Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Anglie’

Angličané se vzhledem k hrozbám z poslední doby cítí ohroženi a zvýšili proto stupeň pohotovosti z „Rozladění“ na „Namíchnutí“.

Stupeň pohotovosti však může být brzy znovu zvýšen na „Podráždění“ nebo dokonce na „Mírné naštvání“. Angličané nebyli „mírně naštvaní“ od roku 1940, kdy během bombardování Londýna téměř došly zásoby čaje.

Rusové byli přeřazeni z kategorie „Únavní“ do „Zatracená nepříjemnost“.

Britové naposledy vydali varování před „zatracenou nepříjemností“ v roce 1588, když hrozil útok španělského loďstva. Skoti zvýšili svůj stupeň pohotovosti z „Nasrání“ na „Jdem těm hajzlům rozkopat držky“. Jiné stupně neznají. Proto jsou také už 300 let nasazováni do předních linií britské armády. Francouzská vláda včera oznámila, že zvýšila stupeň pohotovosti z „Utíkejte“ na „Schovejte se“. Vyšší stupně jsou už jenom „Kolaborujte“ a „Vzdejte se“. Zvýšení stupně bylo urychleno nedávným požárem, který zničil jedinou francouzskou továrnu na bílé prapory. To mělo za následek naprosté ochromení branných sil této země.

John Cleese, britský komik

 

John Cleese

John Cleese

Read Full Post »

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Tiskové středisko České biskupské konference přineslo oficiální český překlad apoštolské konstituce (buly) Anglicanorum coetibus:

APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE ANGLICANORUM COETIBUS

V nedávné době z popudu Ducha Svatého skupiny anglikánů vícekrát naléhavě žádaly, aby byly i korporativně přijímány do plného katolického společenství. Apoštolský stolec jejich žádosti přijímal příznivě. Petrův nástupce, který má od Pána Ježíše poslání zajišťovat jednotu biskupského sboru, chránit univerzální společenství všech církví a předsedat mu,[1] musí vytvářet předpoklady pro realizaci této svaté touhy.

Náš Pán Ježíš Kristus totiž založil církev, lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha Svatého,[2] jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[3] Každé rozdělení mezi pokřtěnými v Ježíše Krista je zraněním samotného bytí i poslání církve. Vždyť „toto rozdělení zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“[4] Právě proto Pán Ježíš, dříve než prolil svou krev za spásu světa, prosil Otce za jednotu svých učedníků.[5]

Principem jednoty, který utváří církev jako společenství, je Duch Svatý.[6] On je základem jednoty věřících v učení apoštolů, v lámání chleba a v modlitbě.[7] Avšak církev, analogicky k tajemství vtěleného Slova, není společenstvím jen neviditelným a duchovním, ale i viditelným.[8] „Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.“[9] Společenství pokřtěných v učení apoštolů a v lámání eucharistického chleba se viditelně projevuje poutem ve vyznávání víry v její integritě, v slavení všech svátostí ustanovených Kristem a v řízení kolegiem biskupů spojených s jejich hlavou, kterou je papež.[10]

Jediná Kristova církev, kterou ve Vyznání víry vyznáváme jako jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou, „subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“[11]

Ve světle takovýchto ekleziologických principů se touto apoštolskou konstitucí vydává všeobecně závazné ustanovení, které upravuje zřízení a život osobních ordinariátů pro ty anglikánské věřící, kteří si přejí korporativně vstoupit do plného společenství s katolickou církví. Toto ustanovení je doplněno Komplementárními normami vydanými Apoštolským stolcem.

I. § 1. Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do plného společenství s katolickou církví, zřizuje Kongregace pro nauku víry v rámci územních hranic určité biskupské konference a po předchozí konzultaci s touto konferencí.

§ 2. Na území jedné biskupské konference může být podle potřeb zřízen jeden ordinariát, nebo více ordinariátů.

§ 3. Každý ordinariát je ipso iure veřejnou právnickou osobou; právně je připodobněn diecézi.[12]

§ 4. Ordinariát je tvořen věřícími laiky, duchovními a členy společností zasvěceného života či společností apoštolského života, kteří původně patřili do anglikánského společenství a nyní jsou v plném společenství s katolickou církví, anebo přijímají iniciační svátosti v jurisdikci samotného ordinariátu.

§ 5. Autentickým vyjádřením katolické víry vyznávané členy ordinariátu je Katechismus katolické církve.

II. Osobní ordinariát se řídí normami všeobecného práva a touto apoštolskou konstitucí a je podřízen Kongregaci pro nauku víry a ostatním dikasteriím Římské kurie v souladu s jejich kompetencemi. Platí pro něj i výše zmíněné Komplementární normy a případně další specifické normy vydané pro každý ordinariát.

III. Aniž by se tím vylučovalo slavení liturgie podle římského ritu, ordinariát má oprávnění slavit eucharistii a ostatní svátosti, denní modlitbu církve a další liturgické úkony podle liturgických knih vlastních anglikánské tradici a schválených Apoštolským stolcem, aby tak v katolické církvi dále žily duchovní, liturgické a pastorační tradice anglikánského společenství jako cenný dar živící víru jejích členů a jako bohatství ke vzájemnému sdílení.

IV. Osobní ordinariát je svěřen do pastýřské péče ordináře, kterého jmenuje papež.

V. Pravomoc (potestas) ordináře je:

a) řádná: spojená ze samého práva s úřadem, který mu byl svěřen papežem pro vnitřní i pro vnější fórum;

b) zástupná: vykonávaná jménem papeže;

c) osobní: vykonávaná vůči všem, kdo patří do ordinariátu.

Tato pravomoc je vykonávána společně (cumulative) s pravomocí místního diecézního biskupa v případech, které stanovují Komplementární normy.

VI. § 1. Ti, kteří vykonávali službu anglikánských jáhnů, kněží nebo biskupů, odpovídají požadavkům stanoveným kanonickým právem[13] a nebrání jim iregularity a jiné překážky,[14] mohou být ordinářem přijati jako kandidáti svátosti svěcení v katolické církvi. Pro ženaté duchovní se musí dodržovat normy encykliky Pavla VI. Sacerdotalis coelibatus, č. 42[15] a deklarace In June.[16] Neženatí duchovní se musí podřídit normě celibátu duchovních podle kán. 277, § 1.

§ 2. Při plném dodržení disciplíny celibátu duchovních, závazném v latinské církvi, ať ordinář pro regula připouští k přijetí kněžského svěcení jen neženaté muže. Může podle objektivních kritérií schválených Apoštolským stolcem předložit papeži žádost, aby v jednotlivých případech připustil k přijetí kněžského svěcení i ženaté muže, a udělil tak derogaci ustanovení kán. 277, § 1.

§ 3. Inkardinace duchovních se řídí normami kanonického práva.

§ 4. Kněží inkardinovaní do ordinariátu, tvořící jeho presbyterium, mají rovněž udržovat vztah jednoty s presbyteriem diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu; mají podporovat společné pastorační a charitativní iniciativy a aktivity, které mohou být předmětem dohod uzavřených mezi ordinářem a místním diecézním biskupem.

§ 5. Kandidáti přijetí svátosti svěcení v ordinariátu procházejí formací spolu s ostatními (diecézními) seminaristy, zvláště v oblasti naukové a pastorační formace. Pro respektování zvláštních potřeb seminaristů ordinariátu a jejich formace v anglikánské tradici může ordinariát stanovit programy, které se budou rozvíjet v samotném kněžském semináři, nebo také může zřizovat formační domy spojené s již existujícími katolickými teologickými fakultami.

VII. Ordinář může se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat nové společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života a umožňovat jejich členům svátost svěcení podle norem kanonického práva. Společnosti zasvěceného života pocházející z anglikánství, které jsou nyní v plném společenství s katolickou církví, mohou být na základě oboustranného souhlasu podřízeny jurisdikci ordináře.

VIII. § 1. Při dodržení norem práva může ordinář po vyslechnutí mínění místního diecézního biskupa a se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat osobní farnosti pro pastýřskou péči o věřící, kteří patří do ordinariátu.

§ 2. Faráři ordinariátu mají veškerá práva a povinnosti vymezené Kodexem kanonického práva, které se v případech stanovených Komplementárními normami vykonávají v pastorační spolupráci s faráři diecéze, na jejímž území se nachází osobní farnost ordinariátu.

IX. Jak laici, tak také společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, které pocházejí z anglikánství a přejí si patřit k osobnímu ordinariátu, musí tuto svou vůli vyjádřit písemně.

X. § 1. Při řízení pomáhá ordináři správní rada, která se řídí stanovami schválenými ordinářem a potvrzenými Apoštolským stolcem.[17]

§ 2. Správní rada, jíž předsedá ordinář, se skládá alespoň ze šesti kněží a vykonává funkce stanovené Kodexem kanonického práva pro kněžskou radu a pro sbor poradců i funkce specifikované v Komplementárních normách.

§ 3. Ordinář musí ustanovit ekonomickou radu podle normy Kodexu kanonického práva a s úlohami jím stanovenými.[18]

§ 4. Pro podporu spolupráce s věřícími v ordinariátu musí být ustanovena pastorační rada.[19]

XI. Ordinář se každých pět let má dostavit do Říma na návštěvu ad limina Apostolorum a prostřednictvím Kongregace pro nauku víry, a to také ve spojení s Kongregací pro biskupy a s Kongregací pro evangelizaci národů, má předložit papežovi zprávu o stavu ordinariátu.

XII. Pro soudní kauzy je kompetentním soudem soud diecéze, kde má trvalé kanonické bydliště jedna ze stran, ledaže by ordinariát zřídil svůj vlastní soud. V tomto případě odvolacím soudem je ten, který určí ordinariát a schválí Apoštolský stolec.

XIII. Dekret zřizující ordinariát určí sídlo ordinariátu a – považuje-li to za vhodné – také jeho hlavní kostel.

Chceme, aby tyto naše dispozice a normy byly platné a účinné nyní i v budoucnosti, a to – v případě potřeby – bez ohledu na ustanovení apoštolských konstitucí a výnosů daných mými předchůdci, jakož i dalších norem, a to i těch, které jsou hodny zvláštní zmínky nebo vyžadují derogaci.

Dáno v Římě u sv. Petra 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského.

BENEDICTUS PP XVI

Kongregace pro nauku víry

KOMPLEMENTÁRNÍ NORMY K APOŠTOLSKÉ KONSTITUCI ANGLICANORUM COETIBUS

Podřízenost Apoštolskému stolci

Článek 1

Každý ordinariát je podřízen Kongregaci pro nauku víry a udržuje těsné vztahy se všemi římskými dikasterii v souladu s jejich kompetencemi.

Vztahy s biskupskými konferencemi a s diecézními biskupy

Článek 2

§ 1. Ordinariát se řídí směrnicemi národní biskupské konference, nakolik jsou slučitelné s normami obsaženými v apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus.

§ 2. Ordinář je členem příslušné biskupské konference.

Článek 3

Při výkonu svého úřadu má ordinář udržovat úzké svazky společenství s biskupem diecéze, kde je ordinariát přítomen, aby koordinoval svou pastorační činnost s pastoračním plánem diecéze.

Ordinář

Článek 4

§ 1. Ordinářem může být biskup nebo kněz jmenovaný papežem ad nutum Sanctae Sedis z trojice jmen zaslaného správní radou. Uplatňují se na něj kánony 383–388, 392–394 a 396–398 Kodexu kanonického práva.

§ 2. Ordinář má právo inkardinovat do ordinariátu anglikánské duchovní, kteří vstoupili do plného společenství s katolickou církví, a kandidáty patřící do ordinariátu, které navrhuje pro přijetí svátosti svěcení.

§ 3. Po vyslechnutí biskupské konference a po obdržení souhlasu správní rady a schválení Apoštolským stolcem může ordinář, pokud to považuje za potřebné, zřídit územní děkanáty, které jsou vedeny ordinářovým delegátem a zahrnují věřící z více osobních farností.

Věřící ordinariátu

Článek 5

§ 1. Věřící laici pocházející z anglikanismu, kteří si přejí patřit do ordinariátu, mají být po vykonaném vyznání vírya – při zachování ustanovení kán. 845 – po přijetí iniciačních svátostí zapsáni do příslušného ordinariátního registru. Ti, kteří byli v minulosti pokřtěni jako katolíci mimo ordinariát, nemohou být do něho řádně přijati jako členové, ledaže by byli spjati s rodinou patřící do ordinariátu.

§ 2. Věřící laici a členové společností zasvěceného života a společností apoštolského života jsou při spolupráci na farních nebo diecézních pastoračních či charitativních aktivitách podřízeni diecéznímu biskupovi nebo místnímu faráři, a proto v tomto případě se pravomoc posledně jmenovaných vykonává společně (cumulative) s pravomocí ordináře a faráře ordinariátu.

Klérus

Článek 6

§ 1. Pro připuštění kandidátů k přijetí svátosti svěcení musí ordinář získat souhlas správní rady. S ohledem na anglikánskou církevní tradici a zkušenost může ordinář předložit Svatému otci žádost o připuštění ženatých mužů k přijetí kněžského svěcení v ordinariátu; musí tomu předcházet proces zkoumání založený na objektivních kritériích a potřebách ordinariátu. Taková kritéria stanovuje ordinariát po konzultaci s místní biskupskou konferencí a musí být schválena Apoštolským stolcem.

§ 2. Ti, kdo byli vysvěceni v katolické církvi a následně přilnuli k anglikánskému společenství, nemohou být připuštěni k výkonu posvátné služby v ordinariátu. Anglikánští duchovní, kteří se nacházejí v neregulérní manželské situaci, nemohou být připuštěni k přijetí svátosti svěcení v ordinariátu.

§ 3. Kněží inkardinovaní v ordinariátu dostávajípotřebná oprávnění od ordináře.

Článek 7

§ 1. Ordinář má zajistit patřičnou odměnu duchovním inkardinovaným do ordinariátu a postarat se o jejich sociální pojištění, které by je zabezpečilo pro případ nemoci, invalidity nebo staroby.

§ 2. Ordinář se může s biskupskou konferencí dohodnout na případných zdrojích nebo fondech použitelných pro zabezpečení ordinariátního kléru.

§ 3. V případě potřeby mohou kněží se souhlasem ordináře vykonávat světské zaměstnání, které je slučitelné s výkonem kněžské služby (srov. CIC, kán. 286).

Článek 8

§ 1. I když kněží patří k ordinariátnímu presbyteriu, mohou být zvoleni za členy kněžské rady diecéze, na jejímž území vykonávají pastýřskou péči o věřící ordinariátu (srov. CIC, kán. 498, § 2).

§ 2. Kněží a jáhni inkardinovaní do ordinariátu mohou, podle způsobu určeného diecézním biskupem, být členy pastorační rady diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu (srov. CIC, kán. 512, § 1).

Článek 9

§ 1. Kdekoli se to považuje za vhodné pro pastýřskou péči o věřící, mají duchovní inkardinovaní do ordinariátu být k dispozici pro pomoc diecézi, kde mají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště. V tomto případě jsou podřízeni diecéznímu biskupovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebo úkolu, který dostanou.

§ 2. Pokud se to někde považuje za vhodné, mohou duchovní inkardinovaní do diecéze nebo do společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života s písemným souhlasem svého biskupa respektive svého představeného spolupracovat při pastorační péči ordinariátu. V tomto případě jsou podřízeni ordinářovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebosvěřeného úkolu.

§ 3. V případech uvedených v předchozích paragrafech má být uzavřena písemná dohoda mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo představeným společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života, kde se jasně vymezí hranice spolupráce a vše, co se týká hmotného zabezpečení.

Článek 10

§ 1. Formace ordinariátního kléru musí dosáhnout dvou cílů: 1) společné formace s diecézními seminaristy podle místních podmínek; 2) formace ve zvláště hodnotných aspektech anglikánské tradice realizované v plné harmonii s katolickou tradicí.

§ 2. Kandidáti kněžstvíprochází teologickou formací spolu s ostatními seminaristy v kněžském semináři nebo na teologické fakultě na základě dohody mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo zainteresovanými biskupy. Pro předávání anglikánské tradice mohou kandidáti dostat zvláštní kněžskou formaci podle specifického programu v samotném kněžském semináři, nebo ve formačním domě zřízeném za tímto účelem se souhlasem správní rady.

§ 3. Ordinariát má mít svou Ratio institutionis sacerdotalis schválenou Apoštolským stolcem a každý formační dům má vypracovat svá pravidla schválená ordinářem (srov. CIC, kán. 242, § 1).

§ 4. Ordinář může přijmout jako seminaristy pouze ty věřící, kteří patří do některé osobní farnosti ordinariátu, anebo ty, kdo pocházejí z anglikánství a vstoupili do plného společenství s katolickou církví.

§ 5. Ordinariát pečuje o stálou formaci svých duchovních rovněž účastí na programech připravovaných za tímto účelem na úrovni biskupské konference nebo diecézního biskupa.

Bývalí anglikánští biskupové

Článek 11

§ 1. Bývalý anglikánský biskup, který je ženatý, může být jmenován ordinářem. V tomto případě je v katolické církvi vysvěcen na kněze a vykonává pastýřskou a svátostnou službu v ordinariátu s plnou jurisdikční autoritou.

§ 2. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být pozván, aby pomáhal ordináři ve správě ordinariátu.

§ 3. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být zván k účasti na zasedáních biskupské konference příslušného území stejným způsobem jako emeritní biskup.

§ 4. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu a který nebyl vysvěcen na biskupa v katolické církvi, může požádat Apoštolský stolec o povolení užívat biskupské insignie.

Správní rada

Článek 12

§ 1. Správní rada má podle stanov schválených ordinářem práva a pravomoci, které podle Kodexu kanonického práva přísluší kněžské radě a sboru poradců.

§ 2. Kromě těchto pravomocí potřebuje ordinář souhlas správní rady pro:

a) připuštění kandidáta k přijetí svátosti svěcení;

b) zřízení nebo zrušení osobní farnosti;

c) zřízení nebo zrušení formačního domu;

d) schválení formačního programu.

§ 3. Ordinář kromě toho má vyslechnout názor správní radyve věci směrování pastorace v ordinariátu a podnětů pro zásady formace duchovních.

§ 4. Správní rada má rozhodující hlas:

a) při určení trojice jmen zasílaných Apoštolskému stolci pro jmenování ordináře;

b) při vypracování návrhů na změnu Komplementárních norem ordinariátu, které se předkládají Apoštolskému stolci;

c) při redakci Stanov správní rady, Stanov pastorační rady a Pravidel formačních domů.

§ 5. Složení správní rady je určeno jejími stanovami. Polovinu jejích členů volí kněží ordinariátu.

Pastorační rada

Článek 13

§ 1. Ordinářem zřízená pastorační rada vyslovuje své mínění o pastoračních aktivitách ordinariátu.

§ 2. Pastorační radě předsedá ordinář. Rada se řídí stanovami schválenými ordinářem.

Osobní farnosti

Článek 14

§ 1. Faráři může při pastorační starosti o farnost pomáhat farní vikář jmenovaný ordinářem; ve farnosti má být zřízena pastorační rada a ekonomická rada.

§ 2. Když není farní vikář, může v případě nepřítomnosti, zabránění výkonu nebo smrti faráře, pokud je to třeba, prozatímně převzít řízení osobní farnosti farář toho území, na němž se nachází kostel osobní farnosti (srov. CIC, kán. 541 – pozn. překl.).

§ 3. Pro zajištění pastorační péče o věřící, kteří se nacházejí na území diecéze, kde nebyla zřízena osobní farnost, může ordinář po vyslechnutí názoru diecézního biskupa zřídit kvazifarnost (srov. CIC, kán. 516, § 1).

Papež Benedikt XVI. schválil při audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi předkládané Komplementární normy k apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus, o nichž bylo rozhodnuto na řádném zasedání kongregace, a nařídil jejich zveřejnění.

Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, dne 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského

kard. William Levada
prefekt

+ Luis. F. Ladaria, S.J.
titulární arcibiskup z Thibiky
sekretář

[1] Srov. II. vatikánský koncil. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), č. 23. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; Kongregace pro nauku víry. List Communionis notio, č. 12, 13.
[2] Srov. Lumen gentium (dále jen „LG“), č. 4; II. vatikánský koncil. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (21. listopadu 1964), č. 2. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995
[3] LG 1.
[4] Unitatis redintegratio (dále jen „UR“), č. 1.
[5] Srov. Jan 17, 20–21; UR 2.
[6] Srov. LG 13.
[7] Srov. tamtéž; Sk 2, 42.
[8] Srov. LG 8; List Communionis notio, č. 4.
[9] LG 8.
[10] Srov. CIC, kán. 205; LG 13, 14, 21, 22; UR 2, 3, 4, 15, 20; II. vatikánský koncil. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (28. října 1965), č. 4. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; tentýž, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 22, tamtéž.
[11] LG 8; UR 1, 3, 4; Kongregace pro nauku víry. Deklarace o jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve Dominus Jesus (6. srpna 2000), č. 16. Praha: ČBK, 2000.
[12] Srov. Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Spirituali militum curae (21. dubna 1986), I § 1.
[13] Srov. CIC, kán. 1026–1032.
[14] Srov. CIC, kán. 1040–1049.
[15] Srov. AAS 59 (1967), s. 674.
[16] Srov. Kongregace pro nauku víry. Deklarace z 1. dubna 1981, in: Enchiridion Vaticanum 7, č. 1213.
[17] Srov. CIC, kán. 495–502.
[18] Srov. CIC, kán. 492–494.
[19] Srov.CIC, kán. 511.

Read Full Post »

Vatikán dnes vydal prohlášení k diskusi, která – v souvislosti s ohlášenou apoštolskou konstitucí o anglikánech – propukla kolem otázky ženatých kněží. Zde je jeho celý text:

CLARIFICATION BY THE DIRECTOR OF THE HOLY SEE PRESS OFFICE, FR. FEDERICO LOMBARDI, S.I., ON SPECULATIONS ABOUT THE CELIBACY ISSUE IN THE ANNOUNCED APOSTOLIC CONSTITUTION REGARDING PERSONAL ORDINARIATES FOR ANGLICAN ENTERING INTO FULL COMMUNION WITH THE CATHOLIC CHURCH

There has been widespread speculation, based on supposedly knowledgeable remarks by an Italian correspondent Andrea Tornielli, that the delay in publication of the Apostolic Constitution regarding Personal Ordinariates for Anglicans entering into full communion with the Catholic Church, announced on October 20, 2009, by Cardinal William Levada, Prefect of the Congregation for the Doctrine of the Faith, is due to more than „technical“ reasons. According to this speculation, there is a serious substantial issue at the basis of the delay, namely, disagreement about whether celibacy will be the norm for the future clergy of the Provision.

Cardinal Levada offered the following comments on this speculation: „Had I been asked I would happily have clarified any doubt about my remarks at the press conference. There is no substance to such speculation. No one at the Vatican has mentioned any such issue to me. The delay is purely technical in the sense of ensuring consistency in canonical language and references. The translation issues are secondary; the decision not to delay publication in order to wait for the ‘official’ Latin text to be published in Acta Apostolicae Sedis was made some time ago.

The drafts prepared by the working group, and submitted for study and approval through the usual process followed by the Congregation, have all included the following statement, currently Article VI of the Constitution:

§1 Those who ministered as Anglican deacons, priests, or bishops, and who fulfill the requisites established by canon law and are not impeded by irregularities or other impediments may be accepted by the Ordinary as candidates for Holy Orders in the Catholic Church. In the case of married ministers, the norms established in the Encyclical Letter of Pope Paul VI Sacerdotalis coelibatus, n. 42 and in the Statement „In June“ are to be observed. Unmarried ministers must submit to the norm of clerical celibacy of CIC can. 277, §1.

§2. The Ordinary, in full observance of the discipline of celibate clergy in the Latin Church, as a rule (pro regula) will admit only celibate men to the order of presbyter. He may also petition the Roman Pontiff, as a derogation from can. 277, §1, for the admission of married men to the order of presbyter on a case by case basis, according to objective criteria approved by the Holy See.

This article is to be understood as consistent with the current practice of the Church, in which married former Anglican ministers may be admitted to priestly ministry in the Catholic Church on a case by case basis. With regard to future seminarians, it was considered purely speculative whether there might be some cases in which a dispensation from the celibacy rule might be petitioned. For this reason, objective criteria about any such possibilities (e.g. married seminarians already in preparation) are to be developed jointly by the Personal Ordinariate and the Episcopal Conference, and submitted for approval of the Holy See.“

Cardinal Levada said he anticipates the technical work on the Constitution and Norms will be completed by the end of the first week of November.

———-

Několik poznámek česky, jak to Oslík chápe podle tohoto i předchozích prohlášení:

  • Spekulace o tom, že se konstituce zdržela kvůli otázce necelibátních kněží, podle kard. Levady nejsou podložené. Ke zpoždění skutečně došlo, avšak pouze z technických důvodů jako je hledání optimálních a konzistentních právních termínů v různých jazycích.
  • Zdá se, že i v personálních ordinariátech pro anglikány bude za „řádný“ stav kněze pokládán stav celibátní.
  • Současní ženatí anglikánští duchovní budou moci být vysvěceni na katolické kněze, tyto případy však budou individuálně posuzovány jako dosud. Přesto si nicméně myslím, že to bude rychlejší a hladší proces, než dosud.
  • Ordinariát bude moci mít své seminaristy nebo dokonce vlastní seminář, vznikne-li taková pastorační potřeba. Je z toho zřejmé, že personální ordinariáty mají být trvalou, nikoliv přechodnou součástí církevních struktur.
  • Tito seminaristé budou v „řádných“ případech celibátní.
  • Opět na základě individuální výjimky bude možné, aby se seminaristou ordinariátu stal ženatý muž.
  • Pravidla pro posuzování těchto výjimek připraví peronální ordinariáty a biskupské konference v zemích, kterých se to bude týkat, a budou schválena Římem.
  • Apoštolská konstituce by mohla být dokončena cca na konci prvního týdne v listopadu. (To ještě nutně neznamená, že bude záhy publikována.)

K tématu již zde na blogu vyšlo:

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky
RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Read Full Post »

Na článek Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky jsem v RC Monitoru 23/2009 navázal následujícím komentářem.

Kardinál John Henry Newman

Kardinál John Henry Newman

V 19. století diskutovali angličtí katolíci o vytvoření „Anglikánské uniatské církve,“ která by poskytla útočiště anglikánům konvertujícím ke katolicismu. Kardinál John Henry Newman, sám konvertita, pochyboval, že by z bohaté státní Church of England přecházely do chudé katolické popelky potřebné zástupy věřících, ale řekl: „Nic by mi neudělalo větší radost, než kdyby to Svatý Stolec uznal za schůdné a rozhodl se podobný plán podpořit… Modlím se za nalezení prostředků, které k nám přivedou to množství dobrých lidí, kteří se chvějí u našich bran.“ A dodal, že jednou pro tuto ideu přijde vhodnější doba.

V září Vatikán oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Británii, aby tam blahořečil kardinála Newmana. A 20. října sdělil, že vyplní jeho sen. Vyjde apoštolská konstituce, která v katolické církvi vytvoří novou organizační strukturu, umožňující začlenění anglikánů i s jejich liturgií, zvyky a ženatými duchovními. Půjde o personální ordinariáty v rámci biskupských konferencí, podobné vojenským ordinariátům pro vojáky.

Přišla vhodná doba? Anglikánské společenství je rozerváno vnitřními spory, zejména ohledně ordinace žen a necelibátních homosexuálů na pastory. Konzervativní část anglikánů, tzv. High Church nebo Anglo-Catholics, už dávno inklinuje k Římu a vyrovnala se s  odlišnostmi teologickými, ale ne s liturgickými. Jejich pastoři slouží mši vycházející z předtridentského ritu, za oltářní mřížkou, v shakespearovské angličtině, s důstojnou hudbou. Liturgická praxe většiny katolických farností je pro ně velký ústupek. Nyní však ustoupil Řím. Podle odhadů může nabídku přijmout několik biskupů, stovky pastorů a desetitisíce věřících na ostrovech, a možná řádově více celosvětově. Duchovní mohou být vysvěceni na katolické kněze, a pokud jsou svobodní, i na biskupy.

Vyčerpal se ekumenismus v pojetí 20. století? Ano. Teologické disputace odborných komisí dosáhly dílčích úspěchů, ale narazily na svůj strop. Dalšímu pokroku již nebrání teologie, ale především etická témata. Předpověděl to kard. Newman, který napsal, že se síly sekularismu časem zmocní velké části protestantů a ti již nebudou bojovat proti sekularismu, ale v jeho řadách proti Církvi. Někteří anglikánští biskupové dnes aktivně propagují potraty – jaký má smysl vést s nimi dialog třeba o otázce očistce? Cílem ekumenismu přece není věčné jednání, nýbrž dosažení jednoty těch, kteří ji opravdu chtějí. Benedikt XVI. učinil odvážný krok správným směrem.

David Petrla

Read Full Post »

Světové anglikánské společenství (Anglican communion), jehož formální hlavou je anglická královna, čítá asi 77 milionů věřících. Z toho cca 27 mil. žije ve Velké Británii a 2 mil. v USA (Episkopální církev). V Británii navštěvuje nedělní bohoslužby asi 900 tisíc anglikánských věřících. Pro srovnání, katolíků je v Británii asi 4,5 mil. a do kostela z nich pravidelně chodí asi milion – přičemž z nemalé části jde o polské imigranty. (Počty jsou orientační.)

Mezi Katolickou a Anglikánskou církví byl vždy určitý pohyb konvertitů oběma směry. Asi nejznámějším konvertitou ke katolicismu je kardinál John Henry Newman. Vatikán před několika týdny k překvapení mnoha pozorovatelů oznámil, že papež v roce 2010 navštíví Spojené Království, aby jej v jeho zemi prohlásil za blahoslaveného.

Ale tím překvapení neskončila. Dnes přišla bomba. Podívejte se na záběry z tiskové konference prefekta Kongregace pro nauku víry, kardinála Williama Levady:

Kongregace vydala tuto nótu, v níž informuje o připravované apoštolské konstituci (to je dokument zásadního právního významu) Svatého Otce.

Kard. Levada hovořil o významném množství anglikánských věřících z celého světa, kteří se v posledních letech jednotlivě i ve skupinách oficiálně dotazovali na možnost vstupu do Katolické církve:

Tito anglikáni, kteří oslovili Svatý Stolec, dali jasně najevo svoji touhu po plné, viditelné jednotě s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou Církví. Současně nám sdělili, jaký význam má jejich anglikánská tradice spirituality a bohoslužby pro jejich cestu víry.

V posledních letech je proud konverzí více či méně jednosměrný. Mnoho anglikánů se stává katolíky, v USA v několika případech vstoupily do Katolické (ale i do Pravoslavné) církve najednou celé episkopální farnosti. Důvodem je výrazný posun některých církví v rámci anglikánského společenství liberálním směrem, přičemž tento posun je iniciován shora a pro část věřících je obtížně stravitelný. Kamenem úrazu se stala zejména kněžská a biskupská svěcení žen, kněžská a (v jednom případě) biskupské svěcení necelibátních homosexuálů a žehnání homosexuálním svazkům.

S těmito změnami celosvětově nesouhlasí více než polovina anglikánských věřících, zejména afrických, avšak přirozeně jen velmi malá část z nich se odhodlá přejít do tradičnějšího církevního společenství, nejčastěji do Katolické církve. Náklady konverze jsou obrovské – jiná nauka, jiní lidé, jiné obřady, jiné zvyky, jiné svátky… není divu, že jen málokdo sebere potřebnou odvahu.

Je třeba si uvědomit, že konzervativní anglikáni (někteří si říkají anglokatolíci, Anglo-Catholics) jsou v mnoha ohledech tradičněji zaměření, než většina katolíků. Jejich liturgie je náročná a vznešená, podobá se spíše staré Tridentské liturgii (mimořádná forma latinského ritu), než moderní katolické liturgii (řádná forma ritu). Jejím jazykem je sakrální angličtina, tedy staroangličtina.

Papež nyní těmto věřícím rozhodování usnadňuje přípravou nové církevní struktury v rámci církevního práva, kterou ustanoví připravovaná apoštolská konstituce. Jedná se o personální ordinariáty, které umožní přijmout anglikánské věřící, ale i kněze a biskupy, a přitom pro ně zachovat některé prvky anglikánské liturgie a spirituality.

Pro zbytek článku si dovolím použít formu otázek a odpovědí. Mějte prosím na paměti, že nejsem žádný expert na nic církevního a dostupné informace o této zásadní novince jsou zatím velmi neúplné. Mohu se v čemkoliv mýlit!

Otázky a odpovědi

Co je personální ordinariát?

Nová právně-organizační struktura v Katolické církvi, podobná dnešním vojenským ordinariátům, které v mnoha zemích sdružují vojáky, kteří jsou katolíky. Jedná se o církevní okrsek, což je základní organizační jednotka církve. Tou jsou typicky diecéze, které jsou definovány územně. Personální (osobní) církevní okrsek je však definován osobami, které jsou jeho členy, není tedy vázán na určité území, nebo ne striktně.

Čím se liší personální ordinariát od personální prelatury, jako je Opus Dei?

To se teprve dozvíme. Můj předběžný názor je, že zatímco personální prelatura je globální, personální ordinariáty budou existovat v rámci jednotlivých církevních provincií a budou součástí národních biskupských konferencí. Nebudou však v některých ohledech podřízeny diecézním biskupům, ale budou s nimi spolupracovat.

Kdo bude stát v čele personálního ordinariátu?

Měl by to být ordinář, což může být původně anglikánský biskup nebo osvědčený kněz, který bude vysvěcen na katolického biskupa nebo kněze. Zdá se, že bude vyžadovanou podmínkou, aby žil v celibátě. (I v dnešních východních katolických církvích a pravoslavných církvích, kde mohou být na kněze svěceni ženatí muži, jsou biskupy výhradně celibátníci.)

Budou moci do nových struktur přejít současní ženatí anglikánští kněží a zachovat si své pastýřské postavení?

Nepochybně ano.

Budou moci být pro tyto struktury svěceni noví ženatí kněží?

Nevím, je to jedna z otevřených otázek. Vidím to tak na 50:50.

Budou se moci v těchto nových ordinariátech stát katolickými kněžkami dnešní anglikánské kněžky?

Určitě ne.

Vzniká zde anglokatolická církev s vlastním anglokatolickým obřadem?

Myslím, že ne. Ta by byla globální a ne rozdělená po jednotlivých zemích. Církve anglikánského společenství jsou typicky církvemi národními a tento jejich charakter budou patrně chtít zachovat i případní konvertité, pokud jich bude větší množství.

Bude možné v rámci personálního ordinariátu zachovat dnešní anglikánskou liturgii?

Myslím, že téměř jistě ano, asi s jistými změnami, ale spíše drobnými. Je to jeden z důvodů, proč se to celé dělá. A existuje precedens – již dnes jsou v USA farnosti anglikánských konvertitů, které slaví tuto liturgii.

Kolik anglikánů může přijmout tuto nabídku a vstoupit do Katolické církve?

Různí publicisté odhadují, že v průběhu cca deseti let by mohly do Katolické církve díky tomuto opatření přejít jednotky až desítky tisíc věřících ve Velké Británii a o řád více celosvětově. Půjde pravděpodobně téměř výhradně o praktikující a konzervativně orientované věřící.

Když přejde do Katolické církve celá anglikánská farnost, vezme si s sebou také svůj kostel?

Dobrá otázka! Počítám, že se to bude řešit případ od případu a bude kolem toho nemálo zlé krve.

Vidíme zde možný předobraz toho, jak bude normalizováno postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX, někdy nazýváni „lefébvristé“) v rámci Katolické církve?

Podle mého soudu ano. Rozhodně se taková myšlenka nabízí.

Je to dobrý krok?

To si pište! 🙂

Read Full Post »