Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for Srpen, 2008

Republikánský kandidát na post amerického prezidenta, John McCain, jmenoval v pátek 29. 8. svoji kandidátku na viceprezidentku USA, guvernérku Aljašky Sarah Palin.

 

McCain a Palinová

McCain a Palinová

 

Takto ji McCain uvedl:

A takto ona sama představila sebe a svoji vizi:

Co o ní zatím víme (pokud uvedu něco špatně, opravte mě prosím v diskusi):
  • Má 44 let a je dva roky guvernérkou Aljašky. Předtím pracovala pod předchozím guvernérem jako šéfka Komise na ochranu aljašské ropy a plynu a z této funkce rezignovala na protest proti korupci v republikánské straně.
  • Je nejmladším guvernérem Aljašky a první ženou v této funkci. Volby vyhrála s malým rozpočtem a v situaci, kdy místní vedení republikánů podporovalo jejího demokratického protikandidáta. I v době svého guvernorátu si vydobyla pověst bojovnice proti korupci, což na Aljašce – v údajně nejvíce zkorumpovaném americkém státě – znamená hodně.
  • Byla v dětství pokřtěna jako katolička, ale od dvanácti let se považuje za praktikující evangelikálku.
  • Vystudovala žurnalistiku, vyhrála několik školních soutěží miss a miss sympatie Aljašky, byla prý dobrá v basketbalu.
  • Její manžel Todd Palin fyzicky pracuje v ropné společnosti a také jako profesionální rybář, nemá vysokoškolský diplom a je čtyřnásobným vítězem nejdelšího závodu sněžných skůtrů na světě, Iron Dog, dlouhého 3200 km.
  • Má pět dětí. Nejstarší Track je pěšákem v americké armádě a v září má odjet do Iráku. Nejmladší Trig se narodil letos v dubnu. Má Downův syndrom. Přestože chorobu odhalila prenatální diagnostika, Palinovi ani na okamžik neuvažovali o potratu. (80 % Američanek se dnes v takovém případě rozhodne pro potrat.) Mezi oběma syny se jim narodily tři dcery – Bristol, Willow a Piper.
  • V době, kdy byla na Aljašce legální marihuana, ji kouřila. Dodává, že na rozdíl od Billa Clintona nemůže říci, že nešlukovala. Dnes považuje drogy včetně lehkých za obrovské nebezpečí pro děti.
  • Ve volném čase relaxuje pilotováním letadla a lovem jelenů.
Rodina Palinových, kromě nejstaršiho syna

Rodina Palinových, kromě nejstaršího syna

Palinová je skutečnou workoholičkou a tak trochu feministkou. Do úřadu se vrátila tři dny po narození Triga, označuje se za „taxikářskou mámu“ – jako mnoho matek na Aljašce. (Oprava 4. 9. 2008: Špatně jsem slyšel – nikoliv „hacky“, ale „hockey“, tedy je „hokejová máma“) Ve svém prohlášení po nominaci na viceprezidenta uvedla:

Reprezentovat vás jako váš guvernér je mojí největší životní poctou a příští dva měsíce budu v této práci pokračovat. Jako matka pěti dětí umím zvládat více úkolů najednou („I know howto multi-task“)…

Poměrně často mluví o „ženských tématech“ a zdůrazňuje, že ženám nejvíce škodí potraty. Je členkou organizace:

Feministky pro život

Název této skupiny je jen zdánlivě překvapivý. První feministky byly většinou proti potratům, které viděly jako další mužský nástroj na zotročování žen. Soudily, že žádná žena nepřistoupí k potratu, pokud ji k tomu nenutí manžel, milenec nebo společnost. Teprve postupně se názor feministek otočil o 180 stupňů a symbolem ženských práv se stalo právo zabít své dítě.

Feministiky pro život se snaží ukázat, že potraty nejvíce škodí ženám. To je pochopitelně pravda – nikdo z nich netěží tolik, jako špatní muži.

Palinová je konzistentní i v ostatních bioetických tématech – například odmítá výzkum embryonálních kmenových buněk a myslí si, že by měl být přijat dodatek k americké ústavě definující manželství jako svazek muže a ženy. V tom se mimochodem liší od McCaina, který sice nesouhlasí s pozitivní diskriminací homosexuálů, ale přesto hlasoval proti tomuto dodatku.

McCain touto nominací prokázal značnou odvahu, ale také politickou prozíravost. Přestože je relativně málo zkušená Palinová vystavena nebezpečí, že bude médii zesměšňována, je velmi dobrým protipólem McCaina. Zatímco Barack Obama nominoval Josepha Bidena, který je od roku 1972 a svých devětadvaceti let senátorem, figuroval v několika senátních výborech a je známým kuloárním vyjednavačem, McCain „praštil do stolu“ a vybral si „divočáka“, jakým je on sám, ale navíc mladého a velmi, velmi fotogenického.

Je možné, že se část Američanek bude rozhodovat, zda chce raději krásného prezidenta, nebo viceprezidentku.

Obama (vpravo) a Biden

Obama (vpravo) a Biden

Na Josephu Bidenovi je zajímavá ještě jedna věc. Je katolík. A je pro potraty. Demokratická strana oficiálně prezentovala Bidenovu kandidaturu v Denveru. A arcibiskup Denveru, kapucín Charles J. Chaput, o Bidenovi v rozhovoru pro Associated Press řekl:

Doufám, že ho jeho integrita povede k tomu, že se zdrží požadování svatého přijímání.

 

Read Full Post »

Nedávno jsem byl na mši v jednom kostele v centru Brna a sedl jsem si do lavice vedle sympaticky vyhlížejícího starého pána. Krátce po zahájení bohoslužby jsem ale zalitoval. Pán neustále mlaskal.

Patrně si toho vůbec nebyl vědom, nebo tomu aspoň nedokázal zabránit. Nenapadla mě žádná kritická myšlenka, ale čím víc jsem se to snažil ignorovat, tím to bylo protivnější. Mlaskání bylo zcela zřetelné a pravidelné, snad dvakrát do minuty nebo i častěji. Mše se mi začala zdát hrozně dlouhá.

Pak mi ale postupně prošly hlavou tyto tři úvahy:

1. Tohle jsem já, takto budu jednou vypadat. Také budu starý a budu mít kdovíjaký tik a potíž. A ostatní mě budou muset snášet a možná to pro ně bude velice těžké.

2. Tohle jsem já, takto vypadám dnes. Když jsme mši s dětmi, nedokáží tiše sedět a jejich neustálé poposedávání, pošťuchování a šeptání v kostele ruší. Ostatní lidé to musí snášet a někdy to pro ně může být těžké.

3. Ten pán je možná svatý.

Největším duchovním autorem a církevním reformátorem dvanáctého století byl bezpochyby svatý Bernard z Clairvaux. Měl zásadní podíl na rozmachu cisterciáckého řádu, který byl nejdynamičtějším řádem benediktinské řehole v dějinách. Kromě toho ale sv. Bernard ovlivnil v tehdejším křesťanstvu prakticky všechno – mariánskou úctou počínaje a křížovými výpravami konče. Mimo jiné napsal řeholi pro templáře a byl strůjcem jejich prvotní oslnivé popularity. Jeho spisy jsou nádhernou literaturou a také patrně tou nejvyšší mystikou celých dějin církve.

A jak souvisí sv. Bernard se zasloužilým věřícím, kterého jsem potkal?

Inu, sv. Bernard si svými extrémními půsty přivodil zažívací potíže. Hrozné. Působil díky nim tak odpudivě, že spolubratři z jeho kláštera nevydrželi v jeho blízkosti. Přestože cisterciáci spali a jedli společně, ne tak svatý Bernard. Musel mít oddělenou celu (pokoj) a v kostele měl oddělené a speciálně upravené místo v chóru, aby byl ostatním méně na obtíž.

Mše svatá musí být někdy trochu namáhavá, abychom pocítili zlomeček té strašné námahy první mše – Kristovy poslední večeře a jeho utrpení na Golgotě. Když spolu s knězem duchovně přinášíme k oltáři všechny námahy a starosti všedního dne, jsme jako Šimon z Kyrény, který Kristu pomáhal nést kříž.

Tohle je skutečná aktivní účast na mši – nejde o to, že občas odpovíme knězi, zpíváme, stoupneme si, klekneme apod. To všechno je důležité, ale jak každý věřící dobře ví – můžeme to dělat dokonale pasívně. Často děláme.

Podstatné je vnitřně se ztotožnit s veškerým děním mše svaté a být přítomen vnitřně, rozjímáním a spoluprožíváním. Malinký „kamínek v botě“, jakým je vyrušující soused, nám v tom paradoxně může pomoci. Mše pak není obyčejnou relaxací, ale stane se osobnější, namáhavější a plodnější modlitbou.

To všechno ovšem neznamená, že nemusíme být ohleduplní. 🙂

Read Full Post »

Od pátku 5. září do neděle 7. září 2008 proběhne na Filosofické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku XXIII. mezinárodní kongres rodiny:

Rodina a média

Cílem konference je hledat odpověď na otázku, zda jsou média pro rodinu ohrožením nebo přínosem.

Motto konference:

„Prvou povinnosťou žurnalistu je rešpektovať pravdu a hodnotu ľudskej osoby.“ (belgická kráľovná Fabiola)

Program konference je opravdu zajímavý. Mezi přednášejícími budou osobnosti jako kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu a arcibiskup Claudio Maria Celli, předseda Papežské rady pro sociální komunikaci.

Read Full Post »

Tento článek odkládám už několik dní. Ale musím ho napsat, ať už to mám za sebou. Některé věci si prostě nedokážete představit – dokud se nestanou.

Marc Weide zveřejil v britském Guardianu deník několika posledních dní života své matky, Mieneke Weide-Boelkes, která se rozhodla pro euthanasii:

‚I’m going to die on Monday at 6.15pm‘

O textu jsem se dozvěděl z blogu First thigs, kde ho komentoval Wesley J. Smith:

Abandoning the Frightened and Depressed

Paní Weide-Boelkes, pětašedesátileté Holanďance, se vrátila rakovina. Zasáhla plíce a mozek. Lékaři jí předpovídají rok života, pokud zvolí chemoterapii. Mieneke však chemoterapii odmítne:

„Nebudu holohlavá,“ říká, „nechci slyšet lidi říkal ‚Jak je to smutné, její krásné vlasy jsou pryč.‘ Nikdy.“

Mieneke začne chystat svoji kremaci. Asi po dvou a půl měsících se její stav zhorší natolik, že je hospitalizována, ale rozhodne se odejít z nemocnice domů. Její dva synové se rozcházejí v názoru na to, zda to pro ni bude dobré, ale souhlasí.

Marc najde doma v otcově pracovně náčrt smutečního oznámení. V den, kdy se matka vrátí domů, napíše svůj „testament“ – přání, aby byla zabita euthanasií v okamžiku, kdy dosavadní léčba ztratí účinnost. Požádá Marca, aby žádost zkontroloval a opravil, ten to bez protestu udělá.

Následující dny stráví rodina společně, ale hlavně hádkami. Matka zuřivě uklízí a připravuje všechno k pohřbu. K této činnosti nutí i manžela a syny tak naléhavě, že ti občas ztrácí nervy. Marc se s ní pohádá, když chce jít za přáteli a matka trvá na tom, aby zůstal s ní.

Rodina se prakticky vůbec nepokouší jí její rozhodnutí rozmluvit. Vznáší jen velmi nesmělé námitky, ale je cítit, že podstatné je pro ně respektování jejího rozhodnutí – přece ji nebudou přemlouvat, aby se nezabíjela, je dospělá, jistě ví, co dělá! V závěru to mezi řádky Marcova vyprávění skoro vypadá tak, že ji rodina povzbuzuje k smrti, aby už od ní měla pokoj. Přeháním, ale jen trochu, tato část příběhu je naprosto šílená.

Když přijdou na návštěvu Mienečiny sestry s manžely, komentují jen Marcovy nové boty. Podivení nad jejím rozhodnutím (vypadá přece naprosto zdravě) vyjádří jen šeptem, aby to neslyšela.

Nemocná neleží, naopak stále překypuje aktivitou. Podle Marca teď vypadá spíš na čtyřicet, než na pětašedesát. Dva lékaři potvrdí, že její choroba je neléčitelná a že její rozhodnutí je svobodné.

Mieneke se vrátila domů v pondělí 28. ledna 2008. O dva týdny později, v pondělí 11. února, byla usmrcena dávkou jedu do žíly. Ten den vysála celý dům, vyprala šest praček prádla, přerovnala květiny… Nakonec, hodinu a půl před smrtí, s katetrem zavedeným v paži stála nad manželem čistícím záchod a pobízela ho, aby ho vykartáčoval co nejpečlivěji. Manžel se nervózně chichotal.

Tři čtvrtě hodiny před smrtí zaváhá. Lékař říká, že může přijít později. Mieneke se zhluboka nadechne a… řekne, že je připravena.

*****

Euthanasie je v Holandsku možná, pokud pacient trpí intenzívní fyzickou nebo psychickou bolestí. I oficiální statistiky přiznávají, že naprostá většina nemocných se pro ni rozhodne z psychických důvodů, vlastně se to téměř neliší od normálních sebevražd lidí v depresi.

Avšak oficiální státní „požehnání“ přesvědčí k žádosti o zabití i mnohé z lidí, kteří by ke „klasické“ sebevraždě vlastní rukou nikdy nesáhli.

Příběh ukazuje několik zdrcujících poznatků:

  • Dva lékaři, kteří musí euthanasii schválit, se v praxi vůbec nemusí pokusit jí zabránit.
  • Ani rodina oběti se také v praxi nijak nesnaží euthanasii bránit.

 

V Marcově příběhu schází jakýkoliv vážnější pokus kohokoliv prokázat Mieneke lásku, obejmout ji, říci jí „Mám tě rád“ nebo jí jenom prostě říci, aby to nedělala.

Když Mieneke odešla, měli všichni v duši výčitku – ona vůči rodině i rodina vůči ní. Její konec měl všechny znaky jednání pod vlivem krajního stresu, za naprosté absence skutečné rozvahy. A za naprosté absence lásky a lidské blízkosti.

Mieneke byla svojí rodinou a společností opuštěna a ponechána napospas své depresi. Prostá dynamika situace ji neúprosně tlačila k tragickému „východisku“.

Euthanasie je hrozný sociální zločin.

Nevím, jakým přiměřeným slovem to ohodnotit. Děsivé? Otřásající? Horor? To je slabé… To správné slovo asi zatím čeština postrádá. Budeme ho nejspíš muset vymyslet, protože bude v blízké budoucnosti často potřeba.

Napadají mě další možné souvislosti. Do novinového článku bych je nenapsal bez ověření statistických dat, ale blog je jako hypotézy unese – nevím, jaký je dnes mezi lidmi zabitými euthanasií poměr mužů a žen. Slyšel jsem (ale nemám teď po ruce přesné údaje), že muži častěji spáchají dokonanou sebevraždu, ale ženy se o ni mnohem častěji pokusí. Ženy jsou statečnější, než muži, ale také psychicky labilnější. Svými pokusy o sebevraždu signalizují potřebu lásky, pochopení, lidské blízkosti… Euthanasie může z tohoto volání o pomoc – tak zřetelného na příběhu Mieneke – udělat smrtící gilotinu.

Potraty dnes zabíjejí více děvčátek než chlapců, v některých zemích je tento rozdíl velmi markantní. Euthanasie může být dalším sociálním jevem vybíjejícím především ženy, v tomto případě staré. A jako se dnes muži často jen bezmocně dívají na smrt svých dětí, odmítnutých jejich matkami, budou se možná jednou i u nás jen bezmocně dívat na smrt svých manželek. A mnozí… z ní naopak budou profitovat.

Read Full Post »

Naši katoličtí biskupové někdy vydávají velmi kvalitní stanoviska k návrhům zákonů. Je velká škoda, že jim obvykle není věnována téměř žádná pozornost, dokonce ani v katolických médiích.

Příkladem promyšleného prohlášení je třeba toto stanovisko brněnského biskupství k návrhu zákona o eutahansii, které vypracoval MUDr. Květoslav Šipr, tajemník Rady pro bioetiku České biskupské konference, člen Papežské rady pro život.

Stanovisko Biskupství brněnského k návrhu zákona na legalizaci eutanazie

 

Současná diskuse o eutanazii je ze značné části založena na nedorozumění, omylu a někdy i manipulaci. Eutanazií je třeba rozumět aktivní ukončení života nemocného, nikoli odmítnutí neúčinné nebo příliš zatěžující léčby. K uplatnění práva na „odpojení od hadiček“ tedy není potřeba měnit platnou legislativu a lékař ani dnes není povinen léčit za každou cenu. Ukončení neúčinné a nepřiměřené léčby není eutanazií, ale projevem přiznání, že smrti nelze zabránit.   

Negativní pohled církve na eutanazii je motivován nejen vědomím nedotknutelnosti lidského života, ale také úctou k jeho důstojnosti. Důstojně odchází ze života především ten, kdo je na blížící se smrt připraven a dostává se mu potřebné tělesné, psychické, sociální i duchovní podpory. Není potřeba člověka zabíjet, aby zemřel důstojně. Nejúčinnějším prostředkem proti šíření představ o prospěšnosti „milosrdné smrti“ je podpora kvalitní paliativní péče. Není náhodou, že snahy o prosazení eutanazie se setkávají s tak malou podporou právě mezi lékaři a zdravotníky. Posláním lékaře je pomáhat, nikoli zabíjet.

Nelze zapomenout, že program eutanazie se v Evropě poprvé prosadil v nacistickém Německu. Také holandské zkušenosti svědčí o kluzkém svahu, na který se vstupuje, jestliže se zabití nevinného prohlásí za beztrestné. Ukončování života na žádost se pozvolna rozšířilo i na osoby, které o eutanazii nežádaly. Nezapomínejme, že člověk mění svá rozhodnutí i své postoje v souladu s měnícími se podmínkami. Nerozhoduje se svobodně pacient, který trpí bolestí, osamělostí anebo pocitem, že je již jen na obtíž.

Církev ostatně není jedinou a první, která odmítá zabíjení nemocných ze soucitu. Již starořecký lékař se podle Hippokratovy přísahy zavazoval nepodat nemocnému smrtící lék, i kdyby jej o to pacient žádal. Moderní lékařství nesmí být horší, než antická medicína.

Read Full Post »

Film o povolání bratra kazatele, plný pokoje a moudrosti.

Podívejte se na desetiminutový úryvek z filmu z roku 1964, který představuje dominikánský řád. Komentář je v pomalé a srozumitelné angličtině.

Read Full Post »

Je na světě staronová móda – stát se katolíkem. Žert? Kdepak… opravdu se v některých zemích objevují vlny konverzí ke katolicismu, a to včetně prominentních osobností. Výrazným příkladem je současná Severní Amerika.

Rád bych zde stručně představil několik zajímavých konvertitů ke katolicismu, současných i historických. Mohl by z toho být seriál (neslibuj, troubo!), ale raději napíšu první příspěvek tak, aby měl smysl, i kdyby žádné pokračování nepřišlo.

Seznamte se – velká konzervativní osobnost současné Ameriky, P. Richard John Neuhaus.

P. Richard John Neuhaus

P. Richard John Neuhaus

P. Richard John Neuhaus

Richard John Neuhaus se narodil v Kanadě v roce 1936, ale přestěhoval se do USA. Podle příkladu svého otce se v roce 1960 stal luteránským pastorem.

Sloužil v chudé brooklynské farnosti a v šedesátých letech se naplno zapojil do tehdejšího sociálního, antirasistického a protiválečného hnutí. Odmítl však akceptovat příklon hnutí k levicovému radikalismu a k prosazování potratů, proto se s ním rozešel.

Svoji nejznámější knihu vydal v roce 1984:

The Naked Public Square: Religion and Democracy in America
(Nahý veřejný prostor: Náboženství a demokracie v Americe)

Některé klíčové teze, které představil v této knize, později poopravil v sérii článků v rubrice The Public Square v časopise First things, které vychází i jako sborníky.

Jde o reflexe o místě náboženství ve veřejném životě. To je Neuhausovo hlavní téma, které promýšlí s pozoruhodnou hloubkou a také o něm strhujícím způsobem přednáší (zkuste najít na internetu nějaké nahrávky v MP3). Jeho nejtrefnější postřehy se ale týkají Ameriky a nejsou přímo přenosné do evropského prostředí.

Neuhausovy knihy a vybrané články

Neuhaus se hlásil ke střednímu proudu (ELCA) americké Lutherské církve, ale názorově byl stále konzervativnější. Byl považován za jednoho z nejvýraznějších amerických protestantských intelektuálů a těšil se značné popularitě. Jeho oznámení v roce 1990, že se rozhodl stát katolíkem, proto vyvolalo velké pozdvižení. Neuhaus nebyl ženatý a v roce 1991 přijal katolické kněžské svěcení.

V roce 1990 Neuhaus založil ekumenický časopis o otázkách vztahu náboženství, kultury a společnosti:

First things (První věci)

Časopis je orientovaný konzervativně a důsledně pro život, ale současně je velmi ekumenický – mírně snad převažují příspěvky katolických autorů, ale najdete zde i mnoho textů s příchutí protestantismu či judaismu, méně často jiných náboženství.

O pohodě, jaká panuje v týmu First things, si uděláte představu z tohoto příspěvku v jejich blogu:

How We Spend Our Evenings

(Hosté na fotografiích jsou vesměs populární američtí konzervativci, u nás je známý asi jen George Weigel, mj. autor životopisu Jana Pavla II. Mimochodem, poznáte hudební nástroj, na který hraje Joseph Bottum? 🙂 )

K autorům pravidelně publikujícím ve First things patří například částicový fyzik Stephen M. Barr. Jeden jeho článek, o duši, (i když ne z First things) vyšel nedávno v českém překladu na webu Občanského institutu.

Co ještě dodat k otci Neuhausovi? Snad to, že je už hezkých pár desetiletí fanouškem Josepha Ratzingera a vždycky tvrdil, že se jednou stane papežem. Závěr posledního konkláve jsem sledoval na EWTN. Jedním z komentátorů ve studiu byl P. Neuhaus. Jeho nepředstírané nadšení poté, co nový papež vyšel na balkon, si dodnes živě pamatuji. 🙂

Což mě přivádí k dalšímu bodu – P. John asi zná emailovou adresu Ducha Svatého. Jeho komentáře k dění v církvi a někdy i předpovědi budoucího vývoje patří k nejpronikavějším a patří k těm, co… no prostě mají často pravdu.

Tak tento článek se mi psal opravdu příjemně. Je snadné psát o lidech, které máte rádi.

Read Full Post »

V souvislosti s úvahou o překladu liturgie z latiny do angličtiny upozonil v diskusích na Christnetu Prokop Remeš na pozoruhodný zjev – velmi pravděpodobně nejoriginálnější český překlad Bible:

Nový kovenant Johna Podmolika

Jde přirozeně o Nový zákon. Na Starém zákoně pan John Podmolik dosud pracuje. Bude se jmenovat Starý kovenant.

Prokop Remeš nás uvede do tématu:

Extrémem je asi John Podmolik, pastor olomoucké sektičky Cesta panujícího. Nový Zákon je podle něj „Nový kovenant“, Skutky apoštolů jsou „Praktiky odeslaných“.

A jeden citát z jeho kalkovaného a totálně nesrozumitelného „překladu“: ‚Ne všechna fleš je stejná fleš, ale zcela jiná je fleš lidská, ale jiná fleš dobytčí, ale jiná rybí, ale jiná ptačí a těla nebeská a těla pozemská, ale zcela odlišná je ta glory těch nebeských, ale odlišná těch pozemských‘ (1Kor 15:39-40)“. K čemuž Podmolík vysvětluje: „Všude, kde používám výraz fleš, se jinde používá jako náhrada tělo, což je nejen nesprávné, ale absolutně znemožňující porozumět, o čem je vlastně v Bibli řeč.“ :o)))

Jan Podmolík se vrátil do České republiky z Austrálie asi roku 1999, protože byl údajně vyzván Bohem, aby pro Čechy udělal první pořádný překlad Bible. A když už tu byl, založil v Olomouci sdružení John Podmolik Ministries a sbor Cesta panujícího (dříve Pánova cesta):

Cesta panujícího Olomouc

John Podmolik vysvětluje:

Důvod pro tento překlad a jak byl udělaný.

‚…naplnit slovo božského – to tajemství ukryté od věků a od generací, ale nyní jasně ukázáno těm jeho světícím, kterým božský chtěl oznámit, co jsou ta bohatství glory tohoto tajemství v národech – kterým je anointující ve vás – naděje té glory, kterého my ohlašujeme, upomínajíce každého člověka a vyučujíce každého člověka ve veškeré moudrosti, abychom přistavili každého člověka dospělého v anointujícím Ježíši‘ (Kol 1:25-28). Mojí touhou je přinést čistotu pravdy a přesnost slova božského shora zplozeným dětem božského, které se narodily ve fleši jako Češi a Slováci. Bylo nezbytné použít některé nové výrazy, ale věřím, že panující Ježíš povede ty, které on vybral (Efes 1:4-5), aby přijali pravdu. Protože nezáleží na tom, odkud pocházíme, ale záleží na tom, kam půjdeme. Takže jen ti milující pravdu dají stranou jakoukoliv nacionální pýchu a dají slovu božského přednost nade vše (Luk 10:42; Mat 10:37-40). Je výhodnější skončit jako anointovaný v nebi, než jako Čech nebo Slovák v pekle. Na světě jsou jen dvě rodiny, jedna je vedená Ježíšem a ta druhá Satanem; a vůbec nezáleží na barvě kůže, nebo na příslušnosti k národu nebo zemi.

(Zvýraznil Oslík – mimochodem, tohle je nejoblíbenější místo Prokopa Remeše.)

John Podmolik slibuje prospěch:

Modlím se, aby každý, kdo bude číst tento překlad s upřímným srdcem, byl zachráněný, anointovaný a zplnomocněný k prospěchu t.j. požehnaný žijícím božským otcem, tvořícím plody rtů, kterému dávám glory, díky a chválu ve jménu našeho panujícího Ježíše, anointujícího Nazaréna, syna božského, amen.

Sekta má patrně nějakou návaznost na tzv. Hnutí víry, extrémní proud letničních protestantů, se kterým jsem se kdysi setkal. Jednak propaguje tzv. „evangelium prosperity“:

Máme proto nejen právo, ale je to příkaz – použít každé promluvení božského jako meč spiritu (Efes 6:17) proti Satanovi a všem jeho zkouškám, které on proti nám připravuje, aby zničil naši víru, aby se slovo božského stal neplodným v našem životě (Mar 4:14-20). Musíme si s konečnou platností uvědomit a nikdy o tom nepochybovat, že všechny problémy, nemoci i finanční nesnáze jsou od Satana, ne od božského stvořitele. Toto je základní postoj k přemožení problémů, jinak nejsme schopni božskému věřit a budeme jej provokovat nevírou (Heb 3).

A jednak hovoří o zplozeném lidském duchu:

Gal 4:19 proto nemluví o osobě panujícího Ježíše, ale o našem osobním shora zplozeném spiritu (viz Jan 3:3-7), který je z božského otce a proto světící, který musí být VYTVOŘENÝ nebo-li zformovaný, aby se také stal anointujícím skrze dospívání a růst ve slovu božského ve veškeré moudrosti a byl přistavený jako dospělý anointující – ‚až se dostaneme všichni do jednoty té víry a UZNÁNÍ syna božského, do dospělého muže, do míry zralosti té plnosti anointujícího‘ (Efes 4:10-16, Kol 1:28).

Náš osobní světící spirit z božského otce se musí stát dospělým anointujícím údem celého těla anointujícího – jehož hlavou je náš panující Ježíš – jsme jedno v něm. Jsme údy jeho těla – z jeho fleše a z jeho kostí (Efes 5:30). Nemůžeme být ‚protézy‘ těla anointujícího, ale musíme vírou brát ty mocné sliby, abychom se mohli stát údy se stejnou – t.j. boží přirozeností (viz II Petr 1:4) – proto platí věčný příkaz – ‚staňte se světícími jako já jsem světící…‘ (I Petr 1:13-16).

Pro nauku Hnutí víry je charakteristické, že ve vykoupeném člověku nepůsobí přímo druhá Božská Osoba, Duch Svatý, ale vlastní duch člověka, jakýsi genius, kterého člověku dává Bůh, který má božskou přirozenost, ale který je odlišný od Boha.

Ačkoliv ta olomoucká sekta je dnes nejspíše zcela samostatná a svázaná s osobou „pastora“ Jana Podmolíka.

Podívejme se na několik dalších výzev Jana Podmolíka a vychutnejme si ten neuvěřitelný newbiblespeak:

Nadpřirozená ochrana promluvením písem

Prohlásit slovo božského ve jménu panujícího Ježíše je nejvyšší autorita v této fyzické dimenzi, ale i v dimenzi světa spiritu – božský dokonce vyvýšil [nebo-li zvětšil] jeho slovo přes celé jeho jméno (Psalm 138:2).

Mnoho věřících zažilo nadpřirozenou ochranu nad sebou samými i celými svými domy – například během hurikánu Andrew na Floridě [USA – 23-24 srpen 1992, od Baton Rouge po Miami], kde celé čtvrti byly srovnány se zemí; ale domy i se stromy na zahradách věřících stály netknuté jako oázy uprostřed totálně zničeného okolí a sousedé se na tyto netknuté majetky chodili dívat. Jen proto, že jejich majitelé věřili božskému stvořiteli a jeho slovu a odmítli v této situaci myslet způsobem „je-li to Boží vůle“. Podle svědectví těchto věřících – před bouří, nebo v jejím začátku nahlas prohlásili celý Psalm 91, nebo Isaiahu 54:8-17 a během bouře pak děkovali božskému za jejich ochranu. Viděl jsem záběry v televizní reportáži a tihle neměli ani rozbitá okna, bylo to v porovnání s okolím, jako kdyby jejich domy i pozemky byly odstraněny před hurikánem a po bouři posazeny nazpět.

Žádná nemoc není žádný problém:

Touto jistotou dal božskému glory a svědectví lidem o jeho dobrotě a pro nás ponaučení, že my dáme božskému stejnou glory, budeme-li se na něho spoléhat stejným smělým způsobem. Nemusíme pak hledat výmluvy a všechny „teologicky“ zdůvodněné náboženské řeči o neochotě božského nás kdykoliv a z čehokoliv uzdravit. Choď podle víry ve schopnosti našeho božského a ne podle toho, co vidíš, nebo co ti „vysvětlí“ náboženští pokrytci! Jestli je tvým Goliášem rakovina ve tvém těle, nebo jakákoliv jiná nemoc, vezmi si bibli a nauč se spolehnout se v zázračnou moc anointování ve jménu Ježíše a nenechej se odradit tím, co ti řekne někdo jiný. Slovo božského je Ježíš. ‚…jeho podlitinami jste BYLI uzdraveni!‘ (I Petr 2:24) David se proti Goliášovi rozběhnul, David nečekal, až on přijde k němu! – Rozběhni se proti Satanovi se slovem božského ve jménu anointujícího panujícího Ježíše a vyžeň jej z tvého života!

Zvláštností skupiny je hra na šofar, dechový nástroj z beraního rohu:

Věříme, že nám dal božský odhalení, o které se chceme podělit s tělem Mesiášovým (Anointujícího). Věříme, že toto přidá novou dimenzi vaší přímluvné modlitbě a spirituálnímu boji. Panující odhalil spirituální dynamiku použití ŠOFARU, nebo-li beraního rohu, jak byl používaný Israelity v dobách Starého kovenantu. My to připodobňujeme k dynamice půstů, nerozumíme sice plně jeho moci – proč nebo jak to pracuje – ale……PRACUJE TO!

My věříme, že troubení ŠOFARU během modlitby, přímluvných modliteb a při uctívání dělá rozrušení a zmatek ve spirituální říši nad námi a takto rozpráší opozici a otevírá nebesa, aby přišla glory, zázračná moc a boží přítomnost.

Viděli jsme dramatické změny a plody z troubení ŠOFARU během našich modliteb přimlouvání a během našeho uctívání. Nepoužíváme tento nástroj jako náboženský rituál, ale čistě jak vede spirit. Také jsme si vědomi toho, že mnohá shromáždění okolo světa začínají zahrnovat používání ŠOFARU, AOG v Pensacole jsou primárním příkladem. Prodej ŠOFARŮ v christianské sféře v USA vzrostl v loňském roce o 70%. Máme i svědectví různých lidí troubících na ŠOFAR v jejich domech během modliteb, kteří také zakoušejí průlom a vítězství jako výsledek.

Dobře, tak tedy… úžasný výtvor zapáleného recesisty, není-liž pravda?

Milí přátelé, nikoliv. Jan Podmolík a jeho věrní se nejen každou neděli schází v olomouckém Národním domě na Třídě 8. května, ale také každou neděli asi půl hodiny chodí okolo modelu Olomouce na olomouckém Horním náměstí, případně na dalších místech, a hrají přitom na šofar.

Vypadá to nějak takto:

Prohlašování dobré zprávy u modelu města Olomouce

Fotografie z „troubení na šofar ve jménu JVHV proti symbolu modlářské protibiblické kultury – katolicismu“ během akce Oživení olomouckých kašen.

Troubení na šofary a zpěv mesiánských písní proti neonacistům na jinak velmi seriózním setkání

No, to by stačilo. Zasmáli jste se? Já také. Ale jedna věc mě trochu znepokojuje… vzpomínka na to, jak jsem se kdysi podobně usmíval nad jinými „neškodnými blázny“ … ze skupiny jménem Hnutí grálu.

Read Full Post »

Dnes je to týden, co bloguji. Důvod k oslavě! A dokonce jsem každý den vydal aspoň jeden článek – což je tempo, které určitě neudržím dlouhodobě a ani to nemám v úmyslu. Tento blog pro mne v žádném případě nemá být zátěží. (Jenomže se jí stejně časem stane – tomu se prostě nevyhnete. 🙂 )

Ovšem už jsem došel tam, kam obvykle tak nejpozději do týdne dojde většina blogerů – jsem hrozně patetický a nechutně moralizuji. Možná i víc, než je obvyklé, protože zde řeším nejen osud planety, ale i věci věčné.

Je čas na něco „lehčího“.

Tento text vyšel v časopise Psalterium, který vydává Společnost pro duchovní hudbu, v čísle 3/2007 (odkaz vede na PDF soubor, kde článek najdete na str. 9 – a za odměnu uvidíte hezký obrázek Matky Angeliky).

Je to příběh ze života jedné velmi zvláštní ženy, skutečné VIP podle všech duchovních i světských měřítek, Matky Angeliky, zakladatelky největší náboženské televize na světě, EWTN.

Sliby Matky Angeliky

Psalterium, 15. 6. 2007

Matka Angelika o Vánocich

Matka Angelika o Vánocích

Bůh rád používá slabé, aby zahanbil silné. Žena, kterou časopis Time označil za nejvlivnější ženu v katolické církvi v Americe a nazval „superstar náboženského vysílání,“ je nechtěná dcera italských imigrantů, která vyrostla ve čtvrti „červených lamp“ a mafie, v pěti letech pila pivo a konverzovala s prostitutkami – Rita Rizzo, dnes kontemplativní řeholnice Matka Angelika. V roce 1981, rok po vzniku CNN, založila katolickou kabelovou televizi EWTN, Eternal Word Television Network – Televizní síť Věčného Slova. Dnes je EWTN (www.ewtn.com) největší náboženskou televizí na světě. Šíří ji 4800 kabelových sítí do 123 miliónů domácností ve 140 zemích. Cílem televize je nová evangelizace. Anglický a španělský program zahrnuje každodenní mši svatou a růženec a velký podíl mluveného slova. Pověstné jsou reportáže EWTN z pastýřských cest Svatého Otce. Televizi doplňuje rozhlasové vysílání.

V roce 1944 vstoupila Rita do kláštera Františkánských sester Nejsvětější svátosti. Tyto řeholnice žijí v papežské klausuře podle pravidel, tehdy velmi přísných, vycházejících ze spirituality sv. Františka z Assisi a sv. Kláry. Rita se stala sestrou prvního chóru, kde zpívala alt. Její první léta v klášteře provázely zdravotní potíže, pro které zůstávala novickou déle, než bylo obvyklé. Matka představená, Marie Anežka, zřetelně viděla povolání nové sestry, avšak nemohla jí dostatečně pomoci. Sestry trávily denně několik hodin vkleče, nejen během dvouhodinové adorace a dalších modliteb – klečení bylo předepsáno dokonce i při ranní hygieně. A Angelika… nemohla klečet. Měla nemocná kolena. Její situaci ještě ztěžovala dlouhá schodiště kláštera. Abatyše se nakonec rozhodla poslat Angeliku do nově založeného domu ve městě Canton, ze kterého Angelika pocházela, ačkoliv novicky se obvykle na zakládání podílet nesměly. V Cantonu totiž téměř nebyly schody.

Angeličin stav se opravdu rychle zlepšoval a bylo rozhodnuto povolit jí první slavné sliby. Nový klášter Svaté Kláry, který přitahoval mnoho kandidátek, měl ale těžkosti jiného druhu – rozdílné povahy sester spolu s komplikacemi při rekonstrukci původně komfortního měšťanského domu vytvářely velká napětí. Několik dní před sliby Angelika při napouštění vody rozbila porcelánový kohoutek, za což si vysloužila ostré pokárání Matky Kláry. A co bylo horší, poranila si přitom pravý prsteníček, na který měla přijmout snubní prsten. Slavný den nadešel 2. ledna 1947. Angelika klečela v hlubokém usebrání a připravovala se na velký okamžik svého života. Provizorní kaple kláštera, bývalá hala, byla plná lidí, včetně matky oslavenkyně a místních celebrit. Venku chumelilo a biskup měl zpoždění. Hrály varhany. A nashromážděné napětí explodovalo.

Sbormistryně, Sestra Marie od Kříže, která nedávno přišla z jiného řádu, začala něco vytýkat sestře varhanici. Nelíbil se jí její způsob hraní. Varhanice se bránila, hlasy sílily a hosté užasle sledovali, jak mezi svatými sestrami zuří regulérní hádka. Nakonec varhanice odmítla hrát. „Hodím tě do sněhu, jestli nebudeš hrát!,“ kontrovala sbormistryně. Po chvíli se ženy přece jen uklidnily, vrátily se na svá místa a tklivá melodie varhan opět rozezněla nevelkou kapli. Náhle se na podlaze objevil… šváb. Marie od Kříže uchopila oběma rukama malé klekátko a začala jím mlátit do země jako šílená ve snaze zlikvidovat narušitele. Varhanice to pochopila jako pokračování kritiky svého umění a přidala na hlasitosti. V té chvíli do místnosti vstoupil otec biskup.

Omlouval se za zpoždění, pro poruchu auta musel jít kus pěšky. Požádal o suché ponožky a Matka Klára nařídila Angelice, aby je šla biskupovi do kláštera najít. Když se vrátila, mohl obřad začít. Biskup nasadil Angelice korunu s dlouhými trny, které bolestivě pronikaly závojem. Pak se jí chvíli pokoušel nasadit prsten na opuchlý prst. Neúspěšně, nakonec nasazování jen předstíral a řekl: „Zasvěcuji tě Ježíši Kristu, Synu Boha Nejvyššího.“ Bývalá vedoucí mažoretka se stala nevěstou Ježíše Krista.

Přes všechny nepříjemnosti prožívala sestra Angelika obřad opravdově, a když po slibech psala dopis své matce, podepsala ho „Ježíš a Angelika.“ Byla ale unavená a během následujících dní prožila několik dalších nepříjemností a drobných nemocí. Když dostala za úkol adoraci Nejsvětější Svátosti ve tři ráno, neskrývala v modlitbě své rozladění: „Ježíši, zažila jsem všechny tyhle bolesti a navíc ještě tuhle adoraci. Co si myslíš, že jsem, kůň?“ Ježíš odpověděl: „Ne, jsi má nevěsta.“

David Petrla

 

 

*****

 

Několik návrhů pro vás:

 

Na následujícím videu odpovídá Matka Angelika na telefonický dotaz „Jak se vyhnout očistci?“ (Pořad byl odvysílán 1. 8. 2000, ale natočen mohl být dříve.)

 

Read Full Post »

Radio Vatikán nedávno uvedlo, že Vatikán schválil nový překlad textu mše svaté (to je nejdůležitější z obřadů, které se slaví v katolických kostelích, zejména každou neděli) z originální latiny do angličtiny:

Kongregace pro liturgii a svátosti ve Vatikánu schválila změny v misále používaného ve Spojených Státech. Podle Osservatore romano se jedná pouze o malé a nepodstatné změny, které by měly být věřícími jednoduše akceptovány. Prezident Kongregace pro liturgii a svátosti biskupské konference v USA, biskup Arthur Joseph Serratelli, dodal, že se jde pouze o jakési „vybroušení jazyka“, tedy o srozumitelnější teologickou mluvu. „Odpovědi věřících byly pozměněny jen velmi málo a myslím, že již napoprvé či napodruhé si jen ztěží uvědomí nějaký rozdíl.“ Schválené změny se týkají překladu obřadů pokání, Gloria, Kréda, eucharistických modliteb a aklamací, modlitby Otče Náš a dalších modliteb a odpovědí používaných denně v průběhu liturgie. Schválené změny budou aplikovány až za dva roky, po odsouhlasení změn liturgické hudby a katecheze.

Podle Catholic World News vyjádřila Kongregace nad dosažením tohoto bodu „nemalé uspokojení“. Není divu, anglický překlad textů mše svaté používaný v USA patří k nejdůležitějším a zároveň k nejhorším na světě.

Na blogu First things uvedla Amanda Shaw několik podrobností:

Mea maxima culpa

Ještě více najdeme na blogu Taylora Marshalla, který býval episkopálním (anglikánským) knězem a dnes je katolickým laikem:

New Translation of Holy Mass in English

Podívejme se na některé změny anglického překladu, které jsou zmiňovány v obou blozích (nejsou to zdaleka všechny, ale snad ty nejdůležitější). Mé komentáře jsou modré. Žel nemám po ruce anglický misál, tj. někde neuvedu, jak to je dnes.

  • Začátek Nicejsko-Cařihradského kréda (to je vyznání víry, které shrnuje katolickou nauku a recituje se pouze na tzv. „slavných“ mších v neděli a nemusí zaznít na mši ve všední den) se mění z „We believe“, „Věříme“ na „I believe“, „Věřím“.
    • Zde je v české verzi správně: „Věřím…“

 

  • Kdykoliv kněz říká „The Lord be with you“, tedy „Pán s vámi“, lid v nové verzi odpovídá „And with your spirit“, tedy „I s duchem tvým“. Ve staré odpovídal „And also with you“, „A také s tebou“.
    • „S duchem tvým“ je doslovný překlad z latiny. Česká verze se velmi podobá té původní anglické, říkáme „I s tebou.“

 

  • Když se v první formě kajícího ritu lidé vyznávají ze svých hříchů, říkají v novém překladu „I have greatly sinned … through my fault, through my fault, through most grievous fault“, tedy „Velmi jsem zhřešil… svojí vinou, svojí vinou, svojí nejtěžší vinou.“ Dosud říkali „I have sinned through my own fault“, „Zhřešil jsem vlastní vinou.“
    • V latinském originálu se říká „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“, tedy „má vina, má vina, má největší vina“. Naprostá většina národních překladů toto trojí opakování zachovala, včetně např. slovenské verze, zatímco anglický překlad zkrátil text radikálně – opakování zcela vynechal – a ten český stojí někde mezi – říkáme „je to má vina, má veliká vina“. Tato nepřesnost mě na české verzi mrzí nejvíce – při každé mši si to uvědomím. Věřící se při vyslovování těchto slov symbolicky bijí pěstí do prsou a je zřejmé, že trojí úder do prsou hraje při mši významnou psychologickou roli. Zatímco se však většina světových katolíků tluče do prsou třikrát, Čechům to stačí dvakrát a Američanům jen jednou. Asi méně hřešíme.

 

  • Odpověď na knězova slova „Ecce Agnus Dei“, „Hle, Beránek Boží“ je nově „Lord, I am not worthy that you should enter under my roof, but only say the word and my soul shall be healed.„, tedy „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
    • Opět, nový překlad je přesný převod z latiny, která je opět přesným překladem řeckého textu v Evangeliu. Obdobně je to ve slovenštině. Nemám po ruce starý anglický text, ale několikrát jsem na anglické mši byl a matně si vzpomínám, že říkají přibližně „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a budu uzdraven.“ Česky říkáme „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Jsme tedy blíže originálu, než Američani, ale proč vynecháváme biblická slova římského setníka „pod moji střechu“, se mi těžko chápe. Oprava 27. 8. 2008: Česky říkáme „nezasloužím si“, ne „nejsem hoden“, jak jsem omylem napsal. A to proto, aby se nemuselo přechylovat.

 

  • Kdekoliv se v novém překladu mluví o Církvi, používá se ženský rod „she“, „her“, tedy „ona“, „jí“ apod. Dosud se pro Církev používal rod střední – „it“, „to“.
    • Tento problém naštěstí v češtině nastat nemůže. (Doplnění 24. 8. 2008: V angličtině se slovo church používá pro kostel a pro církev. Kostel je vždy středního rodu, ale církev může být rodu středního nebo ženského. První varianta je všední a používá se pro církev jakožto instituci. Ženský rod označuje církev jako personalizovanou skutečnost, která má duši – je to varianta poetická a mystická.)

 

  • V nejdůležitější části mše, při proměňování, říká kněz o Kristově krvi, že je „poured out for you and for many“, tedy „vylita za vás a za mnohé“. Dosud bylo „za vás a za všechny“.
    • Nová verze je přesný překlad latinského „qui pro vobis et pro multis effundetur“. V češtině máme „za všechny“ stejně jako v angličtině a v mnoha národních verzích, byť ne ve všech. Z čistě jazykového hlediska je to nepochybně špatně, nicméně teologicky jsou patrně obě verze víceméně zaměnitelné a znamenají „za všechny“, ovšem s odlišnými důrazy. Osobně tuto chybu nepovažuji za mimořádně závažnou, nicméně chyba to je – nebyl důvod provádět „kreativní překlad“ a pomocí překladu posouvat bezprostřední význam textu.

 

To jako ukázka zcela stačí.

Je zřejmé, že nová verze anglického misálu věrněji odpovídá latinskému originálu. Není divu – je odpovědí na římskou směrnici Liturgiam authenticam, která vyšla roku 2001 (a byla tedy schválena ještě Janem Pavlem II.) a požaduje zpřesnění a tudíž také vzájemné přiblížení národních verzí mše.

Nabízí se tedy otázka: Bude také nový český překlad mešních textů?

Povídá se, že ano. Údajně na něm pracuje komise překladatelů pod vedením otce ThDr. Benedikta Mohelníka OP, provinciála českých dominikánů

Vidím to jako obecně velmi dobrý krok a na opravený překlad se těším.

Údajně byl ale zvolen jiný přístup, než v Americe – nedělají se drobné změny ve stávajícím překladu, ale vytváří se překlad zcela nový.

Pokud tomu tak je, lze se obávat nemalých problémů při zavádění nového překladu, které by teoreticky mohly jeho zavedení velice zpomalit nebo i zablokovat. Všichni věřící i kněží se totiž budou muset přeučit všechny texty – a stěží může nevzniknout určitý chaos, v hlavách i v kostelích.

Jak často dodávám: Rád bych se mýlil. 🙂

Ale je zde ještě jedna stránka věci. Současný text české liturgie je na řadě míst nepřesný, avšak je jazykově kvalitní a hezký, místy krásný. Určitě je možné udělat nový překlad tak, aby byl esteticky na nejméně stejné úrovni a přitom přesnější. Ale bude to těžké a nemusí se to podařit.

Bylo by smutné, kdyby byl nový překlad přesnější, ovšem na úkor slovesné krásy.

Pokud mám špatné informace, opravte mě prosím v diskusi pod článkem.

Následující film zachycuje starobylou, tzv. „tridentskou“, liturgii z velikonoční neděle. Tato varianta římského ritu se dnes nazývá „mimořádná forma“ a je stále sloužena v některých katolických kostelích a dokonce se pomalu dostává opět do módy. Je ovšem stále vzácná a potkáte ji zřídka. I já – člověk, který od své konverze poznal pouze novou, tedy „řádnou“ formu římského ritu a je s ní zcela spokojen – se u tohoto videa stěží ubráním pocitu dojetí a povznesení. Tato varianta mše, někdy hanlivě nazývaná „předkoncilní“, je nepochybně krásná a vznešená.

Necelou hodinu trvající film je procházka mší svatou s anglickým komentářem.

Read Full Post »

Memento mori, Pamatuj na smrt – imperativ našich předků. Smrtelný člověk se musí na setkání se Soudcem řádně připravit.

Dříve se za dobrou smrt považovala smrt pomalá, očekávaná, aby měl člověk čas rozloučit se s blízkými a uspořádat všechny svoje záležitosti a především… svoji duši.

Dnes si většina lidí přeje smrt rychlou a nečekanou. Dokonce se za „dobrou“ či „důstojnou“ smrt prohlašuje smrt vyžádaná, euthanasie. Utrpení umírání považujeme za nedůstojné, ačkoliv právě tlak utrpení má moc vytvořit z uhlíku lidské duše nádherný diamant.

Ale když náhlá smrt opravdu přijde, nebývá to dobré. Nejsme na ni připraveni. Nebo alespoň ne dobře.

Jakub Kříž reagoval na velká neštěstí letošního srpna – letecké v Madridu a železniční ve Studénce – hlubokou úvahou o připravenosti na smrt:

Jakub Kříž: Madridské neštěstí a manažerské selhání

Na co mysleli, když umírali? Neuskutečněné nákupy, nedokončené projekty, nezodpovězené e-maily? Těžko.

Čas je krátký. Nevíme, kdy nám bude ukončen. Tváří v tvář smrti získávají úkoly z našeho diáře jiný rozměr. A zjišťujeme, že ty nejdůležitější tam často chybí. Tváří v tvář smrti nás napadají otázky, na které jindy není čas. Co je dobré a co špatné? Co má smysl?

A také – co je smrt? A co je po ní?

Odpověď na ně existuje. Jen její hledání považujeme za příliš nákladné. Dokud jsou síly, je třeba vrhnout se do práce. V důchodu možná, tam bude čas na přemýšlení.

Madridské letadlo ukazuje, že třeba nebude. Nejdůležitější schůzky našeho života odsouváme často na pozdější termíny, které ale přijít nemusí.

Kupodivu však existují lidé, kteří se dokáží v pokročilém věku nad svým životem zamyslet a odhodlají se napravit své největší chyby:

Schwarzenberg se oženil. Vzal si vlastní ženu

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se v Rakousku před měsícem oženil se svou dřívější manželkou. Páteční zprávu rakouského regionálního deníku Kleine Zeitung potvrdila na portálu news.at samotná Therese Schwarzenbergová.

„Už nejsme rozvedeni, od 25. července jsme znovu oddáni,“ řekla Schwarzenbergová.

Někdy to jde. Jen je třeba sebrat odvahu a doopravdy to zkusit. I ta naše tolik všední životní pouť může mít heroický závěr.

Proč nezačít dnes? Proč nenavštívit pravého krále, jediného, před kterým se nikdo na světě nemusí stydět pokleknout? Proč nezkusit modlitbu?

Enya, May it be (Pán prstenů – Společenstvo prstenu):

Vodpod videos no longer available.

Read Full Post »

Možná největší záhadu v globální politice posledního desetiletí představuje tato otázka:

Proč se v Rusku od Putina pěstuje tak negativní rétorika vůči Západu?

Státníci i politologové nad tím kroutí hlavou – takové chování totiž nedává kloudný smysl.

Rusko čelí řadě politických hrozeb, ale ani jedna nepřichází ze Západu, nebo alespoň ne bezprostředně: Čečensko, islamisté, demografický pokles (potraty kupodivu nebyly do Ruska exportovány ze Západu, ale naopak – na Západ z Ruska), hranice s Čínou…

Západ inicioval rozpad Sovětského svazu, ale od té doby už Rusku pouze prospívá – nákupem surovin, investicemi, spoluprací na nejrůznějších úrovních – od vědecké po policejní… I naše mentalita je Rusům bližší, než ta islámská, indická, japonská či čínská.

A přesto Putin nikdy výrazně nekritizoval třeba Čínu, ale neustále šije do Západu. A Putinův Medvěděv v tom pokračuje. Posledním krokem v tomto směru bylo nedávné ukončení spolupráce s NATO. Proč? Je v tom nějaký Putinův sentimentální psychologický problém? To se mu přece nepodobá.

Nikoliv, Putin jako ve všem i v této otázce jedná maximálně pragmaticky. Existuje jeden úhel pohledu, jeden klíč, který všechno řeší. Klíč, který by mohl odemknout zámek mysli Vladimira Vladimiroviče… už jsme to naznačili…

Putin v roce 2005 řekl, že největší geopolitickou katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu.

A teď se to snaží napravit.

Ano, to by mohla být ta odpověď. Netvrdím, že je. Ale mnohé tomu nasvědčuje: Putin chce Sojuz obnovit.

A už dlouho, cílevědomě, systematicky na tom pracuje. A už dávno je mu jasné, že Západ bude v tomto úsilí hlavní překážkou. A jako dobrý manipulátor dávno pochopil, že tedy musí u ruské veřejnosti připravit půdu a vyvolat nenávist vůči Západu.

Velmi, velmi, velmi rád bych se mýlil.

Read Full Post »

Older Posts »