevíte někdo, komu to auto patří? Prvním podezřelým je pochopitelně známá sektička Triumfální centrum víry, kterou  proslavil klip Boží králoství vaří, ale může to být také někdo úplně jiný. Pokud se mi majitel přihlásí, udělám s ním pro blog krátký rozhovor.

Česká televize se vytáhla: „Robert Malecký získal záběry ze setkání takzvaných evangelikálních hnutí…“ (9. sekunda) – tito extrémní letniční z hnutí víry se od běžných evangelikálů liší jako adamité od utrakvistů.

Read Full Post »

Komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa, odvysílaný dnes Radiem Vatikán. Najdete jej též na jeho stránkách.

Mons. Dominik Duka, OP

Mons. Dominik Duka, OP (zdroj Katolický týdeník)

Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.

Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.

Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají „inkarnovanou teologii,“ proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.

Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.

Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.

Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů – zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy – a skrze ustálenou modlitbu – také vede cesta do budoucnosti.

V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3–5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.

Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.

Mládež zdánlivě funguje skvěle – má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být „zformovaný mládežník,“ ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.

Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.

Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.

Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.

Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde – jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.

David Petrla

Poznámka:

Se dvěma z myšlenek zmiňovaných v textu přišli mí přátelé – s první (Sedmiletí obnovy víry) a poslední (přesunout katedru do Týnského chrámu).V komentáři nebyl prostor to zmínit, ale považuji za vhodné o tom napsat alespoň tady. Pochopitelně jsem je použil s jejich souhlasem. Tu myšlenku o katedrále jsem už uvedl 22. 2. 2007 v článku v Hospodářských novinách.

Read Full Post »

Americká apoštolská iniciativa Catholics Come Home (Katolíci, pojďte domů) produkuje esteticky kvalitní a působivé televizní spoty, které jsou reklamami na… katolickou církev:

catholicscomehome.org

Donedávna nepovolovali jejich sdílení. Teď povolili sdílení nejznámějšího z nich (ostatní najdete na jejich YouTube kanálu) a tak se na něj můžeme podívat. Mějme na mysli, že cílovou skupinou nejsou ani tak ateisté, agnostici či protestanté od narození, ale především bývalí katolíci a katolíci, kteří svoji víru praktikují jen minimálně. Na ty může tento formát dosti zapůsobit.

Epic (delší, dvouminutová verze)

Podívejte se také na Movie (které ještě nejde sdílet).

Účinnost „reklam na víru“ nelze přeceňovat. Pokud by se měla vyčíslit podle počtu lidí, kteří přiznají, že se po jejich shlédnutí vydali do kostela nebo aspoň pomodlili, bude asi minimální. Ale jsou-li vydařené, mohou někomu pomoci – spíše povzbudit a podržet, než přesvědčit. Což není málo.

V USA letos o Velikonocích vstoupilo do katolické církve asi 150 000 dospělých, což je asi o 20 000 více, než vloni. Zajímalo by mě, jaké je to číslo u nás.

Ačkoliv jsem sám konvertita, moje pocity z „kapesní“ církve v naší vlasti dobře vyjadřuje tato ryze sekulární popová písnička. Myslím, že je – bez ironie – velmi podařená.

Chinaski, Vrchlabí:

Vodpod videos no longer available.

A na závěr jedna legrácka:

Read Full Post »

Finanční krize ukázala jen to, co jsme my křesťané vždycky říkali! Že svět spěje k záhubě! Počkat… trošku zpomal, Oslíku… snad ses už taky nenakazil virem moralizování?

Neustále narážím na křesťanské publicisty, kteří píší zhruba toto (nejde o doslovnou citaci žádného textu, nýbrž o poněkud přehnanou parafrázi):

Boží mlýny melou pomalu, ale melou, teď se ukázalo, že takto to dál nepůjde! Hamonili jste, hamonili, a teď máte co? Prázdné ruce! Dobře vám tak!

Kuš kapitalisto, konečně na tebe došlo! Pět let jsi šetřil, dalších pět let splácel a teď ti dům seberou, protože zbylých patnáct let už jej splácet nedokážeš! Chachááááá, spravedlnost vítězí! Na chudé jsi měl myslet, na duchovno! Vzpamatuj se, tumáš Bibli!

To my, my jsme to věděli předem! A jak prozíravě jsme se na to připravili tím, že jsme nic nedělali!

Ó, jaká to evangelizační příležitost! Pojďme se na ty ničemy podívat zblízka, než je naženeme na spolča (fotografie jsou reklamní cliparty, popisky jsou zcela fiktivní):

Hudajdůhou)

Hamižná workoholička, která právě přišla o úspory za pět let. Zralá pro pozvání na spolčo. (Vhodná píseň: Houdajdůhou)

 

Neskládejte v mocné naději)

Démonický miliardář, který přišel o astronomickou sumu. Právě trpce uvažuje o tom, že bude muset odložit koupi nového bizjetu (obchodního letadla). Momentálně otevřený vůči Evangeliu (vhodná píseň: Neskládejte v mocné naději)

 

Slunce Kristovy lásky)

Asociální podnikatel, který právě pochopil, že bude muset propustit tisíc lidí. Kdo rozjasní jeho tvář? (Doporučená hosanovka: Slunce Kristovy lásky)

 

Nebojte se, otevřete!)

Obyčejná paní, která bude nakonec hlavní obětí ekonomické krize. Ale má skutečný důvod ke starostem? (doporučený misijně-terapeutický song: Nebojte se, otevřete!)

 

Odpusťte ten poněkud jedovatý sarkasmus, ale nemohu si pomoci – přestože nepatřím k lidem, které by finanční krize dosud jakkoliv přímo postihla, takové lidi znám. A když dnes čtu některé články křesťanských autorů, cítím se nesvůj a občas se i trochu stydím.

Jistěže je jakákoliv osobní krize příležitostí k tomu, aby člověk bilancoval svůj život a nechal se zasáhnout paprskem milosti. A jistěže je zapotřebí také určitá křesťanská reflexe probíhajících událostí. Ale prosím, nehrajme si na Jobovy přátele. Nemoralizujme. Netlučme své bližní Evangeliem po hlavě. A především, především… se nepovažujme za spravedlivé. Pocity uspokojení nad neštěstím bližního, byť by nám byl nesympatický, nejsou správné a nikdy by neměly proniknout do našeho apoštolského úsilí, ke kterému snad chtějí patřit i podobné články.

Jsme syny a dcerami jednoho nebeského Otce. A jednou se sejdeme doma.

(Poznámka k videklipům: Když zde uvedu nějakou píseň, neznamená to, že doporučuji daného interpreta jako takového. Rapera Coolio například nedoporučuji. Ale tato hiphopová skladba je myslím hezká.) 

Coolio: I’ll C U When U Get There

Read Full Post »

Radio Proglas odvysílalo ve Studiu Kristián rozhovor s Michaelou Freiovou o webovém serveru Res Claritatis a papírovém časopise RC Monitor.

Rozhovor s Michaelou Freiovou – o serveru Res Claritatis a zpravodajském čtrnáctideníku Monitor

Doporučuj vám rozhovor si poslechnout, buď zde, nebo na Proglase, který ho bude opakovat v pondělí 20. 10. 2008 v 16:30.

Paní Freiová se dotkla také dalších témat, např. časopisu Milujte se nebo připravované knihy Thomase Woodse Jak katolická církev budovala západní civilizaci. (Mimochodem, kniha je už v tisku a bude mít velmi hezkou obálku, prakticky stejnou jako v té anglické verzi – viz předchozí odkaz.)

Z rozhovoru (19:58 a dále):

Od té doby (od šedesátých let) jako by se trend obrátil. Zdá se, že – a zřetelné je to tak od osmdesátých let – každá další generace je o něco konzervativnější, než generace jejích rodičů.

Leckdy to má komické dopady, protože když třeba my jsme vydavateli – i když ho nevytváříme – časopisu Milujte se, kde se mluví s mládeží hodně právě o morálce milostného života a podobně. Reakce jsou velmi zajímavé. Lidé mého věku, to znamená kolem šedesátky, se chytají za hlavu a říkají: „Jak můžete mladým lidem dneska, prosím vás, v dnešní době…“ Mladí lidé mají o ten časopis obrovský zájem a velice je to zajímá.

Skoro se zdá, jako by ta mladá, nejmladší, generace chtěla slyšet prostě tu řeč ano, ano, ne, ne.

Read Full Post »

Older Posts »