Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘biskupové’

P. ThLic. Jan Balík byl od 1. 7. 2011 jmenován ředitelem České biskupské konference. Alespoň tak to vypadá podle této stránky:

P. Jan Balík - ředitel ČBK

P. Jan Balík - ředitel ČBK

Podobná funkce dosud v ČBK neexistovala. ČBK měla pouze předsedu, kterým je Mons. Dominik Duka, pražský arcibiskup.

Co to znamená? Snad se vloudila chybička a otec Jan je „jen“ novým ředitelem Sekce pro mládež České biskupské konference? 🙂 Oslík gratuluje!

Read Full Post »

English version: Living within the truth: Religious liberty and Catholic mission in the new order of the world (with notes)

Oficiální překlad pořadatelů konference:

24. augusta 2010 sa v Spišskej Kapitule začalo XV. sympózium kánonického práva na Slovensku s medzinárodnou účasťou. Úvodný príspevok na tému „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“ predniesol arcibiskup Denveru Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Prinášame plné znenie tejto prednášky:

„Tertulián raz výstižne povedal, že krv mučeníkov je semenom Cirkvi. Dejiny mu dali za pravdu. A Slovensko je ideálnym miestom na to, aby sme si dnes znovu pripomenuli jeho slová. Tu aj v iných krajinách strednej a východnej Európy katolíci trpeli 50 i viac rokov pod nacistickými a sovietskymi zločineckými režimami. Poznajú teda skutočnú cenu kresťanského svedectva zo svojej trpkej skúsenosti a tiež – nanešťastie – aj cenu zbabelosti, kolaborácie a sebaklamu zoči-voči zlu.

Chcel by som začať tým, že mnohí katolíci v Spojených štátoch amerických a v západnej Európe dnes jednoducho túto cenu nechápu. A zdá sa, že sa o to ani nesnažia. Výsledkom toho je, že mnohí z nich sú ľahostajní voči procesom v našej krajine, ktoré sociológovia označujú ako „sekularizácia“, no ktoré v praxi zahŕňajú odmietanie kresťanských koreňov a kresťanskej duše našej civilizácie.

Americkí katolíci nemajú totiž skúsenosť so systematickým útlakom, tak dôverne známu vašej Cirkvi. Je pravdou, že protikatolícke predsudky vždy zohrávali v živote Američanov istú úlohu. Táto náboženská bigotnosť pochádza v prvom rade z protestantskej kultúry, ktorá je v mojej krajine dominantná, a teraz aj od postkresťanských vládnucich tried. No to je niečo celkom iné, ako zámerné prenasledovanie. Vo všeobecnosti sa katolíkom v USA darilo. Dôvod je jednoduchý. Amerika mala vždy široké kresťanské a náboženstvu naklonené morálne základy a naše verejné inštitúcie boli založené ako nie náboženské, no zároveň nie protináboženské.

V jadre americkej skúsenosti je inštinktívny „biblický realizmus“. Z nášho protestantského dedičstva sme vždy – aspoň doteraz – chápali dve základné veci. Po prvé, že hriech je reálny a že moc a prosperita môžu mužov i ženy skaziť. Po druhé, že „Boží štát“ je niečo celkom iné ako „ľudský štát“ a máme byť obozretní, aby sme ich nezmiešavali.

Alexis de Tocqueville vo svojej Demokracii v Amerike napísal: „Tyraniu možno uplatňovať bez viery, ale slobodu nie…“. Nuž „čo sa stane s ľudom, ktorý je sám svojím pánom, ak neposlúcha Boha?“

Zakladateľmi Ameriky boli rôzne skupiny praktizujúcich kresťanov a osvieteneckých deistov. No temer všetci boli naklonení náboženskej viere. Boli presvedčení, že slobodní ľudia nemôžu ostať slobodnými bez náboženskej viery a cností, ktoré ju podporujú. Usilovali sa udržať Cirkev a štát oddelené a autonómne. No ich dôvody boli celkom odlišné od revolučnej agendy v Európe. Zakladatelia Ameriky nezmiešavali štát a občiansku spoločnosť. Neželali si, aby bol verejný život radikálne sekularizovaný. Ich zámerom nebolo „vymknúť“ náboženstvo z verejných záležitostí. Naopak, chceli zaistiť občanom slobodu prežívať svoju vieru verejne a aktívne, a svojím náboženským presvedčením prispievať k budovaniu spravodlivej spoločnosti.

Samozrejme je potrebné pripomenúť, že existujú i ďalšie veľké rozdiely medzi americkými a európskymi skúsenosťami. Európa trpela tými najhoršími vojnami a tyranskými režimami v ľudskej histórii. Spojené štáty, naopak, nezažili na svojej pôde vojnu už 150 rokov. Američania nemajú skúsenosť s bombardovaním miest či s kolapsom spoločnosti, a majú len malé skúsenosti s chudobou, politickými ideológiami a hladom. V dôsledku minulosti sú mnohí Európania poznačení svetským zameraním a pesimizmom, ktoré sú veľmi odlišné od optimizmu charakterizujúceho americkú spoločnosť. No tieto rozdiely nič nemenia na skutočnosti, že naše cesty do budúcnosti teraz konvergujú. Dnes, v období globálneho prepojenia, sú výzvy, ktorým čelia katolíci v Amerike temer rovnaké ako v Európe: čelíme agresívne sekulárnej politickej vízii a konzumnému ekonomického modelu, ktorý v praxi ústi do nového druhu štátom podporovaného ateizmu, hoci to nemusí byť explicitný zámer.

Objasním to ešte z inej strany: svetonáhľad vychádzajúci z osvietenstva, ktorého dôsledkom bol vznik veľkých zločineckých ideológií minulého storočia, je ešte stále veľmi živý. Jeho jazyk je jemnejší, jeho úmysly sa javia príjemnejšie a jeho tvár priateľskejšia. No jeho základný motív sa nezmenil – sen o vybudovaní spoločnosti bez Boha; svet, kde sú muži a ženy úplne sebestační a uspokojujú svoje potreby a túžby pomocou vlastnej vynaliezavosti.

Takáto vízia predpokladá jasne „postkresťanský” svet, riadený racionalitou, technológiou a kvalitným sociálnym inžinierstvom. Náboženstvo má v tomto pohľade na svet svoje miesto, ale iba ako individuálny doplnok života. Ľudia sú slobodní uctievať si a veriť čokoľvek chcú, pokiaľ si svoju vieru nechajú pre seba a neodvážia sa vnášať svoje náboženské výstrednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultúry.

Nuž, na prvý pohľad to môže vyzerať ako rozumný spôsob organizovania modernej spoločnosti, ktorá zahŕňa široké spektrum etník a kultúrnych tradícií, rozdielnych filozofií života i prístupov k životu.

No ihneď nám udrú do očí dva detaily.

Prvý – „sloboda uctievania” nie je vôbec to isté ako „náboženská sloboda“. Náboženská sloboda zahŕňa právo modliť sa, vyučovať, zhromažďovať sa, organizovať a angažovať sa verejne v spoločnosti a v jej problémoch, či už ako jednotlivci alebo ako celé spoločenstvo viery. To je klasické chápanie občianskeho práva na „slobodné praktizovanie“ svojho náboženstva podľa prvého dodatku Ústavy Spojených štátov. Vyplýva to tiež jasne z čl. 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V protiklade s tým je idea slobody uctievania oveľa chudobnejšia a užšia.

Druhý detail – ako sa dá osvietenecká rétorika sekulárnej tolerancie zladiť s aktuálnou skúsenosťou verných katolíkov v Európe a Severnej Amerike v posledných rokoch?

V Spojených štátoch, kde je stále 80 percent kresťanov, z ktorých mnohí praktizujú svoje náboženstvo, sa vládne inštitúcie čoraz viac snažia diktovať, ako majú služobníci Cirkvi vykonávať svoju službu a nútia ich konať aktivity, ktoré zničia ich katolícku identitu. Boli tiež snahy odrádzať od hlásania niektorých katolíckych presvedčení, alebo ich kriminalizovať ako „nenávistné“. Naše súdy a legislatíva teraz bežne robia kroky poškodzujúce manželstvo a rodinný život a usilujú sa vyčistiť verejný život od kresťanských symbolov a znakov vplyvu.

V Európe vidíme podobné trendy, hoci sú poznačené otvorenejším pohŕdaním kresťanstvom. Cirkevní predstavitelia boli v médiách a dokonca i pred súdom obviňovaní iba za to, že hlásali katolícke učenie. Pred niekoľkými rokmi, ako si mnohí z vás spomínajú, jeden z vedúcich katolíckych politikov našej generácie, Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedúcich postov v Európskej únii pre svoje katolícke presvedčenie.

Začiatkom tohto leta sme boli svedkami takej pomstychtivej nevraživosti na tomto kontinente, aká tu nebola od čias nacizmu a sovietskych policajných metód. Do arcibiskupského paláca v Bruseli vtrhli agenti; biskupi boli zadržaní a vypočúvaní deväť hodín bez náležitého procesu; ich súkromné počítače, mobilné telefóny a súbory boli zadržané. Dokonca hroby zomrelých príslušníkov Cirkvi boli počas záťahu porušené. Pre väčšinu Američanov by takýto druh zámerného verejného poníženie cirkevných predstaviteľov bol urážkou a zneužitím štátnej moci. A to nie pre cnosti alebo viny ktorých nositeľmi sú špeciálne cirkevní predstavitelia, veď my všetci máme povinnosť poslúchať spravodlivé zákony. Skôr ide o urážku, pretože občianska autorita svojou tvrdosťou ukazuje neúctu voči viere a veriacim, ktorých týchto predstavitelia reprezentujú. Tvrdím nasledovné: toto nie je akcia vlády, ktorá hľadí na Katolícku cirkev ako na dôležitého partnera vo svojich plánoch pre 21. storočie. Práve naopak. Tieto udalosti naznačujú objavujúcu sa systematickú diskrimináciu Cirkvi, ktorá sa už zdá byť neodvratná.

Dnešní zástancovia sekularizmu sa poučili z minulosti. Vo svojej bigotnosti sú vynachádzavejší; vo verejných vzťahoch sú elegantnejší; vo svojom úsilí vylúčiť Cirkev a individuálnych veriacich z ovplyvňovania morálneho života spoločnosti sú inteligentnejší. V nasledujúcich desaťročiach sa kresťanstvo stane vierou, ktorá sa bude čoraz menej slobodne vyjadrovať na verejnom fóre. Spoločnosť, kde sa viere bráni v nekompromisných verejných vyjadreniach, je spoločnosťou, ktorá si zo štátu vytvorila modlu. A keď sa štát stane modlou, muži a ženy jej budú ponúknutí ako obeta.

Kardinál Henri de Lubac raz napísal, že „nie je pravda… že človek nemôže usporiadať svet bez Boha. Pravdou je, že bez Boha môže [človek] usporiadať len taký svet, ktorý bude proti človeku. Exkluzívny humanizmus je nehumánny humanizmus.“

Západ sa teraz plynule posúva k novému „nehumánnemu humanizmu”. A ak chce Cirkev poctivo na tento trend odpovedať, musíme čerpať z lekcií, ktoré sa vaše cirkvi naučili počas totalitarizmu.

Katolícky odpor voči týmto trendom musí byť založený na Kristových slovách: „Pravda vás oslobodí“ . Takáto viera vám dala vhľad do povahy totalitných režimov. Pomohla vám nájsť nové spôsoby nasledovania Krista. Keď som si pri príprave tohto prejavu znovu čítal slová českej vedúcej osobnosti Václava Havla, bol som zasiahnutý hlbokým kresťanským humanizmom jeho myšlienky „žiť v pravde“. Dnešní katolíci musia vidieť svoje učeníctvo a svoje poslanie práve v tomto: „žiť v pravde“.

Žiť v pravde znamená žiť podľa Ježiša Krista a Božieho slova vo Svätom písme. Znamená to ohlasovať pravdu kresťanského evanjelia nielen slovami, ale aj príkladom. Znamená to žiť každý deň a každú chvíľu z neochvejného presvedčenia, že Boh žije a jeho láska je hybnou silou ľudských dejín i každého opravdivého ľudského života. Znamená to, že pravdy Vyznania viery sú hodné toho, aby sa pre ne trpelo a zomieralo.

Žiť v pravde tiež znamená hovoriť pravdu a pomenúvať veci ich pravými menami. A to značí odhaľovať lži, podľa ktorých sa niektorí ľudia snažia prinútiť žiť ostatných.

Dve najväčšie lži dnešného sveta sú tieto: po prvé, že kresťanstvo malo relatívne malý vplyv na rozvoj západnej kultúry; a po druhé, že západné hodnoty a inštitúcie môžu byť trváce aj bez toho, že by boli založené na kresťanských morálnych princípoch.

Prv, ako budem hovoriť o týchto dvoch nepravdách, by sme sa mali na chvíľu zastaviť a porozmýšľať o zmysle histórie.

História nie je totiž len poznaním faktov. História je aj istou formou spomienky a spomienka je základným kameňom sebaidentity. Fakty bez významového rámca sú neužitočné. Jedinečný duch a zmysel západnej civilizácie sa nedá pochopiť bez dvadsiatich storočí kresťanského prostredia, v rámci ktorého vznikal. Ľudia, ktorí nepoznajú svoju vlastnú históriu, nepoznajú seba samých. Sú to ľudia odsúdení k opakovaniu chýb svojej minulosti, pretože nemôžu vidieť, čo si od nich vyžaduje prítomnosť – ktorá vždy vyrastá z minulosti.

Ľudia, ktorí zabudli, kto sú, sú oveľa ľahšie manipulovateľní. Orwell túto myšlienku zdramatizoval vo svojej slávnej novele 1984, použijúc obraz „pamäťovej diery“. Dnes sú dejiny Cirkvi a dedičstvo západného kresťanstva tlačené do takejto pamäťovej diery. To je prvá lož, ktorej musíme čeliť.

Zľahčovanie kresťanskej minulosti Západu sa niekedy robí s dobrým úmyslom, v snahe podporiť pokojné spolužitie v pluralistickej spoločnosti. No oveľa častejšie sa robí s cieľom marginalizovať kresťanov a neutralizovať verejné svedectvo Cirkvi.

Cirkev musí pomenovať túto lož a bojovať proti nej. Byť Európanom alebo Američanom znamená byť dedičom hlbokej kresťanskej syntézy gréckej filozofie a umenia, rímskeho práva a biblických právd. Táto syntéza umožnila zrod kresťanského humanizmu, ktorý je základom všetkých západných civilizácií.

Tu by sme mohli spomenúť nemeckého luteránskeho vzdelanca a pastora Dietricha Bonhoeffera. V mesiacoch, ktoré vyústili do jeho zdržania gestapom v roku 1943, napísal tieto slová: „Jednota Západu nie je len ideou, ale je historickou realitou, ktorej univerzálnym základom je Kristus“ .

Naše spoločnosti na Západe sú kresťanské od ich zrodu a ich prežitie závisí od pretrvania kresťanských hodnôt. Naše hlavné zásady a politické inštitúcie sú do veľkej miery založené na morálke evanjelia a na kresťanskom pohľade na človeka a vládnutie. Hovoríme tu nielen o kresťanskej teológii a náboženských myšlienkach. Hovoríme o ukotvení našich spoločností – o vláde zástupcov (ľudu) a oddelení moci; o slobode náboženstva a svedomia; a čo je najdôležitejšie, o dôstojnosti ľudskej osoby.

Z tejto pravdy o esenciálnej jednote Západu vyplýva, ako si to všimol i Bonhoeffer, že ak odstránime Krista, odstránime jediný spoľahlivý základ našich hodnôt, inštitúcií i nášho spôsobu života.

To značí, že sa nesmieme vzdať našej histórie kvôli nejakej povrchnej obave, aby sme neurazili svojich nekresťanských susedov. Napriek rečiam „nových ateistov“ nikde na Západe neexistuje nebezpečenstvo, že by kresťanstvo bolo ľuďom vnucované násilím. Jedinými „konfesionálnymi“ štátmi vo svete sú dnes tie, ktoré sú riadené buď moslimami alebo ateistickými diktátormi – režimy, ktoré odmietli západnú kresťanskú vieru v individuálne práva a rovnováhu moci.

Chcel by som tiež argumentovať, že obrana západných ideálov je jedinou ochranou, ktorú máme my a naši susedia proti upadnutiu do novej formy represie – či už v rukách islamských extrémistov, alebo sekulárnych technokratov.

No ľahostajnosť voči našej kresťanskej minulosti prispieva i k ľahostajnosti voči obrane našich hodnôt a inštitúcií v prítomnosti. A to ma privádza k druhej veľkej lži, ktorou dnes žijeme – lži, že neexistuje nemenná pravda.

Relativizmus je teraz občianskym náboženstvom a verejnou filozofiou Západu. Opäť sa môže zdať, že argumenty pre tento náhľad sú presvedčivé. Na základe pluralizmu moderného sveta sa môže javiť zmysluplné, že spoločnosť chce potvrdiť, že žiadny jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, čo jeden človek považuje za dobré a žiaduce, iný nemusí; a preto musia byť všetky kultúry a náboženstvá rešpektované ako rovnako hodnotné.

V praxi však môžeme vidieť, že bez viery v pevné morálne princípy a transcendentné pravdy, sa naše politické inštitúcie a jazyk stanú nástrojmi v službe nového barbarstva.

V mene tolerancie začíname tolerovať najhrubšiu netoleranciu; úcta voči iným kultúram začína diktovať zneuctenie našej vlastnej kultúry; zásada „ži a nechaj žiť“ ospravedlňuje život silných na úkor slabých.

Táto diagnóza nám pomáha pochopiť jednu z hlavných dnešných nespravodlivostí Západu – zločin potratu.

Uvedomujem si, že legalizácia potratu je súčasťou dnešného práva v temer každom štáte na Západe. V niektorých prípadoch táto legalizácia odráža vôľu väčšiny a je presadzovaná zákonnými a demokratickými prostriedkami. Uvedomujem si tiež, že mnohí ľudia, dokonca i v Cirkvi, považujú za divné, že pre katolíkov v Amerike je posvätnosť nenarodeného života stále centrálnou témou ich verejného svedectva.

Dovoľte mi objasniť, prečo som presvedčený, že potrat je kľúčovou témou našej doby.

Po prvé, pretože potrat je tiež o tom, či žijeme v pravde. Právo na život je základom každého iného ľudského práva. Ak toto právo nie je nedotknuteľné, potom žiadne právo nemôže byť garantované.

Alebo, povedané na rovinu: vražda je vražda, bez ohľadu na to, aká malá je obeť.

A tu je ďalšia pravda, ktorú ešte mnohé osoby v Cirkvi plne neuznali: ochrana života pred narodením i hneď po narodení bola ústredným prvkom katolíckej identity už od apoštolských čias.

Znovu opakujem: od najstarších čias Cirkvi „byť katolíkom“ znamená odmietať sa akýmkoľvek spôsobom podieľať na zločine potratu – či už snahou o potrat, jeho vykonaním, alebo umožnením tohto zločinu svojou činnosťou alebo nečinnosťou v politickej alebo právnej sfére. No znamenalo to ešte viac: Byť katolíkom znamenalo ozývať sa proti všetkému, čo uráža svätosť a dôstojnosť života, ako ju zjavil Ježiš Kristus.

Už v najranejších dokumentoch cirkevných dejín možno nájsť toho doklady. V našej dobe, keď je svätosť života ohrozovaná nielen potratmi, vraždami novorodencov či eutanáziou, ale aj embryonálnym výskumom a eugenickými pokusmi o odstránenie slabých, postihnutých a chorľavých starých ľudí – sa tento aspekt katolíckej identity stáva pre naše nasledovanie Krista čoraz dôležitejší.

Môj dôvod prečo spomínam potraty je tento: ich rozšírené akceptovanie na Západe nám ukazuje, že bez základu v Bohu alebo vo vyššej pravde sa naše demokratické inštitúcie veľmi ľahko môžu stať zbraňami proti našej vlastnej ľudskej dôstojnosti.

Naše najdrahšie hodnoty nemožno brániť len pomocou rozumu, alebo iba pre ne samé. Ich oprávnenie nie je samo osebe zrejmé, ani nespočíva v nich samých.

Neexistuje inherentný logický alebo utilitaristický dôvod, prečo by spoločnosť mala rešpektovať práva ľudskej osoby. Ešte menej dôvodov existuje preto, aby sa uznávali práva tých, ktorých život predstavuje pre druhých bremeno, ako je to v prípade dieťaťa v lone matky, nevyliečiteľne chorého, či mentálne postihnutého.

Ak ľudské práva nepochádzajú od Boha, potom sú ponechané na ľubovôľu mužov a žien. Štát existuje, aby bránil práva človeka a napomáhal jeho prosperitu. Štát nikdy nemôže byť zdrojom týchto práv. Keď si štát osobuje takúto moc, aj demokracia sa môže stať totalitnou.

Veď čo iné je legalizovaný potrat ako istá formy intímneho násilia, zahaleného do šatu demokracie? Túžbe silného po moci je daná sila zákona zabiť slabého.

Práve tam dnes na Západe smerujeme. A boli sme tam už prv. Slováci a mnohí ďalší obyvatelia strednej a východnej Európy to už prežili.

Už som tu naznačil, že náboženská sloboda Cirkvi je dnes ohrozená takým spôsobom, ako od nacistickej a komunistickej éry ešte nebola. Verím, že teraz už lepšie chápeme prečo.

Richard Waever, americký vedec a sociálny filozof píšuci v 60-tych rokoch, povedal: „Som pevne presvedčený, že relativizmus musí napokon viesť k režimu sily.“

Mal pravdu. Existuje istý druh „vnútornej logiky“, ktorá vedie relativizmus k represii. To vysvetľuje paradox, prečo západné spoločnosti verejne vyhlasujú toleranciu a rešpektovanie odlišnosti, zatiaľ čo agresívne podkopávajú a trestajú život podľa katolíckej náuky. Náuka o tolerancii nemôže tolerovať vieru Cirkvi, že niektoré myšlienky a správanie nemôžu byť tolerované, pretože nás dehumanizujú. Náuka, že všetky pravdy sú relatívne, nemôže pripustiť, že niektoré pravdy nesmú byť takými.

Katolícke presvedčenia, ktoré najviac dráždia ortodoxných západniarov sú tie, ktoré sa týkajú potratu, sexuality a manželstva muža a ženy. To nie je náhoda. Tieto kresťanské presvedčenia vyjadrujú pravdu o ľudskej plodnosti, o jej význame a určení.

Tieto pravdy sú chápané ako podvratné vo svete, ktorý by rád veril, že Boh nie je nutný a že ľudský život nemá vnútorné zameranie alebo cieľ. Cirkev treba trestať, lebo napriek všetkým hriechom a slabosti svojich ľudí, je stále nevestou Ježiša Krista; stále je zdrojom krásy, zmyslu a nádeje, ktorá odmieta zomrieť – a stále je najpresvedčivejšou a najnebezpečnejšou kacírkou nového svetového poriadku.
Dovoľte mi zhrnúť, čo som povedal:

Môj prvý bod: myšlienky majú svoje dôsledky. A zlé myšlienky majú zlé dôsledky. Dnes žijeme vo svete, ktorý je pod nadvládou niektorých veľmi deštruktívnych myšlienok. Najhoršia je tá, že muži a ženy môžu žiť tak, akoby na Bohu nezáležalo a akoby Boží Syn nikdy nechodil po tento zemi. Výsledkom takejto nesprávnej predstavy je to, že je napádaná sloboda Cirkvi vykonávať svoje poslanie. Musíme pochopiť, prečo je to tak, a musíme proti tomu niečo urobiť.

Môj druhý bod je prostý: už si nemôžeme dovoliť viesť diskusie o sekularizácii – ktorá v skutočnosti znamená vymazanie kresťanstva z našej kultúrnej pamäte – ako by to bol iba problém intelektuálov. Vytváranie „novej Európy“ a „budúcej Ameriky“ z iných koreňov ako sú reálne fakty našich kresťansky formovaných dejín bude mať škodlivé dôsledky pre každého skutočného veriaceho.

Nesmieme a nemali by sme sa vzdať namáhavej snahy o poctivý dialóg. Práve naopak. Cirkev sa vždy musí usilovať o priateľstvo, nachádzať oblasti na dohodu a cesty k pozitívnym, rozumným argumentom vo verejnom priestore. Ale je hlúpe očakávať vďačnosť, či aspoň rešpekt od predstaviteľov dnešných vládnucich a kultúrnych tried. Naivná neopatrnosť nie je evanjeliovou cnosťou.

Pokušením každého obdobia Cirkvi boli snahy vychádzať zadobre s cisárom. A to je vonkoncom správne: Písmo nám hovorí, že máme rešpektovať svojich predstaviteľov a modliť sa za nich. Máme mať zdravú lásku ku krajine, ktorú nazývame svojím domovom. No nikdy nemáme dávať cisárovi to, čo patrí Bohu. Najskôr musíme poslúchať Boha; povinnosti voči politickým autoritám sú až na druhom mieste. Nemôžeme spolupracovať so zlom bez toho, aby sa postupne nestalo i naším zlom. Toto je najživšia trpká lekcia 20. storočia. A je to lekcia, z ktorej sme sa – ako dúfam – poučili.

To ma privádza k tretiemu a poslednému dnešnému bodu: žijeme v čase, keď je Cirkev vyzvaná, aby sa stala veriacim spoločenstvom odporu. Musíme pomenúvať veci ich pravými menami. Musíme bojovať proti zlu, ktoré vidíme. A najdôležitejšie je to, že sa nesmieme klamať mysliac si, že keď budeme nasledovať hlasy sekularizmu a odkresťančovania, môžeme akosi veci uľahčiť alebo zmeniť. Iba Pravda môže človeka urobiť slobodným. Preto musíme byť apoštolmi Ježiša Krista a vtelenej Pravdy.

Čo to teda znamená pre nás ako jednotlivých učeníkov? Dovoľte, aby som na záver dal zopár návrhov.

Môj prvý návrh pochádza opäť od významného svedka proti pohanstvu Tretej ríše, Dietricha Bonhoeffera: „Obnova západného sveta spočíva iba v duchovnej obnove Cirkvi, ktorá ju povedie k nasledovaniu vzkrieseného a živého Ježiša Krista.“

Svet naliehavo potrebuje znovuprebudenie Cirkvi v našich činoch a v našom verejnom i súkromnom svedectve. Svet potrebuje každého z nás, aby dospel k hlbšej skúsenosti nášho vzkrieseného Pána, v spoločnosti našich spoluveriacich. Obnova Západu závisí do veľkej miery od našej vernosti Ježišovi Kristovi a jeho Cirkvi.

Musíme skutočne veriť tomu, čo hovoríme, že veríme. Potom to musíme dokázať svedectvom svojho života. Musíme byť tak presvedčení o pravdách Vyznania viery, že sme zapálení pre to, aby sme žili týmito pravdami, milovali a bránili tieto pravdy až do takej miery, že to bude pre nás nepohodlné a spôsobí nám to utrpenie.

Sme vyslancami živého Boha vo svete ktorý smeruje k zabudnutiu na neho. Našou úlohou je urobiť Boha skutočným; byť tvárou jeho lásky; ponúkať mužom a ženám dneška dialóg spásy.

Lekcia 20. storočia spočíva v tom, že neexistuje „lacná“ láska. Boh, v ktorého veríme – ten Boh, ktorý miloval svet tak, že poslal svojho jediného Syna, aby zaň trpel a zomrel – od nás požaduje, aby sme žili rovnako odvážnym, obetavým spôsobom života, aký nám ukázal Ježiš Kristus.

Forma Cirkvi a forma každého kresťanského života má podobu kríža. Naše životy sa musia stať liturgiou, sebaobetovaním, ktoré stelesňuje Božiu lásku a obnovuje svet

Veľkí slovenskí mučeníci minulosti to vedeli. A udržiavali tieto pravdy živé, keď trpké bremeno nenávisti a totalitného režimu doliehalo na váš ľud. Myslím teraz zvlášť na vašich hrdinských biskupov, blahoslaveného Vasiľa Hopku a Pavla Gojdiča, a na hrdinskú sestru Zdenku Schelingovú.

Musíme si toto nádherné posolstvo sestry Zdenky vziať viac k srdcu:
„Moja obeta, moja svätá omša sa teraz iba začína. Od Pánovho oltára idem k oltáru svojej práce. Všade musím vedieť pokračovať v obeti oltára… Krista musíme vyznávať svojím životom, prinášať mu svoju vôľu ako obetu i krotenie svojich zmyslov a srdca.“

Zvestujme Ježiša Krista so všetkou silou nášho života. A pomáhajme si navzájom, nech to stojí čokoľvek, aby sme – keď budeme skladať účty nášmu Pánovi – boli pripočítaní medzi verných a odvážnych, a nie zbabelých alebo uhýbavých, alebo takých, ktorí robia kompromisy, až pokým z ich vlastného presvedčenia neostane nič; ani nie medzi takých, ktorí mlčali, keď mali hovoriť tie správne slová v správnom čase. Vďaka. A nech Vás Boh žehná.“

Preklad: Mária Spišiaková

Zdroj: Blog prof. Dudy

Read Full Post »

V úterý 24. srpna v 9 hodin vystoupí v Kňazskom seminári biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskej Kapitule v Spišskom Podhradí denverský arcibiskup kapucín Charles Chaput s přednáškou Living within the truth: religious liberty and catholic mission in the new order the world.

Mons. Charles Chaput

Mons. Charles Chaput

Více viz blog P. Jána Dudy.

Články o Mons. Chaputovi na mém blogu:

Povolání křesťanů v americkém veřejném životě
Notre Dame, kauza, která nekončí

Read Full Post »

Je to oficiální: Novým prefektem Kongregace pro biskupy, jednoho z nejdůležitějších vatikánských dikasterií, které mimo jiné řídí proces výběru biskupů, se stane arcibiskup Québecu, kardinál Marc Ouellet. Dosavadní prefekt kard. Giovanni Battista Re odstoupil pro dosažení kanonického věku.

Mons. Marc Ouellet

Mons. Marc Ouellet

Read Full Post »

Včera, o slavnosti sv. apoštolů Petra a Pavla, patronů římské diecéze a celé církve, předal Svatý otec 38 novým metropolitům palium (pallium), symbol jednoty místních biskupů s biskupem římským.

Z Radia Vatikán přebírám český překlad papežovy homilie ve vatikánské bazilice:

Drazí bratři a sestry,

biblické texty této eucharistické liturgie ze slavnosti svatých Petra a Pavla podávají ve svém obrovském bohatství téma, které by se dalo shrnout takto: Bůh je svým věrným služebníkům nablízku a osvobozuje je od každého zla; osvobozuje církev od negativních mocností. Téma svobody církve prezentuje dějinný a dále hlubší, duchovní aspekt.

Tato tématika prostupuje celou dnešní liturgií Slova. První a druhé čtení hovoří postupně o svatém Petrovi a svatém Pavlovi, přičemž zdůrazňují právě osvobozující působení Boha ve vztahu k nim. Zejména text ze Skutků apoštolů bohatě popisuje podrobnosti zásahu anděla Páně, který vysvobodí Petra z řetězů a vyvede jej ven z Jeruzalémského vězení, kam jej vsadil pod přísným dozorem král Herodes (srov. Sk 12,1-11). Naproti tomu Pavel píše Timotejovi ve chvíli, kdy cítí, že se jeho pozemský život chýlí ke konci, provádí závěrečnou bilanci, z níž vyplývá, že Pán mu byl neustále nablízku, osvobodil ho z mnoha nebezpečí a znovu jej osvobodí, až jej uvede do svého věčného království (srov. 2 Tim 4,6-8.17-18). Toto téma je umocněno responsoriálním Žalmem (Žl 33) a nachází svůj výraz také v evangelním úryvku Petrova vyznání tam, kde Kristus slibuje, že mocnosti pekelné jeho církev nepřemohou (srov. Mt 16,18).

Pečlivým pozorováním tohoto tématu lze zaznamenat jistý vývoj. V prvním čtení je podávána specifická epizoda, která ukazuje zásah, jímž Pán vysvobozuje Petra z vězení; ve druhém Pavel říká na základě své mimořádné apoštolské zkušenosti, že si je jist tím, že ho Pán „vysvobodil ze lví tlamy”, vysvobodí ho ode „všeho zlého” a zachrání pro nebeské království. V evangeliu se však již nemluví o jednotlivých apoštolech, nýbrž o církvi jako celku a její bezpečnosti vzhledem k silám zla pojatým v širokém a hlubokém smyslu. Tak vidíme, že Ježíšův příslib – „mocnosti pekelné církev nepřemohou” – sice zahrnuje dějinné zkušenosti pronásledování, které podstoupili Petr i Pavel a ostatní svědkové evangelia, ale zachází dále a zajišťuje ochranu zejména proti hrozbám v řádu duchovním podle toho, co píše samotný Pavel v listu Efesanům: „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší“ (Ef 6,12).

Vskutku, podíváme-li se na dvoutisícileté dějiny církve, lze si povšimnout, že podle toho, co předpověděl Pán Ježíš (srov. Mt 10,16-33), nechyběly křesťanům nikdy zkoušky, které v některých obdobích a místech nabyly povahy pronásledování ve vlastním a pravém smyslu slova. Avšak navzdory utrpení, které způsobují, nejsou pro církev tím nejvážnějším nebezpečím. Největší škodu totiž církvi zasazuje to, co znečišťuje víru a křesťanský život jejích členů a jejích komunit, porušuje integritu mystického Těla, oslabuje její schopnost proroctví a svědectví a hyzdí krásu její tváře. Tuto skutečnost dosvědčují pavlovské listy. První list Korinťanům odpovídá například právě na některé problémy rozdělení, nedůsledností, nevěrností evangeliu, jež vážně ohrožují církev. Také druhý list Timotejovi, jehož úryvek jsme slyšeli, hovoří o hrozbách „posledních dnů“ a ztotožňuje je s negativními postoji, které jsou z tohoto světa a které mohou nakazit křesťanské společenství: sobectví, vychloubačnost, pýcha, chtivost peněz apod. (srov. 3,1-5). Apoštol v závěru ubezpečuje: lidé, kteří páchají zlo – píše – „nebudou mít úspěch, všem totiž bude jasná jejich pošetilost“ (3,9). Je tu tedy záruka svobody, kterou Bůh zajišťuje církvi. Svobody jednak od materiálních nástrah, které se jí snaží překazit či vnutit její poslání, a jednak od duchovního a morálního zla, které může poškodit její autenticitu a věrohodnost.

Téma svobody církve, jak ji Kristus zaručil Petrovi, zvláštním způsobem souvisí také s obřadem předávání pallia, což dnes konáme spolu se třiceti osmi arcibiskupy, které co nejsrdečněji zdravím stejně jako ty, kteří je na této pouti doprovázejí. Společenství s Petrem a jeho nástupci je totiž zárukou svobody pro pastýře církve i pro samotná společenství, která jsou jim svěřena. Platí to pro obě roviny, o kterých byla řeč v předchozích úvahách. Na historické rovině zajišťuje jednota s Apoštolským stolcem místním církvím a biskupským konferencím svobodu vůči místním, národním či nadnárodním mocnostem, které mohou v určitých případech klást překážky poslání církve. A kromě toho – podstatněji – je petrovská služba zárukou svobody ve smyslu plného přilnutí k pravdě, k autentické tradici, aby tak Boží lid byl chráněn před omyly ve víře a morálce. Skutečnost, že noví metropolité přicházejí do Říma každý rok, aby přijali pallium z rukou papeže, je proto třeba chápat ve vlastním významu jako gesto společenství, a téma svobody církve nám k tomu podává obzvláště důležitý výkladový klíč. Zdá se to zjevné v případě církví poznamenaných pronásledováním anebo vystavených politickému vměšování nebo jiným těžkým zkouškám. Není to však méně platné v případě těch společenství, která jsou sužována scestnými naukami či ideologickými tendencemi a praktikami, jež odporují evangeliu. Pallium se tedy v tomto smyslu stává zárukou svobody podobně jako Ježíšovo „jho“, k jehož naložení na vlastní ramena Ježíš vyzývá každého (srov. Mt 11,29-30). Jako je Kristovo přikázání „sladké a lehké“, byť náročné, a místo aby tížilo toho, kdo jej nese, pozvedá ho, tak také pouto s Apoštolským stolcem, byť namáhavé, podporuje pastýře i církevní stádce, svěřené do jeho péče, a činí je svobodnějšími a silnějšími.

A poslední ukazatel, který bych rád vyvodil z Božího Slova, zejména z Kristova příslibu, že mocnosti pekelné nepřemohou jeho církev. Tato slova mohou mít také výjimečnou ekumenickou platnost, poněvadž jeden z typických skutků Zlého, jak jsem před chvílí naznačil, je právě rozdělení uvnitř církevního společenství. Rozdělení je totiž příznakem moci hříchu, který nadále působí v údech církve také po vykoupení. Kristovo slovo je však jasné: „Non praevalebunt – nepřemohou“ (Mt 16,18). Jednota církve je zakořeněna v jejím sjednocení s Kristem a plná jednota křesťanů, kterou je třeba neustále z generace na generaci hledat a obnovovat, je také podporována jeho modlitbou a jeho příslibem. V boji proti duchu zla nám v Ježíšovi Bůh daroval advokáta, obhájce, a po naplnění jeho Paschy, „jiného Přímluvce“ (srov. Jan 14,16), Ducha svatého, který s námi zůstane navždy a povede církev k plnosti pravdy (srov. Jan 14,16; 16,13), jež je také plností lásky a jednoty. S těmito pocity důvěřivé naděje mám to potěšení pozdravit delegaci Konstantinopolského patriarchátu, která se podle krásné zvyklosti vzájemných návštěv účastní slavnosti svatých patronů Říma. Společně vzdávejme díky Bohu za pokroky v ekumenických vztazích mezi katolíky a pravoslavnými a obnovme úsilí velkoryse odpovídat na milost Boha, který nás uvádí do plného společenství.

Drazí přátelé, zdravím srdečně každého z vás: pány kardinály, bratry v biskupské službě, pány velvyslance a občanské představitele, zejména primátora Říma, kněze, řeholníky a věřící laiky. Děkuji vám za vaši účast. Svatí apoštolové Petr a Pavel kéž vám vymohou, abyste milovali stále více církev svatou, mystické tělo Krista Pána a nositelku jednoty a pokoje pro všechny lidi. Kéž vám také vymohou, abyste s radostí obětovali za její svatost a misijní poslání svoje námahy a utrpení, jež nesete pro věrnost evangeliu. Panna Maria, Královna apoštolů a Matka církve ať nad vámi bdí, zejména nad službou metropolitních arcibiskupů. S její nebeskou pomocí ať žijete a jednáte vždy v oné svobodě, kterou nám získal Kristus.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Seznam nových arcibiskupů, jmenovaných během uplynulého roku:

– Archbishop Luis Gerardo Herrera O.F.M. of Cuenca, Ecuador.

– Archbishop Alex Thomas Kaliyanil S.V.D. of Bulawayo, Zimbabwe.

– Archbishop Gerard Tlali Lerotholi O.M.I. of Maseru, Lesotho.

– Archbishop Antonio Fernando Saburido O.S.B. of Olinda and Recife, Brazil.

– Archbishop Albert Legatt of Saint-Boniface, Canada.

– Archbishop Gualtiero Bassetti of Perugia – Citta della Pieve, Italy.

– Archbishop Andrea Bruno Mazzocato of Udine, Italy.

– Archbishop Gabriel Mblinghi C.S.Sp. of Lubango, Angola.

– Archbishop Socrates B. Villegas of Lingayen-Dagupan, Philppines.

– Archbishop Constancio Miranda Weckmann of Chihuahua, Mexico.

– Archbishop Bernard Longley of Birmingham, England.

– Archbishop Juan Jose Asenjo Pelegrina of Seville, Spain.

– Archbishop Jerome Edward Listecki of Milwaukee, U.S.A.

– Archbishop Samuel Kleda of Douala, Cameroon.

– Archbishop Jesus Sanz Montes O.F.M. of Oviedo, Spain.

– Archbishop Anton Stres C.M. of Ljubljana, Slovenia.

– Archbishop Joseph Atanga S.J. of Bertoua, Cameroon.

– Archbishop Stephen Brislin of Cape Town, South Africa.

– Archbishop Dennis M. Schnurr of Cincinnati, U.S.A.

– Archbishop Alberto Taveira Correa of Belem do Para, Brazil.

– Archbishop Andre-Mutien Leonard of Mechelen-Brussels, Belgium.

– Archbishop Antonio Lanfranchi of Modena – Nonantola, Italy.

– Archbishop Dominik Duka O.P. of Prague, Czech Republic.

– Archbishop Ricardo Antonio Tobon Restrepo of Medellin, Colombia.

– Archbishop Jose Domingo Ulloa Mendieta O.S.A. of Panama, Panama.

– Archbishop Francis Kallarakal of Verapoly, India.

– Archbishop Desire Tsarahazana of Toamasina, Madagascar.

– Archbishop Ricardo Blazquez Perez of Valladolid, Spain.

– Archbishop Hyginus Kim Hee-joong of Kwangju, Korea.

– Archbishop Luis Madrid Merlano of Nueva Pamplona, Colombia.

– Archbishop Thomas Gerard Wenski of Miami, U.S.A.

– Archbishop Peter Smith of Southwark, England.

– Archbishop Jozef Kowalczyk of Gniezno, Poland.

– Archbishop Pierre Nguyen Van Nhon of Hanoi, Vietnam.

– Archbishop Matthias Kobena Nketsiah of Cape Coast, Ghana.

– Archbishop Bernard Bober of Kosice, Slovakia.

– Archbishop Carlos Garfias Merlos of Acapulco, Mexico.

– Archbishop Luigi Moretti of Salerno – Campagna – Acerno, Italy.

Read Full Post »

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Můj komentář na Radiu Vatikán dne 23. 3. 2010.

V sobotu 20. března při mši ve zcela zaplněné katedrále sv. Patrika v Armaghu představil irský primas, kardinál Seán Brady, pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům, otřeseným nedávnými odhaleními o pohlavním zneužívání dětí v církevním prostředí.

Dopis je dalším z řady osobních Benediktových pastýřských listů, tolik připomínajících listy sv. Pavla, v nichž napomíná a povzbuzuje konkrétní církevní obce a osoby. Můžeme jej přirovnat také ke slavným omluvám Jana Pavla II. za hříchy některých členů církve, ale v tomto případě se jedná o zločiny zcela nedávné, jejichž oběti a pachatelé dosud žijí.

V dopise, podepsaném o slavnosti sv. Josefa, papež píše, že „problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve“, avšak pokračuje energickou kritikou irského kléru – čtyřikrát používá slovo krize. Uvádí, že irská církev nezvládla hluboké sociální změny posledních desetiletí a sama podlehla sekularizačním trendům. Špatný výklad Druhého vatikánského koncilu vedl k tomu, že se ve jménu falešně chápaného milosrdenství přestaly uplatňovat nápravné paragrafy kanonického práva, poklesly nároky formace v seminářích a noviciátech a dobré jméno církve zde na zemi bylo postaveno nad požadavky elementární spravedlnosti. Tyto a další faktory „zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování,“ píše doslova Svatý otec. Shrnutí obsahu listu ale již na vlnách vatikánského rozhlasu zaznělo, pojďme se tedy nyní zamyslet nad jeho širšími souvislostmi.

To první, co čtenáře uhodí do očí, je otevřený, jasný a kajícný tón dopisu, mnohem zahanbenější, než tón, jakým o těchto událostech obvykle píší katoličtí publicisté. Nenajdeme zde ani stopu po bagatelizování problému nebo jeho omlouvání okolnostmi. Je možné, že v nějakých jiných institucích je situace ještě horší, ale to není podstatné, i jediný případ je příliš mnoho. A v irském církevním prostředí se vyvinula opravdová „omerta“ – kultura mlčení a zastrašování svědků. Mnohé oběti tak prožily druhé a ještě horší ponížení, když se pokusily promluvit a nikdo jim nechtěl naslouchat. Papež vysvětluje, že ochrana dětí má jednoznačnou přednost před ochranou dobrého jména církve – už v tom je nesmírný přínos dopisu. Nejedná se přitom o nic zvláštního, stačí důsledně uplatňovat existující kanonické právo. Zdánlivé milosrdenství k viníkovi může být strašnou nespravedlností vůči jeho budoucím obětem.

Jsme zde svědky klíčového významu centrální autority v církvi – papežství. Sama o sobě by irská církev stěží dokázala nalézt sílu a rozhodné odhodlání k obnově. Papež žádá, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. A především bude provedena apoštolská vizitace, tedy prošetření místních poměrů. To je podstatný disciplinární bod v jinak zcela pastoračním dopise. Mnohá média kritizovala, že dopis „nesráží hlavy,“ avšak případné personální změny mohou být výsledkem právě této vizitace, která umožní papeži získat objektivní pohled. Rozhodně to nebude snadné. Zatím nabídlo rezignaci nejméně pět irských biskupů a nejméně v jednom případě ji papež přijal. Další kritizovaní biskupové však rezignaci nepodali. To se týká i samotného kardinála Bradyho, který přiznal, že byl v roce 1975 jako biskupský sekretář jedním z několika kněží, kteří přinutili deseti a třináctiletého chlapce podepsat prohlášení, že neoznámí policii své zneužití. Těžko může papež vyměnit celý irský episkopát – a tím se dostáváme k dalšímu bodu.

V katolické církvi panuje jemná rovnováha moci mezi Petrovým nástupcem a místními biskupy. Po posledním koncilu se váhy výrazně nachýlily směrem k biskupům, kdy kolegiální a konciliární étos převážil nad centralistickým. Mnohé problémy dnešní církve mají společného jmenovatele právě v nedostatku poslušnosti a věrnosti, ať už římskému biskupovi nebo přímo základním principům katolické víry. Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. se dosud dařilo vytrvalým úsilím pomalu vracet vahadlo do optimálního středu. Přesto však papež zdaleka není v situaci, kdy by mohl odvolávat biskupy jako na běžícím pásu, zejména když mu kanonické právo v tomto bodě neposkytuje tak pevnou oporu, jako v případě samotných provinilých kněží. Jistě by byl obviněn z toho, že zavádí jakousi „papežskou diktaturu.“ A koneckonců, katolická církev je právní církev a málokdo ctí právo tak, jako Benedikt. Logicky se tedy snaží hledat řešení s lidmi, které má k dispozici. Právě zde je důvod, proč se sekulární tisk tak usilovně snaží namočit do skandálů samotnou osobu papeže – to poslední, co potřebuje, je posílení papežovy autority, naopak je jeho cílem zasáhnout církev u samého kořene.

Na závěr se zastavme u té nejpalčivější otázky. Nemohou se podobné skandály objevit v dalších zemích? Jak se vlastně irská situace liší od situace v USA a v Německu? Srovnání by přesáhlo rámec této úvahy, řekněme si pouze, že zde najdeme podstatné odlišnosti, ale bohužel také shody. Autor tohoto komentáře se kloní spíše k názoru, že se podobné zlořády ve větší či menší míře vyskytují na celém světě. Problémem není ani tak samotný fakt, že někteří služebníci církve páchají zločiny, jako nedostatek protilátek v církevním organismu – neschopnost a neochota je účinně napravovat. Je načase postavit se k nim čelem a začít tyto nádory rozhodně odstraňovat – jeden po druhém. To již probíhá v Americe a v Irsku a patrně budou následovat další země. Papež se zaměřuje na jedno konkrétní ohnisko choroby, aby byl chirurgický zásah účinný a exemplární. Jeho dopis se však do značné míry týká celého světa a měli by si jej přečíst všichni dospělí katolíci.

Každý věřící může pomoci tím, že zaujme postoj kajícnosti a bude usilovat o důsledné každodenní obrácení sebe sama. Bude-li celá církev poctivě pracovat na vlastní svatosti, může účinně hájit své dobré jméno na veřejnosti a konat apoštolát. Jako tolikrát v minulosti, pomůže i tentokrát své církvi její Pán. Reforma je možná, pokud si otevřeně přiznáme, že ji potřebujeme.

David Petrla

Benedikt XVI.: Pastýřský list irským katolíkům – CELÝ TEXT

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry: O skutečných rozměrech deliktu pedofilie v duchovenstvu

Aktualizace

Papež právě přijal rezignaci dalšího irského biskupa, pokud se nepletu, druhého – Mons. Johna Magee.

Fr. Patrick McCafferty: My faith helped me to stay sane after abuse

Read Full Post »

Older Posts »