Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Lidé’ Category

V pondělí 17. 10. 2011 proběhlo v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně po studentské mši autorské čtení P. Josefa Koláčka SJ, nestora české redakce Radia Vatikán. Přečetl svůj fiktivní rozhovor se sv. Anežkou Českou.

Velmi pěkná rozmluva bude 13. 11. vysílána italskou redakcí vatikánského rádia, ve zdramatizované podobě v italštině.

Udělal jsem tam pár snímků – pouze mobilem, tedy v omezené kvalitě. Zde jsou.

Reklamy

Read Full Post »

Ve čtvrtek večer zveřejnil iDNES.cz tuto zprávu:

Vatikán do ČR posílá velvyslance, kterého z Irska stáhl za kritiku církve

28. července 2011  21:22

Vatikán vysílá do Prahy jako apoštolského nuncia, tedy velvyslance, Giuseppeho Leanzu. Na nový post přichází z Irska, odkud ho Vatikán po kritice přístupu katolické církve k možným případům pedofilie tento týden povolal ke konzultacím.

Napsal to irský portál thejournal.ie s tím, že české ministerstvo zahraničí již jeho diplomatické působení schválilo.

Apoštolská nunciatura v Praze, tedy vatikánské velvyslanectví, je bez vedení od května, kdy arcibiskup Diego Causero přešel na obdobnou pozici ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku.

Causero v Praze zastával post velvyslance od dubna 2004.

Ještě screenshot:

iDNES: Nuncius Giuseppe Leanza, 2011-07-28

Jak si tuto zprávu vykládáte, milí čtenáři? Správný výklad uvedených slov je zcela jasně ten, že arcibiskup Giuseppe Leanza byl stažen z Irska, protože kritizoval Církev.

V článku není nikde výslovně napsáno „Leanza kritizoval Církev“, ale protože se v něm neobjevuje žádný jiný subjekt, kterému by onu kritiku bylo možné připsat, čtenář neznalý fakt si daný text nemůže vyložit jinak. V nadpise použitá vazba „za kritiku církve“ navíc ani jiný výklad nepřipouští. Muselo by tam být třeba „kvůli kritice církve“, aby byl dvojí význam sdělení alespoň možný, i pak by se ovšem jako logičtější jevil výklad, v němž je nuncius původcem oné kritiky.

Arcibiskup Leanza ovšem Církev nekritizoval. Česká redakce Radia Vatikán uvedla 25. 7.:

Z Irska povolán do Říma apoštolský nuncius

Vatikán. Svatý stolec vydal tiskové sdělení, ve kterém oznamuje, že státní sekretariát povolal ke konzultacím apoštolského nuncia Irska, mons. Giuseppe Leanza. Stalo se tak v důsledku zprávy irské vládní komise, zveřejněné 13. července, která se týká případů zneužívání mladistvých některými kněžími v diecézi Cloyne. Za stručným sdělením státního sekretariátu Svatého stolce patrně stojí snaha formulovat odpověď na obvinění, vznesené irským premiérem a parlamentem na adresu Svatého stolce, který měl prý bránit vyšetřování případů zneužití státními institucemi. Vyplývá to ze slov zástupce ředitele tiskového střediska O. Cira Benedettiniho, který v odpovědi na otázky novinářů poznamenal, že odvolání nuncia na konzultace do Říma je opatření, které Svatý stolec používá velmi zřídka, ale které je v tomto případě výrazem seriózního přístupu k celé záležitosti a také ochoty podat objektivní a náležitou odpověď na postoj irské vlády, který byl Svatým stolcem přijat s údivem a s určitým politováním.

A podívejme se ještě na zprávu agentury Rome Reports:

July 25, 2011. (Romereports.com) Just days after Ireland’s Prime Minister openly criticized the Vatican for its handling of sex abuse cases, the Vatican announced it’s recalling Ireland’s nuncio back to Rome for “consultations.”

It’s extremely unusual for the Vatican to take this type of action. The announcement states the recall is a way for Church officials in Rome to consult with the ambassador before the Holy See sends out its official response to Ireland’s government regarding the ‚Cloyne Report.‘

Podle wikipedie ostatně arcibiskupu Leanzovi právě v polovině roku 2011 končí jeho mandát v Irsku, nejspíše by tedy tak jako tak byl touto dobou poslán do jiné země.

iDNES tedy z události Mons. Leanza byl stažen z Dublinu na protest proti kritice Církve z úst irského premiéra udělala zprávu Mons. Leanza byl stažen z Dublinu, protože kritizoval Církev.

Možná jsme až příliš kritičtí vůči bulvárnímu tisku. Jeho zpravodajství má podle všeho naprosto stejnou kvalitu, jako zpravodajství tzv. seriózní, rozdíl je pouze v tom, že u bulváru většina čtenářů už předem ví, že pravdivé informace nemůže očekávat.

Read Full Post »

P. ThLic. Jan Balík byl od 1. 7. 2011 jmenován ředitelem České biskupské konference. Alespoň tak to vypadá podle této stránky:

P. Jan Balík - ředitel ČBK

P. Jan Balík - ředitel ČBK

Podobná funkce dosud v ČBK neexistovala. ČBK měla pouze předsedu, kterým je Mons. Dominik Duka, pražský arcibiskup.

Co to znamená? Snad se vloudila chybička a otec Jan je „jen“ novým ředitelem Sekce pro mládež České biskupské konference? 🙂 Oslík gratuluje!

Read Full Post »

Copak asi zpívají tito dobře naladění pánové?

Odkaz na zdroj fotografie

Nabízím svůj tip:

A o koho jde? Malá nápověda.

Read Full Post »

Zítra, v neděli 7. 11. (pozoruhodné to datum mimochodem, vzpomínáte?), si přede mší v 8 hodin ráno na ČRo 3 Vltava pusťte pořad Duchovní hudba (3/3):

Vzpomínání a rozpomínání (3/3). Cyrilská jednota na Královských Vinohradech za Jaroslava Duška. V podání Farní Cyrilské jednoty u sv. Ludmily pod vedením Jaroslava Duška zazní ze zvukových dokumentů ze 30. – 40. let 20. století skladby F. Picky, O. Horníka a další, dále uslyšíme části Stabat Mater J. B. Foerstera. S pamětníky – dcerou Jaroslava Duška Lidmilou Petrusovou a bývalými členy svatoludmilského sboru Evženem Kindlerem a Františkem Mátlem – hovoří muzikolog Tomáš Slavický. Redakční spolupráce Marcela Kubartová.  (60min.)

Rád bych vás upozornil také na dva díly velmi podobného loňského pořadu Radost ze služby, které si můžete pustit ze záznamu.

Radost ze služby (1/4): Rozhovory s Janem Blablou
Radost ze služby (2/4): Rozhovory s Janem Blablou

Rozhovor s letošním osmdesátníkem Janem Blablou, povoláním fyzikem, krom toho však také skladatelem, varhaníkem a od roku 1960 regenschorim v kostele svatého Ignáce v Praze. V pořadu zazní autorovy skladby Choral a Cantabile, záznamy provedení svatoignáckého sboru, autorových varhanních improvizací a interpretací varhanních skladeb. S Janem Blablou hovoří Tomáš Slavický, pořad připravili Jitka a Tomáš Slavičtí, spolupracovala Marcela Kubartová.

Pořady o zasloužilých liturgických varhanících a sbormistrech by se klidně mohly jmenovat třeba Svatí mezi námi. Bývají to nesmírně pozoruhodní lidé.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Britský režisér Roland Joffé dokončuje film Zde jsou draci (There Be Dragons) o sv. Josemaríi Escrivá, zakladateli Opus Dei. Hlavní část filmu se odehrává za španělské občanské války, více si můžete přečít  na mém blogu.

Od loňského listopadu došlo k posunutí uvedení do kin z poloviny roku 2010 na rok 2011. (Že by Velikonoce?) Nicméně se již alespoň můžeme podívat na první oficiální trailer:

Světce hraje Charlie Cox.

Read Full Post »

Older Posts »