Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Vydáno jinde’ Category

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Reklamy

Read Full Post »

Na Radiu Vatikán jsem dnes vyprávěl tento malý pravdivý příběh. Nebo vlastně dva příběhy.

Bylo jí necelých třináct let, když jí – vyhlášené krásce ze středně významné římské rodiny – nabídl sňatek syn prefekta. „Ať mne dostane ten, který si mne vyvolil jako první, Pán Ježíš!“ odpovídá dívka. Otec nápadníka ji obviní z modlářství a později ještě z čarodějnictví. Je odvedena do veřejného domu a svlečena, vlasy však milosrdně zahalí její tělo. Nikdo se jí ani nedotkne. Poté se ji neúspěšně pokusí upálit a nakonec jí setnou hlavu. Píše se rok 304, císařem je Dioklecián a příklad svaté Anežky Římské spustí vlnu obrácení mezi římskou patricijskou mládeží.

Je jí patnáct let a právě nastoupila na střední školu. Třída absolvuje adaptační kurs pro studenty prvního ročníku, který pořádá externí agentura. Je páteční večer, šero, svítí svíčky. Instruktor hovoří tlumeným hlasem: „Kdo souhlasí se sebevraždou, postaví se doprava. Kdo nesouhlasí, postaví se doleva. Jeden student z každé skupinky svůj názor vysvětlí.“ Třída se rozdělí na dvě stejně velké poloviny, naše nadšená začínající studentka je na straně odpůrců sebevraždy. „Trest smrti. Souhlasící doprava, nesouhlasící doleva.“ Ve velikosti obou skupin je již patrný rozdíl. „Potrat!“ Na straně nesouhlasících stojí jen pár dětí. A hra pokračuje: Antikoncepce! Manželská nevěra! Jediná studentka stojí proti celé třídě včetně učitelky. Porno! Homosexuální styk! Skupinový sex! Naše málo adaptovaná studentka je téměř celý zbytek hry osamocena, a dokud je schopná mluvit, vysvětluje. Potom již jen mlčky stojí.

Píše se rok 2010 a v České republice vládne demokracie. Nikomu nehrozí upalování ani usekávání hlav a většině lidí ani nucená prostituce. Hrozí nám jen osvědčené psychologické hry, které „nenásilně“ vedou děti k tomu, aby přijaly konformní názory mýlící se většiny. Pořádá je ministerstvem školství akreditovaná agentura Signum.

Za Adélou Semínovou přijde později několik spolužaček a poděkuje jí za její statečnost a příklad. Nikdo se jí nesměje.

David Petrla

16. září vyšel na blogu Michala Semína a v tištěných Lidových novinách tento článek o stejné události:

Milé děti, máte snad něco proti orgiím?

Read Full Post »

Dlouho jsem nenapsal nic nového – vhodný okamžik provětrat na blogu nějaký svůj starší text. Tuto trošku obsáhlejší odpověď na otázku čtenáře jsem na serveru www.katolik.cz publikoval 20. 4. 2005.


Otázka:

Dobrý den, zajímalo by mě, jak se díváte na otázku vedení malých dětí k víře. Já mám za to, že malé dítě, kterému z vůle rodičů od útlého věku vtloukáno do hlavy, že existuje Bůh atd., tomu nakonec samozřejmě uvěří, protože nemá vlastní rozum. Když dítěti čteme pohádky o Perníkové chaloupce, taky tomu určitou dobu věří. Prostě nemá ještě dost vlastního rozumu, aby si to přebralo. Nepřipadá vám to jako „vymývání mozků“? Druhá věc v této souvislosti jsou křty. Já jsem byl pokřtěn v jednom roku věku (nevím přesně, hádám), takže jsem k tomu nemohl říct svůj názor, že? Teď se považuju za ateistu, i když je mi občas předhazováno, že jsem křesťan, protože jsem byl pokřtěn. Ale co jsem proti tomu mohl tenkrát dělat?

Odpověď:

Když Bůh o letnicích v Jeruzalémě seslal na apoštoly Ducha svatého, vystoupil sv. Petr s působivým proslovem, který rozechvěl srdce shromážděných lidí. Ti se ptali: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem…“ (Srov. Sk 2, 37n)

Vážený tazateli, nejprve bych vás chtěl požádat o pochopení ve dvou bodech: Jednak bude tato odpověď poměrně obsáhlá a bude obsahovat mnoho citátů z Bible. Bude to od vás vyžadovat značnou trpělivost, ale je to podle mého soudu nezbytné, abyste získal ucelenější představu o tom, jaké místo mají děti v katolické víře a církvi. Nedomnívám se, že tuto nauku ihned přijmete za svou, ale snad nahlédnete, že v ní křest a křesťanská výchova dětí hrají důležitou roli a nejsou pouhými nahodilými zvyklostmi. A za druhé sem zahrnu několik osobních odstavců o mém životě, protože mám s vámi něco společného.

Byl jsem v dětství pokřtěn v katolické církvi, ale nebyl jsem ve víře vychováván a nebyl jsem věřící. Mí rodiče byli humanisticky orientovaní, měli velké výhrady proti komunismu, ale – v té době – jen velmi malou náklonnost ke křesťanství. U mne se během dospívání vyvinul dokonce cílevědomý odpor ke křesťanské víře, kterou jsem svým přátelům aktivně rozmlouval. Vzpomínám si na vášnivé debaty, vášnivé především z mé strany, ve kterých jsem argumentoval fyzikou, biologií i tím, co jsem tehdy považoval za zdravý rozum. Kupodivu jsem však většinou nakonec byl zahnán do kouta spíše já, než mí přátelé…

Bylo mi dvacet jedna let, když mi dal Bůh poznat, že existuje. Vzpomínám si, že jsem tehdy přečetl čtyři evangelia během jedné noci. Za jeden večer jsem se stal teistou, za jednu noc křesťanem, ale… nevěděl jsem, zda mám být katolíkem, nebo se přidržet jiného církevního společenství. Stal jsem se katolíkem v okamžiku obrácení? Nebo až tehdy, kdy jsem se definitivně rozhodl, že přestanu uvažovat o jiných cestách? Nebo snad už dřív? Vždyť jsem byl pokřtěn jako malé dítě! Přátelé z protestantských církví mi většinou radili, abych se nechal pokřtít znovu. Ale já jsem necítil svůj dětský křest jako něco, co by se mě netýkalo. Víte, jeden z téměř prvních impulsů po mém obrácení byla vděčnost za můj křest. Prostě jsem za to musel Bohu děkovat. Ano, trvalo jednadvacet let, než jsem svůj křest přijal a ještě ani dnes nemohu říci, že bych mu dorostl, ale vím, že celou tu dobu jsem byl v Boží náruči.

Při křtu jsem dostal jméno biblického krále Davida. Po svém obrácení jsem se velice sblížil s touto postavou, tak lidskou a často slabou, často svrženou do prachu… ale vždy opět povstávající. David jasně cítil, že je vyvolený, předurčený k nějakému úkolu. V jednom žalmu, který možná napsal sám král David, se zpívá:

„Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine,
v tebe už od mládí doufám.
Na tebe jsem odkázán už ze života matky,
oddělil sis mě v matčině nitru,
chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“
(Ž 71, 5n)

Podobných vyznání důvěry v Boží péči, projevovanou už od mateřského lůna, je v Písmu celá řada. Tak ve Starém zákoně říká Bůh proroku Jeremiáši: „Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1, 5) A v Novém zákoně čteme u sv. Pavla: „Ale ten, který mě oddělil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit na mně svého Syna, abych evangelium o něm nesl všem národům.“ (Gal. 1, 14n)

Pavel dokonce píše v křesťanům do Efesu:

„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,
který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary,
protože jsme spojeni s Kristem.
Vždyť kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa,
abychom před ním byli svatí a neposkvrnění;
v lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil,
abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“
(Ef 1, 3-5)

Začíná se nám vyjasňovat, že podobné povolání, jaké měl Bůh pro Davida, Jeremiáše či Pavla, má pro každého člověka. Každý z nás má na světě konkrétní úkol, který nemusí být velkolepý ani efektní, ale stane se – pokud ho přijmeme a budeme usilovat o jeho naplnění – naším podílem na Božím stvořitelském a vykupitelském díle a naší cestou do nebe. Zda na tuto cestu vstoupíme a vytrváme na ní, závisí na nás. Pokud máme potíže, můžeme Boha prosit o pomoc a spolehnout se na ni, jak říká sv. Pavel Korintským: „On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Kor. 1, 8 )

Jistě znáte ten příběh: Když Bůh stvořil lidský druh, stvořil nejprve jeden konkrétní lidský pár – Adama a Evu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
(Gen. 1, 27n)

Všimněte si, že příkaz plodit a množit se je dán již zde, ihned po stvoření Adama a Evy, tedy nikoliv až po jejich pádu, jak je to poměrně často líčeno. Jeden skvělý člověk s oblibou říká: „Dvě stvořené skutečnosti lidského života přežily prvotní hřích – manželství a práce“. Je to tak, první lidé dostali za úkol naplnit zemi a starat se o ni – pečovat o rajskou zahradu a pojmenovat zvířecí druhy, což bychom mohli nazvat vědeckou prací.

Had, který představuje ďábla (tedy stvořeného ducha, který se vzbouřil a nyní odporuje Bohu a snaží se poškodit jeho dílo), však lidem namluvil, že mohou zdokonalit svoji přirozenost a být jako Bůh, tak, že požijí zakázané ovoce ze stromu poznání. Lidé to udělali – tím však vešla do světa smrt – jak jim to Bůh předem řekl – a lidská přirozenost byla poškozena. Pro nás, lidi žijící v postmoderní době, je velmi obtížné přijmout fakt, že je naše přirozenost zatížena nějakým poškozením. Představte si, že by vědci prováděli genetické pokusy a vážně poškodili genetický kód nějakého člověka nebo páru, který by však pak měl děti a stal se předkem rozsáhlého potomstva. Všichni tito potomci by sdíleli ony vadné geny, způsobující například psychickou nevyrovnanost, nemoci, urychlující opotřebení organismu… a jejich životy by byly díky tomuto poškození mnohem obtížnější. Něco podobného, ovšem na mnohem fundamentálnější úrovni, kterou si neumíme představit, se stalo s prvním párem a to jeho vlastní vinou.

Bůh dal lidem nejprve několik příležitostí škodu rychle napravit tak, že se jich ptal, co se stalo, a očekával jejich lítost. Ta se však nedostavila a Adam s Evou se naopak před Bohem skryli a začali provinění svádět jeden na druhého a na hada. Proto je Stvořitel poslal do vyhnanství – do prostředí, které dobře známe – na zemi téměř smrtelně poškozenou jejich hříchem, na zemi, na které se tvorové navzájem požírají, kde jeden musí zemřít, aby jiný mohl žít, kde „život člověka je jako život vojáka“ , jak mnohem později říká těžce zkoušený Job.

Tento nový „biotop“, již ne zahrada, ale džungle a poušť, je prostorem pokání, které má lidem pomoci znovu nalézt sama sebe a také Boha, omýt svoji tvář potem, slzami a krví a … znovu objevit tvář Otce. Hospodin Adama a Evu vyprovází slovy, která na první pohled vypadají jako prokletí, ale nejsou jím. Všimněte si, že Bůh proklíná jen hada a zemi, ale nikoliv lidi:

I řekl Hospodin Bůh hadovi:

„Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její.
Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Ženě řekl:

„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout…“

Adamovi řekl:

„…Kvůli tobě nechť je země prokleta;
po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
V potu své tváře budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.
Prach jsi a v prach se navrátíš.“
(Gen. 3, 14 – 17)

Nepředstavujte si prvotní hřích jako nějaké provinění „nedopatřením“ připsané někomu, kdo za ně nemůže. Sice nám zabraňuje dosáhnout nebe, ale ne „za trest“. Spíše nám chybí něco, co musí být doplněno. Prvního října 1986 o tom papež Jan Pavel II. řekl, že „v žádném Adamově potomku nemá prvotní hřích povahu osobní chyby. Je to nedostatek posvěcující milosti v lidské přirozenosti, jež byla vinou našich dávných předků odříznuta od svého nadpřirozeného cíle. Je to hřích přirozenosti, který má jen analogický vztah k hříchu osoby.“

Dosud byla práce, stejně jako plození a výchova dětí, radostná a snadná. Nyní však následky prvotního hříchu tyto úkoly zatěžují bolestí a námahou. Je to nutné pro obnovení řádu a spravedlnosti. A pro přípravu budoucího vykoupení, jak naznačují slova pronesená k hadovi.

Znáte ty obavy mladých lidí, kteří se bojí přivést děti do tohoto světa? Mají strach, že jejich potomci budou žít ve světě násilném a zkaženém a nezřídka říkají, že je nezodpovědné rodit děti, když jsou jejich vyhlídky do života tak neradostné. Jak zpívá v jedné starší smutné písničce Slávek Janoušek: „Nezávidím vám, že jste mladí.“

Jak palčivě to museli cítit Eva s Adamem! Zejména Eva! Možná i proto řekl Bůh hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Snad to mělo být povzbuzení pro ubohou Evu, aby se nebála mít děti. A jak hrozným trestem pak muselo být, když jeden její syn, Kain, zabil druhého, Ábela…

Mnoha lidem tento příběh připadá příliš jednoduchý, než aby mohl být pravdivý, a hledají v něm jinotaje, aby mohli uznat alespoň jeho částečnou, symbolickou platnost. Ale copak nemají skoro všechny velké otázky jednoduché odpovědi? Teorie přicházejí a odcházejí a ti, co věří tomuto starému příběhu, stále nemusí nic měnit a opouštět. Jakkoliv jsou často vysmíváni, skoro všichni, co si kdy mysleli něco jiného, jsou už dnes vysmíváni taky. Jen si vzpomeňte na pár vědeckých teorií, starých sto let…

Anglický spisovatel C. S. Lewis jednou napsal: „Všichni jsme potomky velkého krále a královny. A to je taková čest, že i ten nejchudší žebrák může držet hlavu zpříma. A zároveň taková hanba, že i ten nejmocnější panovník ji musí pokorně sklonit.“ (citováno přibližně)

Lidstvo rostlo – alespoň početně, když ne v moudrosti – a Bůh trpělivě připravoval okamžik, který předpověděl hadovi, okamžik vykoupení. Zde zmíníme pouze jeden detail: S Noemem a jeho rodinou Bůh po potopě uzavírá smlouvu a – stejně jako všem zvířatům ukrytým v Arše – jim opakuje příkaz množit se a zaplnit zemi. (Srov. Gen. 8, 17; 9, 1)

Dějiny spásy v užším smyslu slova začínají starozákonním patriarchou Abrahámem, se kterým uzavřel Hospodin smlouvu. Podívejme se na to místo v Písmu, kde hovoří Bůh k Abrahamovi:

„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou:
Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních
činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.

Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.
Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat,
bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.

Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví,
bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro
od kteréhokoliv cizince, který není z tvého potomstva.
Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro.
Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou.“
(Gen. 17, 4-13)

Po těchto slovech nechal Abraham obřezat sebe (bylo mu 99 let), svého syna Izmaele (druhý syn Izák se mu narodil později) a všechny muže ve svém domě, včetně služebníků a koupených otroků. Tímto okamžikem vzniká židovský národ. Obřízka se stala znamením mužských příslušníků tohoto národa až dodnes. Židem se nelze stát, Židem je každý, kdo má židovskou matku. Být příslušníkem Bohem vyvoleného národa je tak naprosto čistá milost – nelze si to zasloužit, nelze to získat, nelze o to přijít. Znamením nezrušitelné smlouvy je nezrušitelné znamení – určité drobné, ale neodstranitelné (nebereme-li v úvahu plastickou chirurgii) poranění.

Obřezán byl i Ježíš Kristus.

Přeskočíme asi něco přes tisíc let, a podíváme se do galilejského města jménem Nazaret. Anděl Gabriel, který „stojí před Bohem“ (srov. Lk. 1, 19), řekl panně jménem Maria:

„Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Maria se toho oslovení polekala a uvažovala, co ten pozdrav má znamenat.

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria. Došla jsi milosti u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Já žádného muže nepoznávám.“

Anděl jí řekl: „Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto se také dítě, které se narodí, bude jmenovat svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna, je už v šestém měsíci, a ta byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

(Lk. 1, 28-38)

Teď se soustřeďte, bude to trochu obtížnější… Příčinou prvotního hříchu byla neposlušnost a Bůh rozhodl, že jeho přiměřenou nápravou bude poslušnost. Stačí poslušnost jednoho člověka, protože neposlušnost vedoucí k pádu byla také jednoho člověka. (Přesněji řečeno – jednoho lidského páru.) Poslušnost vykupitele musí být dokonalá, aby vykoupení bylo dokonalé a nezůstala žádná stopa nedokonalosti. Bůh zvolil to nejneuvěřitelnější řešení … poslušným a naprosto dokonalým Vykupitelem se stal Bůh sám, druhá osoba Nejsvětější Trojice – Boží Syn. Jen tak bylo dosaženo stavu, kdy had nemá žádný opěrný bod, aby napadl dokonalost vykoupení – jeho obsah (kvalita) i rozsah (pokrytí celého lidstva i ostatního stvoření) je maximální.

A jak zachránit celou nemocnou lidskou rodinu? A jak přitom neznásilnit lidskou svobodu, která je tou nejcennější hodnotou? Chtělo by to nějakou novou Archu, do které nastoupí ten, kdo bude chtít. Ale jako do první Archy nenastoupil jen spravedlivý Noe, ale směl si tam vzít svoji rodinu, i do této nové Archy budou spravedliví vstupovat s celými rodinami. Bylo by přece kruté po nich chtít, aby měli děti, a nemohli nic udělat pro jejich spásu.

Touto novou Archou je nová lidská rodina – Církev. Církev není jen organizací, ani jí není v první řadě. Je mystickým organismem, bytostí, tělem. Její hlavou je Vykupitel – Ježíš Kristus, který do ní cele patří, protože je člověk, a současně ji celou posvěcuje, protože je Bůh. Kristus je tedy celý Bůh a celý člověk a tak i Církev je cele božská a současně cele lidská.

Ale to není všechno. Zmínili jsme, že zhřešili oba členové prvního páru, dříve žena. Eva nebyla stvořena nezávisle na Adamovi, ale způsobem, který Bible obrazně popisuje jako stvoření z Adamova žebra. Dnes si to snad můžeme představit jako jakési naklonování. Duch svatý, který je hlavním autorem Písma, nám tak chce říci, že Adam a Eva nejsou jenom stejným živočišným druhem, ale mají i stejnou důstojnost Božích dětí a jsou si naprosto rovni.

Něco podobného se odehrálo mezi Kristem a jeho matkou Marií, ale… opačně. Kristus přijal celou svou lidskou přirozenost od své matky. Tuto lidskou přirozenost na sebe „oblékla“ druhá božská osoba – Syn. Osoba Krista je Boží Syn, Kristus nemá žádnou „sekundární lidskou osobu“. Avšak své lidství zdědil od své matky. Nemohlo být stvořeno z ničeho, ani z „prachu země“, jako první lidé, protože pak by Ježíš nebyl naším bratrem. (To stvoření „z prachu země“ si někteří vykládají jako stvoření z nějakého živočišného předka člověka, ale já bych zde spíše radil k opatrnosti.)

Už jsme si řekli, že prvotní hřích není dluh jednoho konkrétního člověka vůči Bohu, ale spíše nedostatek milosti, který vede k tomu, že se člověk sám rychle začne zadlužovat – hřešit. Je to jako kdyby měl někdo velkou hypotéku, ale nedostatečné vzdělání k tomu, aby získal odpovídající práci a mohl ji splácet, takže dluh stále roste. Tento nedostatek mohl být odstraněn jen díky Kristově absolutní poslušnosti vůči Otci, která vedla až k jeho kruté smrti na kříži. Tato poslušnost je dostatečná ke spáse všech lidí, kteří o to projeví zájem – a ještě hodně „zbude“, protože Ježíš Kristus je Bůh a jeho činy mají nevyčerpatelnou hodnotu. Jeho poslušnost umožnila i spásu Abraháma a dalších starozákonních spravedlivých, kteří časově předcházeli příchodu Krista.

Vzpomínáte si na andělův pozdrav? „Buď zdráva, milostiplná!“ Církev učí, že Maria byla skutečně „plná milosti“, protože v jejím případě Bůh s přihlédnutím k budoucím zásluhám jejího i svého Syna doplnil, co chybělo v lidské přirozenosti jejích rodičů, a očistil ji od prvotního hříchu a všech jeho následků. A to už v okamžiku jejího početí. (Když uslyšíte katolíky mluvit o „neposkvrněném početí Panny Marie“, myslí se tím tohle, nikoliv panenské početí Ježíše Krista.) Maria se tak stala „panenskou zemí“, připravenou dát život novému lidstvu, jako země před Božím prokletím. V Marii už lidská přirozenost nebyla poškozená a Kristus ji od ní přijal ve vší lidské dokonalosti.

Neznamená to ovšem, že by Maria a Ježíš byli nějakými „supermany“, jako Adam a Eva, kteří byli před pádem nesmrtelní. Teprve po zmrtvýchvstání bylo Kristovo tělo oslaveno a obdařeno nadpřirozenými schopnostmi. Po vzkříšení mrtvých na konci věků budeme mít takové tělo my všichni.

Na konci zvěstování Maria andělovi odpověděla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ Pro pád lidstva byl rozhodující hřích Adama, kterému ovšem časově předcházel hřích Evy. Podobně pro spásu lidstva byla rozhodující poslušnost Krista – nového Adama, které ovšem časově předcházela poslušnost Marie – nové Evy. Pokud se vám to zdá podivné, nebo nadbytečné, vzpomeňte na poslušnost Abraháma. I ta by nebyla myslitelná bez oběti Krista, ale časově ji předcházela a dokonce ji ve svých důsledcích umožnila.

Jako jsou Adam a Eva našimi prarodiči v přirozeném řádu, tak je Bůh naším otcem a Matka Boží naší matkou v řádu milosti.

Je tedy třeba být členem „Boží rodiny“, Církve, věřit Bohu a sloužit mu. Jako děti v rodině sdílejí lásku, péči, ochranu, ale i majetek a čest svých rodičů – a všem nám to připadá přirozené – tak i my jakožto Boží děti sdílíme lásku, moc i čest Boha Otce. A jsme příbuzní nejenom s Bohem, ale i s Pannou Marií a všemi křesťany, nejvíce s těmi, kdo se již účastní v nebi Otcovy hostiny – svatými.

„Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme všem lidem dobro, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny.“
(Gal. 6, 10)

Tělo bez duše je mrtvola, duše bez těla je duch. Je-li Církev mystickým Kristovým tělem, musí toto tělo formovat a oživovat duše. Duší Kristova těla je Duch svatý, třetí božská osoba. Avšak je-li Církev Boží rodina, nemůže jít jen o duchovní skutečnost, neviditelnou, do které by lidé patřili, aniž by o tom věděli. Znáte svoji rodinu, víte, ke které rodině patříte? Patrně ano! Kompletní rodina má otce, matku a děti, které jsou navzájem sourozenci. Vstupuje se do ní narozením. Její členové žijí společně a jejich společenství je upevňováno společnou činností – rozhovory, prací, zábavou, studiem, společnými svátky, oslavami, malými obřady.

V knize „Naše cesta do katolické církve“ popisuje doktor Scott Hahn, jak Bůh v průběhu dějin spásy tuto Boží rodinu stále rozšiřoval. Studentům svých biblických hodin to jednou, ještě jako presbyteriánský teolog, chtěl vysvětlit názorně:

„Nakreslil jsem jim časovou osu a ukázal na ní, jak každá smlouva, kterou Bůh uzavřel, byla od počátku lidských dějin projevem jeho otcovské péče. Jeho smlouva s Adamem byla charakterizována uzavřením manželství mezi mužem a ženou, smlouva s Noemem zahrnovala rodinu i se služebnictvem a domácností, smlouva s Abrahámem byla vytvořena základě rodinného klanu – kmene, smlouva s Mojžíšem již zahrnovala dvanáct kmenů, které se pojily v rodinu jednoho národa, smlouva s Davidem ustanovila Izrael jako rodinu jednoho královského národa. Nakonec Kristus ustanovil Novou smlouvu jako po celém světě rozšířenou, všeobecnou (z řeckého ‘katholikos’) Boží rodinu, vztahující se na všechny národy, nejen na Židy.“

Vidíme, jak Kristus opravdu nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, jak sám říká (srov. Mt 5, 17). Mezi Starým a Novým zákonem je hluboká souvislost, nikoliv rozpor. Je to pochopitelné, neboť tehdy i nyní působí tentýž Bůh. Ve Starém zákoně se do Boží rodiny vstupovalo obřízkou… jak je tomu v Novém?

Ježíš o tom hovoří se vzdělaným farizeem Nikodémem: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3) Poté to ještě upřesňuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3, 5) Slovy „amen, amen“ uváděl Ježíš zvláště důležité výroky, které si učedníci měli zapamatovat. Ježíš zde hovoří o křtu – Písmo to podtrhuje tím, že hned po rozmluvě s Nikodémem vypráví o tom, jak Ježíš odešel se svými učedníky křtít do Judska (srov. Jan 3, 22nn).

Křest vodou a Duchem je tedy znamením nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Stejně jako v případě obřízky je nanejvýš vhodné udělovat křest malým dětem. V Bibli to sice není výslovně přikázáno a píše se v ní vesměs o křtech dospělých (to bylo v počátcích šíření Církve pochopitelné), ale současně se tam dětský křest nikde nezakazuje. Křest je znamením Božího milosrdenství, které se uděluje zdarma. Právě u malých dětí je tato nezaslouženost nejlépe patrná. Bylo by podivné, kdyby si rodiče toto nejzřetelnější znamení Božího požehnání nechávali pro sebe a po svých dětech požadovali, aby počkali do dospělosti a o křest samy požádaly. Mohli bychom jim položit otázku, proč je tedy přiváděli na svět, když se jich na to nemohli předem zeptat…

Ve Skutcích apoštolských, které v Písmu zachycující první léta nově vzniklé církve, čteme na několika místech, že se k církvi přidal najednou celý dům – celá domácnost některého křesťana, podobně jako byla kdysi na Boží příkaz obřezána najednou celá domácnost Abrahama.

Tak když Petr obhajoval před křesťany ze židovství svoji návštěvu u setníka Kornélia – tato návštěva se stala počátkem hlásání evangelia nežidům – cituje Kornélia: „…vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a ten že mu nařídil: ‘Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.’“ (Sk. 11, 13n)

Podobně když byli Pavel a Silas v Makedonii ve Filipech, zaujalo jejich hlásání obchodnici s látkami jménem Lydie. A čteme: „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‘Považujete-li mne za věřící v Pána, pojďte bydlit do mého domu.’“ (Sk. 16, 14n)

O několik dní později byli Pavel a Silas zatčeni, zbiti a uvězněni. O půlnoci však byli z vězení osvobozeni zemětřesením. Žalářník si chtěl vzít život, aby nebyl volán k zodpovědnosti za vězně, o nichž se domníval, že uprchli. Pavel a Silas mu však řekli: „Věř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ (Sk 16, 31) A skutečně – apoštolé hovořili o Kristu s lidmi patřícími k jeho rodině a ještě té noci se všichni nechali pokřtít. Žalářník pak „jásal nad tím, že on i celý jeho dům dosáhl víry v Boha.“ (Sk 16, 34)

A konečně při psaní do Korinta Pavel vzpomíná: „Vlastně ještě jsem pokřtil rodinu Stefanovu.“ (1. Kor. 1, 16)

Můžeme se domnívat, že pokud byly v rodinách Kornélia, Lýdie, Stefana nebo žalářníka děti, byly pokřtěny také. Zdá se, že víra se normálně šířila po celých rodinách – a bylo to pro členy těchto rodin důvodem k velké radosti. Ostatně Ježíš sice mnohokrát jasně řekl, že vztah k Bohu má přednost před vztahem k vlastní rodině, ale proti příbuzenským vztahům rozhodně nebyl. Vždyť mezi jím vyvolenými dvanácti apoštoly byly nejméně dvě sourozenecké dvojice (Jakub a Jan Zebedeovi a Petr s Ondřejem), u Ježíšova kříže stála nejenom jeho matka, ale také jeho teta (sestra jeho matky) a svým předposledním slovem na kříži požádal Jana, aby přijal Pannu Marii za svoji matku. Můžeme z toho vytušit, že rodinné vztahy mají být spíše posvěceny a pozvednuty na nadpřirozenou úroveň, než prostě jenom zavrženy. Apoštolát v rodině – zejména rodičů vůči dětem – tedy bude asi normálním jednáním, hodným doporučení. Domnívám se, že člověk, který se nepokusí přiblížit ke Kristu své příbuzné, bude stěží ochoten a schopen hlásat víru někomu cizímu.

Hlásání víry je nutné, křest sám totiž nestačí. Není náhoda, že sv. Pavel věnuje několik kapitol listu Římanům tomu, že popírá dostatečnost obřízky pro spásu, chybí-li víra. Stačí citovat třeba:

„Když jsme tedy ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme.“

(Řím. 5, 1n)

Ale dokonce i víru musíme chápat šířeji – nelze ji oddělovat od zachovávání přikázání. Během poslední večeře říká Pán Ježíš apoštolům:

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“
(Jan 15, 10)

Další ujištění o nutnosti zachovávat přikázání, a také o rodinném charakteru církve, nacházíme v Apokalypse. Ženou je zde myšlena Panna Maria a současně církev, drak je náš „známý“ had:

„Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“
(Zj. 12, 17)

Do církve vstupujeme křtem a rosteme v ní vírou. Zda je naše víra živá, poznáme podle toho, že se projevuje skutky lásky a plněním Boží vůle. Všechno to krásně hraje dohromady… Ale je to už opravdu všechno? Nebo nám dal Bůh nějaké další znamení své věrnosti Smlouvě, kterou s námi skrze Ježíše Krista uzavřel? Něco, na co bychom si mohli doslova sáhnout a přesvědčit se tak o jeho blízkosti, abychom poznali, že Kristus není jen daleko, na nebesích, ale také po našem boku, s námi v našich těžkostech a starostech? Přece lidé, kteří se milují a musí se načas odloučit, si vymění alespoň fotografie a posílají si pohlednice…

Dal! A nejen něco, dal nám sám sebe! A to způsobem, který překonal všechny představy a sny.

„Řekli mu: ‘Jaké znamení nám dáš, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co vykonáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: Chléb z nebe dal jim jíst.’

Ježíš jim řekl: ‘Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit.

Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa’“
(Jan 6, 31n.35.51)

„Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‘Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.’ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí na odpuštění hříchů.’“
(Mt. 26, 26-28)

Znamením obnovení smlouvy je Eucharistie, svátost Těla a Krve Páně. Je vrcholem všech svátostí, neboť nám v ní Pán nedává „něco“, ale sebe sama. O Eucharistii hovoří všechna evangelia, její vlastní ustanovení při poslední večeři zachycují tři z nich. Podívejme se ještě na místo u Lukáše:

„Potom vzal chléb, pronesl díkůvzdání, rozlámal ho a dal jim se slovy: ‘Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.’ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.’“
(Lk. 22, 19n)

Svatý Otec Jan Pavel II. před letošními Velikonocemi (v roce 2005) napsal dopis kněžím, který podepsal v nemocnici Gemelli. Zdůrazňuje v něm, právě v souvislosti s tímto místem u sv. Lukáše, že Ježíš říká „to čiňte na mou památku. Mši svatou nekonáme ani tak na památku „večeře Páně“, ale na památku Pána samého. Kněz zpřítomňuje Krista, ne pouze nebo hlavně večeřadlo. Tím buduje církev, z každého jednotlivého věřícího se přijímáním Těla Páně stává druhý Kristus, sám Kristus.

„Naše účast v Těle a Krvi Kristově nemá jiný smysl, než proměnit nás v to, co přijímáme.“
(Sv. Lev Veliký, Homilie 12 o umučení Páně, 7)

Jaká je tedy situace lidí ve světě? Rodiče rodí děti do lidské rodiny postižené prvotním hříchem. Křtem je nechají začlenit do Božské rodiny. Vychovávají je ve víře, učí je vzdávat díky Bohu a předkládat mu celý život v každodenní modlitbě. A jakmile dospějí k pochopení tajemství Eucharistie – pochopení více srdcem, než rozumem – přivedou je ke stolu Páně, u kterého budou tyto děti až do smrti přijímat Pána samého. Děti pak poznávají Boha nejintimnějším způsobem, jaký si lze představit. Rodiče tak dají svým dětem nejprve pozemský život, potom věčný život a nakonec Boha. Větší dar jim už dát nemohou.

Děti jsou tak především dětmi Boha, nejenom dětmi svých rodičů. K tomu, aby sloužily Bohu, se musí rozhodnout samy, neboť v nebi jistě nebude nikdo z donucení. Proto i každý člověk vychovaný ve víře stejně ve svém životě musí projít obrácením. V okamžiku, kdy jeho dětská víra přestává stačit, se musí sám rozhodnout odevzdat svůj život Bohu. Tomu nikdo neunikne. Ti však, co mají oporu ve svých rodičích, mají situaci značně usnadněnou a vyhnou se četným nástrahám dospívání, kterých ovšem i tak zbude dost. Výchova dětí ve víře nenahrazuje osobní obrácení, je však nejlepší přípravou k němu.

Co poradit rodičům? Měli by jednat tak, jak jednal Kristus. Nejdůležitější jsou tři věci: Jít svým dětem příkladem, milovat je bezpodmínečnou láskou a modlit se za ně. A nikdy, nikdy neznásilňovat jejich svobodu. Milovat je v jejich svobodě a nechat je jednat podle jejich svědomí, současně jim však stále být pevnou oporou – stanovit pravidla domu a trvat na jejich dodržování. Ponechat svým dětem svobodu samozřejmě neznamená neklást na ně žádné nároky. Naopak, děti mají být vedeny k tomu, aby se překonávaly a aby rostly ve zvládání stále náročnějších úkolů. Musí být schopny se postupně postavit na vlastní nohy – a to i ve věcech víry, kde se postupně stávají bratry a sestrami svých rodičů.

Jestliže se děti rozhodnou víru opustit, nejde o selhání rodičů. Každý člověk je svobodný a jeho spása se v posledku odehraje mezi ním a Bohem. Avšak rodiče, kteří se nepokusí předat víru svým dětem, nechrání jejich svobodu, jak by se mohli domnívat. Naopak, omezí ji, protože je nenaučí, co je měli naučit. Je to podobné, jako kdyby je nechtěli naučit rodný jazyk s tím, že si samy v dospělosti vyberou rodnou řeč. Děti pak budou v dospělosti stát na začátku, zatímco již měly být značně pokročilé. To platí o jazyce, stejně jako o víře.

V dospívání se odehrávají některá z nejtěžších rozhodnutí lidského života – co bude člověk studovat, jaké bude mít povolání, k jakým partám se přidá, koho si vezme za muže či ženu… všechna tato rozhodnutí jsou bez světla víry podstatně těžší a riskantnější. Dokonce i kdyby se dítě rozhodlo proti víře, bude jeho rozhodnutí uváženější, jestliže má s vírou nějakou zkušenost.

Dospívající člověk je konfrontován s mnoha zásadními otázkami. Má hodně co řešit – studium, lásku… Neřeší věci, které před něj nejsou postaveny. Jestliže ho nikdo nekonfrontuje s otázkou víry, sám si ji nepoloží. Nebude si přece ke všem těm obtížným problémům přidávat další. Proto rodiče, kteří své dítě v tomhle ohledu zanedbají, jsou obvykle zklamáni. Dítě samo od sebe víru nepřijme. Není to přitom ani tak svobodné rozhodnutí proti víře, je to prostě absence rozhodování v této věci. Dospívající člověk je vlastně v situaci pohana, kterému dosud víra nebyla hlásána. Jsou-li však pro něj jeho rodiče a sourozenci vzorem víry, postaví se čelem i k této otázce a jestliže vidí u svých příbuzných, že jim víra v životě pomáhá, je pravděpodobné, že ji také s radostí a vděčností přijme… byť po téměř nevyhnutelné chvíli vzdoru. A že ji také sám předá svým vrstevníkům a později i svým vlastním dětem.

Představte si hypotetickou zemi Katolíkii, kde jsou všichni lidé katolíky. Náhle se v ní však rozmůže teorie, že správná výchova je taková, která z předávání životní moudrosti vyloučí předávání víry. Následkem toho se jenom polovina dětí v každé nové generaci rozhodne pro víru. V následující generaci je věřících jen 50 %, pak 25 %, 12 % a 6 %. Za pouhé čtyři generace, což je asi jedno století, je křesťanství v Katolíkii historií, kterou připomínají pouze věže kostelů, kapličky a Boží muka, naplňující tak Kristovo proroctví „Budou-li mlčet mí učedníci, bude křičet kamení“ (srov. Lk. 19, 40). Nepřipomíná vám to něco? A všimněte si, že nedošlo k žádnému pronásledování, k žádnému silnému vnějšímu tlaku. Úpadku dosáhlo pouze vnitřní působení chybné výchovné teorie. Takových teorií je mnoho – včera přišly, zítra odejdou, ale mezitím zničí životy celých zástupů. Nedopusťme, aby se to týkalo zrovna naší země, naší rodiny.

Nezapomeňme, že ďábel nemá žádný respekt před mládím… „přítel“ našeho dítěte, který mu nabídne drogu, si nikdy neřekne „ještě počkej, je moc mladé“. Vzpomeňme na malé vojáky se samopaly v rukou, na děti provozující prostituci, na malé členy gangů… Je naší zodpovědností, aby do srdcí našich dětí přišel Bůh dříve, než ďábel.

Člověk není nikdy příliš mladý na to, aby se učil správné věci. A víra je nejsprávnější, nejcennější věc, kterou mám. Kdybych pro její předání svým dětem neudělal všechno, co bude v mých silách – aniž bych nerespektoval jejich svobodu – připadal bych si jako člověk, který své děti vydědil.

Tak i vaši rodiče to s vámi mysleli dobře, milý tazateli, i když možná udělali nějakou chybu. Chybám se nevyhne nikdo, ani já, ani vy. Odpusťte svým rodičům jejich chyby. Snad též mně moje děti jednou odpustí ty moje… a vám vaše děti ty vaše. Přijměte svůj křest jako zdarma daný dar a pokuste se upřímně promyslet, co pro vás může znamenat.

Zkuste tedy popřemýšlet o svém vztahu k rodičům a také o tom, jak se zachováte, až budete mít své vlastní děti.

Výborná přímluvkyně v těchto otázkách je svatá Monika, která se celý život usilovně modlila za obrácení svého manžela a syna. Její manžel se obrátil na smrtelné posteli, její syn se z prostopášníka stal nejprve sektářem a pak svatým Augustinem. Osobně také rád výchovu svých dětí konzultuji s naší svatou Ludmilou, babičkou svatého Václava. Byla zavražděna právě za to, že svého vnuka vychovala ve víře.

Jak svatý Augustin, tak svatý Václav byli těmto svým „svatým vychovatelkám“ za dar víry nesmírně vděčni. To platí i o mnoha jiných světcích, vlastně o všech, kteří měli věřící rodiče. Svatí lidé intuitivně cítí, že je pravda to, co je napsáno ve čtvrtém přikázání Desatera Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Je to jediné přikázání, které je spojeno s příslibem konkrétní odměny! Víra učí lásce a tak kultivuje a obohacuje vztah k rodičům i vztah k dětem.

„Přinášeli mu také děti, aby se jich dotýkal. Jakmile to uviděli učedníci, rozkřikovali se na ně. Ježíš je však přivolal a řekl: ‘Nebraňte dětem, nechte je přicházet ke mně, protože těm patří Boží království. Skutečně, říkám vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nepřijde.’“
(Lk. 18, 15-17)

Pán vám rád pomůže. A naše maminka v nebi, Panna Maria, také.

K přečtení vám doporučuji knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla a K jádru křesťanství.

Pokud dobře rozumíte anglicky, mohu vám doporučit k tématu církve jako Boží rodiny řadu přednášek, či spíše rozhovorů, Dr. Scotta Hahna a Mika Aquiliny, First Comes Love (Nejprve přichází láska). Doktor Hahn je profesorem biblické teologie na františkánské univerzitě ve Steubenville v USA.

Rozhovorů je dvanáct a každý trvá necelou půlhodinu. V posledních dvou můžete slyšet i manželku Dr. Hahna, paní Kimberly. Byly vysílány mezinárodní katolickou televizní a rozhlasovou stanicí EWTN a dají se stáhnout ve formátu MP3 zdarma na internetu tady.

Pozn.: Citáty ze Starého zákona jsou z ekumenického překladu, citáty z Nového zákona jsou buď z překladu Dr. Ondřeje M. Petrů, OP, nebo z překladu ekumenického. Některá slova jsou zde občas nahrazena doslovným překladem originálních řeckých slov uvedeným v poznámkách k ekumenickému překladu.

Read Full Post »

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Můj komentář na Radiu Vatikán dne 23. 3. 2010.

V sobotu 20. března při mši ve zcela zaplněné katedrále sv. Patrika v Armaghu představil irský primas, kardinál Seán Brady, pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům, otřeseným nedávnými odhaleními o pohlavním zneužívání dětí v církevním prostředí.

Dopis je dalším z řady osobních Benediktových pastýřských listů, tolik připomínajících listy sv. Pavla, v nichž napomíná a povzbuzuje konkrétní církevní obce a osoby. Můžeme jej přirovnat také ke slavným omluvám Jana Pavla II. za hříchy některých členů církve, ale v tomto případě se jedná o zločiny zcela nedávné, jejichž oběti a pachatelé dosud žijí.

V dopise, podepsaném o slavnosti sv. Josefa, papež píše, že „problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve“, avšak pokračuje energickou kritikou irského kléru – čtyřikrát používá slovo krize. Uvádí, že irská církev nezvládla hluboké sociální změny posledních desetiletí a sama podlehla sekularizačním trendům. Špatný výklad Druhého vatikánského koncilu vedl k tomu, že se ve jménu falešně chápaného milosrdenství přestaly uplatňovat nápravné paragrafy kanonického práva, poklesly nároky formace v seminářích a noviciátech a dobré jméno církve zde na zemi bylo postaveno nad požadavky elementární spravedlnosti. Tyto a další faktory „zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování,“ píše doslova Svatý otec. Shrnutí obsahu listu ale již na vlnách vatikánského rozhlasu zaznělo, pojďme se tedy nyní zamyslet nad jeho širšími souvislostmi.

To první, co čtenáře uhodí do očí, je otevřený, jasný a kajícný tón dopisu, mnohem zahanbenější, než tón, jakým o těchto událostech obvykle píší katoličtí publicisté. Nenajdeme zde ani stopu po bagatelizování problému nebo jeho omlouvání okolnostmi. Je možné, že v nějakých jiných institucích je situace ještě horší, ale to není podstatné, i jediný případ je příliš mnoho. A v irském církevním prostředí se vyvinula opravdová „omerta“ – kultura mlčení a zastrašování svědků. Mnohé oběti tak prožily druhé a ještě horší ponížení, když se pokusily promluvit a nikdo jim nechtěl naslouchat. Papež vysvětluje, že ochrana dětí má jednoznačnou přednost před ochranou dobrého jména církve – už v tom je nesmírný přínos dopisu. Nejedná se přitom o nic zvláštního, stačí důsledně uplatňovat existující kanonické právo. Zdánlivé milosrdenství k viníkovi může být strašnou nespravedlností vůči jeho budoucím obětem.

Jsme zde svědky klíčového významu centrální autority v církvi – papežství. Sama o sobě by irská církev stěží dokázala nalézt sílu a rozhodné odhodlání k obnově. Papež žádá, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. A především bude provedena apoštolská vizitace, tedy prošetření místních poměrů. To je podstatný disciplinární bod v jinak zcela pastoračním dopise. Mnohá média kritizovala, že dopis „nesráží hlavy,“ avšak případné personální změny mohou být výsledkem právě této vizitace, která umožní papeži získat objektivní pohled. Rozhodně to nebude snadné. Zatím nabídlo rezignaci nejméně pět irských biskupů a nejméně v jednom případě ji papež přijal. Další kritizovaní biskupové však rezignaci nepodali. To se týká i samotného kardinála Bradyho, který přiznal, že byl v roce 1975 jako biskupský sekretář jedním z několika kněží, kteří přinutili deseti a třináctiletého chlapce podepsat prohlášení, že neoznámí policii své zneužití. Těžko může papež vyměnit celý irský episkopát – a tím se dostáváme k dalšímu bodu.

V katolické církvi panuje jemná rovnováha moci mezi Petrovým nástupcem a místními biskupy. Po posledním koncilu se váhy výrazně nachýlily směrem k biskupům, kdy kolegiální a konciliární étos převážil nad centralistickým. Mnohé problémy dnešní církve mají společného jmenovatele právě v nedostatku poslušnosti a věrnosti, ať už římskému biskupovi nebo přímo základním principům katolické víry. Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. se dosud dařilo vytrvalým úsilím pomalu vracet vahadlo do optimálního středu. Přesto však papež zdaleka není v situaci, kdy by mohl odvolávat biskupy jako na běžícím pásu, zejména když mu kanonické právo v tomto bodě neposkytuje tak pevnou oporu, jako v případě samotných provinilých kněží. Jistě by byl obviněn z toho, že zavádí jakousi „papežskou diktaturu.“ A koneckonců, katolická církev je právní církev a málokdo ctí právo tak, jako Benedikt. Logicky se tedy snaží hledat řešení s lidmi, které má k dispozici. Právě zde je důvod, proč se sekulární tisk tak usilovně snaží namočit do skandálů samotnou osobu papeže – to poslední, co potřebuje, je posílení papežovy autority, naopak je jeho cílem zasáhnout církev u samého kořene.

Na závěr se zastavme u té nejpalčivější otázky. Nemohou se podobné skandály objevit v dalších zemích? Jak se vlastně irská situace liší od situace v USA a v Německu? Srovnání by přesáhlo rámec této úvahy, řekněme si pouze, že zde najdeme podstatné odlišnosti, ale bohužel také shody. Autor tohoto komentáře se kloní spíše k názoru, že se podobné zlořády ve větší či menší míře vyskytují na celém světě. Problémem není ani tak samotný fakt, že někteří služebníci církve páchají zločiny, jako nedostatek protilátek v církevním organismu – neschopnost a neochota je účinně napravovat. Je načase postavit se k nim čelem a začít tyto nádory rozhodně odstraňovat – jeden po druhém. To již probíhá v Americe a v Irsku a patrně budou následovat další země. Papež se zaměřuje na jedno konkrétní ohnisko choroby, aby byl chirurgický zásah účinný a exemplární. Jeho dopis se však do značné míry týká celého světa a měli by si jej přečíst všichni dospělí katolíci.

Každý věřící může pomoci tím, že zaujme postoj kajícnosti a bude usilovat o důsledné každodenní obrácení sebe sama. Bude-li celá církev poctivě pracovat na vlastní svatosti, může účinně hájit své dobré jméno na veřejnosti a konat apoštolát. Jako tolikrát v minulosti, pomůže i tentokrát své církvi její Pán. Reforma je možná, pokud si otevřeně přiznáme, že ji potřebujeme.

David Petrla

Benedikt XVI.: Pastýřský list irským katolíkům – CELÝ TEXT

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry: O skutečných rozměrech deliktu pedofilie v duchovenstvu

Aktualizace

Papež právě přijal rezignaci dalšího irského biskupa, pokud se nepletu, druhého – Mons. Johna Magee.

Fr. Patrick McCafferty: My faith helped me to stay sane after abuse

Read Full Post »

Komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa, odvysílaný dnes Radiem Vatikán. Najdete jej též na jeho stránkách.

Mons. Dominik Duka, OP

Mons. Dominik Duka, OP (zdroj Katolický týdeník)

Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.

Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.

Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají „inkarnovanou teologii,“ proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.

Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.

Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.

Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů – zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy – a skrze ustálenou modlitbu – také vede cesta do budoucnosti.

V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3–5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.

Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.

Mládež zdánlivě funguje skvěle – má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být „zformovaný mládežník,“ ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.

Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.

Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.

Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.

Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde – jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.

David Petrla

Poznámka:

Se dvěma z myšlenek zmiňovaných v textu přišli mí přátelé – s první (Sedmiletí obnovy víry) a poslední (přesunout katedru do Týnského chrámu).V komentáři nebyl prostor to zmínit, ale považuji za vhodné o tom napsat alespoň tady. Pochopitelně jsem je použil s jejich souhlasem. Tu myšlenku o katedrále jsem už uvedl 22. 2. 2007 v článku v Hospodářských novinách.

Read Full Post »

Komentář k ničivému zemětřesení na Haiti v RC Monitoru 3/2010. (Publikován též na Res Claritatis.)

V neděli 24. 1. 2010 bude ve všech českých katolických kostelích při bohoslužbách sbírka na pomoc Haiti.

Katedrála v Port-au-Prince (foto Kena Betancur, Reuters)

Proč? Haiti – katolická země na ostrově Hispaniola, na kterém kdysi Kryštof Kolumbus založil první španělskou osadu, má předpoklady být pozemským rájem. Přesto patří k nejhůře fungujícím společnostem na světě. A teď se stala peklem, jakoby ji nebe opustilo. Můžeme v tom najít nějaký smysl? Do jisté míry. Na místních politických poměrech nic záhadného není, jsou logickým důsledkem krvavé historie, jež stále čeká na světlo na konci tunelu. A přírodní katastrofy se prostě čas od času dějí. Přesto je tato otázka kladena – jak může dobrý Bůh dopouštět utrpení nevinných? Neměl pravdu Voltaire, který strašným lisabonským zemětřesením roku 1755 argumentoval proti Boží lásce?

Války, hlad a epidemie pronásledovaly lidstvo vždycky. Morální zlo – jako stalinský hladomor na Ukrajině či holocaust – je horší, ale pro věřícího může být existence lidského úmyslu jakousi úlevou – je zřejmé, že Bůh není viníkem, pouze tomu nezabránil. A úvaha pokračuje takto: Není zlý, snad je jenom slabý. Zasáhl by, kdyby měl tu moc. Avšak co s přírodní katastrofou, za kterou nikdo nemůže? Seslal ji Bůh? Podle deistů, jako byl Voltaire, je pro Boha utrpení lidských červů bezvýznamné. Vždyť nepomohl ani svým věrným – kde byl, když šelmy trhaly křesťanské děti v Koloseu?

Odpověď vyžaduje pokoru. Víme, že Bůh zlo nechce a že jednou skončí. Víme, že všechny události mají smysl. A víme, že jej často bude možné pochopit až na věčnosti. Kdyby lidé nežili věčně, mělo by utrpení převahu. Každý zemře a skoro každý v bolestech. Trápení starého člověka, který poslední měsíce svého života marně čeká návštěvu svých dětí, nemusí být v souhrnu menší, než utrpení zavaleného v sutinách, který několik dní umírá žízní. Ale lidé věčně žijí. Pozemský život může být bolestným porodem k věčné radosti, která trvá stále a stále a stále. Ano, je to tajemství. Bůh nám do něj dal nahlédnout, když se sám vystavil utrpení na kříži. Když v Boží přítomnosti rozjímáme o vlastním životě, můžeme s časovým odstupem odhalit smysl většiny událostí, které přinesly utrpení nám, přijmout je a s kněžskou duší obětovat Bohu. Ale nemáme moc na tomto světě pochopit utrpení jiných.

Někdy je však můžeme zmírnit. Nenechejme tyto příležitosti uplynout. Věnujme vdovin haléř spolehlivé pomáhající organizaci, rychle a bez řečí.  A buďme zastánci trpících před Bohem, nesme je ve svých modlitbách, buďme s nimi, jako je s nimi Pán. Jednoho dne všechno pochopíme. Modlitba za lidi na druhém konci světa možná nakonec zachrání nás samotné.

David Petrla

Read Full Post »

Older Posts »