Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘papežské cesty’

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Papež Benedikt XVI. dnes zahajuje apoštolskou cestu do Portugalska, při které navštíví také známé poutní místo Fatima.

Oficiální portugalská stránka návštěvy: www.bentoxviportugal.pt

Program cesty (anglicky)

Rome Reports: Intense agenda of the pope in Portugal:

Fatima’s three secrets: It took 83 years to be fully revealed:

Read Full Post »

Fotogalerie ze Studijního dne

5. ledna 2010  jsem vás zde zval na Studijní den o liturgické hudbě, který má být reakcí Pražské arcidiecéze a Plzeňské diecéze na Otevřený dopis varhaníků.

studijniden.sdh.cz

Akce proběhne tuto sobotu, 23. 1. 2010. Překvapivě však včera, v úterý 19. 1., tedy čtyři dny přede dnem D, došlo k podstatné modifikaci plánovaného programu. Změny shrnul Antonín v diskusi pod článkem o Studijním dnu na mém blogu. Lze je stručně charakterizovat tak, že z programu, který původně dával stejný prostor oběma stranám sporu (nazvěme je třeba varhaníky a kytaristy), se stala demonstrace názorů jednoho tábora – kytaristů.

To by samo o sobě nemuselo mít velký význam, nebýt toho, že v seznamu přihlášených účastníků pravděpodobně výrazně převažují členové a sympatizanti strany varhaníků.

Tito lidé si na konferenci přijdou vyslechnout názory obou stran a budou konfrontováni s prezentací strany pouze jedné a to právě té, s níž většina z nich polemizuje. Představte si, že byste přišli na ohlášenou besedu s Karlem Schwarzenbergem a na pódiu vystoupil… Cyril Svoboda. (Poslechněte si hezkou scénku s tímto námětem.)

Vtírá se dojem, že se setkání charakteru dialogického takto mění v akci rázu řekněme… nápravného a převýchovného. Hrozí, že pro většinu účastníků bude konference nepříjemným zážitkem. Nejvíc to snad postihne přednášející – nemluvě o nešťastníkovi, který na svá bedra vezme nevděčné břemeno moderování. Opravdu mi není jasné, jaký by to celé mohlo mít přínos.

Ano, uvažoval jsem, že se zúčastním, ale dosud jsem se nepřihlásil a po včerejších novinkách to už neudělám. Nejsem masochista. Rozhodně nikoho od účasti neodrazuji, ale dovolím si jedno malé varování: buďte nad věcí a nenechte se vyvést z míry. Přednášející v tom jsou vesměs nevinně. To nejhorší, co by se mohlo stát, by byla nějaká otevřená rebelie. Vajíčka nechte doma, na fakultě nepotkáte žádné politické nepřátele, jen katolíky s jiným názorem. A ti pro vás přece nejsou ničím novým. Nenechte se otrávit či zahnat do otevřené opozice – rozhodně to za to nestojí.

Za pokus by naopak stála modlitba, nemyslíte?

********

A máme tady hezkou ukázku plodné spolupráce muzikantů klasických a moderních. No jen se na ně podívejte – nejspíš nejsou ani věřící, a jak jim to spolu ladí! Tomu říkám cesta do budoucnosti! 🙂 Proč by nemohli varhaníci s kytaristy na mši společně nacvičit nějakou pěknou moderní duchovní skladbu, třeba Až si nás jednou nejvrchnější kritik zavolá od Olympiku? Víte, co lidí by to přitáhlo do kostela či na stadion?

Scorpions & Berlin Philharmonic Orchestra, Rock You Like a Hurricane:

Ale houby, je to kýč jak bič! Dobře, dokazuje to, že symfonický orchestr umí produkovat hluk. (A možná vydělávat peníze.)

Tahle původní verze jedné z nejslavnějších hardrockových skladeb se mně osobně líbí mnohem víc (pozor, pouštíte si to na vlastní nebezpečí – pro kultivované posluchače vážné hudby to může být šok – Oslík je dosti otrlý):

(On je to asi nějaký revival, ale velmi přesvědčivý, přesně takto Scorpions dříve zněli. Zaručený originál jsem na webu nesehnal legálně ve slušné kvalitě.)

Mimochodem, v březnu budou Scorpions v Praze, snad bez filharmonie. Nepůjdete? 🙂

Read Full Post »

aktualizováno: V diskusi pod tímto článkem najdete shrnutí změn v programu Studijního dne.

studijniden.sdh.cz

Kdy: sobota 23. 1. 2010

Kde: Areál KTF UK v Praze-Dejvicích. (Sál bude upřesněn.)

V pátek 30.10.2009 proběhlo za předsednictví kardinála Miloslava Vlka a Mons. Františka Radkovského řádné zasedání Společné liturgické komise pražské arcidiecéze a plzeňské diecéze.

Komise se zabývala i „Otevřeným dopisem mladých lidí všeho věku o liturgii“, který napsala a zveřejnila skupina chrámových varhaníků jako negativní reakci na hudební složku mše svaté, kterou slavil Svatý otec s mladými a ostatními poutníky ve Staré Boleslavi, a odezvou, kterou tento dopis vyvolal.

Přestože komise chápe důvody znepokojení signatářů dopisu, nemůže souhlasit ani s jeho formou, ani způsobem prezentace, a odmítá je.

Komise se nebude vyjadřovat k jednotlivým v dopise vyjádřeným tvrzením, výtkám a názorům, protože touto formou o církvi a její liturgii jednat nelze. Chápe však, že vhodnost jednotlivých žánrů a druhů liturgické hudby představuje aktuální problém i výzvu, které volají po řešení. Jako první krok se proto rozhodla uspořádat dne 23. 1. příštího roku ve spolupráci s dalšími zainteresovanými institucemi veřejný studijní den – jednodenní konferenci věnovanou této problematice.

Rozvrh dne

Předběžný seznam přednášek (nikoliv definitivní a ne ve finálním pořadí)

Pokud Oslík cíl konference správně pochopil, nepůjde v první řadě o diskusi, ale spíše o odborné přednášky k různým aspektům tématu liturgické hudby a předložení podnětů k následné pokojné diskusi v Církvi.

Read Full Post »

V Psalteriu 5/2009 vyšel tento text papeže Jana Pavla II. z roku 2003. (Zde můžete stáhnout Psalterium ve formátu PDF, má 2.01 MB, text začíná na str. 18) V anglickém jazyce je text i s poznámkami na stránkách Vatikánu zde. Je to zatím poslední papežský dokument o posvátné hudbě.

Jan Pavel II (foto ČTK)

Chirograf Jana Pavla II. ke 100. výročí Motu proprio „Tra le sollecitudini“ o posvátné hudbě

Můj předchůdce svatý Pius X. vydal „pobádán živou touhou uchovávat a podporovat výzdobu domu Božího“, před sto léty Motu proprio Tra le sollecitudini, které bylo zaměřeno na obnovu posvátné hudby při liturgických obřadech. Tím, že je prezentoval „jako právní kodex posvátné hudby“ chtěl poskytnout konkrétní směrnice v tomto živém liturgickém oboru. I takový zásah zapadal do programu jeho pontifikátu, který shrnul do hesla „Instaurare omnia in Christo“. Sté výročí dokumentu mi poskytuje příležitost připomenout důležitou funkci posvátné hudby, kterou sv. Pius X. představuje jako prostředek povznesení ducha k B ohu, ale i jak cennou pomoc věřícím „v aktivní účasti na přesvatých tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve.“

Zvláštní pozornost, kterou je třeba věnovat posvátné hudbě, připomíná svatý pontifik, vyplývá z faktu, že je „nedílnou součástí slavné liturgie, podílí se na jejím všeobecném cíli, jímž je oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících“. Tím, že vysvětluje a vyjadřuje hluboký smysl posvátného textu, s nímž je intimně spojena, je schopna dosáhnout toho, že týž text je mnohem účinnější, aby věřící byli „ … lépe disponováni na přijetí plodů milosti, jež jsou vlastní slavení přesvatých tajemství“.

2. Tuto formulaci problému převzal Druhý vatikánský koncil v 6. kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, kde se jasně připomíná role posvátné hudby v církvi: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“. Koncil kromě toho připomíná, že bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době, v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě“. Vždyť církev pokračujíc ve starobylé biblické tradici, které se držel sám Pán i apoštolé (srov. Mt 26, 30; Ef 5, 19; Kol 3, 16), podporovala zpěv při liturgických slavnostech a podávala podle tvořivosti každé kultury úchvatné příklady hudebního zpracování a výkladu posvátných textů jak v západních tak ve východních obřadech.

Moji předchůdci věnovali této citlivé oblasti stálou pozornost, a proto připomínali základní principy, jimiž musí být prodchnuta tvorba i provádění posvátné hudby, zvláště té, která je určena pro liturgii. Kromě papeže svatého Pia X. je třeba připomenout mimo jiné papeže Benedikta XIV. s encyklikou Annus qui, Pia XII. s encyklikami Mediator Dei a Musicae sacrae disciplina a konečně Pavla VI. s vynikajícími výroky, které proslovil v mnoha vystoupeních.

Otcové Druhého vatikánského koncilu neopomněli znovu zdůraznit tyto zásady s přihlédnutím k jejich uplatnění ve změněných dobových podmínkách. Učinil tak v šesté zvláštní kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium. Pavel VI. se pak postaral o to, aby tyto zásady byly převedeny do konkrétních norem, zejména v instrukci Musicam sacram, kterou vydala s jeho schválením tehdejší posvátná kongregace pro obřady. Aby se podporoval na tomto poli rozvoj, který by byl na výši liturgicko-hudební tradice církve a v souladu s požadavky liturgické reformy, je třeba stále se opírat o tyto inspirované zásady koncilu. Text konstituce Sacrosanctum Concilium, v němž se konstatuje, že církev „schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie“ nachází měřítka oněch náležitých vlastností v článcích 50-53 výše zmíněné instrukce Musicam sacram.

3. I já jsem při různých příležitostech připomínal cennou funkci a velkou důležitost hudby a zpěvu pro aktivnější a intenzivnější účast na liturgických slavenícha zdůrazňoval jsem nutnost „očistit kult od stylových rozvláčností, od zastaralých výrazových forem, od povrchních melodií i textů, jež málo odpovídají velikosti úkonu, který je slaven“, aby se zajistila důstojná a dobrá forma liturgické hudby. V tomto výhledu, ve světle učitelského úřadu sv. Pia X. a svých předchůdců a bera zvláště v úvahu prohlášení Druhého vatikánského koncilu, chci znovu předložit základní zásady pro tuto důležitou oblast života církve s úmyslem dosáhnout toho, aby liturgická hudba vždy více odpovídala své specifické funkci.

4. Ve stopách učení sv. Pia X. a Druhého vatikánského koncilu, je třeba především zdůraznit, že hudba určená pro posvátné obřady musí mít za výchozí bod svatost: „bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“. Právě proto „ne všechno, co existuje mimo chrám (profanum), je způsobilé překročit jeho práh“, tvrdil moudře můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když komentoval dekret Tridentského koncilu a upřesňoval, že nemá-li instrumentální a vokální hudba smysl pro modlitbu, důstojnost a krásu, sama si uzavírá vstup do oblasti posvátného a náboženského. Navíc byl v současnosti význam kategorie „liturgická hudba“ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.

Reforma, kterou provedl sv. Pius X., měla zvláště na zřeteli očištění církevní hudby od poskvrnění divadelní světskou hudbou, která v mnoha zemích zamořila repertoár a liturgickou hudební praxi. Také v naší době je třeba zamýšlet se pozorně nad tím, jak jsem vyzdvihl v encyklice Ecclesia de Eucharistia, že ne všechny projevy figurativního umění a hudby jsou s to „náležitě vyjádřit Tajemství, jež církev uctívá v plnosti víry“. Proto nemohou být všechny hudební formy považovány za vhodné pro liturgické slavení.

5. Ještě jedna zásada vyhlášená sv. Piem X. v Motu proprio Tra le sollecutidini, zásada ostatně úzce spojená s předešlou, je dobrá forma. Žádná hudba nemůže tedy být určena pro slavení posvátných obřadů, není-li „opravdovým uměním“ schopným mít onu účinnost, „které chce církev dosáhnout tím, že zařazuje do své liturgie umění tónů“.

A přesto taková kvalita sama o sobě nestačí. Liturgická hudba musí totiž odpovídat svým specifickým požadavkům: musí úplně srůst s texty, které prezentuje, musí být v souladu s liturgickou dobou a příležitostí, ke které je určena, musí být v souladu s úkony, které obřad předkládá. Různé liturgické příležitosti totiž vyžadují svůj vlastní hudební výraz, který v příhodný čas dá vzniknout vlastní povaze určitého obřadu, tu tím, že vyhlašuje Boží podivuhodné skutky, jindy zase tím, že vyjadřuje chválu, prosbu nebo také smutek, protože člověk zakoušívá přes zkušenost, kterou víra otevírá výhledu křesťanské naděje, i bolest.

6. Zpěv a hudba, jaké požaduje liturgická reforma – a je dobré to zdůraznit – musí také odpovídat oprávněným požadavkům přizpůsobení a inkulturace. Nicméně je jasné, že každá novinka v této choulostivé oblasti musí respektovat obecná kritéria, jako vyhledávání hudebních výrazů, které odpovídají potřebnému zapojení celého shromáždění do slavení a které se zároveň vyhýbají jakýmkoliv ústupkům lehkomyslnosti a povrchnosti. V zásadě je stejně třeba vyhnout se oněm elitářským formám inkulturace, které zavádějí do liturgie starobylé nebo současné skladby, které snad mají uměleckou hodnotu, ale příliš se spoléhají na téměř nepochopitelné výrazové prostředky.

V tomto smyslu sv. Pius X. poukazoval – s použitím termínu univerzálnost – na další požadavek hudby určené pro kult: „I když je dovoleno každému národu – poznamenával – užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem“. Jinými slovy, posvátné prostředí liturgické slavnosti se nikdy nesmí stát laboratoří, kde se konají experimenty nebo kde se provádějí skladby vybrané bez pozorného prověřování.

7. Mezi hudebními výrazy, jež více odpovídají kvalitám požadovaným pojmem posvátné hudby, zvláště oné liturgické, zaujímá zvláštní místo gregoriánský zpěv. Druhý vatikánský koncil jej uznává „za zpěv vlastní římské liturgii“. Sv. Pius X. poukázal na to, jak jej církev „zdědila od dávných otců“, jak ho „žárlivě střežila během staletí ve svých liturgických kodexech“ a že jej dosud „předkládá věřícím“ jako zpěv jí vlastní tím, že jej považuje „za svrchovaný vzor posvátné hudby“. Gregoriánský zpěv tedy je i nadále prvkem jednoty římské liturgie.

Jak již sv. Pius X. tak i Druhý vatikánský koncil uznává, že „jiné druhy posvátné hudby, a zvláště polyfonie, nemají být vylučování ze slavení bohoslužeb“. Je proto třeba velmi pečlivě vážit nové hudební projevy, aby se vyzkoušela možnost vyjádřit také jejich prostřednictvím nevyčerpatelné bohatství Tajemství, které liturgie předkládá, a napomáhat tak aktivní účasti věřících na jejím slavení.

8. Význam uchovávání a rozmnožování staletého dědictví církve jí dovádí k tomu, aby brala úplně vážně specifickou pobídku konstituce Sacrosanctum Concilium: „Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách.“ Rovněž instrukce Musicam sacram upřesňuje služebný úkol scholy: „Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. Jeho úkol nabyl podle předpisů posvátného sněmu o liturgické obnově také větší důležitosti a závažnosti. Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních podle různých druhů zpěvu a podporovat činnou účast věřících na zpěvu. Proto … chrámové sbory a scholy cantorum ať existují a ať jsou pilně podporovány hlavně při katedrálách a jiných větších kostelích i v seminářích a řeholních studijních domech.“ Úkol scholy tedy nezmizel: vždyť koná ve shromáždění roli vedení a podpory zpěvu a v určitých chvílích liturgie má svoji zvláštní úlohu.

Z dobré souhry všech – celebrujícího kněze a jáhna, akolytů a ministrantů, lektorů, žalmisty, scholy cantorum, hudebníků, kantora, a shromáždění – vyvěrá ono správné duchovní klima, které činí liturgickou příležitost opravdu intenzivní, plodnou a sdílenou. Hudební aspekt liturgických slavení tedy nesmí být ponechán improvizaci ani svévoli jednotlivců, ale musí být svěřen dobře sehranému vedení, které jako významný plod liturgické formace respektuje příslušné normy a kompetence.

9. Naléhavost podpory solidní formace jak pastýřů tak věřících laiků je vnímána i na tomto poli. Sv. Pius X. zvláště naléhal na hudební výchovu kleriků. V tomto smyslu i D ruhý vatikánský koncil připomíná a zdůrazňuje: „V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi.“ Tato směrnice ještě stále čeká na své plné uskutečnění. Považuji proto za vhodné znovu ji připomenout, aby budoucí pastýři mohli získat patřičnou vnímavost také na tomto poli. V takovém výchovném díle mají zvláštní úlohu školy posvátné hudby; sv. Pius X. nabádal k tomu, aby byly podporovány a rozvíjeny a D ruhý vatikánský koncil doporučuje, aby byly zřízeny všude tam, kde to přichází v úvahu. Konkrétním plodem reformy sv. Pia X. bylo zřízení „Vyšší papežské školy posvátné hudby“ v Římě v roce 1911, osm let po Motu proprio, která se později stala „Papežským institutem posvátné hudby“. Vedle této již téměř stoleté, akademické instituce, která podávala a podává církvi kvalifikovanou službu, bylo zřízeno v místních církvích tolik jiných škol, které zasluhují podporu a rozvoj kvůli lepšímu poznání a provádění dobré liturgické hudby.

10. Protože církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, nesmí překvapovat, že kromě gregoriánského zpěvu a polyfonie připouští k liturgickým slavnostem také modernější hudbu, jen když respektuje jak liturgického ducha tak pravé hodnoty umění. Proto je dovoleno církvím různých národů „ony zvláštní formy, které tvoří jistým způsobem specifický charakter jim vlastní hudby“ zhodnocovat ve skladbách určených pro kult. V linii mého svatého předchůdce a v linii, kterou stanovila nedávná konstituce Sacrosanctum concilium, jsem i já chtěl vytyčit prostor pro přínos nové hudby tím, že jsem zmínil vedle inspirovaných melodii gregoriánského chorálu „tolik často velkých autorů, kteří se měřili s liturgickými texty mše svaté“.

11. Minulé století s obnovou, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil, zažilo zvláštní rozvoj lidového náboženského zpěvu, o němž Sacrosanctum concilium říká: „Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly … znít hlasy věřících“. Takový zpěv se ukazuje zvláště vhodným k účasti věřících nejen na pobožnostech „podle směrnic a předpisů“, nýbrž i v liturgii samé. Vždyť lidový zpěv tvoří „pouto jednoty a radostný výraz modlícího se společenství, podporuje vyznávání jediné víry a dává velkým liturgickým shromážděním nesrovnatelnou a usebranou slavnostnost“.

12. Co se týká liturgických hudebních skladeb, přijímám za svůj „obecný zákon“, který sv. Pius X. formuloval těmito slovy: „Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“. Evidentně nejde o to kopírovat gregoriánský zpěv, jako spíše dosáhnout toho, aby nové skladby byly proniknuty týmž duchem, který podnítil onen zpěv a krok za krokem jej modeloval. Pouze umělec, který má hluboký sensus Ecclesiae, se může snažit vnímat a převádět do melodie pravdu Tajemství, které se slaví v liturgii. V tomto směru jsem napsal v Listu umělcům: „Kolik posvátných skladeb bylo složeno během staletí osobami hluboce proniknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, jež vytryskly ze srdcí jiných věřících a staly se součástí liturgie nebo aspoň velmi platnou pomocí jejímu důstojnému průběhu. Víra ve zpěvu zakouší jakoby překypující radost, lásku a důvěryplné čekání na spásonosný Boží zásah“.

Je tedy nutné znovu a hluboce promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru. Jen takový hudební výraz, který slouží náležitým způsobem vlastnímu cíli liturgie, jímž je „oslava Boha a posvěcení věřících“, bude možno schválit a připustit.

Vím dobře, že i dnes je dost skladatelů schopných poskytovat v tomto duchu svůj nezbytný přínos a svou kompetentní spolupráci pro růst hudebního bohatství ve službě liturgie, která je prožívána stále intenzivněji. Jim patří má důvěra, spojená s co nejsrdečnějším vybídnutím, aby udělali všechno pro rozšíření repertoáru skladeb, jež by byly odpovídaly vznešenosti slavených tajemství a zároveň by odpovídaly dnešní době a současné vnímavosti.

13. Nakonec bych ještě rád připomněl to, co sv. Pius X. zařídil na úrovni konkrétních opatření, aby napomohl k uskutečnění směrnic vytyčených v Motu proprio. Obrátil se na biskupy a předepisoval, aby zřídili ve svých diecézích „zvláštní komisi ve věcech posvátné hudby opravdu kompetentních osob“. Kde byly tyto papežské směrnice uvedeny do praxe, tam plody nechyběly. V současné době existuje mnoho národních, diecézních a mezidiecézních komisí, jež poskytují svůj cenný přínos přípravě místních repertoárů tím, že se snaží uskutečňovat rozlišování, které bere v úvahu kvalitu textů a melodií. Přeji si, aby v tom biskupové pokračovali a podporovali úsilí těchto komisí tím, že budou v pastoraci podporovat jejich působnost.

Ve světle zkušeností, které uzrály v těchto letech, žádám kongregaci pro posvátný kult a svátostnou kázeň, aby zesílila pozornost, podle svých institucionálních zaměření na oblast posvátné liturgické hudby, aby se lépe zajistilo plnění důležitého úkolu uvést do pořádku posvátnou liturgii a podporovat ji. Ať využije kompetencí různých komisí a specializovaných institucí na tomto poli, jakož i přínosu Papežského institutu posvátné hudby. Je totiž důležité, aby hudební skladby užívané při liturgických slavnostech odpovídaly měřítkům vhodně vyhlášeným sv. Piem X. a moudře rozvíjeným jak Druhým vatikánským koncilem, tak i následujícím učitelským úřadem církve. V tomto směru mám naději, že také biskupské konference provedou pečlivou prověrku textů určených pro liturgický zpěv a budou věnovat zvláštní pozornost hodnocení a šíření melodií, které jsou opravdu vhodné pro posvátné užívání.

14. Stále ještě na praktické úrovni, Motu proprio, jehož sté výročí nadchází, se zabývá také otázkou, jaké hudební nástroje se mají užívat v latinské liturgii. Mezi nimi bez váhání vyzdvihuje píšťalové varhany a stanoví vhodná pravidla pro jejich užívání. Druhý vatikánský koncil plně přejal důraz mého svatého předchůdce a stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k nebeským věcem“.

Nicméně musí se brát v úvahu skutečnost, že současné skladby užívají často odlišné hudební formy, které mívají rovněž svou důstojnost. Nakolik jsou pomocí pro modlitbu církve, mohou se ukázat jako cenné obohacení. Je však třeba bdít nad tím, aby užívané nástroje byly vhodné pro posvátné užívání, aby odpovídaly důstojnosti chrámu, aby byly s to podporovat zpěv věřících a aby prospívaly jejich vzdělání.

15. Je mým přáním, aby připomínka stého výročí Motu proprio Tra le sollecitudini, na přímluvu jeho svatého autora spolu s přímluvou svaté Cecílie, patronky posvátné hudby, byla povzbuzením a podnětem všem, kteří se zabývají tímto důležitým aspektem liturgických slavení. Ti, kteří se věnují pěstování posvátné hudby tím, že se věnují s novým nadšením oblasti tak životního významu, budou přispívat ke zrání duchovního života Božího lidu. Věřící ze své strany tím, že vyjadřují harmonickým a slavnostním způsobem svou víru zpěvem, budou zakoušet stále hlouběji její bohatství a budou zaměřovat své úsilí na to, aby transformovali její podněty do každodenního života. Tak se bude moci dosáhnout díky svornému nasazení pastýřů, hudebníků a věřících toho, co konstituce Sacrosanctum Concilium kvalifikuje jako pravý „cíl posvátné hudby“, totiž „oslava Boha a posvěcení věřících“. Kéž je i v tom příkladem a vzorem Panna Maria, která v Magnificat dokázala jedinečným způsobem opěvovat divy, které Bůh činí v lidských dějinách. S tímto přáním uděluji všem s láskou své požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 22. listopadu, na památku sv. Cecílie, roku 2003, šestadvacátého roku pontifikátu.

Jan Pavel II .

Poznámka redakce Psalteria:

Abychom předešli možným nedorozuměním, uvádím, že tento text je rovněž neoficiální překlad dokumentu, nebyl navíc publikován ani schválen ČBK v tištěné ani v elektronické podobě. Poprvé byl publikován ve Zpravodaji Společnosti pro duchovní hudbu č. 2/2004.

JiKu

Read Full Post »

Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.

(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)

Dopis varhaníkůTisíceré díky

Po rozkliknutí se obrázky zvětší.

Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.

U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt? 🙂

Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle? 🙂

Cyndi Lauper: Girls Just Wanna Have Fun

Vodpod videos no longer available.

Read Full Post »

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje 🙂 ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše „reportážního“ charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z „antipetice,“ která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo „normalizační“ pamflet?

P. Josef Ptáček: „Otevřený dopis“ aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze „žehlit“ (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: „Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí „jako doma“ a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?“ Řekněte, pane Palíšku – jaké „nevývratné“ logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou „vyšší mocí.“ Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Read Full Post »

V RC Monitoru 19/2009 mi vyšla tato Poznámka k týdnu, která je krátkým zamyšlením nad papežovou návštěvou u nás. Je také na Res Claritatis.

Evropu nespasí fráze, ale pravda

Odpusťte exaltované přirovnání, ale takto se snad cítili starozákonní spravedliví v pekle, když tam za nimi sestoupil Kristus. Do hrůzyplné bídy posledních týdnů českého veřejného života přišla jemná a vznešená autorita, korunovaná šlechetností ducha.

Návštěva Svatého otce měla dva rozměry – civilizační a pastorační. Promluvy prvního druhu pronesl papež anglicky. Intelektuálním vrcholem události byly dva proslovy na Hradě k občanským autoritám a k akademickému světu, které jakoby tvořily části jedné přednášky. Sobotní se zabýval vztahem pravdy, svobody a politiky: „Pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody… Hledání pravdy (činí) konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nemohly dosáhnout.“ V neděli na něj papež navázal pojednáním o vztahu pravdy, vzdělání a vědy: „Zastánci… vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejen že popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují.“

Pastýřské promluvy Benedikta XVI. byly italsky: k rodinám u Pražského Jezulátka, k duchovním osobám v katedrále, ke všem v Brně a k mladým ve Staré Boleslavi. Zejména na nešporách a na brněnské mši nám papež připomínal velké dějiny naší církve a mírně nás napomínal: „Ať vám Pán dopřeje proroc­kou moudrost stát se solí, která dává chuť životu, abyste byli vždy věrnými dělníky na vinici Páně.“ Jakkoli se cítíme slabými, nikdo jiný českou společnost neobrátí. Jistěže máme jen pět chlebů a dvě ryby, ale právě tolik nám bude stačit, budeme-li mít víru. Žili snad svatí Ludmila, Václav či Vojtěch v lepší době?

V každém okamžiku byl papež apoštolem a neustále vyzýval k odvážnému šíření víry. Refrénem jeho promluv pak byla pobídnutí ke správné výchově a formaci mladých lidí. Je zřejmé, že toto téma leží Svatému otci zvláště na srdci.

Také česká a moravská církev Svatého otce potěšila, především krásnou a důstojnou liturgií. Jak chorální nešpory v katedrále, tak mše svatá na letišti byly výborně připraveny a jejich vysoká liturgická úroveň napomáhala pozvednutí duší k Bohu usebrání a modlitbě. Bohoslužba ve Staré Boleslavi pak byla typicky mládežnická.

Na rozdíl od Krista nás tento papež naděje nemůže vzít do nebe hned, ale vede nás po cestě, která tam bezpečně směřuje. Stačí ho neztratit z očí.

David Petrla

———-

Dodatek: Ve Staré Boleslavi vyzvedl Benedikt XVI. svatého Václava jako vzor svatosti pro dnešní dobu

RC Monitor č. 19 byl věnován prvním dvěma dnům návštěvy Svatého otce. Poznámku k týdnu jsem musel odeslat v pondělí v 10 hodin, právě když začínala mše sv. ve Staré Boleslavi. Na poslední chvíli jsem tam doplnil větu o „typicky mládežnické mši“, soudě podle hudebního doprovodu k začínající liturgii. Také jsem správně odhadl, že papež pronese homilii latinsky. Už jsem se neodvážil předpovědět, že tato homilie bude duchovním vrcholem promluv Benedikta XVI., ačkoliv tomu mnohé nasvědčovalo. Byla.

Papež vykreslil osobnost sv. Václava a ukázal na ní a na jejím trvalém významu přednost služby Bohu a bližním před službou vlastnímu egu. Každý pokřtěný musí usilovat o svatost, což znamená chtít se líbit raději Bohu, než lidem. I když je to těžké.

Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.

Celá homilie.

V následujícím poselství mladým lidem se papež vrátil ke svému oblíbenému světci Sv. Augustinu a vyzval mladé k tomu, aby podle jeho příkladu důvěřovali Bohu, vytvořili krásné rodiny a zaslechnou-li Boží hlas volající je k jinému náročnému povolání, aby se bez váhání odevzdali Boží lásce.

Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.

Celé poselství.

Přečtěte si též:

Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

Přijíždí papež pokory a pravdy.

Read Full Post »

Ve středu 30. října při obvyklé generální audienci na Náměstí Sv. Petra v Římě zhodnotil Svatý otec svoji pouť do České republiky.

Drazí bratři a sestry,

Jako obvykle po zahraničních apoštolských cestách využiji dnešní generální audienci k promluvě o pouti, kterou jsem v uplynulých dnech vykonal do České republiky. Činím tak především na poděkování Bohu, který mi umožnil tuto návštěvu uskutečnit a který ji bohatě požehnal. Byla to opravdová pouť a zároveň mise v srdci Evropy: pouť proto, že Čechy a Morava jsou více než tisíc let zeměmi víry a svatosti; mise proto, že Evropa potřebuje v Bohu a v jeho lásce opět nalézt pevný základ naděje. Není náhoda, že svatí evangelizátoři tamějšího obyvatelstva, Cyril a Metoděj, jsou společně se svatým Benediktem patrony Evropy. „Láska Kristova je naší silou“ – to bylo motto cesty, tvrzení, které odráží víru mnoha hrdinských svědků z doby minulé i nedávné. Mám na mysli zejména minulé století. Především však vyjadřuje jistotu dnešních křesťanů. Ano, naší silou je láska Kristova! Síla, která inspiruje a oživuje pravé revoluce, pokojné a osvobozující, a která je nám oporou ve chvílích krize a poskytuje nám útěchu, když namáhavě získaná svoboda riskuje, že ztratí sebe samu, svou vlastní pravdu.

Přijetí, kterého se mi dostalo, bylo srdečné. Prezident republiky, kterému vyjadřuji znovu své uznání, byl při různých příležitostech osobně přítomen a přijal mne spolu s mými spolupracovníky ve svém sídle, historickém hradu hlavního města. Celá biskupská konference, zejména kardinál pražský arcibiskup a brněnský biskup mi s velkou vřelostí dali zakusit hluboké pouto, které pojí české katolické společenství s Petrovým nástupcem. Jim také děkuji za důkladnou přípravu liturgických slavností. Jsem také vděčný všem občanským i vojenským představitelům a těm, kdo se různými způsoby podíleli na zdařilém průběhu mojí návštěvy.

Láska Kristova se začala zjevovat na tváři Dítěte. První etapa návštěvy po příjezdu do Prahy se totiž konala v kostele Panny Marie Vítězné, kde je uctíváno Jezulátko, známé právě jako Pražské Jezulátko. Ona soška poukazuje na tajemství Boha, jenž se stal člověkem, na „blízkého Boha“, jenž je základem naší naděje. Před „Pražským Jezulátkem“ jsem se modlil za všechny děti, za rodiče a za budoucnost rodiny. Pravé „vítězství“, o které dnes prosíme Marii, je vítězstvím lásky a života v rodině a ve společnosti!

Pražský hrad, jenž je mimořádný z historického i architektonického hlediska, nabízí obecnější reflexi: do svého rozsáhlého prostoru pojímá četné památky, prostředí a instituce, takřka jako znázornění určité polis – obce, v níž probíhá harmonické soužití katedrály a paláce, náměstí a zahrady. Moje návštěva se tak v toto kontextu mohla dotknout obou prostředí, občanského i náboženského, která nestojí proti sobě, ale jsou si harmonicky blízká, byť odlišná. Ve svém vystoupení před politickými a občanskými představiteli a diplomatickým sborem jsem chtěl poukázat na nerozlučný svazek, který nutně vždycky existuje mezi svobodou a pravdou. Z pravdy není třeba mít strach, protože je přítelkyní člověka a jeho svobody. Ba dokonce: jedině v upřímném hledání pravdy, dobra a krásy lze reálně nabízet budoucnost dnešní mládeži a příštím generacím. Ostatně, co jiného přitahuje tolik lidí do Prahy, ne-li její krása, krása, která není jenom estetická, ale historická, náboženská a v širokém smyslu lidská? Kdo zastává odpovědnou roli na politickém a výchovném poli musí umět čerpat ze světla oné pravdy, která je odrazem věčné Moudrosti Stvořitele, a je povolán ji osobně dosvědčovat vlastním životem. Jedině seriózní úsilí o intelektuální a morální opravdovost je hodno oběti těch, kteří za svobodu draze zaplatili!

Symbolem této syntézy pravdy a krásy je nádherná pražská katedrála, zasvěcená svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, kde se konala bohoslužba nešpor spolu s kněžími, řeholníky, seminaristy a představiteli laiků, zapojených do církevních sdružení a hnutí. Pro společenství středo-východní Evropy jsou nynější chvíle obtížné. V důsledku dlouhé zimy ateistického totalitarismu se hromadí škodlivé účinky západního sekularismu a konzumismu. Proto jsem všechny povzbuzoval, aby čerpali stále novou energii od Zmrtvýchvstalého Pána, aby mohli být ve společnosti evangelním kvasem a zapojovat se, jak už se to děje, do charitativních, ale ještě více do výchovných a vzdělávacích aktivit.

Toto poselství naděje, založené na víře v Krista, jsem adresoval celému Božímu lidu na dvou velkých eucharistických slavnostech, které se konaly v Brně, hlavním městě Moravy, a ve Staré Boleslavi, místě mučednictví svatého Václava, hlavního patrona českého národa. Morava bezprostředně připomíná svaté Cyrila a Metoděje, evangelizátory slovanských národů, a tedy onu nevyčerpatelnou sílu evangelia, které jako řeka živé vody protéká napříč dějinami a kontinenty a přináší všude život a spásu. Nad portálem brněnské katedrály jsou vytesána Kristova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Stejná slova zazněla minulou neděli během liturgie jako ozvěna nepomíjivého hlasu Spasitele, naděje národů včera, dnes i vždycky. Vláda Kristova, vláda milosti a milosrdenství, dává výmluvná znamení v existenci svatých patronů různých křesťanských národů, jakým je právě Václav, mladý český král z 10.století, který se vyznačoval svým příkladným křesťanským svědectvím a který byl zabit svým bratrem. Václav dával přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci a zůstal tak navždy v srdci českého lidu jako vzor a ochránce v rozmanitých událostech dějin. Početnou mládež, pocházející také ze sousedních národů a přítomnou na svatováclavské mši, jsem pobídnul, aby v Kristu rozpoznali nejopravdovějšího přítele, který naplňuje nejhlubší touhy lidského srdce.

Nakonec musím zmínit další dvě setkání: ekumenické a setkání s akademickou obcí. Na tom prvním, které se konalo v arcibiskupském paláci, jsem se setkal se shromážděnými představiteli různých křesťanských společenství České republiky a se zástupci židovské obce. V souvislosti s dějinami této země, která, bohužel, zakusila trpké konflikty mezi křesťany, je důvodem upřímné vděčnosti Bohu, ocitnout se shromážděni společně jako učedníci jediného Pána, sdílet radost víry a historické odpovědnosti před soudobými výzvami. Snaha postupovat vpřed ke stále plnější a viditelnější jednotě věřících v Krista, posiluje a zefektivňuje společné úsilí o opětovné objevování křesťanských kořenů Evropy. Tento poslední aspekt, který velmi ležel na srdci mému milovanému předchůdci Janu Pavlu II., vyšel najevo také na setkání s univerzitními rektory, představiteli profesorů a studentů a jiných významných osobností kulturního prostředí. V tomto kontextu jsem zdůraznil roli univerzitní instituce, jedné z nosných struktur Evropy, která má v Praze jednu z nejstarších a nejuznávanějších univerzit, Karlovu univerzitu, podle jména císaře Karla IV., který ji založil spolu s papežem Klementem VI. Univerzita je vitálním prostředím společnosti, zárukou svobody a rozvoje, jak dokazuje skutečnost, že právě z univerzitních kruhů v Praze vzešla tzv. „sametová revoluce“. Dvacet let po této historické události jsem předložil pojetí integrální lidské formace, založené na jednotě poznání, zakořeněného v pravdě, a odporující nové diktatuře relativismu, vázané na technickou nadvládu. Humanistická a vědecká kultura nemohou být odděleny. Naopak, jsou to dvě tváře téže mince. Znovu nám to připomíná česká země, vlast velkých spisovatelů jakým je Kafka a opat Mendel, pionýr moderní genetiky.

Drazí přátelé, děkuji Pánu za to, že mi touto cestou umožnil setkat se s lidem a církví hlubokých historických a náboženských kořenů u příležitosti letošních výročí různých událostí vysokých duchovních a společenských hodnot. Bratry a sestry České republiky znovu odkazuji k poselství naděje a povzbuzuji k odvaze dobra, aby budovali dnešek i zítřek Evropy. Plody své pastorační návštěvy svěřuji přímluvě Panny Marie a všem světcům a světicím Čech a Moravy.

přeložil Milan Glaser, česká sekce Radia Vatikán

Read Full Post »

Projev na rozloučenou

Praha, letiště Stará Ruzyně, 28. září 2009

Pane prezidente,
páni kardinálové,
bratři v biskupské službě,
Vaše Excelence,
dámy a pánové!

Ve chvíli slavnostního rozloučení vám chci vyjádřit své poděkování za štědrou pohostinnost, které se mi dostalo během krátkého pobytu v této nádherné zemi.

Zvláště jsem vděčný Vám, pane prezidente, za Vaše slova a za čas, který jsem strávil ve Vaší rezidenci. O dnešní slavnosti svatého Václava, hlavního patrona českého národa, mi dovolte ještě jednou popřát Vám vše nejlepší k jmeninám. Protože jsou to též jmeniny biskupa Václava Malého, také jemu blahopřeji a chci mu poděkovat za všechno úsilí vynaložené na přípravu a koordinaci mé pastorační návštěvy v České republice. Jsem velmi vděčný panu kardinálu Vlkovi, arcibiskupu Graubnerovi i všem, kteří se jakkoli zasloužili o úspěšné zabezpečení průběhu našich setkání a bohoslužeb. Mé poděkování patří samozřejmě veřejným představitelům, sdělovací prostředkům i velkému počtu dobrovolníků, kteří pomáhali organizovat zástupy lidí. Děkuji i všem věřícím, kteří přispěli modlitbou, aby tato návštěva přinesla dobré ovoce pro český národ i pro zdejší církev.

Budu uchovávat v paměti chvíle modlitby, které jsem mohl prožít společně s biskupy, kněžími a věřícími této země. S velkým dojetím jsem dnes ráno slavil Mši svatou ve Staré Boleslavi, na místě mučednictví mladého knížete Václava, kterého jsem uctil na jeho hrobě v sobotu večer v majestátní katedrále, která vévodí obzoru města Prahy. Včera, na Moravě, kde započali své apoštolské poslání svatí Cyril a Metoděj, jsem uvažoval, v modlitbě a děkování, nad počátky křesťanství na tomto území, a pochopitelně, ve všech slovanských zemích. Církev v této zemi byla opravdu požehnaná pozoruhodným zástupem misionářů a mučedníků, stejně jako světců kontemplativního života, mezi nimiž chci zvlášť připomenout svatou Anežku Českou, jejíž kanonizace, právě před dvaceti lety, předznamenala osvobození země od ateistického útlaku.

Moje včerejší setkání s představiteli jiných křesťanských společenství mne ujistilo o důležitosti ekumenického dialogu v této zemi, která tolik vytrpěla následkem náboženského rozdělení v období třicetileté války. Mnoho již bylo vykonáno pro uzdravení ran minulých staletí, a byly učiněny význačné kroky na cestě usmíření a opravdové jednoty v Kristu. Při dalším budování na těchto pevných základech má před sebou důležitý úkol akademické společenství, a to skrze nekompromisní hledání pravdy. Potěšilo mě, že jsem se včera mohl setkat s představiteli vysokých škol této země a vyjádřit uznání vznešenému poslání, kterému zasvětili svůj život.

Mimořádně potěšujícím pak bylo setkání s mládeží, kterou jsem mohl povzbudit, aby navázala na nejlepší historické tradice tohoto národa, zvláště na jeho křesťanské dědictví. Podle výroku, který bývá připisován Franzi Kafkovi: „Kdo si zachová schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.“ (Gustav Janouch, Rozhovory s Kafkou). Jestliže naše oči zůstanou otevřené pro krásu Božího stvoření, a naše mysl pro krásu jeho pravdy, můžeme opravdu doufat, že zůstaneme mladí a že budeme budovat svět, který odráží něco z oné božské krásy, a tím inspiruje i budoucí generace, aby jednaly podobně.

Pane prezidente, drazí přátelé, ještě jednou vyslovuji své poděkování a slibuji, že na všechny budu pamatovat ve svých modlitbách a že vás budu nosit svém srdci. Bůh žehnej České Republice!

Ať Pražské Jezulátko je i nadále vaší inspirací a vede všechny rodiny vašeho národa. Kéž vám všem Bůh žehná!

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Projev – poselství mládeži

Stará Boleslav, 28. září 2009

Milí mladí přátelé!

Na konci této slavnosti se obracím přímo na vás a především vás upřímně zdravím. Přišli jste sem v hojném počtu z celé republiky i ze sousedních zemí; utábořili jste se zde včera večer a přenocovali jste ve stanech, a to pro vás bylo společnou zkušeností víry a bratrství. Díky za tuto vaši přítomnost; cítím z ní nadšení a velkorysost, které jsou vlastní mládí. S vámi se i papež cítí mladý! Rád bych ještě poděkoval vašemu zástupci za laskavá slova a za krásný dar.

Milí přátelé, je jasné, že v každém mladém člověku je touha po štěstí, občas spojená s jakýmsi neklidem; touha, kterou však často dnešní konzumní společnost využívá špatným a odcizujícím způsobem. Je třeba brát vážně toto usilovné hledání štěstí. Vyžaduje si skutečnou a vyčerpávající odpověď. Ve vašem věku se totiž činí první velká rozhodnutí, schopná nasměrovat život k dobru nebo ke zlu. Bohužel je nemálo vašich vrstevníků, kteří se nechají uchvátit klamnými vidinami umělých rájů, aby se pak ocitli ve smutné osamělosti. Je ale naopak i mnoho chlapců a dívek, kteří chtějí proměnit, jak řekl váš zástupce, nauku v činy, aby svému životu dali plný smysl. Chci vám všem nabídnout zkušenost svatého Augustina, který řekl, že srdce každé osoby je neklidné, dokud nenajde to, co skutečně hledá. On objevil, že pouze Ježíš Kristus je uspokojivou odpovědí na touhu jeho a každého člověka po šťastném, smysluplném a hodnotném životě (srov. Vyznání I, 1,1).

Podobně jako u Augustina, přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr, a tím rozhodující směr. A když se srdce mladého člověka otevře Božím plánům, není už nikterak namáhavé rozpoznat a následovat jeho hlas. Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v církvi a ve společnosti. Milí mladí přátelé, buďte si vědomi, že křest z vás udělal Boží děti a údy jeho těla, to jest církve. Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním. Zkoumejte tedy vážně Boží volání, abyste založili křesťanskou rodinu, a vaše mládí ať je obdobím, kdy budete zodpovědně formovat svou budoucnost. Společnost potřebuje křesťanské rodiny, svaté rodiny!

Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.

Naděje! Toto slovo, k němuž se často vracím, se dobře snoubí právĕ s mládím. Vy, milí mladí přátelé, jste nadějí církve! Ona očekává, že se stanete posly naděje, jak tomu bylo loni v Austrálii na Světovém dnu mládeže, velkém projevu víry mladých, který jsem mohl osobně prožít a kterého se zúčastnili i někteří z vás. Mnohem víc vás bude moci přijet do Madridu v srpnu 2011. Už nyní vás zvu na toto velké setkání mladých s Kristem v církvi.

Milí přátelé, znovu vám děkuji za vaši přítomnost a děkuji za váš dar: za knihu s fotografiemi, které vyprávějí o životě mládeže ve vašich diecézích. Rovněž děkuji za znamení vaší solidarity s mládeží v Africe, které jste mi doručili. Papež vás žádá, abyste svou víru žili s radostí a nadšením; abyste rostli v jednotě mezi sebou a s Kristem; abyste se modlili a byli vytrvalí v přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a svátosti smíření; abyste pečovali o svou křesťanskou formaci a byli poslušní nauky vašich pastýřů. Na této pouti ať vás doprovází svatý Václav svým příkladem a svou přímluvou a ať vás stále ochraňuje Panna Maria, Matka Ježíše a nás všech. Ze srdce vám žehnám!

* * *

Milovaní mladí přátelé,

vaše nadšení pro křesťanskou víru je znamením naděje pro církev žijící a působící v těchto zemích. Abyste dali plnější smysl svému mládí, následujte odvážně a štědře Pána Ježíše, který klepe na dveře vašeho srdce. Kristus od vás žádá, abyste jej přijali jako přítele.

Nechť vám Pán žehná a naplní každý váš dobrý životní plán!

Zdroj: www.vatican.va

Read Full Post »

Older Posts »