Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Řím’

Podruhé od svého zvolení papežem jmenoval Svatý Otec František nové kardinály. Patnáct z nich je mladších 80 let a tedy potenciálních volitelů. Dalších pět je starších – jsou mezi nimi emeritní arcibiskupové a apoštolský nuncius.

Kardinálové volitelé, mladší 80 let

 
Dominique Mamberti, prefekt Apoštolské signatury (jednoho ze tří tribunálů – „nejvyšších soudů“ – katolické církve)
Manuel José Macário do Nascimento Clemente, patriarcha Lisabonu (Portugalsko)
Berhaneyesus Demerew Souraphiel, C.M., arcibiskup Addis Abeby (Etiopie).
John Atcherley Dew, arcibiskup Wellingtou (Nový Zéland).
Edoardo Menichelli, arcibiskup Ancona-Osimo (Itálie).
Pierre Nguyên Vn Nhon, arcibiskup Hanoje (Vietnam).
Alberto Suárez Inda, arcibiskup Morelia (Mexiko).
Charles Maung Bo, S.D.B., arcibiskup Yangonu (Myanmar).
Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij, arcibiskup Bangkoku (Thajsko).
Francesco Montenegro,arcibiskup Agrigenta (Itálie).
Daniel Fernando Sturla Berhouet, S.D.B., arcibiskup Montevidea (Uruguay).
Ricardo Blázquez Pérez, arcibiskup Valladolidu (Španělsko).
José Luis La.cunza Maestrojuán, O.A.R., biskup města David (Panama).
Arlindo Gomes Furtado, biskup Santiaga de Cabo Verde (Cape Verde).
Soane Patita Paini Mafi, biskup města Tonga (Ostrovy Tonga).

Kardinálové starší 80 let

 
José de Jesús Pimiento Rodríguez, emeritní arcibiskup Manizales (Kolumbie).
Luigi De Magistris, arcibiskup, emeritní pro-penitenciář Apoštolské penitenciárie (druhého ze tří vatikánských tribunálů)
Karl-Joseph Rauber, apoštolský nuncius
Luis Héctor Villalba, emeritní arcibiskup Tucumánu (Mexiko).
Júlio Duarte Langa, emeritní arcibiskup Xai-Xai (Mozambik).
 
Možná ještě napíši podrobnější komentář, teď jen jeden letmý postřeh: Není mezi nimi žádný jezuita.
 

Reklamy

Read Full Post »

Asi jste si všimli, že můj blog v posledním půl roce, ne-li roce, téměř spí. Mám opravdu velmi málo času, ale také mnoho na srdci a je třeba najít nějaký časově nenáročný způsob, jak to sdělit. Naštěstí máme Svatého Otce Benedikta XVI., který často vyslovuje velmi podobné myšlenky, jaké bych chtěl sdělit sám, a formuluje je daleko lépe, než by se to kdy mohlo podařit Oslíkovi.

Budu zde publikovat malou sérii papežových promluv ze Světového dne mladých v Madridu 2011. První je pozoruhodná promluva Benedikta XVI. ke španělským profesorům v El Escorial v pátek 19. srpna:

Samolibost uzavírá přístup k pravdě

Benedikt XVI. na setkání s univerzitními učiteli, Madrid – Escorial

Pane kardinále, arcibiskupe Madridu,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí otcové augustiniáni,
Slovutní profesoři a profesorky,
Vážení představitelé,
Drazí přátelé,

Velice toužebně jsem očekával setkání s vámi, mladí vyučující španělských univerzit, kteří za ne vždycky snadných okolností skvěle spolupracujete při šíření pravdy. Srdečně vás zdravím a děkuji za laskavá slova na uvítanou, jakož i za obdivuhodné provedení hudební skladby, jež zazněla v tomto klášteře nemalé umělecké hodnoty, výmluvně dosvědčující staletý život modlitby a studia. Na tomto tak příznačném místě se ve strohém kameni harmonicky snoubí rozum a víra a vytváří tak jeden z nejslavnějších monumentů Španělska.

Zvlášť srdečně zdravím rovněž ty, kteří se v těchto dnech účastnili v Avile Světového kongresu katolických univerzit na téma: „Identita a poslání katolické univerzity“.

Když jsem zde spolu s vámi, vybavují se mi v mysli moje první kroky jakožto profesora na univerzitě v Bonnu. Třebaže byly tehdy ještě zřetelné válečné rány a nezřídka panovala materiální nouze, všechno bylo překonáváno nadšením a zaujetím, setkáváním s kolegy různých disciplín a touhou dát odpověď na základní a nejzazší neklid studentů. Tato univerzita, kterou jsem prožíval spolu s profesory a studenty, kteří společně hledají pravdu ve všech vědních oborech, anebo – jak by řekl Alfons X. zvaný Moudrý – toto „shromáždění mistrů a žáků se stejnou vůlí a cílem osvojovat si vědění“ (Siete partidas, partida II, tit. XXXI) objasňuje význam a také definici univerzity.

V mottu těchto Světových dnů mládeže „Zakořeněni v Kristu, na něm stavějte a buďte pevni ve víře“ (srov. Kol 2, 7) můžete nalézt inspiraci k lepšímu porozumění své existence a svého poslání. V tomto smyslu, jak jsem již napsal v rámci příprav na tyto dny v Poselství k mládeži, opisují výrazy „zakořenit, stavět a upevnit“ solidní základy pro život.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno, a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha.

Nicméně, kde najdou mladí lidé tyto opěrné body v rozdrobené a nestabilní společnosti? Někdy se má za to, že poslání univerzitního pedagoga spočívá dnes výlučně ve formování kompetentních a schopných profesionálů, kteří budou přesně a stále uspokojovat poptávku trhu. Tvrdí se také, že za nynějších okolností je třeba preferovat jedině technické schopnosti. Tato užitková vize vzdělávání – i univerzitního – dnes skutečně prosakuje zejména z různých oblastí mimo univerzitu. Nicméně vy, kteří jste jako já prožili univerzitu a nyní působíte jako univerzitní učitelé, cítíte bezpochyby touhu po něčem vznešenějším, co odpovídá všem dimenzím, které tvoří člověka. Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul. Pravá idea univerzity je naopak přesně tím, co nás chrání před takovouto reduktivní a znetvořenou vizí lidství.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele.

V tom je vaše důležité a životní poslání. Vy jste těmi, kteří máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“ (Caritas in veritate, 30). Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15).

To všechno nás vybízí, abychom neustále hleděli ke Kristu, v jehož tváři se zračí Pravda, která nás osvěcuje, ale která je také cestou, jež nás vede k nepomíjivé plnosti. On je Pocestným, jenž stojí po našem boku a svou láskou nás nese. Zapustíte-li v něm kořeny, povedete dobře naši mládež. V této naději vás svěřuji ochraně Panny Marie, Trůnu moudrosti, aby z vás učinila spolupracovníky svého Syna a přivedla vás k životu, jenž bude smysluplný pro vás samotné a vaše studenty obdaří poznáním a vírou.

Přeložil Milan Glaser, Radio Vatikán

Read Full Post »

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

Otec Josef Koláček SJ, redaktor a dříve dlouholetý vedoucí české redakce Radia Vatikán, je rodákem z Brna-Bystrce. Každý rok krátce navštěvuje starou vlast a obvykle přitom nevynechá Brno.

P. Josef Koláček v Radiu Proglas v červenci 2010

P. Josef Koláček v Radiu Proglas v červenci 2010

Letos bude mít veřejnost příležitost se s ním setkat a to vícekrát.

Ve čtvrtek 12. 5. v 18:30 ve farním kostele sv. Janů v Brně-Bystrci (mapa) povede P. Josef Koláček májovou pobožnost a bude sloužit mši svatou. Po mši bude následovat beseda.

V pondělí 16. 5. ve 20:00 v kostele Nanebevzetí Panny Marie (u jezuitů – mapa) bude setkání s P. Josefem Koláčkem pořádané Vysokoškolským katolickým hnutím.

Na programu je:

  • Imaginární interwiev s naším bílým mučedníkem P. Antonínem Zgarbíkem S.J., obětí komunistických žalářů
  • špidlíkovské elogium Tomáše kardinála Špidlíka – gobelin utkaný z jeho vybraných vrtipů a
  • Devět zázraků při atentátu na Jana Pavla II. – 13. 5. 1981

Oslík doporučuje! 🙂

Read Full Post »

Založil jsem včera nový blog, v angličtině, na kterém hodlám – byť asi velmi zřídka – psát poznámky o mobilních telefonech.

Přečtěte si první příspěvek o strategickém partnerství Microsoftu a Nokie.

Read Full Post »

Marcus Tullius Cicero (106 - 43 př. Kr.)
Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. Kr.)

8. 10. 2010 jsem zde publikoval tento Ciceronovi připosovaný citát:

Rozpočet by měl být vyvážený,
státní pokladna by se měla znovu naplnit,
veřejný dluh by se měl snížit,
arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem,
pomoc cizím zemím by se měla omezit,
pokud Řím nemá přijít na mizinu.

Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho,
aby žili z veřejné podpory.

Marcus Tullius Cicero v roce 55 před Kristem

Zdroj: Dorazilo mailem.

Žel, nepodařilo se mi ověřit jeho autenticitu. I když se vyskytuje na internetu na mnoha místech, není nikde uvedeno, ze kterého Ciceronova spisu pochází.  Známý mě upozornil na tuto informaci na Wikipedii:

The following quotes are sometimes wrongly attributed to Cicero. In fact, they come from a novel about Cicero by Taylor Caldwell, and are not found in any of Cicero’s actual writings:

Antonius heartily agreed with him [sc. Cicero] that the budget should be balanced, that the Treasury should be refilled, that the public debt should be reduced, the arrogance of the generals should be tempered and controlled, that assistance to foreign lands should be curtailed lest Rome become bankrupt, that the mobs should be forced to work and not depend on government for subsistence, and that prudence and frugality should be put into practice as soon as possible.

  • Taylor Caldwell in her novel based on the life of Cicero, A Pillar of Iron (1965), p. 483 of the 1965 edition published by Doubleday (Garden City, NY.)

Wikipedia se pochopitelně nezřídka mýlí a Taylor Caldwellová mohla při psaní svého románu vyjít z existujícího citátu a pouze jej pozměnit. Ostatně někteří na internetu tvrdí, že to právě takto bylo. Ale dokud nezjistím, v jakém textu Marca Tullia Cicera se takový výrok vyskytuje, budu jej považovat za fiktivní.

Read Full Post »

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Older Posts »