Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Itálie’

Grazia Maria Mottola z Corriere della Sera popisuje poslední hodiny života Eluany Englaro (zde je její článek italsky a anglicky, překládám z anglického překladu) podle „deníku utrpení“ (registro della sofferenza), který je součástí Eluaniny zdravotní dokumentace.

Výňatky z reportáže:

V pátek (6. 2. 2009) začalo zastavení. V šest hodin ráno byla Eluanina nasogastrická trubička ucpána zátkou a byl založen „deník utrpení“. O čtyřiadvacet hodin později přišly první komplikace. V sobotu odpoledne měla Eluana dýchací potíže a suché sliznice. Sestry jí je vlhčily vodou pomocí rozprašovače. V neděli se situace zhoršila. Sestry ji obracely každé dvě hodiny a na její sliznice stříkaly více vody. Marinella Chico, žurnalistka RAI (to je italská televizní stanice, pozn. překl), která viděla Eluanu, hlásila, že je „k nepoznání, má odřené uši.“ Eluana už byla pod sedativy, dostala podkožní injekci Delorazepamu. V pondělí se její stav prudce zhoršil. Deník utrpení začíná v jednu ráno: „Eluana leží na levém boku;“ „ve 4:00 na pravém boku;“ v 8:00 je „opět naznak.“ „V 10:15 jsou sliznice opět suché“ a sestry jí navlhčily rty kapkami vody. Sedativa pokračovala. To odpoledne se Eluaně zvýšila teplota. Byla slabá, dýchala s mimořádnými obtížemi a stále byla pod sedativy. Už neměla moč. V 19:35 se Eluanino srdce zastavilo. Klinika deklarovala zástavu srdce způsobenou selháním ledvin.

Z článku na blogu Jakuba Kříže, Vězeň číslo 16670:

Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek se rozplakal: „Moje ubohá žena! Moje ubohé děti! Co si počnou?“

Z řady vězňů, kteří právě unikli smrti, vystoupilo číslo 16670 a nabídlo se, že půjde do bunkru hladu místo Gajowniczka.

Proč? „Co chce to polský prase?,“ vykřikl Fritzsch.

„Jsem katolický kněz z Polska a chci umřít místo něj,“ řekl vězeň číslo 16670, „protože on má ženu a děti.“

A tak se stalo. Františkánský kněz Maxmilián Kolbe spolu s dalšími zahynul v bunkru hladu. Svědkové tvrdí, že z bunkru se ještě několik dní po jeho uzavření ozývaly zvuky písní a modliteb. Po čtrnácti dnech přežíval již jen Kolbe a tři spoluvězni. A protože bunkr bylo třeba využít pro další odsouzence, popravčí četa urychlila jejich smrt injekcí kyseliny karbolové. Stalo se tak 14. srpna roku 1941.

Eluana Englaro

Eluana Englaro

Smrt Eluany Englaro a Terri Schiavo

V popisu Grazie Marie Motolly jsou určité odlišnosti oproti mým předchozím článkům (viz první a druhý), například podle dříve publikovaného plánu jí měly být dávky potravy snižovány pomalu a vody ještě pomaleji. Ve skutečnosti byla od pátečního rána – pokud jsou informace lékařů z La Quiette správné – zcela zbavena obojího. Čtvrtý den, v pondělí 9. 2. 2009, zemřela žízní. Terri Schiavo zemřela 13. den od úplného odepření vody. V obou případech potvrdila smrt dehydratací také pitva.

Obě ženy byly před zahájením své extrémně brutální popravy z medicínského hlediska zcela zdravé, pouze velmi těžce postižené. Novináři neustále píší o tom, že ženy byly „v kómatu“ a ve „vegetativním stavu“. Zajímalo by mě, co přesně tím myslí, neboť obě například v noci spaly a ve dne byly vzhůru. Obě také ve dne projevovaly určité známky vědomí. Je velmi pravděpodobné, že obě měly nějaké omezené ponětí o tom, co se s nimi děje. Sestry milosrdenství v Lecco, u kterých byla Eluana Englaro před převezením do Udine, s ní například každý den cvičily a braly ji na vozíku na vycházku. Dostávala antiepileptické léky, ale nikdy nepotřebovala např. antibiotika. Podle medicínské definice znamená kóma těžké bezvědomí – což však podle dostupných informací téměř jistě nebyl stav Terri Schiavo a dosti pravděpodobně ani Eluany Englaro. Nejsem však lékař a nemusím to posuzovat správně.

Žádná z obou žen nebyla připojena k žádným přístrojům udržujícím základní životní funkce. Kdyby tomu tak bylo, dalo by se hovořit o léčbě. Ukončení léčby, která nenese žádné výsledky, jejíž negativní vedlejší účinky přesahují léčebný efekt, nebo kterou pacient odmítne, obecně není považováno za eutanázii (podle definice eutanázie dle WHO, Světové zdravotnické organizace, kterou sdílí i Katolická církev). V jejich případě se však jednalo o pouhou péči, tedy napájení, krmení, obracení, umývání apod. Nepotřebovaly z medicínského hlediska nic víc, než co potřebuje k přežití jakýkoliv zdravý člověk, snad až na odsávání slin (což mi celkem nedávno dělali u zubaře). Dokonce ani nedostávaly nitrožilní výživu, protože jejich zažívání fungovalo normálně – byly krmeny jemně mletými kašičkami trubičkou do žaludku, prostým a nenákladným zařízením.

Nejsložitější přístroj nutný k jejich výživě byl obyčejný mixér.

Mučednice posvátnosti života

Svatý Maxmilián Kolbe byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za mučedníka, přestože je tento titul vyhražen pouze lidem, kteří byli zabiti kvůli své víře. Otec Maxmilián byl zavražděn „pouze“ kvůli své lidskosti a lásce k bližnímu. V případě Terri a Eluany pochopitelně nelze vůbec mluvit o mučednictví v pravém smyslu slova, neboť mučednictví vyžaduje svobodné rozhodnutí a ony svůj osud nemohly nijak ovlivnit. Ale v určitém smyslu je můžeme považovat za mučednice posvátnosti života, obětované na oltáři kultury smrti, což je termín, kterým Jan Pavel II. označoval tendence postmoderní společnosti snižovat, ba negovat hodnotu lidského života.

Smrt Terri Schiavo výrazně energizovala americké hnutí pro život. Smrt Eluany Englaro může vyvolat podobnou vlnu odvahy a nasazení v Evropě. V Itálii to už udělala. Pochopitelně se někteří katolíci vyjadřovali i pro její usmrcení, ale jednalo se jen o malou menšinu katolických intelektuálů kolaborujících s duchem doby, která nechybí nikdy – jako nechyběla ani v nacistickém Německu. Lze spolehlivě říci, že Eluánina tragická smrt italskou katolickou církev stmelila a aktivizovala.

Je zajímavé, že se politici, kteří usilovali o záchranu Eluany Englaro, rekrutovali z celé řady politických stran. Ve srovnání s obdobím, kdy byla v Itálii jedna „oficiální katolická strana“ podporovaná biskupy, mají dnes katolické morální hodnoty ve veřejné sféře vliv spíše větší. Jednotliví věřící politici různé politické orientace si jdou po krku, když jde o relativně bezvýznamné věci, jako jsou daně, ale v zásadních etických otázkách spolupracují i napříč stranami.

Nepropadejme panice, politik nemusí být klonem předsedy strany! Existují země, kde mohou straníci vyjadřovat čestný nesouhlas s Panem Předsedou v určitých otázkách a nepřijít o hlavu či židli. Naše česká situace, kdy Pana Předsedu kousne bílý pes a straník musí utratit svého bílého pudla, není osudově nevyhnutelná. Jen jsme si to tak udělali. Předkládám ke zvážení možnost… to prostě změnit.

Videa s Terri Schiavo, údajně ve „vegetativním stavu“ (k jejich přehrání potřebujete Real Player – zkuste na ně kliknout, co to udělá):

Otec Terri připomíná události z jejího dětství a Terri patrně reaguje.

Terri Schiavo s matkou.

Terri Schiavo patrně reaguje na hudbu – smíchem.

Terri Schiavo je asi ráda, že vidí svoji matku.

Terri na pokyn k otevření oči své oči legračně vyvalí.

Na všech videích je žena, která rozhodně není v kómatu. Spoty sice nebyly natočeny bezprostředně před smrtí, ale byly natočeny v době, kterou už novináři se samozřejmostí označovali za „vegetativní období.“

Pozn.: Přestože byla Eluana Englaro asi deset let v péči řeholních sester, videa s ní jsem na internetu zatím nenašel. Je to škoda – obyčejná prozíravost by velela je natočit, uchovat a publikovat.

V médiích se objevila i celá řada dalších nesmyslů, například až neuvěřitelně bezostyšně demagogické naznačování, že Katolická církev je proti paliativní léčbě, tedy úlevě od bolesti. Ve skutečnosti je samozřejmě církev jedním z největších tradičních propagátorů a poskytovatelů této péče. Ale o tom snad až někdy příště.

Reklamy

Read Full Post »

Eluana Englaro, ochromená žena, která byla od pátku nebo sobotního rána (prameny se v tom liší) podrobena rozsudku smrti postupným omezováním potravy, dnes zemřela.

Dnešek měl být podle původního plánu prvním dnem, kdy nedostala vůbec žádnou potravu, ačkoliv měla ještě dostat vodu.

Bob Schindler, otec Terri Schiavo, Američanky, která byla 31. 3. 2005 zabita v USA podobným způsobem, dehydratací (smrtí žízní), napsal otci Eluany Englaro, Beppinovi Englaro, těsně před Eluaninou smrtí:

Bůh dal vám i mně zodpovědnost za to, abychom našim dětem vštípili morálku a ochránili je před nebezpečnými cestami. Vyhladovět a dehydrovat vaši dceru je daleko od Božího přání.

Justiční vraždu Eluany Englaro si objednal její otec, Beppino Englaro. Popravu Terri Schiavo si objednal její manžel Michael Schiavo, zatímco její rodiče se jí snažili zabránit. Manžel Terri byl pravděpodobně motivován touhou po dědictví. V obou případech se zabití neúspěšně snažila zabránit také vláda – Bushova a Berlusconiho – a v případě Terri prošel zákon, který ji měl zachránit, také Kongresem USA.

Obě ženy však zahubila soudní moc a jedná se tedy o zřejmé justiční vraždy.

Nový americký prezident Barack Obama řekl, že „hluboce lituje“ hlasování Kongresu, které chtělo zachránit Terri Schiavo. Právního zástupce manžela Terri, který o její zabití úspěšně usiloval, Thomase Perrelliho, jmenoval Obama na třetí nejvýznamnější místo na ministerstvu spravedlnosti.

Eluano a Terri, odpočívejte v pokoji!

Read Full Post »

Dnes ráno začal personál nemocnice La Quiette postupně omezovat stranu a tekutiny, které byly dosud podávány Eluaně Englaro, osmatřicetileté Italce, která je již 17 let údajně ve vegetativním stavu.

Mladá Eluana Englaro

Mladá Eluana Englaro

Začala tak procedura její vraždy, kterou nařídil soud.

Je třeba zdůraznit, že běžné tvrzení médií, že je Eluana Englaro odpojována od přístrojů, se nezakládá na pravdě. Její životní funkce běží zcela autonomně, nemá umělé dýchání, umělý krevní oběh, nic takového. Je výhradně napájena a krmena, jako každý těžce postižený člověk, za minimálních nákladů a personálních nároků.

Péči o ni by zvládl i informovaný laik, např. člen rodiny.

NEMŮŽE BÝT ODPOJENA OD PŘÍSTROJŮ, PROTOŽE NA NICH NENÍ NAPOJENA!
(s výjimkou senzorů tepu apod.)

Pokud jsou u pacienta v kómatu odpojeny přístroje, které externě udržují základní procesy tělesného metabolismu, jako je např. ventilátor, nejde o eutanázii. Pokud je však nemocnému odepřeno to, co k životu nutně potřebuje každý zdravý člověk, a nemocný si to pouze nemůže sám zajistit, je to eutanázie, tedy vražda.

A proč píši, že je „údajně“ ve vegetativním stavu? Protože v podobném případě Američanky Terri Schiavo, kde byl vydán odborný posudek, že je ve vegetativním stavu, existovala svědectví, která tento posudek zásadně rozporovala. V posledním období nebyla k Terri připouštěna veřejnost, avšak krátce předtím, v době, kdy už měla být údajně v kómatu, byla prokazatelně při vědomí a dokonce komunikovala.

I v případě Eluany někteří lidé tvrdí, že projevuje omezené známky vědomí. Navíc podle řady lékařů není jisté, že je její stav definitivně nezvratný. 700 italských lékařů podepsalo petici za její záchranu.

Především – není sice při vědomí, avšak její metabolismus  funguje. Potřebuje jen přijímat vodu a potravu. Pokud je skutečně „již 17 let mrtvá“, jak řekl Amato De Monte, anesteziolog, který má u jejího zabití asistovat, nepochybně netrpí a je tím posledním, komu vadí, že její tělo stále někdo živí. Pokud něco cítí, není mrtvá a skutečně jde o její zabití.

Otec Eluany získal soudní rozsudek, který umožnil její usmrcení. Sestry z církevní nemocnice, kde byla dosud hospitalizována, prohlásily, že se o ni nikdy nepřestanou starat. Také ministr zdravotnictví Maurizio Sacconi zakázal všem státním nemocnicím vykonat Euláninu popravu. Nakonec se jejímu otci podařilo najít jedinou kliniku v Itálii, ochotnou exekuci provést, soukromou La Quiette v Udine.

Italská vláda vedená Silviem Berlusconim v pátek ráno na mimořádném zasedání jednomyslně navrhla zákon, který zakazuje odepřít pacientům v nemocnicích vodu a stravu. Zákon by měl projít parlamentem během tří dní. Italský levicový prezident Giorgio Napolitano, bývalý komunista, však prohlásil, že zákon nepodepíše.

Na záchranu Eluany Englaro již s naléhavými apely vystoupil papež a celá řada představitelů římské kurie i italských biskupů, včetně biskupa Udine. V okolí La Quiette, Eluánina popraviště, demonstruje mnoho lidí, mimo jiné jí nosí láhve s vodou, podobně jako kdysi Terri Schiavo.

Případ budu sledovat dále.

Read Full Post »

Italský filosof a senátor Marcello Pera, který se označuje za nevěřícího, ale často uvažuje o přínosu náboženství pro evropskou kulturu a považuje jej za zásadní a pozitivní, představil knihu „Proč se máme považovat za křesťany. Liberalismus, Evropa, etika“.

Marcello Pera (zdroj www.marcellopera.it)

Marcello Pera (zdroj http://www.marcellopera.it)

Ke knize napsal předmluvu papež Benedikt XVI., který i v minulosti s Perou při různých příležitostech spolupracoval. Tato předmluva vzbudila nemalý rozruch díky následujícím slovům:

„Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblasti je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“

Citát papežovy předmluvy jsem převzal z komentáře Johany Bronkové na Radiu Vatikán. Ten vám doporučuji k přečtení.

Papež Benedikt XVI.

Papež Benedikt XVI.

Není zapotřebí, abych to komentoval vlastními slovy. Slova paní Bronkové jsou dostatečně výstižná:

Co tedy vlastně říká papež? Rozhodně nevyhlašuje novou křížovou výpravu. Ostatně svým postojem neustále potvrzuje, že základem vztahů mezi lidmi je vzájemná úcta – i k protivníkům. Když Benedikt XVI. navštívil istanbulskou mešitu, nešlo o kompromis nebo společenskou nutnost. Je to postoj hluboce náboženský. Vždyť jsme všichni děti jediného Nebeského otce, bez ohledu na to, jakou představu jsme si o něm vytvořili, nebo stojí-li mezi Ním a námi dokonce někdo, kdo jej „pomluvil“.

Na druhou stranu se ovšem papež jednoznačně ohrazuje proti náboženskému synkretismu. Snadnost, s jakou do něj lze upadnout, je totiž jednou z charakteristik našich časů. A je to nemoc především evropská. Jména má různá: neznalost, naivita, povrchnost, ale také rozbujelé ego instinktivně odmítající jakýkoliv náznak autority a s tím nutně související krize vlastní identity, protože navzdory stejně rozšířené jako laciné maximě „buď sám sebou“ je identita tím, co jsme si sami nedali. Benedikt XVI. vystupuje proti burze s náboženskými prožitky, proti náboženskému konzumismu, k němuž by mohl svádět obnovený zájem o transcendenci. Ale vystupuje také proti zdání, že je možné povznést se nad konkrétní náboženství, s jeho žitou praxí, a vystačit si s pouhou ideou náboženskosti. Jedině z hlediska akademické religionistiky je možné považovat náboženství za sobě rovná. Žádný člověk poctivě praktikující svou víru – jako víru, tedy to, v co skutečně věří – nemůže tvrdit, že je ve skutečnosti zaměnitelná s vírou úplně jinou.

Read Full Post »

„Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“

Golda Meirová, izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka, v roce 1958 ke smrti papeže Pia XII.

Pius XII. se modli za mir

Pius XII. se modli za mir

Paolo Mieli je prominentní italský novinář, od roku 2004 ředitel listu Corriere della Sera. Je sekulárním Židem, sám se narodil v roce 1949, ale někteří členové jeho rodiny zemřeli během holocaustu. Poskytl rozhovor papežským novinám L’Osservatore Romano o papeži Piu XII. a jeho roli během Druhé světové války, kterou hodnotí pozitivně.

Ptali se Maurizio Fontana, který je pod rozhovorem podepsaný, a ředitel L’Osservatore Romano, Giovanni Maria Vian. Interview vyšlo 9. října 2008, v den 50. výročí smrti Pia XII.

Pro časopis Chiesa to přeložil do angličtiny Matthew Sherry. A já jsem jeho překlad přeložil do češtiny. Jde tedy o dvojitý překlad, který jistě poznamenal věrnost originálu. Navíc je text obsáhlý a musel jsem překládat velmi rychle, což patrně také ovlivnilo kvalitu překladu. Připadá mi ale, že ten text je v češtině prostě potřeba. Měl by vyjít v nějakém významnějším médiu, než jen na tomto blogu.

Dějiny posoudí Pia XII. spravedlivě

 

L’Osservatore Romano: Často se mluví o hře Rolfa Hochhutha “Náměstek”, která se poprvé hrála 20. února 1963 ve Freie Volksbühne v Berlíně. Ale kritika postojů papeže Pacelliho se datuje už dlouho před ní. Kdy se „problém Pia XII.“ skutečně objevil?

 

Paolo Mieli: Předělem bylo bezpochyby provedení „Náměstka“, ale některá z obvinění, přestože nebyla stejného druhu jako ta Hochhuthova, se objevila dokonce ještě před začátkem Druhé světové války. První, kdo hovořil o zdrženlivosti Pia XII., byl ve skutečnosti Emmanuel Mounier, který v květnu 1939 zdvořile namítal proti mlčení, které uvedlo do rozpaků mnohé: mlčení Pia XII. ohledně italské agrese proti Albánii.

 

Stejný druh obvinění byl vůči němu později vznesen dalším francouzským katolickým intelektuálem, Françoisem Mauriacem, který v roce 1951 lamentoval, v předmluvě ke knize Léona Poliakova, že pronásledovaní Židé neměli útěchu slyšet papeže odsoudit, jasnými a rozhodnými slovy, „ukřižování nespočetných bratří v Pánu.“ Ale měli bychom si také připomenout, že tatáž kniha – jeden z nejdůležitějších textů o antisemitismu – prezentovala ospravedlnění tohoto mlčení. V podstatě, Poliakov, který byl sám Židem, napsal, že papež mlčel, aby se vyhnul ohrožení bezpečnosti Židů v mnohem větší míře, než k jakému již došlo.

 

Takže první vyjádření židovského učence k tomuto tématu bylo velmi opatrné?

 

Šel bych ještě dále. S výjimkou Poliakova nebyla první hodnocení židovské komunity po celém světě jen opatrná, byla vůči Piu XII. velmi příznivá.

 

Mohla být jedním z důvodů této opatrnosti skutečnost, že skutečná obvinění vůči papeži začala přicházet, již během války, od Sovětů?

 

Pius XII. byl jistě papež, který byl také – a zdůrazňuji „také“ – antikomunista. A během těchto dekád kontroverze byl často kritizován, že byl ovládnut tímto pohledem. Připomeňme si například dva slavné projevy, které pronesl, než se stal papežem, během svých cest do Francie (1937) a do Maďarska (1938), ve kterých persekuce komunistického režimu zdůraznil více, než nacistického.

 

Ale v tomto ohledu musíme předeslat jeden předpoklad: tematizace holocaustu, jak jej známe dnes, přišla řadu desetiletí po skončení Druhé světové války. Vzpomínám si, že během padesátých a šedesátých let se mluvilo jen zhruba o deportovaných do koncentračních táborů. Vědělo se, že Židé trpěli nejhorší osud, ale plné povědomí o holocaustu přišlo později. Během třicátých let mělo jen velmi málo lidí jakoukoliv představu o tom, co by se mohlo stát Židům. Samozřejmě, v Německu proběhla „křišťálová noc.“ Ale je zjevně mnohem snazší interpretovat a pochopit fakta dnes, ve zpětném pohledu. A Židé, kteří uprchli z Německa, nebyli vítáni s otevřenou náručí v žádné části světa, dokonce ani ve Spojených státech. V krátkosti, byl to komplexní problém. Západní svět, občanský svět, kromě několika výjimek, nechápal, neuvědomil si, co se děje. Z tohoto důvodu, když mluvíme o papeži na konci třicátých let, můžeme pochopit, proč byl citlivější vůči protikřesťanské persekuci v Sovětském svazu, než vůči tomu, co povstávalo v nacistickém světě. To neznamená, že byl tajně nacistou.

 

Třicátá léta: Kontroverze často míří také na Pia XII.…

 

Jedna z kritik kardinála Pacelliho, který byl státním sekretářem Pia XI., říká, že zmírnil odsouzení nacionálního socialismu. Mez mnoha obviněními – o kterých nevěřím, že jsou plně oprávněná – proti Pacellimu bylo, že zmírnil tón encykliky „Mit Brennender Sorge.“ Ve skutečnosti, když zkoumám aktivity papeže Pacelliho z historického hlediska, bych rád připomněl několik detailů. Když začala válka, kritizoval apatii francouzské církve pod nacistickou nadvládou ve vichistické Francii; poté kritizoval flagrantní antisemitismus slovenského monsignora Josefa Tisa; rozšířil – jak je zdokumentováno v knize Renata Mora „La Chiesa e lo sterminio degli ebrei (Církev a vyhlazení Židů),“ publikované v Il Mulino – svoji dobrou vůli a dokonce podporu, s vysoce riskantní rozhodností, vůči některým z těch, kdo se spikli proti Hitlerovi mezi léty 1939 a 1940. A pokračuji: Když byl v červnu 1941 Sovětský svaz napaden Německem, byla v západním světě určitá resistence vůči vytváření spojenectví s těmi, kdo do té chvíle bojovali na straně nacistického Německa. Pius XII. namísto toho vynakládal velké úsilí, aby usnadnil alianci mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Sovětským svazem.

 

A konečně, je tady ta nejdůležitější kapitola: Během nacistické okupace Říma – jak je to podrobně vylíčeno, například, ve dvou knihách, v proslulém svazku Enzo Forcelly („La resistenza in convento [Odpor v klášteře],“ publikovaném ve vydavatelství Einaudi) a v jedné právě vydané od Andrea Ricardiho („L’inverno più lungo [Nejdelší zima],“ Laterza) –  dala církev k dispozici všechny své zdroje: téměř každá bazilika, každý kostel, každý seminář, každý konvent ubytoval Židy a pomáhal jim. Do té míry, že v Římě, se ve srovnání se dvěma tisíci deportovanými Židy dalších deset tisíc mohlo zachránit. Tedy, nechci říci, že celých těchto deset tisíc bylo zachráněno církví Pia XII., ale bezpochyby církev přispěla k záchraně většiny z nich. A bylo by nemožné, aby papež nevěděl, co dělají jeho kněží a sestry. Výsledkem bylo, že léta a léta – mohli bychom uvést tucty příkladů – mimořádně významné osobnosti v židovském světě uznaly tento příspěvek a připisovaly jej výslovně Piu XII.

 

Dnes byla ztracena téměř jakákoliv stopa těchto svědectví. Bylo to předmětem například znamenité knihy Andrea Tornielliho („Pio XII il papa degli ebrei [Pius XII., papež Židů],“ Piemme). Je to mimořádně rozsáhlá literatura, ze které bych chtěl uvést jenom ukázku. V roce 1944 řekl velký rabín Jeruzaléma, Isaac Herzog: „Izraelský lid nikdy nezapomene, co Pius XII. a jeho vynikající zplnomocněnci, inspirovaní věčnými principy náboženství, které jsou základem autentické civilizace, dělají pro naše nešťastné bratry a sestry v nejtragičtější hodině našich dějin. Je to živoucí důkaz božské prozřetelnosti v tomto světě.“

 

Tentýž rok napsal nadrotmistr (sergeant major) Joseph Vancouver: „Rád bych vám vyprávěl o židovském Římě, o velkém zázraku, že jsme zde nalezli tisíce Židů. Kostely, kláštery, mniši a sestry, a především papež, pospíchali pomoci a zachránit Židy, vyškubnout je ze spárů nacistů a jejich fašistických italských spolupracovníků. Toto velké úsilí bylo, ne bez nebezpečí, podniknuto, aby byli během měsíců německé okupace Židé ukryti a nasyceni. Někteří řeholníci za tuto záchrannou operaci zaplatili svými životy. Za tímto účelem byla mobilizována celá církev a pracovala s velkým nasazením. Vatikán byl centrem každé aktivity odporu a záchrany, za daných okolností pod nacistickou nadvládou.“

 

Budu také citovat dopis z italské fronty, od vojáka Eliyahua Lubiskyho, člena socialistického kibucu Bet Alfa. Byl publikován v týdeníku „Hashavua“ 4. srpna 1944: „Všichni uprchlíci mluví o tom, jak jim byl nápomocen Vatikán. Kněží dávali své životy v sázku, aby ukryli a zachránili Židy. Sám papež se podílel na práci na záchraně Židů.“

 

A opět, 15. října 1944 zaznamenáváme promluvu mimořádného komisaře židovské komunity v Římě, Silvia Ottolenghiho: „Tisíce našich bratří byly zachráněny v klášterech, v kostelech, v extrateritoriálních budovách. 23. července jsem byl předvolán na setkání s Jeho svatostí, kterému jsem předal poděkování římské komunity za heroickou a láskyplnou pomoc, která nám byla poskytnuta duchovenstvem skrze kláštery a koleje… řekl jsem Jeho svatosti o přání mých židovských druhů v Římě, přijít mu hromadně poděkovat. Ale tento druh demonstrace není možný, snad jedině na konci války, aby se zabránilo kompromitaci všech těch na severu, kdo stále potřebují ochranu.“

 

To bylo v době, kdy ještě probíhala válka. Pojďme k dnešku.

 

Dnes je, naneštěstí, pozornost věnovaná Piu XII. tak silná, že se dokonce běžná historiografická diskuse stala vášnivou.

 

Téma je tak zápalné, že dokonce přetrvává problém s fotografií Pia XII. v Yad Vashem a jejím popiskem. A to navzdory množství svědectví, o kterých jste právě referoval. Co se stalo?

 

Stalo se to, že během let byla rozšířena temná legenda o Piu XII. Připomeňme si knihy Johna Cornwella („Hitlerův papež“) a Daniela Goldhagena („Hitlers willige Vollstrecker [Hitlerovi ochotní kati]“), ve kterých jsou tato obvinění podána explicitněji. Zformovalo se obecné mínění, podle něhož je Pius XII. nahlížen jako papež, který nebyl ničím menším, než komplicem nacistického führera. To je šílené! Pomysleme jen na Eichmannův soud v roce 1961, kdy bylo vyjádřeno mínění, které stojí za to si znovu přečíst. Hovořící osoba je Gideon Hausner, státní zástupce v Jeruzalémě: „16. října 1943 byl v Římě zorganizován rozsáhlý zátah ve staré židovské čtvrti. Italský klérus se zúčastnil záchranné operace, kláštery Židům otevřely své dveře. Papež osobně intervenoval ve prospěch Židů zatčených v Římě.“

 

To bylo jen dva roky před uvedením „Náměstka“…

 

A bylo to v roce 1963, kdy se začala prosazovat dvojitá revize role Pia XII. Jedna z nich byla záludná – uvnitř samotné církve – a stavěla Pia XII. proti postavě Jana XXIII. To byla devastující operace: S Janem XXIII. se zacházelo jako s papežem, který během Druhé světové války demonstroval citlivost, kterou Pius XII. postrádal. To je velmi bizardní idea. A mezi řádky invektivy vůči Pacellimu se zdá vynořovat, že papež byl takto volán k zodpovědnosti za svůj antikomunismus. Ve skutečnosti byl Pius XII. papežem, který byl v linii historie katolické církve ve 20. století. Když čtete, co napsal, nebo posloucháte záznamy jeho promluv, rozpoznáte, jak vyjadřoval také, například, kritiku liberalismu. Chci říci, že rozhodně nebyl pěšákem antikomunistického atlantismu.

 

To znamená, že nebyl kaplanem Západu…

 

Absolutně ne. Obraz Pia XII. jako kaplana velké antikomunistické ofenzívy během studené války je mimo. Ačkoliv, přirozeně, byl antikomunistou. A za svůj antikomunismus byl přinucen zaplatit velmi vysokou cenu, která pokřivila jeho obraz pomocí divadelních her, publikací a filmů. Ale každý, kdo nepřijal předsudečný postoj a pokusil se pochopit Pacelliho z dokumentů, si nemůže pomoci a musí být omráčen touto černou legendou, která nedává žádný smysl. Pius XII. byl velký papež, schopný čelit situaci. Je to jako kdybychom dnes odstřelili Roosevelta za to, že nemluvil jasněji o Židech. Ale jak můžete prozkoumat válku, zvláště jste-li neozbrojenou osobou, jako papež? Tato svůdnost ofenzívy proti Piu XII. připadá skutečně podezřelá každé osobě dobré vůle, a je to svůdnost, které bychom měli odporovat. Dříve či později bude někdo reinterpretovat fakta ve světle svědectví, na která jsem poukazoval dříve.

 

Jsou rozdíly mezi evropskou, a zvláště italskou, historiografií o Piu XII. na jedné straně, versus americkou na straně druhé?

 

Myslím, že ano. Neměli bychom zapomínat, že tato averze vůči Piu XII. se vynořila v anglosaském, protestantském světě. Nevynořila se ze židovského světa, který se na ni namísto toho v průběhu času adaptoval, aby nebyl zaskočen mezinárodní kampaní. Řekněme to jinak: Když je papež obviněn, že nechává volnou cestu antisemitismu, židovský svět se samozřejmě cítí zodpovědný za to, aby viděl věci jasně. To nás přivádí k epizodě sedmého sálu Yad Vashem v Jeruzalémě, kde je fotografie papeže s textem, který jeho jednání popisuje jako „dvojznačné.“ Nebo k žádosti, v roce 1988, tehdejšího velvyslance Izraele u Svatého stolce, Aarona Lopeze, aby bylo uloženo moratorium na beatifikaci Pia XII. Nemám teď co říci k této záležitosti s moratoriem, protože to není historiografická otázka. Ale na těchto postojích k tomuto papeži je něco nepřiměřeně zarputilého, co páchne na míle daleko.

 

V roce 1963 bylo světlo reflektorů zaměřeno na Pia XII. ve snaze najít důkazy jeho viny, a nic se neobjevilo. Naopak, studie vynesly na světlo bohatou dokumentaci dokládající, jak jeho církev poskytla klíčovou pomoc Židům. V této souvislosti připomínám jedno hezké gesto: V červnu 1955 požádal Izraelský filharmonický orchestr, aby mohl ve Vatikánu uspořádat koncert na počest Pia XII., aby vyjádřil vděčnost tomuto papeži, a zahrál v přítomnosti papeže část Beethovenovy Sedmé symfonie. Taková atmosféra tehdy byla. A když papež zemřel, Golda Meirová – izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka – řekla: „Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“ Pro některé nebyl hlas papeže pozvednut, ale oni jej slyšeli. Chápete? Golda Meirová jeho hlas slyšela. A William Zuckerman, ředitel časopisu „Židovské noviny,“ napsal: „Všichni Židé v Americe vzdávají čest a vyjadřují účast, protože je pravděpodobné, že žádný vůdce této generace neposkytl podstatnější pomoc Židům v hodině tragédie. Více než kdokoliv jiný jsme měli prospěch z velké a šlechetné dobroty a velkodušnosti oplakávaného papeže během let útlaku a teroru.“ Takto byl Pius XII. hodnocen léta, desetiletí. Byli všichni šílení? Ne, oni byli těmi, kdo trpěli pronásledováním, z něhož je Pius XII. obviňován jako jeho spolupachatel. Když to bereme jako historiografický případ, je černá legenda šílená. Ale myslím si, že, kromě některých polemiků, bude každý historik hodný toho jména – dokonce v případě lidí jako jsem já, kdo nejsou katolíky – bojovat, aby znovu nastolil pravdu.

 

Papež Pius XII.

Papež Pius XII.

 

Co se zatím objevilo v izraelské historiografii? Proběhla v soudech historiků nějaká evoluce? Je zde stále diskuse o Piu XII.?

 

Řekl bych, že izraelská historiografii je velmi zdrženlivá. Ve skutečnosti je tento případ stále otevřený z důvodu zatvrzelosti jiného světa, který není židovským světem. Myslím, že musíme vzít v úvahu tři aspekty. Zaprvé, Pius XII. byl přinucen zaplatit za svůj antikomunismus. Zadruhé, tento papež znal dobře Německo a měl proněmecký postoj, který, nemylme se, neznamená pronacistický. A konečně musí být řečeno, že kriticismus vůči Piu XII. vždycky přichází z kruhů, které by samy mohli být kritizovány desetkrát víc. Během holocaustu byly tyto kruhy neschopny demonstrovat přítomnost kdekoliv v blízkosti toho, co vyčítají Piu XII., že nedělal.

 

Můžete nám uvést nějaké příklady?

 

Myslím na to, co se stalo ve Francii, v Polsku, ale dokonce i ve Spojených státech. Zamysleme se nad tím: Idea těch, kdo obviňují Pia XII., je, že každý věděl, nebo alespoň bylo možné vědět. Tak se ptám: Koho si vybavujeme, během Druhé světové války, mezi osobnostmi z těchto kruhů, že pozvedl hlas způsobem, který vyžadují od Pia XII.? Já nevím o nikom.

 

Odkazujete také na italské antifašisty?

 

Rozhodně. Ale co je podstatné: Na koho můžeme ukázat jako na někoho, kdo pro Židy udělal to, co neudělal papež? Já o nikom nevím. Jsou jednotlivé případy, stejně jako byly jednotlivé případy mezi církevními autoritami. Přinejmenším tento papež udělal všechno, co byl schopen udělat. Umožnil deseti tisícům Židů v Římě – ale stalo se to také v jiných částech Itálie – aby se zachránili, ve srovnání se dvěma tisíci, které byly zabity. Nechápu, s čím bychom to měli porovnávat. Takže věřím, že je možné usuzovat, že tyto kritiky, tyto invektivy, přicházejí z kruhů, jejichž svědomí nejsou ohledně tohoto problému klidná.

 

Takže černá legenda je případem provinilého svědomí?

 

Řekl bych, že ano. Jinak to nedává smysl. Faktem je, že nenávist vůči Piu XII. se vynořila ve specifickém kontextu, na začátku studené války. Můžeme si připomenout, že to byl papež, kdo umožnil vítězství Democrazia Cristiana v roce 1948. Jsem přesvědčen, že obvinění proti němu jsou výlevy zášti, která se objevila ve druhé polovině čtyřicátých a během padesátých let. Literatura nepřátelská k Piu XII. přišla po válce. V Itálii to začalo po kolapsu vlády národní jednoty v roce 1947 a stalo se vášnivějším během padesátých let. Celý depozitář nenávisti a silné nechuti se objevil v pozdějších letech. Kdyby to vyšlo na světlo okamžitě, Židé, jejichž životy byly díky této církvi zachráněny, by nedovolili, aby se říkalo a psalo to, bylo řečeno a napsáno. Protože to přišlo o dvacet nebo třicet let později, všichni svědci, všichni, kdo byli zachráněni – a mluvíme o tisících lidí – byli pryč a nová generace jejich dětí přijala tato obvinění. A ve skutečnosti, kdo byl tím, kdo těmto obviněním odporoval? Historici. 

 

K tomu zde byly katolické hlasy, které proti sobě stavěly Pia XII. a jeho nástupce. Jana XXIII.

 

Ve skutečnosti, věřím tomu, že zahájení beatifikačních procesů těchto dvou papežů nebylo ohlášeno současně náhodou. Když Pavel VI. přijel do Svaté země v roce 1964 a mluvil velmi vřelými slovy o Piu XII., nebyly zde žádné velké protesty. Nikdo neprotestoval. A operace „Náměstek“ už začala. Obvinění vypadala neuvěřitelně. Poté lavina postupně nabírala na síle, jak mizela generace očitých svědků. V každém případě si myslím, že historici učiní Piu XII. po právu.

 

Zmínili jsme katolíky. „La Civiltà Cattolica“ napsala, že Pius XII. nedokázal promluvit prorockým hlasem. Není to poněkud anachronistický soud? Měl papež jít 16. října 1944 do ghetta, stejně jako šel několik týdnů předtím do vybombardované čtvrti San Lorenzo?

 

Upřímně řečeno, židovská krev, která koluje v mých žilách, mě vede k tomu, abych preferoval papeže, který pomáhá mým židovským druhům přežít, před papežem, který koná okázalé gesto. Papež, který jde do vybombardované čtvrti, je papežem, který pláče pro oběti, koná gesto vřelosti a náklonnosti k městu, zatímco jeho přítomnost v ghettu by mohla být kontroverzní. Samozřejmě, ve zpětném pohledu může být řečeno cokoliv, dokonce – jak bylo napsáno – že by pro něj bylo správné, aby si lehl na koleje, aby zabránil vlakům v odjezdu. Ale já si myslím, že to jsou pošetilé soudy. A také, upřímně, kritizovat druhého za něco, co neudělal nikdo z vašich vlastních lidí, je trochu riskantní. Ve skutečnosti si nepamatuji, že by kdokoliv z představitelů antinacistického římského odporu šel do ghetta, nebo si lehl na koleje. Tyto diskuse opravdu postrádají umírněnost.

 

Pokud jde o kontroverzi uvnitř katolicismu, rabi David Dalin zašel tak daleko, že napsal, že Pius XII. je největší klacek, který mohou progresisté použít k útoku na tradicionalisty…

 

Nejvíce nepříjemný aspekt, ale pro mne evidentní (dokonce, i když se dívám zvenčí), je, že tato bitva v katolickém světě, která proti sobě staví postavy Jana XXIII. a Pia XII., není moc statečná, protože ji nikdo nevede otevřeně. Neexistuje žádná kniha nebo článek autoritativního představitele katolického světa, které by řekly jasně, Jan XXIII. ano a Pius XII. ne. Je to bitva vedená mezi řádky, pomocí subtilností. Pro mne je otázka jasná: Buď je někdo skutečně přesvědčen, že Pius XII. byl nacistickým komplicem, nebo jsou věci naopak tak, jak byly diskutovány v tomto rozhovoru, pak by jistí lidé měli pochopit, že tyto argumenty přispěly jen k pokračování černé legendy o tomto papeži. Měl bych podotknout: Věřím, že tato černá legenda se stává zastaralou. Pius XII. nebude papežem poznamenaným „damnatio memoriae.“

 

Proč to říkáte?

 

Právě z historického úhlu pohledu je důkazní materiál ve prospěch papeže tak silný a rozsáhlý, a nedostatek opačných důkazů tak křiklavý, že je tato ofenzíva proti Piu XII. předurčena k vyčerpání se.

 

Poslední otázka k postoji Pia XII. Jak je možné rekonstruovat povahu jeho tiché práce týkající se holocaustu?

 

Často jsem přemýšlel o Piu XII. a snažil se představit si, jaký typ osobnosti měl. Byl srovnáván s papežem Benediktem XV., papežem První světové války. Ale Druhá světová válka byla velmi odlišná. Jistěže byl Pacelli trýzněný člověk, který měl své pochyby. On sám se zabýval svým „mlčením“ v roce 1941. Ocitl se na hrozné křižovatce, která zpochybnila některá z jeho přesvědčení. Potom zde bylo dlouhé období po válce, do roku 1958, ve kterém pokračoval jako silný papež, přítomný, významný, rozhodný pro rekonstrukci Itálie v poválečném období. Možná byl nejdůležitějším papežem 20. století. Jistě byl mučen pochybnostmi. Ve věci svého mlčení, jak jsem řekl, o sobě pochyboval. Ale právě to ve mně vzbuzuje vědomí jeho velikosti.

 

Jedna věc, která mě oslovuje nejvíce. Jakmile bylo po válce, kdyby měl Pius XII. špatné svědomí, vychloubal by se svou prací na záchraně Židů. Ale to nikdy neudělal. Nikdy neřekl ani slovo. A mohl. Mohl o tom psát, mohl to říci. Ale neudělal to. Pro mne je to důkaz, jak solidní byl jeho charakter. Nebyl papežem, který by cítil potřebu se hájit. Pokud jde o soud o Piu XII., musím říci, že v mém srdci zůstává, co Robert Kempner, židovský právník německého původu a druhý žalobce v Norimberském procesu, napsal v roce 1964: „Jakékoliv propagandistické prohlášení církve proti Hitlerově vládě by bylo nejenom promyšlenou sebevraždou, ale také by urychlilo zabíjení daleko vyšších počtů Židů a kněží.“

 

Uzavírám: Dvacet let byly soudy o Piu XII. jednomyslné. Podle mého názoru tudíž na ofenzívě proti němu něco nehraje. A každý, kdo se odváží jej studovat s intelektuální poctivostí, musí začít přesně od tohoto bodu. Od těchto čísel, která nesedí dohromady.

Read Full Post »

Svatý otče Pio, nauč nás modlit se, zpovídat se a milovat mši svatou!

Nauč nás modlit se vytrvale, s důvěrou a pevnou nadějí,
navzdory roztržitosti, únavě a nechuti.
Nauč nás čisté modlitbě Božích dětí.

Nauč nás zpovídat se upřímně, s odvahou a rozhodností,
pravdivě, pravidelně, stále, trpělivě.
Pomoz nám najít nejlepšího zpovědníka,
ani nejmírnějšího, ani kolísavého,
ale toho pravého pro nás.
Nauč nás důvěřovat jeho radám jako radám Božím
a poslouchat je.

Nauč nás milovat mši svatou,
tak, aby se stala středem našich dní a našeho života,
a obětí naší lásky Otci.

V Ježíši Kristu, našem Pánu.

Amen.

Sv. Padre Pio z Pietrelciny

Sv. Padre Pio z Pietrelciny

Dnes, 23. 9. 2008, uplynulo 40 let od smrti svatého otce Pia z Pietrelciny, kapucína, který byl velkým zpovědníkem a dosud jediným stigmatizovaným katolickým knězem v dějinách.

Kardinál Tarcisio Bertone, státní sekretář Svatého stolce, dnes slavil mši svatou v San Giovanni Rotondo, kde sv. Pio strávil posledních 52 let svého života. Přitom oznámil, že papež Benedikt XVI. vykoná příští rok pouť k ostatkům otce Pia.

Všechny snímky a citáty otce Pia v tomto článku jsou převzaty ze stránky http://www.caccioppoli.com/

Pietrelcina, rodné město otce Pia

Pietrelcina, rodné město otce Pia

 

Mladý bratr kapucin

Mladý bratr kapucín

 

Při modlitbě

Při modlitbě

 

Nepochybuj o Boží pomoci! 

 

S růžencem

S růžencem

 

Modli se růženec často.
Stojí to tak málo
a má to tak velkou hodnotu!

 

U betléma

U betléma

 

Nakonec spočívá celá sázka našeho života v tomto Dítěti.
V něm nachází všechno svoji odpověď.
Bez něj je jen velká prázdnota.

 

Při mši svaté

Při mši svaté

 

Až mě Pán zavolá, řeknu mu:
Pane, budu čekat ve dveřích Ráje:
Vejdu až tehdy,
když uvidím vejít poslední z mých dětí.

 

Několik záběrů z poslední mše svaté otce Pia, den před smrtí, 22. 9. 1968:

 

Ve zpovědnici

Ve zpovědnici

 

Soustřeď se na ten nedostatek,
který ti nejvíce brání
spojit se s Bohem.

Přiznám se, že moc nestuduji nauku otce Pia.

Ale stačí mi podívat se na jeho fotografii…
a jsem připravený ke zpovědi.

Read Full Post »