Thaddeus J. Kozinski se na webu MercatorNet vrací ke kauze Obamova projevu a čestného doktorátu na University of Notre Dame.
Saruman na Notre Dame
Thaddeus J. Kozinski
Mistrné řeči prezidenta Obamy se mnohde aplaudovalo — ale co vlastně ve skutečnosti řekl?
MercatorNet, 22. 5. 2009
„Ti, kdo tomu hlasu naslouchali neobezřetně, byli jen zřídka schopni zopakovat slova, která slyšeli; a pokud to udělali, divili se, neboť v nich zůstalo jen málo síly. Většinou si pamatovali jen to, že bylo potěšením slyšet ten hlas mluvit; všechno, co řekl, se zdálo být moudré a rozumné, a probouzela se v nich touha rychle souhlasit, aby také vypadali moudře. Když mluvili jiní, zdáli se být v porovnání s ním hrubí a neotesaní; a když se proti tomu hlasu stavěli, vzbuzovalo to hněv v srdcích těch, kdo byli v moci kouzla. U některých kouzlo trvalo pouze po tu dobu, kdy hlas mluvil k nim, a když mluvil k jiným, usmívali se jako ti, kteří kejklířův trik vidí, zatímco jiní na něj udiveně zírají. Mnohým stačil už jen pouhý zvuk toho hlasu, aby byli kouzlem uchváceni; ale u těch, kdo jím byli přemoženi, kouzlo trvalo, i když byli daleko, a stále slyšeli šepot onoho měkkého hlasu a jeho naléhání. Ale nikdo nebyl nezasažen; nikdo neodmítl jeho naléhavé žádosti a příkazy bez námahy mysli a vůle, dokud měl nad tím hlasem jeho pán kontrolu.“
„Sarumanova řeč,“ J. R. R. Tolkien: Pán prstenů, Dvě věže
Přibližně uprostřed svého projevu dne 17. května na univerzitě Notre Dame položil prezident Obama následující otázky:
„Je možné, abychom spojili své ruce při společném úsilí? Jak se účastníme energické debaty jako občané pulzující a různorodé demokracie? Jak zůstává každý z nás pevný ve svých zásadách a bojuje za to, co považuje za správné, aniž by démonizoval ty, kteří právě tak silně zastávají opačná přesvědčení?“
Jsou to podstatné a zásadní otázky, a výstižný a přímočarý způsob, jakým je Obama položil, ukazuje jeho rétorické nadání. Ale Obama udělal víc, než jen předložil svému katolickému publiku podnětné otázky; poskytl na ně i určité odpovědi, přinejmenším těm z posluchačů, kteří nebyli úplně očarováni. Obamovy odpovědi, spolu s filozofickými a teologickými principy, které předpokládají, byly šikovně ukryty za jeho rétoricky vybroušenými, magickými slovy; a když jsou vyneseny na světlo, prozrazují ještě jiné zaklínadlo než to, které se zjevilo na dokonale uhlazeném jazykovém povrchu.
Uprostřed svého projevu vzpomíná Obama na příhodu s křesťanským lékařem, který ho informoval, že ho v nadcházejících volbách nebude volit za prezidenta ne kvůli Obamově „pro-choice“ (volbu potratu schvalující) pozici, ale kvůli nezdvořilému, ideologickému jazyku, v němž byla tato pozice vyjádřena na Obamově internetové stránce. Obama pak publiku řekl, jak ihned změnil stylizaci, vyjádřiv svou naději, že „spolu můžeme žít způsobem, který smiřuje přesvědčení každého z nás s dobrem všech.“ Tato historka myslím poskytuje interpretační klíč k porozumění nejen podstatnému bodu Obamova projevu v Notre Dame, ale rovněž jeho celému politickému projektu, vyjádřenému v mnoha jiných projevech, spisech i činech v prezidentském úřadu.
Smiřující nesmiřitelné
Ta historka je mikrokosmem Obamovy makro-politické vize: pestré společenství lidí s nesmiřitelnými náboženskými a morálními přesvědčeními, žijící společně v pokoji a smíru. „Nesmiřitelnými“ není mé slovo, aby bylo jasno; je Obamovo. Z projevu v Notre Dame:
„Rozumějte – netvrdím, že debata obklopující potraty může nebo má jít stranou. Bez ohledu na to, jak moc bychom se jí možná chtěli vyhnout – majíce na zřeteli, že názory většiny Američanů na tento problém jsou komplexní a dokonce protikladné –, je faktem, že na určité úrovni jsou stanoviska obou táborů nesmiřitelná. Každá ze stran bude nadále předkládat svou věc veřejnosti vášnivě a s přesvědčením. Ale zajisté to můžeme dělat bez toho, že bychom z těch, kdo jsou jiného názoru, dělali karikatury.“
Samozřejmě – z definice nemůže nastat žádné „smíření“ mezi nesmiřitelnými stanovisky, ale Obama zde má na mysli něco zcela jiného. To, co ve světle příhody s lékařem znamená „smířit vlastní přesvědčení s dobrem všech,“ není povzbuzování jiných ke změně názoru na danou věc, nýbrž jednoduše změna způsobu, jímž je názor artikulován, tak, aby nebyl „karikován“ názor opoziční.
Lékařova „pokorná“ žádost o rétorickou zdvořilost a Obamovo pohotové podvolení se jsou modelem pro takové smíření. „Tímto nežádám, abyste se postavil proti potratům,“ parafrázuje Obama lékaře, „ale jen abyste o této záležitosti hovořil férově.“
Vynořuje se však otázka: Proč by někdo, kdo stejně jako pro-life lékař věří, že umělý potrat je promyšlená vražda plně lidské a nevinné osoby, neměl žádat každého, koho potká, třeba i samotného prezidenta, který má nejvíce moci k prosazení kriminalizace umělých potratů, aby se postavil proti potratům? To jest, proč by měl někdo s tak „vášnivým přesvědčením“ posuzovat „férovost“ provražedného vyjadřování víc než pravdu? Proč by měl „nezaujaté vyjadřování“ považovat za důležitější, než mluvit takovým způsobem, aby bylo vraždění co nejúčinněji zastaveno? Vždyť zde mluvíme o záležitosti života a smrti, ne o soukromém názoru na státní daně.
Mohou být hodnoty sblíženy, aniž by se změnily?
Ve své řeči naléhal Obama na všechny Američany, aby „srovnali své nejhlubší hodnoty a svou oddanost s požadavky nové doby,“ to jest, ne aby měnili své hodnoty a zásady, ať už světské nebo náboženské, ale pouze je „srovnali.“ A takové srovnání musí mít něco společného se vzájemnou výměnou mezi oním lékařem a prezidentem Obamou, naším vzorem americké ctnosti.
Dovolte mi trochu pozměnit onu historku, abych pomohl věc lépe pochopit. Píše se rok 1834, a tématem je otroctví, nikoli potraty. Existuje zákon, který dovoluje, aby pán z jakéhokoliv důvodu zabil svého otroka, a díky tomu jsou každý rok zabity tisíce otroků. „Pro-life“ lékař proti tomuto zákonu vystupuje, naproti tomu jeho senátor ho obhajuje. Lékař je ale poté, co mysticky vyslechne během prorockého snu Obamovu budoucí řeč v Notre Dame, fascinován Obamovou „férovou nezaujatostí,“ a rozpoznává, že „požadavky nové doby“ vyžadují, aby už napříště on i ostatní oponenti smrti otroků nepožadovali na obhájcích práva zabíjet otroky změnu stanoviska, leč pouze změnu rétoriky. Tentýž sen má i senátor, díky čemuž rozpoznává, že jeho nejvyšším závazkem je být při podpoře smrti otroků férový a „nekarikovat“ žádný opoziční názor.
Myslím, že závěr je nabíledni: Pokud by rétorická zdvořilost byla maximem vyžadovaným pro „srovnání“ amerických občanů 19. století, měli bychom dodnes legalizované otroctví, pokud nechceme mluvit přímo o genocidě desítek tisíc Afroameričanů. Snad ani není třeba podotýkat, že by nebyl žádný prezident Obama. Nebo si představme, že by prezident navrhoval masovou genocidu „podlidských“ Židů. „Okay,“ ujišťuje prezident onoho lékaře, „budu férový a budu říkat, že jsou docela lidští, zatímco je zabíjíme.“ Každý už jistě chápe.
Ironie, víra a pochybnost
V úvodu jsem řekl, že v otázkách položených v Obamově řeči v Notre Dame nejde jen o Obamovy odpovědi, ale i o teologické a filozofické principy, které jeho odpovědi předpokládají. Více prostoru by mi dovolilo pojednat o nich do větší hloubky; pro tentokrát jen s dovolením osvětlím to, co považuji za centrální filozofický/teologický důvod, proč Obama hájí sociální a politický ideál, který upřednostňuje konverzační férovost před pravdou, a proč používá jako hlavního příkladu téma, které většina Američanů považuje za věc života a smrti. Zde je hlavní klíč, který odemyká Obamův projev:
„Ale také mějte na paměti, že největší ironií víry je to, že nezbytně připouští pochybnost… Tato pochybnost by nás neměla odvádět od víry. Ale měla by nás činit pokornými. Měla by mírnit naše vášně, a přimět nás, abychom se měli na pozoru před povýšeností. Měla by nás přimět, abychom zůstali otevření a zvídaví a dychtiví pokračovat v morální a spirituální debatě, která pro tolik z vás začala mezi těmito zdmi Notre Dame.“
Navrhuji tento filozofičtější a teologičtější překlad:
„Ať už považujeme za pravdivé jakékoliv „hodnoty“ a „povinnosti“, ty, které vyrůstají z naší víry nebo ji jakkoliv zahrnují, musí být zastávány s určitým množstvím nutné pochybnosti – protože „pravda“ v tomto typu záležitostí nemůže být nikdy známa. A právě proto bychom se měli snažit především dále vést, a nikdy ne vyřešit, „morální a spirituální debatu,“ jejímž vcelku dosažitelným cílem není pravda ohledně jakékoliv politické záležitosti (bez ohledu na to, jak moc je v souvislosti s ní ohrožen život), ale „férovost“.
Myslím, že tato interpretace, nebo něco na ten způsob, nejlépe vysvětluje, proč je křesťanský pro-life lékař, projevující toleranci k masovému vraždění dětí v lůně matky, vyzdvihován prezidentem Spojených států jako vzor občanských ctností před skupinou katolických vysokoškolských studentů. Není snad ani zapotřebí podotýkat, že tak relativistické pojetí víry a pravdy je zcela nesmiřitelné s ryzím náboženským světonázorem, který podle Obamy sdílí 90 procent Američanů.
Jakýmpak „nepředpojatým“ hlasům by bylo dovoleno vyjadřovat se v tomto typu „usilovné debaty“? „Karikovali“ by své oponenty ti, kdo by jasně a výslovně odmítli přijmout její relativistická východiska? Druh diskuse, k jehož vedení by nás Obamova „víra“ přinutila, je ve skutečnosti výsměchem debatě, protože znevažuje smysl každé debaty, objevování pravdy, a tudíž znevažuje i lidské bytosti, které se jí účastní, protože naší největší touhou je znát pravdu, milovat ji a podle ní jednat.
S pravdou zatemněnou „férovou“ rétorikou coby politickým „summorum bonum“ (nejvyšším dobrem), nemáme nic, co by bránilo nejsilnějším a nejbezohlednějším – třebaže, samozřejmě, rétoricky „férovým“ –, aby uplatňovali svou moc nad slabšími. Jistě, pro-life lékaři by velmi hezky mluvili se všemi pro-choice lékaři; a mezitím by byly lidské bytosti masakrovány ještě v matčině lůně.
Promiňte, pane prezidente univerzity Notre Dame, já, níže podepsaný, férově, nebo snad ne, odmítám účast na Obamově „obnově“ politického života, v solidaritě se všemi dětmi zabitými v minulosti i budoucnosti díky amorálnímu kulturnímu, duchovnímu a politickému klimatu, které je jen zhoršováno Obamovým chytře zakrývaným relativismem, v němž je s nejslabšími a nejbezbrannějšími zacházeno nepříliš férově. Prezident Obama od nás žádá, abychom nekarikovali jiné americké občany. Dobrá. My po něm ale vyžadujme, aby je nedovolil zabíjet.
Dr. Thaddeus J. Kozinski je asistujícím profesorem humanistických studií na Wyoming Catholic College v Landeru ve Wyomingu, USA.
Přeložil P. Ladislav Nosek, SJ.
Pozn.:
Saruman je postava z románu Pán Prstenů J. R. R. Tolkiena. Jde o mocného a původně dobrého čaroděje, který se snaží manévrovat mezi zlem a dobrem, dělá stále větší kompromisy se zlem a nakonec se přidá na stranu zla, které je v románu personifikováno postavou temného mága Saurona.
Read Full Post »
Očima oslíka 