Tento článek odkládám už několik dní. Ale musím ho napsat, ať už to mám za sebou. Některé věci si prostě nedokážete představit – dokud se nestanou.
Marc Weide zveřejil v britském Guardianu deník několika posledních dní života své matky, Mieneke Weide-Boelkes, která se rozhodla pro euthanasii:
‚I’m going to die on Monday at 6.15pm‘
O textu jsem se dozvěděl z blogu First thigs, kde ho komentoval Wesley J. Smith:
Abandoning the Frightened and Depressed
Paní Weide-Boelkes, pětašedesátileté Holanďance, se vrátila rakovina. Zasáhla plíce a mozek. Lékaři jí předpovídají rok života, pokud zvolí chemoterapii. Mieneke však chemoterapii odmítne:
„Nebudu holohlavá,“ říká, „nechci slyšet lidi říkal ‚Jak je to smutné, její krásné vlasy jsou pryč.‘ Nikdy.“
Mieneke začne chystat svoji kremaci. Asi po dvou a půl měsících se její stav zhorší natolik, že je hospitalizována, ale rozhodne se odejít z nemocnice domů. Její dva synové se rozcházejí v názoru na to, zda to pro ni bude dobré, ale souhlasí.
Marc najde doma v otcově pracovně náčrt smutečního oznámení. V den, kdy se matka vrátí domů, napíše svůj „testament“ – přání, aby byla zabita euthanasií v okamžiku, kdy dosavadní léčba ztratí účinnost. Požádá Marca, aby žádost zkontroloval a opravil, ten to bez protestu udělá.
Následující dny stráví rodina společně, ale hlavně hádkami. Matka zuřivě uklízí a připravuje všechno k pohřbu. K této činnosti nutí i manžela a syny tak naléhavě, že ti občas ztrácí nervy. Marc se s ní pohádá, když chce jít za přáteli a matka trvá na tom, aby zůstal s ní.
Rodina se prakticky vůbec nepokouší jí její rozhodnutí rozmluvit. Vznáší jen velmi nesmělé námitky, ale je cítit, že podstatné je pro ně respektování jejího rozhodnutí – přece ji nebudou přemlouvat, aby se nezabíjela, je dospělá, jistě ví, co dělá! V závěru to mezi řádky Marcova vyprávění skoro vypadá tak, že ji rodina povzbuzuje k smrti, aby už od ní měla pokoj. Přeháním, ale jen trochu, tato část příběhu je naprosto šílená.
Když přijdou na návštěvu Mienečiny sestry s manžely, komentují jen Marcovy nové boty. Podivení nad jejím rozhodnutím (vypadá přece naprosto zdravě) vyjádří jen šeptem, aby to neslyšela.
Nemocná neleží, naopak stále překypuje aktivitou. Podle Marca teď vypadá spíš na čtyřicet, než na pětašedesát. Dva lékaři potvrdí, že její choroba je neléčitelná a že její rozhodnutí je svobodné.
Mieneke se vrátila domů v pondělí 28. ledna 2008. O dva týdny později, v pondělí 11. února, byla usmrcena dávkou jedu do žíly. Ten den vysála celý dům, vyprala šest praček prádla, přerovnala květiny… Nakonec, hodinu a půl před smrtí, s katetrem zavedeným v paži stála nad manželem čistícím záchod a pobízela ho, aby ho vykartáčoval co nejpečlivěji. Manžel se nervózně chichotal.
Tři čtvrtě hodiny před smrtí zaváhá. Lékař říká, že může přijít později. Mieneke se zhluboka nadechne a… řekne, že je připravena.
*****
Euthanasie je v Holandsku možná, pokud pacient trpí intenzívní fyzickou nebo psychickou bolestí. I oficiální statistiky přiznávají, že naprostá většina nemocných se pro ni rozhodne z psychických důvodů, vlastně se to téměř neliší od normálních sebevražd lidí v depresi.
Avšak oficiální státní „požehnání“ přesvědčí k žádosti o zabití i mnohé z lidí, kteří by ke „klasické“ sebevraždě vlastní rukou nikdy nesáhli.
Příběh ukazuje několik zdrcujících poznatků:
- Dva lékaři, kteří musí euthanasii schválit, se v praxi vůbec nemusí pokusit jí zabránit.
- Ani rodina oběti se také v praxi nijak nesnaží euthanasii bránit.
V Marcově příběhu schází jakýkoliv vážnější pokus kohokoliv prokázat Mieneke lásku, obejmout ji, říci jí „Mám tě rád“ nebo jí jenom prostě říci, aby to nedělala.
Když Mieneke odešla, měli všichni v duši výčitku – ona vůči rodině i rodina vůči ní. Její konec měl všechny znaky jednání pod vlivem krajního stresu, za naprosté absence skutečné rozvahy. A za naprosté absence lásky a lidské blízkosti.
Mieneke byla svojí rodinou a společností opuštěna a ponechána napospas své depresi. Prostá dynamika situace ji neúprosně tlačila k tragickému „východisku“.
Euthanasie je hrozný sociální zločin.
Nevím, jakým přiměřeným slovem to ohodnotit. Děsivé? Otřásající? Horor? To je slabé… To správné slovo asi zatím čeština postrádá. Budeme ho nejspíš muset vymyslet, protože bude v blízké budoucnosti často potřeba.
Napadají mě další možné souvislosti. Do novinového článku bych je nenapsal bez ověření statistických dat, ale blog je jako hypotézy unese – nevím, jaký je dnes mezi lidmi zabitými euthanasií poměr mužů a žen. Slyšel jsem (ale nemám teď po ruce přesné údaje), že muži častěji spáchají dokonanou sebevraždu, ale ženy se o ni mnohem častěji pokusí. Ženy jsou statečnější, než muži, ale také psychicky labilnější. Svými pokusy o sebevraždu signalizují potřebu lásky, pochopení, lidské blízkosti… Euthanasie může z tohoto volání o pomoc – tak zřetelného na příběhu Mieneke – udělat smrtící gilotinu.
Potraty dnes zabíjejí více děvčátek než chlapců, v některých zemích je tento rozdíl velmi markantní. Euthanasie může být dalším sociálním jevem vybíjejícím především ženy, v tomto případě staré. A jako se dnes muži často jen bezmocně dívají na smrt svých dětí, odmítnutých jejich matkami, budou se možná jednou i u nás jen bezmocně dívat na smrt svých manželek. A mnozí… z ní naopak budou profitovat.
Síla. Momentálně sice proti euthanasii nijak radikálně nejsem, mám k ní výhrady, ale vzhledem k tomu, že jsem se s ničím takovým ještě osobně nesetkal a nikdy jsem nebyl v situaci, kdy bych se měl rozhodnout, jestli umřít hned, nebo až za rok, nemohu soudit. Ono je to opravdu relativní.
Docela mě už odstrašili první řádky článku .. nepříjemné!
Jisteže má tento příběh svůj kus pravdy, ale zkuste se nad tím zamyslet trochu objektivněji. Jste neuvěřitelně jednostranně zaměřeni a slepě ovlivněni jedním pohnutým příběhem. Takových příběhů je ale stovky a mnohé také pobízejí naopak pro euthanazii. Nabudu tu předestírat svůj názor, naopak. Utvořte si ho sami. Ale nejdříve zkuste zvážit argumenty pro obě strany. Třeba se podívejte na film Hlas moře, nebo si zajděte na onkologii a pohovořte si s lidmi chodícími na chemoterapie. Potom se nad tím znovu ještě jednou zamyslete. Docela by mě zajímal výsledek. Nic totiž není tak černobílé.
Ale já jsem podobných příběhů slyšel řadu, jen je tento řekněme zvlášť nepěkný. A lidí, kteří chodí na chemo, znám (nebo jsem znal) také celou řadu.
Myslím, že můj názor, který je velmi silně proti euthanasii, už tohle všechno zohlednil.
A mimochodem, z lékařů, kteří na onkologii pracují, je pro euthanasii jen minimum.
Opravdu netuším, v jakém odvětví se pohybuješ, opravdu nemám zájem tě nějak nepravdivě osočovat. Já se ale ve zdravotnictví už nějaký ten rok pohybuji a názor lékařů znám. Už jen díky tomu, že se brzy lékařem snad stanu. Euthanazie u nás vpodstatě totiž existuje, proto se obecně sdílí názor, že už není potřeba žádný zákon pro uthanasii zavádět. Tento názor sdílím. Lékaři totiž euthanasii uplatňují sami dnes a denně zvyšováním dávek morphia. Je to nejhumánnější přístup k těmto lidem, jaký znám a lidé sami si to uvědomují a přejí si to tak. Takže schválení euthanasie v zákoně je opravdu nejspíše bláhovost, protože minmálně v České republice rozhodně není potřeba a jen by to bylo zneužívané.
anetv1:
Nezlobte se, ale vaše tvrzení, že se euthanasie běžně děje, je nepodložené demagogické prohlášení. Je vám známo, že pokud o nějakém takovém případě víte a neohlásíte ho, jste podle práva zcela „plnohodnotnou“ spoluvinicí vraždy?
Zvyšování dávek morfia není euthanasie a pacienta nezabije – on si na ty dávky totiž postupně zvyká. Samozřejmě, že to pacientovi nějak škodí (a to se mu musí říci), ale nezabije ho.
Paliativní léčba je protipólem euthanasie, není to totéž.
Ad anetv1:
Tady je příběh šestiletého polského chlapce, který zemřel na rakovinu.
Je hrozný, ale je v něm i naděje. I když ze zkušenosti vím, že ateisty popis utrpení a smrti z křesťanského hlediska, které v něm hledá pozitivní smysl, někdy rozhořčí:
„Mami, já umřu?“
http://www.opusdei.cz/art.php?p=29027
Já jsem naštěstí neznal žádné dítě, které podlehlo rakovině. Ale přátele, kterým zemřelo dítě, mám.
Víra v takových případech projde krajní zkouškou, ale vposledku je tím jediným, co může poskytnout skutečnou útěchu.
Pro Anetv1
je vidět že nejste dostudovaný lékař. V léčbě bolesti je postupem LEGE ARTIS postupné zvyšování dávek morfia, tedy spíše i dalších preparátů, i těch neopiátových.
V léčbě bolesti u paliativní péče je totiž zcela přednostní právě kvalitní léčba bolesti.
Riziko vzniku závislosti se v tomto kontextu neřeší, a zejména, když je lék použit tak jak má, tak k závislosti nedochází. Na silnější bolesti se užívá vyšších dávek, a jsou dobře tolerovány.
NENÍ PRAVDOU že by zde docházelo běžně k eutanáziím. Jako budoucí lékař byste měl velmi vážit svá slova, i ta na internetu. Mluvte především odpovědně a nezavádějte lidi. Díky.
Jsem zcela zásadně proti legální eutanázii v ČR.
Zde by hrozilo masivní zneužívání, představa že budeme řešit neefektivní důchodový a obecně sociální systém zabíjením nemocných je příšerná.
Mě spíš děsí tenhle scénář: Dědeček leží doma s nevyléčitelnou chorobou, rodinu to samozřejmě stojí spoustu času a hlavně peněz. Jednoho dne za ním přijde dcera která mu podá cár papíru a povídá: „Víš dědečku, synek by potřeboval peníze na školu a já si potřebuju odpočinout, musím být pořád kvůli tobě doma, opečovávat tě atd..“ Pak odejde, dědeček si řekne že má pravdu že jim vlastně překáží a že vnukovi rozhodně nechce bránit ve studiu a papír podepíše.