Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Jan Pavel II.’

Kardinál Tomáš Špidlík

Kardinál Tomáš Špidlík

Papež Benedikt XVI. se dnes při pohřebních obřadech v bazilice Svatého Petra ve Vatikánu rozloučil se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem, který v pátek 16. 4. 2010 odešel, aby spatřil Kristovu tvář. Hlavním celebrantem pohřební mše svaté byl děkan kardinálského kolegia Angelo Sodano.

Z papežovy promluvy:

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.

Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.

Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9).

Kardinálský znak Tomáše Špidlíka (Wikipedia Commons)

Kardinálský znak Tomáše Špidlíka (Wikipedia Commons)

Několik záběrů Vatikánské televize z dnešní bohoslužby:

Tělo kardinála Špidlíka bude v příštích dnech vystaveno v Olomouci v katedrále sv. Václava. V pátek 30. 4. bude tento velký jezuita pohřben v bazilice na Velehradě.

Read Full Post »

Papež Benedikt XVI. zdraví věřící po svém zvolení.

Papež Benedikt XVI. zdraví věřící po svém zvolení z balkónu Baziliky Svatého Petra 19. 4. 2005. (AP Photo/Andrew Medichini)

Jeden můj přítel pracoval ve Vatikánu v době, kdy byl Joseph Ratzinger ještě prefektem Kongregace pro nauku víry. Chodil do práce kolem šesté hodiny ranní a na Náměstí Sv. Petra potkával kardinála, který rovněž směřoval do práce. Obvykle měl na sobě obyčejnou černou kleriku.

Jednou si dodal odvahy a oslovil ho: „Vaše Eminence, nemohl byste prosím oddat moji dceru?“

Joseph Ratzinger nezaváhal, vytáhl diář a chvíli v něm listoval: „Mám v příštích měsících jednu volnou sobotu. Hodila by se vám?“

Žel, nehodila se. Dcera musela v té době do zahraničí a tak ji oddal jiný kněz.

Děkujme Bohu, že máme za papeže tak ušlechtilého člověka. Napsal jsem v době mezi smrtí Jana Pavla II. a volbou Benedikta XVI., že když to Církev opravdu potřebuje, může jí Bůh poslat i několik svatých papežů po sobě. Myslím, že právě toho jsme svědky.

Záznam z papežova zvolení:

Reportáž Rome Reports shrnuje pět let Benediktova pontifikátu:

Read Full Post »

V Psalteriu 5/2009 vyšel tento text papeže Jana Pavla II. z roku 2003. (Zde můžete stáhnout Psalterium ve formátu PDF, má 2.01 MB, text začíná na str. 18) V anglickém jazyce je text i s poznámkami na stránkách Vatikánu zde. Je to zatím poslední papežský dokument o posvátné hudbě.

Jan Pavel II (foto ČTK)

Chirograf Jana Pavla II. ke 100. výročí Motu proprio „Tra le sollecitudini“ o posvátné hudbě

Můj předchůdce svatý Pius X. vydal „pobádán živou touhou uchovávat a podporovat výzdobu domu Božího“, před sto léty Motu proprio Tra le sollecitudini, které bylo zaměřeno na obnovu posvátné hudby při liturgických obřadech. Tím, že je prezentoval „jako právní kodex posvátné hudby“ chtěl poskytnout konkrétní směrnice v tomto živém liturgickém oboru. I takový zásah zapadal do programu jeho pontifikátu, který shrnul do hesla „Instaurare omnia in Christo“. Sté výročí dokumentu mi poskytuje příležitost připomenout důležitou funkci posvátné hudby, kterou sv. Pius X. představuje jako prostředek povznesení ducha k B ohu, ale i jak cennou pomoc věřícím „v aktivní účasti na přesvatých tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve.“

Zvláštní pozornost, kterou je třeba věnovat posvátné hudbě, připomíná svatý pontifik, vyplývá z faktu, že je „nedílnou součástí slavné liturgie, podílí se na jejím všeobecném cíli, jímž je oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících“. Tím, že vysvětluje a vyjadřuje hluboký smysl posvátného textu, s nímž je intimně spojena, je schopna dosáhnout toho, že týž text je mnohem účinnější, aby věřící byli „ … lépe disponováni na přijetí plodů milosti, jež jsou vlastní slavení přesvatých tajemství“.

2. Tuto formulaci problému převzal Druhý vatikánský koncil v 6. kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, kde se jasně připomíná role posvátné hudby v církvi: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“. Koncil kromě toho připomíná, že bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době, v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě“. Vždyť církev pokračujíc ve starobylé biblické tradici, které se držel sám Pán i apoštolé (srov. Mt 26, 30; Ef 5, 19; Kol 3, 16), podporovala zpěv při liturgických slavnostech a podávala podle tvořivosti každé kultury úchvatné příklady hudebního zpracování a výkladu posvátných textů jak v západních tak ve východních obřadech.

Moji předchůdci věnovali této citlivé oblasti stálou pozornost, a proto připomínali základní principy, jimiž musí být prodchnuta tvorba i provádění posvátné hudby, zvláště té, která je určena pro liturgii. Kromě papeže svatého Pia X. je třeba připomenout mimo jiné papeže Benedikta XIV. s encyklikou Annus qui, Pia XII. s encyklikami Mediator Dei a Musicae sacrae disciplina a konečně Pavla VI. s vynikajícími výroky, které proslovil v mnoha vystoupeních.

Otcové Druhého vatikánského koncilu neopomněli znovu zdůraznit tyto zásady s přihlédnutím k jejich uplatnění ve změněných dobových podmínkách. Učinil tak v šesté zvláštní kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium. Pavel VI. se pak postaral o to, aby tyto zásady byly převedeny do konkrétních norem, zejména v instrukci Musicam sacram, kterou vydala s jeho schválením tehdejší posvátná kongregace pro obřady. Aby se podporoval na tomto poli rozvoj, který by byl na výši liturgicko-hudební tradice církve a v souladu s požadavky liturgické reformy, je třeba stále se opírat o tyto inspirované zásady koncilu. Text konstituce Sacrosanctum Concilium, v němž se konstatuje, že církev „schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie“ nachází měřítka oněch náležitých vlastností v článcích 50-53 výše zmíněné instrukce Musicam sacram.

3. I já jsem při různých příležitostech připomínal cennou funkci a velkou důležitost hudby a zpěvu pro aktivnější a intenzivnější účast na liturgických slavenícha zdůrazňoval jsem nutnost „očistit kult od stylových rozvláčností, od zastaralých výrazových forem, od povrchních melodií i textů, jež málo odpovídají velikosti úkonu, který je slaven“, aby se zajistila důstojná a dobrá forma liturgické hudby. V tomto výhledu, ve světle učitelského úřadu sv. Pia X. a svých předchůdců a bera zvláště v úvahu prohlášení Druhého vatikánského koncilu, chci znovu předložit základní zásady pro tuto důležitou oblast života církve s úmyslem dosáhnout toho, aby liturgická hudba vždy více odpovídala své specifické funkci.

4. Ve stopách učení sv. Pia X. a Druhého vatikánského koncilu, je třeba především zdůraznit, že hudba určená pro posvátné obřady musí mít za výchozí bod svatost: „bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“. Právě proto „ne všechno, co existuje mimo chrám (profanum), je způsobilé překročit jeho práh“, tvrdil moudře můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když komentoval dekret Tridentského koncilu a upřesňoval, že nemá-li instrumentální a vokální hudba smysl pro modlitbu, důstojnost a krásu, sama si uzavírá vstup do oblasti posvátného a náboženského. Navíc byl v současnosti význam kategorie „liturgická hudba“ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.

Reforma, kterou provedl sv. Pius X., měla zvláště na zřeteli očištění církevní hudby od poskvrnění divadelní světskou hudbou, která v mnoha zemích zamořila repertoár a liturgickou hudební praxi. Také v naší době je třeba zamýšlet se pozorně nad tím, jak jsem vyzdvihl v encyklice Ecclesia de Eucharistia, že ne všechny projevy figurativního umění a hudby jsou s to „náležitě vyjádřit Tajemství, jež církev uctívá v plnosti víry“. Proto nemohou být všechny hudební formy považovány za vhodné pro liturgické slavení.

5. Ještě jedna zásada vyhlášená sv. Piem X. v Motu proprio Tra le sollecutidini, zásada ostatně úzce spojená s předešlou, je dobrá forma. Žádná hudba nemůže tedy být určena pro slavení posvátných obřadů, není-li „opravdovým uměním“ schopným mít onu účinnost, „které chce církev dosáhnout tím, že zařazuje do své liturgie umění tónů“.

A přesto taková kvalita sama o sobě nestačí. Liturgická hudba musí totiž odpovídat svým specifickým požadavkům: musí úplně srůst s texty, které prezentuje, musí být v souladu s liturgickou dobou a příležitostí, ke které je určena, musí být v souladu s úkony, které obřad předkládá. Různé liturgické příležitosti totiž vyžadují svůj vlastní hudební výraz, který v příhodný čas dá vzniknout vlastní povaze určitého obřadu, tu tím, že vyhlašuje Boží podivuhodné skutky, jindy zase tím, že vyjadřuje chválu, prosbu nebo také smutek, protože člověk zakoušívá přes zkušenost, kterou víra otevírá výhledu křesťanské naděje, i bolest.

6. Zpěv a hudba, jaké požaduje liturgická reforma – a je dobré to zdůraznit – musí také odpovídat oprávněným požadavkům přizpůsobení a inkulturace. Nicméně je jasné, že každá novinka v této choulostivé oblasti musí respektovat obecná kritéria, jako vyhledávání hudebních výrazů, které odpovídají potřebnému zapojení celého shromáždění do slavení a které se zároveň vyhýbají jakýmkoliv ústupkům lehkomyslnosti a povrchnosti. V zásadě je stejně třeba vyhnout se oněm elitářským formám inkulturace, které zavádějí do liturgie starobylé nebo současné skladby, které snad mají uměleckou hodnotu, ale příliš se spoléhají na téměř nepochopitelné výrazové prostředky.

V tomto smyslu sv. Pius X. poukazoval – s použitím termínu univerzálnost – na další požadavek hudby určené pro kult: „I když je dovoleno každému národu – poznamenával – užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem“. Jinými slovy, posvátné prostředí liturgické slavnosti se nikdy nesmí stát laboratoří, kde se konají experimenty nebo kde se provádějí skladby vybrané bez pozorného prověřování.

7. Mezi hudebními výrazy, jež více odpovídají kvalitám požadovaným pojmem posvátné hudby, zvláště oné liturgické, zaujímá zvláštní místo gregoriánský zpěv. Druhý vatikánský koncil jej uznává „za zpěv vlastní římské liturgii“. Sv. Pius X. poukázal na to, jak jej církev „zdědila od dávných otců“, jak ho „žárlivě střežila během staletí ve svých liturgických kodexech“ a že jej dosud „předkládá věřícím“ jako zpěv jí vlastní tím, že jej považuje „za svrchovaný vzor posvátné hudby“. Gregoriánský zpěv tedy je i nadále prvkem jednoty římské liturgie.

Jak již sv. Pius X. tak i Druhý vatikánský koncil uznává, že „jiné druhy posvátné hudby, a zvláště polyfonie, nemají být vylučování ze slavení bohoslužeb“. Je proto třeba velmi pečlivě vážit nové hudební projevy, aby se vyzkoušela možnost vyjádřit také jejich prostřednictvím nevyčerpatelné bohatství Tajemství, které liturgie předkládá, a napomáhat tak aktivní účasti věřících na jejím slavení.

8. Význam uchovávání a rozmnožování staletého dědictví církve jí dovádí k tomu, aby brala úplně vážně specifickou pobídku konstituce Sacrosanctum Concilium: „Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách.“ Rovněž instrukce Musicam sacram upřesňuje služebný úkol scholy: „Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. Jeho úkol nabyl podle předpisů posvátného sněmu o liturgické obnově také větší důležitosti a závažnosti. Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních podle různých druhů zpěvu a podporovat činnou účast věřících na zpěvu. Proto … chrámové sbory a scholy cantorum ať existují a ať jsou pilně podporovány hlavně při katedrálách a jiných větších kostelích i v seminářích a řeholních studijních domech.“ Úkol scholy tedy nezmizel: vždyť koná ve shromáždění roli vedení a podpory zpěvu a v určitých chvílích liturgie má svoji zvláštní úlohu.

Z dobré souhry všech – celebrujícího kněze a jáhna, akolytů a ministrantů, lektorů, žalmisty, scholy cantorum, hudebníků, kantora, a shromáždění – vyvěrá ono správné duchovní klima, které činí liturgickou příležitost opravdu intenzivní, plodnou a sdílenou. Hudební aspekt liturgických slavení tedy nesmí být ponechán improvizaci ani svévoli jednotlivců, ale musí být svěřen dobře sehranému vedení, které jako významný plod liturgické formace respektuje příslušné normy a kompetence.

9. Naléhavost podpory solidní formace jak pastýřů tak věřících laiků je vnímána i na tomto poli. Sv. Pius X. zvláště naléhal na hudební výchovu kleriků. V tomto smyslu i D ruhý vatikánský koncil připomíná a zdůrazňuje: „V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi.“ Tato směrnice ještě stále čeká na své plné uskutečnění. Považuji proto za vhodné znovu ji připomenout, aby budoucí pastýři mohli získat patřičnou vnímavost také na tomto poli. V takovém výchovném díle mají zvláštní úlohu školy posvátné hudby; sv. Pius X. nabádal k tomu, aby byly podporovány a rozvíjeny a D ruhý vatikánský koncil doporučuje, aby byly zřízeny všude tam, kde to přichází v úvahu. Konkrétním plodem reformy sv. Pia X. bylo zřízení „Vyšší papežské školy posvátné hudby“ v Římě v roce 1911, osm let po Motu proprio, která se později stala „Papežským institutem posvátné hudby“. Vedle této již téměř stoleté, akademické instituce, která podávala a podává církvi kvalifikovanou službu, bylo zřízeno v místních církvích tolik jiných škol, které zasluhují podporu a rozvoj kvůli lepšímu poznání a provádění dobré liturgické hudby.

10. Protože církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, nesmí překvapovat, že kromě gregoriánského zpěvu a polyfonie připouští k liturgickým slavnostem také modernější hudbu, jen když respektuje jak liturgického ducha tak pravé hodnoty umění. Proto je dovoleno církvím různých národů „ony zvláštní formy, které tvoří jistým způsobem specifický charakter jim vlastní hudby“ zhodnocovat ve skladbách určených pro kult. V linii mého svatého předchůdce a v linii, kterou stanovila nedávná konstituce Sacrosanctum concilium, jsem i já chtěl vytyčit prostor pro přínos nové hudby tím, že jsem zmínil vedle inspirovaných melodii gregoriánského chorálu „tolik často velkých autorů, kteří se měřili s liturgickými texty mše svaté“.

11. Minulé století s obnovou, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil, zažilo zvláštní rozvoj lidového náboženského zpěvu, o němž Sacrosanctum concilium říká: „Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly … znít hlasy věřících“. Takový zpěv se ukazuje zvláště vhodným k účasti věřících nejen na pobožnostech „podle směrnic a předpisů“, nýbrž i v liturgii samé. Vždyť lidový zpěv tvoří „pouto jednoty a radostný výraz modlícího se společenství, podporuje vyznávání jediné víry a dává velkým liturgickým shromážděním nesrovnatelnou a usebranou slavnostnost“.

12. Co se týká liturgických hudebních skladeb, přijímám za svůj „obecný zákon“, který sv. Pius X. formuloval těmito slovy: „Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“. Evidentně nejde o to kopírovat gregoriánský zpěv, jako spíše dosáhnout toho, aby nové skladby byly proniknuty týmž duchem, který podnítil onen zpěv a krok za krokem jej modeloval. Pouze umělec, který má hluboký sensus Ecclesiae, se může snažit vnímat a převádět do melodie pravdu Tajemství, které se slaví v liturgii. V tomto směru jsem napsal v Listu umělcům: „Kolik posvátných skladeb bylo složeno během staletí osobami hluboce proniknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, jež vytryskly ze srdcí jiných věřících a staly se součástí liturgie nebo aspoň velmi platnou pomocí jejímu důstojnému průběhu. Víra ve zpěvu zakouší jakoby překypující radost, lásku a důvěryplné čekání na spásonosný Boží zásah“.

Je tedy nutné znovu a hluboce promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru. Jen takový hudební výraz, který slouží náležitým způsobem vlastnímu cíli liturgie, jímž je „oslava Boha a posvěcení věřících“, bude možno schválit a připustit.

Vím dobře, že i dnes je dost skladatelů schopných poskytovat v tomto duchu svůj nezbytný přínos a svou kompetentní spolupráci pro růst hudebního bohatství ve službě liturgie, která je prožívána stále intenzivněji. Jim patří má důvěra, spojená s co nejsrdečnějším vybídnutím, aby udělali všechno pro rozšíření repertoáru skladeb, jež by byly odpovídaly vznešenosti slavených tajemství a zároveň by odpovídaly dnešní době a současné vnímavosti.

13. Nakonec bych ještě rád připomněl to, co sv. Pius X. zařídil na úrovni konkrétních opatření, aby napomohl k uskutečnění směrnic vytyčených v Motu proprio. Obrátil se na biskupy a předepisoval, aby zřídili ve svých diecézích „zvláštní komisi ve věcech posvátné hudby opravdu kompetentních osob“. Kde byly tyto papežské směrnice uvedeny do praxe, tam plody nechyběly. V současné době existuje mnoho národních, diecézních a mezidiecézních komisí, jež poskytují svůj cenný přínos přípravě místních repertoárů tím, že se snaží uskutečňovat rozlišování, které bere v úvahu kvalitu textů a melodií. Přeji si, aby v tom biskupové pokračovali a podporovali úsilí těchto komisí tím, že budou v pastoraci podporovat jejich působnost.

Ve světle zkušeností, které uzrály v těchto letech, žádám kongregaci pro posvátný kult a svátostnou kázeň, aby zesílila pozornost, podle svých institucionálních zaměření na oblast posvátné liturgické hudby, aby se lépe zajistilo plnění důležitého úkolu uvést do pořádku posvátnou liturgii a podporovat ji. Ať využije kompetencí různých komisí a specializovaných institucí na tomto poli, jakož i přínosu Papežského institutu posvátné hudby. Je totiž důležité, aby hudební skladby užívané při liturgických slavnostech odpovídaly měřítkům vhodně vyhlášeným sv. Piem X. a moudře rozvíjeným jak Druhým vatikánským koncilem, tak i následujícím učitelským úřadem církve. V tomto směru mám naději, že také biskupské konference provedou pečlivou prověrku textů určených pro liturgický zpěv a budou věnovat zvláštní pozornost hodnocení a šíření melodií, které jsou opravdu vhodné pro posvátné užívání.

14. Stále ještě na praktické úrovni, Motu proprio, jehož sté výročí nadchází, se zabývá také otázkou, jaké hudební nástroje se mají užívat v latinské liturgii. Mezi nimi bez váhání vyzdvihuje píšťalové varhany a stanoví vhodná pravidla pro jejich užívání. Druhý vatikánský koncil plně přejal důraz mého svatého předchůdce a stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k nebeským věcem“.

Nicméně musí se brát v úvahu skutečnost, že současné skladby užívají často odlišné hudební formy, které mívají rovněž svou důstojnost. Nakolik jsou pomocí pro modlitbu církve, mohou se ukázat jako cenné obohacení. Je však třeba bdít nad tím, aby užívané nástroje byly vhodné pro posvátné užívání, aby odpovídaly důstojnosti chrámu, aby byly s to podporovat zpěv věřících a aby prospívaly jejich vzdělání.

15. Je mým přáním, aby připomínka stého výročí Motu proprio Tra le sollecitudini, na přímluvu jeho svatého autora spolu s přímluvou svaté Cecílie, patronky posvátné hudby, byla povzbuzením a podnětem všem, kteří se zabývají tímto důležitým aspektem liturgických slavení. Ti, kteří se věnují pěstování posvátné hudby tím, že se věnují s novým nadšením oblasti tak životního významu, budou přispívat ke zrání duchovního života Božího lidu. Věřící ze své strany tím, že vyjadřují harmonickým a slavnostním způsobem svou víru zpěvem, budou zakoušet stále hlouběji její bohatství a budou zaměřovat své úsilí na to, aby transformovali její podněty do každodenního života. Tak se bude moci dosáhnout díky svornému nasazení pastýřů, hudebníků a věřících toho, co konstituce Sacrosanctum Concilium kvalifikuje jako pravý „cíl posvátné hudby“, totiž „oslava Boha a posvěcení věřících“. Kéž je i v tom příkladem a vzorem Panna Maria, která v Magnificat dokázala jedinečným způsobem opěvovat divy, které Bůh činí v lidských dějinách. S tímto přáním uděluji všem s láskou své požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 22. listopadu, na památku sv. Cecílie, roku 2003, šestadvacátého roku pontifikátu.

Jan Pavel II .

Poznámka redakce Psalteria:

Abychom předešli možným nedorozuměním, uvádím, že tento text je rovněž neoficiální překlad dokumentu, nebyl navíc publikován ani schválen ČBK v tištěné ani v elektronické podobě. Poprvé byl publikován ve Zpravodaji Společnosti pro duchovní hudbu č. 2/2004.

JiKu

Read Full Post »

Včera mi v LN v příloze Orientace vydali tuto krátkou úvahu:

Benedikt XVI.

Benedikt XVI.

Přijíždí papež pokory a pravdy

Církev je uprostřed námořní bitvy, lodě jsou hnány zuřivou bouří a z mraků se snáší temnota. Není rozumět slovu, nikdo nerozezná přítele od nepřítele a každý bojuje s každým. Tato slova napsal sv. Basil po slavném Nicejském koncilu ve 4. století. A nedávno je papež citoval, když odpovídal na otázku po situaci po druhém vatikánském koncilu.

Když se rozpadla idea Západu

V posledních 150 letech se svět změnil. Státy posílily, lidé se přestěhovali do měst, nastoupily telekomunikace a antikoncepční pilulka, Evropa ztratila vůdčí roli.

Dnes by válka evropských států nebyla nazvána světovou, ale lokální. Evropané dosáhli blahobytu, přestali chtít děti a víru vyměnili za chiliastické ideologie. Církve přišly o spojení se světskou mocí, a protože jim státy odebraly sociální péči a školství, pozbyly útěchu viditelné užitečnosti. Idea Západu se rozpadla a kultura chápaná jako hledání krásy prakticky zanikla.

Zatímco katolicko-protestantská komise pracovala na společné formulaci nauky o ospravedlnění, která od Lutherových dob dělí západní křesťanstvo, tradiční protestanté takřka vymizeli a evangelikály to nezajímá. Katolíci jsou zpět v situaci 3. století – tvoří opovrhovanou disidentskou menšinu a mohou se opřít jen o víru v Boha. Když papež Jan XXIII. svolával poslední koncil (druhý vatikánský), mnohé z toho tušil.

Byl nejvyšší čas, jak ukázalo následné dění, které se jen málo lišilo od rozvratu. Jeho nástupce Pavel VI. v závěru života trpce uvažoval, zda koncil nebyl chybou (z mnoha řádů například během tří let odešlo přes polovinu členů – ale ti jen čekali na záminku). Ve skutečnosti koncil připravil katolíky k životu v diaspoře, vyzval je k novému obrácení a k zodpovědnému osobnímu úsilí o svatost.

Oslabená, ale živá a zdravá

A pak přišel Jan Pavel II. – velký papež nového začátku. Pochopil, že jeho slova nebudou věřícím tlumočena věrně, pokud jim je neřekne osobně, a začal cestovat.

Posiloval papežství a nejspíše zabránil nejednomu lokálnímu schizmatu. Propagoval modlitbu a praktikovanou zbožnost, vléval nadšení a povzbuzoval všechny nové církevní rodiny a hnutí. Nauku koncilu rozpracoval v desítkách zásadních textů. Jeho chybou snad bylo podcenění kontroly a korekce odchylek. Přesto: převzal církev v agonii a svému nástupci ji předal oslabenou, ale živou, se zdravým jádrem modlících se křesťanů a leckde expandující.

Joseph Ratzinger byl jedním ze dvou tří nejbližších spolupracovníků Karola Wojtyly. Na rozdíl od něj měl šťastné dětství (Karol Wojtyla záhy ztratil oba rodiče). Ve 12 letech vstoupil do semináře a pak už jeho život letěl nesen Boží milostí jak na křídlech. Americký teolog Richard John Neuhaus o Josephu Ratzingerovi řekl, že kdyby nesloužil v církevní hierarchii, stal by se jedním z nejvýznamnějších teologů. Jako intelektuál par excellence Ratzinger vždy hodně publikoval; i dnes píše „soukromé“ teologické spisy, které se podle něj nemají považovat za závazné učení. Tato pokora je charakteristická: vždy sloužil církvi tak, jak to slušelo úřadu, který právě zastával. Nakonec v 78 letech s pokorou přijal ten nejvyšší.

Svatost, krása, harmonie

Benedikt XVI. je papežem očišťování, prohlubování a zrání v pravdě. Jeho vizí je svatost, krása a harmonie.

Od teologie přes ekumenickou vizi až k liturgii usiluje Svatý otec o zdokonalení a povznesení všech aspektů církevního života metodou malých krůčků, přičemž stejně jako předchůdce působí především příkladem. Do bohoslužby vrací latinu i nádherný gregoriánský chorál, jež věřící sjednocují napříč prostorem i časem, do teologie zakotvení v Božím slově, do sociálních vztahů realistické chápání lidské přirozenosti. Energicky napravuje nejhorší nepořádky. Jeho kroky nevedou zpět, ale vzhůru. Název poslední encykliky Láska v pravdě by mohl být mottem tohoto pontifikátu, který se snaží kultivovat církev, aby církev mohla nově kultivovat společnost.

Achillovou patou Benedikta je prezentace jeho myšlenek veřejnosti. Papežovy krásné a jasné texty bývají chybně vykládány a jeho spolupracovníci v římské kurii se občas nezdají být pevnou oporou. Došlo tak k hlubokým nedorozuměním, zejména v ekumenické oblasti.

Přesto i zde nakonec vidíme zlepšení – ve vztazích s ruským pravoslavím nebo v pomalém vnitřním smiřování církve v Číně. Známá řezenská přednáška, jejíž jedna věta pobouřila část muslimů, přinesla zintenzivnění dialogu s islámem. A dezinterpretované snětí exkomunikace čtyř tradicionalistických biskupů vedlo papeže k napsání dojemného osobního listu biskupům, který připomíná epištoly z biblických dob.

V dáli svítá

Katolická církev již nezápasí o přežití a vstupuje do klidnější etapy růstu, zejména vnitřního. Kláštery sv. Benedikta kdysi pomohly Evropě překonat stěhování národů a uchovat to nejlepší z římské kultury.

Podobně Benedikt XVI. provádí církev a svět epochou rozpadu hodnot. A v dáli svítá a moře se uklidňuje.

David Petrla

Oprava:
V Orientaci text vyšel s podtitulem
Benedikt XVI. a jeho vize z pohledu manažera. Je mi to trochu trapné, protože jsem projektový manažer, předtím jsem byl produktový manažer, což ale nejsou skutečné manažerské pozice. V novinách si z toho ovšem vždy vezmou jen to slovo manažer. 🙂

Read Full Post »

Tento článek jsem napsal pro občasník farnosti Brno – Bystrc Setkání. Vyšel v čísle 61 z června 2009.

Benedikt XVI. v angolské Luandě 22. 3. 2009 (foto Reuters)

Benedikt XVI. v angolské Luandě 22. 3. 2009 (foto Reuters)


Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

 

Byla sobota 26. dubna 1997. Jeli jsme na setkání mládeže s Janem Pavlem II. do Hradce Králové. Kdo my? Společenství Archa Community, ke kterému patří tělesně postižené děti z ústavu na Kociánce a další mladí lidé. Na místě nás čekalo překvapení, posadili nás do první řady. A po skončení mše další – papež si přál se s námi setkat osobně. Svatý Otec se sklonil ke každému z nemocných a požehnal mu. Nejdéle se zastavil u Ivky, která byla s těžkou mozkovou obrnou postižena nejhůř. O Ivku se starala moje tehdy ještě budoucí žena. Všichni jsme také dostali malý křížek, který dodnes nosím u sebe. Brzy poté však setkání dostalo ještě další smysl, smutný, ale i krásný: Asi dva měsíce po papežově otcovském požehnání Ivka odešla do nebe.

„Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře.“ Jsou vám tato slova povědomá? Možná vás překvapí, odkud citát pochází – je ze Starého zákona z knihy Izajáš (Iz 22, 22). Hospodin zde hovoří o Eljakímovi, synu Chilkijášovu. Těmito slovy je Eljakím ustanoven správcem domu judského krále Chizkijáše, jeho náměstkem, dnes bychom řekli premiérem. Není pochyb, že se právě na prastarý orientální obřad jmenování králova náměstka odvolává Ježíš, když v Matoušově evangeliu (Mt 16, 17n) ustanovuje téměř stejnými slovy Petra hlavou Církve. Dříve používaný papežský titul „náměstek Kristův“ má tedy solidní biblické odůvodnění – papež je skutečně viditelným zástupcem Krista.

Instituce papežství byla vždy vystavena hlasité kritice a dnešní doba není výjimkou, pojďme se na ni ale podívat trochu jinak, než obvykle. Dovolte několik čísel, uvidíte, že nebudou suchá. V prvních čtyřech stoletích vedlo Církev 39 papežů. Všichni kromě jediného byli svatořečeni a 14 z nich zemřelo mučednickou smrtí, v prvním století všichni. Dvacáté století zažilo papežů devět. Z nich byl dosud jeden svatořečen, jeden blahořečen a dalším čtyřem běží kanonizační procesy. Jak vidíte, papežství se i dnes pojí se svatostí. Jistě mnoho papežů udělalo chybná i neetická rozhodnutí, ale jakmile Církev srovnáte se státními útvary, stěží najdete nějaký, jehož nejvyšší představitelé udělali chyb tak málo. Církev přežila drtivé krize a dnes je o polovinu starší, než nejstarší státy světa. Je přitom neuvěřitelně decentralizovaná. Nevěříte? Římská kurie má, nepočítáme-li asi 120 zahraničních ambasád, cca 2700 pracovníků. Určitě jste slyšeli vtip o Janu XXIII., kterého se ptali na to, kolik lidí pracuje ve Vatikánu. Odpověděl: „Asi polovina.“ Přesto, kdyby byla stejně efektivně spravována Česká republika, měla by všechna ministerstva, parlament a centrální úřady dohromady asi 23 zaměstnanců. A český prezident by se právě chystal na čtvrtou oficiální návštěvu pětadvacetitisícového města během 19 let. Podle běžných sekulárních měřítek je tedy papežství fantasticky fungující instituce.

Pro věřícího je ale podstatné něco zcela jiného. „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ To jsou slova apoštola Petra k nemohoucímu před chrámovou bránou (Sk 3, 6). Muž vstal a vešel do chrámu, kde chválil Boha a skákal radostí. Úkolem papeže je posilovat bratry ve víře (srov. Lk 22, 32) a všichni papežové to již dva tisíce let dělají, každý svým způsobem. Současný papež je především velkým kazatelem. Mezi jeho promluvami nenajdete ani jedinou slabou, všechny jsou vynikající. Má-li někdo předsudky, nechť je odloží. Každé setkání se služebníkem služebníků Božích – a Kristovým náměstkem – je požehnáním. Ostatně nikdy nevíme, jestli nebude poslední.

Je vhodné se na návštěvu Svatého Otce připravit, nejlépe pomocí konkrétního předsevzetí – vybrat si nějakou modlitbu a tu se pak modlit denně v určitý čas. A také si přečtěme encykliky nebo některou z knih Benedikta XVI.

David Petrla

Read Full Post »

Před čtyřmi lety, 2. dubna 2005, odešel do nebeského království papež Jan Pavel II.

Jan Pavel II.

Jan Pavel II.

Pocta Svatému Otci Janu Pavlu II. (Salt+Light Television):

Benedikt XVI. sloužil mši svatou k výročí smrti Jana Pavla II.:

Jako citlivý otec a pozorný vychovatel ukazoval bezpečné a pevné opěrné body, jež jsou nezbytné pro všechny, zejména pro mládež. Tato nová generace přišla v hodinu jeho agónie a smrti manifestovat, že porozuměla jeho učení, když se mlčky shromáždila na náměstí sv. Petra a na mnoha jiných místech světa. Mladí cítili, že jeho odchod znamená ztrátu, umíral jejich „Papež“, kterého považovali za „svého otce“ ve víře. A zároveň vnímali, že jim zanechává jako odkaz svou odvahu a důslednost svého svědectví.

Celá papežova homilie.

Mše svatá ke 4. výročí smrti Jana Pavla II.

Mše svatá ke 4. výročí smrti Jana Pavla II. Svatý Otec podává svaté přijímání.

Benedikt XVI. prochází kolem sestry Tobiany, která se starala o Jana Pavla II. v jeho posledních dnech (foto AP).

Benedikt XVI. prochází kolem sestry Tobiany, která se starala o Jana Pavla II. v jeho posledních dnech (foto AP).

Jane Pavle, oroduj za nás!

Read Full Post »

Aktualizováno. A jubilea pokračují… (vizte zde, zde a zde). A to jsem ještě nejméně jedno vynechal – v neděli 28. 9. 2008 uplynulo 30 let od smrti Jana Pavla I., který byl papežem pouhý měsíc a proto není příliš známý. Je však pozoruhodnou osobností a doufám, že se mi podaří se k němu ještě vrátit.

K tomu dnešnímu jubileu jsem napsal komentář pro českou redakci Radia Vatikán.

Dnes je 80. výročí založení Opus Dei.

Neměl jsem nic, než 26 let a dobrou náladu

Byl svátek Svatých strážných andělů, přesně před osmdesáti lety – 2. října 1928. Mladý kněz seděl u stolu ve svém pokoji v exercičním domě lazaristů na předměstí Madridu a probíral se svými poznámkami.“Co ode mne očekáváš, Pane?“ V dálce zazněly zvony z kostela Naší Paní Královny andělů. A Pán odpověděl.

Tím knězem byl svatý Josemaría Escrivá de Balaguer. Podle svých vlastních slov v tom okamžiku zahlédl Opus Dei (Boží dílo), nadpřirozenou rodinu a současně armádu, rozepjatou napříč kontinenty a staletími. Smyslem její existence bude šířit a naplňovat poselství, že svatost je dosažitelná pro každého člověka a pomáhat lidem k ní dozrát. Jan Pavel II. jeho vizi později nazval „nadpřirozenou intuicí.“

Josemaría přijal Boží poslání celým srdcem, ale k úkolu nebyl přibalen žádný podrobný návod. Čekala ho nesmírná práce a zpočátku nemálo tápal. „Neměl jsem nic, než dvacet šest let a dobrou náladu,“ popisuje své tehdejší rozpoložení. A „jako nebesa převyšují zemi, tak převyšují cesty mé cesty vaše,“ říká Pán ústy Izaiáše – Bůh tvoří nové věci jinak, než bychom čekali. Nová katolická organizace, stručně nazývaná „Dílo“, měla být podstatně odlišná od dosud existujících apoštolských společností. Zakladatel si představoval uspořádání podobné vojenskému ordinariátu. Až v roce 1947 bude v Římě vydán Decretum laudis, vytvářející sekulární institut, církevněprávní formu, která Dílu alespoň zčásti vyhovovala. A teprve v roce 1982 ustanoví papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Ut sit Opus Dei v jeho definitivní právní podobě, jako první personální prelaturu.

Přes počáteční potíže se Dílo rozvíjelo velmi zdravě – ne překotně, ale vytrvale – jako přirozeně rostoucí živý organismus. V roce 1945, po odmlce vynucené občanskou válkou ve Španělsku, začala činnost Opus Dei v Portugalsku a tím i jeho celosvětová expanze. Dnes působí asi v 62 zemích. Do Prahy je pozval kardinál František Tomášek v roce 1968, kvůli sovětským tankům a normalizaci tam však zapustilo kořeny až v roce 1991. Zatím poslední položkou na seznamu zemí, kde Dílo působí, je od loňského roku Rusko. Podle zmínek na webu www.opusdei.cz by je mělo následovat Rumunsko a Bulharsko. Opus Dei má dnes asi 86 000 členů.

Podstatou duchovní cesty následovníků sv. Josemaríi je kontemplace uprostřed světa a posvěcování všední práce. Běžné skutečnosti každodenního života (mytí nádobí a vyměňování plenek stejně jako vědecký výzkum) se mají stát cestou k Bohu. Členové Opus Dei se snaží žít jednotu života s „prostotou dětí a vzděláním teologů,“ abychom opět citovali Escrivu. Základním životním postojem se stává Boží synovství a všechno je nahlíženo jeho optikou. Veškerá aktivita se proměňuje v komunikaci s Bohem tak, aby se rozdíl mezi prací a modlitbou téměř setřel. To vše při udržování správné hierarchie hodnot – nesmí se zapomínat na to, že první místo má modlitba, druhé oběť a teprve třetí aktivita.

Opus Dei bývá někdy podezříváno z tajnůstkářství. I když je pravda, že se nestaví cílevědomě do středu pozornosti, má podle svatého Josemaríi jen jedno skutečné tajemství – modlitbu. Boží záměry jsou mnohem velkorysejší, než si kdokoliv z lidí dokáže představit. V nebi je mnoho příbytků a Kristus do něj vede duše po mnohých cestách, a to i po cestě Opus Dei, cestě obyčejné práce vykonávané s nadpřirozeným úmyslem, která má moc proměnit svět zevnitř. Také v tom nacházíme krásu katolické víry.

David Petrla

Krátké video z kanonizace Josemaríi Escrivá de Balaguer v Římě 6. října 2002:

Oprava

V tom článku mám možná (nejméně) jednu chybu. Příchod Opus Dei do Portugalska byl možná spíše až v roce 1946, ne 1945. Vycházel jsem ze španělského webu Opus Dei, kde je rok 1945 (teď, tj. 4. 10. 2008). Také tam píší o 65 zemích. Na českém webu je ale rok 1946 (a 61 zemí). Hoši, hoši, z takových nesrovnalostí budou jednou postpostpostmoderní historici vyvozovat, že Escrivá nikdy nežil a Opus Dei je pouhý mýtus! 🙂

(Nic tak člověka nepotěší, jako když zjistí, že není jediný, kdo má v něčem chaos.)

V roce 2004 jsem pro web Katolík.cz odpovídal na otázku, co je zač Opus Dei. Psal jsem to tehdy pod dojmem z Escrivovy biografie od Petra Berglara, a měl jsem tam toto:

V roce 1945 ho požádala sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, o zahájení činnosti v Portugalsku. K tomu došlo o rok později a vzápětí následovala Itálie, Velká Británie, Francie, Irsko a další země.

Letos jsem četl životopis od Francoise Gondranda, který vyšel česky. Tak… teď ho ještě najít… Tady je – píše, že v únoru 1946 se první člen Díla přestěhoval do Coimbry v Portugalsku. Tedy 1946 by mělo být správně. Ale je možné i to, že už před tímto datem vyvíjeli v Portugalsku nějaké aktivity, aniž by tam trvale bydleli.

Read Full Post »