Lukáš Novák o zážitkové pedagogice, skautingu a Taizé

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Read Full Post »

Teroristický čin nelze ospravedlnit za žádných okolností – list Benedikta XVI. k 10. výročí 11. září 2001

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

There Be Dragons má nový trailer a datum premiéry

Příběh ze Španělské občanské války, který se prolíná se životem sv. Josemaríi Escrivy, Zde jsou draci, bude uveden do kin 6. května 2011.

Podívejte se na nový trailer:

Read Full Post »

Film There Be Dragons přijde do kin na jaře 2011

Už rok sleduji na blogu přípravu filmu There Be Dragons (Zde jsou draci), jehož tématem je vina a odpuštění, španělská občanská válka, postava sv. Josemaríi Escrivá a založení Opus Dei. Co je nového?

Premiéra díla britského režiséra Rolanda Joffé (Krvavá pole, Misie) se (snad) nezadržitelně blíží, jako termín se již oficiálně prezentuje jaro 2011. Můžete se podívat na několik klipů k filmu.

První trailer:

Druhý trailer:

Krátký film o filmu, s režisérem Rolandem Joffé:

Podle prvních krátkých spotů a snímků na oficiálním webu se nemusíme obávat podřadné výpravy. Zdá se být i na hollywoodské poměry solidní, ostatně rozpočet filmu činil „poctivých“ 33 miliónů dolarů. Trochu otazník mám u jeho duchovního vyznění a u pojetí hlavní postavy, svatého Josemaríi. Podle dosavadních informací má být tento svatý kněz podán velmi pozitivně, nicméně na všech dosud zveřejněných fotkách a ukázkách mi jeho představitel Charlie Cox připadá, řekněme… trochu vyděšený. Třeba je to jen dojem nebo spíše nutný důsledek selekce těch nejvypjatějších momentů.

Máme naději, že půjde o dobrý a nepodceněný film s katolickým obsahem!

Read Full Post »

Mons. Charles Chaput na Slovensku: „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“

English version: Living within the truth: Religious liberty and Catholic mission in the new order of the world (with notes)

Oficiální překlad pořadatelů konference:

24. augusta 2010 sa v Spišskej Kapitule začalo XV. sympózium kánonického práva na Slovensku s medzinárodnou účasťou. Úvodný príspevok na tému „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“ predniesol arcibiskup Denveru Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Prinášame plné znenie tejto prednášky:

„Tertulián raz výstižne povedal, že krv mučeníkov je semenom Cirkvi. Dejiny mu dali za pravdu. A Slovensko je ideálnym miestom na to, aby sme si dnes znovu pripomenuli jeho slová. Tu aj v iných krajinách strednej a východnej Európy katolíci trpeli 50 i viac rokov pod nacistickými a sovietskymi zločineckými režimami. Poznajú teda skutočnú cenu kresťanského svedectva zo svojej trpkej skúsenosti a tiež – nanešťastie – aj cenu zbabelosti, kolaborácie a sebaklamu zoči-voči zlu.

Chcel by som začať tým, že mnohí katolíci v Spojených štátoch amerických a v západnej Európe dnes jednoducho túto cenu nechápu. A zdá sa, že sa o to ani nesnažia. Výsledkom toho je, že mnohí z nich sú ľahostajní voči procesom v našej krajine, ktoré sociológovia označujú ako „sekularizácia“, no ktoré v praxi zahŕňajú odmietanie kresťanských koreňov a kresťanskej duše našej civilizácie.

Americkí katolíci nemajú totiž skúsenosť so systematickým útlakom, tak dôverne známu vašej Cirkvi. Je pravdou, že protikatolícke predsudky vždy zohrávali v živote Američanov istú úlohu. Táto náboženská bigotnosť pochádza v prvom rade z protestantskej kultúry, ktorá je v mojej krajine dominantná, a teraz aj od postkresťanských vládnucich tried. No to je niečo celkom iné, ako zámerné prenasledovanie. Vo všeobecnosti sa katolíkom v USA darilo. Dôvod je jednoduchý. Amerika mala vždy široké kresťanské a náboženstvu naklonené morálne základy a naše verejné inštitúcie boli založené ako nie náboženské, no zároveň nie protináboženské.

V jadre americkej skúsenosti je inštinktívny „biblický realizmus“. Z nášho protestantského dedičstva sme vždy – aspoň doteraz – chápali dve základné veci. Po prvé, že hriech je reálny a že moc a prosperita môžu mužov i ženy skaziť. Po druhé, že „Boží štát“ je niečo celkom iné ako „ľudský štát“ a máme byť obozretní, aby sme ich nezmiešavali.

Alexis de Tocqueville vo svojej Demokracii v Amerike napísal: „Tyraniu možno uplatňovať bez viery, ale slobodu nie…“. Nuž „čo sa stane s ľudom, ktorý je sám svojím pánom, ak neposlúcha Boha?“

Zakladateľmi Ameriky boli rôzne skupiny praktizujúcich kresťanov a osvieteneckých deistov. No temer všetci boli naklonení náboženskej viere. Boli presvedčení, že slobodní ľudia nemôžu ostať slobodnými bez náboženskej viery a cností, ktoré ju podporujú. Usilovali sa udržať Cirkev a štát oddelené a autonómne. No ich dôvody boli celkom odlišné od revolučnej agendy v Európe. Zakladatelia Ameriky nezmiešavali štát a občiansku spoločnosť. Neželali si, aby bol verejný život radikálne sekularizovaný. Ich zámerom nebolo „vymknúť“ náboženstvo z verejných záležitostí. Naopak, chceli zaistiť občanom slobodu prežívať svoju vieru verejne a aktívne, a svojím náboženským presvedčením prispievať k budovaniu spravodlivej spoločnosti.

Samozrejme je potrebné pripomenúť, že existujú i ďalšie veľké rozdiely medzi americkými a európskymi skúsenosťami. Európa trpela tými najhoršími vojnami a tyranskými režimami v ľudskej histórii. Spojené štáty, naopak, nezažili na svojej pôde vojnu už 150 rokov. Američania nemajú skúsenosť s bombardovaním miest či s kolapsom spoločnosti, a majú len malé skúsenosti s chudobou, politickými ideológiami a hladom. V dôsledku minulosti sú mnohí Európania poznačení svetským zameraním a pesimizmom, ktoré sú veľmi odlišné od optimizmu charakterizujúceho americkú spoločnosť. No tieto rozdiely nič nemenia na skutočnosti, že naše cesty do budúcnosti teraz konvergujú. Dnes, v období globálneho prepojenia, sú výzvy, ktorým čelia katolíci v Amerike temer rovnaké ako v Európe: čelíme agresívne sekulárnej politickej vízii a konzumnému ekonomického modelu, ktorý v praxi ústi do nového druhu štátom podporovaného ateizmu, hoci to nemusí byť explicitný zámer.

Objasním to ešte z inej strany: svetonáhľad vychádzajúci z osvietenstva, ktorého dôsledkom bol vznik veľkých zločineckých ideológií minulého storočia, je ešte stále veľmi živý. Jeho jazyk je jemnejší, jeho úmysly sa javia príjemnejšie a jeho tvár priateľskejšia. No jeho základný motív sa nezmenil – sen o vybudovaní spoločnosti bez Boha; svet, kde sú muži a ženy úplne sebestační a uspokojujú svoje potreby a túžby pomocou vlastnej vynaliezavosti.

Takáto vízia predpokladá jasne „postkresťanský” svet, riadený racionalitou, technológiou a kvalitným sociálnym inžinierstvom. Náboženstvo má v tomto pohľade na svet svoje miesto, ale iba ako individuálny doplnok života. Ľudia sú slobodní uctievať si a veriť čokoľvek chcú, pokiaľ si svoju vieru nechajú pre seba a neodvážia sa vnášať svoje náboženské výstrednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultúry.

Nuž, na prvý pohľad to môže vyzerať ako rozumný spôsob organizovania modernej spoločnosti, ktorá zahŕňa široké spektrum etník a kultúrnych tradícií, rozdielnych filozofií života i prístupov k životu.

No ihneď nám udrú do očí dva detaily.

Prvý – „sloboda uctievania” nie je vôbec to isté ako „náboženská sloboda“. Náboženská sloboda zahŕňa právo modliť sa, vyučovať, zhromažďovať sa, organizovať a angažovať sa verejne v spoločnosti a v jej problémoch, či už ako jednotlivci alebo ako celé spoločenstvo viery. To je klasické chápanie občianskeho práva na „slobodné praktizovanie“ svojho náboženstva podľa prvého dodatku Ústavy Spojených štátov. Vyplýva to tiež jasne z čl. 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V protiklade s tým je idea slobody uctievania oveľa chudobnejšia a užšia.

Druhý detail – ako sa dá osvietenecká rétorika sekulárnej tolerancie zladiť s aktuálnou skúsenosťou verných katolíkov v Európe a Severnej Amerike v posledných rokoch?

V Spojených štátoch, kde je stále 80 percent kresťanov, z ktorých mnohí praktizujú svoje náboženstvo, sa vládne inštitúcie čoraz viac snažia diktovať, ako majú služobníci Cirkvi vykonávať svoju službu a nútia ich konať aktivity, ktoré zničia ich katolícku identitu. Boli tiež snahy odrádzať od hlásania niektorých katolíckych presvedčení, alebo ich kriminalizovať ako „nenávistné“. Naše súdy a legislatíva teraz bežne robia kroky poškodzujúce manželstvo a rodinný život a usilujú sa vyčistiť verejný život od kresťanských symbolov a znakov vplyvu.

V Európe vidíme podobné trendy, hoci sú poznačené otvorenejším pohŕdaním kresťanstvom. Cirkevní predstavitelia boli v médiách a dokonca i pred súdom obviňovaní iba za to, že hlásali katolícke učenie. Pred niekoľkými rokmi, ako si mnohí z vás spomínajú, jeden z vedúcich katolíckych politikov našej generácie, Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedúcich postov v Európskej únii pre svoje katolícke presvedčenie.

Začiatkom tohto leta sme boli svedkami takej pomstychtivej nevraživosti na tomto kontinente, aká tu nebola od čias nacizmu a sovietskych policajných metód. Do arcibiskupského paláca v Bruseli vtrhli agenti; biskupi boli zadržaní a vypočúvaní deväť hodín bez náležitého procesu; ich súkromné počítače, mobilné telefóny a súbory boli zadržané. Dokonca hroby zomrelých príslušníkov Cirkvi boli počas záťahu porušené. Pre väčšinu Američanov by takýto druh zámerného verejného poníženie cirkevných predstaviteľov bol urážkou a zneužitím štátnej moci. A to nie pre cnosti alebo viny ktorých nositeľmi sú špeciálne cirkevní predstavitelia, veď my všetci máme povinnosť poslúchať spravodlivé zákony. Skôr ide o urážku, pretože občianska autorita svojou tvrdosťou ukazuje neúctu voči viere a veriacim, ktorých týchto predstavitelia reprezentujú. Tvrdím nasledovné: toto nie je akcia vlády, ktorá hľadí na Katolícku cirkev ako na dôležitého partnera vo svojich plánoch pre 21. storočie. Práve naopak. Tieto udalosti naznačujú objavujúcu sa systematickú diskrimináciu Cirkvi, ktorá sa už zdá byť neodvratná.

Dnešní zástancovia sekularizmu sa poučili z minulosti. Vo svojej bigotnosti sú vynachádzavejší; vo verejných vzťahoch sú elegantnejší; vo svojom úsilí vylúčiť Cirkev a individuálnych veriacich z ovplyvňovania morálneho života spoločnosti sú inteligentnejší. V nasledujúcich desaťročiach sa kresťanstvo stane vierou, ktorá sa bude čoraz menej slobodne vyjadrovať na verejnom fóre. Spoločnosť, kde sa viere bráni v nekompromisných verejných vyjadreniach, je spoločnosťou, ktorá si zo štátu vytvorila modlu. A keď sa štát stane modlou, muži a ženy jej budú ponúknutí ako obeta.

Kardinál Henri de Lubac raz napísal, že „nie je pravda… že človek nemôže usporiadať svet bez Boha. Pravdou je, že bez Boha môže [človek] usporiadať len taký svet, ktorý bude proti človeku. Exkluzívny humanizmus je nehumánny humanizmus.“

Západ sa teraz plynule posúva k novému „nehumánnemu humanizmu”. A ak chce Cirkev poctivo na tento trend odpovedať, musíme čerpať z lekcií, ktoré sa vaše cirkvi naučili počas totalitarizmu.

Katolícky odpor voči týmto trendom musí byť založený na Kristových slovách: „Pravda vás oslobodí“ . Takáto viera vám dala vhľad do povahy totalitných režimov. Pomohla vám nájsť nové spôsoby nasledovania Krista. Keď som si pri príprave tohto prejavu znovu čítal slová českej vedúcej osobnosti Václava Havla, bol som zasiahnutý hlbokým kresťanským humanizmom jeho myšlienky „žiť v pravde“. Dnešní katolíci musia vidieť svoje učeníctvo a svoje poslanie práve v tomto: „žiť v pravde“.

Žiť v pravde znamená žiť podľa Ježiša Krista a Božieho slova vo Svätom písme. Znamená to ohlasovať pravdu kresťanského evanjelia nielen slovami, ale aj príkladom. Znamená to žiť každý deň a každú chvíľu z neochvejného presvedčenia, že Boh žije a jeho láska je hybnou silou ľudských dejín i každého opravdivého ľudského života. Znamená to, že pravdy Vyznania viery sú hodné toho, aby sa pre ne trpelo a zomieralo.

Žiť v pravde tiež znamená hovoriť pravdu a pomenúvať veci ich pravými menami. A to značí odhaľovať lži, podľa ktorých sa niektorí ľudia snažia prinútiť žiť ostatných.

Dve najväčšie lži dnešného sveta sú tieto: po prvé, že kresťanstvo malo relatívne malý vplyv na rozvoj západnej kultúry; a po druhé, že západné hodnoty a inštitúcie môžu byť trváce aj bez toho, že by boli založené na kresťanských morálnych princípoch.

Prv, ako budem hovoriť o týchto dvoch nepravdách, by sme sa mali na chvíľu zastaviť a porozmýšľať o zmysle histórie.

História nie je totiž len poznaním faktov. História je aj istou formou spomienky a spomienka je základným kameňom sebaidentity. Fakty bez významového rámca sú neužitočné. Jedinečný duch a zmysel západnej civilizácie sa nedá pochopiť bez dvadsiatich storočí kresťanského prostredia, v rámci ktorého vznikal. Ľudia, ktorí nepoznajú svoju vlastnú históriu, nepoznajú seba samých. Sú to ľudia odsúdení k opakovaniu chýb svojej minulosti, pretože nemôžu vidieť, čo si od nich vyžaduje prítomnosť – ktorá vždy vyrastá z minulosti.

Ľudia, ktorí zabudli, kto sú, sú oveľa ľahšie manipulovateľní. Orwell túto myšlienku zdramatizoval vo svojej slávnej novele 1984, použijúc obraz „pamäťovej diery“. Dnes sú dejiny Cirkvi a dedičstvo západného kresťanstva tlačené do takejto pamäťovej diery. To je prvá lož, ktorej musíme čeliť.

Zľahčovanie kresťanskej minulosti Západu sa niekedy robí s dobrým úmyslom, v snahe podporiť pokojné spolužitie v pluralistickej spoločnosti. No oveľa častejšie sa robí s cieľom marginalizovať kresťanov a neutralizovať verejné svedectvo Cirkvi.

Cirkev musí pomenovať túto lož a bojovať proti nej. Byť Európanom alebo Američanom znamená byť dedičom hlbokej kresťanskej syntézy gréckej filozofie a umenia, rímskeho práva a biblických právd. Táto syntéza umožnila zrod kresťanského humanizmu, ktorý je základom všetkých západných civilizácií.

Tu by sme mohli spomenúť nemeckého luteránskeho vzdelanca a pastora Dietricha Bonhoeffera. V mesiacoch, ktoré vyústili do jeho zdržania gestapom v roku 1943, napísal tieto slová: „Jednota Západu nie je len ideou, ale je historickou realitou, ktorej univerzálnym základom je Kristus“ .

Naše spoločnosti na Západe sú kresťanské od ich zrodu a ich prežitie závisí od pretrvania kresťanských hodnôt. Naše hlavné zásady a politické inštitúcie sú do veľkej miery založené na morálke evanjelia a na kresťanskom pohľade na človeka a vládnutie. Hovoríme tu nielen o kresťanskej teológii a náboženských myšlienkach. Hovoríme o ukotvení našich spoločností – o vláde zástupcov (ľudu) a oddelení moci; o slobode náboženstva a svedomia; a čo je najdôležitejšie, o dôstojnosti ľudskej osoby.

Z tejto pravdy o esenciálnej jednote Západu vyplýva, ako si to všimol i Bonhoeffer, že ak odstránime Krista, odstránime jediný spoľahlivý základ našich hodnôt, inštitúcií i nášho spôsobu života.

To značí, že sa nesmieme vzdať našej histórie kvôli nejakej povrchnej obave, aby sme neurazili svojich nekresťanských susedov. Napriek rečiam „nových ateistov“ nikde na Západe neexistuje nebezpečenstvo, že by kresťanstvo bolo ľuďom vnucované násilím. Jedinými „konfesionálnymi“ štátmi vo svete sú dnes tie, ktoré sú riadené buď moslimami alebo ateistickými diktátormi – režimy, ktoré odmietli západnú kresťanskú vieru v individuálne práva a rovnováhu moci.

Chcel by som tiež argumentovať, že obrana západných ideálov je jedinou ochranou, ktorú máme my a naši susedia proti upadnutiu do novej formy represie – či už v rukách islamských extrémistov, alebo sekulárnych technokratov.

No ľahostajnosť voči našej kresťanskej minulosti prispieva i k ľahostajnosti voči obrane našich hodnôt a inštitúcií v prítomnosti. A to ma privádza k druhej veľkej lži, ktorou dnes žijeme – lži, že neexistuje nemenná pravda.

Relativizmus je teraz občianskym náboženstvom a verejnou filozofiou Západu. Opäť sa môže zdať, že argumenty pre tento náhľad sú presvedčivé. Na základe pluralizmu moderného sveta sa môže javiť zmysluplné, že spoločnosť chce potvrdiť, že žiadny jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, čo jeden človek považuje za dobré a žiaduce, iný nemusí; a preto musia byť všetky kultúry a náboženstvá rešpektované ako rovnako hodnotné.

V praxi však môžeme vidieť, že bez viery v pevné morálne princípy a transcendentné pravdy, sa naše politické inštitúcie a jazyk stanú nástrojmi v službe nového barbarstva.

V mene tolerancie začíname tolerovať najhrubšiu netoleranciu; úcta voči iným kultúram začína diktovať zneuctenie našej vlastnej kultúry; zásada „ži a nechaj žiť“ ospravedlňuje život silných na úkor slabých.

Táto diagnóza nám pomáha pochopiť jednu z hlavných dnešných nespravodlivostí Západu – zločin potratu.

Uvedomujem si, že legalizácia potratu je súčasťou dnešného práva v temer každom štáte na Západe. V niektorých prípadoch táto legalizácia odráža vôľu väčšiny a je presadzovaná zákonnými a demokratickými prostriedkami. Uvedomujem si tiež, že mnohí ľudia, dokonca i v Cirkvi, považujú za divné, že pre katolíkov v Amerike je posvätnosť nenarodeného života stále centrálnou témou ich verejného svedectva.

Dovoľte mi objasniť, prečo som presvedčený, že potrat je kľúčovou témou našej doby.

Po prvé, pretože potrat je tiež o tom, či žijeme v pravde. Právo na život je základom každého iného ľudského práva. Ak toto právo nie je nedotknuteľné, potom žiadne právo nemôže byť garantované.

Alebo, povedané na rovinu: vražda je vražda, bez ohľadu na to, aká malá je obeť.

A tu je ďalšia pravda, ktorú ešte mnohé osoby v Cirkvi plne neuznali: ochrana života pred narodením i hneď po narodení bola ústredným prvkom katolíckej identity už od apoštolských čias.

Znovu opakujem: od najstarších čias Cirkvi „byť katolíkom“ znamená odmietať sa akýmkoľvek spôsobom podieľať na zločine potratu – či už snahou o potrat, jeho vykonaním, alebo umožnením tohto zločinu svojou činnosťou alebo nečinnosťou v politickej alebo právnej sfére. No znamenalo to ešte viac: Byť katolíkom znamenalo ozývať sa proti všetkému, čo uráža svätosť a dôstojnosť života, ako ju zjavil Ježiš Kristus.

Už v najranejších dokumentoch cirkevných dejín možno nájsť toho doklady. V našej dobe, keď je svätosť života ohrozovaná nielen potratmi, vraždami novorodencov či eutanáziou, ale aj embryonálnym výskumom a eugenickými pokusmi o odstránenie slabých, postihnutých a chorľavých starých ľudí – sa tento aspekt katolíckej identity stáva pre naše nasledovanie Krista čoraz dôležitejší.

Môj dôvod prečo spomínam potraty je tento: ich rozšírené akceptovanie na Západe nám ukazuje, že bez základu v Bohu alebo vo vyššej pravde sa naše demokratické inštitúcie veľmi ľahko môžu stať zbraňami proti našej vlastnej ľudskej dôstojnosti.

Naše najdrahšie hodnoty nemožno brániť len pomocou rozumu, alebo iba pre ne samé. Ich oprávnenie nie je samo osebe zrejmé, ani nespočíva v nich samých.

Neexistuje inherentný logický alebo utilitaristický dôvod, prečo by spoločnosť mala rešpektovať práva ľudskej osoby. Ešte menej dôvodov existuje preto, aby sa uznávali práva tých, ktorých život predstavuje pre druhých bremeno, ako je to v prípade dieťaťa v lone matky, nevyliečiteľne chorého, či mentálne postihnutého.

Ak ľudské práva nepochádzajú od Boha, potom sú ponechané na ľubovôľu mužov a žien. Štát existuje, aby bránil práva človeka a napomáhal jeho prosperitu. Štát nikdy nemôže byť zdrojom týchto práv. Keď si štát osobuje takúto moc, aj demokracia sa môže stať totalitnou.

Veď čo iné je legalizovaný potrat ako istá formy intímneho násilia, zahaleného do šatu demokracie? Túžbe silného po moci je daná sila zákona zabiť slabého.

Práve tam dnes na Západe smerujeme. A boli sme tam už prv. Slováci a mnohí ďalší obyvatelia strednej a východnej Európy to už prežili.

Už som tu naznačil, že náboženská sloboda Cirkvi je dnes ohrozená takým spôsobom, ako od nacistickej a komunistickej éry ešte nebola. Verím, že teraz už lepšie chápeme prečo.

Richard Waever, americký vedec a sociálny filozof píšuci v 60-tych rokoch, povedal: „Som pevne presvedčený, že relativizmus musí napokon viesť k režimu sily.“

Mal pravdu. Existuje istý druh „vnútornej logiky“, ktorá vedie relativizmus k represii. To vysvetľuje paradox, prečo západné spoločnosti verejne vyhlasujú toleranciu a rešpektovanie odlišnosti, zatiaľ čo agresívne podkopávajú a trestajú život podľa katolíckej náuky. Náuka o tolerancii nemôže tolerovať vieru Cirkvi, že niektoré myšlienky a správanie nemôžu byť tolerované, pretože nás dehumanizujú. Náuka, že všetky pravdy sú relatívne, nemôže pripustiť, že niektoré pravdy nesmú byť takými.

Katolícke presvedčenia, ktoré najviac dráždia ortodoxných západniarov sú tie, ktoré sa týkajú potratu, sexuality a manželstva muža a ženy. To nie je náhoda. Tieto kresťanské presvedčenia vyjadrujú pravdu o ľudskej plodnosti, o jej význame a určení.

Tieto pravdy sú chápané ako podvratné vo svete, ktorý by rád veril, že Boh nie je nutný a že ľudský život nemá vnútorné zameranie alebo cieľ. Cirkev treba trestať, lebo napriek všetkým hriechom a slabosti svojich ľudí, je stále nevestou Ježiša Krista; stále je zdrojom krásy, zmyslu a nádeje, ktorá odmieta zomrieť – a stále je najpresvedčivejšou a najnebezpečnejšou kacírkou nového svetového poriadku.
Dovoľte mi zhrnúť, čo som povedal:

Môj prvý bod: myšlienky majú svoje dôsledky. A zlé myšlienky majú zlé dôsledky. Dnes žijeme vo svete, ktorý je pod nadvládou niektorých veľmi deštruktívnych myšlienok. Najhoršia je tá, že muži a ženy môžu žiť tak, akoby na Bohu nezáležalo a akoby Boží Syn nikdy nechodil po tento zemi. Výsledkom takejto nesprávnej predstavy je to, že je napádaná sloboda Cirkvi vykonávať svoje poslanie. Musíme pochopiť, prečo je to tak, a musíme proti tomu niečo urobiť.

Môj druhý bod je prostý: už si nemôžeme dovoliť viesť diskusie o sekularizácii – ktorá v skutočnosti znamená vymazanie kresťanstva z našej kultúrnej pamäte – ako by to bol iba problém intelektuálov. Vytváranie „novej Európy“ a „budúcej Ameriky“ z iných koreňov ako sú reálne fakty našich kresťansky formovaných dejín bude mať škodlivé dôsledky pre každého skutočného veriaceho.

Nesmieme a nemali by sme sa vzdať namáhavej snahy o poctivý dialóg. Práve naopak. Cirkev sa vždy musí usilovať o priateľstvo, nachádzať oblasti na dohodu a cesty k pozitívnym, rozumným argumentom vo verejnom priestore. Ale je hlúpe očakávať vďačnosť, či aspoň rešpekt od predstaviteľov dnešných vládnucich a kultúrnych tried. Naivná neopatrnosť nie je evanjeliovou cnosťou.

Pokušením každého obdobia Cirkvi boli snahy vychádzať zadobre s cisárom. A to je vonkoncom správne: Písmo nám hovorí, že máme rešpektovať svojich predstaviteľov a modliť sa za nich. Máme mať zdravú lásku ku krajine, ktorú nazývame svojím domovom. No nikdy nemáme dávať cisárovi to, čo patrí Bohu. Najskôr musíme poslúchať Boha; povinnosti voči politickým autoritám sú až na druhom mieste. Nemôžeme spolupracovať so zlom bez toho, aby sa postupne nestalo i naším zlom. Toto je najživšia trpká lekcia 20. storočia. A je to lekcia, z ktorej sme sa – ako dúfam – poučili.

To ma privádza k tretiemu a poslednému dnešnému bodu: žijeme v čase, keď je Cirkev vyzvaná, aby sa stala veriacim spoločenstvom odporu. Musíme pomenúvať veci ich pravými menami. Musíme bojovať proti zlu, ktoré vidíme. A najdôležitejšie je to, že sa nesmieme klamať mysliac si, že keď budeme nasledovať hlasy sekularizmu a odkresťančovania, môžeme akosi veci uľahčiť alebo zmeniť. Iba Pravda môže človeka urobiť slobodným. Preto musíme byť apoštolmi Ježiša Krista a vtelenej Pravdy.

Čo to teda znamená pre nás ako jednotlivých učeníkov? Dovoľte, aby som na záver dal zopár návrhov.

Môj prvý návrh pochádza opäť od významného svedka proti pohanstvu Tretej ríše, Dietricha Bonhoeffera: „Obnova západného sveta spočíva iba v duchovnej obnove Cirkvi, ktorá ju povedie k nasledovaniu vzkrieseného a živého Ježiša Krista.“

Svet naliehavo potrebuje znovuprebudenie Cirkvi v našich činoch a v našom verejnom i súkromnom svedectve. Svet potrebuje každého z nás, aby dospel k hlbšej skúsenosti nášho vzkrieseného Pána, v spoločnosti našich spoluveriacich. Obnova Západu závisí do veľkej miery od našej vernosti Ježišovi Kristovi a jeho Cirkvi.

Musíme skutočne veriť tomu, čo hovoríme, že veríme. Potom to musíme dokázať svedectvom svojho života. Musíme byť tak presvedčení o pravdách Vyznania viery, že sme zapálení pre to, aby sme žili týmito pravdami, milovali a bránili tieto pravdy až do takej miery, že to bude pre nás nepohodlné a spôsobí nám to utrpenie.

Sme vyslancami živého Boha vo svete ktorý smeruje k zabudnutiu na neho. Našou úlohou je urobiť Boha skutočným; byť tvárou jeho lásky; ponúkať mužom a ženám dneška dialóg spásy.

Lekcia 20. storočia spočíva v tom, že neexistuje „lacná“ láska. Boh, v ktorého veríme – ten Boh, ktorý miloval svet tak, že poslal svojho jediného Syna, aby zaň trpel a zomrel – od nás požaduje, aby sme žili rovnako odvážnym, obetavým spôsobom života, aký nám ukázal Ježiš Kristus.

Forma Cirkvi a forma každého kresťanského života má podobu kríža. Naše životy sa musia stať liturgiou, sebaobetovaním, ktoré stelesňuje Božiu lásku a obnovuje svet

Veľkí slovenskí mučeníci minulosti to vedeli. A udržiavali tieto pravdy živé, keď trpké bremeno nenávisti a totalitného režimu doliehalo na váš ľud. Myslím teraz zvlášť na vašich hrdinských biskupov, blahoslaveného Vasiľa Hopku a Pavla Gojdiča, a na hrdinskú sestru Zdenku Schelingovú.

Musíme si toto nádherné posolstvo sestry Zdenky vziať viac k srdcu:
„Moja obeta, moja svätá omša sa teraz iba začína. Od Pánovho oltára idem k oltáru svojej práce. Všade musím vedieť pokračovať v obeti oltára… Krista musíme vyznávať svojím životom, prinášať mu svoju vôľu ako obetu i krotenie svojich zmyslov a srdca.“

Zvestujme Ježiša Krista so všetkou silou nášho života. A pomáhajme si navzájom, nech to stojí čokoľvek, aby sme – keď budeme skladať účty nášmu Pánovi – boli pripočítaní medzi verných a odvážnych, a nie zbabelých alebo uhýbavých, alebo takých, ktorí robia kompromisy, až pokým z ich vlastného presvedčenia neostane nič; ani nie medzi takých, ktorí mlčali, keď mali hovoriť tie správne slová v správnom čase. Vďaka. A nech Vás Boh žehná.“

Preklad: Mária Spišiaková

Zdroj: Blog prof. Dudy

Read Full Post »

Ježíš Kristus pro čtenáře Blesku?

Konečně jsme se potkali! Už několikrát jsem ten vůz v Brně zahlédl a dnes jsem měl poprvé příležitost vyfotit si jej pěkně ze všech stran. Parkoval před Penny Marketem u OBI v Bystrci.

Tož co myslíte – je to správná cesta, jak komunikovat o Bohu s lidmi, kteří jsou zvyklí přijímat informace téměř výhradně ve formě kýčovitě prezentovaných hesel?

Jedno nelze majiteli auta upřít – má odvahu. Ale tu má koneckonců i každý exhibicionista, že…

Neměl jsem příležitost prohodit pár slov s řidičem. Nezdálo se, že by si odskočil nakupovat, spíš tam vůz zaparkoval na delší dobu coby svérázný billboard. Nevíte někdo, komu to auto patří? Prvním podezřelým je pochopitelně známá sektička Triumfální centrum víry, kterou  proslavil klip Boží králoství vaří, ale může to být také někdo úplně jiný. Pokud se mi majitel přihlásí, udělám s ním pro blog krátký rozhovor.

Česká televize se vytáhla: „Robert Malecký získal záběry ze setkání takzvaných evangelikálních hnutí…“ (9. sekunda) – tito extrémní letniční z hnutí víry se od běžných evangelikálů liší jako adamité od utrakvistů.

Read Full Post »

Je správné křtít malé děti a vést je k víře? Jaký je smysl křtu?

Dlouho jsem nenapsal nic nového – vhodný okamžik provětrat na blogu nějaký svůj starší text. Tuto trošku obsáhlejší odpověď na otázku čtenáře jsem na serveru www.katolik.cz publikoval 20. 4. 2005.

Otázka:

Dobrý den, zajímalo by mě, jak se díváte na otázku vedení malých dětí k víře. Já mám za to, že malé dítě, kterému z vůle rodičů od útlého věku vtloukáno do hlavy, že existuje Bůh atd., tomu nakonec samozřejmě uvěří, protože nemá vlastní rozum. Když dítěti čteme pohádky o Perníkové chaloupce, taky tomu určitou dobu věří. Prostě nemá ještě dost vlastního rozumu, aby si to přebralo. Nepřipadá vám to jako „vymývání mozků“? Druhá věc v této souvislosti jsou křty. Já jsem byl pokřtěn v jednom roku věku (nevím přesně, hádám), takže jsem k tomu nemohl říct svůj názor, že? Teď se považuju za ateistu, i když je mi občas předhazováno, že jsem křesťan, protože jsem byl pokřtěn. Ale co jsem proti tomu mohl tenkrát dělat?

Odpověď:

Když Bůh o letnicích v Jeruzalémě seslal na apoštoly Ducha svatého, vystoupil sv. Petr s působivým proslovem, který rozechvěl srdce shromážděných lidí. Ti se ptali: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem…“ (Srov. Sk 2, 37n)

Vážený tazateli, nejprve bych vás chtěl požádat o pochopení ve dvou bodech: Jednak bude tato odpověď poměrně obsáhlá a bude obsahovat mnoho citátů z Bible. Bude to od vás vyžadovat značnou trpělivost, ale je to podle mého soudu nezbytné, abyste získal ucelenější představu o tom, jaké místo mají děti v katolické víře a církvi. Nedomnívám se, že tuto nauku ihned přijmete za svou, ale snad nahlédnete, že v ní křest a křesťanská výchova dětí hrají důležitou roli a nejsou pouhými nahodilými zvyklostmi. A za druhé sem zahrnu několik osobních odstavců o mém životě, protože mám s vámi něco společného.

Byl jsem v dětství pokřtěn v katolické církvi, ale nebyl jsem ve víře vychováván a nebyl jsem věřící. Mí rodiče byli humanisticky orientovaní, měli velké výhrady proti komunismu, ale – v té době – jen velmi malou náklonnost ke křesťanství. U mne se během dospívání vyvinul dokonce cílevědomý odpor ke křesťanské víře, kterou jsem svým přátelům aktivně rozmlouval. Vzpomínám si na vášnivé debaty, vášnivé především z mé strany, ve kterých jsem argumentoval fyzikou, biologií i tím, co jsem tehdy považoval za zdravý rozum. Kupodivu jsem však většinou nakonec byl zahnán do kouta spíše já, než mí přátelé…

Bylo mi dvacet jedna let, když mi dal Bůh poznat, že existuje. Vzpomínám si, že jsem tehdy přečetl čtyři evangelia během jedné noci. Za jeden večer jsem se stal teistou, za jednu noc křesťanem, ale… nevěděl jsem, zda mám být katolíkem, nebo se přidržet jiného církevního společenství. Stal jsem se katolíkem v okamžiku obrácení? Nebo až tehdy, kdy jsem se definitivně rozhodl, že přestanu uvažovat o jiných cestách? Nebo snad už dřív? Vždyť jsem byl pokřtěn jako malé dítě! Přátelé z protestantských církví mi většinou radili, abych se nechal pokřtít znovu. Ale já jsem necítil svůj dětský křest jako něco, co by se mě netýkalo. Víte, jeden z téměř prvních impulsů po mém obrácení byla vděčnost za můj křest. Prostě jsem za to musel Bohu děkovat. Ano, trvalo jednadvacet let, než jsem svůj křest přijal a ještě ani dnes nemohu říci, že bych mu dorostl, ale vím, že celou tu dobu jsem byl v Boží náruči.

Při křtu jsem dostal jméno biblického krále Davida. Po svém obrácení jsem se velice sblížil s touto postavou, tak lidskou a často slabou, často svrženou do prachu… ale vždy opět povstávající. David jasně cítil, že je vyvolený, předurčený k nějakému úkolu. V jednom žalmu, který možná napsal sám král David, se zpívá:

„Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine,
v tebe už od mládí doufám.
Na tebe jsem odkázán už ze života matky,
oddělil sis mě v matčině nitru,
chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“
(Ž 71, 5n)

Podobných vyznání důvěry v Boží péči, projevovanou už od mateřského lůna, je v Písmu celá řada. Tak ve Starém zákoně říká Bůh proroku Jeremiáši: „Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1, 5) A v Novém zákoně čteme u sv. Pavla: „Ale ten, který mě oddělil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit na mně svého Syna, abych evangelium o něm nesl všem národům.“ (Gal. 1, 14n)

Pavel dokonce píše v křesťanům do Efesu:

„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,
který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary,
protože jsme spojeni s Kristem.
Vždyť kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa,
abychom před ním byli svatí a neposkvrnění;
v lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil,
abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“
(Ef 1, 3-5)

Začíná se nám vyjasňovat, že podobné povolání, jaké měl Bůh pro Davida, Jeremiáše či Pavla, má pro každého člověka. Každý z nás má na světě konkrétní úkol, který nemusí být velkolepý ani efektní, ale stane se – pokud ho přijmeme a budeme usilovat o jeho naplnění – naším podílem na Božím stvořitelském a vykupitelském díle a naší cestou do nebe. Zda na tuto cestu vstoupíme a vytrváme na ní, závisí na nás. Pokud máme potíže, můžeme Boha prosit o pomoc a spolehnout se na ni, jak říká sv. Pavel Korintským: „On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Kor. 1, 8 )

Jistě znáte ten příběh: Když Bůh stvořil lidský druh, stvořil nejprve jeden konkrétní lidský pár – Adama a Evu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
(Gen. 1, 27n)

Všimněte si, že příkaz plodit a množit se je dán již zde, ihned po stvoření Adama a Evy, tedy nikoliv až po jejich pádu, jak je to poměrně často líčeno. Jeden skvělý člověk s oblibou říká: „Dvě stvořené skutečnosti lidského života přežily prvotní hřích – manželství a práce“. Je to tak, první lidé dostali za úkol naplnit zemi a starat se o ni – pečovat o rajskou zahradu a pojmenovat zvířecí druhy, což bychom mohli nazvat vědeckou prací.

Had, který představuje ďábla (tedy stvořeného ducha, který se vzbouřil a nyní odporuje Bohu a snaží se poškodit jeho dílo), však lidem namluvil, že mohou zdokonalit svoji přirozenost a být jako Bůh, tak, že požijí zakázané ovoce ze stromu poznání. Lidé to udělali – tím však vešla do světa smrt – jak jim to Bůh předem řekl – a lidská přirozenost byla poškozena. Pro nás, lidi žijící v postmoderní době, je velmi obtížné přijmout fakt, že je naše přirozenost zatížena nějakým poškozením. Představte si, že by vědci prováděli genetické pokusy a vážně poškodili genetický kód nějakého člověka nebo páru, který by však pak měl děti a stal se předkem rozsáhlého potomstva. Všichni tito potomci by sdíleli ony vadné geny, způsobující například psychickou nevyrovnanost, nemoci, urychlující opotřebení organismu… a jejich životy by byly díky tomuto poškození mnohem obtížnější. Něco podobného, ovšem na mnohem fundamentálnější úrovni, kterou si neumíme představit, se stalo s prvním párem a to jeho vlastní vinou.

Bůh dal lidem nejprve několik příležitostí škodu rychle napravit tak, že se jich ptal, co se stalo, a očekával jejich lítost. Ta se však nedostavila a Adam s Evou se naopak před Bohem skryli a začali provinění svádět jeden na druhého a na hada. Proto je Stvořitel poslal do vyhnanství – do prostředí, které dobře známe – na zemi téměř smrtelně poškozenou jejich hříchem, na zemi, na které se tvorové navzájem požírají, kde jeden musí zemřít, aby jiný mohl žít, kde „život člověka je jako život vojáka“ , jak mnohem později říká těžce zkoušený Job.

Tento nový „biotop“, již ne zahrada, ale džungle a poušť, je prostorem pokání, které má lidem pomoci znovu nalézt sama sebe a také Boha, omýt svoji tvář potem, slzami a krví a … znovu objevit tvář Otce. Hospodin Adama a Evu vyprovází slovy, která na první pohled vypadají jako prokletí, ale nejsou jím. Všimněte si, že Bůh proklíná jen hada a zemi, ale nikoliv lidi:

I řekl Hospodin Bůh hadovi:

„Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat.
…
Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její.
Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Ženě řekl:

„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout…“

Adamovi řekl:

„…Kvůli tobě nechť je země prokleta;
po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
V potu své tváře budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.
Prach jsi a v prach se navrátíš.“
(Gen. 3, 14 – 17)

Nepředstavujte si prvotní hřích jako nějaké provinění „nedopatřením“ připsané někomu, kdo za ně nemůže. Sice nám zabraňuje dosáhnout nebe, ale ne „za trest“. Spíše nám chybí něco, co musí být doplněno. Prvního října 1986 o tom papež Jan Pavel II. řekl, že „v žádném Adamově potomku nemá prvotní hřích povahu osobní chyby. Je to nedostatek posvěcující milosti v lidské přirozenosti, jež byla vinou našich dávných předků odříznuta od svého nadpřirozeného cíle. Je to hřích přirozenosti, který má jen analogický vztah k hříchu osoby.“

Dosud byla práce, stejně jako plození a výchova dětí, radostná a snadná. Nyní však následky prvotního hříchu tyto úkoly zatěžují bolestí a námahou. Je to nutné pro obnovení řádu a spravedlnosti. A pro přípravu budoucího vykoupení, jak naznačují slova pronesená k hadovi.

Znáte ty obavy mladých lidí, kteří se bojí přivést děti do tohoto světa? Mají strach, že jejich potomci budou žít ve světě násilném a zkaženém a nezřídka říkají, že je nezodpovědné rodit děti, když jsou jejich vyhlídky do života tak neradostné. Jak zpívá v jedné starší smutné písničce Slávek Janoušek: „Nezávidím vám, že jste mladí.“

Jak palčivě to museli cítit Eva s Adamem! Zejména Eva! Možná i proto řekl Bůh hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Snad to mělo být povzbuzení pro ubohou Evu, aby se nebála mít děti. A jak hrozným trestem pak muselo být, když jeden její syn, Kain, zabil druhého, Ábela…

Mnoha lidem tento příběh připadá příliš jednoduchý, než aby mohl být pravdivý, a hledají v něm jinotaje, aby mohli uznat alespoň jeho částečnou, symbolickou platnost. Ale copak nemají skoro všechny velké otázky jednoduché odpovědi? Teorie přicházejí a odcházejí a ti, co věří tomuto starému příběhu, stále nemusí nic měnit a opouštět. Jakkoliv jsou často vysmíváni, skoro všichni, co si kdy mysleli něco jiného, jsou už dnes vysmíváni taky. Jen si vzpomeňte na pár vědeckých teorií, starých sto let…

Anglický spisovatel C. S. Lewis jednou napsal: „Všichni jsme potomky velkého krále a královny. A to je taková čest, že i ten nejchudší žebrák může držet hlavu zpříma. A zároveň taková hanba, že i ten nejmocnější panovník ji musí pokorně sklonit.“ (citováno přibližně)

Lidstvo rostlo – alespoň početně, když ne v moudrosti – a Bůh trpělivě připravoval okamžik, který předpověděl hadovi, okamžik vykoupení. Zde zmíníme pouze jeden detail: S Noemem a jeho rodinou Bůh po potopě uzavírá smlouvu a – stejně jako všem zvířatům ukrytým v Arše – jim opakuje příkaz množit se a zaplnit zemi. (Srov. Gen. 8, 17; 9, 1)

Dějiny spásy v užším smyslu slova začínají starozákonním patriarchou Abrahámem, se kterým uzavřel Hospodin smlouvu. Podívejme se na to místo v Písmu, kde hovoří Bůh k Abrahamovi:

„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou:
Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.
…
Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních
činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.
…
Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.
Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat,
bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.
…
Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví,
bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro
od kteréhokoliv cizince, který není z tvého potomstva.
Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro.
Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou.“
(Gen. 17, 4-13)

Po těchto slovech nechal Abraham obřezat sebe (bylo mu 99 let), svého syna Izmaele (druhý syn Izák se mu narodil později) a všechny muže ve svém domě, včetně služebníků a koupených otroků. Tímto okamžikem vzniká židovský národ. Obřízka se stala znamením mužských příslušníků tohoto národa až dodnes. Židem se nelze stát, Židem je každý, kdo má židovskou matku. Být příslušníkem Bohem vyvoleného národa je tak naprosto čistá milost – nelze si to zasloužit, nelze to získat, nelze o to přijít. Znamením nezrušitelné smlouvy je nezrušitelné znamení – určité drobné, ale neodstranitelné (nebereme-li v úvahu plastickou chirurgii) poranění.

Obřezán byl i Ježíš Kristus.

Přeskočíme asi něco přes tisíc let, a podíváme se do galilejského města jménem Nazaret. Anděl Gabriel, který „stojí před Bohem“ (srov. Lk. 1, 19), řekl panně jménem Maria:

„Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Maria se toho oslovení polekala a uvažovala, co ten pozdrav má znamenat.

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria. Došla jsi milosti u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Já žádného muže nepoznávám.“

Anděl jí řekl: „Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto se také dítě, které se narodí, bude jmenovat svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna, je už v šestém měsíci, a ta byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

(Lk. 1, 28-38)

Teď se soustřeďte, bude to trochu obtížnější… Příčinou prvotního hříchu byla neposlušnost a Bůh rozhodl, že jeho přiměřenou nápravou bude poslušnost. Stačí poslušnost jednoho člověka, protože neposlušnost vedoucí k pádu byla také jednoho člověka. (Přesněji řečeno – jednoho lidského páru.) Poslušnost vykupitele musí být dokonalá, aby vykoupení bylo dokonalé a nezůstala žádná stopa nedokonalosti. Bůh zvolil to nejneuvěřitelnější řešení … poslušným a naprosto dokonalým Vykupitelem se stal Bůh sám, druhá osoba Nejsvětější Trojice – Boží Syn. Jen tak bylo dosaženo stavu, kdy had nemá žádný opěrný bod, aby napadl dokonalost vykoupení – jeho obsah (kvalita) i rozsah (pokrytí celého lidstva i ostatního stvoření) je maximální.

A jak zachránit celou nemocnou lidskou rodinu? A jak přitom neznásilnit lidskou svobodu, která je tou nejcennější hodnotou? Chtělo by to nějakou novou Archu, do které nastoupí ten, kdo bude chtít. Ale jako do první Archy nenastoupil jen spravedlivý Noe, ale směl si tam vzít svoji rodinu, i do této nové Archy budou spravedliví vstupovat s celými rodinami. Bylo by přece kruté po nich chtít, aby měli děti, a nemohli nic udělat pro jejich spásu.

Touto novou Archou je nová lidská rodina – Církev. Církev není jen organizací, ani jí není v první řadě. Je mystickým organismem, bytostí, tělem. Její hlavou je Vykupitel – Ježíš Kristus, který do ní cele patří, protože je člověk, a současně ji celou posvěcuje, protože je Bůh. Kristus je tedy celý Bůh a celý člověk a tak i Církev je cele božská a současně cele lidská.

Ale to není všechno. Zmínili jsme, že zhřešili oba členové prvního páru, dříve žena. Eva nebyla stvořena nezávisle na Adamovi, ale způsobem, který Bible obrazně popisuje jako stvoření z Adamova žebra. Dnes si to snad můžeme představit jako jakési naklonování. Duch svatý, který je hlavním autorem Písma, nám tak chce říci, že Adam a Eva nejsou jenom stejným živočišným druhem, ale mají i stejnou důstojnost Božích dětí a jsou si naprosto rovni.

Něco podobného se odehrálo mezi Kristem a jeho matkou Marií, ale… opačně. Kristus přijal celou svou lidskou přirozenost od své matky. Tuto lidskou přirozenost na sebe „oblékla“ druhá božská osoba – Syn. Osoba Krista je Boží Syn, Kristus nemá žádnou „sekundární lidskou osobu“. Avšak své lidství zdědil od své matky. Nemohlo být stvořeno z ničeho, ani z „prachu země“, jako první lidé, protože pak by Ježíš nebyl naším bratrem. (To stvoření „z prachu země“ si někteří vykládají jako stvoření z nějakého živočišného předka člověka, ale já bych zde spíše radil k opatrnosti.)

Už jsme si řekli, že prvotní hřích není dluh jednoho konkrétního člověka vůči Bohu, ale spíše nedostatek milosti, který vede k tomu, že se člověk sám rychle začne zadlužovat – hřešit. Je to jako kdyby měl někdo velkou hypotéku, ale nedostatečné vzdělání k tomu, aby získal odpovídající práci a mohl ji splácet, takže dluh stále roste. Tento nedostatek mohl být odstraněn jen díky Kristově absolutní poslušnosti vůči Otci, která vedla až k jeho kruté smrti na kříži. Tato poslušnost je dostatečná ke spáse všech lidí, kteří o to projeví zájem – a ještě hodně „zbude“, protože Ježíš Kristus je Bůh a jeho činy mají nevyčerpatelnou hodnotu. Jeho poslušnost umožnila i spásu Abraháma a dalších starozákonních spravedlivých, kteří časově předcházeli příchodu Krista.

Vzpomínáte si na andělův pozdrav? „Buď zdráva, milostiplná!“ Církev učí, že Maria byla skutečně „plná milosti“, protože v jejím případě Bůh s přihlédnutím k budoucím zásluhám jejího i svého Syna doplnil, co chybělo v lidské přirozenosti jejích rodičů, a očistil ji od prvotního hříchu a všech jeho následků. A to už v okamžiku jejího početí. (Když uslyšíte katolíky mluvit o „neposkvrněném početí Panny Marie“, myslí se tím tohle, nikoliv panenské početí Ježíše Krista.) Maria se tak stala „panenskou zemí“, připravenou dát život novému lidstvu, jako země před Božím prokletím. V Marii už lidská přirozenost nebyla poškozená a Kristus ji od ní přijal ve vší lidské dokonalosti.

Neznamená to ovšem, že by Maria a Ježíš byli nějakými „supermany“, jako Adam a Eva, kteří byli před pádem nesmrtelní. Teprve po zmrtvýchvstání bylo Kristovo tělo oslaveno a obdařeno nadpřirozenými schopnostmi. Po vzkříšení mrtvých na konci věků budeme mít takové tělo my všichni.

Na konci zvěstování Maria andělovi odpověděla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ Pro pád lidstva byl rozhodující hřích Adama, kterému ovšem časově předcházel hřích Evy. Podobně pro spásu lidstva byla rozhodující poslušnost Krista – nového Adama, které ovšem časově předcházela poslušnost Marie – nové Evy. Pokud se vám to zdá podivné, nebo nadbytečné, vzpomeňte na poslušnost Abraháma. I ta by nebyla myslitelná bez oběti Krista, ale časově ji předcházela a dokonce ji ve svých důsledcích umožnila.

Jako jsou Adam a Eva našimi prarodiči v přirozeném řádu, tak je Bůh naším otcem a Matka Boží naší matkou v řádu milosti.

Je tedy třeba být členem „Boží rodiny“, Církve, věřit Bohu a sloužit mu. Jako děti v rodině sdílejí lásku, péči, ochranu, ale i majetek a čest svých rodičů – a všem nám to připadá přirozené – tak i my jakožto Boží děti sdílíme lásku, moc i čest Boha Otce. A jsme příbuzní nejenom s Bohem, ale i s Pannou Marií a všemi křesťany, nejvíce s těmi, kdo se již účastní v nebi Otcovy hostiny – svatými.

„Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme všem lidem dobro, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny.“
(Gal. 6, 10)

Tělo bez duše je mrtvola, duše bez těla je duch. Je-li Církev mystickým Kristovým tělem, musí toto tělo formovat a oživovat duše. Duší Kristova těla je Duch svatý, třetí božská osoba. Avšak je-li Církev Boží rodina, nemůže jít jen o duchovní skutečnost, neviditelnou, do které by lidé patřili, aniž by o tom věděli. Znáte svoji rodinu, víte, ke které rodině patříte? Patrně ano! Kompletní rodina má otce, matku a děti, které jsou navzájem sourozenci. Vstupuje se do ní narozením. Její členové žijí společně a jejich společenství je upevňováno společnou činností – rozhovory, prací, zábavou, studiem, společnými svátky, oslavami, malými obřady.

V knize „Naše cesta do katolické církve“ popisuje doktor Scott Hahn, jak Bůh v průběhu dějin spásy tuto Boží rodinu stále rozšiřoval. Studentům svých biblických hodin to jednou, ještě jako presbyteriánský teolog, chtěl vysvětlit názorně:

„Nakreslil jsem jim časovou osu a ukázal na ní, jak každá smlouva, kterou Bůh uzavřel, byla od počátku lidských dějin projevem jeho otcovské péče. Jeho smlouva s Adamem byla charakterizována uzavřením manželství mezi mužem a ženou, smlouva s Noemem zahrnovala rodinu i se služebnictvem a domácností, smlouva s Abrahámem byla vytvořena základě rodinného klanu – kmene, smlouva s Mojžíšem již zahrnovala dvanáct kmenů, které se pojily v rodinu jednoho národa, smlouva s Davidem ustanovila Izrael jako rodinu jednoho královského národa. Nakonec Kristus ustanovil Novou smlouvu jako po celém světě rozšířenou, všeobecnou (z řeckého ‘katholikos’) Boží rodinu, vztahující se na všechny národy, nejen na Židy.“

Vidíme, jak Kristus opravdu nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, jak sám říká (srov. Mt 5, 17). Mezi Starým a Novým zákonem je hluboká souvislost, nikoliv rozpor. Je to pochopitelné, neboť tehdy i nyní působí tentýž Bůh. Ve Starém zákoně se do Boží rodiny vstupovalo obřízkou… jak je tomu v Novém?

Ježíš o tom hovoří se vzdělaným farizeem Nikodémem: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3) Poté to ještě upřesňuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3, 5) Slovy „amen, amen“ uváděl Ježíš zvláště důležité výroky, které si učedníci měli zapamatovat. Ježíš zde hovoří o křtu – Písmo to podtrhuje tím, že hned po rozmluvě s Nikodémem vypráví o tom, jak Ježíš odešel se svými učedníky křtít do Judska (srov. Jan 3, 22nn).

Křest vodou a Duchem je tedy znamením nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Stejně jako v případě obřízky je nanejvýš vhodné udělovat křest malým dětem. V Bibli to sice není výslovně přikázáno a píše se v ní vesměs o křtech dospělých (to bylo v počátcích šíření Církve pochopitelné), ale současně se tam dětský křest nikde nezakazuje. Křest je znamením Božího milosrdenství, které se uděluje zdarma. Právě u malých dětí je tato nezaslouženost nejlépe patrná. Bylo by podivné, kdyby si rodiče toto nejzřetelnější znamení Božího požehnání nechávali pro sebe a po svých dětech požadovali, aby počkali do dospělosti a o křest samy požádaly. Mohli bychom jim položit otázku, proč je tedy přiváděli na svět, když se jich na to nemohli předem zeptat…

Ve Skutcích apoštolských, které v Písmu zachycující první léta nově vzniklé církve, čteme na několika místech, že se k církvi přidal najednou celý dům – celá domácnost některého křesťana, podobně jako byla kdysi na Boží příkaz obřezána najednou celá domácnost Abrahama.

Tak když Petr obhajoval před křesťany ze židovství svoji návštěvu u setníka Kornélia – tato návštěva se stala počátkem hlásání evangelia nežidům – cituje Kornélia: „…vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a ten že mu nařídil: ‘Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.’“ (Sk. 11, 13n)

Podobně když byli Pavel a Silas v Makedonii ve Filipech, zaujalo jejich hlásání obchodnici s látkami jménem Lydie. A čteme: „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‘Považujete-li mne za věřící v Pána, pojďte bydlit do mého domu.’“ (Sk. 16, 14n)

O několik dní později byli Pavel a Silas zatčeni, zbiti a uvězněni. O půlnoci však byli z vězení osvobozeni zemětřesením. Žalářník si chtěl vzít život, aby nebyl volán k zodpovědnosti za vězně, o nichž se domníval, že uprchli. Pavel a Silas mu však řekli: „Věř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ (Sk 16, 31) A skutečně – apoštolé hovořili o Kristu s lidmi patřícími k jeho rodině a ještě té noci se všichni nechali pokřtít. Žalářník pak „jásal nad tím, že on i celý jeho dům dosáhl víry v Boha.“ (Sk 16, 34)

A konečně při psaní do Korinta Pavel vzpomíná: „Vlastně ještě jsem pokřtil rodinu Stefanovu.“ (1. Kor. 1, 16)

Můžeme se domnívat, že pokud byly v rodinách Kornélia, Lýdie, Stefana nebo žalářníka děti, byly pokřtěny také. Zdá se, že víra se normálně šířila po celých rodinách – a bylo to pro členy těchto rodin důvodem k velké radosti. Ostatně Ježíš sice mnohokrát jasně řekl, že vztah k Bohu má přednost před vztahem k vlastní rodině, ale proti příbuzenským vztahům rozhodně nebyl. Vždyť mezi jím vyvolenými dvanácti apoštoly byly nejméně dvě sourozenecké dvojice (Jakub a Jan Zebedeovi a Petr s Ondřejem), u Ježíšova kříže stála nejenom jeho matka, ale také jeho teta (sestra jeho matky) a svým předposledním slovem na kříži požádal Jana, aby přijal Pannu Marii za svoji matku. Můžeme z toho vytušit, že rodinné vztahy mají být spíše posvěceny a pozvednuty na nadpřirozenou úroveň, než prostě jenom zavrženy. Apoštolát v rodině – zejména rodičů vůči dětem – tedy bude asi normálním jednáním, hodným doporučení. Domnívám se, že člověk, který se nepokusí přiblížit ke Kristu své příbuzné, bude stěží ochoten a schopen hlásat víru někomu cizímu.

Hlásání víry je nutné, křest sám totiž nestačí. Není náhoda, že sv. Pavel věnuje několik kapitol listu Římanům tomu, že popírá dostatečnost obřízky pro spásu, chybí-li víra. Stačí citovat třeba:

„Když jsme tedy ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme.“

(Řím. 5, 1n)

Ale dokonce i víru musíme chápat šířeji – nelze ji oddělovat od zachovávání přikázání. Během poslední večeře říká Pán Ježíš apoštolům:

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“
(Jan 15, 10)

Další ujištění o nutnosti zachovávat přikázání, a také o rodinném charakteru církve, nacházíme v Apokalypse. Ženou je zde myšlena Panna Maria a současně církev, drak je náš „známý“ had:

„Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“
(Zj. 12, 17)

Do církve vstupujeme křtem a rosteme v ní vírou. Zda je naše víra živá, poznáme podle toho, že se projevuje skutky lásky a plněním Boží vůle. Všechno to krásně hraje dohromady… Ale je to už opravdu všechno? Nebo nám dal Bůh nějaké další znamení své věrnosti Smlouvě, kterou s námi skrze Ježíše Krista uzavřel? Něco, na co bychom si mohli doslova sáhnout a přesvědčit se tak o jeho blízkosti, abychom poznali, že Kristus není jen daleko, na nebesích, ale také po našem boku, s námi v našich těžkostech a starostech? Přece lidé, kteří se milují a musí se načas odloučit, si vymění alespoň fotografie a posílají si pohlednice…

Dal! A nejen něco, dal nám sám sebe! A to způsobem, který překonal všechny představy a sny.

„Řekli mu: ‘Jaké znamení nám dáš, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co vykonáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: Chléb z nebe dal jim jíst.’
…
Ježíš jim řekl: ‘Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit.
…
Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa’“
(Jan 6, 31n.35.51)

„Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‘Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.’ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí na odpuštění hříchů.’“
(Mt. 26, 26-28)

Znamením obnovení smlouvy je Eucharistie, svátost Těla a Krve Páně. Je vrcholem všech svátostí, neboť nám v ní Pán nedává „něco“, ale sebe sama. O Eucharistii hovoří všechna evangelia, její vlastní ustanovení při poslední večeři zachycují tři z nich. Podívejme se ještě na místo u Lukáše:

„Potom vzal chléb, pronesl díkůvzdání, rozlámal ho a dal jim se slovy: ‘Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.’ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.’“
(Lk. 22, 19n)

Svatý Otec Jan Pavel II. před letošními Velikonocemi (v roce 2005) napsal dopis kněžím, který podepsal v nemocnici Gemelli. Zdůrazňuje v něm, právě v souvislosti s tímto místem u sv. Lukáše, že Ježíš říká „to čiňte na mou památku“. Mši svatou nekonáme ani tak na památku „večeře Páně“, ale na památku Pána samého. Kněz zpřítomňuje Krista, ne pouze nebo hlavně večeřadlo. Tím buduje církev, z každého jednotlivého věřícího se přijímáním Těla Páně stává druhý Kristus, sám Kristus.

„Naše účast v Těle a Krvi Kristově nemá jiný smysl, než proměnit nás v to, co přijímáme.“
(Sv. Lev Veliký, Homilie 12 o umučení Páně, 7)

Jaká je tedy situace lidí ve světě? Rodiče rodí děti do lidské rodiny postižené prvotním hříchem. Křtem je nechají začlenit do Božské rodiny. Vychovávají je ve víře, učí je vzdávat díky Bohu a předkládat mu celý život v každodenní modlitbě. A jakmile dospějí k pochopení tajemství Eucharistie – pochopení více srdcem, než rozumem – přivedou je ke stolu Páně, u kterého budou tyto děti až do smrti přijímat Pána samého. Děti pak poznávají Boha nejintimnějším způsobem, jaký si lze představit. Rodiče tak dají svým dětem nejprve pozemský život, potom věčný život a nakonec Boha. Větší dar jim už dát nemohou.

Děti jsou tak především dětmi Boha, nejenom dětmi svých rodičů. K tomu, aby sloužily Bohu, se musí rozhodnout samy, neboť v nebi jistě nebude nikdo z donucení. Proto i každý člověk vychovaný ve víře stejně ve svém životě musí projít obrácením. V okamžiku, kdy jeho dětská víra přestává stačit, se musí sám rozhodnout odevzdat svůj život Bohu. Tomu nikdo neunikne. Ti však, co mají oporu ve svých rodičích, mají situaci značně usnadněnou a vyhnou se četným nástrahám dospívání, kterých ovšem i tak zbude dost. Výchova dětí ve víře nenahrazuje osobní obrácení, je však nejlepší přípravou k němu.

Co poradit rodičům? Měli by jednat tak, jak jednal Kristus. Nejdůležitější jsou tři věci: Jít svým dětem příkladem, milovat je bezpodmínečnou láskou a modlit se za ně. A nikdy, nikdy neznásilňovat jejich svobodu. Milovat je v jejich svobodě a nechat je jednat podle jejich svědomí, současně jim však stále být pevnou oporou – stanovit pravidla domu a trvat na jejich dodržování. Ponechat svým dětem svobodu samozřejmě neznamená neklást na ně žádné nároky. Naopak, děti mají být vedeny k tomu, aby se překonávaly a aby rostly ve zvládání stále náročnějších úkolů. Musí být schopny se postupně postavit na vlastní nohy – a to i ve věcech víry, kde se postupně stávají bratry a sestrami svých rodičů.

Jestliže se děti rozhodnou víru opustit, nejde o selhání rodičů. Každý člověk je svobodný a jeho spása se v posledku odehraje mezi ním a Bohem. Avšak rodiče, kteří se nepokusí předat víru svým dětem, nechrání jejich svobodu, jak by se mohli domnívat. Naopak, omezí ji, protože je nenaučí, co je měli naučit. Je to podobné, jako kdyby je nechtěli naučit rodný jazyk s tím, že si samy v dospělosti vyberou rodnou řeč. Děti pak budou v dospělosti stát na začátku, zatímco již měly být značně pokročilé. To platí o jazyce, stejně jako o víře.

V dospívání se odehrávají některá z nejtěžších rozhodnutí lidského života – co bude člověk studovat, jaké bude mít povolání, k jakým partám se přidá, koho si vezme za muže či ženu… všechna tato rozhodnutí jsou bez světla víry podstatně těžší a riskantnější. Dokonce i kdyby se dítě rozhodlo proti víře, bude jeho rozhodnutí uváženější, jestliže má s vírou nějakou zkušenost.

Dospívající člověk je konfrontován s mnoha zásadními otázkami. Má hodně co řešit – studium, lásku… Neřeší věci, které před něj nejsou postaveny. Jestliže ho nikdo nekonfrontuje s otázkou víry, sám si ji nepoloží. Nebude si přece ke všem těm obtížným problémům přidávat další. Proto rodiče, kteří své dítě v tomhle ohledu zanedbají, jsou obvykle zklamáni. Dítě samo od sebe víru nepřijme. Není to přitom ani tak svobodné rozhodnutí proti víře, je to prostě absence rozhodování v této věci. Dospívající člověk je vlastně v situaci pohana, kterému dosud víra nebyla hlásána. Jsou-li však pro něj jeho rodiče a sourozenci vzorem víry, postaví se čelem i k této otázce a jestliže vidí u svých příbuzných, že jim víra v životě pomáhá, je pravděpodobné, že ji také s radostí a vděčností přijme… byť po téměř nevyhnutelné chvíli vzdoru. A že ji také sám předá svým vrstevníkům a později i svým vlastním dětem.

Představte si hypotetickou zemi Katolíkii, kde jsou všichni lidé katolíky. Náhle se v ní však rozmůže teorie, že správná výchova je taková, která z předávání životní moudrosti vyloučí předávání víry. Následkem toho se jenom polovina dětí v každé nové generaci rozhodne pro víru. V následující generaci je věřících jen 50 %, pak 25 %, 12 % a 6 %. Za pouhé čtyři generace, což je asi jedno století, je křesťanství v Katolíkii historií, kterou připomínají pouze věže kostelů, kapličky a Boží muka, naplňující tak Kristovo proroctví „Budou-li mlčet mí učedníci, bude křičet kamení“ (srov. Lk. 19, 40). Nepřipomíná vám to něco? A všimněte si, že nedošlo k žádnému pronásledování, k žádnému silnému vnějšímu tlaku. Úpadku dosáhlo pouze vnitřní působení chybné výchovné teorie. Takových teorií je mnoho – včera přišly, zítra odejdou, ale mezitím zničí životy celých zástupů. Nedopusťme, aby se to týkalo zrovna naší země, naší rodiny.

Nezapomeňme, že ďábel nemá žádný respekt před mládím… „přítel“ našeho dítěte, který mu nabídne drogu, si nikdy neřekne „ještě počkej, je moc mladé“. Vzpomeňme na malé vojáky se samopaly v rukou, na děti provozující prostituci, na malé členy gangů… Je naší zodpovědností, aby do srdcí našich dětí přišel Bůh dříve, než ďábel.

Člověk není nikdy příliš mladý na to, aby se učil správné věci. A víra je nejsprávnější, nejcennější věc, kterou mám. Kdybych pro její předání svým dětem neudělal všechno, co bude v mých silách – aniž bych nerespektoval jejich svobodu – připadal bych si jako člověk, který své děti vydědil.

Tak i vaši rodiče to s vámi mysleli dobře, milý tazateli, i když možná udělali nějakou chybu. Chybám se nevyhne nikdo, ani já, ani vy. Odpusťte svým rodičům jejich chyby. Snad též mně moje děti jednou odpustí ty moje… a vám vaše děti ty vaše. Přijměte svůj křest jako zdarma daný dar a pokuste se upřímně promyslet, co pro vás může znamenat.

Zkuste tedy popřemýšlet o svém vztahu k rodičům a také o tom, jak se zachováte, až budete mít své vlastní děti.

Výborná přímluvkyně v těchto otázkách je svatá Monika, která se celý život usilovně modlila za obrácení svého manžela a syna. Její manžel se obrátil na smrtelné posteli, její syn se z prostopášníka stal nejprve sektářem a pak svatým Augustinem. Osobně také rád výchovu svých dětí konzultuji s naší svatou Ludmilou, babičkou svatého Václava. Byla zavražděna právě za to, že svého vnuka vychovala ve víře.

Jak svatý Augustin, tak svatý Václav byli těmto svým „svatým vychovatelkám“ za dar víry nesmírně vděčni. To platí i o mnoha jiných světcích, vlastně o všech, kteří měli věřící rodiče. Svatí lidé intuitivně cítí, že je pravda to, co je napsáno ve čtvrtém přikázání Desatera Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Je to jediné přikázání, které je spojeno s příslibem konkrétní odměny! Víra učí lásce a tak kultivuje a obohacuje vztah k rodičům i vztah k dětem.

„Přinášeli mu také děti, aby se jich dotýkal. Jakmile to uviděli učedníci, rozkřikovali se na ně. Ježíš je však přivolal a řekl: ‘Nebraňte dětem, nechte je přicházet ke mně, protože těm patří Boží království. Skutečně, říkám vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nepřijde.’“
(Lk. 18, 15-17)

Pán vám rád pomůže. A naše maminka v nebi, Panna Maria, také.

K přečtení vám doporučuji knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla a K jádru křesťanství.

Pokud dobře rozumíte anglicky, mohu vám doporučit k tématu církve jako Boží rodiny řadu přednášek, či spíše rozhovorů, Dr. Scotta Hahna a Mika Aquiliny, First Comes Love (Nejprve přichází láska). Doktor Hahn je profesorem biblické teologie na františkánské univerzitě ve Steubenville v USA.

Rozhovorů je dvanáct a každý trvá necelou půlhodinu. V posledních dvou můžete slyšet i manželku Dr. Hahna, paní Kimberly. Byly vysílány mezinárodní katolickou televizní a rozhlasovou stanicí EWTN a dají se stáhnout ve formátu MP3 zdarma na internetu tady.

Pozn.: Citáty ze Starého zákona jsou z ekumenického překladu, citáty z Nového zákona jsou buď z překladu Dr. Ondřeje M. Petrů, OP, nebo z překladu ekumenického. Některá slova jsou zde občas nahrazena doslovným překladem originálních řeckých slov uvedeným v poznámkách k ekumenickému překladu.

Read Full Post »

Katolík: Dan Brown, Šifra Mistra Leonarda, Katolická církev a Opus Dei

Událost tisíciletí: Dan Brown uvádí novou knihu! Jmenuje se Ztracený symbol, je o zednářích a píše prý o nich hezky, již vyjádřili uspokojení. Oslík zednářům srdečně blahopřeje, takového minnesengra si vskutku plně zaslouží! (Oslíku fuj, to bylo příliš kruté. :-))

V roce 2006 jsem na www.katolik.cz odpovídal na otázku čtenářky, týkající se nejznámější Brownovy knihy, Šifra Mistra Leonarda. Nejlepší reakcí na obnovenou brownovskou módu bude ji sem zkopírovat. I když Browna prostě ignorovat by bylo možná ještě lepší.

Nejprve několik poznámek:

• Je to odpověď na otázku čtenáře, nikoliv recenze knihy. Hned na začátku odpovědi přiznávám, že jsem knihu nečetl a film neviděl. Bylo by velmi snadné to nepřiznat, stěží by na to někdo přišel. Recenzi bych samozřejmě bez přečtení knihy napsat nemohl.
• Na jednom místě tam nepřesně zmiňuji, že v Bibli je odsouzena gnóze jako taková. To, čemu dnes říkáme gnóze, samozřejmě v době psaní Nového zákona ještě neexistovalo. Myslel jsem tím gnostické tendence, „spásu skrze poznání.“ To se v NZ skutečně odsuzuje, říká se tam tomu třeba „lidská moudrost“ jako v 1. listě sv. Pavla Korintským.
• Zmiňuji tam řád Legionáři Kristovi. Ten je nyní zmítán závažným skandálem, kteří řeší Svatý stolec. Věnoval jsem zde na blogu tomu tématu čtyři články.

———-

Katolík, 12. 4 .2006

Otázka:

Momentálně čtu knihu Dana Browna, Šifra mistra Leonarda, jsem si jistá, že vám je velmi dobře známa. Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se autor staví k organizaci zvané Opus Dei, a celkově k tomu, jak se staví ke katolické církvi. Velmi by mě zajímal přístup katolíků k tomuto momentálně nejprojednávanějšímu knižnímu dílu. Předem velmi děkuji za vaší odpověď, Tereza K.

Odpověď:

Vážená tazatelko, spolupracovníci serveru Katolík opravdu mají o knize Šifra mistra Leonarda alespoň rámcovou představu. Není divu, vždyť se jedná o velkou karikaturu Ježíše Krista a jím založené církve. Její autor vsadil na osvědčenou metodu, jak snadno získat popularitu – obvinit nějakou mírumilovnou a nepříliš oblíbenou skupinu lidí, v tomto případě katolíky, ze spiknutí. Ví, že lidé čtou o spiknutích rádi a od katolíků mu navíc nic nehrozí, snad kromě odpuštění a modliteb. A to už se vyplatí!

Nejprve se přiznám, že jsem Brownovu knihu, která se v originále jmenuje The Da Vinci Code, nečetl a ani to nemám v plánu. Nechci totiž vydavatele a autora žádným způsobem podpořit. Přesto si troufnu o ní psát. Snad bude stačit, že jsem o ní přečetl řadu recenzí, zejména zahraničních. Dokonce jsem shodou okolností několik z nich přeložil, i když většinou nebyly vydány. Ale ještě důležitější je jiná věc: Ta kniha mi připadá téměř důvěrně známá. Myšlenky, které jsou v souvislosti s touto knihou zmiňovány, jsem už četl v jiných knihách a článcích v desítkách variací. Dan Brown je původní jen v tom, že starou známou esoterickou antikatolickou polévku míchá nepatrně jiným způsobem, než mnozí před ním. Ptáte se na Opus Dei a katolickou církev. Dovolím si pořadí odpovědí obrátit – nejprve se podíváme na Brownova tvrzení o katolické církvi a potom o Opus Dei.

Příběh začíná vraždou kurátora v Louvre. Do pátrání se zapojí hlavní hrdina Robert Langdon (v připravovaném filmu jej hraje Tom Hanks), Sophie Nevue (Audrey Tautou) a milionář sir Leigh Teabing (Ian McKellen). Trio hrdinů, kterým je stále v patách jako vražedný stín mnich Silas (Paul Bettany) z katolické organizace Opus Dei, během pátrání odhaluje temné spiknutí z dějin katolické církve – dobře ukrývaný podvod o tom, v čem vlastně spočívalo pravé učení Ježíše Krista. Zajímavé je, že se nakonec ukáže, že hlavním zloduchem v tomto případě byl někdo jiný – zakončení románu je díky tomu poněkud křečovité a prozrazuje snahu autora vyhnout se případným soudním sporům kvůli pomluvě. Pátrání připomíná skautskou honbu za pokladem – hrdinové postupují od hádanky k hádance, které jsou všechny velmi primitivní. V jednom případě třeba zkoumají „starobylý semitský text,“ který je ve skutečnosti psaný anglicky pozpátku pomocí zrcadla. Dobrý úkol pro mladší skauty nebo spíš starší vlčata. Jindy mají za úkol sestavit z anglického slova „planety“ (planets) „ohromujících 62“ jiných slov. Sophii, která pracuje jako policejní expertka na kryptografii, se to za pomocí slovníku za tři dny podaří. Peter Millar, recenzent londýnských Times, jich za 30 minut bez slovníku našel 86. Tento úkol by možná skautskou družinu na hodinu zabavil. Během honičky se pochopitelně rozvíjí romantický vztah mezi Robertem a Sophií, kniha je však v tomto ohledu krotká a připomíná červenou knihovnu. Není divu, jde o román pro ženy.

Hypotéza Dana Browna

Pro nás je důležité, jaké hrozné tajemství to katolíci už dvacet století skrývají. No jasně: Je to stará známá povídačka o manželství Ježíše Krista s Marií Magdalénou. Podle Browna byla Marie Magdaléna hlavní z apoštolů, byla ženou Ježíše Krista a měla s ním dítě. Tělo Marie Magdalény bylo „svatým grálem,“ protože v sobě neslo „Kristovu krev.“ Najít „svatý grál“ znamená objevit hrob Marie Magdalény a pokleknout před jejími kostmi. Potomstvo Ježíše existuje do dnešních dob. Katolická církev tento fakt tají a dokonce se Kristovy potomky snaží fyzicky zlikvidovat. Naštěstí je chrání mocná tajná organizace, která katolické církvi odporuje – tzv. „Převorství sionské.“ K tomuto spolku patřily četné historické osobnosti – třeba Newton, Victor Hugo nebo, jak naznačuje název knihy… Leonardo da Vinci. A právě Leonardo do moha svých děl zakomponoval narážky na skutečnou pravdu. Například na obraze Poslední večeře prý není vedle Krista zobrazen mladý apoštol Jan, ale právě Marie z Magdaly, Mona Lisa symbolizuje harmonii ženského a mužského principu a podobně. Pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství. Tuto nauku prý vymyslel císař Konstantin, aby mohl pomocí křesťanství lépe vládnout. A tak dále… Některá v knize „odhalená tajemství“ jsou až neuvěřitelně pubertální. Vchod do gotické katedrály má prý symbolizovat… ženský pohlavní orgán.

Nemá nejmenší smysl v tom všem hledat skutečný dějepis. Recenzentka Sandra Miesel píše, že byla při čtení románu několikrát mile překvapena, že narazila na nějaký historický údaj, který odpovídal skutečnosti. Vždy však byl utopen v množství zcela absurdních hloupostí. Problém je v tom, že Dan Brown tvrdí v předmluvě knihy, na svých webových stránkách a v mnoha rozhovorech, že je jeho kniha historicky přesná. Nechce se mi příliš věřit, že by to doopravdy mohlo někoho poplést. Tak například „Převorství sionské“ skutečně existuje. Jde však o esoterický a recesistický spolek, založený v roce 1956 ve Švýcarsku, který má asi tucet členů. V mnoha případech musí snad i Dan Brown vědět, že nepíše pravdu. Uvádí třeba, že v roce 1975 byly v Paříži objeveny pergameny dokazující, že legitimními dědici francouzského královského trůnu jsou dodnes Merovejci, kteří byli svrženi v roce 751. Jde o velmi známý případ odhalených padělků. Pergameny v roce 1967 zfalšovali tři francouzští esoterici a uložili je v Národní knihovně. Je to podobné, jako kdyby někdo strčil do Národního muzea v Praze padělek pluhu Přemysla Oráče.

Dan Brown a katolická církev

Teorie, že Ježíš Kristus byl někdo jiný a učil něco jiného, než říkají křesťané, provázejí křesťanství od počátku. Vždycky tak či onak reflektují momentální intelektuální módu a dost přesně odrážejí názory toho či onoho interpreta. Dnes už se ani moc nepokoušejí vyvracet učení církve, které se celých dva tisíce let nezměnilo – vyvracejí se jen mezi sebou. Tento postoj dobře vyjádřil italský diktátor Benito Mussolini, který zamlada napsal: „Ježíš pravděpodobně nikdy neexistoval. Anebo jestli existoval, byl malým a ubohým člověkem.“ Každý autor se snaží využít Krista ke hlásání svých idejí: Tak Bedřich Engels v něm viděl revolucionáře, Adolf Hitler bojovníka proti Židům. Na pomyslném trůnu tuposti pravděpodobně sedí anglický profesor John Allegro, který „objevil“, že „ježíš“ bylo ve staré Palestině jméno halucinogenní houby. Podobně teorie „posvátného ženství“ je „náboženství“, které jakoby vymyslel sexuolog Radim Uzel: Z gnostiků si bere tajemno, ne však duchovní rozměr. Ze starých kultů plodnosti a sexu, jejichž obřady připomínaly spíš dnešní diskotéky než bohoslužby, přebírá sex, ne však plodnost. I Danu Brownovi lze nicméně přiznat alespoň jeden bod k dobru: Jeho pojetí Ježíše se staví proti jiné dnes propagované a ještě mnohem trapnější koncepci: že byl homosexuál.

Dan Brown zmiňuje především dva populární mimobiblické prameny, které údajně vyvracejí verzi kanonických (oficiálních) biblických knih: Svitky z Kumránu u Mrtvého moře a apokryfní evangelia. Ty první popisují mimo jiné učení essénů, kteří prý byli pravými předchůdci Krista. Ty druhé prý popisují učení gnostiků, kteří prý byli pravými Kristovými nástupci. Ve skutečnosti jsou jak Svitky tak Apokryfy seriózním biblickým badatelům většiny křesťanských vyznání dobře známy. Nejenom, že se je katolická církev nikdy nepokoušela utajit, ale naopak významně přispěla k jejich studiu. Oba tyto prameny pravost křesťanského pojetí ostatně spíše potvrzují, i když rozdílným způsobem. Kristus nebyl ani essén, ani gnostik. Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna, a káže tak, že vedle toho snad i blábolení pana Bendy o vesmírných lidech vypadá docela rozumně. Některé konkrétní nauky gnostiků i gnóze jako taková jsou odsouzeny v Bibli v apoštolských listech.

Zastavme se blíže u tzv. „apokryfních evangelií“, která křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Většinou se jedná o zbožné romány, které popisují život Ježíše, jeho matky a pěstouna, případně prvotní církve, podobně jako třeba Den, kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa nebo Jeho království od Mika Waltariho. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. To jsou ale výjimky – většinou jde o texty pochybné kvality a většinou je slušně prokázán jejich poměrně pozdní původ. Mnohé z nich vyšly knižně i v českém překladu, některé vícekrát. Pro Brownovo esoterické povídání jsou nejdůležitější „evangelia“ gnostická, což byly věroučné texty gnostických sekt, Brown cituje z tzv. Filipova evangelia a Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Asi nikdy neviděli moderní kostel. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš…“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

Uveďme si příklady výroků druhé a třetí kategorie z Tomášova evangelia. Nejprve se sluší uvést text z Písma. Je to podobenství o ztracené ovci, jak je zachyceno v Bibli:

Biblické Lukášovo evangelium, kapitola 15, verš 4:

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se, neboť jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Tato slova jsou nádherným vyprávěním o obětavém pastýři, který se nasazuje pro „nezdárnou“ ovci a raduje se nad jejím návratem. Jsou to útěšná slova, povzbuzení a výzva pro každého, kdo se cítí být nedobrým a touží po Boží blízkosti a odpuštění. A jak byl „vylepšen“?

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 107:

Ježíš řekl: „Království je podobné pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. A jak byl unaven řekl té ovci: ‚Mám tě rád víc, než těch devadesát devět.‘“

Hlavním rozdílem je vložení slova „ta největší“. Tím se smysl výroku podstatně mění a to k horšímu. Jsou to slova o pastýři, kterému se zaběhne ne už prostě „jedna ovce ze stáda,“ ale klenot jeho stáda – bílá ovce mezi černými, ovce předem zvláště milovaná. Gnostický editor tohoto výroku chtěl pravděpodobně upozornit na to, že gnostická sekta, nemilovaná křesťanskou církví, je ve skutečnosti v Božích očích nejcennější. Hodnota tohoto textu pro běžného pokorného člověka se tím ale zcela ztrácí.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že gnostická varianta je původní a biblická varianta vznikla církevní úpravou, musel by vysvětlovat, jak je možné, že nějaký raněcírkevní teolog dokázal viditelně zdokonalovat Ježíšovo učení. Pak by sice Ježíš byl gnostikem, ale byl by oním blábolícím potulným kazatelem, nikoliv fascinující osobností.

Dále uvedeme příklad textu, který v Bibli vůbec není.

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 114:

Šimon Petr řekl: „Kéž by Mariham od nás odešla, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš řekl: „Hle, já ji povedu, abych z ní udělal muže, aby se i ona stala živým duchem, rovným vám mužům. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebes.“

Mariham je zde Marie z Magdaly. Tento text zmiňuje i Dan Brown. Překvapivá věc, viďte? Ano, gnostici skutečně opovrhovali ženami, mimochodem stejně jako esséni! Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený. Vůbec nejvyšší hodnocení ženy, jaké si lze představit, je pak obsaženo v úctě, kterou katoličtí a pravoslavní křesťané vzdávají Ježíšově matce, Panně Marii. Považují ji za nejdokonalejší Boží stvoření, vyšší, než andělé. Brownovi připadá, že je Bible málo materialistická a příliš proti sexu, ale aby si přitom bral na pomoc gnostiky, je absurdní. Bible je ve srovnání s nimi v dobrém slova smyslu zcela přízemní. Je-li Bible od nauky o „posvátném ženství“ vzdálena tisíc kilometrů, jsou od ní gnostici vzdáleni světelný rok.

Teď je asi vhodný okamžik uvést, že ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu. Tedy to, co podle Browna obsahují, v nich vůbec není. A když už jsme u toho uvádění na pravou míru, napravme také asi největší Brownův omyl: Tvrdí, že nauku o Kristově božství přikázal křesťanům císař Konstantin. Bylo by ztrátou času vyjmenovávat dlouhou řadu argumentů proti tomu – je to naprostý nesmysl. Uveďme jediný důkaz: O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. Ani s tím by však Dan Brown nesouhlasil.

Dan Brown a Opus Dei

Téměř každý člověk zná nějakého katolíka a ví, že to není žádný predátor. Teorie spiknutí opírající se o temné kejkle babiček ve vesnickém kostele a jejich starého dobrosrdečného faráře by nebyla přesvědčivá. Nezbývá, než uprostřed nepoctivé katolické církve odhalit pochmurné jádro, nějaké obskurní bratrstvo spříseženců.

V minulosti hráli roli obětních beránků nejčastěji jezuité (www.jesuit.cz). Dnes se s nimi o tuto čest stále více dělí některé nedávno vzniklé organizace, například kněžský řád Legionáři Krista (www.legionariesofchrist.org) nebo právě Opus Dei (www.opusdei.cz).

Nezdá se, že by Dan Brown skutečně o Opus Dei něco věděl. Má zřejmě nějakou romantickou představu, jak by měla vypadat typická pochybná katolická organizace a někde v esoterických kruzích zaslechl, že by Opus Dei mohlo takovou organizací být. Noční můra našla své jméno a stala se kulisou dramatického příběhu o chudákovi Leonardovi. Mnich Silas je veskrze démonická postava – albín, který dostal od šéfa řádu příkaz vraždit lidi. Poslouchá na slovo, protože však pociťuje výčitky svědomí, řeší ten rozpor drastickým pokáním – omotává si kolem stehna ostnatý drát a podobně. Noviny New York Times mimochodem napsaly o skutečném Silasi z Opus Dei: Jmenuje se Silas Agbim a je černoch středního věku původem z Nigérie, otec tří dětí. Šedivé má jenom vlasy. Tento srdečný člověk bydlí v Brooklynu, pracuje jako broker na burze a jeho žena Ngozi je emeritní profesorkou knihovnictví.

Opus Dei není řádem, jeho členové nejsou mniši a nenosí hábity, jak Brown také uvádí. Naopak, když Opus Dei ve třicátých letech dvacátého století začínalo, byla mu právě skutečnost, že jeho členové nenosí hábity, často vytýkána. Opus Dei připomíná spíše některé protestantské misijní organizace s globální působností. Je laické, i když je v něm také malé procento kněží a v čele stojí biskup. Je to moderní apoštolská skupina, která vznikla před Druhým vatikánským koncilem, ale předjímala už některé změny, které tento koncil přinesl – zejména obnovený důraz na to, že i katoličtí laici musí usilovat o svatost. Své poslání vidí v šíření evangelia a v poskytování vzdělání ve víře a duchovního vedení lidem, kteří chtějí žít své křesťanství s větší hloubkou a důsledností. Lze u něj hovořit o jisté radikalitě, ne však ve smyslu fundamentalismu nebo slepé poslušnosti, ale ve smyslu náročnosti na sebe sama a soustředěnosti. Lidé v Opus Dei se snaží hodně studovat, profesionálně vyniknout a zdokonalit se. Přitom používají klasické křesťanské duchovní prostředky jako je modlitba, častá účast na mši, každodenní četba Bible, zpytování svědomí a podobně. Není na tom nic tajemného.

Zajímavé je, že Opus Dei vydalo o připravovaném filmu až překvapivě mírumilovné prohlášení, které najdete zde:

www.opusdei.cz/art.php?p=13335

Organizace v něm tvrdí, že nebude vyzývat k žádným demonstracím nebo bojkotu filmu, ale že prosí lidi, kteří chtějí vyjádřit nesouhlas se Šifrou, aby tak učinili hmatatelně a podpořili katolická apoštolská díla v Africe – jak ta, která provozuje Opus Dei, tak aktivity jiných katolických sdružení a řádů.

Mnoho fanatismu v tom nenajdeme, že ne? Inu tohle prostě není žádná teroristická organizace. Psal jsem na začátku odpovědi, že útočit na katolíky se vyplatí. Je to tak. Nedávno jsem četl rozhovor s biskupem Echevarrií, který Opus Dei vede, a řekl v něm, že se za Dana Browna denně modlí.

Když se za vás katolíci modlí, máte to dobré. Je však ještě něco lepšího – katolíkem se stát. Zkuste si Terezo přečíst nějakou dobrou knihu o Ježíši Kristu nebo o prvních křesťanech. Doporučuji vám třeba Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Je riskantní začínat si cokoliv s Bohem, protože se do něj můžete náhle bláznivě zamilovat, jak se to kdysi stalo i mně. Ale nic lepšího vás v životě potkat nemůže.

Na otázku odpověděl: David Petrla

———-

Ještě sem zkopíruji svůj příspěvek z diskuse pod článkem na Katolíku. Odpovídám v něm na několik námitek.

Několik poznámek k diskusi (David Petrla, 24. 4. 2006)

Rád bych se vyjádřil k několika diskutovaným tématům:

a) Mnozí kritizují, že píšu o Brownově knize, přestože jsem ji nečetl.

K tomu bych chtěl poznamenat, že se nejedná o recenzi knihy. Recenze románu by měla nějak reflektovat i pocity čtenáře apod., recenzent by tedy měl projít týmž procesem, kterým projde čtenář … a knihu si přečíst. Zde jde však o odpověď na dotaz „Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se Dan Brown staví…“ atd. Na to odpovídám.

Je pravda, že odpověď je poměrně detailní a má rysy recenze. Kdyby na začátku nebyla uvedena ta otázka, mohla by být za recenzi snadno považována. To však snad příliš nevadí.

Nejsem zcela uzavřený tomu, že bych to někdy v budoucnu přečetl, nebo se podíval na ten film. Například v případě, že by si u mne některé noviny objednaly recenzi filmu. Ale v této chvíli nic takového v plánu nemám.

Nemusel jsem to psát. Z poznámky meluziny, která má dojem, že jsem knihu četl, vyplývá, že kdybych své „přiznání“ vynechal, jistě by jen málokoho napadlo, že jsem to nečetl. Kromě toho, že jsem chtěl být upřímný, to mělo být také určité gesto… chtěl jsem ukázat, že nemusíme něco číst, abychom o tom mohli mluvit.

Nedomnívám se, že je například nutné číst Mein Kampf od Hitlera, abychom byli schopni si o něm utvořit názor. (Například v mé odpovědi zmíněný Hitlerův názor, že se Ježíš Kristus postavil proti židovskému spiknutí na ovládnutí světa a proto musel zemřít, pochází právě z knihy Mein Kampf. Tu jsem ale nečetl.) Tím nechci říci, že by ta kniha měla být zakázána zákonem – myslím si, že ne – ale že si prostě můžeme v klidu přiznat, že spoustu i kriticky důležitých poznatků známe zprostředkovaně a neznamená to, že jsou méně spolehlivé.

Extrémní příklad snahy „všechno přečíst“ jsem nedávno zachytil v jedné internetové diskusi, kde jeden člověk napsal, že sice uznává, že „Protokoly siónských mudrců“ jsou podvrh, že je však přesto dobré je číst, protože ukazují, jak Židé někdy uvažují. (Pokud nevíte, o co jde: „Protokoly“ se vydávají za dílo napsané židovskými učenci, jedná se však o podvrh státní policie z doby carského Ruska. To je dnes už považováno za zcela nepochybné.) Takové uvažování zcela odmítám. Mnoho katolíků si třeba „Šifru“ přečte ze zvědavosti a obhajuje to tím, že je to nutné, aby s tím mohli polemizovat. Není. Stačí znát myšlenky v Šifře obsažené a ušetřený čas věnovat četbě něčeho kvalitního. Něco zajímavého občas v Šifře jistě je. Stejně jako v Blesku nebo v Marxově manifestu. Ale zaneřádit si paměť informacemi, o kterých člověk už předem ví, že naprostá většina z nich je smyšlených, je neprozíravé.

b) To, že gnostici opovrhovali ženami, nevyvozuji pouze z výroku 114 Tomášova evangelia. Tím to pouze ilustruji.

c) Ad „Papouškovat něčí recenze je jednodušší, než se aktivně zúčastnit svým rozumem.“ (meluzina). Nemyslím, že jsem se neúčastnil svým rozumem. Ta odpověď je moje a je převážně původní. Z recenzí jsem převzal pouze údaje o obsahu knihy.

Dodám, že jsem samozřejmě tu odpověď před publikací nechal přečíst kamarádovi, který knihu četl. A jeho připomínky, týkající se obsahu díla, jsem zapracoval. Mimochodem, je to ateista a ze Šifry byl nadšený, přesto se mu líbila i má odpověď.

d) maxistr: „neoblíbení možná jsme jako jednotlivci, ale ne kvůli tomu, že jsme katolíci. Nevymlouvejme se na něco co není.“

Na to mám prostě jiný názor: Myslím, že jsme neoblíbení jako skupina.

e) Janovi: Nemyslím si, že smysl podobenství o zaběhlé ovci je v restituci původního stavu. Jeho smysl je v tom, že jakkoliv zle se člověk zachová, může být zachráněn, pokud to pastýři – Bohu – dovolí a může z toho vzejít ještě velké dobro (velká radost v nebi). A také v tom, že se ty „nezaběhlé“ ovce nesmí na zaběhlou nikdy dívat jako na definitivně ztracenou.

Ad Janovo: „Že návrat je křížová cesta, temná noc, vás ale ani nenapadne.“ Ono to může být obojí – křížová cesta i velká radost, hostina. Často je to obojí.

Jan: „V tomto smyslu je vaše bloudění nežádoucí – není z něj návratu.“ Smysl podobenství o ovci spatřuji v tom, že návrat je možný vždycky.

f) Doporučuji vám k přečtení velkopáteční kázání P. Raniera Cantalamessy, kapucína, papežského kazatele. Výňatky z něj jsou v češtině zde:

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5699

Je to částečně k tématu.

Read Full Post »

Tucet častých chyb v kázáních katolických kněží

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? 🙂 Odpusťte tu provokaci –  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného „posluchače kázání.“ Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj http://www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete. 🙂

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Read Full Post »

Katolíci, pojďte domů! …hezké náboženské reklamy z Ameriky

Americká apoštolská iniciativa Catholics Come Home (Katolíci, pojďte domů) produkuje esteticky kvalitní a působivé televizní spoty, které jsou reklamami na… katolickou církev:

catholicscomehome.org

Donedávna nepovolovali jejich sdílení. Teď povolili sdílení nejznámějšího z nich (ostatní najdete na jejich YouTube kanálu) a tak se na něj můžeme podívat. Mějme na mysli, že cílovou skupinou nejsou ani tak ateisté, agnostici či protestanté od narození, ale především bývalí katolíci a katolíci, kteří svoji víru praktikují jen minimálně. Na ty může tento formát dosti zapůsobit.

Epic (delší, dvouminutová verze)

Podívejte se také na Movie (které ještě nejde sdílet).

Účinnost „reklam na víru“ nelze přeceňovat. Pokud by se měla vyčíslit podle počtu lidí, kteří přiznají, že se po jejich shlédnutí vydali do kostela nebo aspoň pomodlili, bude asi minimální. Ale jsou-li vydařené, mohou někomu pomoci – spíše povzbudit a podržet, než přesvědčit. Což není málo.

V USA letos o Velikonocích vstoupilo do katolické církve asi 150 000 dospělých, což je asi o 20 000 více, než vloni. Zajímalo by mě, jaké je to číslo u nás.

Ačkoliv jsem sám konvertita, moje pocity z „kapesní“ církve v naší vlasti dobře vyjadřuje tato ryze sekulární popová písnička. Myslím, že je – bez ironie – velmi podařená.

Chinaski, Vrchlabí:

Vodpod videa již nejsou dostupná

A na závěr jedna legrácka:

Read Full Post »

Oskari našel na Google Boha a Opus Dei

Na webu Opus Dei se objevilo toto video s českými titulky:

Vodpod videa již nejsou dostupná

Mladý Fin Oskari Juurikkala zde hovoří o tom, jak se pomocí internetu dostal ke křesťanství a k Opus Dei. Nakonec se rozhodl pro život v celibátu a stal se numerářem Opus Dei.

Zdá se, že jde o záznam z vysílání nějaké finské televizní stanice. Vedle Oskariho sedí jeho matka, až překvapivě vyrovnaná.

Sám jsem konvertita a svědectví konvertitů mě oslovují. Alespoň poukud nejsou příliš afektovaná a to tohleto není.

Po publikování příspěvku jsem zjistil, že se video automaticky spouští. Omlouvám se – zkusím to tak chvíli nechat, no řekněte: copak ta finština není krásná řeč? Lepší než nějaká banální hudba na pozadí, no ne? Můžete to zastavit. Ale asi to brzy budu muset odložit do starých příspěvků, pokud nevymyslím, jak to pustit až na vyžádání. 🙂

Mimochodem, vždycky jsem si myslel, že Finové a Maďaři považují své ugrofinské řeči za vzájemně podobné. Ale říkají, že ne!

Read Full Post »

Papež: Dialog náboženství není možný, dialog kultur je nutný

Italský filosof a senátor Marcello Pera, který se označuje za nevěřícího, ale často uvažuje o přínosu náboženství pro evropskou kulturu a považuje jej za zásadní a pozitivní, představil knihu „Proč se máme považovat za křesťany. Liberalismus, Evropa, etika“.

Marcello Pera (zdroj http://www.marcellopera.it)

Ke knize napsal předmluvu papež Benedikt XVI., který i v minulosti s Perou při různých příležitostech spolupracoval. Tato předmluva vzbudila nemalý rozruch díky následujícím slovům:

„Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblasti je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“

Citát papežovy předmluvy jsem převzal z komentáře Johany Bronkové na Radiu Vatikán. Ten vám doporučuji k přečtení.

Papež Benedikt XVI.

Není zapotřebí, abych to komentoval vlastními slovy. Slova paní Bronkové jsou dostatečně výstižná:

Co tedy vlastně říká papež? Rozhodně nevyhlašuje novou křížovou výpravu. Ostatně svým postojem neustále potvrzuje, že základem vztahů mezi lidmi je vzájemná úcta – i k protivníkům. Když Benedikt XVI. navštívil istanbulskou mešitu, nešlo o kompromis nebo společenskou nutnost. Je to postoj hluboce náboženský. Vždyť jsme všichni děti jediného Nebeského otce, bez ohledu na to, jakou představu jsme si o něm vytvořili, nebo stojí-li mezi Ním a námi dokonce někdo, kdo jej „pomluvil“.

Na druhou stranu se ovšem papež jednoznačně ohrazuje proti náboženskému synkretismu. Snadnost, s jakou do něj lze upadnout, je totiž jednou z charakteristik našich časů. A je to nemoc především evropská. Jména má různá: neznalost, naivita, povrchnost, ale také rozbujelé ego instinktivně odmítající jakýkoliv náznak autority a s tím nutně související krize vlastní identity, protože navzdory stejně rozšířené jako laciné maximě „buď sám sebou“ je identita tím, co jsme si sami nedali. Benedikt XVI. vystupuje proti burze s náboženskými prožitky, proti náboženskému konzumismu, k němuž by mohl svádět obnovený zájem o transcendenci. Ale vystupuje také proti zdání, že je možné povznést se nad konkrétní náboženství, s jeho žitou praxí, a vystačit si s pouhou ideou náboženskosti. Jedině z hlediska akademické religionistiky je možné považovat náboženství za sobě rovná. Žádný člověk poctivě praktikující svou víru – jako víru, tedy to, v co skutečně věří – nemůže tvrdit, že je ve skutečnosti zaměnitelná s vírou úplně jinou.

Read Full Post »