Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘papežské cesty’

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Reklamy

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Papež Benedikt XVI. dnes zahajuje apoštolskou cestu do Portugalska, při které navštíví také známé poutní místo Fatima.

Oficiální portugalská stránka návštěvy: www.bentoxviportugal.pt

Program cesty (anglicky)

Rome Reports: Intense agenda of the pope in Portugal:

Fatima’s three secrets: It took 83 years to be fully revealed:

Read Full Post »

Fotogalerie ze Studijního dne

5. ledna 2010  jsem vás zde zval na Studijní den o liturgické hudbě, který má být reakcí Pražské arcidiecéze a Plzeňské diecéze na Otevřený dopis varhaníků.

studijniden.sdh.cz

Akce proběhne tuto sobotu, 23. 1. 2010. Překvapivě však včera, v úterý 19. 1., tedy čtyři dny přede dnem D, došlo k podstatné modifikaci plánovaného programu. Změny shrnul Antonín v diskusi pod článkem o Studijním dnu na mém blogu. Lze je stručně charakterizovat tak, že z programu, který původně dával stejný prostor oběma stranám sporu (nazvěme je třeba varhaníky a kytaristy), se stala demonstrace názorů jednoho tábora – kytaristů.

To by samo o sobě nemuselo mít velký význam, nebýt toho, že v seznamu přihlášených účastníků pravděpodobně výrazně převažují členové a sympatizanti strany varhaníků.

Tito lidé si na konferenci přijdou vyslechnout názory obou stran a budou konfrontováni s prezentací strany pouze jedné a to právě té, s níž většina z nich polemizuje. Představte si, že byste přišli na ohlášenou besedu s Karlem Schwarzenbergem a na pódiu vystoupil… Cyril Svoboda. (Poslechněte si hezkou scénku s tímto námětem.)

Vtírá se dojem, že se setkání charakteru dialogického takto mění v akci rázu řekněme… nápravného a převýchovného. Hrozí, že pro většinu účastníků bude konference nepříjemným zážitkem. Nejvíc to snad postihne přednášející – nemluvě o nešťastníkovi, který na svá bedra vezme nevděčné břemeno moderování. Opravdu mi není jasné, jaký by to celé mohlo mít přínos.

Ano, uvažoval jsem, že se zúčastním, ale dosud jsem se nepřihlásil a po včerejších novinkách to už neudělám. Nejsem masochista. Rozhodně nikoho od účasti neodrazuji, ale dovolím si jedno malé varování: buďte nad věcí a nenechte se vyvést z míry. Přednášející v tom jsou vesměs nevinně. To nejhorší, co by se mohlo stát, by byla nějaká otevřená rebelie. Vajíčka nechte doma, na fakultě nepotkáte žádné politické nepřátele, jen katolíky s jiným názorem. A ti pro vás přece nejsou ničím novým. Nenechte se otrávit či zahnat do otevřené opozice – rozhodně to za to nestojí.

Za pokus by naopak stála modlitba, nemyslíte?

********

A máme tady hezkou ukázku plodné spolupráce muzikantů klasických a moderních. No jen se na ně podívejte – nejspíš nejsou ani věřící, a jak jim to spolu ladí! Tomu říkám cesta do budoucnosti! 🙂 Proč by nemohli varhaníci s kytaristy na mši společně nacvičit nějakou pěknou moderní duchovní skladbu, třeba Až si nás jednou nejvrchnější kritik zavolá od Olympiku? Víte, co lidí by to přitáhlo do kostela či na stadion?

Scorpions & Berlin Philharmonic Orchestra, Rock You Like a Hurricane:

Ale houby, je to kýč jak bič! Dobře, dokazuje to, že symfonický orchestr umí produkovat hluk. (A možná vydělávat peníze.)

Tahle původní verze jedné z nejslavnějších hardrockových skladeb se mně osobně líbí mnohem víc (pozor, pouštíte si to na vlastní nebezpečí – pro kultivované posluchače vážné hudby to může být šok – Oslík je dosti otrlý):

(On je to asi nějaký revival, ale velmi přesvědčivý, přesně takto Scorpions dříve zněli. Zaručený originál jsem na webu nesehnal legálně ve slušné kvalitě.)

Mimochodem, v březnu budou Scorpions v Praze, snad bez filharmonie. Nepůjdete? 🙂

Read Full Post »

aktualizováno: V diskusi pod tímto článkem najdete shrnutí změn v programu Studijního dne.

studijniden.sdh.cz

Kdy: sobota 23. 1. 2010

Kde: Areál KTF UK v Praze-Dejvicích. (Sál bude upřesněn.)

V pátek 30.10.2009 proběhlo za předsednictví kardinála Miloslava Vlka a Mons. Františka Radkovského řádné zasedání Společné liturgické komise pražské arcidiecéze a plzeňské diecéze.

Komise se zabývala i „Otevřeným dopisem mladých lidí všeho věku o liturgii“, který napsala a zveřejnila skupina chrámových varhaníků jako negativní reakci na hudební složku mše svaté, kterou slavil Svatý otec s mladými a ostatními poutníky ve Staré Boleslavi, a odezvou, kterou tento dopis vyvolal.

Přestože komise chápe důvody znepokojení signatářů dopisu, nemůže souhlasit ani s jeho formou, ani způsobem prezentace, a odmítá je.

Komise se nebude vyjadřovat k jednotlivým v dopise vyjádřeným tvrzením, výtkám a názorům, protože touto formou o církvi a její liturgii jednat nelze. Chápe však, že vhodnost jednotlivých žánrů a druhů liturgické hudby představuje aktuální problém i výzvu, které volají po řešení. Jako první krok se proto rozhodla uspořádat dne 23. 1. příštího roku ve spolupráci s dalšími zainteresovanými institucemi veřejný studijní den – jednodenní konferenci věnovanou této problematice.

Rozvrh dne

Předběžný seznam přednášek (nikoliv definitivní a ne ve finálním pořadí)

Pokud Oslík cíl konference správně pochopil, nepůjde v první řadě o diskusi, ale spíše o odborné přednášky k různým aspektům tématu liturgické hudby a předložení podnětů k následné pokojné diskusi v Církvi.

Read Full Post »

V Psalteriu 5/2009 vyšel tento text papeže Jana Pavla II. z roku 2003. (Zde můžete stáhnout Psalterium ve formátu PDF, má 2.01 MB, text začíná na str. 18) V anglickém jazyce je text i s poznámkami na stránkách Vatikánu zde. Je to zatím poslední papežský dokument o posvátné hudbě.

Jan Pavel II (foto ČTK)

Chirograf Jana Pavla II. ke 100. výročí Motu proprio „Tra le sollecitudini“ o posvátné hudbě

Můj předchůdce svatý Pius X. vydal „pobádán živou touhou uchovávat a podporovat výzdobu domu Božího“, před sto léty Motu proprio Tra le sollecitudini, které bylo zaměřeno na obnovu posvátné hudby při liturgických obřadech. Tím, že je prezentoval „jako právní kodex posvátné hudby“ chtěl poskytnout konkrétní směrnice v tomto živém liturgickém oboru. I takový zásah zapadal do programu jeho pontifikátu, který shrnul do hesla „Instaurare omnia in Christo“. Sté výročí dokumentu mi poskytuje příležitost připomenout důležitou funkci posvátné hudby, kterou sv. Pius X. představuje jako prostředek povznesení ducha k B ohu, ale i jak cennou pomoc věřícím „v aktivní účasti na přesvatých tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve.“

Zvláštní pozornost, kterou je třeba věnovat posvátné hudbě, připomíná svatý pontifik, vyplývá z faktu, že je „nedílnou součástí slavné liturgie, podílí se na jejím všeobecném cíli, jímž je oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících“. Tím, že vysvětluje a vyjadřuje hluboký smysl posvátného textu, s nímž je intimně spojena, je schopna dosáhnout toho, že týž text je mnohem účinnější, aby věřící byli „ … lépe disponováni na přijetí plodů milosti, jež jsou vlastní slavení přesvatých tajemství“.

2. Tuto formulaci problému převzal Druhý vatikánský koncil v 6. kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, kde se jasně připomíná role posvátné hudby v církvi: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“. Koncil kromě toho připomíná, že bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době, v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě“. Vždyť církev pokračujíc ve starobylé biblické tradici, které se držel sám Pán i apoštolé (srov. Mt 26, 30; Ef 5, 19; Kol 3, 16), podporovala zpěv při liturgických slavnostech a podávala podle tvořivosti každé kultury úchvatné příklady hudebního zpracování a výkladu posvátných textů jak v západních tak ve východních obřadech.

Moji předchůdci věnovali této citlivé oblasti stálou pozornost, a proto připomínali základní principy, jimiž musí být prodchnuta tvorba i provádění posvátné hudby, zvláště té, která je určena pro liturgii. Kromě papeže svatého Pia X. je třeba připomenout mimo jiné papeže Benedikta XIV. s encyklikou Annus qui, Pia XII. s encyklikami Mediator Dei a Musicae sacrae disciplina a konečně Pavla VI. s vynikajícími výroky, které proslovil v mnoha vystoupeních.

Otcové Druhého vatikánského koncilu neopomněli znovu zdůraznit tyto zásady s přihlédnutím k jejich uplatnění ve změněných dobových podmínkách. Učinil tak v šesté zvláštní kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium. Pavel VI. se pak postaral o to, aby tyto zásady byly převedeny do konkrétních norem, zejména v instrukci Musicam sacram, kterou vydala s jeho schválením tehdejší posvátná kongregace pro obřady. Aby se podporoval na tomto poli rozvoj, který by byl na výši liturgicko-hudební tradice církve a v souladu s požadavky liturgické reformy, je třeba stále se opírat o tyto inspirované zásady koncilu. Text konstituce Sacrosanctum Concilium, v němž se konstatuje, že církev „schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie“ nachází měřítka oněch náležitých vlastností v článcích 50-53 výše zmíněné instrukce Musicam sacram.

3. I já jsem při různých příležitostech připomínal cennou funkci a velkou důležitost hudby a zpěvu pro aktivnější a intenzivnější účast na liturgických slavenícha zdůrazňoval jsem nutnost „očistit kult od stylových rozvláčností, od zastaralých výrazových forem, od povrchních melodií i textů, jež málo odpovídají velikosti úkonu, který je slaven“, aby se zajistila důstojná a dobrá forma liturgické hudby. V tomto výhledu, ve světle učitelského úřadu sv. Pia X. a svých předchůdců a bera zvláště v úvahu prohlášení Druhého vatikánského koncilu, chci znovu předložit základní zásady pro tuto důležitou oblast života církve s úmyslem dosáhnout toho, aby liturgická hudba vždy více odpovídala své specifické funkci.

4. Ve stopách učení sv. Pia X. a Druhého vatikánského koncilu, je třeba především zdůraznit, že hudba určená pro posvátné obřady musí mít za výchozí bod svatost: „bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“. Právě proto „ne všechno, co existuje mimo chrám (profanum), je způsobilé překročit jeho práh“, tvrdil moudře můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když komentoval dekret Tridentského koncilu a upřesňoval, že nemá-li instrumentální a vokální hudba smysl pro modlitbu, důstojnost a krásu, sama si uzavírá vstup do oblasti posvátného a náboženského. Navíc byl v současnosti význam kategorie „liturgická hudba“ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.

Reforma, kterou provedl sv. Pius X., měla zvláště na zřeteli očištění církevní hudby od poskvrnění divadelní světskou hudbou, která v mnoha zemích zamořila repertoár a liturgickou hudební praxi. Také v naší době je třeba zamýšlet se pozorně nad tím, jak jsem vyzdvihl v encyklice Ecclesia de Eucharistia, že ne všechny projevy figurativního umění a hudby jsou s to „náležitě vyjádřit Tajemství, jež církev uctívá v plnosti víry“. Proto nemohou být všechny hudební formy považovány za vhodné pro liturgické slavení.

5. Ještě jedna zásada vyhlášená sv. Piem X. v Motu proprio Tra le sollecutidini, zásada ostatně úzce spojená s předešlou, je dobrá forma. Žádná hudba nemůže tedy být určena pro slavení posvátných obřadů, není-li „opravdovým uměním“ schopným mít onu účinnost, „které chce církev dosáhnout tím, že zařazuje do své liturgie umění tónů“.

A přesto taková kvalita sama o sobě nestačí. Liturgická hudba musí totiž odpovídat svým specifickým požadavkům: musí úplně srůst s texty, které prezentuje, musí být v souladu s liturgickou dobou a příležitostí, ke které je určena, musí být v souladu s úkony, které obřad předkládá. Různé liturgické příležitosti totiž vyžadují svůj vlastní hudební výraz, který v příhodný čas dá vzniknout vlastní povaze určitého obřadu, tu tím, že vyhlašuje Boží podivuhodné skutky, jindy zase tím, že vyjadřuje chválu, prosbu nebo také smutek, protože člověk zakoušívá přes zkušenost, kterou víra otevírá výhledu křesťanské naděje, i bolest.

6. Zpěv a hudba, jaké požaduje liturgická reforma – a je dobré to zdůraznit – musí také odpovídat oprávněným požadavkům přizpůsobení a inkulturace. Nicméně je jasné, že každá novinka v této choulostivé oblasti musí respektovat obecná kritéria, jako vyhledávání hudebních výrazů, které odpovídají potřebnému zapojení celého shromáždění do slavení a které se zároveň vyhýbají jakýmkoliv ústupkům lehkomyslnosti a povrchnosti. V zásadě je stejně třeba vyhnout se oněm elitářským formám inkulturace, které zavádějí do liturgie starobylé nebo současné skladby, které snad mají uměleckou hodnotu, ale příliš se spoléhají na téměř nepochopitelné výrazové prostředky.

V tomto smyslu sv. Pius X. poukazoval – s použitím termínu univerzálnost – na další požadavek hudby určené pro kult: „I když je dovoleno každému národu – poznamenával – užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem“. Jinými slovy, posvátné prostředí liturgické slavnosti se nikdy nesmí stát laboratoří, kde se konají experimenty nebo kde se provádějí skladby vybrané bez pozorného prověřování.

7. Mezi hudebními výrazy, jež více odpovídají kvalitám požadovaným pojmem posvátné hudby, zvláště oné liturgické, zaujímá zvláštní místo gregoriánský zpěv. Druhý vatikánský koncil jej uznává „za zpěv vlastní římské liturgii“. Sv. Pius X. poukázal na to, jak jej církev „zdědila od dávných otců“, jak ho „žárlivě střežila během staletí ve svých liturgických kodexech“ a že jej dosud „předkládá věřícím“ jako zpěv jí vlastní tím, že jej považuje „za svrchovaný vzor posvátné hudby“. Gregoriánský zpěv tedy je i nadále prvkem jednoty římské liturgie.

Jak již sv. Pius X. tak i Druhý vatikánský koncil uznává, že „jiné druhy posvátné hudby, a zvláště polyfonie, nemají být vylučování ze slavení bohoslužeb“. Je proto třeba velmi pečlivě vážit nové hudební projevy, aby se vyzkoušela možnost vyjádřit také jejich prostřednictvím nevyčerpatelné bohatství Tajemství, které liturgie předkládá, a napomáhat tak aktivní účasti věřících na jejím slavení.

8. Význam uchovávání a rozmnožování staletého dědictví církve jí dovádí k tomu, aby brala úplně vážně specifickou pobídku konstituce Sacrosanctum Concilium: „Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách.“ Rovněž instrukce Musicam sacram upřesňuje služebný úkol scholy: „Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. Jeho úkol nabyl podle předpisů posvátného sněmu o liturgické obnově také větší důležitosti a závažnosti. Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních podle různých druhů zpěvu a podporovat činnou účast věřících na zpěvu. Proto … chrámové sbory a scholy cantorum ať existují a ať jsou pilně podporovány hlavně při katedrálách a jiných větších kostelích i v seminářích a řeholních studijních domech.“ Úkol scholy tedy nezmizel: vždyť koná ve shromáždění roli vedení a podpory zpěvu a v určitých chvílích liturgie má svoji zvláštní úlohu.

Z dobré souhry všech – celebrujícího kněze a jáhna, akolytů a ministrantů, lektorů, žalmisty, scholy cantorum, hudebníků, kantora, a shromáždění – vyvěrá ono správné duchovní klima, které činí liturgickou příležitost opravdu intenzivní, plodnou a sdílenou. Hudební aspekt liturgických slavení tedy nesmí být ponechán improvizaci ani svévoli jednotlivců, ale musí být svěřen dobře sehranému vedení, které jako významný plod liturgické formace respektuje příslušné normy a kompetence.

9. Naléhavost podpory solidní formace jak pastýřů tak věřících laiků je vnímána i na tomto poli. Sv. Pius X. zvláště naléhal na hudební výchovu kleriků. V tomto smyslu i D ruhý vatikánský koncil připomíná a zdůrazňuje: „V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi.“ Tato směrnice ještě stále čeká na své plné uskutečnění. Považuji proto za vhodné znovu ji připomenout, aby budoucí pastýři mohli získat patřičnou vnímavost také na tomto poli. V takovém výchovném díle mají zvláštní úlohu školy posvátné hudby; sv. Pius X. nabádal k tomu, aby byly podporovány a rozvíjeny a D ruhý vatikánský koncil doporučuje, aby byly zřízeny všude tam, kde to přichází v úvahu. Konkrétním plodem reformy sv. Pia X. bylo zřízení „Vyšší papežské školy posvátné hudby“ v Římě v roce 1911, osm let po Motu proprio, která se později stala „Papežským institutem posvátné hudby“. Vedle této již téměř stoleté, akademické instituce, která podávala a podává církvi kvalifikovanou službu, bylo zřízeno v místních církvích tolik jiných škol, které zasluhují podporu a rozvoj kvůli lepšímu poznání a provádění dobré liturgické hudby.

10. Protože církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, nesmí překvapovat, že kromě gregoriánského zpěvu a polyfonie připouští k liturgickým slavnostem také modernější hudbu, jen když respektuje jak liturgického ducha tak pravé hodnoty umění. Proto je dovoleno církvím různých národů „ony zvláštní formy, které tvoří jistým způsobem specifický charakter jim vlastní hudby“ zhodnocovat ve skladbách určených pro kult. V linii mého svatého předchůdce a v linii, kterou stanovila nedávná konstituce Sacrosanctum concilium, jsem i já chtěl vytyčit prostor pro přínos nové hudby tím, že jsem zmínil vedle inspirovaných melodii gregoriánského chorálu „tolik často velkých autorů, kteří se měřili s liturgickými texty mše svaté“.

11. Minulé století s obnovou, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil, zažilo zvláštní rozvoj lidového náboženského zpěvu, o němž Sacrosanctum concilium říká: „Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly … znít hlasy věřících“. Takový zpěv se ukazuje zvláště vhodným k účasti věřících nejen na pobožnostech „podle směrnic a předpisů“, nýbrž i v liturgii samé. Vždyť lidový zpěv tvoří „pouto jednoty a radostný výraz modlícího se společenství, podporuje vyznávání jediné víry a dává velkým liturgickým shromážděním nesrovnatelnou a usebranou slavnostnost“.

12. Co se týká liturgických hudebních skladeb, přijímám za svůj „obecný zákon“, který sv. Pius X. formuloval těmito slovy: „Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“. Evidentně nejde o to kopírovat gregoriánský zpěv, jako spíše dosáhnout toho, aby nové skladby byly proniknuty týmž duchem, který podnítil onen zpěv a krok za krokem jej modeloval. Pouze umělec, který má hluboký sensus Ecclesiae, se může snažit vnímat a převádět do melodie pravdu Tajemství, které se slaví v liturgii. V tomto směru jsem napsal v Listu umělcům: „Kolik posvátných skladeb bylo složeno během staletí osobami hluboce proniknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, jež vytryskly ze srdcí jiných věřících a staly se součástí liturgie nebo aspoň velmi platnou pomocí jejímu důstojnému průběhu. Víra ve zpěvu zakouší jakoby překypující radost, lásku a důvěryplné čekání na spásonosný Boží zásah“.

Je tedy nutné znovu a hluboce promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru. Jen takový hudební výraz, který slouží náležitým způsobem vlastnímu cíli liturgie, jímž je „oslava Boha a posvěcení věřících“, bude možno schválit a připustit.

Vím dobře, že i dnes je dost skladatelů schopných poskytovat v tomto duchu svůj nezbytný přínos a svou kompetentní spolupráci pro růst hudebního bohatství ve službě liturgie, která je prožívána stále intenzivněji. Jim patří má důvěra, spojená s co nejsrdečnějším vybídnutím, aby udělali všechno pro rozšíření repertoáru skladeb, jež by byly odpovídaly vznešenosti slavených tajemství a zároveň by odpovídaly dnešní době a současné vnímavosti.

13. Nakonec bych ještě rád připomněl to, co sv. Pius X. zařídil na úrovni konkrétních opatření, aby napomohl k uskutečnění směrnic vytyčených v Motu proprio. Obrátil se na biskupy a předepisoval, aby zřídili ve svých diecézích „zvláštní komisi ve věcech posvátné hudby opravdu kompetentních osob“. Kde byly tyto papežské směrnice uvedeny do praxe, tam plody nechyběly. V současné době existuje mnoho národních, diecézních a mezidiecézních komisí, jež poskytují svůj cenný přínos přípravě místních repertoárů tím, že se snaží uskutečňovat rozlišování, které bere v úvahu kvalitu textů a melodií. Přeji si, aby v tom biskupové pokračovali a podporovali úsilí těchto komisí tím, že budou v pastoraci podporovat jejich působnost.

Ve světle zkušeností, které uzrály v těchto letech, žádám kongregaci pro posvátný kult a svátostnou kázeň, aby zesílila pozornost, podle svých institucionálních zaměření na oblast posvátné liturgické hudby, aby se lépe zajistilo plnění důležitého úkolu uvést do pořádku posvátnou liturgii a podporovat ji. Ať využije kompetencí různých komisí a specializovaných institucí na tomto poli, jakož i přínosu Papežského institutu posvátné hudby. Je totiž důležité, aby hudební skladby užívané při liturgických slavnostech odpovídaly měřítkům vhodně vyhlášeným sv. Piem X. a moudře rozvíjeným jak Druhým vatikánským koncilem, tak i následujícím učitelským úřadem církve. V tomto směru mám naději, že také biskupské konference provedou pečlivou prověrku textů určených pro liturgický zpěv a budou věnovat zvláštní pozornost hodnocení a šíření melodií, které jsou opravdu vhodné pro posvátné užívání.

14. Stále ještě na praktické úrovni, Motu proprio, jehož sté výročí nadchází, se zabývá také otázkou, jaké hudební nástroje se mají užívat v latinské liturgii. Mezi nimi bez váhání vyzdvihuje píšťalové varhany a stanoví vhodná pravidla pro jejich užívání. Druhý vatikánský koncil plně přejal důraz mého svatého předchůdce a stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k nebeským věcem“.

Nicméně musí se brát v úvahu skutečnost, že současné skladby užívají často odlišné hudební formy, které mívají rovněž svou důstojnost. Nakolik jsou pomocí pro modlitbu církve, mohou se ukázat jako cenné obohacení. Je však třeba bdít nad tím, aby užívané nástroje byly vhodné pro posvátné užívání, aby odpovídaly důstojnosti chrámu, aby byly s to podporovat zpěv věřících a aby prospívaly jejich vzdělání.

15. Je mým přáním, aby připomínka stého výročí Motu proprio Tra le sollecitudini, na přímluvu jeho svatého autora spolu s přímluvou svaté Cecílie, patronky posvátné hudby, byla povzbuzením a podnětem všem, kteří se zabývají tímto důležitým aspektem liturgických slavení. Ti, kteří se věnují pěstování posvátné hudby tím, že se věnují s novým nadšením oblasti tak životního významu, budou přispívat ke zrání duchovního života Božího lidu. Věřící ze své strany tím, že vyjadřují harmonickým a slavnostním způsobem svou víru zpěvem, budou zakoušet stále hlouběji její bohatství a budou zaměřovat své úsilí na to, aby transformovali její podněty do každodenního života. Tak se bude moci dosáhnout díky svornému nasazení pastýřů, hudebníků a věřících toho, co konstituce Sacrosanctum Concilium kvalifikuje jako pravý „cíl posvátné hudby“, totiž „oslava Boha a posvěcení věřících“. Kéž je i v tom příkladem a vzorem Panna Maria, která v Magnificat dokázala jedinečným způsobem opěvovat divy, které Bůh činí v lidských dějinách. S tímto přáním uděluji všem s láskou své požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 22. listopadu, na památku sv. Cecílie, roku 2003, šestadvacátého roku pontifikátu.

Jan Pavel II .

Poznámka redakce Psalteria:

Abychom předešli možným nedorozuměním, uvádím, že tento text je rovněž neoficiální překlad dokumentu, nebyl navíc publikován ani schválen ČBK v tištěné ani v elektronické podobě. Poprvé byl publikován ve Zpravodaji Společnosti pro duchovní hudbu č. 2/2004.

JiKu

Read Full Post »

Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.

(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)

Dopis varhaníkůTisíceré díky

Po rozkliknutí se obrázky zvětší.

Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.

U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt? 🙂

Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle? 🙂

Cyndi Lauper: Girls Just Wanna Have Fun

Vodpod videos no longer available.

Read Full Post »

Older Posts »