Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘ekonomická krize’

Tomáš Baťa o krizi v roce 1932

Přelom hospodářské krize?

Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující.

Tomáš Baťa, 1932

Převzato od Romualda Štěpána Roba na Facebooku.

Read Full Post »

Marcus Tullius Cicero (106 - 43 př. Kr.)
Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. Kr.)

8. 10. 2010 jsem zde publikoval tento Ciceronovi připosovaný citát:

Rozpočet by měl být vyvážený,
státní pokladna by se měla znovu naplnit,
veřejný dluh by se měl snížit,
arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem,
pomoc cizím zemím by se měla omezit,
pokud Řím nemá přijít na mizinu.

Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho,
aby žili z veřejné podpory.

Marcus Tullius Cicero v roce 55 před Kristem

Zdroj: Dorazilo mailem.

Žel, nepodařilo se mi ověřit jeho autenticitu. I když se vyskytuje na internetu na mnoha místech, není nikde uvedeno, ze kterého Ciceronova spisu pochází.  Známý mě upozornil na tuto informaci na Wikipedii:

The following quotes are sometimes wrongly attributed to Cicero. In fact, they come from a novel about Cicero by Taylor Caldwell, and are not found in any of Cicero’s actual writings:

Antonius heartily agreed with him [sc. Cicero] that the budget should be balanced, that the Treasury should be refilled, that the public debt should be reduced, the arrogance of the generals should be tempered and controlled, that assistance to foreign lands should be curtailed lest Rome become bankrupt, that the mobs should be forced to work and not depend on government for subsistence, and that prudence and frugality should be put into practice as soon as possible.

  • Taylor Caldwell in her novel based on the life of Cicero, A Pillar of Iron (1965), p. 483 of the 1965 edition published by Doubleday (Garden City, NY.)

Wikipedia se pochopitelně nezřídka mýlí a Taylor Caldwellová mohla při psaní svého románu vyjít z existujícího citátu a pouze jej pozměnit. Ostatně někteří na internetu tvrdí, že to právě takto bylo. Ale dokud nezjistím, v jakém textu Marca Tullia Cicera se takový výrok vyskytuje, budu jej považovat za fiktivní.

Read Full Post »

Miroslav Ševčík, Petr Mach a Pavel Kohout vysvětlují státní dluh.

(Zdroj: Tomáš Váňa)

Read Full Post »

Oprava: Ignác Pospíšil není a nikdy nebyl členem KDU-ČSL!
Po náročném dnu jsem včera večer dorazil domů a probíral se poštou. Z obálky, v jaké obvykle chodí účty, na mne vykoukla tahle obávaná stará známá.
Kalouskova složenka

Kalouskova složenka

List byl ještě přeložen vejpůl, takže jsem viděl jen horní růžovou polovinu – vlastní složenku. Asi pět sekund jsem na ni nevěřícně zíral, než mi to došlo. Podíval jsem se na spodní polovinu listu a ulehčeně si oddechl.

Je ale toho oddechnutí namístě? Jen zčásti. Miloslav Kalousek nás houpe, splatnost složenky není k 28. 5. 2010, je mnohem delší. Ale to je jediná nepřesnost, ve všem ostatním má pravdu. Naše čtyřčlenná rodina opravdu dluží 484 tisíc a chtě nechtě tento dluh dříve či později zaplatí. Také je pravda, že bude již brzy pravděpodobně dlužit 800 tisíc a pak 2 milióny a tak dále – dokud to nepraskne.

Kupodivu si to mnoho lidí přebralo úplně jinak a na internetu se dnes vyrojila celá řada odmítavých komentářů. Podívejme se na jeden zcela typický:

Ignác Pospíšil: Otevřený dopis soudruhu Kalouskovi

Drahý soudruhu Kalousi, dostal jsem dnes Vaši složenku na 121 000,- Kč, což prý má být dluh, který mám uhradit. Při vší úctě, ač je svět nespravedlivý a tak to tak nejspíše v budoucnu dopadne, nemyslím si, že je to správně, a nemyslím si, že zrovna Vy jste tím, kdo by měl rozesílat upomínky.

Povězte, Kalousi, jak dlouho jste byl poslancem? Kolik vysoce propadových a nehospodárných rozpočtů jste schválil? A kolik jste jich dohodl jako ministr financí, nebo jako předseda/ekonomický expert KDU-ČSL?

Kolik peněz se prošustrovalo (krásné slovo, není liž pravda, nepřipomíná vám jednoho kolegu?) a rozkradlo v prapodivných kontraktech a zakázkách, za které jste byl zodpovědný jako náměstek na MO či jako ministr financí?

Kolik rozpočtů schválil poslanec Severa, další významný člen Vaší strany? Za jak velké finanční ztráty je zodpovědná Vlasta Parkanová, jako bývalá ministrině obrany, která vede Vaši kandidátku v Jižních Čechách, o schválených rozpočtech nemluvě?

Nuže, soudruhu, složenku Vám přeposílám, můžete se o ni podělit s dalšími zodpovědnými kolegy z TOP 09 i dalších stran, ale myslím, že největší díl připadá po zásluze Vám osobně.

Každopádně Vám i Vašim kolegům vzkazuji: Co jste si rozkradli a prošustrovali, to si taky zaplaťte!

Při vší úctě – takto tomu není.

Je to typická řecká reakce – my obyčejní lidé za státní dluh nemůžeme, to ti nahoře. Většina Řeků se necítí ani v nejmenším zodpovědna za to, jak strašně je zadlužena jejich země. Oni přece státní rozpočet nesestavovali a neschvalovali! To opravdu ne – oni jenom zvolili politiky, kteří jim to nejprve slíbili a pak to za ně a pro ně udělali. A ať už si ti politici za odměnu nakradli kolik chtěli, dramatickou většinu rozpočtu neprojedli oni, ale právě běžní občané Řecka.

Principem demokracie je rozptýlená zodpovědnost – nebo fotogeničtěji řečeno, sdílená zodpovědnost. To je stav, na který každá firma dříve či později dojede a dojela na něj už také řada států. Dějiny ještě uvidí, zda tento fakt jednou pohřbí také demokracii samotnou. V každém případě ale teď jsou karty rozdány takto a znamená to, že za chyby vlády, i ty katastrofální, spoluzodpovídá každý občan. Kalousek hodně, můj přítel Ignác jakožto řadový člen KDU-ČSL mnohem méně (Oprava: Ignác Pospíšil není a nikdy nebyl členem KDU-ČSL!) a já jakožto stranicky neangažovaný ještě méně – ale trochu přece a v žádném případě ze sebe tuto spoluzodpovědnost nemohu setřást!

A i kdybych sám sebe přesvědčil o své nevině, zůstává neoddiskutovatelným faktem, že to budou zejména moje děti, kdo za chyby „těch nahoře“ zaplatí.

Drazí spoluobčané, nevracejte prosím vaše růžové složenky Miloslavu Kalouskovi. Udělejte opak!

Složenku si zarámujte a vystavte na dobře viditelném místě v kuchyni!

Ať si na její existenci zvyknete. Ať ji nevytěsníte z vědomí, neboť to ji nezničí. Ať každý den přemýšlíte o tom, co s ní udělat. Ať ji splatíte.

Já si ji určitě ponechám na očích alespoň do voleb, i když TOP09 volit nebudu.

Poznámka na závěr: Složenka nebyla dost domyšlená a lze ji považovat za další vystupňování drsnosti kampaně, přestože zcela věcné a nikoliv osobní. Tato marketingová akce je až příliš drastická a nejeden důchodce díky ní určitě zažil srdeční arytmii. Domnívám se, že mohla být složenka alespoň viditelně přeškrtnuta.

Roman Joch: Koňské rady pana profesora (21. 4.):

Od profesorů čekáme, že čas od času třísknou nějakou tu hloupost – od toho je tady máme, no ne? Ale že prof. Jan Keller třískne hloupost až tak koňskou, hmmm…

V článku „Kdo tady žije na dluh“ (Právo, 2.3.) konstatuje, že u nás je celkem úspěšný chov koní. Škoda jen, že každý kůň je tak strašně zadlužen – neboť ČR má šílený státní dluh. A pak s moudrostí, kterou je tak proslulý, říká, že je to přece blbost, že přece koně nejsou zadlužené, neboť žádný dluh nenasekaly.

Ale stejně tak potom ani občané – ti přece, většina z nich, poctivě pracují, nežijí na dluh, takže – žádný dluh nenasekali. Proč tedy říkáme, že na každého z nás, včetně nemluvňat, připadá statisícový dluh? To je, dle Kellera, stejný nesmysl, jako že dluh připadá na koně. Když už je někdo za dluh zodpovědný, tak přece ti poslanci a ministři za posledních 10-15 let, kteří onen dluh nasekali. Ať jej zaplatí oni…

To je ale brilantní logika! Bravo, pane profesore! Málem na Nobelovku…

Až na to, že:

(1) Koně, při vší úctě, daně neplatí, ale lidé – daňoví poplatníci – ano. Takže ať už ten dluh nasekal kdokoli, koně jej platit stejně nebudou, zatímco my a naše děti ano. Proto má tudíž smysl říci, kolik statisíc na každého člověka připadá, leč nemá smysl to přepočítávat na koně.

(2) Kde si ti ministři a poslanci, kteří ten dluh nasekali, vzali? Spadli z nebe, nebo z měsíce, nebo se snad vylíhli z koní? Ó, nikoli, poslanci byli do parlamentu zvoleni námi občany a ministři byli schváleni poslanci, které jsme my občané zvolili.

(3) Nasekali-li tedy poslanci a ministři dluh, jsme za to odpovědni i my občané, kteří jsme je volili. Ano, pane profesore, když občané volí marnotratné poslance a ministry, kteří nasekají dluh, jsou za tento dluh odpovědni nejen ti poslanci a ministři, ale i ti občané, kteří je opakovaně volili. Takže sorry, profesůrku, za dluh jsou odpovědni všichni, i občané, nejen ministři a poslanci.

(4) Ne však všichni stejně. Ne všechny vlády a parlamenty dluh zvyšovaly stejně. Byly to levicové vlády a parlamenty v letech 1998-2006, které dramaticky začaly zvyšovat státní dluh, až se stal tím monstrem, kterým je dnes.

(5) Ty levicové strany, parlamenty a vlády volili levicoví občané, jako jste Vy, profesore Kellere, nikoli pravicoví občané, jako jsem já. Tedy levicoví voliči, kteří volili marnotratné strany a politiky, jsou za dluh odpovědnější více, než pravicoví voliči, z nichž alespoň někteří (zdaleka ne všichni) mají smysl pro fiskální odpovědnost. Nejdřív by to, profesůrku, chtělo vytáhnout břevno z oka vlastního, než hledat třísky v očích jiných… koní!

(6) Leč stejně si nepomůžeme, v demokracii jsme za vládu odpovědni všichni, kolektivně. I když já jsem nevolil tu socanskou chásku, jež dluhy nasekala, stejně jako občan a daňový poplatník budu dluhy platit.

(7) Pak ale alespoň chci, aby Keller tady „nekonil“, nýbrž coby inseminátor levicového smýšlení přijal na sebe svůj díl odpovědnosti za dluh, který jeho ideologičtí souputníci nasekali. Leč očekávat to jest zřejmě marné: vždyť přece levicový intelektuál či levicový volič nikdy za nic nemohou; za všechno vždy může jen „establishment“ či „systém“. A co na tom, že ten „establishment“ a „systém“ byl – je – vlastně …levicový?

Karel Plíhal, Petr Fiala: Kde jsou:

Read Full Post »

Ekonomické zpravodajství amerických médií zaznamenalo za posledních šest let neuvěřitelný pokrok, který je vyjádřen nárůstem optimismu o 384,5 %.

Zdroj Frank Strategies. Video bylo publikováno 8. června 2009.

Read Full Post »

Elizabeth Scalia si na blogu The Anchoress vzpomněla na tento kačeří příběh – krásný animovaný kurs názorně vysvětlující inflaci.

Ano, dává to smysl – čím jiným vykoupit umělé virtuální cenné papíry než umělými virtuálními penězi? Takto se svět zátěže své veselé minulosti snadno zbaví – je to jen jiný způsob, jak břemeno nenápadně rozdělit mezi lid.

Strotrilionová bankovka Zimbabwe z r. 2008.

Ale zatím je dobře! Zazpívejme si Ódu na radost. Jen se nesmí přepálit tempo. 🙂

Read Full Post »

Americký prezident Barack Obama zdědil po Georgi Bushovi státní dluh větší než bilión dolarů, který vytvořila především válka proti terorismu, ale zčásti také loňská opatření proti krizi.

Odstavec opraven. Obamův protikrizový plán má tento deficit jen v letošním roce zvýšit o dalších 1,8 biliónu dolarů. V dalších letech se mají podle jeho představ schodky postupně snižovat, avšak kumulativní dluh bude stále narůstat, k situaci přebytku a tedy převahy splácení v dohledné budoucnosti nikdy nedojde.

Následující graf ukazuje plánovaný roční (nikoliv kumulovaný) schodek amerického státního rozpočtu podle plánu Bílého domu a podle předpovědi rozpočtového výboru Kongresu (jenž je ale také ovládaný demokraty):

Odhad vývoje deficitu amerického státního rozpočtu. Na vodorovné ose roky, na svislé procenta hrubého domácího produktu. Červená linka je predikce Bílého domu, růžová predikce Kongresu, s demokratickou většinou. (zdroj Wall Street Journal)

Odhad vývoje deficitu amerického státního rozpočtu. Na vodorovné ose roky, na svislé procenta hrubého domácího produktu. Červená linka je predikce Bílého domu, růžová predikce Kongresu, s demokratickou většinou. (zdroj Wall Street Journal)

Jak si představit bilion dolarů? (Upozornění: Do angličtiny se bilion překládá jako trilion, což občas vede k nedorozuměním.)

PageTutor.com přišlo s názornou grafikou.

Stodolarová bankovka.

Stodolarová bankovka.

$10,000 (sto stodolarovek).

$10,000 - sto stodolarovek. (Nic moc. V Česku mafiáni a kamarádi vrcholných politiků běžně nosí po kapsách i větší sumy.)

Milion dolarů.

Milion dolarů.

Sto miliónů dolarů. Akorát na paletu.

Sto miliónů dolarů. Tak akorát na paletu.

Miliarda dolarů!

Miliarda dolarů!

A konečně bilión dolarů. Povšimněte si prosím, že palety jsou dvě na sobě. A je to ve stodolarovkách, tedy zhruba dvoutisícikorunových bankovkách.

A konečně bilión dolarů. Povšimněte si prosím, že palety jsou po dvou na sobě. A je to ve stodolarovkách, tedy zhruba dvoutisícikorunových bankovkách.

Tyto peníze si USA půjčí různě po světě, hlavně v Číně. Tím mimo jiné výrazně uškodí rozvojovým zemím, protože stáhnou zdroje světových investorů k sobě a ty už nezbudou pro méně důvěryhodné státy. Přinutí je tak zvýšit úroky – což pro ně bude mít v budoucnu velmi negativní dopady – nebo si prostě půjčit nebudou moci.

Malá hádanka nakonec: Co myslíte, udělá to něco s globální inflací nebo ne?

😦

Read Full Post »

V této chvíli někteří odhadují, že konečná hodnota Obamova záchranného balíčku, který je nyní v americkém Senátu, bude 1,1 bilionu dolaru.

Tom McClusky píše na blogu Family Research Council, co by se dalo pořídit za 1 bilion.

  • Zaplatit veškerou spotřebu ropy USA na jeden rok.
  • Koupit 1000 lodí Queen Mary 2 pro 2620 pasažérů.
  • Věnovat 3400 dolarů každému obyvateli USA (počítáno pro 300 mil. lidí).
  • Každému obyvateli planety Země koupit iPod.
  • Najmout 1,9 milionu učitelů.
  • Pokrýt dálnice systému Interstate plátky 23,5 karátového zlata.

Pokud by se bilion dolarů rozepsal na tisícidolarové účty, vznikla by z nich hromada vysoká 80 mil.

Amanda Shaw na blogu First Things doplňuje další čísla:

  • Marshallův plán stál $12.7 mld. ($115.3 mld. po započtení inflace)
  • Vesmírné závody stály $36.4 mld. ($237 mld. s inflací)
  • Korejská válka stála $54 mld. ($454 mld. s inflací)
  • New Deal stál $32 mld. (odhad; $500 mld. s inflací)
  • Invaze do Iráku stála $551 mld. ($597 mld. s inflací)
  • Vietnamská válka stála $111 mld. ($698 mld. s inflací)

Takže za 1,1 bilionu dolarů by se dal zaplatit (se započtením inflace) New Deal, Marshallův plán a Korejská válka a ještě by trochu zbylo.

Read Full Post »

Aktualizováno podle schválené podoby balíčku. Postmoderní člověk zná jenom jednu cestu, jak se dostat z finančních problémů – zase si půjčit.

Dobře, trochu přeháním. Ale patrně to platí o ikoně postmoderního člověka, novém americkém prezidentu. Přichází s homeopatickým receptem, který léčí stejné stejným: Krizi vzniklou nekontrolovaným zadlužováním chce napravit gigantickou půjčkou. Na problémy virtuálních cenných papírů chce odpovědět virtuálními penězi.

Konečně bylo zveřejněno, na 647 stranách, co je obsahem jeho 825 miliardového záchranného plánu. Již to také bleskově prošlo sněmovnou reprezentantů v maličko snížené výši 819 mil., poměrem 244:188.

Tyto peníze – ano, téměř bilión dolarů – mají být utraceny během prvních dvou let Obamova prezidentství. Obama i demokratičtí poslanci velmi zdůrazňují, že se jedná o prostředky naprosto jednorázové, které se po dvou letech začnou nekompromisně splácet.

Poznámka: Nejsou zde uvedeny všechny položky a některé nemusí být přesné! V pramenech jsem našel mírné rozpory, které nemám čas řešit. Toto je blog, nikoliv ekonomická studie. Hospodářství je navíc pro mne jen okrajové téma. Proto prosím, nepoužívejte konkrétní čísla uvedená v tomto textu jako zdroj pro své články.

Snížení daní (275 miliard):

99 miliard na snížení daně ze mzdy
25 miliard na snížení daně z příjmu (jiný druh slevy, než v prvním řádku, ale též pro fyzické osoby)
90 miliard na snížení daní podnikům
20 miliard na snížení daní z obnovitelných zdrojů energie
10 miliard na snížení daně ze školného

Navýšení výdajů (523 miliard):

Ve většině případů se nejedná o nové položky, nýbrž o navýšení již nyní existujících federálních dotací.

87 miliard na podporu zdravotní péče pro lidi s nižšími příjmy, tzv. Medicaid
79 miliard na granty jednotlivých států
40 miliard na zdravotní pojištění nezaměstnaných
30 miliard na dálnice
29 miliard na vzdělávací programy (výslovnou podmínkou všech položek souvisejících se školstvím je, že žádné prostředky nesmí jít do soukromých základních a středních škol)
20 miliard na renovaci školních budov
18 miliard na granty pro chudé vysokoškolské studenty
20 miliard na stravenky
17 miliard na informační technologie ve zdravotnictví
16 miliard na dopravní projekty
11 miliard na podporu bydlení
11 miliard na zlepšení elektrické sítě
8,4 miliardy na vodní projekty jako jsou čističky
8 miliard na obnovitelné zdroje energie
7 miliard pro armádu a veterány
5,6 miliard na vysokorychlostní internet
5 miliard na rozvoj místních komunit
4 miliardy na rozvoj venkova
2,4 miliardy na výzkumné projekty ukládání uhlíku
400 miliónů na výzkum globálního oteplování
2 miliardy pro dotace péče o děti
1 miliarda pro Amtrak, federální železnice (40 let nebyly ziskové)
650 miliónů na kupóny usnadňující přechod na digitální televizi
600 milionů na nová auta pro federální úřady (navíc ke třem miliardám již vydávaným ročně – asi tak chtějí zachránit Detroit)
50 miliónů pro dotace umělcům

Nejsem ekonom, ale tohle přece většinou nejsou žádné typické multiplikační investice. Velké procento z toho jsou obyčejné sociální výdaje a klasické výběrové dotace. Co je do prkýnka, třeba ta dotace na slevové kupóny na digitální set top boxy? Pomůže to ekonomice americké nebo japonské a čínské? V podstatě nejde o nic jiného, než že Obama dostal na začátek svého prezidenství gigantický bianco šek na uplácení voličů.

Tedy šek… dluhopisy!

Jen je to trošku naruby: Obvykle se v první polovině volebního období šetří a ve druhé rozhazuje. Obama bude v první rozhazovat – víc, než si kdy kdo dokázal představit (Bush taky rozhazoval, ale to byly vojenské výdaje související s válkou s terorismem, které navíc do značné míry dědí i Obama.) Po dvou letech by měl výdaje drasticky seškrtat nebo – mnohem pravděpodobněji –  významně navýšit daně. Ale bude k tomu ochoten? Bude čelit velkému pokušení období výdajové expanze protáhnout na celé čtyři roky, aby si zajistil znovuzvolení. Může k tomu ale dojít celkem přirozeně i tím, že se nepodaří všechny prostředky vyčerpat tak rychle – třeba na ty stavby dálnic.

Stojí za to zmínit ještě jednu pozoruhodnou položku. Původně tam bylo také 200 miliónů dolarů pro Planned Parenthood (Plánované rodičovství), největší americkou organizaci provádějící potraty a distribující antikoncepci. Předsedkyně Kongresu, demokratka Nancy Pelosi, to obhajovala argumentací, podle níž děti škodí ekonomice, protože stát musí dotovat jejich vzdělání, podporu v nezaměstnanosti atd… chápete to? Američané ještě nemají evropské zkušenosti se stárnutím obyvatelstva a evidentně je co nejrychleji chtějí získat. Vyvolalo to takovou smršť kritiky, že Bílý dům nejprve oznámil, že to nebyl Obamův nápad, a nakonec prezident teatrálně požádal demokratické poslance, aby tuto položku z návrhu odstranili.

(Mimochodem, Planned Parenthood podporoval kampaň Obamy i Pelosiové a Obama otevřel v pátek 23. 1. zrušením tzv. Mexico City Policy cestu k tomu, aby jejich mezinárodní dceřinná společnost dostávala dotace v rozsahu cca 10 – 30 milionů dolarů ročně, jako za časů Billa Clintona.)

Jen zdánlivě se nás to netýká. Už dnes dluží USA 700 miliard dolarů Číně a třeba 20 miliard… Turecku. Kdyby se americké státní dluhopisy staly podobně nekrytými, jako dříve hypotéční deriváty, byla by to ještě mnohem větší světová finanční katastrofa, než ta první. Že je to nemožné? Ale jděte… Ano, může být ještě hůř, mnohem hůř. Bankrot USA by byl bankrotem celého světa.

Nehrozí to akutně, i navýšený dluh nebude vzhledem k ročnímu HDP Ameriky nijak extrémní. Existují země zadlužené více a plně solventní. Ale bude to přece jen situace, na kterou za oceánem nejsou zvyklí. Obamova touha udělat z USA sociálně demokratický stát evropského typu s masívním přerozdělováním je možná v této chvíli jen krůček od realizace.

Balíček nyní čeká Senát, horní komora Kongresu.

Oslíku, budíček!

Tohle byla jen taková malá noční můra. Klid, tohle chce klid! To přejde. To bude dobré.

Zhluboka se nadechni a opakuj:

OBAMA! OBAMA! OBAMA! OBAMA!

Celine Dion, My Heart Will Go On (Titanic):

Vodpod videos no longer available.

Read Full Post »

Opraveno. Přístup amerických a západoevropských médií k Baracku Obamovi charakterizuje heslo „He can do no wrong“ (Nemůže udělat nic špatného.) Bylo až surrealistickým zážitkem sledovat stále se opakující vzorec chování médií:

  1. Médium kritizuje nějakou ideu nebo záměr George Bushe.
  2. K ideji nebo záměru se přihlásí Barack Obama.
  3. Totéž médium začne tutéž ideu nebo záměr chválit.

Stalo se to například s iráckou strategií nebo s hospodářskou stimulací pomocí mimořádného odpouštění daní.

Napsal jsem:

George Bush nemohl udělat nic dobře. Jeho druhá inaugurace stála 43 milionů dolarů a byla médii široce kritizována jako martnotratná. (Napsal to třeba Associated Press.) Inaugurace Baracka Obamy stála přes 150 milionů –  za nesrovnatelně horší ekonomické i rozpočtové situace – a je téměř univerzálně chválena jako inspirativní apod. (Zmiňme, pro změnu, třeba Associated Press.)

Oprava:
Srovnával jsem jablka s hruškami, tj. přímé výdaje organizačního výboru Bushovy inaugurace s celkovými náklady na Obamovu inauguraci, navíc s předběžným a orientačním odhadem. Organizátoři Bushovy inaugurace vydali 42.3 mil. USD, organizátoři té Obamovy hovořili o budgetu „mírně přes 45 mil. USD,“ což by bylo prakticky inflační navýšení. Další související náklady byly v obou případech několikanásobně vyšší a za ten letošní asi nejsou ještě sečteny. Zdá se, že avizovaných 150 mil. USD mohlo být i výrazně překročeno. Více později.

Ne že by bylo něco špatného na troše oslav v čase krize… slavení je dobré analgetikum. Ale snad se dal najít prostor pro maličké gesto solidarity, troška ochoty jít příkladem v úsporách.

Stejně jako Františka Schildbergera mě potěšil mnohem více rezervovaný přístup českých médií a osobností k americkému prezidentovi, jehož první zahraniční telefonát směřoval k Mahmudu Abbasovi.

Amy Althouse srovnává „kulty osobnosti“ vytvořené kolem odcházejícího a nastupujícího amerického vůdce:

Jsou zde nesmírně důležité rozdíly. Bush si cestu do úřadu vybojoval jako normální politik, slušný hoch, ne nějaký druh hrdiny nebo boha. A potom, byl tím mužem, který byl prezidentem, když nastaly dramatické události a lidé od něj očekávali, že udělá, co je potřeba. Jakákoliv jeho glorifikace byla důsledkem těchto událostí a ne vědomé kampaně vytvářející kult osobnosti. …

V kontrastu k tomu, celý plán jak přivést do úřadu Obamu závisel na glorifikaci tohoto člověka, jehož skutečné zkušenosti byly tak bizardně omezené, že vyžadovalo trochu drzosti prohlásit, že je připravený. Magie byla nezbytná. Kult nevznikl, zatímco držel moc a musel odpovědět na krizi. Kultem byla kampaň, která jej měla přivést k moci. …

Hledal jsem stopy opatrných a skeptických komentářů k Obamově inauguraci v anglofonním světě dlouho. Našel jsem jich více, ale v záplavě pseudoreligiózních extatických výkřiků chvály a obdivu se beznadějně ztrácejí.

Některé se nicméně mohou ukázat prorockými. Zde předkládá malý ohař Oslík trpělivému čtenáři asi nejlepší úlovek (jen krátké úryvky z něj, celý ho překládat nemohu). Autor je britský konzervativní komentátor deníku Telegraph – dobře, dobře, Američan to není, ale nevadí. Přečtěte si to celé v originále a užijte si jeho mrazivou ostrovní přísnost. 😉

Gerald Warner: Inaugurace Baracka Obamy: Tento císař je nahý, tohle skončí slzami

Tohle skončí slzami. Dívat se na Obama hysterii není pouze trapné, sama o sobě přispívá k rozsahu nadcházející katastrofy. Čeho jsme svědky ve dnech prohlubující se světové deprese, je zoufalé odložení nedůvěry intelektuály – la trahison des clerc – v patetické snaze zhypnotizovat sebe sama v iluzi, že v noci bude všechno v pořádku. Nebude všechno v pořádku.

Tohle jsme už zažili. Na jaře 1997, abychom byli přesní, když charismatický, mladý premiér vstoupil do Downing Street, oslavován dětmi s vlaječkami, které tam byly k té příležitosti přivezeny. …

Popálené dítě se, narozdíl od známého rčení, nebojí ohně. Po zkušenosti s Blairem nemá nikdo v Británii omluvu pro zamilovanost do Obamy. …

Je klíčové si připomenout realitu, která je v pozadí za rétorikou. Odsuzovat „ty, kdo chtějí své cíle prosazovat vyvoláváním teororu a vražděním nevinných“ zní špatně z úst člověka, jehož hlavní legislativa, Freedom of Choice Act, vnutí potraty, včetně potratů částečným porodem, každému státu Unie. Zdá se, že éra Naděje musí být zahájena vražděním neviňátek.

Obamův American Recovery and Reinvestment Plan (plán na záchranu americké ekonomiky) je jako jeden z těch jedovatých balíčků obchodovaných bankéři: kamufluje mnoho dárečků klientskému státu, které si nemůže dovolit. S federálním deficitem 1,2 biliónu chce Obama rozházet dalších 825 miliard (což se nepochybně rozšíří na více než 1 bilión), aby vytvořil nejméně 600 000 pracovních míst a dalších 456 000 v „zelené energii“ (zbytečné větrné turbíny a další Heath-Robinsonovské výmysly oblíbené Beltway environmentalisty).

Je mrazivé uvažovat, že existuje reálná možnost, že se světová ekonomika může kompletně zhroutit a hladomor zabít milióny. Ale přesto jsou západní – a britští – komentátoři zakukleni v teplém pohodlíčku. …

Tohle není příležitost, ale katastrofa. …

Proč ta skepse, pane Warnere?

Jak v prosinci napsala s lehkou ironií sobě vlastní Peggy Noonan:

Je to příliš moc? Kde jsme přišli k tomu bilionovému deficitu? To číslo je tak astronomické, tak nepředstavitelné, že vypadá spíš jako výzva, než jako překážka. Říkáte jeden? Já říkám dva! Jdeme na to!

Proč ta skromnost, američtí oslíci? (Osel je tradičním maskotem Demokratické strany.) Já dám deset!

Deset biliónů dolarů! To by byl plán hodný pravého mesiáše! Netroškařte, pane prezidente, nalejte do ekonomiky deset biliónů dolarů a bude vymalováno! A klidně z toho můžou jít dva bilióny na větrníky v Keni.

Read Full Post »