„Pokud jsou Obama, Biden a nový Kongres odhodláni realizovat anti-life agendu, o které hovořili před volbami, předpovídám, že příští čtyři roky budou patřit mezi ty nejvíce rozdělující v dějinách našeho národa.“
Kardinál Francis Stafford
Americký kardinál James Francis Stafford je Hlavní penitenciář Apoštolské penitenciárie. (Penitent je latinsky kajícník, penitenciář je zpovědník, nebo přesněji „ten, kdo odpouští hříchy“.)
Tedy jinými slovy kardinál Stafford působí ve Vatikánu jako předseda Apoštolské penitenciárie. To je jeden ze tří tribunálů římské kurie, kterému se přezdívá Tribunál milosrdenství. Penitenciárie má za úkol odpouštět kanonické tresty a hříchy, jejichž rozhřešení je vyhrazeno Svatému stolci – jako jsou exkomunikace latæ sententiæ (odpusťte, nebudu ten termín vysvětlovat, uvádím to pro ty, kdo rozumí) – a udělovat odpustky.
14. listopadu 2008 přednesl kardinál Stafford přednášku ve Washingtonu, D. C. na pozvání Pontifikálního institutu Jana Pavla II. pro manželská a rodinná studia. Název přednášky byl „Papež Pavel VI. a papež Jan Pavel II.: ‚Být v pravdě duše a těla.'“ Přednáška je vynikající a stojí za to si ji přečíst celou, na svém blogu ji publikoval známý americký publicista John L. Allen Jr.:
Plný text přednášky kardinála Stafforda v angličtině
(Já jsem se o ní dozvěděl na blogu Amy Welborn a na blogu First things.)
Jedna část přednášky, blízko závěru, vzbudila značný rozruch, protože se dotkla nedávného zvolení Baracka Obamy a jeho viceprezidenta, Josepha Bidena, který je praktikující katolík. Tuto část zde překládám (věřte mi, že bych to rád přeložil celé, kdybych měl čas; musím ale vybírat – raději něco, než nic):
…
4. listopadu 2008 zasáhlo Ameriku kulturní zemětřesení. Senátor Barack Obama a senátor Josph Biden byli zvoleni prezidentem a viceprezidentem Spojených států, spolu s významnou většinou jejich strany ve federálním Kongresu, která podporuje jejich smrtící vizi lidského života. Američané byli jednomyslní ve své radosti nad významem zvolení černého prezidenta. Nicméně, pokud jsou Obama, Biden a nový Kongres odhodláni realizovat anti-life agendu, o které hovořili před volbami, předpovídám, že příští čtyři roky budou patřit mezi ty nejvíce rozdělující v dějinách našeho národa. Pokud by jejich návrhy měly být zavedeny a uzákoněny, bylo by pro americké biskupy v budoucnosti nemožné opakovat to, jak jejich předchůdci popsali Spojené státy v roce 1884, jako „tento domov svobody.“
Zatímco uvažuji o hluboce negativním dopadu Obamovy vize lidství (a také Bidenovy), vzpomínám si, jak soudobé jsou Mauriacovy reflexe o jednom jeho současníku, vlivném evropském autorovi. Dokonce i když s ním Mauriac nesouhlasil takřka v žádném bodě, uznal jeho inteligenci a osobní přitažlivost. „Ale pod vší touto grácií a šarmem byla zaťatost vůle, sevřené čelisti, stav neustálé ostražitosti odhalit a odolat každému vnějšímu vlivu, který by mohl hrozit jeho nezávislost. Stav ostražitosti? To je řečeno mírně: za každým slovem, které napsal, prováděl energické operace proti nepřátelskému městu, kde se odehrávala každodenní bitva.“
Podobné charakteristiky byly zřejmé v projevu senátora Obamy před stoupenci organizace Planned Parenthood (to je organizace propagující a provádějící potraty, pozn. překl.) 17. července 2007: zaťatost vůle, sevřené čelisti atd. – kde tvrdil, „nejenom, že vyhrajeme tyto volby, ale také přetvoříme tento národ… první věc, kterou udělám jako prezident, bude podpis The Freedom of Choice Act… (to je zákon, který má v celých USA dramaticky podpořit potraty, pozn. překl.), případ Roe jsem kladl do centra svého učebního plánu o reprodukční svobodě, když jsem vyučoval ústavní právo (Roe vs. Wade byl soudní proces, který zásadním způsobem liberalizoval potraty v USA, pozn. překl.)… v tomto tématu nepovolím.“ Během městského setkání v březnu 2008 v Johnstownu, Pa., mluvil se stejnou odhodlaností a nezbytnosti všeobecného sexuálního vzdělání pro děti a dospívající: „nechci, aby byly moje dcery potrestány dítětem.“ Zvolený prezident nijak neupřesnil metody, které by jeho svobodné dcery mohly použít v případě, že by se potřebovaly vyhnout „potrestání dítětem“, tedy porodu jeho vnuka či vnučky. Obamova vize je modernistická a má kořeny v osvícenství. Obsah a rétorika Obamy a Bidena mají prvky podobné těm dříve popsaným: jsou agresívní, ničivé a apokalyptické.
Katolíci nad slovy Baracka Obamy pláčí. Pláčeme nad násilím, které je skryto za rétorikou jeho a také Josepha Bidena a která se zdá zdá být většinovou v novém Kongresu. Co bychom měli udělat s našimi palčivými, hněvivými slzami nad pocitem zrady?
Zaprvé, naše slzy jsou slzami agónie. Za druhé, musíme uznat, že existuje prastarý vzor našich slzí. Během několika příštích let pro nás Getsemany nebudou okrajovou zahradou. Navrhuji jedno středověké pojetí. S anonymním autorem hledají během tohoto vyčerpávajícícho roku naše nepokojné mysli v temném údolí. S ním jako naším vůdcem nacházíme krvácejícího muže na kopci, sedícího pod stromem „v hlubokém zármutku.“ Je to Kristus, Ženich Církve a lidstva.
…
Komentář Oslíka
Barack Obama dosud nenastoupil do úřadu a zatím se věnuje pouze personálním, ekonomickým a částečně zahraničním otázkám. Jeho dosavadní personální rozhodnutí jsou velmi střízlivá, překvapivé je na nich snad jen to, že nedošlo k žádnému překvapení.
Barack Obama zatím nepřináší žádnou změnu v žádné otázce, ke které se dosud od svého zvolení vyjádřil. Ve všem pokračuje v tradičních kolejích Demokratické strany, vybírá si tváře toho nejkonformnějšího demokratického establishmentu a někde dokonce přebírá republikánské plány i osoby, což je případ Roberta Gatese, Bushova ministra obrany, který již přijal Obamovu nabídku zůstat v úřadě.
(A mimochodem, Gates je od Obamy dobrá volba. Nejen mně díky tomu spadl jeden velký kámen ze srdce.)
Obama tedy zatím plnou parou směřuje ke středovému pojetí politiky v ekonomických a zahraničněpolitických tématech.
Ale od voleb se dosud nijak nevyjádřil k otázkám etickým. A to je hlavní zdroj obav křesťanů. Nejen, že v této oblasti měl nejradikálněji levicové názory, ale také během kampaně vícekrát potvrdil své odhodlání je prosadit. A konečně – je to také nejsnadnější. Není na tom nic těžkého, prostě se jenom vydá pár prezidentských dekretů a prosadí pár zákonů – na což by teď v obou komorách parlamentu mohl mít sílu.
Za půl roku může být hotovo. A kulturní revoluce, která přinese nepředstavitelný oceán krve a utrpení, bude tady.
Nebo přece jen ne?