Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Únor, 2009

Oficiální překlad Tiskového střediska ČBK:

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K POSTNÍ DOBĚ 2009

„Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,2)

 

Drazí bratři a sestry!

Postní doba představuje cestu intenzivního duchovního cvičení. Na jejím začátku nám liturgie znovu předkládá praxi trojího pokání, velmi ceněnou v biblické i křesťanské tradici: modlitbu, almužnu a půst. Má nás disponovat k tomu, abychom lépe oslavili Velikonoce a získali zkušenost s Boží mocí, která – podle toho, co uslyšíme o velikonoční vigilii – „zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost; zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.“[1] Ve svém obvyklém Poselství k postní době bych se chtěl letos zastavit zvláště u úvahy o smyslu postu. Postní doba nám připomíná čtyřicet dní postu, které prožil Pán na poušti před začátkem své veřejné činnosti. V evangeliu čteme: „Potom byl Ježíš vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,1-2). Tak jako Mojžíš před přijetím desek Zákona (srov. Ex 34,28), tak jako Eliáš před svým setkáním s Pánem na hoře Choreb (srov. 1 Král 19,8), tak i Ježíš se modlitbou a postem připravoval na své poslání, jehož počátkem byla tvrdá srážka s pokušitelem.

Můžeme se ptát, jakou cenu a jaký smysl má pro nás křesťany odepírat si něco, co samo o sobě je dobré a užitečné pro udržování našeho života. Svatá Písma a celá křesťanská tradice nás učí, že půst nám velmi pomáhá, abychom se vyhnuli hříchu a všemu, co k němu vede. Proto se v dějinách spásy častěji vrací výzva k postu. Už na prvních stránkách Písma svatého přikazuje Pán člověku, aby se zdržoval zakázaného ovoce: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť v den, kdy bys z něho pojedl, musíš zemřít!“ (Gn 2,16-17). Když sv. Basil komentuje tento Boží příkaz, říká, že „půst byl nařízen v ráji“ a „první takové nařízení dostal Adam.“ Z toho činí závěr: „Výraz ‚nebudeš jíst‘ je zákonem o postu a zdrženlivosti.“[2] Protože jsme všichni zatíženi hříchem a jeho důsledky, nabízí se nám půst jako prostředek pro znovunavázání přátelství s Bohem. Tak to učinil Ezdráš před cestou zpět z exilu do Zaslíbené země, když vyzýval shromážděný lid k postu a říkal: „Abychom se před svým Bohem pokořili“ (Ezd 8,21). Všemohoucí vyslyšel jejich modlitbu a zajistil jim svou přízeň a svou ochranu. Obdobně to učinili obyvatelé Ninive, kteří byli citliví na Jonášovu výzvu k pokání a na znamení své upřímnosti vyhlásili půst slovy: „Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme“ (Jon 3,9). I tehdy Bůh viděl jejich činy a ušetřil je.

V Novém zákoně vynáší Ježíš na světlo hluboký smysl postu, když napadá postoj farizejů, kteří úzkostlivě dodržovali příkazy Zákona, ale jejich srdce bylo od Boha daleko. I jinde Božský Učitel opakuje, že pravý půst spočívá spíše v plnění vůle Nebeského Otce, který „vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,18). On sám v tom dává příklad svou odpovědí ďáblovi na konci čtyřiceti dní, které prožil na poušti: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). Pravý půst je tedy zaměřen na to, abychom jedli „pravý pokrm“, kterým je konání Otcovy vůle (srov. Jan 4,34). Jestliže tedy Adam neuposlechl Božího příkazu, že „nesmí jíst ovoce ze stromu poznání dobra a zla,“ postem má věřící v úmyslu se pokorně podrobovat Bohu a důvěřovat v jeho dobrotu a milosrdenství.

Uskutečňování postu nacházíme velmi přítomné v prvním křesťanském společenství (srov. Sk 13,3; 14,22; 27,21; 2 Kor 6,5). Také církevní Otcové hovoří o síle postu, který je schopen zadržet hřích, potlačit chtivost „starého Adama“ a v srdci věřícího otevřít cestu k Bohu. Mimo to půst je běžnou praxí, kterou doporučují svatí každé doby. Sv. Petr Chryzolog píše: „Neboť duší modlitby je odříkání a životem odříkání je slitovnost. Takže ten, kdo se modlí, ať se i postí. Kdo se postí, ať se i slitovává. A ať slyší prosebníka, kdo sám chce být vyslyšen. Boží sluch si otevírá, kdo vlastní sluch nezavírá tomu, který ho prosí.“[3]

Zdá se, že v dnešních dnech postní praxe trochu ztratila svou duchovní sílu a v kultuře poznamenané hledáním hmotného blahobytu získala spíše hodnotu terapeutického opatření při péči o tělo. Půst určitě prospívá fyzickému zdraví, ale pro věřící se stává v první řadě „terapií“ pro léčbu toho, co jim brání, aby se přizpůsobovali Boží vůli. V apoštolské konstituci Pænitemini z roku 1966 Boží služebník Pavel VI. poukázal na potřebu zasadit půst do kontextu povolání každého křesťana k tomu, „aby už nežil sám pro sebe, ale pro toho, který ho miloval a dal za něho svůj život, a […] aby žil i pro bratry.“[4] Postní doba by se mohla stát vhodnou příležitostí pro to, abychom se vrátili k normám obsaženým v citované apoštolské konstituci a ocenili autentický a stálý význam této starobylé praktiky pokání, která nám může pomáhat při umrtvování našeho egoismu a při otevírání srdce pro lásku k Bohu a k bližnímu, což je první a největší přikázání Nového zákona a souhrn celého evangelia (srov. Mt 22,34-40).

Věrné uskutečňování postu kromě toho přispívá i k dosažení jednoty osoby, jejího těla i duše, a pomáhá jí vyhýbat se hříchu a růst v jejím niterném spojení s Pánem. Svatý Augustin, který dobře znal své negativní sklony a označoval je jako „zapletený a zadrhnutý uzel“,[5] psal ve svém pojednání O užitečnosti postu: „Jistě, že si způsobuji utrpení, ale proto, aby On mi odpustil; sám se trestám, aby On mi pomohl, abych se líbil jeho očím a dosáhl potěšení z jeho něžnosti.“[6] Zříci se hmotného pokrmu, který živí tělo, usnadňuje vnitřní dispozici naslouchat Kristu a živit se jeho spásonosným slovem. Postem a modlitbou mu dovolujeme, aby přišel nasytit ten nejskutečnější hlad, který zakoušíme ve svém nitru – hlad a žízeň po Bohu.

Půst nám zároveň pomáhá uvědomit si situaci, v níž žije tolik našich bratří a sester. Ve svém prvním listě sv. Jan napomíná: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). Dobrovolný půst nám pomáhá, abychom pěstovali styl milosrdného Samaritána, který se sklání a pomáhá trpícímu bratru.[7] Když se svobodně rozhodneme zříci se něčeho, abychom pomohli druhým, konkrétně tím prokazujeme, že bližní v nouzi nám není cizí. Právě proto, aby se udržel živý postoj přijetí a pozornosti vůči bratřím, povzbuzuji farnosti a všechna další společenství, aby v postní době zintenzívnily uskutečňování osobního i společného postu a rovněž naslouchání Božímu slovu, modlitbu a almužnu. To bylo od počátku stylem křesťanského společenství, kde se konaly zvláštní sbírky (srov. 2 Kor 8–9, Řím 15,25-27) a věřící byli vyzýváni, aby dávali chudým to, co si díky postu odložili.[8] I dnes je třeba tuto praxi znovuobjevovat a povzbuzovat k ní, zvláště během liturgické postní doby.

Z toho, co jsem řekl, velmi jasně vyplývá, že půst představuje důležitou asketickou praxi a duchovní zbraň pro boj proti všemožné nezřízené připoutanosti k sobě. Dobrovolně se zříci radosti z pokrmu i z jiných hmotných statků pomáhá Kristovu učedníkovi, aby ovládal choutky přirozenosti oslabované prvotní vinou, jejíž negativní účinky zasahují celou lidskou osobnost. Vhodným způsobem nás napomíná starobylý postní liturgický hymnus: „Utamur ergo partius, / verbis, cibis et potibus, / somno, iocis et arctius / perstemus in custodia – Střízlivěji užívejme slov, pokrmů a nápojů, spánku a her a s větší pozorností zůstávejme bdělí.“

Drazí bratři a sestry, je třeba dobře vidět, že posledním cílem postu je pomáhat každému z nás, jak napsal Boží služebník papež Jan Pavel II., abychom ze sebe učinili úplný dar Bohu.[9] Ať si každá rodina a každé křesťanské společenství cení postní doby jako možnosti pro odložení všeho, co rozptyluje ducha, a pro intenzivnější přijetí toho, co živí duši a otevírá ji lásce k Bohu a k bližnímu. Mám zvláště na mysli větší úsilí v modlitbě, v lectio divina, v přijímání svátosti smíření, v aktivní účasti na eucharistii a především na nedělní mši svaté. S takovouto vnitřní dispozicí vstoupíme do ovzduší postního pokání. Ať nás doprovází blahoslavená Panna Maria, Causa nostrae laetitiae, Příčina naší radosti, a pomáhá nám v našem úsilí osvobozovat své srdce od otroctví hříchu, aby se stále více stávalo „živým Božím svatostánkem“. S tímto svým přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně prožili postní dobu, a zároveň ze srdce všem uděluji apoštolské požehnání.

Vatikán 11. prosince 2008

Benedikt XVI.

*******************************

[1] Velikonoční chvalozpěv, in Český misál. Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1983, 252.

[2] Srov. Sermo de jejunio. PG 31, 163, 98.

[3] Sermo 43. PL 52, 320.332, in Denní modlitba církve. Lekcionář pro modlitbu se čtením 2. Doba postní, velikonoční triduum a doba velikonoční, Praha: Česká liturgická komise, 1988, 79.

[4] Srov. kap. 1.

[5] Vyznání, II, 10.18.

[6] Sermo 400, 3, 3. PL 40, 708.

[7] Srov. Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské lásce Deus caritas est (25. prosince 2005), č. 15. Praha: Paulínky-ČBK, 2006.

[8] Srov. Didascalia Ap., V, 20, 18.

[9] Srov. Jan Pavel II. Encyklika o základech morálního učení církve Veritatis splendor (6. srpna 1993), č. 21. Praha: Zvon, 1994.

 

Text ke stažení ve formátu PDF.

Tisková konference 3. 2. 2009, na které bylo poselství představeno:

Reklamy

Read Full Post »

6. února 2009 vystoupili v americké katolické televizní stanici EWTN dva kněží z řádu Legionáři Kristovi, P. Thomas Williams, LC a P. Jonathan Morris, LC. Původně měli hovořit o svých nových knihách.

Vzhledem k posledním zprávám o zakladateli jejich řádu, P. Marcialovi Macielovi, nicméně moderátor Raymond Arroyo změnil téma a hovořili o něm. V rozhovoru padla řada zajímavých informací. Například P. Morris říká, že žil dlouho s P. Macielem v jednom řádovém domě a neměl nejmenší podezření, že něco není v pořádku. P. Williams říká, že s velkou pravděpodobností byla pravdivá alespoň některá obvinění z pohlavního zneužívání a že řád přijde s omluvou a reparací obětem P. Maciela.

Podívejte se na záznam pořadu. Číslování třetí a čtvrté části je přehozeno, zde jsou uvedeny pod sebou ve správném pořadí.

Aktuality:

  • Očekává se, že tento týden vydá řád k situaci zásadní prohlášení.
  • National Catholic Register (časopis vlastněný Legionáři, který byl kritizován za to, že o situaci nedostatečně informuje) sdělil, že o negativních skutečnostech v životě P. Maciela připravuje článek.

Na rozhovor na EWTN mě upozornila Jana Klára z hnutí Regnum Christi.

1. část rozhovoru:

Vodpod videos no longer available.

2. část:

Vodpod videos no longer available.

3. část (chybně označená jako 4.):

Vodpod videos no longer available.

4. část (chybně označená jako 3.):

Vodpod videos no longer available.

Kněžská svěcení 49 legionářů, která proběhla 21. prosince 2008 v Římě v Basilice Sv. Pavla za hradbami. Hlavním světitelem byl kardinál Angelo Sodano, koncelebrovali kard. Giovanni Copa a biskupové Brian Farrell, LC a Marc Alliet.

Read Full Post »

V šestém okruží osmého kruhu pekla v Danteho Božské komedii chodí navěky věků kolem dokola pokrytci oblečeni v olověný plášť s kapucí, navenek pozlacený. Šourají se sehnuti až k zemi. Na jednom místě okruží je na zemi přikován Kaifáš, po kterém šlapou…

Ne všechny příspěvky do blogu se mi píší lehce, některé tíží jako olověný plášť… Dlouho jsem přemýšlel, zda napsat tento článek. Prospěje někomu?

Ale… o otci Macielovi nepíši a nemluvím poprvé. A dosud jsem jej většinou chválil a hájil. Problém je v tom, že hájit otce Maciela znamenalo implicitně obviňovat z křivopřísežnictví ty, kteří jej žalovali. Některá provinění už ve své přirozenosti mají tento charakter – stojí-li slovo proti slovu, nelze jednoho hájit a druhého tím nehanět. Některým lidem tento článek prostě dlužím… Nechci být lhář a pokrytec.

Mladý zakladatel

Marcial Maciel Degollado se narodil v Mexiku 10. 3. 1920. 3. ledna 1941 založil řád Kristova Legie. Mimořádně mladý zakladatel ještě nebyl ani knězem. Byl vysvěcen teprve v roce 1944. Dosáhnout kněžství pro něj nebylo snadné, zažil mimo jiné vyloučení z jezuitského semináře, údajně pro emocionální nevyrovnanost. Nový řád, který založil, se však dynamicky rozvíjel a dosáhl značného renomé. Začal být dokonce označován za nové Tovaryšstvo Ježíšovo, za nové jezuity.

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

V roce 1959 založil P. Maciel laické hnutí Regnum Christi, jehož členkami mohou být i ženy (ženské a mužské komunity jsou ovšem odděleny). Harmonické spojení kněžského řádu a laického hnutí se ukázalo být plodným. Obě skupiny se rozšířily do 30 zemí. Řád má 800 kněží a 2500 seminaristů, hnutí 65 000 členů, a společně provozují stovky apoštolských aktivit, také asi 190 škol a univerzit, včetně pontifikálního athenaea (vyššího učení, které usiluje o získání statutu papežské univerzity) Regina Apostolorum v Římě.

Legionáři Kristovi jsou řád činný, apoštolský a přísný, který na své členy klade vysoké nároky, jako je požadavek celoživotního studia – jejich stanovy obsahují například apel, aby se každý, kdo může, stal vysokoškolským profesorem. Legionáři usilují o nejvyšší věrnost církevnímu učení. Vcelku úspěšně – stali se do jisté míry spolu s dalšími symbolem moderního katolického konzervatismu.

Legionaries of Christ

Regnum Christi

Některá apoštolská díla LC/RC

Mission Network

Pure Fashion – cyklus přehlídek decentní módy.

Zenit – zpravodajská agentura sídlící v Římě – je objektivně vynikající, často a rád její zprávy o dění v církvi čtu.

National Catholic Register – americký katolický časopis, založený v roce 1927 a v roce 1996 koupený legionáři. Časopis je konzervativním protějškem liberálního National Catholic Reporteru a je výborný – rád ho čtu, i když jen články dostupné zdarma na internetu.

Obvinění

Jenomže legionáři mají, jak se z dnešního úhlu pohledu zdá, své slabé místo – zakladatele. Otec Maciel čelil několika vlnám žalob. V letech 1956 – 59 byl na základě obvinění 18 bývalých členů řádu vyšetřován vatikánskou kurií. Byl dokonce z vedení řádu odvolán – ale jen dočasně. Obvinění se týkala řady věcí, například finančních nepořádků nebo požívání drog. Mezi obviněními – z dnešního hlediska kupodivu – vůbec nefigurovala pohlavní zneužívání. Církevní vyšetřování vedlo k závěru, že je ve všech bodech žaloby nevinen.

V roce 1997 přišla nová obvinění, tentokrát jich bylo osm. A tyto žaloby se týkaly pohlavního zneužívání mladistvých a zneužívání zpovědi. Člověk, který je chtěl shodit pod stůl jako nedůvěryhodné, k tomu mohl snadno najít důvody. Stížnosti se týkaly výhradně pohlavního zneužívání a to desítky let starých případů. Navíc přišly v době, kdy byla podobná obvinění vyloženě v módě, ostatně některá jiná podobná obvinění zejména amerických kněží byla evidentně vymyšlená (jeden příklad: v USA byl jistý kněz, nikoliv legionář, obviněn z pohlavního zneužití, ke kterému mělo dojít v bazénu, jenž ale v inkriminované době ještě neexistoval). Někteří z žalujících přitom figurovali už v procesu z roku 1956 – a tehdy P. Maciela vinili z jiných přečinů a zneužití vůbec nezmínili. Navíc byl mezi osmi žalobci původně ještě devátý, Miguel Diaz Rivera, dříve legionář a nyní vysokoškolský učitel. A ten svoji žalobu stáhl a prohlásil, že k ní byl donucen ostatními osmi.

Na základě těchto a podobných skutečností jsem P. Maciela hájil i já. Domníval jsem se, že je obviňován nespravedlivě, tak jako mnoho jiných osobností v církvi. Například svatý Josef Kalasanský, zakladatel řádu piaristů, byl před svou smrtí Svatým stolcem sesazen z místa generálního představeného a dokonce vyloučen z řádu, který založil. Byl rehabilitován až posmrtně. Později byl dokonce svatořečen a v roce 1948 Piem XII. vyhlášen patronem všech křesťanských všeobecných škol. I ve dvacátém století byl například P. Kentenich, zakladatel Schoenstattského hnutí, církevními autoritami na čtrnáct let poslán z Německa do USA, kde tehdy jeho hnutí nepůsobilo, a po tuto dobu mu byl osobní styk s hnutím zakázán.

Legionáři svého zakladatele a tehdy ještě generálního představeného účinně bránili a dosáhli částečného úspěchu – proces byl odložen.

Pár věcí zde ale nehrálo. Například i já jsem o tři odstavce výše použil jeden nepřesný argument – obvinění proti P. Macielovi se neobjevila na vrcholu vlny žalob proti americkým katolickým kněžím, ale už na jejím začátku – patřila k prvním mediálním sólokaprům svého druhu. Označovat je za oportunistické využití nálady chvíle je tudíž… řekněme poněkud manipulativní.

Podle neověřených informací vypovídal na přelomu tisíciletí na Kongregaci pro nauku víry i jistý mexický kněz, P. Corcuera LC.

Nový generální představený, nový papež, nový prefekt

Náhle se věci daly do pohybu. Na podzim 2004 rozhodl prefekt Kongregace pro nauku víry (mimochodem bývalého Svatého oficia, tedy… inkvizice) kardinál Joseph Ratzinger, že se znovu otevřou všechny pozastavené procesy v archívu kongregace. Hlavním vyšetřovatelem Macielova případu byl jmenován promotor spravedlnosti kongregace, Mons. Charles J. Scicluna z Malty.

V lednu 2005 proběhla generální kapitula legionářů, která se koná každých 12 let. A ačkoliv zakladatel řádu ještě žil, k všeobecnému překvapení tentokrát nebyl zvolen představeným (oficiální titul je director general) na další dvanáctileté období. Stal se jím teprve sedmačtyřicetiletý P. Álvaro Corcuera Martínez del Rio. P. Maciel oznámil, že se z důvodu pokročilého věku a zdravotních problémů vzdává jakékoliv oficiální funkce v řádu.

P. Álvaro Corcuera LC

P. Álvaro Corcuera LC

2. dubna 2005 zemřel Jan Pavel II. 19. dubna byl papežem zvolen Joseph Ratzinger a přijal jméno Benedikt XVI. 13. května 2005 jmenoval nový papež prefektem Kongregace pro nauku víry Američana Williama Josepha Levadu.

27. května 2005 vydal Mons. Levada (kardinálem se stal až v roce 2006) své první disciplinární rozhodnutí. Netýkalo se P. Maciela. Ale týkalo se jednoho nápadně podobného případu. P. Gino Burresi, charismatický a stigmatizovaný vizionář, bývalý člen řádu Oblátů Panny Marie a později zakladatel kongregace Služebníků Neposkvrněného srdce Mariina, byl obviněn z mnohočetného sexuálního zneužití noviců (mladých mužů, nikoliv dětí). Byl vyšetřován dvakrát, poprvé osvobozen, podruhé byl jeho proces odložen. Jeho údajné skutky jsou již promlčeny. Přesto však nyní přišel disciplinární verdikt: Zákaz vysluhování svátostí, kázání a jakéhokoliv duchovního vedení. Zákaz publikování.

Kdosi to komentoval:

Nemysli si, že ďábel líčí jen na liberály. Líčí na každého. Má připravenu past i na tebe – ano, na tebe, pravověrného katolíka. Jistěže tě nesvede arianismem, postmodernou, marxismem. Ale on svádí i zjeveními, stigmaty, horováním proti zkaženému světu. Není místo, kde by nebyl.

Rozhodnutí o P. Macielovi

19. května 2006 rozhodla Kongregace pro nauku víry, s explicitním schválením papeže:

  1. Vzhledem k věku (86 let) a zdravotnímu stavu nebude P. Maciel podroben kanonickému procesu.
  2. P. Maciel se vzdá jakékoliv formy veřejné služby a dožije v ústraní životem modlitby a pokání.

Rozhodnutí bylo podle mého soudu motivováno jednak ohledem na stáří P. Maciela, ale asi ještě více ohledem na Legii a Regnum Christi. Církev nechce tato společenství rozbít. Ale jestliže neproběhne proces, není možné vyslovit jakýkoliv soud o jeho vině či nevině (katolická církev je právní církví, což si málokdo z komentátorů uvědomuje, jak to bylo patrné i v nedávném mediálním rozruchu okolo výroků biskupa Williamsona FSSPX). Ovšem podezření je natolik silné, že je nutné provést disciplinární opatření a znemožnit obviněnému pokračování v kněžské službě.

Přestože se jedná o velmi silný náznak, že na podezřeních mohlo být něco pravdy, je třeba mít stále na mysli, co jsem už psal – že dějiny církve znají poměrně četné případy lidí, proti nimž bylo disciplinárně zasahováno a později byli třeba i svatořečeni. Na mysl přichází například Padre Pio. A k němu také i po tomto výroku někteří lidé blízcí Legii a Regnum Christi přirovnávali P. Maciela.

Podle některých zdrojů se toho ale stalo ještě více. Papež prý potichu zrušil dva zvláštní sliby legionářů a všechny členy řádu od nich dispensoval. To je asi vhodné vysvětlit: Všichni katoličtí řeholníci skládají sliby chudoby, čistoty (tj. celibátu) a poslušnosti. Některá řeholní společenství k nim ale přidávají další zvláštní sliby. Například jezuité skládají zvláštní slib věrnosti papeži. V případě legionářů byly tyto sliby údajně dva a to tajné, veřejnosti neznámé:

  1. „Slib lásky“ – legionář nesmí říci na veřejnosti cokoliv špatného o řádu nebo některém jeho členu.
  2. „Slib pokory“ – legionář nesmí usilovat o žádnou funkci v řádu ani nikoho na žádnou funkci prosazovat.

Tato informace je bez záruky.

P. Maciel i Legie rozhodnutí Vatikánu plně akceptovali, alespoň pokud jde o jeho literu.

Rok po smrti zakladatele

30. ledna 2008 P. Marcial Maciel Degollado zemřel. Nebyl pohřben v Římě, jak se původně plánovalo, ale ve svém rodišti v Mexiku. A začátkem února 2009, přesně rok po jeho smrti, se začalo dít něco nového.

Představení všech komunit legionářů začali svolávat schůzky členů a na nich jim řekli zhruba toto:

  • V Legii běží už nějakou dobu interní vyšetřování činů P. Maciela.
  • P. Maciel vedl dvojí život, možná desítky let. Měl milenku, se kterou se často scházel. Ve Španělsku žije jeho dcera, která má něco přes dvacet let.
  • P. Maciel používal finanční prostředky řádu pro vlastní potřebu. Dělo se to dlouhodobě a nešlo o zanedbatelné částky.

Zpráva se pochopitelně rychle dostala do médií a posléze ji několikrát veřejně potvrdil také mluvčí řádu, Jim Fair.

Generální představený P. Corcuera napsal všem členům LC a RC dopis, ve kterém je vyzývá k pokračování v práci a k zachování ducha hnutí. Píše ale také o P. Macielovi, poté, co zmíní jeho pozitivní přínos, pokračuje:

Je také pravdou, že byl člověk a tyto věci, které nás ranily a překvapily – a já nevěřím, že je můžeme vysvětlit pouhým rozumem – již byly souzeny Bohem.

To je vše, nic konkrétnějšího. 8. února 2009 sloužil P. Corcuera mši svatou v jedné farnosti, na které v homilii řekl také několik poznámek k situaci. Řekl například, že se předchozí noci probudil ve dvě ráno a procházel se ve sněhu. Prosil v modlitbě Boha, aby sňal všechno utrpení z řádu a hnutí a vložil je na jeho ramena. V homilii bylo ještě několik podobných osobních myšlenek, ale žádná konkrétní informace.

Nedostatečnost oficiálně dostupných vysvětlení je zřejmě v samotném řádu a hnutí silně pociťována, protože několik legionářských kněží cítilo nutnost veřejně vystoupit s prohlášeními, s otevřenými dopisy vedení řádu a s omluvami dlouho podváděné veřejnosti. Za všechny stojí za to citovat z velmi naléhavého a pěkného dopisu P. Thomase Berga LC, ředitele Westchester Institute for Ethics and the Human Person, adresovaného všem členům LC/RC.

Současně vás nicméně prosím o odpuštění za katastrofální odezvu, kterou tato krize nalezla u našeho vyššího vedení LC. Není jiná cesta, jak to říci: v tak mnoha ohledech představení legionářů selhali a selhali ostudně v tom, jak neadekvátně reagovali na tuto krizi, a nikoliv překvapivě, vzbudili v mnohých z nás pochopitelnou krizi důvěry.

Další emotivní komentář přišel od známého amerického katolického publicisty, George Weigela. V článku Zachránit, co může být zachráněno v časopise First things navrhuje, aby byl papežem ustanoven ne pouze vizitátor, ale nový dočasný představený, osvědčený řeholník z jiného řádu, který vše důkladně vyšetří, provede případné nutné reformy a rozhodne, zda:

1. Může být to dobré, co přišlo z Legie Kristovy a Regnum Christi, odděleno od osoby a dědictví P. Maciela?

2. Může být Legie reformována zevnitř, poté, co budou propuštěni ti, kdo byli součástí Macielovy pavučiny klamu?

3. Musí být Legie rozpuštěna, s tím, že poté snad nějaké jádro nepopiratelně poctivých bývalých legionářů založí řeholní kongregaci oddanou ideálům, které byly pošpiněny Macielovými hříchy a očividně zraněnou institucionální kulturou?

Důležité přitom je, aby se tento člověk zodpovídal výhradně papeži. Musí mít také řadu dalších předpokladů, které Weigel vyjmenovává, včetně takových zdánlivých maličkostí, jako je znalost španělštiny.

Budoucnost Legie

Proč takové pozdvižení nad milenkou, dcerou a defraudací jednoho řeholníka?

Protože více otázek otevírají, než zodpovídají. Například:

  • P. Maciel vedl dvojí život řadu let. Nešlo tedy o ojedinělé selhání, ba ani o pravidelné selhávání – to by jej snad připravilo o budoucí svatořečení, ale nemuselo by to nutně signalizovat zásadní narušenost jeho osobnosti. Takové věci se nedějí zase tak zřídka. Ale jestliže jeho činy měly svoji kontinuitu a byly spíše setrvalým stavem, než řadou izolovaných selhání, měla jeho duše závažný problém. Vždyť v podobné situaci se ani nemohl řádně a platně zpovídat – platnost zpovědi vyžaduje předsevzetí znovu nezhřešit.
  • Podivnost jeho chování muselo mnoho jiných členů řádu alespoň podvědomě vnímat, i když snad nepochopili jejich podstatu. Jeden legionář například řekl, že v době, kdy byl pokladníkem řádu, běžně vydával P. Macielovi desetitisícové sumy v dolarech v hotovosti, aniž by se na cokoliv ptal, požadoval jakýkoliv doklad a cokoliv zapisoval. Jak to bylo možné? Macielův modus operandi nutně musel tak či onak korumpovat mnoho dalších členů řádu, byť jistě mnozí jednali v dobré víře.
  • Jsou P. Corcuera a další členové užšího vedení řádu, kteří byli Macielovými nejbližšími spolupracovníky, spíše reformátory nebo spoluviníky?
  • Byly zvláštní sliby míněny jako prostředky na ochranu P. Maciela – a možná i dalších – před prozrazením?
  • Ta ošklivá otázka, co zůstala nezodpovězena: Tak zneužíval tedy P. Maciel seminaristy, nebo ne?

Je vidět, že se problémy zakladatele chtě nechtě poměrně silně promítají do základů praxe, ale i spirituality řádu. Mohou mít devastující účinek. Nebo možná taky ne – ale musí se to vyjasnit.

Stín pochopitelně padl i na apoštolská díla LC a RC. Můžete si přečíst výzvu P. Raymonda J. de Souzy, který není členem řádu, ale byl dvanáct let dopisovatelem National Catholic Registeru. Pozastavuje se nad tím, jak nedostatečně NCR o kauze informuje. Nebo spíše vůbec neinformuje. Je to znepokojující, protože v minulosti NCR kritizoval lidi, kteří P. Maciela žalovali. Ne-li křesťanská láska k bližnímu, tedy přinejmenším elementární novinářská etika velí opravit chybu. (Musím dodat, že Zenit uveřejnil alespoň krátký rozhovor s mluvčím LC Jimem Fairem, který obsahoval několik základních informací.)

Hledá se nový svatý Bonaventura

V dějinách katolické církve je mnoho řádů, jejichž zakladatelé (dosud) nebyli svatořečeni. Jistě mnohem méně je těch, které založili veřejní hříšníci, ale možná by se našly i takové. Každopádně ale existují řády, které po většinu svých dějin zakládaly svoji identitu na identifikaci s jinými osobami, než byli jejich zakladatelé.

Tak například cisterciácký řád (dnes jsou jeho dědici trapisté) založil na přelomu 11. a 12. století Robert z Molesme, ale pro jeho sebepojetí byl rozhodující sv. Bernard z Clairvaux, asi největší světec 12. století, který do řádu vstoupil krátce po založení. Karmelitáni nemají v přísném smyslu slova zakladatele vůbec, i když bychom snad mohli jmenovat Bertolda z Kalábrie, který na hoře Karmel v Palestině shromáždil skupinu poustevníků, z níž se později řád vyvinul. O úctu, která je v jiných společenstvích vyhražena zakladateli, se zde dělí trojice největších světců – sv. Jan od Kříže a obě svaté Terezie. Významný pro karmelitány je také sv. Šimon Stock.

Jiný případ je františkán sv. Bonaventura. Františkáni se samozřejmě vztahují především ke svému zakladateli, sv. Františku z Assisi, který patří k největším světcům vůbec. Ale po jeho smrti vznikly v řádu dramatické spory, jež společenství téměř zničily. Sv. Bonaventura sice nezabránil rozdělení řádu na dva (dnešní františkáni a minorité – později přibyli ještě kapucíni), ale razantními reformami odvrátil ještě daleko větší hrozící katastrofu, totiž úplné zrušení řádu, případně jeho proměnu v heretické hnutí.

Legionáři Kristovi a Regnum Christi přinesli Církvi mnoho dobrého. Podle mne o tom stěží může být sporu, stačí se podívat třeba na Zenit a National Catholic Register. Osobně sice neznám žádného člena LC/RC, ale autoři, jejichž úsudku důvěřuji (včetně George Weigela), je chválí. Jisté je, že osobnost P. Maciela musí být prošetřena důkladněji, než dosud, a výsledky musí být zveřejněny. Nutně to potřebuje nejenom Církev jako celek, ale i členové jeho řádu a hnutí. Myslím, že se umím do jisté míry vžít do jejich pocitů – musí teď být velmi těžce demotivováni. Mnohé z toho, čím byli – často po celá desetiletí svého života – formováni, se jim najednou může jevit jako pokrytecké žvásty. Jistě z velké části neoprávněně (ostatně když alkoholik někomu řekne, aby nepil, má stejně pravdu) – ale co je zrno a co jsou plevy? To se musí oddělit. Jak mají jinak žít svá povolání dál?

Můžeme pomoci modlitbou.

Read Full Post »

Před dvěma týdny náhle zemřel Michael Dubruiel, americký katolický spisovatel, bloger a editor nakladatelství Our Sunday Visitor.

Pozn.:
Objednáte-li si do konce února
některou z Dubruielových knih, OSV dá jeho rodině dvojnásobnou provizi. Odkaz vede na zabezpečený server a po kliknutí se vám otevře dotazovací okno, které s klidem a bez jakéhokoliv rizika potvrďte. Teprve potom se vám otevře stránka s knihami.

Dubruielova manželka Amy Welborn publikovala na svém blogu poslední Michaelův text, který napsal pro svůj sloupek Některá zrna padla v diecézním časopise. Je to inspirativní úvaha o smrti a naději, o jedné velké lži a důvěře. Napsal ji 2. února tohoto roku večer. Následující den ráno v tělocvičně zkolaboval a po převozu do nemocnice zemřel. Bylo mu 50 let.

To nejmenší, co pro něj mohu udělat, je přeložit tento krátký článek do češtiny. Zde je:

Poslední sloupek Michaela Dubruiela

Když jsem byl před několika týdny ve Washingtonu D. C., narazil jsem na starého přítele, Otce Benedikta Groeschela, CFR, se kterým jsem spolupracoval na několika knihách. Potkali jsme se po mši pro vedoucí prolife v Trinity College. Bylo to přesně pět let a deset dní po onom večeru v Orlandu na Floridě, kde Otec Benedikt téměř přišel o život během tragické nehody a skoro čtyři roky od týdne, který jsem s ním strávil v New Yorku, kde jsem mu asistoval při posledních úpravách knihy, kterou psal společně s biskupem Bakerem.

Práce s tehdy velmi křehkým Otcem Benediktem mi připomněla interview, které poskytl o několik let dříve na EWTN Dougu Keckovi v Booknotes. Během tohoto interview k prvnímu vydání knihy Oce Benedikta Povstaňte z temnoty (Arise from Darkness), požádal Doug Otce Benedikta, aby se rozhovořil o něčem, co Otec ve své knize nazýval „velkou lží.“ „Velká lež,“ řekl Otec Benedikt (a v tomto bodě jej parafrázuji), znamená myslet si, že když se pomodlíme všechny správné modlitby a žijeme správně, nestane se nám nikdy nic špatného. Bohužel existuje mnoho dobrých lidí, kteří ztratili víru, protože věřili této lži, a to ji činí vskutku velkou!

Člověk jen musí pomyslet na Ježíše Krista, bezhříšného Syna Božího, a na to, jak hrozně trpěl na kříži, aby své mínění v tomto bodě opravil. V naší době jsou mnozí, o kterých víme, že žili svatý život, mnozí, kteří se hodně modlili, a přesto také trpěli.

To mne přivádí k další příhodě, o které jsem se dozvěděl od Otce Benedikta, když jsem s ním pracoval v New Yorku před čtyřmi lety. Čekal jsem na něj, abych udělal nějaké korektury v textu, když jsem si všiml něčeho, co vypadalo jako svatební oznámení. Zeptal jsem se ho, zda to patří nějakému příbuznému, nebo páru, který oddal. Odpověděl, že nic takového, ale vyprávěl mi příběh osoby, které se to týkalo.

Diana byla mladá portorikánka, která vyrostla v domově velmi naplněném vírou. Ačkoliv byli chudí, naučila ji její matka v raném věku důvěřovat nade všechno Bohu. Když byla dost stará, aby šla do koleje, objevila Diana způsob, jak pečovat o své vzdělání – opět něco, za co vděčila své silné víře – a stala se prvním členem své rozsáhlé rodiny, který promoval. Potom se vdala a nastoupila u velké investiční firmy v New Yorku.

Přestože ji práce zaměstnávala, našla si čas na to, aby každý den chodila na mši. Když její přítelkyně pořádaly večírky, Diana pro ně vyráběla dárkové balíčky, které obsahovaly cukroví a make-up, ale také modlitební knížku a svěcenou vodu. Když některý člen rodiny nemohl zaplatit své účty, Diana je tajně zaplatila za něj. Když se někdo z rodiny dostal do potíží, vykoupila jej z vězení.

Jedné noci měla Diana podivný sen. Ve snu viděla Ježíše, oblečeného v bílé róbě, stojícího na oblaku dýmu. Kynul jí, aby šla za ním a říkal jí, ať se nebojí, že ji vezme s sebou. Pak se jí zdálo, že pod ní celý svět zmizel a vtom se probudila. Ráno o snu pověděla manželovi, ale ten o tom nechtěl slyšet – děsilo jej to.

Několik dalších nocí se sen opakoval. Řekla o něm své matce, která přemýšlela, co by to mohlo znamenat.

O měsíc později, 11. září 2001, byla Diana v práci ve své investiční firmě ve World Trade Centru v jednom z horních podlaží. Poté, co druhé letadlo narazilo do věže pod ní, zavolala mobilním telefonem svému muži a matce. Připomněla jim svůj sen, těsně před tím, než se věž zhroutila.

Co je opakem „velké lži“? Důvěra.

Když se jej anglický žurnalista dotázal na budoucnost řádu, který spoluzaložil, odpověděl Otec Benedikt prostě: „Nemáme žádné plány, jen nechat se vést Bohem.“

Nikdo z nás neví, co skrývá budoucnost, ale naštěstí můžeme obejmout to, co je vytištěno na našich bankovkách: „In God we Trust.“ (Důvěřujeme v Boha.)

World Trade Center, 11. 9. 2001:

Poznámka:
Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl podívat na střechu World Trade Centra – jižní věže bez vysílače, která byla zasažena jako druhá. Byl jsem tam v roce 1997 se svojí tedy ještě budoucí manželkou, přáteli z Archy a P. Jindřichem Kotvrdou.

Potkali jsme se na střeše s jinou skupinou krajanů. Bylo tam v té chvíli snad 30 Čechů.

Co myslíte, jak dlouho trvalo rychlovýtahu vyjet do 107. patra? Přesně 60 sekund. 107. patro ale nebylo nejvyšší. Aby návštěvník vystoupil na střechu, asi o dvě patra výše, musel ještě použít jezdící schody. Tak se dostal do výšky 420 metrů. Za dobrého počasí byl odměněn výhledem do vzdálenosti asi 80 km.

Pro srovnání, severní věž byla vysoká 117 metrů, ale na ní byl umístěn ještě 110 metrů vysoký televizní vysílač, takže její celková výška byla 527 metrů.

World Trade Center

World Trade Center (foto Wiki)

Read Full Post »

Proglas uvedl 15. 2. 2009 v pořadu Křesťan a svět rozhovor s P. Jindřichem Kotvrdou a Markem Rychtrem o hnutí Víra a světlo. Rozhovor vede Jaroslav Kratka.

Tady si ho můžete poslechnout:

P. Jindřich Kotvrda a Marek Rychter o hnutí Víra a světlo

Víra a světlo je hnutí společenství, jejichž srdcem jsou lidé zranění různým stupněm mentálního postižení. Mám v tomto hnutí několik přátel.

Víra a světlo ČR
Foi et lumière International

Jednotlivá společenství Víry a světlo – čtyři jsou v Brně a jedno v Praze – mají velmi hezká jména:

Žabky v kaluži
Sluníčka ze studánek
Vlaštovky Sv. Františka
Svatojánské mušky (patří k YMCA Praha)
Lodičky Sv. Josefa

Hnutí založil Jean Vanier, který je známější jako zakladatel sítě komunit L’Arche Internationale. Archa, síť asi 135 komunit v 36 zemích, se od Víry a světla odlišuje společným životem v domech, zatímco členové Víry a světla se pouze scházejí. Duch obou organizací je podobný.

S otcem Jindřichem jsem se před asi patnácti lety seznámil díky brněnské Archa Community, která však nemá nic společného s Vanierovou L’Arche, jde o pouhou shodu jmen a vzdálenou příbuznost ducha. Hlavní odlišnost je v tom, že Vanierova společenství se věnují lidem s mentálním postižením, brněnská Archa lidem s postižením tělesným (což je v praxi – pro někoho možná kupodivu – značný rozdíl).

V roce 1997 jsme společně se členy brněnské Archy a s otcem Jindřichem krátce navštívili jednu komunitu L’Arche ve Washingtonu DC.

Read Full Post »

Už je možné sdílet videa z vatikánského kanálu na YouTube. Proto se můžeme podívat na některé z příležitostí, kdy Svatý otec Benedikt XVI. odsoudil holocaust. Není to vyčerpávající seznam – málokterá globálně známá osobnost odsuzuje holocaust tak často, jako současný papež.

Setkání Benedikta XVI. se zástupci židovských organizací z USA ve Vatikánu 12. 2. 2009:

Benedikt XVI. v Osvětimi, 28. 5. 2006:

Benedikt XVI. o Shoah na generální audienci 31. 5. 2006:

(Děkuji Beranovi za identifikaci této promluvy. Její plný text v angličtině je zde.)

Benedikt XVI. v Kolínské synagoze, 19. 8. 2005:

Read Full Post »

Grazia Maria Mottola z Corriere della Sera popisuje poslední hodiny života Eluany Englaro (zde je její článek italsky a anglicky, překládám z anglického překladu) podle „deníku utrpení“ (registro della sofferenza), který je součástí Eluaniny zdravotní dokumentace.

Výňatky z reportáže:

V pátek (6. 2. 2009) začalo zastavení. V šest hodin ráno byla Eluanina nasogastrická trubička ucpána zátkou a byl založen „deník utrpení“. O čtyřiadvacet hodin později přišly první komplikace. V sobotu odpoledne měla Eluana dýchací potíže a suché sliznice. Sestry jí je vlhčily vodou pomocí rozprašovače. V neděli se situace zhoršila. Sestry ji obracely každé dvě hodiny a na její sliznice stříkaly více vody. Marinella Chico, žurnalistka RAI (to je italská televizní stanice, pozn. překl), která viděla Eluanu, hlásila, že je „k nepoznání, má odřené uši.“ Eluana už byla pod sedativy, dostala podkožní injekci Delorazepamu. V pondělí se její stav prudce zhoršil. Deník utrpení začíná v jednu ráno: „Eluana leží na levém boku;“ „ve 4:00 na pravém boku;“ v 8:00 je „opět naznak.“ „V 10:15 jsou sliznice opět suché“ a sestry jí navlhčily rty kapkami vody. Sedativa pokračovala. To odpoledne se Eluaně zvýšila teplota. Byla slabá, dýchala s mimořádnými obtížemi a stále byla pod sedativy. Už neměla moč. V 19:35 se Eluanino srdce zastavilo. Klinika deklarovala zástavu srdce způsobenou selháním ledvin.

Z článku na blogu Jakuba Kříže, Vězeň číslo 16670:

Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek se rozplakal: „Moje ubohá žena! Moje ubohé děti! Co si počnou?“

Z řady vězňů, kteří právě unikli smrti, vystoupilo číslo 16670 a nabídlo se, že půjde do bunkru hladu místo Gajowniczka.

Proč? „Co chce to polský prase?,“ vykřikl Fritzsch.

„Jsem katolický kněz z Polska a chci umřít místo něj,“ řekl vězeň číslo 16670, „protože on má ženu a děti.“

A tak se stalo. Františkánský kněz Maxmilián Kolbe spolu s dalšími zahynul v bunkru hladu. Svědkové tvrdí, že z bunkru se ještě několik dní po jeho uzavření ozývaly zvuky písní a modliteb. Po čtrnácti dnech přežíval již jen Kolbe a tři spoluvězni. A protože bunkr bylo třeba využít pro další odsouzence, popravčí četa urychlila jejich smrt injekcí kyseliny karbolové. Stalo se tak 14. srpna roku 1941.

Eluana Englaro

Eluana Englaro

Smrt Eluany Englaro a Terri Schiavo

V popisu Grazie Marie Motolly jsou určité odlišnosti oproti mým předchozím článkům (viz první a druhý), například podle dříve publikovaného plánu jí měly být dávky potravy snižovány pomalu a vody ještě pomaleji. Ve skutečnosti byla od pátečního rána – pokud jsou informace lékařů z La Quiette správné – zcela zbavena obojího. Čtvrtý den, v pondělí 9. 2. 2009, zemřela žízní. Terri Schiavo zemřela 13. den od úplného odepření vody. V obou případech potvrdila smrt dehydratací také pitva.

Obě ženy byly před zahájením své extrémně brutální popravy z medicínského hlediska zcela zdravé, pouze velmi těžce postižené. Novináři neustále píší o tom, že ženy byly „v kómatu“ a ve „vegetativním stavu“. Zajímalo by mě, co přesně tím myslí, neboť obě například v noci spaly a ve dne byly vzhůru. Obě také ve dne projevovaly určité známky vědomí. Je velmi pravděpodobné, že obě měly nějaké omezené ponětí o tom, co se s nimi děje. Sestry milosrdenství v Lecco, u kterých byla Eluana Englaro před převezením do Udine, s ní například každý den cvičily a braly ji na vozíku na vycházku. Dostávala antiepileptické léky, ale nikdy nepotřebovala např. antibiotika. Podle medicínské definice znamená kóma těžké bezvědomí – což však podle dostupných informací téměř jistě nebyl stav Terri Schiavo a dosti pravděpodobně ani Eluany Englaro. Nejsem však lékař a nemusím to posuzovat správně.

Žádná z obou žen nebyla připojena k žádným přístrojům udržujícím základní životní funkce. Kdyby tomu tak bylo, dalo by se hovořit o léčbě. Ukončení léčby, která nenese žádné výsledky, jejíž negativní vedlejší účinky přesahují léčebný efekt, nebo kterou pacient odmítne, obecně není považováno za eutanázii (podle definice eutanázie dle WHO, Světové zdravotnické organizace, kterou sdílí i Katolická církev). V jejich případě se však jednalo o pouhou péči, tedy napájení, krmení, obracení, umývání apod. Nepotřebovaly z medicínského hlediska nic víc, než co potřebuje k přežití jakýkoliv zdravý člověk, snad až na odsávání slin (což mi celkem nedávno dělali u zubaře). Dokonce ani nedostávaly nitrožilní výživu, protože jejich zažívání fungovalo normálně – byly krmeny jemně mletými kašičkami trubičkou do žaludku, prostým a nenákladným zařízením.

Nejsložitější přístroj nutný k jejich výživě byl obyčejný mixér.

Mučednice posvátnosti života

Svatý Maxmilián Kolbe byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za mučedníka, přestože je tento titul vyhražen pouze lidem, kteří byli zabiti kvůli své víře. Otec Maxmilián byl zavražděn „pouze“ kvůli své lidskosti a lásce k bližnímu. V případě Terri a Eluany pochopitelně nelze vůbec mluvit o mučednictví v pravém smyslu slova, neboť mučednictví vyžaduje svobodné rozhodnutí a ony svůj osud nemohly nijak ovlivnit. Ale v určitém smyslu je můžeme považovat za mučednice posvátnosti života, obětované na oltáři kultury smrti, což je termín, kterým Jan Pavel II. označoval tendence postmoderní společnosti snižovat, ba negovat hodnotu lidského života.

Smrt Terri Schiavo výrazně energizovala americké hnutí pro život. Smrt Eluany Englaro může vyvolat podobnou vlnu odvahy a nasazení v Evropě. V Itálii to už udělala. Pochopitelně se někteří katolíci vyjadřovali i pro její usmrcení, ale jednalo se jen o malou menšinu katolických intelektuálů kolaborujících s duchem doby, která nechybí nikdy – jako nechyběla ani v nacistickém Německu. Lze spolehlivě říci, že Eluánina tragická smrt italskou katolickou církev stmelila a aktivizovala.

Je zajímavé, že se politici, kteří usilovali o záchranu Eluany Englaro, rekrutovali z celé řady politických stran. Ve srovnání s obdobím, kdy byla v Itálii jedna „oficiální katolická strana“ podporovaná biskupy, mají dnes katolické morální hodnoty ve veřejné sféře vliv spíše větší. Jednotliví věřící politici různé politické orientace si jdou po krku, když jde o relativně bezvýznamné věci, jako jsou daně, ale v zásadních etických otázkách spolupracují i napříč stranami.

Nepropadejme panice, politik nemusí být klonem předsedy strany! Existují země, kde mohou straníci vyjadřovat čestný nesouhlas s Panem Předsedou v určitých otázkách a nepřijít o hlavu či židli. Naše česká situace, kdy Pana Předsedu kousne bílý pes a straník musí utratit svého bílého pudla, není osudově nevyhnutelná. Jen jsme si to tak udělali. Předkládám ke zvážení možnost… to prostě změnit.

Videa s Terri Schiavo, údajně ve „vegetativním stavu“ (k jejich přehrání potřebujete Real Player – zkuste na ně kliknout, co to udělá):

Otec Terri připomíná události z jejího dětství a Terri patrně reaguje.

Terri Schiavo s matkou.

Terri Schiavo patrně reaguje na hudbu – smíchem.

Terri Schiavo je asi ráda, že vidí svoji matku.

Terri na pokyn k otevření oči své oči legračně vyvalí.

Na všech videích je žena, která rozhodně není v kómatu. Spoty sice nebyly natočeny bezprostředně před smrtí, ale byly natočeny v době, kterou už novináři se samozřejmostí označovali za „vegetativní období.“

Pozn.: Přestože byla Eluana Englaro asi deset let v péči řeholních sester, videa s ní jsem na internetu zatím nenašel. Je to škoda – obyčejná prozíravost by velela je natočit, uchovat a publikovat.

V médiích se objevila i celá řada dalších nesmyslů, například až neuvěřitelně bezostyšně demagogické naznačování, že Katolická církev je proti paliativní léčbě, tedy úlevě od bolesti. Ve skutečnosti je samozřejmě církev jedním z největších tradičních propagátorů a poskytovatelů této péče. Ale o tom snad až někdy příště.

Read Full Post »

Older Posts »