Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Lukáš Novák’

Oslík: Lukáš Novák zveřejnil na svém blogu tuto reakci na hromadný dopis Michaely Šojdrové, který jsem jako signatář její petice dostal i já. Ačkoliv nebudu reagovat na stejný dopis, rád bych též za sebe napsal text velmi podobný tomu Lukášovu, jen obsáhlejší a s více argumenty. Vzhledem k pracovnímu vytížení to již pravděpodobně do voleb nestihnu (je třeba hledat události, citace…) a proto se souhlasem autora přebírám alespoň tento článek. Připojuji se k jeho názoru, že čtyři roky mimo parlament by KDU-ČSL prospěly. Navíc osobně považuji za omyl celou křesťansko-demokratickou ideu jako takovou a evropský křesťansko-demokratický projekt podle mého soudu z větší části selhal. To vše lze myslím přesvědčivě doložit

Lukáš Novák

Lukáš Novák

Lukáš Novák: Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj (zatím se ji nepodařilo doručit, paní poslankyně má plnou schránku):

Vážení,

oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.

Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.

Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.

Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.

Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.

Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.

S úctou a nadějí

Vaše Michaela Šojdrová v.r.

Vážená paní Šojdrová,

Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.

Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.

Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.

Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.

Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.

Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.

S pozdravem,

Lukáš Novák

*****

Související články:

Proč jeden katolický kněz nebude volit KDU-ČSL

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje 🙂 ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše „reportážního“ charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z „antipetice,“ která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo „normalizační“ pamflet?

P. Josef Ptáček: „Otevřený dopis“ aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze „žehlit“ (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: „Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí „jako doma“ a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?“ Řekněte, pane Palíšku – jaké „nevývratné“ logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou „vyšší mocí.“ Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Read Full Post »

Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap., arcibiskup Denverské diecéze, vydal následující prohlášení k projevu, který Barack Obam přednesl 17. 5. 2009 v Illinois na americké katolické University of Notre Dame.

Lukáš Novák toto prohlášení přeložil do češtiny.

Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap., arcibiskup Denverské diecéze

Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap., arcibiskup Denverské diecéze

 

Arcibiskup Chaput: Notre Dame, kauza, která nekončí

 

„Zjistil jsem, že i mezi těmi, kdo nechodili na Notre Dame, dokonce i mezi těmi, kdo nesdílejí katolickou víru, panuje zvláštní naděje a očekávání ohledně toho, čeho může Notre Dame ve světě dosáhnout.“

Reverend John Jenkins, C.S.C., 17. května 2009

Promoční projevy jsou obvykle směsí piety a optimismu, které mají napomoci tomu, aby přechod studentů do reálného života proběhl hladce. Ty nejlepší z nich obsahují humor. Některé jsou vskutku inspirativní. Ale pouze velmi výjimečně se podaří, aby byl projev pietní a optimistický, přitom však vyhýbavý, nešťastný a zanechávající velké škody. Prezident univerzity Notre Dame, otec John Jenkins, C.S.C., je mužem obdařeným nemalým intelektem a schopnostmi. O to větší rozpaky vzbuzují jeho úvodní poznámky k zahajovací řeči prezidenta Obamy na Notre Dame.

Připomeňme, že v diskusích ohledně vystoupení prezidenta Obamy na Notre Dame nikdy nešlo o to, zda je Obama dobrým nebo špatným člověkem. Prezident je bezpochyby upřímný a schopný muž. Podle jeho vlastních slov mělo náboženství na jeho život podstatný vliv. Patří mu úcta, jakou máme podle Písma projevovat všem veřejným představitelům. Máme povinnost modlit se za jeho moudrost a za úspěch jeho služby společnému dobru – nakolik se ovšem řídí správným morálním úsudkem.

Máme ale rovněž povinnost postavit se na odpor, když se mýlí v základních otázkách, jako jsou interrupce, výzkum na embryonálních kmenových buňkách a podobně. A máme i povinnost zabránit výprodeji katolické identity pod pláštíkem falešného dialogu, který jen zakrývá abdikaci na naši povinnost vydávat morální svědectví. Notre Dame nejen že pozvala prezidenta, aby pronesl zahajovací řeč, ale navíc tomuto člověku, který jednoznačně podporuje nejhorší rozsudek v historii Spojených států, totiž případ Roe vs. Wade, bezdůvodně a nezaslouženě udělila čestný doktorát v oboru práva.

Notre Dame takto ignorovala pokyn biskupů z dokumentu Katolíci ve veřejném životě z roku 2004. Ignorovala znepokojené výzvy velvyslankyně Mary Ann Glendonové, jíž chtěla univerzita udělit medaili Laetare za rok 2009 – na rozdíl od prezidenta si paní velvyslankyně toto ocenění bezpochyby zasloužila, nakonec je však pro frustraci z jednání univerzity odmítla. Ignorovala apely místního biskupa, prezidenta biskupské konference Spojených států, více než sedmdesáti dalších biskupů, mnoha tisíců svých studentů a stovek tisíců amerických katolíků. Dokonce i tady v Coloradu jich bylo více, než lze spočítat.

Univerzita neměla naprosto žádný důvod – snad kromě intelektuální nabubřelosti – pro svoji paličatost. A otec Jenkins své původní špatné rozhodnutí doprovodil vykrucováním a pokryteckým vysvět­lováním, které je mělo následně ospravedlnit.

To jsou ostrá slova, jsou však zasloužená, a to právě vzhledem k výroku samotného otce Jenkinse ze 17. května: „Američtí katolíci doposud vždy vkládali do Notre Dame zvláštní naděje a očekávání ohledně toho, čeho může ve světě dosáhnout.“ To se totiž pro mnoho katolíků v neděli změnilo – a rozhodně tu nejde jen o „skupinku křiklounů“, jak to s tak nebetyčným pohrdáním a ignorancí líčil magazín Time i jiné noviny.

Událostem 17. května přesto nechybí jistá ironie. Skoro přesně před pětadvaceti lety poskytla Notre Dame prostor guvernéru Mario Cuomovi, aby načrtl „katolické“ argumenty pro umožnění interrupcí v rámci veřejného zdravotnictví. Média tehdy Cuomově řeči aplaudovala jako mistrovské ukázce americké katolické právní a morální argumentace. Zpětně viděno je jasné, že projev byl velmi chytře sestaven. Stejně tak je však jasné, že šlo o nelogické a intelektuálně pochybné cvičení ve výrobě omluv. Jenkinsovy pokusy o vysvětlení a Obamův čestný doktorát jsou odpovídající tečkou za čtvrtstoletím eroze katolických postojů v katolickém vyšším školství. Společně poskytují další generaci katolického vedení víc než dostatečnou omluvu, aby mohla překrucovat křesťanství ke svému obrazu a povznést se nad skutečný obsah toho, co to obnáší, být katolíkem ve veřejném prostoru.

Chicagský kardinál Francis George vyjádřil názor, že Notre Dame nepochopila, co to znamená být katolíkem, ještě než k těmto událostem došlo. Má pravdu, a Notre Dame je sotva ojedinělým případem této institucionální pomýlenosti. V tom spočívá jádro pudla. Vedení Notre Dame prokázalo Církvi vskutku medvědí službu a nyní se pokouší kritiku bagatelizovat jako pokřik marginálních extrémistů. Škody však zůstávají a kritikové mají pravdu. To nejdůležitější, co teď musejí pravověrní katolíci dělat, je trvat na tom – prostřednictvím slov, činů a finanční podpory –, aby instituce, které se prohlašují za katolické, víru skutečně odvážně a důsledně žily. Dojde-li k tomu, může selhání univerzity Notre Dame ještě způsobit trochu nechtěného dobra.

Přeložil Lukáš Novák.

Read Full Post »