Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Srpen, 2008

Republikánský kandidát na post amerického prezidenta, John McCain, jmenoval v pátek 29. 8. svoji kandidátku na viceprezidentku USA, guvernérku Aljašky Sarah Palin.

 

McCain a Palinová

McCain a Palinová

 

Takto ji McCain uvedl:

A takto ona sama představila sebe a svoji vizi:

Co o ní zatím víme (pokud uvedu něco špatně, opravte mě prosím v diskusi):
  • Má 44 let a je dva roky guvernérkou Aljašky. Předtím pracovala pod předchozím guvernérem jako šéfka Komise na ochranu aljašské ropy a plynu a z této funkce rezignovala na protest proti korupci v republikánské straně.
  • Je nejmladším guvernérem Aljašky a první ženou v této funkci. Volby vyhrála s malým rozpočtem a v situaci, kdy místní vedení republikánů podporovalo jejího demokratického protikandidáta. I v době svého guvernorátu si vydobyla pověst bojovnice proti korupci, což na Aljašce – v údajně nejvíce zkorumpovaném americkém státě – znamená hodně.
  • Byla v dětství pokřtěna jako katolička, ale od dvanácti let se považuje za praktikující evangelikálku.
  • Vystudovala žurnalistiku, vyhrála několik školních soutěží miss a miss sympatie Aljašky, byla prý dobrá v basketbalu.
  • Její manžel Todd Palin fyzicky pracuje v ropné společnosti a také jako profesionální rybář, nemá vysokoškolský diplom a je čtyřnásobným vítězem nejdelšího závodu sněžných skůtrů na světě, Iron Dog, dlouhého 3200 km.
  • Má pět dětí. Nejstarší Track je pěšákem v americké armádě a v září má odjet do Iráku. Nejmladší Trig se narodil letos v dubnu. Má Downův syndrom. Přestože chorobu odhalila prenatální diagnostika, Palinovi ani na okamžik neuvažovali o potratu. (80 % Američanek se dnes v takovém případě rozhodne pro potrat.) Mezi oběma syny se jim narodily tři dcery – Bristol, Willow a Piper.
  • V době, kdy byla na Aljašce legální marihuana, ji kouřila. Dodává, že na rozdíl od Billa Clintona nemůže říci, že nešlukovala. Dnes považuje drogy včetně lehkých za obrovské nebezpečí pro děti.
  • Ve volném čase relaxuje pilotováním letadla a lovem jelenů.
Rodina Palinových, kromě nejstaršiho syna

Rodina Palinových, kromě nejstaršího syna

Palinová je skutečnou workoholičkou a tak trochu feministkou. Do úřadu se vrátila tři dny po narození Triga, označuje se za „taxikářskou mámu“ – jako mnoho matek na Aljašce. (Oprava 4. 9. 2008: Špatně jsem slyšel – nikoliv „hacky“, ale „hockey“, tedy je „hokejová máma“) Ve svém prohlášení po nominaci na viceprezidenta uvedla:

Reprezentovat vás jako váš guvernér je mojí největší životní poctou a příští dva měsíce budu v této práci pokračovat. Jako matka pěti dětí umím zvládat více úkolů najednou („I know howto multi-task“)…

Poměrně často mluví o „ženských tématech“ a zdůrazňuje, že ženám nejvíce škodí potraty. Je členkou organizace:

Feministky pro život

Název této skupiny je jen zdánlivě překvapivý. První feministky byly většinou proti potratům, které viděly jako další mužský nástroj na zotročování žen. Soudily, že žádná žena nepřistoupí k potratu, pokud ji k tomu nenutí manžel, milenec nebo společnost. Teprve postupně se názor feministek otočil o 180 stupňů a symbolem ženských práv se stalo právo zabít své dítě.

Feministiky pro život se snaží ukázat, že potraty nejvíce škodí ženám. To je pochopitelně pravda – nikdo z nich netěží tolik, jako špatní muži.

Palinová je konzistentní i v ostatních bioetických tématech – například odmítá výzkum embryonálních kmenových buněk a myslí si, že by měl být přijat dodatek k americké ústavě definující manželství jako svazek muže a ženy. V tom se mimochodem liší od McCaina, který sice nesouhlasí s pozitivní diskriminací homosexuálů, ale přesto hlasoval proti tomuto dodatku.

McCain touto nominací prokázal značnou odvahu, ale také politickou prozíravost. Přestože je relativně málo zkušená Palinová vystavena nebezpečí, že bude médii zesměšňována, je velmi dobrým protipólem McCaina. Zatímco Barack Obama nominoval Josepha Bidena, který je od roku 1972 a svých devětadvaceti let senátorem, figuroval v několika senátních výborech a je známým kuloárním vyjednavačem, McCain „praštil do stolu“ a vybral si „divočáka“, jakým je on sám, ale navíc mladého a velmi, velmi fotogenického.

Je možné, že se část Američanek bude rozhodovat, zda chce raději krásného prezidenta, nebo viceprezidentku.

Obama (vpravo) a Biden

Obama (vpravo) a Biden

Na Josephu Bidenovi je zajímavá ještě jedna věc. Je katolík. A je pro potraty. Demokratická strana oficiálně prezentovala Bidenovu kandidaturu v Denveru. A arcibiskup Denveru, kapucín Charles J. Chaput, o Bidenovi v rozhovoru pro Associated Press řekl:

Doufám, že ho jeho integrita povede k tomu, že se zdrží požadování svatého přijímání.

 

Reklamy

Read Full Post »

Nedávno jsem byl na mši v jednom kostele v centru Brna a sedl jsem si do lavice vedle sympaticky vyhlížejícího starého pána. Krátce po zahájení bohoslužby jsem ale zalitoval. Pán neustále mlaskal.

Patrně si toho vůbec nebyl vědom, nebo tomu aspoň nedokázal zabránit. Nenapadla mě žádná kritická myšlenka, ale čím víc jsem se to snažil ignorovat, tím to bylo protivnější. Mlaskání bylo zcela zřetelné a pravidelné, snad dvakrát do minuty nebo i častěji. Mše se mi začala zdát hrozně dlouhá.

Pak mi ale postupně prošly hlavou tyto tři úvahy:

1. Tohle jsem já, takto budu jednou vypadat. Také budu starý a budu mít kdovíjaký tik a potíž. A ostatní mě budou muset snášet a možná to pro ně bude velice těžké.

2. Tohle jsem já, takto vypadám dnes. Když jsme mši s dětmi, nedokáží tiše sedět a jejich neustálé poposedávání, pošťuchování a šeptání v kostele ruší. Ostatní lidé to musí snášet a někdy to pro ně může být těžké.

3. Ten pán je možná svatý.

Největším duchovním autorem a církevním reformátorem dvanáctého století byl bezpochyby svatý Bernard z Clairvaux. Měl zásadní podíl na rozmachu cisterciáckého řádu, který byl nejdynamičtějším řádem benediktinské řehole v dějinách. Kromě toho ale sv. Bernard ovlivnil v tehdejším křesťanstvu prakticky všechno – mariánskou úctou počínaje a křížovými výpravami konče. Mimo jiné napsal řeholi pro templáře a byl strůjcem jejich prvotní oslnivé popularity. Jeho spisy jsou nádhernou literaturou a také patrně tou nejvyšší mystikou celých dějin církve.

A jak souvisí sv. Bernard se zasloužilým věřícím, kterého jsem potkal?

Inu, sv. Bernard si svými extrémními půsty přivodil zažívací potíže. Hrozné. Působil díky nim tak odpudivě, že spolubratři z jeho kláštera nevydrželi v jeho blízkosti. Přestože cisterciáci spali a jedli společně, ne tak svatý Bernard. Musel mít oddělenou celu (pokoj) a v kostele měl oddělené a speciálně upravené místo v chóru, aby byl ostatním méně na obtíž.

Mše svatá musí být někdy trochu namáhavá, abychom pocítili zlomeček té strašné námahy první mše – Kristovy poslední večeře a jeho utrpení na Golgotě. Když spolu s knězem duchovně přinášíme k oltáři všechny námahy a starosti všedního dne, jsme jako Šimon z Kyrény, který Kristu pomáhal nést kříž.

Tohle je skutečná aktivní účast na mši – nejde o to, že občas odpovíme knězi, zpíváme, stoupneme si, klekneme apod. To všechno je důležité, ale jak každý věřící dobře ví – můžeme to dělat dokonale pasívně. Často děláme.

Podstatné je vnitřně se ztotožnit s veškerým děním mše svaté a být přítomen vnitřně, rozjímáním a spoluprožíváním. Malinký „kamínek v botě“, jakým je vyrušující soused, nám v tom paradoxně může pomoci. Mše pak není obyčejnou relaxací, ale stane se osobnější, namáhavější a plodnější modlitbou.

To všechno ovšem neznamená, že nemusíme být ohleduplní. 🙂

Read Full Post »

Od pátku 5. září do neděle 7. září 2008 proběhne na Filosofické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku XXIII. mezinárodní kongres rodiny:

Rodina a média

Cílem konference je hledat odpověď na otázku, zda jsou média pro rodinu ohrožením nebo přínosem.

Motto konference:

„Prvou povinnosťou žurnalistu je rešpektovať pravdu a hodnotu ľudskej osoby.“ (belgická kráľovná Fabiola)

Program konference je opravdu zajímavý. Mezi přednášejícími budou osobnosti jako kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu a arcibiskup Claudio Maria Celli, předseda Papežské rady pro sociální komunikaci.

Read Full Post »

Tento článek odkládám už několik dní. Ale musím ho napsat, ať už to mám za sebou. Některé věci si prostě nedokážete představit – dokud se nestanou.

Marc Weide zveřejil v britském Guardianu deník několika posledních dní života své matky, Mieneke Weide-Boelkes, která se rozhodla pro euthanasii:

‚I’m going to die on Monday at 6.15pm‘

O textu jsem se dozvěděl z blogu First thigs, kde ho komentoval Wesley J. Smith:

Abandoning the Frightened and Depressed

Paní Weide-Boelkes, pětašedesátileté Holanďance, se vrátila rakovina. Zasáhla plíce a mozek. Lékaři jí předpovídají rok života, pokud zvolí chemoterapii. Mieneke však chemoterapii odmítne:

„Nebudu holohlavá,“ říká, „nechci slyšet lidi říkal ‚Jak je to smutné, její krásné vlasy jsou pryč.‘ Nikdy.“

Mieneke začne chystat svoji kremaci. Asi po dvou a půl měsících se její stav zhorší natolik, že je hospitalizována, ale rozhodne se odejít z nemocnice domů. Její dva synové se rozcházejí v názoru na to, zda to pro ni bude dobré, ale souhlasí.

Marc najde doma v otcově pracovně náčrt smutečního oznámení. V den, kdy se matka vrátí domů, napíše svůj „testament“ – přání, aby byla zabita euthanasií v okamžiku, kdy dosavadní léčba ztratí účinnost. Požádá Marca, aby žádost zkontroloval a opravil, ten to bez protestu udělá.

Následující dny stráví rodina společně, ale hlavně hádkami. Matka zuřivě uklízí a připravuje všechno k pohřbu. K této činnosti nutí i manžela a syny tak naléhavě, že ti občas ztrácí nervy. Marc se s ní pohádá, když chce jít za přáteli a matka trvá na tom, aby zůstal s ní.

Rodina se prakticky vůbec nepokouší jí její rozhodnutí rozmluvit. Vznáší jen velmi nesmělé námitky, ale je cítit, že podstatné je pro ně respektování jejího rozhodnutí – přece ji nebudou přemlouvat, aby se nezabíjela, je dospělá, jistě ví, co dělá! V závěru to mezi řádky Marcova vyprávění skoro vypadá tak, že ji rodina povzbuzuje k smrti, aby už od ní měla pokoj. Přeháním, ale jen trochu, tato část příběhu je naprosto šílená.

Když přijdou na návštěvu Mienečiny sestry s manžely, komentují jen Marcovy nové boty. Podivení nad jejím rozhodnutím (vypadá přece naprosto zdravě) vyjádří jen šeptem, aby to neslyšela.

Nemocná neleží, naopak stále překypuje aktivitou. Podle Marca teď vypadá spíš na čtyřicet, než na pětašedesát. Dva lékaři potvrdí, že její choroba je neléčitelná a že její rozhodnutí je svobodné.

Mieneke se vrátila domů v pondělí 28. ledna 2008. O dva týdny později, v pondělí 11. února, byla usmrcena dávkou jedu do žíly. Ten den vysála celý dům, vyprala šest praček prádla, přerovnala květiny… Nakonec, hodinu a půl před smrtí, s katetrem zavedeným v paži stála nad manželem čistícím záchod a pobízela ho, aby ho vykartáčoval co nejpečlivěji. Manžel se nervózně chichotal.

Tři čtvrtě hodiny před smrtí zaváhá. Lékař říká, že může přijít později. Mieneke se zhluboka nadechne a… řekne, že je připravena.

*****

Euthanasie je v Holandsku možná, pokud pacient trpí intenzívní fyzickou nebo psychickou bolestí. I oficiální statistiky přiznávají, že naprostá většina nemocných se pro ni rozhodne z psychických důvodů, vlastně se to téměř neliší od normálních sebevražd lidí v depresi.

Avšak oficiální státní „požehnání“ přesvědčí k žádosti o zabití i mnohé z lidí, kteří by ke „klasické“ sebevraždě vlastní rukou nikdy nesáhli.

Příběh ukazuje několik zdrcujících poznatků:

  • Dva lékaři, kteří musí euthanasii schválit, se v praxi vůbec nemusí pokusit jí zabránit.
  • Ani rodina oběti se také v praxi nijak nesnaží euthanasii bránit.

 

V Marcově příběhu schází jakýkoliv vážnější pokus kohokoliv prokázat Mieneke lásku, obejmout ji, říci jí „Mám tě rád“ nebo jí jenom prostě říci, aby to nedělala.

Když Mieneke odešla, měli všichni v duši výčitku – ona vůči rodině i rodina vůči ní. Její konec měl všechny znaky jednání pod vlivem krajního stresu, za naprosté absence skutečné rozvahy. A za naprosté absence lásky a lidské blízkosti.

Mieneke byla svojí rodinou a společností opuštěna a ponechána napospas své depresi. Prostá dynamika situace ji neúprosně tlačila k tragickému „východisku“.

Euthanasie je hrozný sociální zločin.

Nevím, jakým přiměřeným slovem to ohodnotit. Děsivé? Otřásající? Horor? To je slabé… To správné slovo asi zatím čeština postrádá. Budeme ho nejspíš muset vymyslet, protože bude v blízké budoucnosti často potřeba.

Napadají mě další možné souvislosti. Do novinového článku bych je nenapsal bez ověření statistických dat, ale blog je jako hypotézy unese – nevím, jaký je dnes mezi lidmi zabitými euthanasií poměr mužů a žen. Slyšel jsem (ale nemám teď po ruce přesné údaje), že muži častěji spáchají dokonanou sebevraždu, ale ženy se o ni mnohem častěji pokusí. Ženy jsou statečnější, než muži, ale také psychicky labilnější. Svými pokusy o sebevraždu signalizují potřebu lásky, pochopení, lidské blízkosti… Euthanasie může z tohoto volání o pomoc – tak zřetelného na příběhu Mieneke – udělat smrtící gilotinu.

Potraty dnes zabíjejí více děvčátek než chlapců, v některých zemích je tento rozdíl velmi markantní. Euthanasie může být dalším sociálním jevem vybíjejícím především ženy, v tomto případě staré. A jako se dnes muži často jen bezmocně dívají na smrt svých dětí, odmítnutých jejich matkami, budou se možná jednou i u nás jen bezmocně dívat na smrt svých manželek. A mnozí… z ní naopak budou profitovat.

Read Full Post »

Naši katoličtí biskupové někdy vydávají velmi kvalitní stanoviska k návrhům zákonů. Je velká škoda, že jim obvykle není věnována téměř žádná pozornost, dokonce ani v katolických médiích.

Příkladem promyšleného prohlášení je třeba toto stanovisko brněnského biskupství k návrhu zákona o eutahansii, které vypracoval MUDr. Květoslav Šipr, tajemník Rady pro bioetiku České biskupské konference, člen Papežské rady pro život.

Stanovisko Biskupství brněnského k návrhu zákona na legalizaci eutanazie

 

Současná diskuse o eutanazii je ze značné části založena na nedorozumění, omylu a někdy i manipulaci. Eutanazií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „odpojení od hadiček“ tedy není potřeba měnit platnou legislativu a lékař ani dnes není povinen léčit za každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanazií, ale projevem přiznání, že smrti nelze zabránit.   

Negativní pohled církve na eutanazii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické, sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně. Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „milosrdné smrti“ je podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanazie se setkávají s tak malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat, nikoli zabíjet.

Nelze zapomenout, že program eutanazie se v Evropě poprvé prosadil v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanazii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí anebo pocitem, že je již jen na obtíž.

Církev ostatně není jedinou a první, která odmítá zabíjení nemocných ze soucitu. Již starořecký lékař se podle Hippokratovy přísahy zavazoval nepodat nemocnému smrtící lék, i kdyby jej o to pacient žádal. Moderní lékařství nesmí být horší, než antická medicína.

Read Full Post »

Film o povolání bratra kazatele, plný pokoje a moudrosti.

Podívejte se na desetiminutový úryvek z filmu z roku 1964, který představuje dominikánský řád. Komentář je v pomalé a srozumitelné angličtině.

Read Full Post »

Je na světě staronová móda – stát se katolíkem. Žert? Kdepak… opravdu se v některých zemích objevují vlny konverzí ke katolicismu, a to včetně prominentních osobností. Výrazným příkladem je současná Severní Amerika.

Rád bych zde stručně představil několik zajímavých konvertitů ke katolicismu, současných i historických. Mohl by z toho být seriál (neslibuj, troubo!), ale raději napíšu první příspěvek tak, aby měl smysl, i kdyby žádné pokračování nepřišlo.

Seznamte se – velká konzervativní osobnost současné Ameriky, P. Richard John Neuhaus.

P. Richard John Neuhaus

P. Richard John Neuhaus

P. Richard John Neuhaus

Richard John Neuhaus se narodil v Kanadě v roce 1936, ale přestěhoval se do USA. Podle příkladu svého otce se v roce 1960 stal luteránským pastorem.

Sloužil v chudé brooklynské farnosti a v šedesátých letech se naplno zapojil do tehdejšího sociálního, antirasistického a protiválečného hnutí. Odmítl však akceptovat příklon hnutí k levicovému radikalismu a k prosazování potratů, proto se s ním rozešel.

Svoji nejznámější knihu vydal v roce 1984:

The Naked Public Square: Religion and Democracy in America
(Nahý veřejný prostor: Náboženství a demokracie v Americe)

Některé klíčové teze, které představil v této knize, později poopravil v sérii článků v rubrice The Public Square v časopise First things, které vychází i jako sborníky.

Jde o reflexe o místě náboženství ve veřejném životě. To je Neuhausovo hlavní téma, které promýšlí s pozoruhodnou hloubkou a také o něm strhujícím způsobem přednáší (zkuste najít na internetu nějaké nahrávky v MP3). Jeho nejtrefnější postřehy se ale týkají Ameriky a nejsou přímo přenosné do evropského prostředí.

Neuhausovy knihy a vybrané články

Neuhaus se hlásil ke střednímu proudu (ELCA) americké Lutherské církve, ale názorově byl stále konzervativnější. Byl považován za jednoho z nejvýraznějších amerických protestantských intelektuálů a těšil se značné popularitě. Jeho oznámení v roce 1990, že se rozhodl stát katolíkem, proto vyvolalo velké pozdvižení. Neuhaus nebyl ženatý a v roce 1991 přijal katolické kněžské svěcení.

V roce 1990 Neuhaus založil ekumenický časopis o otázkách vztahu náboženství, kultury a společnosti:

First things (První věci)

Časopis je orientovaný konzervativně a důsledně pro život, ale současně je velmi ekumenický – mírně snad převažují příspěvky katolických autorů, ale najdete zde i mnoho textů s příchutí protestantismu či judaismu, méně často jiných náboženství.

O pohodě, jaká panuje v týmu First things, si uděláte představu z tohoto příspěvku v jejich blogu:

How We Spend Our Evenings

(Hosté na fotografiích jsou vesměs populární američtí konzervativci, u nás je známý asi jen George Weigel, mj. autor životopisu Jana Pavla II. Mimochodem, poznáte hudební nástroj, na který hraje Joseph Bottum? 🙂 )

K autorům pravidelně publikujícím ve First things patří například částicový fyzik Stephen M. Barr. Jeden jeho článek, o duši, (i když ne z First things) vyšel nedávno v českém překladu na webu Občanského institutu.

Co ještě dodat k otci Neuhausovi? Snad to, že je už hezkých pár desetiletí fanouškem Josepha Ratzingera a vždycky tvrdil, že se jednou stane papežem. Závěr posledního konkláve jsem sledoval na EWTN. Jedním z komentátorů ve studiu byl P. Neuhaus. Jeho nepředstírané nadšení poté, co nový papež vyšel na balkon, si dodnes živě pamatuji. 🙂

Což mě přivádí k dalšímu bodu – P. John asi zná emailovou adresu Ducha Svatého. Jeho komentáře k dění v církvi a někdy i předpovědi budoucího vývoje patří k nejpronikavějším a patří k těm, co… no prostě mají často pravdu.

Tak tento článek se mi psal opravdu příjemně. Je snadné psát o lidech, které máte rádi.

Read Full Post »

Older Posts »