Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘P. Ladislav Nosek SJ’

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje 🙂 ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše „reportážního“ charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z „antipetice,“ která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo „normalizační“ pamflet?

P. Josef Ptáček: „Otevřený dopis“ aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze „žehlit“ (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: „Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí „jako doma“ a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?“ Řekněte, pane Palíšku – jaké „nevývratné“ logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou „vyšší mocí.“ Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Read Full Post »

Thaddeus J. Kozinski se na webu MercatorNet vrací ke kauze Obamova projevu a čestného doktorátu na University of Notre Dame.

Saruman na Notre Dame

Thaddeus J. Kozinski

Mistrné řeči prezidenta Obamy se mnohde aplaudovalo — ale co vlastně ve skutečnosti řekl?

MercatorNet, 22. 5. 2009

„Ti, kdo tomu hlasu naslouchali neobezřetně, byli jen zřídka schopni zopakovat slova, která slyšeli; a pokud to udělali, divili se, neboť v nich zůstalo jen málo síly. Většinou si pamatovali jen to, že bylo potěšením slyšet ten hlas mluvit; všechno, co řekl, se zdálo být moudré a rozumné, a probouzela se v nich touha rychle souhlasit, aby také vypadali moudře. Když mluvili jiní, zdáli se být v porovnání s ním hrubí a neotesaní; a když se proti tomu hlasu stavěli, vzbuzovalo to hněv v srdcích těch, kdo byli v moci kouzla. U některých kouzlo trvalo pouze po tu dobu, kdy hlas mluvil k nim, a když mluvil k jiným, usmívali se jako ti, kteří kejklířův trik vidí, zatímco jiní na něj udiveně zírají. Mnohým stačil už jen pouhý zvuk toho hlasu, aby byli kouzlem uchváceni; ale u těch, kdo jím byli přemoženi, kouzlo trvalo, i když byli daleko, a stále slyšeli šepot onoho měkkého hlasu a jeho naléhání. Ale nikdo nebyl nezasažen; nikdo neodmítl jeho naléhavé žádosti a příkazy bez námahy mysli a vůle, dokud měl nad tím hlasem jeho pán kontrolu.“

„Sarumanova řeč,“ J. R. R. Tolkien: Pán prstenů, Dvě věže

Přibližně uprostřed svého projevu dne 17. května na univerzitě Notre Dame položil prezident Obama následující otázky:

„Je možné, abychom spojili své ruce při společném úsilí? Jak se účastníme energické debaty jako občané pulzující a různorodé demokracie? Jak zůstává každý z nás pevný ve svých zásadách a bojuje za to, co považuje za správné, aniž by démonizoval ty, kteří právě tak silně zastávají opačná přesvědčení?“

Jsou to podstatné a zásadní otázky, a výstižný a přímočarý způsob, jakým je Obama položil, ukazuje jeho rétorické nadání. Ale Obama udělal víc, než jen předložil svému katolickému publiku podnětné otázky; poskytl na ně i určité odpovědi, přinejmenším těm z posluchačů, kteří nebyli úplně očarováni. Obamovy odpovědi, spolu s filozofickými a teologickými principy, které předpokládají, byly šikovně ukryty za jeho rétoricky vybroušenými, magickými slovy; a když jsou vyneseny na světlo, prozrazují ještě jiné zaklínadlo než to, které se zjevilo na dokonale uhlazeném jazykovém povrchu.

Uprostřed svého projevu vzpomíná Obama na příhodu s křesťanským lékařem, který ho informoval, že ho v nadcházejících volbách nebude volit za prezidenta ne kvůli Obamově „pro-choice“ (volbu potratu schvalující) pozici, ale kvůli nezdvořilému, ideologickému jazyku, v němž byla tato pozice vyjádřena na Obamově internetové stránce. Obama pak publiku řekl, jak ihned změnil stylizaci, vyjádřiv svou naději, že „spolu můžeme žít způsobem, který smiřuje přesvědčení každého z nás s dobrem všech.“ Tato historka myslím poskytuje interpretační klíč k porozumění nejen podstatnému bodu Obamova projevu v Notre Dame, ale rovněž jeho celému politickému projektu, vyjádřenému v mnoha jiných projevech, spisech i činech v prezidentském úřadu.

Smiřující nesmiřitelné

Ta historka je mikrokosmem Obamovy makro-politické vize: pestré společenství lidí s nesmiřitelnými náboženskými a morálními přesvědčeními, žijící společně v pokoji a smíru. „Nesmiřitelnými“ není mé slovo, aby bylo jasno; je Obamovo. Z projevu v Notre Dame:

„Rozumějte – netvrdím, že debata obklopující potraty může nebo má jít stranou. Bez ohledu na to, jak moc bychom se jí možná chtěli vyhnout – majíce na zřeteli, že názory většiny Američanů na tento problém jsou komplexní a dokonce protikladné –, je faktem, že na určité úrovni jsou stanoviska obou táborů nesmiřitelná. Každá ze stran bude nadále předkládat svou věc veřejnosti vášnivě a s přesvědčením. Ale zajisté to můžeme dělat bez toho, že bychom z těch, kdo jsou jiného názoru, dělali karikatury.“

Samozřejmě – z definice nemůže nastat žádné „smíření“ mezi nesmiřitelnými stanovisky, ale Obama zde má na mysli něco zcela jiného. To, co ve světle příhody s lékařem znamená „smířit vlastní přesvědčení s dobrem všech,“ není povzbuzování jiných ke změně názoru na danou věc, nýbrž jednoduše změna způsobu, jímž je názor artikulován, tak, aby nebyl „karikován“ názor opoziční.

Lékařova „pokorná“ žádost o rétorickou zdvořilost a Obamovo pohotové podvolení se jsou modelem pro takové smíření. „Tímto nežádám, abyste se postavil proti potratům,“ parafrázuje Obama lékaře, „ale jen abyste o této záležitosti hovořil férově.“

Vynořuje se však otázka: Proč by někdo, kdo stejně jako pro-life lékař věří, že umělý potrat je promyšlená vražda plně lidské a nevinné osoby, neměl žádat každého, koho potká, třeba i samotného prezidenta, který má nejvíce moci k prosazení kriminalizace umělých potratů, aby se postavil proti potratům? To jest, proč by měl někdo s tak „vášnivým přesvědčením“ posuzovat „férovost“ provražedného vyjadřování víc než pravdu? Proč by měl „nezaujaté vyjadřování“ považovat za důležitější, než mluvit takovým způsobem, aby bylo vraždění co nejúčinněji zastaveno? Vždyť zde mluvíme o záležitosti života a smrti, ne o soukromém názoru na státní daně.

Mohou být hodnoty sblíženy, aniž by se změnily?

Ve své řeči naléhal Obama na všechny Američany, aby „srovnali své nejhlubší hodnoty a svou oddanost s požadavky nové doby,“ to jest, ne aby měnili své hodnoty a zásady, ať už světské nebo náboženské, ale pouze je „srovnali.“ A takové srovnání musí mít něco společného se vzájemnou výměnou mezi oním lékařem a prezidentem Obamou, naším vzorem americké ctnosti.

Dovolte mi trochu pozměnit onu historku, abych pomohl věc lépe pochopit. Píše se rok 1834, a tématem je otroctví, nikoli potraty. Existuje zákon, který dovoluje, aby pán z jakéhokoliv důvodu zabil svého otroka, a díky tomu jsou každý rok zabity tisíce otroků. „Pro-life“ lékař proti tomuto zákonu vystupuje, naproti tomu jeho senátor ho obhajuje. Lékař je ale poté, co mysticky vyslechne během prorockého snu Obamovu budoucí řeč v Notre Dame, fascinován Obamovou „férovou nezaujatostí,“ a rozpoznává, že „požadavky nové doby“ vyžadují, aby už napříště on i ostatní oponenti smrti otroků nepožadovali na obhájcích práva zabíjet otroky změnu stanoviska, leč pouze změnu rétoriky. Tentýž sen má i senátor, díky čemuž rozpoznává, že jeho nejvyšším závazkem je být při podpoře smrti otroků férový a „nekarikovat“ žádný opoziční názor.

Myslím, že závěr je nabíledni: Pokud by rétorická zdvořilost byla maximem vyžadovaným pro „srovnání“ amerických občanů 19. století, měli bychom dodnes legalizované otroctví, pokud nechceme mluvit přímo o genocidě desítek tisíc Afroameričanů. Snad ani není třeba podotýkat, že by nebyl žádný prezident Obama. Nebo si představme, že by prezident navrhoval masovou genocidu „podlidských“ Židů. „Okay,“ ujišťuje prezident onoho lékaře, „budu férový a budu říkat, že jsou docela lidští, zatímco je zabíjíme.“ Každý už jistě chápe.

Ironie, víra a pochybnost

V úvodu jsem řekl, že v otázkách položených v Obamově řeči v Notre Dame nejde jen o Obamovy odpovědi, ale i o teologické a filozofické principy, které jeho odpovědi předpokládají. Více prostoru by mi dovolilo pojednat o nich do větší hloubky; pro tentokrát jen s dovolením osvětlím to, co považuji za centrální filozofický/teologický důvod, proč Obama hájí sociální a politický ideál, který upřednostňuje konverzační férovost před pravdou, a proč používá jako hlavního příkladu téma, které většina Američanů považuje za věc života a smrti. Zde je hlavní klíč, který odemyká Obamův projev:

„Ale také mějte na paměti, že největší ironií víry je to, že nezbytně připouští pochybnost… Tato pochybnost by nás neměla odvádět od víry. Ale měla by nás činit pokornými. Měla by mírnit naše vášně, a přimět nás, abychom se měli na pozoru před povýšeností. Měla by nás přimět, abychom zůstali otevření a zvídaví a dychtiví pokračovat v morální a spirituální debatě, která pro tolik z vás začala mezi těmito zdmi Notre Dame.“

Navrhuji tento filozofičtější a teologičtější překlad:

„Ať už považujeme za pravdivé jakékoliv „hodnoty“ a „povinnosti“, ty, které vyrůstají z naší víry nebo ji jakkoliv zahrnují, musí být zastávány s určitým množstvím nutné pochybnosti – protože „pravda“ v tomto typu záležitostí nemůže být nikdy známa. A právě proto bychom se měli snažit především dále vést, a nikdy ne vyřešit, „morální a spirituální debatu,“ jejímž vcelku dosažitelným cílem není pravda ohledně jakékoliv politické záležitosti (bez ohledu na to, jak moc je v souvislosti s ní ohrožen život), ale „férovost“.

Myslím, že tato interpretace, nebo něco na ten způsob, nejlépe vysvětluje, proč je křesťanský pro-life lékař, projevující toleranci k masovému vraždění dětí v lůně matky, vyzdvihován prezidentem Spojených států jako vzor občanských ctností před skupinou katolických vysokoškolských studentů. Není snad ani zapotřebí podotýkat, že tak relativistické pojetí víry a pravdy je zcela nesmiřitelné s ryzím náboženským světonázorem, který podle Obamy sdílí 90 procent Američanů.

Jakýmpak „nepředpojatým“ hlasům by bylo dovoleno vyjadřovat se v tomto typu „usilovné debaty“? „Karikovali“ by své oponenty ti, kdo by jasně a výslovně odmítli přijmout její relativistická východiska? Druh diskuse, k jehož vedení by nás Obamova „víra“ přinutila, je ve skutečnosti výsměchem debatě, protože znevažuje smysl každé debaty, objevování pravdy, a tudíž znevažuje i lidské bytosti, které se jí účastní, protože naší největší touhou je znát pravdu, milovat ji a podle ní jednat.

S pravdou zatemněnou „férovou“ rétorikou coby politickým „summorum bonum“ (nejvyšším dobrem), nemáme nic, co by bránilo nejsilnějším a nejbezohlednějším – třebaže, samozřejmě, rétoricky „férovým“ –, aby uplatňovali svou moc nad slabšími. Jistě, pro-life lékaři by velmi hezky mluvili se všemi pro-choice lékaři; a mezitím by byly lidské bytosti masakrovány ještě v matčině lůně.

Promiňte, pane prezidente univerzity Notre Dame, já, níže podepsaný, férově, nebo snad ne, odmítám účast na Obamově „obnově“ politického života, v solidaritě se všemi dětmi zabitými v minulosti i budoucnosti díky amorálnímu kulturnímu, duchovnímu a politickému klimatu, které je jen zhoršováno Obamovým chytře zakrývaným relativismem, v němž je s nejslabšími a nejbezbrannějšími zacházeno nepříliš férově. Prezident Obama od nás žádá, abychom nekarikovali jiné americké občany. Dobrá. My po něm ale vyžadujme, aby je nedovolil zabíjet.

Dr. Thaddeus J. Kozinski je asistujícím profesorem humanistických studií na Wyoming Catholic College v Landeru ve Wyomingu, USA.

Přeložil P. Ladislav Nosek, SJ.

Pozn.:
Saruman je postava z románu Pán Prstenů J. R. R. Tolkiena. Jde o mocného a původně dobrého čaroděje, který se snaží manévrovat mezi zlem a dobrem, dělá stále větší kompromisy se zlem a nakonec se přidá na stranu zla, které je v románu personifikováno postavou temného mága Saurona.

Read Full Post »

Jak uvedl server Jesuit.cz, jáhen Ladislav Nosek bude vysvěcen na kněze:

sobota 18.4.2009 12:15

Svátost kněžství bude v brněnském kostele Nanebevzetí Panny Marie („u jezuitů“) udělena Ladislavu Noskovi SJ z rukou brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho.

Spolu s celou Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova zve srdečně k účasti i kandidát svěcení.

Primice bude hned další den:

neděle, 19.4.2009 15:00

Na primiční mši svatou v kostele sv. Ignáce v Jihlavě zve Ladislav Nosek a Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova.

Laďa Nosek je můj přítel a to si pokládám za velkou čest. Je mužem mnoha kvalit. Mimo jiné to umí s Photoshopem. 😉

Read Full Post »