Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘demokracie’

English version: Living within the truth: Religious liberty and Catholic mission in the new order of the world (with notes)

Oficiální překlad pořadatelů konference:

24. augusta 2010 sa v Spišskej Kapitule začalo XV. sympózium kánonického práva na Slovensku s medzinárodnou účasťou. Úvodný príspevok na tému „Žiť v pravde: Náboženská sloboda a poslanie katolíkov v novom poriadku sveta“ predniesol arcibiskup Denveru Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Prinášame plné znenie tejto prednášky:

„Tertulián raz výstižne povedal, že krv mučeníkov je semenom Cirkvi. Dejiny mu dali za pravdu. A Slovensko je ideálnym miestom na to, aby sme si dnes znovu pripomenuli jeho slová. Tu aj v iných krajinách strednej a východnej Európy katolíci trpeli 50 i viac rokov pod nacistickými a sovietskymi zločineckými režimami. Poznajú teda skutočnú cenu kresťanského svedectva zo svojej trpkej skúsenosti a tiež – nanešťastie – aj cenu zbabelosti, kolaborácie a sebaklamu zoči-voči zlu.

Chcel by som začať tým, že mnohí katolíci v Spojených štátoch amerických a v západnej Európe dnes jednoducho túto cenu nechápu. A zdá sa, že sa o to ani nesnažia. Výsledkom toho je, že mnohí z nich sú ľahostajní voči procesom v našej krajine, ktoré sociológovia označujú ako „sekularizácia“, no ktoré v praxi zahŕňajú odmietanie kresťanských koreňov a kresťanskej duše našej civilizácie.

Americkí katolíci nemajú totiž skúsenosť so systematickým útlakom, tak dôverne známu vašej Cirkvi. Je pravdou, že protikatolícke predsudky vždy zohrávali v živote Američanov istú úlohu. Táto náboženská bigotnosť pochádza v prvom rade z protestantskej kultúry, ktorá je v mojej krajine dominantná, a teraz aj od postkresťanských vládnucich tried. No to je niečo celkom iné, ako zámerné prenasledovanie. Vo všeobecnosti sa katolíkom v USA darilo. Dôvod je jednoduchý. Amerika mala vždy široké kresťanské a náboženstvu naklonené morálne základy a naše verejné inštitúcie boli založené ako nie náboženské, no zároveň nie protináboženské.

V jadre americkej skúsenosti je inštinktívny „biblický realizmus“. Z nášho protestantského dedičstva sme vždy – aspoň doteraz – chápali dve základné veci. Po prvé, že hriech je reálny a že moc a prosperita môžu mužov i ženy skaziť. Po druhé, že „Boží štát“ je niečo celkom iné ako „ľudský štát“ a máme byť obozretní, aby sme ich nezmiešavali.

Alexis de Tocqueville vo svojej Demokracii v Amerike napísal: „Tyraniu možno uplatňovať bez viery, ale slobodu nie…“. Nuž „čo sa stane s ľudom, ktorý je sám svojím pánom, ak neposlúcha Boha?“

Zakladateľmi Ameriky boli rôzne skupiny praktizujúcich kresťanov a osvieteneckých deistov. No temer všetci boli naklonení náboženskej viere. Boli presvedčení, že slobodní ľudia nemôžu ostať slobodnými bez náboženskej viery a cností, ktoré ju podporujú. Usilovali sa udržať Cirkev a štát oddelené a autonómne. No ich dôvody boli celkom odlišné od revolučnej agendy v Európe. Zakladatelia Ameriky nezmiešavali štát a občiansku spoločnosť. Neželali si, aby bol verejný život radikálne sekularizovaný. Ich zámerom nebolo „vymknúť“ náboženstvo z verejných záležitostí. Naopak, chceli zaistiť občanom slobodu prežívať svoju vieru verejne a aktívne, a svojím náboženským presvedčením prispievať k budovaniu spravodlivej spoločnosti.

Samozrejme je potrebné pripomenúť, že existujú i ďalšie veľké rozdiely medzi americkými a európskymi skúsenosťami. Európa trpela tými najhoršími vojnami a tyranskými režimami v ľudskej histórii. Spojené štáty, naopak, nezažili na svojej pôde vojnu už 150 rokov. Američania nemajú skúsenosť s bombardovaním miest či s kolapsom spoločnosti, a majú len malé skúsenosti s chudobou, politickými ideológiami a hladom. V dôsledku minulosti sú mnohí Európania poznačení svetským zameraním a pesimizmom, ktoré sú veľmi odlišné od optimizmu charakterizujúceho americkú spoločnosť. No tieto rozdiely nič nemenia na skutočnosti, že naše cesty do budúcnosti teraz konvergujú. Dnes, v období globálneho prepojenia, sú výzvy, ktorým čelia katolíci v Amerike temer rovnaké ako v Európe: čelíme agresívne sekulárnej politickej vízii a konzumnému ekonomického modelu, ktorý v praxi ústi do nového druhu štátom podporovaného ateizmu, hoci to nemusí byť explicitný zámer.

Objasním to ešte z inej strany: svetonáhľad vychádzajúci z osvietenstva, ktorého dôsledkom bol vznik veľkých zločineckých ideológií minulého storočia, je ešte stále veľmi živý. Jeho jazyk je jemnejší, jeho úmysly sa javia príjemnejšie a jeho tvár priateľskejšia. No jeho základný motív sa nezmenil – sen o vybudovaní spoločnosti bez Boha; svet, kde sú muži a ženy úplne sebestační a uspokojujú svoje potreby a túžby pomocou vlastnej vynaliezavosti.

Takáto vízia predpokladá jasne „postkresťanský” svet, riadený racionalitou, technológiou a kvalitným sociálnym inžinierstvom. Náboženstvo má v tomto pohľade na svet svoje miesto, ale iba ako individuálny doplnok života. Ľudia sú slobodní uctievať si a veriť čokoľvek chcú, pokiaľ si svoju vieru nechajú pre seba a neodvážia sa vnášať svoje náboženské výstrednosti do činnosti vlády, do ekonomiky či kultúry.

Nuž, na prvý pohľad to môže vyzerať ako rozumný spôsob organizovania modernej spoločnosti, ktorá zahŕňa široké spektrum etník a kultúrnych tradícií, rozdielnych filozofií života i prístupov k životu.

No ihneď nám udrú do očí dva detaily.

Prvý – „sloboda uctievania” nie je vôbec to isté ako „náboženská sloboda“. Náboženská sloboda zahŕňa právo modliť sa, vyučovať, zhromažďovať sa, organizovať a angažovať sa verejne v spoločnosti a v jej problémoch, či už ako jednotlivci alebo ako celé spoločenstvo viery. To je klasické chápanie občianskeho práva na „slobodné praktizovanie“ svojho náboženstva podľa prvého dodatku Ústavy Spojených štátov. Vyplýva to tiež jasne z čl. 18 Všeobecnej deklarácie ľudských práv. V protiklade s tým je idea slobody uctievania oveľa chudobnejšia a užšia.

Druhý detail – ako sa dá osvietenecká rétorika sekulárnej tolerancie zladiť s aktuálnou skúsenosťou verných katolíkov v Európe a Severnej Amerike v posledných rokoch?

V Spojených štátoch, kde je stále 80 percent kresťanov, z ktorých mnohí praktizujú svoje náboženstvo, sa vládne inštitúcie čoraz viac snažia diktovať, ako majú služobníci Cirkvi vykonávať svoju službu a nútia ich konať aktivity, ktoré zničia ich katolícku identitu. Boli tiež snahy odrádzať od hlásania niektorých katolíckych presvedčení, alebo ich kriminalizovať ako „nenávistné“. Naše súdy a legislatíva teraz bežne robia kroky poškodzujúce manželstvo a rodinný život a usilujú sa vyčistiť verejný život od kresťanských symbolov a znakov vplyvu.

V Európe vidíme podobné trendy, hoci sú poznačené otvorenejším pohŕdaním kresťanstvom. Cirkevní predstavitelia boli v médiách a dokonca i pred súdom obviňovaní iba za to, že hlásali katolícke učenie. Pred niekoľkými rokmi, ako si mnohí z vás spomínajú, jeden z vedúcich katolíckych politikov našej generácie, Rocco Buttiglione, nedostal jeden z vedúcich postov v Európskej únii pre svoje katolícke presvedčenie.

Začiatkom tohto leta sme boli svedkami takej pomstychtivej nevraživosti na tomto kontinente, aká tu nebola od čias nacizmu a sovietskych policajných metód. Do arcibiskupského paláca v Bruseli vtrhli agenti; biskupi boli zadržaní a vypočúvaní deväť hodín bez náležitého procesu; ich súkromné počítače, mobilné telefóny a súbory boli zadržané. Dokonca hroby zomrelých príslušníkov Cirkvi boli počas záťahu porušené. Pre väčšinu Američanov by takýto druh zámerného verejného poníženie cirkevných predstaviteľov bol urážkou a zneužitím štátnej moci. A to nie pre cnosti alebo viny ktorých nositeľmi sú špeciálne cirkevní predstavitelia, veď my všetci máme povinnosť poslúchať spravodlivé zákony. Skôr ide o urážku, pretože občianska autorita svojou tvrdosťou ukazuje neúctu voči viere a veriacim, ktorých týchto predstavitelia reprezentujú. Tvrdím nasledovné: toto nie je akcia vlády, ktorá hľadí na Katolícku cirkev ako na dôležitého partnera vo svojich plánoch pre 21. storočie. Práve naopak. Tieto udalosti naznačujú objavujúcu sa systematickú diskrimináciu Cirkvi, ktorá sa už zdá byť neodvratná.

Dnešní zástancovia sekularizmu sa poučili z minulosti. Vo svojej bigotnosti sú vynachádzavejší; vo verejných vzťahoch sú elegantnejší; vo svojom úsilí vylúčiť Cirkev a individuálnych veriacich z ovplyvňovania morálneho života spoločnosti sú inteligentnejší. V nasledujúcich desaťročiach sa kresťanstvo stane vierou, ktorá sa bude čoraz menej slobodne vyjadrovať na verejnom fóre. Spoločnosť, kde sa viere bráni v nekompromisných verejných vyjadreniach, je spoločnosťou, ktorá si zo štátu vytvorila modlu. A keď sa štát stane modlou, muži a ženy jej budú ponúknutí ako obeta.

Kardinál Henri de Lubac raz napísal, že „nie je pravda… že človek nemôže usporiadať svet bez Boha. Pravdou je, že bez Boha môže [človek] usporiadať len taký svet, ktorý bude proti človeku. Exkluzívny humanizmus je nehumánny humanizmus.“

Západ sa teraz plynule posúva k novému „nehumánnemu humanizmu”. A ak chce Cirkev poctivo na tento trend odpovedať, musíme čerpať z lekcií, ktoré sa vaše cirkvi naučili počas totalitarizmu.

Katolícky odpor voči týmto trendom musí byť založený na Kristových slovách: „Pravda vás oslobodí“ . Takáto viera vám dala vhľad do povahy totalitných režimov. Pomohla vám nájsť nové spôsoby nasledovania Krista. Keď som si pri príprave tohto prejavu znovu čítal slová českej vedúcej osobnosti Václava Havla, bol som zasiahnutý hlbokým kresťanským humanizmom jeho myšlienky „žiť v pravde“. Dnešní katolíci musia vidieť svoje učeníctvo a svoje poslanie práve v tomto: „žiť v pravde“.

Žiť v pravde znamená žiť podľa Ježiša Krista a Božieho slova vo Svätom písme. Znamená to ohlasovať pravdu kresťanského evanjelia nielen slovami, ale aj príkladom. Znamená to žiť každý deň a každú chvíľu z neochvejného presvedčenia, že Boh žije a jeho láska je hybnou silou ľudských dejín i každého opravdivého ľudského života. Znamená to, že pravdy Vyznania viery sú hodné toho, aby sa pre ne trpelo a zomieralo.

Žiť v pravde tiež znamená hovoriť pravdu a pomenúvať veci ich pravými menami. A to značí odhaľovať lži, podľa ktorých sa niektorí ľudia snažia prinútiť žiť ostatných.

Dve najväčšie lži dnešného sveta sú tieto: po prvé, že kresťanstvo malo relatívne malý vplyv na rozvoj západnej kultúry; a po druhé, že západné hodnoty a inštitúcie môžu byť trváce aj bez toho, že by boli založené na kresťanských morálnych princípoch.

Prv, ako budem hovoriť o týchto dvoch nepravdách, by sme sa mali na chvíľu zastaviť a porozmýšľať o zmysle histórie.

História nie je totiž len poznaním faktov. História je aj istou formou spomienky a spomienka je základným kameňom sebaidentity. Fakty bez významového rámca sú neužitočné. Jedinečný duch a zmysel západnej civilizácie sa nedá pochopiť bez dvadsiatich storočí kresťanského prostredia, v rámci ktorého vznikal. Ľudia, ktorí nepoznajú svoju vlastnú históriu, nepoznajú seba samých. Sú to ľudia odsúdení k opakovaniu chýb svojej minulosti, pretože nemôžu vidieť, čo si od nich vyžaduje prítomnosť – ktorá vždy vyrastá z minulosti.

Ľudia, ktorí zabudli, kto sú, sú oveľa ľahšie manipulovateľní. Orwell túto myšlienku zdramatizoval vo svojej slávnej novele 1984, použijúc obraz „pamäťovej diery“. Dnes sú dejiny Cirkvi a dedičstvo západného kresťanstva tlačené do takejto pamäťovej diery. To je prvá lož, ktorej musíme čeliť.

Zľahčovanie kresťanskej minulosti Západu sa niekedy robí s dobrým úmyslom, v snahe podporiť pokojné spolužitie v pluralistickej spoločnosti. No oveľa častejšie sa robí s cieľom marginalizovať kresťanov a neutralizovať verejné svedectvo Cirkvi.

Cirkev musí pomenovať túto lož a bojovať proti nej. Byť Európanom alebo Američanom znamená byť dedičom hlbokej kresťanskej syntézy gréckej filozofie a umenia, rímskeho práva a biblických právd. Táto syntéza umožnila zrod kresťanského humanizmu, ktorý je základom všetkých západných civilizácií.

Tu by sme mohli spomenúť nemeckého luteránskeho vzdelanca a pastora Dietricha Bonhoeffera. V mesiacoch, ktoré vyústili do jeho zdržania gestapom v roku 1943, napísal tieto slová: „Jednota Západu nie je len ideou, ale je historickou realitou, ktorej univerzálnym základom je Kristus“ .

Naše spoločnosti na Západe sú kresťanské od ich zrodu a ich prežitie závisí od pretrvania kresťanských hodnôt. Naše hlavné zásady a politické inštitúcie sú do veľkej miery založené na morálke evanjelia a na kresťanskom pohľade na človeka a vládnutie. Hovoríme tu nielen o kresťanskej teológii a náboženských myšlienkach. Hovoríme o ukotvení našich spoločností – o vláde zástupcov (ľudu) a oddelení moci; o slobode náboženstva a svedomia; a čo je najdôležitejšie, o dôstojnosti ľudskej osoby.

Z tejto pravdy o esenciálnej jednote Západu vyplýva, ako si to všimol i Bonhoeffer, že ak odstránime Krista, odstránime jediný spoľahlivý základ našich hodnôt, inštitúcií i nášho spôsobu života.

To značí, že sa nesmieme vzdať našej histórie kvôli nejakej povrchnej obave, aby sme neurazili svojich nekresťanských susedov. Napriek rečiam „nových ateistov“ nikde na Západe neexistuje nebezpečenstvo, že by kresťanstvo bolo ľuďom vnucované násilím. Jedinými „konfesionálnymi“ štátmi vo svete sú dnes tie, ktoré sú riadené buď moslimami alebo ateistickými diktátormi – režimy, ktoré odmietli západnú kresťanskú vieru v individuálne práva a rovnováhu moci.

Chcel by som tiež argumentovať, že obrana západných ideálov je jedinou ochranou, ktorú máme my a naši susedia proti upadnutiu do novej formy represie – či už v rukách islamských extrémistov, alebo sekulárnych technokratov.

No ľahostajnosť voči našej kresťanskej minulosti prispieva i k ľahostajnosti voči obrane našich hodnôt a inštitúcií v prítomnosti. A to ma privádza k druhej veľkej lži, ktorou dnes žijeme – lži, že neexistuje nemenná pravda.

Relativizmus je teraz občianskym náboženstvom a verejnou filozofiou Západu. Opäť sa môže zdať, že argumenty pre tento náhľad sú presvedčivé. Na základe pluralizmu moderného sveta sa môže javiť zmysluplné, že spoločnosť chce potvrdiť, že žiadny jednotlivec, ani skupina nemá monopol na pravdu; to, čo jeden človek považuje za dobré a žiaduce, iný nemusí; a preto musia byť všetky kultúry a náboženstvá rešpektované ako rovnako hodnotné.

V praxi však môžeme vidieť, že bez viery v pevné morálne princípy a transcendentné pravdy, sa naše politické inštitúcie a jazyk stanú nástrojmi v službe nového barbarstva.

V mene tolerancie začíname tolerovať najhrubšiu netoleranciu; úcta voči iným kultúram začína diktovať zneuctenie našej vlastnej kultúry; zásada „ži a nechaj žiť“ ospravedlňuje život silných na úkor slabých.

Táto diagnóza nám pomáha pochopiť jednu z hlavných dnešných nespravodlivostí Západu – zločin potratu.

Uvedomujem si, že legalizácia potratu je súčasťou dnešného práva v temer každom štáte na Západe. V niektorých prípadoch táto legalizácia odráža vôľu väčšiny a je presadzovaná zákonnými a demokratickými prostriedkami. Uvedomujem si tiež, že mnohí ľudia, dokonca i v Cirkvi, považujú za divné, že pre katolíkov v Amerike je posvätnosť nenarodeného života stále centrálnou témou ich verejného svedectva.

Dovoľte mi objasniť, prečo som presvedčený, že potrat je kľúčovou témou našej doby.

Po prvé, pretože potrat je tiež o tom, či žijeme v pravde. Právo na život je základom každého iného ľudského práva. Ak toto právo nie je nedotknuteľné, potom žiadne právo nemôže byť garantované.

Alebo, povedané na rovinu: vražda je vražda, bez ohľadu na to, aká malá je obeť.

A tu je ďalšia pravda, ktorú ešte mnohé osoby v Cirkvi plne neuznali: ochrana života pred narodením i hneď po narodení bola ústredným prvkom katolíckej identity už od apoštolských čias.

Znovu opakujem: od najstarších čias Cirkvi „byť katolíkom“ znamená odmietať sa akýmkoľvek spôsobom podieľať na zločine potratu – či už snahou o potrat, jeho vykonaním, alebo umožnením tohto zločinu svojou činnosťou alebo nečinnosťou v politickej alebo právnej sfére. No znamenalo to ešte viac: Byť katolíkom znamenalo ozývať sa proti všetkému, čo uráža svätosť a dôstojnosť života, ako ju zjavil Ježiš Kristus.

Už v najranejších dokumentoch cirkevných dejín možno nájsť toho doklady. V našej dobe, keď je svätosť života ohrozovaná nielen potratmi, vraždami novorodencov či eutanáziou, ale aj embryonálnym výskumom a eugenickými pokusmi o odstránenie slabých, postihnutých a chorľavých starých ľudí – sa tento aspekt katolíckej identity stáva pre naše nasledovanie Krista čoraz dôležitejší.

Môj dôvod prečo spomínam potraty je tento: ich rozšírené akceptovanie na Západe nám ukazuje, že bez základu v Bohu alebo vo vyššej pravde sa naše demokratické inštitúcie veľmi ľahko môžu stať zbraňami proti našej vlastnej ľudskej dôstojnosti.

Naše najdrahšie hodnoty nemožno brániť len pomocou rozumu, alebo iba pre ne samé. Ich oprávnenie nie je samo osebe zrejmé, ani nespočíva v nich samých.

Neexistuje inherentný logický alebo utilitaristický dôvod, prečo by spoločnosť mala rešpektovať práva ľudskej osoby. Ešte menej dôvodov existuje preto, aby sa uznávali práva tých, ktorých život predstavuje pre druhých bremeno, ako je to v prípade dieťaťa v lone matky, nevyliečiteľne chorého, či mentálne postihnutého.

Ak ľudské práva nepochádzajú od Boha, potom sú ponechané na ľubovôľu mužov a žien. Štát existuje, aby bránil práva človeka a napomáhal jeho prosperitu. Štát nikdy nemôže byť zdrojom týchto práv. Keď si štát osobuje takúto moc, aj demokracia sa môže stať totalitnou.

Veď čo iné je legalizovaný potrat ako istá formy intímneho násilia, zahaleného do šatu demokracie? Túžbe silného po moci je daná sila zákona zabiť slabého.

Práve tam dnes na Západe smerujeme. A boli sme tam už prv. Slováci a mnohí ďalší obyvatelia strednej a východnej Európy to už prežili.

Už som tu naznačil, že náboženská sloboda Cirkvi je dnes ohrozená takým spôsobom, ako od nacistickej a komunistickej éry ešte nebola. Verím, že teraz už lepšie chápeme prečo.

Richard Waever, americký vedec a sociálny filozof píšuci v 60-tych rokoch, povedal: „Som pevne presvedčený, že relativizmus musí napokon viesť k režimu sily.“

Mal pravdu. Existuje istý druh „vnútornej logiky“, ktorá vedie relativizmus k represii. To vysvetľuje paradox, prečo západné spoločnosti verejne vyhlasujú toleranciu a rešpektovanie odlišnosti, zatiaľ čo agresívne podkopávajú a trestajú život podľa katolíckej náuky. Náuka o tolerancii nemôže tolerovať vieru Cirkvi, že niektoré myšlienky a správanie nemôžu byť tolerované, pretože nás dehumanizujú. Náuka, že všetky pravdy sú relatívne, nemôže pripustiť, že niektoré pravdy nesmú byť takými.

Katolícke presvedčenia, ktoré najviac dráždia ortodoxných západniarov sú tie, ktoré sa týkajú potratu, sexuality a manželstva muža a ženy. To nie je náhoda. Tieto kresťanské presvedčenia vyjadrujú pravdu o ľudskej plodnosti, o jej význame a určení.

Tieto pravdy sú chápané ako podvratné vo svete, ktorý by rád veril, že Boh nie je nutný a že ľudský život nemá vnútorné zameranie alebo cieľ. Cirkev treba trestať, lebo napriek všetkým hriechom a slabosti svojich ľudí, je stále nevestou Ježiša Krista; stále je zdrojom krásy, zmyslu a nádeje, ktorá odmieta zomrieť – a stále je najpresvedčivejšou a najnebezpečnejšou kacírkou nového svetového poriadku.
Dovoľte mi zhrnúť, čo som povedal:

Môj prvý bod: myšlienky majú svoje dôsledky. A zlé myšlienky majú zlé dôsledky. Dnes žijeme vo svete, ktorý je pod nadvládou niektorých veľmi deštruktívnych myšlienok. Najhoršia je tá, že muži a ženy môžu žiť tak, akoby na Bohu nezáležalo a akoby Boží Syn nikdy nechodil po tento zemi. Výsledkom takejto nesprávnej predstavy je to, že je napádaná sloboda Cirkvi vykonávať svoje poslanie. Musíme pochopiť, prečo je to tak, a musíme proti tomu niečo urobiť.

Môj druhý bod je prostý: už si nemôžeme dovoliť viesť diskusie o sekularizácii – ktorá v skutočnosti znamená vymazanie kresťanstva z našej kultúrnej pamäte – ako by to bol iba problém intelektuálov. Vytváranie „novej Európy“ a „budúcej Ameriky“ z iných koreňov ako sú reálne fakty našich kresťansky formovaných dejín bude mať škodlivé dôsledky pre každého skutočného veriaceho.

Nesmieme a nemali by sme sa vzdať namáhavej snahy o poctivý dialóg. Práve naopak. Cirkev sa vždy musí usilovať o priateľstvo, nachádzať oblasti na dohodu a cesty k pozitívnym, rozumným argumentom vo verejnom priestore. Ale je hlúpe očakávať vďačnosť, či aspoň rešpekt od predstaviteľov dnešných vládnucich a kultúrnych tried. Naivná neopatrnosť nie je evanjeliovou cnosťou.

Pokušením každého obdobia Cirkvi boli snahy vychádzať zadobre s cisárom. A to je vonkoncom správne: Písmo nám hovorí, že máme rešpektovať svojich predstaviteľov a modliť sa za nich. Máme mať zdravú lásku ku krajine, ktorú nazývame svojím domovom. No nikdy nemáme dávať cisárovi to, čo patrí Bohu. Najskôr musíme poslúchať Boha; povinnosti voči politickým autoritám sú až na druhom mieste. Nemôžeme spolupracovať so zlom bez toho, aby sa postupne nestalo i naším zlom. Toto je najživšia trpká lekcia 20. storočia. A je to lekcia, z ktorej sme sa – ako dúfam – poučili.

To ma privádza k tretiemu a poslednému dnešnému bodu: žijeme v čase, keď je Cirkev vyzvaná, aby sa stala veriacim spoločenstvom odporu. Musíme pomenúvať veci ich pravými menami. Musíme bojovať proti zlu, ktoré vidíme. A najdôležitejšie je to, že sa nesmieme klamať mysliac si, že keď budeme nasledovať hlasy sekularizmu a odkresťančovania, môžeme akosi veci uľahčiť alebo zmeniť. Iba Pravda môže človeka urobiť slobodným. Preto musíme byť apoštolmi Ježiša Krista a vtelenej Pravdy.

Čo to teda znamená pre nás ako jednotlivých učeníkov? Dovoľte, aby som na záver dal zopár návrhov.

Môj prvý návrh pochádza opäť od významného svedka proti pohanstvu Tretej ríše, Dietricha Bonhoeffera: „Obnova západného sveta spočíva iba v duchovnej obnove Cirkvi, ktorá ju povedie k nasledovaniu vzkrieseného a živého Ježiša Krista.“

Svet naliehavo potrebuje znovuprebudenie Cirkvi v našich činoch a v našom verejnom i súkromnom svedectve. Svet potrebuje každého z nás, aby dospel k hlbšej skúsenosti nášho vzkrieseného Pána, v spoločnosti našich spoluveriacich. Obnova Západu závisí do veľkej miery od našej vernosti Ježišovi Kristovi a jeho Cirkvi.

Musíme skutočne veriť tomu, čo hovoríme, že veríme. Potom to musíme dokázať svedectvom svojho života. Musíme byť tak presvedčení o pravdách Vyznania viery, že sme zapálení pre to, aby sme žili týmito pravdami, milovali a bránili tieto pravdy až do takej miery, že to bude pre nás nepohodlné a spôsobí nám to utrpenie.

Sme vyslancami živého Boha vo svete ktorý smeruje k zabudnutiu na neho. Našou úlohou je urobiť Boha skutočným; byť tvárou jeho lásky; ponúkať mužom a ženám dneška dialóg spásy.

Lekcia 20. storočia spočíva v tom, že neexistuje „lacná“ láska. Boh, v ktorého veríme – ten Boh, ktorý miloval svet tak, že poslal svojho jediného Syna, aby zaň trpel a zomrel – od nás požaduje, aby sme žili rovnako odvážnym, obetavým spôsobom života, aký nám ukázal Ježiš Kristus.

Forma Cirkvi a forma každého kresťanského života má podobu kríža. Naše životy sa musia stať liturgiou, sebaobetovaním, ktoré stelesňuje Božiu lásku a obnovuje svet

Veľkí slovenskí mučeníci minulosti to vedeli. A udržiavali tieto pravdy živé, keď trpké bremeno nenávisti a totalitného režimu doliehalo na váš ľud. Myslím teraz zvlášť na vašich hrdinských biskupov, blahoslaveného Vasiľa Hopku a Pavla Gojdiča, a na hrdinskú sestru Zdenku Schelingovú.

Musíme si toto nádherné posolstvo sestry Zdenky vziať viac k srdcu:
„Moja obeta, moja svätá omša sa teraz iba začína. Od Pánovho oltára idem k oltáru svojej práce. Všade musím vedieť pokračovať v obeti oltára… Krista musíme vyznávať svojím životom, prinášať mu svoju vôľu ako obetu i krotenie svojich zmyslov a srdca.“

Zvestujme Ježiša Krista so všetkou silou nášho života. A pomáhajme si navzájom, nech to stojí čokoľvek, aby sme – keď budeme skladať účty nášmu Pánovi – boli pripočítaní medzi verných a odvážnych, a nie zbabelých alebo uhýbavých, alebo takých, ktorí robia kompromisy, až pokým z ich vlastného presvedčenia neostane nič; ani nie medzi takých, ktorí mlčali, keď mali hovoriť tie správne slová v správnom čase. Vďaka. A nech Vás Boh žehná.“

Preklad: Mária Spišiaková

Zdroj: Blog prof. Dudy

Read Full Post »

Co se to stalo na 21. kongresu ODS, který proběhl o uplynulém víkendu? Podívejte se na některé z nominačních projevů, které zazněly na kongresu a nepochybně na to přijdete sami.

VÍTĚZ: Petr Nečas – předseda

1. část:

2. část:

VÍTĚZKA: Miroslava Němcová – 1. místopředsedkyně

1. část:

2. část:

PORAŽENÝ: David Vodrážka – kandidát na 1. místopředsedu

(Ano, jeho projev opravdu trval jen minutu a tři čtvrtě.)

VÍTĚZ: Alexandr Vondra – místopředseda

PORAŽENÝ: Martin Kuba – kandidát na místopředsedu

(Martin Kuba se nestal jedním ze 4 místopředsedů, ale byl alespoň zvolen do čtyřicetičlenné výkonné rady.)

1. část:

2. část:

V rozdílech mezi projevy úspěšných a neúspěšných kandidátů lze najít více schémat, ale pojďme si pojmenovat to nejjednodušší a nejprvoplánovější: Vyhráli ti, kteří volební výsledek pochopili jako katastrofu a vážné varování pro stranu. Proto logicky zvolili alarmující rétoriku. Prohráli ti, kteří si situaci vyložili především jako ohrožení své osoby a nebezpečí pro stranu jako celek nebyli schopni vnímat. Jejich projevy byly bagatelizující a sebeobhajující. (Sluší se dodat, že Vodrážkův výstup nebyl ani tím – byla to promluva člověka, který žije mimo realitu a vůbec nechápe, co se děje.)

ODS ukázala, co teď musí udělat také ostatní neúspěšné strany, tedy především ČSSD, KDU-ČSL a Zelení: Nebát se upřímné, nekompromisní sebereflexe, neplýtvat energií na sebeobhajobu (jak to dosud asi nejhůře ze všech demonstroval Cyril Svoboda) a odhodlat se k rozhodné nápravě.

Jsem posledním, kdo by trpěl iluzemi. Nově zvolené vedení ODS (mimochodem, mezi šesti nejvýše postavenými funkcionáři jsou teď čtyři moraváci) nepovažuji za nebesy seslanou legii andělů. Ti lidé mají své nemalé problémy a nesdílím příliš nadšení médií, která je staví do příkrého protikladu s vedením dosavadním. Ale přináší poselství, že strana naslouchá voličům. Dále nepochybně vytvoří nový odstín politiky ODS, výrazně odlišný od toho předchozího. A konečně pěkně ilustrují silnou stránku naší největší pravicové strany – má lidi! ODS netrpí personální nouzí, je plná vysoce kvalifikovaných osobností. To není špatná zpráva pro nás, ctitele osobní svobody.

Lidovci, socialisté, slyšíte ten vzkaz?

Pohádka Princové jsou na draka, píseň Hlupáku najdu tě:

Read Full Post »

Oslík: Lukáš Novák zveřejnil na svém blogu tuto reakci na hromadný dopis Michaely Šojdrové, který jsem jako signatář její petice dostal i já. Ačkoliv nebudu reagovat na stejný dopis, rád bych též za sebe napsal text velmi podobný tomu Lukášovu, jen obsáhlejší a s více argumenty. Vzhledem k pracovnímu vytížení to již pravděpodobně do voleb nestihnu (je třeba hledat události, citace…) a proto se souhlasem autora přebírám alespoň tento článek. Připojuji se k jeho názoru, že čtyři roky mimo parlament by KDU-ČSL prospěly. Navíc osobně považuji za omyl celou křesťansko-demokratickou ideu jako takovou a evropský křesťansko-demokratický projekt podle mého soudu z větší části selhal. To vše lze myslím přesvědčivě doložit

Lukáš Novák

Lukáš Novák

Lukáš Novák: Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj (zatím se ji nepodařilo doručit, paní poslankyně má plnou schránku):

Vážení,

oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.

Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.

Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.

Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.

Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.

Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.

S úctou a nadějí

Vaše Michaela Šojdrová v.r.

Vážená paní Šojdrová,

Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.

Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.

Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.

Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.

Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.

Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.

S pozdravem,

Lukáš Novák

*****

Související články:

Proč jeden katolický kněz nebude volit KDU-ČSL

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Zde je jedna otevřená reakce na hromadný email rozeslaný některým kněžím, který uvádí několik důvodů, proč volit KDU-ČSL. Mail obsahuje malý obrázek v příloze porovnávající některé body programu KDU-ČSL se stranami TOP09 a Věci Veřejné plus odkaz na video na této internetové adrese, v němž se kandidát za TOP09 MUDr. Roman Šmucler nepokrytě vyjadřuje pro zachování stávající praxe legálních umělých potratů. Pisatel mailu dopředu vyjadřuje vděčnost za případné sdělení těchto důvodů věřícím. Uveden byl i tento citát z knihy P. Špidlíka „Po Tvých stezkách“: „Katolík je povinen se voleb zúčastnit a dát hlas jen těm stranám a osobám, od kterých může očekávat, že se zastanou práv církve, víry i mravnosti. Jiné ohledy, politické, hospodářské, národnostní se musejí podřídit vyšším zájmům, věčné spáse duší.“

Vážený pane tajemníku,

nevím, kde jste obdržel emailové adresy kněží, ale když už jsme v kontaktu, budu s dovolením reagovat.

S citátem P. Špidlíka (jehož autenticitu jsem neověřoval, předpokládám Vaši důvěryhodnost) souhlasím v tomto smyslu: Pokud existuje strana, od které lze očekávat, že se zastane práv církve, víry i mravnosti a která zároveň nemá program, který se zdá být pro zemi škodlivý v důležitých sekulárních oblastech, měl by katolík k volbám jít a tuto stranu aktivně podpořit.

Přesto reaguji na Váš email kriticky. Proč? Hlavní myšlenka či shrnutí celého mého textu by se dala formulovat takto: „Hájit křesťanské hodnoty“ není úplně to samé, jako je „občas symbolicky připomenout, a to hlavně před volbami“.

Já a řada jiných věřících máme pocit, že až na světlé výjimky, jako je paní Šojdrová apod., platí pro KDU bohužel hlavně to druhé. Nelze – zdá se – očekávat, že by se KDU byla ochotná kvůli nějakým křesťanským hodnotám prát natolik, že by kvůli nim byla připravená vzdát se účasti na vládě a pohrozila odchodem do opozice, případně ho i uskutečnila. Po pár eventuelních připomínkách „pro forma“, ve kterých se navíc často téma přirozeně-právní chybně prezentuje jako téma náboženské, KDU zpravidla stejně nakonec ustoupí („prostě to nejde, no, musíme být realisté“).

Je to zajisté dobrá strana s dobrou základnou a ještě lepším základem. Jenomže jde o to, co se na tom základu staví na státní úrovni. Je-li tomu tak, jak jsem psal, nabízí se i poctivému věřícímu otázka, jestli se nedívat nakonec jen na to, která strana má program dobrý ne hodnotově, ale PRAKTICKY – a tady už se rýsuje možností více. Přinejmenším čistě teoreticky. Tolik na vysvětlenou, kde se v katolících bere „překvapivá“ otázka „Proč zrovna KDU?“.

Pocházím z lidovecké rodiny a kdybych se tady v cizině včas přihlásil k registraci, možná bych KDU i volil. Přece jen si ještě pořád v koutku srdce myslím, že je to (dodávám: naneštěstí!) to nejlepší, co je u nás k mání. Nebo jinými slovy a možná přesněji: Že by bylo přece jenom dobré, aby KDU v parlamentu byla (pozor, neříkám ve vládě, i když je to v praxi bohužel takřka automaticky spojeno).

Ale mám-li být úplně upřímný, jsem rád, že jsem o nutnosti relativně brzy se registrovat nevěděl a že tak nemusím řešit těžké dilema, zda k volbám jít nebo ne, a pokud ano, tak koho volit. Protože když čtu, že KDU podle pana Svobody sdílí s ČSSD „větší příchylnost k Evropské unii“ (jejíž nepříchylnost ke křesťanství je všeobecně známa), že vylučuje jen koalici s komunisty a že se tudíž – rozuměj – bude bez uzardění ochotná podílet na hrozící vládě pana Paroubka, bylo by to rozhodování opravdu ukrutný vnitřní boj a námaha. A jsem rád, že mohu ušetřenou energii věnovat jiným věcem.

A ještě jedna věc: Kdo je nyní volebním lídrem kandidátky KDU-ČSL v Praze? Paní Jana Hybášková, předsedkyně jakési Evropské demokratické strany, která podle informací na internetu nechce používat termín „rodinná politika“, protože si za tím lidé většinou představují prý jen rodinu s třemi a více dětmi (vskutku, hrůza hrůzoucí! Větší strašení než Kalouskova složenka! Viz tato Zpráva ze setkání s Janou Hybáškovou, pokud obsah nebyl dodatečně změněn). Odkud sama tato domněnka pramení, je mi záhadou. Nabízí se nepříliš povzbudivé hypotézy. Tak trochu potvrzené skutečností, že si paní Hybášková zřejmě neuvědomuje, že jí proklamovaná „pro-populační“ politika je pro-populační pouze tehdy, když podporuje právě vznik rodin s třemi a více dětmi, protože jedno nebo dvě děti připadající na rodinu populační stabilitu, jak známo, nezaručí.

Ale hlavně: Poslal jste mi (nám) odkaz na video, na němž si kandidát za TOP09 pochvaluje liberální postoj této strany k umělým potratům. Máme volit KDU mj. proto, že ona je jasně proti legální možnosti umělého potratu. Jenže paní Hybášková hlasovala v Evropském parlamentu pro zprávu, jejímž autorem je italský komunista Giusto Catania a která pojednává o případech porušování základních práv v EU. Tato zpráva ovšem zároveň propaguje potraty a registrované partnerství osob stejného pohlaví v celé EU, vyzývá členské státy, aby zajistily, že ženy budou moci plně požívat svých práv, a aby zavedly přiměřenou sexuální výchovu, „důvěrné“ informační a poradenské služby a usnadnily přístup k antikoncepčním metodám  (Rezoluce EU proti životu a rodině). Rozhovor paní Hybáškové pro Český rozhlas, kde se zvídavý katolík dozví mnohé, je na této adrese. A co se píše na webu GayNet.cz? „Evropské rozvody, státní podpora feministickým organizacím, kvóty pro ženy, mezinárodně uznané právo na potrat, registrované partnerství a sexuální výchova – toť vskutku pozoruhodný program lídra KDU-ČSL v hradeckém kraji (teď už v Praze, pozn. autor) Jany Hybáškové.“

Jistě, paní Hybášková i pan Svoboda ujišťují, že v případě ožehavých témat nebudou kandidáti za EDS – dle podepsané písemné dohody – „hlasovat proti KDU-ČSL“, pokud bude jejich názor na věc jiný. Jenže to je pro mě jako katolíka málo! Když už bych hlasoval pro KDU, chtěl bych, aby kandidát zvolený díky tomuto hlasu hlasoval a aktivně vystupoval (!) z vlastního upřímného přesvědčení pro život, a nikoliv jen aby nehlasoval proti KDU-ČSL! Rozhodně nemám v úmyslu prodávat svůj hlas tak levně a doufám, že situace v příštích volbách bude v tomto ohledu lepší. Zcela chápu snahu KDU dostat se do parlamentu i s pomocí hlasů nekřesťanů, nalákaných na nekřesťanské politiky. Ale podobné nápady jí nepřinesou nic jiného než jen pokles podpory ze strany křesťanů. Nekřesťané mající názory blízké názorům paní Hybáškové budou tyto názory pochopitelně volit spíš tam, kde nejsou „brzděny“ křesťanstvím a kde budou mít jejich nositelé plně dovoleno je projevit při hlasování. A co když nebudou poslanci KDU jednotní a nebude žádné „oficiální stanovisko“ prezentováno? Pak mají zřejmě poslanci za jiné strany zelenou. Což je ovšem z hlediska voliče-katolíka nežádoucí, protože jejich názory na určité důležité věci nevolil a v parlamentu nechtěl.

KDU-ČSL se vyprofilovala (nebo spíš zneprofilovala) jako strana, která není „ani taková, ani maková“. Pak se ovšem nelze divit, že jí moc nefandí voliči ani takoví, ani makoví.

Tolik malá reakce.

Jeden další text, o který jsem se opíral, je zde:

Svoboda: TOP 09 je extrém. A ČSSD taky

S pozdravem

L. Nosek

*****

Související články:

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Kulatý stůl Lidových novin s předsedou KDU-ČSL Cyrilem Svobodou, 7. 5. 2010:

Jenže na lidoveckých kandidátkách je i Jana Hybášková, která svého času v Evropském parlamentu válčila například za usnadnění rozvodů napříč unií. Jak se její společensky liberální zaměření slučuje s rodinnými hodnotami a konzervativním světonázorem?

Jana Hybášková i další Evropští demokraté na kandidátkách KDU-ČSL se prý veřejně zavázali, že se v biotických otázkách přizpůsobí svým hostitelům. „A víte,“ pokračuje muž, pro něhož byla ještě před chvílí obhajoba tradičních hodnot alfou a omegou veškeré politiky, „to mi vadí, ta vylučovací metoda. Samozřejmě musíme spolupracovat i s někým, kdo s námi toto nesdílí do hrdel a statků a do úplně posledního písmene.“

Jana Hybášková (foto: www.hybaskova.cz)

Jana Hybášková (foto: http://www.hybaskova.cz)

Beseda s volebním lídrem pražské kandidátky KDU-ČSL Janou Hybáškovou, 15. 5. 2010 v paláci Caritas:

Místo rodinné politiky navrhla používat termín pro-populační politika. Pojem „rodinná politika“ zpravidla v občanech evokuje představu rodiny se třemi a více dětmi. Podle ní by ovšem měla být realizována politika prvního, případně druhého dítěte, nikoliv až dítěte třetího.

Napadají mě tyto možné interpretace:

  1. KDU-ČSL je „pro politiku prvního, případně druhého dítěte, nikoliv až dítěte třetího.“
  2. Paní Jana Hybášková se nepřizpůsobila svým hostitelům v této otázce, kterou snad můžeme považovat za bioetickou. Bylo by zajímavé se dozvědět, jak se přizpůsobila v jiných bioetických otázkách.
  3. Jana Hybášková se přizpůsobila zčásti a dohoda mezi ní a Cyrilem Svobodou zněla nějak takto: „Já považuji za správné nemít žádné děti, vy tři až čtyři, uzavřeme oboustranně přijatelný kompromis a budu říkat, že jsem pro 1-2 děti.“

Nějaký další nápad?

(Zdroj: Matyáš Zrno)

Zdá se nicméně, že Brno není Praha, hele…

Lidovecký stánek na Masarykově ulici v Brně, 18. 5. 2010

Lidovecký stánek na Masarykově ulici v Brně, 18. 5. 2010

John Denver, Thank God, I’m a Country Boy:

Read Full Post »

Oprava: Ignác Pospíšil není a nikdy nebyl členem KDU-ČSL!
Po náročném dnu jsem včera večer dorazil domů a probíral se poštou. Z obálky, v jaké obvykle chodí účty, na mne vykoukla tahle obávaná stará známá.
Kalouskova složenka

Kalouskova složenka

List byl ještě přeložen vejpůl, takže jsem viděl jen horní růžovou polovinu – vlastní složenku. Asi pět sekund jsem na ni nevěřícně zíral, než mi to došlo. Podíval jsem se na spodní polovinu listu a ulehčeně si oddechl.

Je ale toho oddechnutí namístě? Jen zčásti. Miloslav Kalousek nás houpe, splatnost složenky není k 28. 5. 2010, je mnohem delší. Ale to je jediná nepřesnost, ve všem ostatním má pravdu. Naše čtyřčlenná rodina opravdu dluží 484 tisíc a chtě nechtě tento dluh dříve či později zaplatí. Také je pravda, že bude již brzy pravděpodobně dlužit 800 tisíc a pak 2 milióny a tak dále – dokud to nepraskne.

Kupodivu si to mnoho lidí přebralo úplně jinak a na internetu se dnes vyrojila celá řada odmítavých komentářů. Podívejme se na jeden zcela typický:

Ignác Pospíšil: Otevřený dopis soudruhu Kalouskovi

Drahý soudruhu Kalousi, dostal jsem dnes Vaši složenku na 121 000,- Kč, což prý má být dluh, který mám uhradit. Při vší úctě, ač je svět nespravedlivý a tak to tak nejspíše v budoucnu dopadne, nemyslím si, že je to správně, a nemyslím si, že zrovna Vy jste tím, kdo by měl rozesílat upomínky.

Povězte, Kalousi, jak dlouho jste byl poslancem? Kolik vysoce propadových a nehospodárných rozpočtů jste schválil? A kolik jste jich dohodl jako ministr financí, nebo jako předseda/ekonomický expert KDU-ČSL?

Kolik peněz se prošustrovalo (krásné slovo, není liž pravda, nepřipomíná vám jednoho kolegu?) a rozkradlo v prapodivných kontraktech a zakázkách, za které jste byl zodpovědný jako náměstek na MO či jako ministr financí?

Kolik rozpočtů schválil poslanec Severa, další významný člen Vaší strany? Za jak velké finanční ztráty je zodpovědná Vlasta Parkanová, jako bývalá ministrině obrany, která vede Vaši kandidátku v Jižních Čechách, o schválených rozpočtech nemluvě?

Nuže, soudruhu, složenku Vám přeposílám, můžete se o ni podělit s dalšími zodpovědnými kolegy z TOP 09 i dalších stran, ale myslím, že největší díl připadá po zásluze Vám osobně.

Každopádně Vám i Vašim kolegům vzkazuji: Co jste si rozkradli a prošustrovali, to si taky zaplaťte!

Při vší úctě – takto tomu není.

Je to typická řecká reakce – my obyčejní lidé za státní dluh nemůžeme, to ti nahoře. Většina Řeků se necítí ani v nejmenším zodpovědna za to, jak strašně je zadlužena jejich země. Oni přece státní rozpočet nesestavovali a neschvalovali! To opravdu ne – oni jenom zvolili politiky, kteří jim to nejprve slíbili a pak to za ně a pro ně udělali. A ať už si ti politici za odměnu nakradli kolik chtěli, dramatickou většinu rozpočtu neprojedli oni, ale právě běžní občané Řecka.

Principem demokracie je rozptýlená zodpovědnost – nebo fotogeničtěji řečeno, sdílená zodpovědnost. To je stav, na který každá firma dříve či později dojede a dojela na něj už také řada států. Dějiny ještě uvidí, zda tento fakt jednou pohřbí také demokracii samotnou. V každém případě ale teď jsou karty rozdány takto a znamená to, že za chyby vlády, i ty katastrofální, spoluzodpovídá každý občan. Kalousek hodně, můj přítel Ignác jakožto řadový člen KDU-ČSL mnohem méně (Oprava: Ignác Pospíšil není a nikdy nebyl členem KDU-ČSL!) a já jakožto stranicky neangažovaný ještě méně – ale trochu přece a v žádném případě ze sebe tuto spoluzodpovědnost nemohu setřást!

A i kdybych sám sebe přesvědčil o své nevině, zůstává neoddiskutovatelným faktem, že to budou zejména moje děti, kdo za chyby „těch nahoře“ zaplatí.

Drazí spoluobčané, nevracejte prosím vaše růžové složenky Miloslavu Kalouskovi. Udělejte opak!

Složenku si zarámujte a vystavte na dobře viditelném místě v kuchyni!

Ať si na její existenci zvyknete. Ať ji nevytěsníte z vědomí, neboť to ji nezničí. Ať každý den přemýšlíte o tom, co s ní udělat. Ať ji splatíte.

Já si ji určitě ponechám na očích alespoň do voleb, i když TOP09 volit nebudu.

Poznámka na závěr: Složenka nebyla dost domyšlená a lze ji považovat za další vystupňování drsnosti kampaně, přestože zcela věcné a nikoliv osobní. Tato marketingová akce je až příliš drastická a nejeden důchodce díky ní určitě zažil srdeční arytmii. Domnívám se, že mohla být složenka alespoň viditelně přeškrtnuta.

Roman Joch: Koňské rady pana profesora (21. 4.):

Od profesorů čekáme, že čas od času třísknou nějakou tu hloupost – od toho je tady máme, no ne? Ale že prof. Jan Keller třískne hloupost až tak koňskou, hmmm…

V článku „Kdo tady žije na dluh“ (Právo, 2.3.) konstatuje, že u nás je celkem úspěšný chov koní. Škoda jen, že každý kůň je tak strašně zadlužen – neboť ČR má šílený státní dluh. A pak s moudrostí, kterou je tak proslulý, říká, že je to přece blbost, že přece koně nejsou zadlužené, neboť žádný dluh nenasekaly.

Ale stejně tak potom ani občané – ti přece, většina z nich, poctivě pracují, nežijí na dluh, takže – žádný dluh nenasekali. Proč tedy říkáme, že na každého z nás, včetně nemluvňat, připadá statisícový dluh? To je, dle Kellera, stejný nesmysl, jako že dluh připadá na koně. Když už je někdo za dluh zodpovědný, tak přece ti poslanci a ministři za posledních 10-15 let, kteří onen dluh nasekali. Ať jej zaplatí oni…

To je ale brilantní logika! Bravo, pane profesore! Málem na Nobelovku…

Až na to, že:

(1) Koně, při vší úctě, daně neplatí, ale lidé – daňoví poplatníci – ano. Takže ať už ten dluh nasekal kdokoli, koně jej platit stejně nebudou, zatímco my a naše děti ano. Proto má tudíž smysl říci, kolik statisíc na každého člověka připadá, leč nemá smysl to přepočítávat na koně.

(2) Kde si ti ministři a poslanci, kteří ten dluh nasekali, vzali? Spadli z nebe, nebo z měsíce, nebo se snad vylíhli z koní? Ó, nikoli, poslanci byli do parlamentu zvoleni námi občany a ministři byli schváleni poslanci, které jsme my občané zvolili.

(3) Nasekali-li tedy poslanci a ministři dluh, jsme za to odpovědni i my občané, kteří jsme je volili. Ano, pane profesore, když občané volí marnotratné poslance a ministry, kteří nasekají dluh, jsou za tento dluh odpovědni nejen ti poslanci a ministři, ale i ti občané, kteří je opakovaně volili. Takže sorry, profesůrku, za dluh jsou odpovědni všichni, i občané, nejen ministři a poslanci.

(4) Ne však všichni stejně. Ne všechny vlády a parlamenty dluh zvyšovaly stejně. Byly to levicové vlády a parlamenty v letech 1998-2006, které dramaticky začaly zvyšovat státní dluh, až se stal tím monstrem, kterým je dnes.

(5) Ty levicové strany, parlamenty a vlády volili levicoví občané, jako jste Vy, profesore Kellere, nikoli pravicoví občané, jako jsem já. Tedy levicoví voliči, kteří volili marnotratné strany a politiky, jsou za dluh odpovědnější více, než pravicoví voliči, z nichž alespoň někteří (zdaleka ne všichni) mají smysl pro fiskální odpovědnost. Nejdřív by to, profesůrku, chtělo vytáhnout břevno z oka vlastního, než hledat třísky v očích jiných… koní!

(6) Leč stejně si nepomůžeme, v demokracii jsme za vládu odpovědni všichni, kolektivně. I když já jsem nevolil tu socanskou chásku, jež dluhy nasekala, stejně jako občan a daňový poplatník budu dluhy platit.

(7) Pak ale alespoň chci, aby Keller tady „nekonil“, nýbrž coby inseminátor levicového smýšlení přijal na sebe svůj díl odpovědnosti za dluh, který jeho ideologičtí souputníci nasekali. Leč očekávat to jest zřejmě marné: vždyť přece levicový intelektuál či levicový volič nikdy za nic nemohou; za všechno vždy může jen „establishment“ či „systém“. A co na tom, že ten „establishment“ a „systém“ byl – je – vlastně …levicový?

Karel Plíhal, Petr Fiala: Kde jsou:

Read Full Post »

Komunistický oběžník, Stará Ves, 10. 12. 1948

Komunistický oběžník, Stará Ves, 10. 12. 1948

Oběžník

Místní organizace KSČ, org. č. 2 ve Staré Vsi svolává tímto schůzi na den 10. 12. 1948 přesně v 7 hodin večer ve Starém výboře.

Program:

1./ Hlásiti se, kdo by chtěl působiti jako soudcové, profesoři a pod.

2./ členové, kteří by se hlásili jako důstojníci z povolání.

3./ Členové, kteří by se hlásili jako členové SNB.

Mohou to býti jen dělníci neb malorolníci, a mohou míti jen obecnou školu.

Jednatel: Karel Heitel v.r.

Místopředseda: Raimund Koutný v.r.

Aneb přebírání totální moci podle staré dobré kuchařky, notoricky známé přinejmenším od dob Francouzské revoluce. Z osvědčených ingrediencí – jako je kontrola silových složek státu, soudů a školství – upečeme pěkný a chutný dort…

Lazy Town, Cooking by the book:

(zdroj: Zdeňka Rybová)

Read Full Post »

Older Posts »