Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘pro život’

Každý den přijde v naší zemi vinou umělého potratu o život 70 dětí. Prosíme, pomozte nám prolamovat lhostejnost a dát najevo, že jsou tu lidé přesvědčení o možnosti lepší cesty.

Odvahu k životu

V Brně 30. listopadu 2011 17.00–18.30

Roh ulice Bašty a Masarykovy – Masarykova – Panská – Dominikánské náměstí – Veselá – Středova – Česká – Joštova – Běhounská – Kobližná – Malinovského náměstí

Kontakt:

Miroslav Kratochvíl, tel.: 608 475 073

Pozvánka v PDF

V Praze každou první středu v měsíci 17.00 – 18.30

Mariánské náměstí – Staroměstské nám. – Celetná – Na Příkopě – Můstek

Kontakt:

Hnutí Pro život ČR

Marie Cigánková, tel.: 732 846 273

Pozvánka v PDF

Read Full Post »

Hnutí pro život dnes na YouTube publikovalo videopozvánku na sobotní Pochod pro život.

Read Full Post »

Leták Pochod pro život - Praha 26. 3. 2011

Doporučuji vám zaregistrovat se tady – získáte tak místo na dopoledním programu a guláš!!! 🙂

V sobotu 26. března 2011 dopoledne před Pochodem pro život máte možnost seznámit se s činností občanských sdružení, které se věnují obnově kultury života, podpoře předmanželské a manželské čistoty a podpoře rodiny. Setkání proběhne v pražském dominikánském klášteře (Husova 8, Praha 1).

Program:

9:00 – 9:45 Úvodní souhrnné představení jednotlivých organizací
9:45 – 11:30 Paralelní prezentace organizací v barokním refektáři, hovornách a ambitech kláštera s možností ukázek materiálů, představení činnosti, navázání spolupráce, …
11:30 – 12:30 Pauza na oběd (pro registrované účastníky bude k dispozici guláš, káva, čaj)

12:30 – 13:00 Adorace a růženec v kostele sv. Jiljí
13:00 – 14:00 Mše svatá v kostele sv. Jiljí

14:00 – 16:00 Pochod pro život (trasa: Husova, Staroměstské náměstí, Václavské náměstí)

V případě jakýchkoli dotazů nebo problémů kontaktujte Hnutí pro život na adrese info@prolife.cz, popř. na telefonu 603 976 231.

Další informace.

Videopozvánka na Pochod pro život 2009 (pozor, ne tento!):

Read Full Post »

Oslík: Lukáš Novák zveřejnil na svém blogu tuto reakci na hromadný dopis Michaely Šojdrové, který jsem jako signatář její petice dostal i já. Ačkoliv nebudu reagovat na stejný dopis, rád bych též za sebe napsal text velmi podobný tomu Lukášovu, jen obsáhlejší a s více argumenty. Vzhledem k pracovnímu vytížení to již pravděpodobně do voleb nestihnu (je třeba hledat události, citace…) a proto se souhlasem autora přebírám alespoň tento článek. Připojuji se k jeho názoru, že čtyři roky mimo parlament by KDU-ČSL prospěly. Navíc osobně považuji za omyl celou křesťansko-demokratickou ideu jako takovou a evropský křesťansko-demokratický projekt podle mého soudu z větší části selhal. To vše lze myslím přesvědčivě doložit

Lukáš Novák

Lukáš Novák

Lukáš Novák: Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj (zatím se ji nepodařilo doručit, paní poslankyně má plnou schránku):

Vážení,

oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.

Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.

Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.

Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.

Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.

Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.

S úctou a nadějí

Vaše Michaela Šojdrová v.r.

Vážená paní Šojdrová,

Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.

Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.

Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.

Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.

Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.

Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.

S pozdravem,

Lukáš Novák

*****

Související články:

Proč jeden katolický kněz nebude volit KDU-ČSL

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Zde je jedna otevřená reakce na hromadný email rozeslaný některým kněžím, který uvádí několik důvodů, proč volit KDU-ČSL. Mail obsahuje malý obrázek v příloze porovnávající některé body programu KDU-ČSL se stranami TOP09 a Věci Veřejné plus odkaz na video na této internetové adrese, v němž se kandidát za TOP09 MUDr. Roman Šmucler nepokrytě vyjadřuje pro zachování stávající praxe legálních umělých potratů. Pisatel mailu dopředu vyjadřuje vděčnost za případné sdělení těchto důvodů věřícím. Uveden byl i tento citát z knihy P. Špidlíka „Po Tvých stezkách“: „Katolík je povinen se voleb zúčastnit a dát hlas jen těm stranám a osobám, od kterých může očekávat, že se zastanou práv církve, víry i mravnosti. Jiné ohledy, politické, hospodářské, národnostní se musejí podřídit vyšším zájmům, věčné spáse duší.“

Vážený pane tajemníku,

nevím, kde jste obdržel emailové adresy kněží, ale když už jsme v kontaktu, budu s dovolením reagovat.

S citátem P. Špidlíka (jehož autenticitu jsem neověřoval, předpokládám Vaši důvěryhodnost) souhlasím v tomto smyslu: Pokud existuje strana, od které lze očekávat, že se zastane práv církve, víry i mravnosti a která zároveň nemá program, který se zdá být pro zemi škodlivý v důležitých sekulárních oblastech, měl by katolík k volbám jít a tuto stranu aktivně podpořit.

Přesto reaguji na Váš email kriticky. Proč? Hlavní myšlenka či shrnutí celého mého textu by se dala formulovat takto: „Hájit křesťanské hodnoty“ není úplně to samé, jako je „občas symbolicky připomenout, a to hlavně před volbami“.

Já a řada jiných věřících máme pocit, že až na světlé výjimky, jako je paní Šojdrová apod., platí pro KDU bohužel hlavně to druhé. Nelze – zdá se – očekávat, že by se KDU byla ochotná kvůli nějakým křesťanským hodnotám prát natolik, že by kvůli nim byla připravená vzdát se účasti na vládě a pohrozila odchodem do opozice, případně ho i uskutečnila. Po pár eventuelních připomínkách „pro forma“, ve kterých se navíc často téma přirozeně-právní chybně prezentuje jako téma náboženské, KDU zpravidla stejně nakonec ustoupí („prostě to nejde, no, musíme být realisté“).

Je to zajisté dobrá strana s dobrou základnou a ještě lepším základem. Jenomže jde o to, co se na tom základu staví na státní úrovni. Je-li tomu tak, jak jsem psal, nabízí se i poctivému věřícímu otázka, jestli se nedívat nakonec jen na to, která strana má program dobrý ne hodnotově, ale PRAKTICKY – a tady už se rýsuje možností více. Přinejmenším čistě teoreticky. Tolik na vysvětlenou, kde se v katolících bere „překvapivá“ otázka „Proč zrovna KDU?“.

Pocházím z lidovecké rodiny a kdybych se tady v cizině včas přihlásil k registraci, možná bych KDU i volil. Přece jen si ještě pořád v koutku srdce myslím, že je to (dodávám: naneštěstí!) to nejlepší, co je u nás k mání. Nebo jinými slovy a možná přesněji: Že by bylo přece jenom dobré, aby KDU v parlamentu byla (pozor, neříkám ve vládě, i když je to v praxi bohužel takřka automaticky spojeno).

Ale mám-li být úplně upřímný, jsem rád, že jsem o nutnosti relativně brzy se registrovat nevěděl a že tak nemusím řešit těžké dilema, zda k volbám jít nebo ne, a pokud ano, tak koho volit. Protože když čtu, že KDU podle pana Svobody sdílí s ČSSD „větší příchylnost k Evropské unii“ (jejíž nepříchylnost ke křesťanství je všeobecně známa), že vylučuje jen koalici s komunisty a že se tudíž – rozuměj – bude bez uzardění ochotná podílet na hrozící vládě pana Paroubka, bylo by to rozhodování opravdu ukrutný vnitřní boj a námaha. A jsem rád, že mohu ušetřenou energii věnovat jiným věcem.

A ještě jedna věc: Kdo je nyní volebním lídrem kandidátky KDU-ČSL v Praze? Paní Jana Hybášková, předsedkyně jakési Evropské demokratické strany, která podle informací na internetu nechce používat termín „rodinná politika“, protože si za tím lidé většinou představují prý jen rodinu s třemi a více dětmi (vskutku, hrůza hrůzoucí! Větší strašení než Kalouskova složenka! Viz tato Zpráva ze setkání s Janou Hybáškovou, pokud obsah nebyl dodatečně změněn). Odkud sama tato domněnka pramení, je mi záhadou. Nabízí se nepříliš povzbudivé hypotézy. Tak trochu potvrzené skutečností, že si paní Hybášková zřejmě neuvědomuje, že jí proklamovaná „pro-populační“ politika je pro-populační pouze tehdy, když podporuje právě vznik rodin s třemi a více dětmi, protože jedno nebo dvě děti připadající na rodinu populační stabilitu, jak známo, nezaručí.

Ale hlavně: Poslal jste mi (nám) odkaz na video, na němž si kandidát za TOP09 pochvaluje liberální postoj této strany k umělým potratům. Máme volit KDU mj. proto, že ona je jasně proti legální možnosti umělého potratu. Jenže paní Hybášková hlasovala v Evropském parlamentu pro zprávu, jejímž autorem je italský komunista Giusto Catania a která pojednává o případech porušování základních práv v EU. Tato zpráva ovšem zároveň propaguje potraty a registrované partnerství osob stejného pohlaví v celé EU, vyzývá členské státy, aby zajistily, že ženy budou moci plně požívat svých práv, a aby zavedly přiměřenou sexuální výchovu, „důvěrné“ informační a poradenské služby a usnadnily přístup k antikoncepčním metodám  (Rezoluce EU proti životu a rodině). Rozhovor paní Hybáškové pro Český rozhlas, kde se zvídavý katolík dozví mnohé, je na této adrese. A co se píše na webu GayNet.cz? „Evropské rozvody, státní podpora feministickým organizacím, kvóty pro ženy, mezinárodně uznané právo na potrat, registrované partnerství a sexuální výchova – toť vskutku pozoruhodný program lídra KDU-ČSL v hradeckém kraji (teď už v Praze, pozn. autor) Jany Hybáškové.“

Jistě, paní Hybášková i pan Svoboda ujišťují, že v případě ožehavých témat nebudou kandidáti za EDS – dle podepsané písemné dohody – „hlasovat proti KDU-ČSL“, pokud bude jejich názor na věc jiný. Jenže to je pro mě jako katolíka málo! Když už bych hlasoval pro KDU, chtěl bych, aby kandidát zvolený díky tomuto hlasu hlasoval a aktivně vystupoval (!) z vlastního upřímného přesvědčení pro život, a nikoliv jen aby nehlasoval proti KDU-ČSL! Rozhodně nemám v úmyslu prodávat svůj hlas tak levně a doufám, že situace v příštích volbách bude v tomto ohledu lepší. Zcela chápu snahu KDU dostat se do parlamentu i s pomocí hlasů nekřesťanů, nalákaných na nekřesťanské politiky. Ale podobné nápady jí nepřinesou nic jiného než jen pokles podpory ze strany křesťanů. Nekřesťané mající názory blízké názorům paní Hybáškové budou tyto názory pochopitelně volit spíš tam, kde nejsou „brzděny“ křesťanstvím a kde budou mít jejich nositelé plně dovoleno je projevit při hlasování. A co když nebudou poslanci KDU jednotní a nebude žádné „oficiální stanovisko“ prezentováno? Pak mají zřejmě poslanci za jiné strany zelenou. Což je ovšem z hlediska voliče-katolíka nežádoucí, protože jejich názory na určité důležité věci nevolil a v parlamentu nechtěl.

KDU-ČSL se vyprofilovala (nebo spíš zneprofilovala) jako strana, která není „ani taková, ani maková“. Pak se ovšem nelze divit, že jí moc nefandí voliči ani takoví, ani makoví.

Tolik malá reakce.

Jeden další text, o který jsem se opíral, je zde:

Svoboda: TOP 09 je extrém. A ČSSD taky

S pozdravem

L. Nosek

*****

Související články:

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Účast na konferenci, mši svaté i vlastním Pochodu přislíbil salcburský světící biskup Andreas Laun.

Konference „Pasti umělého oplození“

sobota 20. března 2010, 9:00 – 11:00

Místo: barokní refektář dominikánského kláštera (Husova 8, Praha)

Přednášející:

  • Mons. Andreas Laun, salcburský světící biskup
  • P. Vít Zatloukal, sekce pro mládež ČBK
  • MUDr. Mario Šmehil, gynekolog
  • Zdeňka Rybová, Hnutí Pro život ČR

Informace na webu HPŽ.

Účast na konferenci je bezplatná. Počet míst je však omezen, proto je nutné se předem registrovat e-mailem na adrese info@prolife.cz nejpozději do 17. března.

13:00: Mše svatá v kostele sv. Jiljí

14:15: Pochod pro život

Začátek: Ve 14:15 u dominikánského kostela v Husově ulici v Praze.

Smyslem pochodu je připomenout nespravedlivý zákon o umělých potratech, jehož vinou zemře každý rok 25 tisíc dětí před narozením a stejný počet matek je zraněn. Průvod projde na trase Husova ulice, Staroměstské náměstí, Ovocný trh a Václavské náměstí, kde bude nejpozději v 16 hodin ukončen.

Tato akce je především modlitebně zaměřená, proto budou pro zájemce připraveny malé dřevěné kříže symbolizující utrpení i naději nenarozených dětí. Vlastní transparenty respektující charakter akce jsou vítány.

Informace na webu HPŽ.

Pozvánka / plakát ve formátu PDF: http://prolife.cz/file.html?id=16

V loňském roce se pochodu zúčastnilo asi 1500 lidí a Oslík o něm podrobně informoval.

Letos bohužel organizátoři nestihli připravit videopozvánku, ale podívejte se na loňskou:

Read Full Post »

Denverský arcibiskup Charles J. Chaput, OFM Cap, vystoupil 1. března 2010 na Houstonské baptistické univerzitě s přednáškou na téma Povolání křesťanů v americkém veřejném životě (The Vocation of Christians in American Public Life). Uvádí a otázky klade děkan Dr. Paul J. Bonicelli.

Stránka akce: www.hbu.edu/chaput

Nejprve jsem si to pustil jako zvukovou kulisu k nějaké jiné práci, ale nakonec jsem celou hodinu soustředěně poslouchal. A ne proto, že by Mons. Chaput hovořil málo srozumitelně. Pod videem uvádím text přednášky, ale velmi důležité a zajímavé jsou také arcibiskupovy odpovědi na otázky, které následovaly. Tvoří téměř polovinu záznamu. Všimněte si také, jak srdečně byl tento katolický hodnostář přijat mladými baptisty – vidíme zde pozoruhodnou ekumenickou iniciativu!

Via Fallible blogma.

Text přednášky (nezahrnuje odpovědi na otázky / Q&A not included)

An Evening with Archbishop Chaput: „The Vocation of Christians in American Public Life“

+Charles J. Chaput, O.F.M. Cap.
Delivered on March 1, 2010 at Houston Baptist University

One of the ironies in my talk tonight is this.  I’m a Catholic bishop, speaking at a Baptist university in America’s Protestant heartland.  But I’ve been welcomed with more warmth and friendship than I might find at a number of Catholic venues.  This is a fact worth discussing.  I’ll come back to it at the end of my comments.  But I want to begin by thanking Drs. Sloan and Bonicelli and the leadership of Houston Baptist University for their extraordinary kindness in having me here tonight.   I’m very grateful for their friendship.

I also want to thank my friend Dr. John Hittinger of the University of St. Thomas.  Part of my pleasure in being here is to encourage his efforts with the John Paul II Forum on the Church in the Modern World.  The Forum is hugely important – and not just for Catholics, but for the whole Christian community.  I’m grateful to the leadership of the University of St. Thomas for supporting him.

I need to offer a few caveats before I turn to the substance of our discussion.

The first caveat is this:  My thoughts tonight are purely my own.  I don’t speak for the Holy See, or the American Catholic bishops, or the Houston Catholic community.  In the Catholic tradition, the local bishop is the chief preacher and teacher of the faith, and the shepherd of the local Church.  Here in Houston you have an outstanding bishop – a man of great Christian faith and intellect – in Cardinal Daniel DiNardo.  In all things Catholic tonight, I’m glad to defer to his leadership.

Here’s my second caveat:  I’m here as a Catholic Christian and an American citizen – in that order.  Both of these identities are important.  They don’t need to conflict.  They are not, however, the same thing.  And they do not have the same weight.  I love my country.  I revere the genius of its founding documents and its public institutions.  But no nation, not even the one I love, has a right to my allegiance, or my silence, in matters that belong to God or that undermine the dignity of the human persons He created.

My third caveat is this:  Catholics and Protestants have different memories of American history.  The historian Paul Johnson once wrote that America was “born Protestant.”[1] That’s clearly true.  Whatever America is today or may become tomorrow, its origin was deeply shaped by a Protestant Christian spirit, and the fruit of that spirit has been, on the balance, a great blessing for humanity.  But it’s also true that, while Catholics have always thrived in the United States, they lived through two centuries of discrimination, religious bigotry and occasional violence.  Protestants of course will remember things quite differently.  They will remember Catholic persecution of dissenters in Europe, the entanglements of the Roman Church and state power, and papal suspicion of democracy and religious liberty.

We can’t erase those memories. And we cannot – nor should we try to – paper over the issues that still divide us as believers in terms of doctrine, authority and our understandings of the Church.  Ecumenism based on good manners instead of truth is empty.  It’s also a form of lying.  If we share a love of Jesus Christ and a familial bond in baptism and God’s Word, then on a fundamental level, we’re brothers and sisters.  Members of a family owe each other more than surface courtesies.  We owe each other the kind of fraternal respect that “speak[s] the truth in love” (Eph 4:15).  We also urgently owe each other solidarity and support in dealing with a culture that increasingly derides religious faith in general, and the Christian faith in particular.  And that brings me to the heart of what I want to share with you.

Our theme tonight is the vocation of Christians in American public life.  That’s a pretty broad canvas.  Broad enough that I wrote a book about it.  Tonight I want to focus in a special way on the role of Christians in our country’s civic and political life.  The key to our discussion will be that word “vocation.”  It comes from the Latin word vocare, which means, “to call.”  Christians believe that God calls each of us individually, and all of us as a believing community, to know, love and serve him in our daily lives.

But there’s more.  He also asks us to make disciples of all nations.  That means we have a duty to preach Jesus Christ.  We have a mandate to share his Gospel of truth, mercy, justice and love.  These are mission words; action words.  They’re not optional.  And they have practical consequences for the way we think, speak, make choices and live our lives, not just at home but in the public square.  Real Christian faith is always personal, but it’s never private.  And we need to think about that simple fact in light of an anniversary.

Fifty years ago this fall, in September 1960, Sen. John F. Kennedy, the Democratic candidate for president, spoke to the Greater Houston Ministerial Association.  He had one purpose.  He needed to convince 300 uneasy Protestant ministers, and the country at large, that a Catholic like himself could serve loyally as our nation’s chief executive.  Kennedy convinced the country, if not the ministers, and went on to be elected.  And his speech left a lasting mark on American politics.  It was sincere, compelling, articulate – and wrong.  Not wrong about the patriotism of Catholics, but wrong about American history and very wrong about the role of religious faith in our nation’s life.  And he wasn’t merely “wrong.”  His Houston remarks profoundly undermined the place not just of Catholics, but of all religious believers, in America’s public life and political conversation.  Today, half a century later, we’re paying for the damage.

Now those are strong statements.  So I’ll try to explain them by doing three things.  First, I want to look at the problems in what Kennedy actually said.  Second, I want to reflect on what a proper Christian approach to politics and public service might look like.  And last, I want to examine where Kennedy’s speech has led us – in other words, the realities we face today, and what Christians need to do about those realities.

John Kennedy was a great speaker.  Ted Sorensen, who helped craft the Houston speech, was a gifted writer.  As a result, it’s easy to speed-read Kennedy’s Houston remarks as a passionate appeal for tolerance.  But the text has at least two big flaws.[2] The first is political and historical.  The second is religious.

Early in his remarks, Kennedy said: “I believe in an America where the separation of Church and state is absolute.”  Given the distrust historically shown to Catholics in this country, his words were shrewdly chosen.  The trouble is, the Constitution doesn’t say that.  The Founders and Framers didn’t believe that.  And the history of the United States contradicts that.  Unlike revolutionary leaders in Europe, the American Founders looked quite favorably on religion.  Many were believers themselves.  In fact, one of the main reasons for writing the First Amendment’s Establishment Clause – the clause that bars any federally-endorsed Church – was that several of the Constitution’s Framers wanted to protect the publicly funded Protestant Churches they already had in their own states.  John Adams actually preferred a “mild and equitable establishment of religion” and helped draft that into the 1780 Massachusetts Constitution.[3]

America’s Founders encouraged mutual support between religion and government.  Their reasons were practical.  In their view, a republic like the United States needs a virtuous people to survive.  Religious faith, rightly lived, forms virtuous people.  Thus, the modern, drastic sense of the “separation of Church and state” had little force in American consciousness until Justice Hugo Black excavated it from a private letter President Thomas Jefferson wrote in 1802 to the Danbury Baptist Association.[4] Justice Black then used Jefferson’s phrase in the Supreme Court’s Everson v. Board of Education decision in 1947.

The date of that Court decision is important, because America’s Catholic bishops wrote a wonderful pastoral letter one year later – in 1948 – called “The Christian in Action.”  It’s worth reading.  In that letter, the bishops did two things.  They strongly endorsed American democracy and religious freedom.  They also strongly challenged Justice Black’s logic in Everson.

The bishops wrote that “It would be an utter distortion of American history and law” to force the nation’s public institutions into an “indifference to religion and the exclusion of cooperation between religion and government . . .”  They rejected Justice Black’s harsh new sense of the separation of Church and state as a “shibboleth of doctrinaire secularism.”[5] And the bishops argued their case from the facts of American history.

The value of remembering that pastoral statement tonight is this:  Kennedy referenced the 1948 bishops’ letter in his Houston comments.  He wanted to prove the deep Catholic support for American democracy.  And rightly so.  But he neglected to mention that the same bishops, in the same letter, repudiated the new and radical kind of separation doctrine he was preaching.

The Houston remarks also created a religious problem.  To his credit, Kennedy said that if his duties as President should “ever require me to violate my conscience or violate the national interest, I would resign the office.”  He also warned that he would not “disavow my views or my church in order to win this election.”  But in its effect, the Houston speech did exactly that.  It began the project of walling religion away from the process of governance in a new and aggressive way.  It also divided a person’s private beliefs from his or her public duties.  And it set “the national interest” over and against “outside religious pressures or dictates.”

For his audience of Protestant ministers, Kennedy’s stress on personal conscience may have sounded familiar and reassuring.  But what Kennedy actually did, according to Jesuit scholar Mark Massa, was something quite alien and new.  He “‘secularize[d]’ the American presidency in order to win it.”  In other words,  “[P]recisely because Kennedy was not an adherent of that mainstream Protestant religiosity that had created and buttressed the ‘plausibility structures’ of [American] political culture at least since Lincoln, he had to ‘privatize’ presidential religious belief – including and especially his own – in order to win that office.”[6]

In Massa’s view, the kind of secularity pushed by the Houston speech “represented a near total privatization of religious belief – so much a privatization that religious observers from both sides of the Catholic/Protestant fence commented on its remarkable atheistic implications for public life and discourse.”  And the irony — again as told by Massa — is that some of the same people who worried publicly about Kennedy’s Catholic faith got a result very different from the one they expected.  In effect, “the raising of the [Catholic] issue itself went a considerable way toward ‘secularizing’ the American public square by privatizing personal belief.  The very effort to ‘safeguard’ the [essentially Protestant] religious aura of the presidency . . . contributed in significant ways to its secularization.”

Fifty years after Kennedy’s Houston speech, we have more Catholics in national public office than ever before.  But I wonder if we’ve ever had fewer of them who can coherently explain how their faith informs their work, or who even feel obligated to try.  The life of our country is no more “Catholic” or “Christian” than it was 100 years ago.  In fact it’s arguably less so.  And at least one of the reasons for it is this:  Too many Catholics confuse their personal opinions with a real Christian conscience.  Too many live their faith as if it were a private idiosyncrasy – the kind that they’ll never allow to become a public nuisance.  And too many just don’t really believe.  Maybe it’s different in Protestant circles.  But I hope you’ll forgive me if I say, “I doubt it.”

John Kennedy didn’t create the trends in American life that I’ve described.  But at least for Catholics, his Houston speech clearly fed them.  Which brings me to the second point of my talk:  What would a proper Christian approach to politics look like?  John Courtney Murray, the Jesuit scholar who spoke so forcefully about the dignity of American democracy and religious freedom, once wrote: “The Holy Spirit does not descend into the City of Man in the form of a dove.  He comes only in the endlessly energetic spirit of justice and love that dwells in the man of the City, the layman.”[7]

Here’s what that means.  Christianity is not mainly – or even significantly — about politics.  It’s about living and sharing the love of God.  And Christian political engagement, when it happens, is never mainly the task of the clergy.  That work belongs to lay believers who live most intensely in the world.  Christian faith is not a set of ethics or doctrines.  It’s not a group of theories about social and economic justice.  All these things have their place.  All of them can be important.  But a Christian life begins in a relationship with Jesus Christ; and it bears fruit in the justice, mercy and love we show to others because of that relationship.

Jesus said, “You shall love the Lord your God with all your heart, and with all your soul, and with all your mind.  This is the great and first commandment.  And a second is like it.  You shall love your neighbor as yourself.  On these two commandments depend all the law and the prophets” (Mt 22:37-40).  That’s the test of our faith, and without a passion for Jesus Christ in our hearts that reshapes our lives, Christianity is just a word game and a legend.  Relationships have consequences. A married man will commit himself to certain actions and behaviors, no matter what the cost, out of the love he bears for his wife.  Our relationship with God is the same.  We need to live and prove our love by our actions, not just in our personal and family lives, but also in the public square.  Therefore Christians individually and the Church as a believing community engage the political order as an obligation of the Word of God. Human law teaches and forms as well as regulates; and human politics is the exercise of power – which means both have moral implications that the Christian cannot ignore and still remain faithful to his vocation as a light to the world (Mt 5:14-16).

Robert Dodaro, the Augustinian priest and scholar, wrote a wonderful book a few years ago called Christ and the Just Society in the Thought of Augustine. In his book and elsewhere, Dodaro makes four key points about Augustine’s view of Christianity and politics.[8]

First, Augustine never really offers a political theory, and there’s a reason.  He doesn’t believe human beings can know or create perfect justice in this world.  Our judgment is always flawed by our sinfulness.  Therefore, the right starting point for any Christian politics is humility, modesty and a very sober realism.  Second, no political order, no matter how seemingly good, can ever constitute a just society.  Errors in moral judgment can’t be avoided.  These errors also grow exponentially in their complexity as they move from lower to higher levels of society and governance.  Therefore the Christian needs to be loyal to her nation and obedient to its legitimate rulers.  But she also needs to cultivate a critical vigilance about both.  Third, despite these concerns, Christians still have a duty to take part in public life according to their God-given abilities, even when their faith brings them into conflict with public authority.  We can’t simply ignore or withdraw from civic affairs.  The reason is simple.  The classic civic virtues named by Cicero – prudence, justice, fortitude and temperance – can be renewed and elevated, to the benefit of all citizens, by the Christian virtues of faith, hope and charity.  Therefore, political engagement is a worthy Christian task, and public office is an honorable Christian vocation.  Fourth, in governing as best they can, while conforming their lives and their judgment to the content of the Gospel, Christian leaders in public life can accomplish real good, and they can make a difference.  Their success will always be limited and mixed.  It will never be ideal.  But with the help of God they can improve the moral quality of society, which makes the effort invaluable.

What Augustine believes about Christian leaders, we can reasonably extend to the vocation of all Christian citizens.  The skills of the Christian citizen are finally very simple: a zeal for Jesus Christ and his Church; a conscience formed in humility and rooted in Scripture and the believing community; the prudence to see which issues in public life are vital and foundational to human dignity, and which ones are not; and the courage to work for what’s right.  We don’t cultivate these skills alone.  We develop them together as Christians, in prayer, on our knees, in the presence of Jesus Christ – and also in discussions like tonight.

Now before ending, I want to turn briefly to the third point I mentioned earlier in my talk:  the realities we face today, and what Christians need to do about them.  As I was preparing these comments for tonight, I listed all the urgent issues that demand our attention as believers: abortion; immigration; our obligations to the poor, the elderly and the disabled; questions of war and peace; our national confusion about sexual identity and human nature, and the attacks on marriage and family life that flow from this confusion; the growing disconnection of our science and technology from real moral reflection; the erosion of freedom of conscience in our national health-care debates; the content and quality of the schools that form our children.

The list is long.  I believe abortion is the foundational human rights issue of our lifetime.  We need to do everything we can to support women in their pregnancies and to end the legal killing of unborn children.  We may want to remember that the Romans had a visceral hatred for Carthage not because Carthage was a commercial rival, or because its people had a different language and customs.  The Romans hated Carthage above all because its people sacrificed their infants to Ba’al.  For the Romans, who themselves were a hard people, that was a unique kind of wickedness and barbarism.  As a nation, we might profitably ask ourselves whom and what we’ve really been worshipping in our 40 million “legal” abortions since 1973.

All of these issues that I’ve listed above divide our country and our Churches in a way Augustine would have found quite understandable.  The City of God and the City of Man overlap in this world.  Only God knows who finally belongs to which.  But in the meantime, in seeking to live the Gospel we claim to believe, we find friends and brothers in unforeseen places, unlikely places; and when that happens, even a foreign place can seem like one’s home.

The vocation of Christians in American public life does not have a Baptist or Catholic or Greek Orthodox or any other brand-specific label.  John 14:6 – “I am the way, the truth and the life; no one comes to the Father but by me” – which is so key to the identity of Houston Baptist University, burns just as hot in this heart, and the heart of every Catholic who truly understands his faith.  Our job is to love God, preach Jesus Christ, serve and defend God’s people, and sanctify the world as his agents.  To do that work, we need to be one.  Not “one” in pious words or good intentions, but really one, perfectly one, in mind and heart and action, as Christ intended.  This is what Jesus meant when he said, “I do not pray for these only, but also those who believe in me through their word, that they may all be one; even as thou, Father, art in me and I in thee, that they also may be in us, so that the world may believe that thou hast sent me” (Jn17:20-21).

We live in a country that was once – despite its sins and flaws — deeply shaped by Christian faith.  It can be so again.  But we will do that together, or we won’t do it at all.  We need to remember the words of St. Hilary from so long ago: Unum sunt, qui invicem sunt. “They are one, who are wholly for each other.”[9] May God grant us the grace to love each other, support each other and live wholly for each other in Jesus Christ – so that we might work together in renewing the nation that has served human freedom so well.


[1] Paul Johnson, “An Almost-Chosen People,” First Things, June/July 2006; adapted from his Erasmus Lecture

[2] Full text of the Kennedy Houston speech is available online from the John F. Kennedy Presidential Library and Museum

[3] John Witte, Jr., “From Establishment to Freedom of Public Religion,” Emory University School of Law, Public Law and Legal Theory Research Paper Series, Research Paper No. 04-1, 2003, p. 5

[4] Ibid., p. 2-3

[5] U.S. Catholic bishops, pastoral letter, “The Christian in Action,” No. 11, 1948; see also Nos. 12-18; reprinted in Pastoral Letters of the American Hierarchy, 1792-1970, Hugh J. Nolan, editor, Our Sunday Visitor, 1971

[6] Mark Massa, S.J.; quotations from Massa are from “A Catholic for President?  John F. Kennedy and the ‘Secular’ Theology of the Houston Speech, 1960,” Journal of Church and State, Spring 1997

[7] John Courtney Murray, S.J., “The Role of Faith in the Renovation of the World,” 1948; Murray’s works are available online from the Woodstock Theological Center Library

[8] Robert Dodaro, O.S.A.; see private correspondence with speaker, along with Christ and the Just Society in the Thought of Augustine, Cambridge University Press, 2008 (first published in 2004), and “Ecclesia and Res Publica: How Augustinian Are Neo-Augustinian Politics?,”  collected in Augustine and Post-Modern Thought: A New Alliance Against Modernity?, Peeters, editor, Bibliotheca Ephemeridum Theologicarum Lovaniensium , 2009

[9] Referenced in Murray, “The Construction of a Christian Culture;” essay originally delivered as three talks in 1940, available online as noted above.

Read Full Post »

Older Posts »