Lukáš Novák: Proč nebudu volit KDU-ČSL

Oslík: Lukáš Novák zveřejnil na svém blogu tuto reakci na hromadný dopis Michaely Šojdrové, který jsem jako signatář její petice dostal i já. Ačkoliv nebudu reagovat na stejný dopis, rád bych též za sebe napsal text velmi podobný tomu Lukášovu, jen obsáhlejší a s více argumenty. Vzhledem k pracovnímu vytížení to již pravděpodobně do voleb nestihnu (je třeba hledat události, citace…) a proto se souhlasem autora přebírám alespoň tento článek. Připojuji se k jeho názoru, že čtyři roky mimo parlament by KDU-ČSL prospěly. Navíc osobně považuji za omyl celou křesťansko-demokratickou ideu jako takovou a evropský křesťansko-demokratický projekt podle mého soudu z větší části selhal. To vše lze myslím přesvědčivě doložit

Lukáš Novák

Lukáš Novák: Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj (zatím se ji nepodařilo doručit, paní poslankyně má plnou schránku):

Vážení,

oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.

Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.

Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.

Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.

Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.

Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.

S úctou a nadějí

Vaše Michaela Šojdrová v.r.

Vážená paní Šojdrová,

Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.

Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.

Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.

Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.

Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.

Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.

S pozdravem,

Lukáš Novák

*****

Související články:

Proč jeden katolický kněz nebude volit KDU-ČSL

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Proč jeden katolický kněz nebude volit KDU-ČSL

Zde je jedna otevřená reakce na hromadný email rozeslaný některým kněžím, který uvádí několik důvodů, proč volit KDU-ČSL. Mail obsahuje malý obrázek v příloze porovnávající některé body programu KDU-ČSL se stranami TOP09 a Věci Veřejné plus odkaz na video na této internetové adrese, v němž se kandidát za TOP09 MUDr. Roman Šmucler nepokrytě vyjadřuje pro zachování stávající praxe legálních umělých potratů. Pisatel mailu dopředu vyjadřuje vděčnost za případné sdělení těchto důvodů věřícím. Uveden byl i tento citát z knihy P. Špidlíka „Po Tvých stezkách“: „Katolík je povinen se voleb zúčastnit a dát hlas jen těm stranám a osobám, od kterých může očekávat, že se zastanou práv církve, víry i mravnosti. Jiné ohledy, politické, hospodářské, národnostní se musejí podřídit vyšším zájmům, věčné spáse duší.“

Vážený pane tajemníku,

nevím, kde jste obdržel emailové adresy kněží, ale když už jsme v kontaktu, budu s dovolením reagovat.

S citátem P. Špidlíka (jehož autenticitu jsem neověřoval, předpokládám Vaši důvěryhodnost) souhlasím v tomto smyslu: Pokud existuje strana, od které lze očekávat, že se zastane práv církve, víry i mravnosti a která zároveň nemá program, který se zdá být pro zemi škodlivý v důležitých sekulárních oblastech, měl by katolík k volbám jít a tuto stranu aktivně podpořit.

Přesto reaguji na Váš email kriticky. Proč? Hlavní myšlenka či shrnutí celého mého textu by se dala formulovat takto: „Hájit křesťanské hodnoty“ není úplně to samé, jako je „občas symbolicky připomenout, a to hlavně před volbami“.

Já a řada jiných věřících máme pocit, že až na světlé výjimky, jako je paní Šojdrová apod., platí pro KDU bohužel hlavně to druhé. Nelze – zdá se – očekávat, že by se KDU byla ochotná kvůli nějakým křesťanským hodnotám prát natolik, že by kvůli nim byla připravená vzdát se účasti na vládě a pohrozila odchodem do opozice, případně ho i uskutečnila. Po pár eventuelních připomínkách „pro forma“, ve kterých se navíc často téma přirozeně-právní chybně prezentuje jako téma náboženské, KDU zpravidla stejně nakonec ustoupí („prostě to nejde, no, musíme být realisté“).

Je to zajisté dobrá strana s dobrou základnou a ještě lepším základem. Jenomže jde o to, co se na tom základu staví na státní úrovni. Je-li tomu tak, jak jsem psal, nabízí se i poctivému věřícímu otázka, jestli se nedívat nakonec jen na to, která strana má program dobrý ne hodnotově, ale PRAKTICKY – a tady už se rýsuje možností více. Přinejmenším čistě teoreticky. Tolik na vysvětlenou, kde se v katolících bere „překvapivá“ otázka „Proč zrovna KDU?“.

Pocházím z lidovecké rodiny a kdybych se tady v cizině včas přihlásil k registraci, možná bych KDU i volil. Přece jen si ještě pořád v koutku srdce myslím, že je to (dodávám: naneštěstí!) to nejlepší, co je u nás k mání. Nebo jinými slovy a možná přesněji: Že by bylo přece jenom dobré, aby KDU v parlamentu byla (pozor, neříkám ve vládě, i když je to v praxi bohužel takřka automaticky spojeno).

Ale mám-li být úplně upřímný, jsem rád, že jsem o nutnosti relativně brzy se registrovat nevěděl a že tak nemusím řešit těžké dilema, zda k volbám jít nebo ne, a pokud ano, tak koho volit. Protože když čtu, že KDU podle pana Svobody sdílí s ČSSD „větší příchylnost k Evropské unii“ (jejíž nepříchylnost ke křesťanství je všeobecně známa), že vylučuje jen koalici s komunisty a že se tudíž – rozuměj – bude bez uzardění ochotná podílet na hrozící vládě pana Paroubka, bylo by to rozhodování opravdu ukrutný vnitřní boj a námaha. A jsem rád, že mohu ušetřenou energii věnovat jiným věcem.

A ještě jedna věc: Kdo je nyní volebním lídrem kandidátky KDU-ČSL v Praze? Paní Jana Hybášková, předsedkyně jakési Evropské demokratické strany, která podle informací na internetu nechce používat termín „rodinná politika“, protože si za tím lidé většinou představují prý jen rodinu s třemi a více dětmi (vskutku, hrůza hrůzoucí! Větší strašení než Kalouskova složenka! Viz tato Zpráva ze setkání s Janou Hybáškovou, pokud obsah nebyl dodatečně změněn). Odkud sama tato domněnka pramení, je mi záhadou. Nabízí se nepříliš povzbudivé hypotézy. Tak trochu potvrzené skutečností, že si paní Hybášková zřejmě neuvědomuje, že jí proklamovaná „pro-populační“ politika je pro-populační pouze tehdy, když podporuje právě vznik rodin s třemi a více dětmi, protože jedno nebo dvě děti připadající na rodinu populační stabilitu, jak známo, nezaručí.

Ale hlavně: Poslal jste mi (nám) odkaz na video, na němž si kandidát za TOP09 pochvaluje liberální postoj této strany k umělým potratům. Máme volit KDU mj. proto, že ona je jasně proti legální možnosti umělého potratu. Jenže paní Hybášková hlasovala v Evropském parlamentu pro zprávu, jejímž autorem je italský komunista Giusto Catania a která pojednává o případech porušování základních práv v EU. Tato zpráva ovšem zároveň propaguje potraty a registrované partnerství osob stejného pohlaví v celé EU, vyzývá členské státy, aby zajistily, že ženy budou moci plně požívat svých práv, a aby zavedly přiměřenou sexuální výchovu, „důvěrné“ informační a poradenské služby a usnadnily přístup k antikoncepčním metodám  (Rezoluce EU proti životu a rodině). Rozhovor paní Hybáškové pro Český rozhlas, kde se zvídavý katolík dozví mnohé, je na této adrese. A co se píše na webu GayNet.cz? „Evropské rozvody, státní podpora feministickým organizacím, kvóty pro ženy, mezinárodně uznané právo na potrat, registrované partnerství a sexuální výchova – toť vskutku pozoruhodný program lídra KDU-ČSL v hradeckém kraji (teď už v Praze, pozn. autor) Jany Hybáškové.“

Jistě, paní Hybášková i pan Svoboda ujišťují, že v případě ožehavých témat nebudou kandidáti za EDS – dle podepsané písemné dohody – „hlasovat proti KDU-ČSL“, pokud bude jejich názor na věc jiný. Jenže to je pro mě jako katolíka málo! Když už bych hlasoval pro KDU, chtěl bych, aby kandidát zvolený díky tomuto hlasu hlasoval a aktivně vystupoval (!) z vlastního upřímného přesvědčení pro život, a nikoliv jen aby nehlasoval proti KDU-ČSL! Rozhodně nemám v úmyslu prodávat svůj hlas tak levně a doufám, že situace v příštích volbách bude v tomto ohledu lepší. Zcela chápu snahu KDU dostat se do parlamentu i s pomocí hlasů nekřesťanů, nalákaných na nekřesťanské politiky. Ale podobné nápady jí nepřinesou nic jiného než jen pokles podpory ze strany křesťanů. Nekřesťané mající názory blízké názorům paní Hybáškové budou tyto názory pochopitelně volit spíš tam, kde nejsou „brzděny“ křesťanstvím a kde budou mít jejich nositelé plně dovoleno je projevit při hlasování. A co když nebudou poslanci KDU jednotní a nebude žádné „oficiální stanovisko“ prezentováno? Pak mají zřejmě poslanci za jiné strany zelenou. Což je ovšem z hlediska voliče-katolíka nežádoucí, protože jejich názory na určité důležité věci nevolil a v parlamentu nechtěl.

KDU-ČSL se vyprofilovala (nebo spíš zneprofilovala) jako strana, která není „ani taková, ani maková“. Pak se ovšem nelze divit, že jí moc nefandí voliči ani takoví, ani makoví.

Tolik malá reakce.

Jeden další text, o který jsem se opíral, je zde:

Svoboda: TOP 09 je extrém. A ČSSD taky

S pozdravem

L. Nosek

*****

Související články:

Jsou lidovci pro politiku jednoho, nejvýše dvou dětí?

Proč jsem do Evropského parlamentu nakonec nerad volil ODS

Read Full Post »

Prostě katolík

Americká Spirit Juice Studios připravila video, které sděluje myšlenku, že katolická identita je nad všemi stranickými a ideologickými rozpory. Připadá vám tato myšlenka trochu kontroverzní? Není kontroverzní – je to realita. Neplyne z toho ještě, že neexistují některé názory, které nelze s katolickou vírou sloučit.

Výraz Simply Catholic („prostě katolík“ nebo „jednoduše katolík“) pochází z knihy kardinála Francise George The Difference God Makes (Rozdíl, který přináší Bůh).

Simply Catholic:

(zdroj: Thomas Peters)

Read Full Post »

Květnové poděkování kněžím (May Feelings III)

Mladí katolíci děkují všem kněžím na pěkném videu (španělsky s anglickými titulky) a vyzývají k modlitbě růžence za všechny kněze:

(via @prensaopusdei)

V sobotu 8. 5., o Slavnosti Panny Marie Prostřednice všech milostí, v 16 hodin Středoevropského času, bude po internetu vysílán přímý přenos kněžského svěcení 32 kněží Opus Dei z baziliky Sv. Evžena v Římě.

Read Full Post »

Lidové noviny: Pedofilie a papafobie

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Papež nabízí hořký lék na vážnou chorobu

Můj komentář na Radiu Vatikán dne 23. 3. 2010.

V sobotu 20. března při mši ve zcela zaplněné katedrále sv. Patrika v Armaghu představil irský primas, kardinál Seán Brady, pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům, otřeseným nedávnými odhaleními o pohlavním zneužívání dětí v církevním prostředí.

Dopis je dalším z řady osobních Benediktových pastýřských listů, tolik připomínajících listy sv. Pavla, v nichž napomíná a povzbuzuje konkrétní církevní obce a osoby. Můžeme jej přirovnat také ke slavným omluvám Jana Pavla II. za hříchy některých členů církve, ale v tomto případě se jedná o zločiny zcela nedávné, jejichž oběti a pachatelé dosud žijí.

V dopise, podepsaném o slavnosti sv. Josefa, papež píše, že „problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve“, avšak pokračuje energickou kritikou irského kléru – čtyřikrát používá slovo krize. Uvádí, že irská církev nezvládla hluboké sociální změny posledních desetiletí a sama podlehla sekularizačním trendům. Špatný výklad Druhého vatikánského koncilu vedl k tomu, že se ve jménu falešně chápaného milosrdenství přestaly uplatňovat nápravné paragrafy kanonického práva, poklesly nároky formace v seminářích a noviciátech a dobré jméno církve zde na zemi bylo postaveno nad požadavky elementární spravedlnosti. Tyto a další faktory „zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování,“ píše doslova Svatý otec. Shrnutí obsahu listu ale již na vlnách vatikánského rozhlasu zaznělo, pojďme se tedy nyní zamyslet nad jeho širšími souvislostmi.

To první, co čtenáře uhodí do očí, je otevřený, jasný a kajícný tón dopisu, mnohem zahanbenější, než tón, jakým o těchto událostech obvykle píší katoličtí publicisté. Nenajdeme zde ani stopu po bagatelizování problému nebo jeho omlouvání okolnostmi. Je možné, že v nějakých jiných institucích je situace ještě horší, ale to není podstatné, i jediný případ je příliš mnoho. A v irském církevním prostředí se vyvinula opravdová „omerta“ – kultura mlčení a zastrašování svědků. Mnohé oběti tak prožily druhé a ještě horší ponížení, když se pokusily promluvit a nikdo jim nechtěl naslouchat. Papež vysvětluje, že ochrana dětí má jednoznačnou přednost před ochranou dobrého jména církve – už v tom je nesmírný přínos dopisu. Nejedná se přitom o nic zvláštního, stačí důsledně uplatňovat existující kanonické právo. Zdánlivé milosrdenství k viníkovi může být strašnou nespravedlností vůči jeho budoucím obětem.

Jsme zde svědky klíčového významu centrální autority v církvi – papežství. Sama o sobě by irská církev stěží dokázala nalézt sílu a rozhodné odhodlání k obnově. Papež žádá, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. A především bude provedena apoštolská vizitace, tedy prošetření místních poměrů. To je podstatný disciplinární bod v jinak zcela pastoračním dopise. Mnohá média kritizovala, že dopis „nesráží hlavy,“ avšak případné personální změny mohou být výsledkem právě této vizitace, která umožní papeži získat objektivní pohled. Rozhodně to nebude snadné. Zatím nabídlo rezignaci nejméně pět irských biskupů a nejméně v jednom případě ji papež přijal. Další kritizovaní biskupové však rezignaci nepodali. To se týká i samotného kardinála Bradyho, který přiznal, že byl v roce 1975 jako biskupský sekretář jedním z několika kněží, kteří přinutili deseti a třináctiletého chlapce podepsat prohlášení, že neoznámí policii své zneužití. Těžko může papež vyměnit celý irský episkopát – a tím se dostáváme k dalšímu bodu.

V katolické církvi panuje jemná rovnováha moci mezi Petrovým nástupcem a místními biskupy. Po posledním koncilu se váhy výrazně nachýlily směrem k biskupům, kdy kolegiální a konciliární étos převážil nad centralistickým. Mnohé problémy dnešní církve mají společného jmenovatele právě v nedostatku poslušnosti a věrnosti, ať už římskému biskupovi nebo přímo základním principům katolické víry. Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. se dosud dařilo vytrvalým úsilím pomalu vracet vahadlo do optimálního středu. Přesto však papež zdaleka není v situaci, kdy by mohl odvolávat biskupy jako na běžícím pásu, zejména když mu kanonické právo v tomto bodě neposkytuje tak pevnou oporu, jako v případě samotných provinilých kněží. Jistě by byl obviněn z toho, že zavádí jakousi „papežskou diktaturu.“ A koneckonců, katolická církev je právní církev a málokdo ctí právo tak, jako Benedikt. Logicky se tedy snaží hledat řešení s lidmi, které má k dispozici. Právě zde je důvod, proč se sekulární tisk tak usilovně snaží namočit do skandálů samotnou osobu papeže – to poslední, co potřebuje, je posílení papežovy autority, naopak je jeho cílem zasáhnout církev u samého kořene.

Na závěr se zastavme u té nejpalčivější otázky. Nemohou se podobné skandály objevit v dalších zemích? Jak se vlastně irská situace liší od situace v USA a v Německu? Srovnání by přesáhlo rámec této úvahy, řekněme si pouze, že zde najdeme podstatné odlišnosti, ale bohužel také shody. Autor tohoto komentáře se kloní spíše k názoru, že se podobné zlořády ve větší či menší míře vyskytují na celém světě. Problémem není ani tak samotný fakt, že někteří služebníci církve páchají zločiny, jako nedostatek protilátek v církevním organismu – neschopnost a neochota je účinně napravovat. Je načase postavit se k nim čelem a začít tyto nádory rozhodně odstraňovat – jeden po druhém. To již probíhá v Americe a v Irsku a patrně budou následovat další země. Papež se zaměřuje na jedno konkrétní ohnisko choroby, aby byl chirurgický zásah účinný a exemplární. Jeho dopis se však do značné míry týká celého světa a měli by si jej přečíst všichni dospělí katolíci.

Každý věřící může pomoci tím, že zaujme postoj kajícnosti a bude usilovat o důsledné každodenní obrácení sebe sama. Bude-li celá církev poctivě pracovat na vlastní svatosti, může účinně hájit své dobré jméno na veřejnosti a konat apoštolát. Jako tolikrát v minulosti, pomůže i tentokrát své církvi její Pán. Reforma je možná, pokud si otevřeně přiznáme, že ji potřebujeme.

David Petrla

Benedikt XVI.: Pastýřský list irským katolíkům – CELÝ TEXT

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry: O skutečných rozměrech deliktu pedofilie v duchovenstvu

Aktualizace

Papež právě přijal rezignaci dalšího irského biskupa, pokud se nepletu, druhého – Mons. Johna Magee.

Fr. Patrick McCafferty: My faith helped me to stay sane after abuse

Read Full Post »

List Benedikta XVI. irským katolíkům

Další z dopisů papeže Benedikta XVI., které tolik připomínají dopisy svatého Pavla, v překladu Radia Vatikán:

Pastýřský list irským katolíkům

Benedikt XVI.

1. Drazí bratři a sestry církve v Irsku, tento list vám píši s velkým znepokojením jako pastýř všeobecné církve. Stejně jako vy jsem byl hluboce otřesen zprávami, které vynesly na světlo případy zneužívání bezbranných dětí a mládeže členy církve v Irsku, zejména kněžími a řeholníky. Nemohu než sdílet zděšení a pocit zrady, které mnozí z vás zakusili, když se dozvěděli o těchto trestných a hříšných skutcích a o tom, jak se k nim staví představitelé irské církve.

Jak víte, pozval jsem nedávno irské biskupy na setkání sem do Říma, aby mi podali zprávu o tom, jak těmto problémům v minulosti čelili a jakými kroky na tuto vážnou situaci reagovali. Spolu s několika dalšími preláty Římské kurie jsme si vyslechli to, co nám chtěli říci – jak jednotlivě, tak i společně. Analyzovali přitom způsobené chyby i přijatá poučení a popsali dnes již existující opatření a protokoly. Naše rozhovory byly otevřené a konstruktivní. Věřím, že v důsledku toho mají nyní biskupové pevnější pozici k dokončení úkolu napravit minulé nespravedlnosti a vyrovnat se s rozsáhlejší problematikou zneužívání nezletilých takovým způsobem, jaký si vyžaduje spravedlnost i učení evangelia.

2. Protože si uvědomuji závažnost těchto ran a často neadekvátních reakcí ze strany církevních představitelů vaší země, rozhodl jsem se napsat tento pastýřský list, abych vám vyjádřil svou blízkost a předložil cestu uzdravení, obnovy a nápravy.

Jak už mnozí ve vaší zemi zmínili, problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve. Před vámi nicméně nyní stojí úkol vyrovnat se s problémem zneužívání, který vznikl uvnitř irského katolického společenství, a učinit tak rázně a odvážně. Nikdo nečeká, že se tato bolestná situace vyřeší v krátké době. Jistého pokroku už bylo dosaženo, mnohem více však ještě zbývá udělat. Je třeba vytrvalosti a modlitby a také velká důvěra v uzdravující sílu Boží milosti.

Zároveň musím vyjádřit své přesvědčení, že církev v Irsku musí pro uzdravení z této bolestné rány nejprve uznat před Pánem a před lidmi těžké hříchy, spáchané na bezbranných dětech. Toto doznání, provázené upřímnou bolestí ze škod způsobených obětem a jejich rodinám, musí vést ke společnému úsilí o zajištění ochrany dětí před podobnými zločiny v budoucnosti.

Žádám vás, abyste se při řešení současných výzev rozpomněli na „skálu, z níž jste vytesáni“ (Iz 51,1). Přemýšlejte o velkorysém a často hrdinském přínosu, který minulé generace irských mužů a žen daly církvi i celému lidstvu, a odtud čerpejte podnět k poctivému sebezpytování a k odhodlanému programu obnovy církve i jednotlivců. Modlím se za to, aby církev v Irsku na přímluvu mnoha svých světců a očištěna pokáním překonala nynější krizi a stala se opět přesvědčivým svědkem pravdy a dobroty všemohoucího Boha, který se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu.

3. Irští katolíci byli v dějinách nesmírnou silou dobra ve své vlasti i mimo ni. Keltští mniši, jako např. svatý Kolumbán, šířili evangelium v západní Evropě a položili základ středověké mnišské kultury. Ideály svatosti, lásky a nadpřirozené moudrosti, vyplývající z křesťanské víry, se projevily při budování kostelů, klášterů, škol, knihoven a nemocnic, což napomohlo v upevnění duchovní identity Evropy. Tito irští misionáři čerpali svou sílu a inspiraci z hluboké víry, pevného vedení a bezúhonných mravů církve ve své rodné zemi.

Od 16. století byli irští katolíci podrobeni dlouhému období pronásledování, během něhož bojovali za uchování plamene živé víry v nebezpečných a obtížných podmínkách. Svatý Oliver Plunkett, arcibiskup-mučedník z Armaghu, je nejslavnějším příkladem ze zástupu těch irských synů a dcer, kteří byli ochotni položit život pro věrnost evangeliu. Po katolické emancipaci byla církev svobodná a mohla opět vzkvétat. Rodiny a nesčetní jednotlivci, kteří si uchovali víru v čase zkoušek, se v 19. století stali jiskrou obrovského obrození irského katolicismu. Zejména chudým poskytovala církev školní vzdělání, což podstatně obohatila irskou společnost. Jedním z plodů nových katolických škol byl nárůst povolání: generace kněží, řeholních sester a bratří misionářů opouštěly svou vlast, aby sloužily na všech světadílech, zejména v anglicky mluvícím prostředí. Pozoruhodný je nejen jejich vysoký počet, ale také síla jejich víry a vytrvalost v pastoračním úsilí. Mnohé diecéze, zejména v Africe, Americe a Austrálii, těžily z přítomnosti irského kléru a řeholníků, kteří hlásali evangelium a zakládali farnosti, školy, univerzity, kliniky a nemocnice, které sloužily jak katolíkům, tak celé společnosti, se zvláštní pozorností k potřebám chudých.

Skoro ve všech irských rodinách se najde někdo – syn, dcera, strýc či teta – kdo dal svůj život církvi. Irské rodiny mají právem ve velké vážnosti své drahé, kteří zasvětili svůj život Kristu, sdíleli s druhými dar víry a uskutečňovali ji láskyplnou službou Bohu a bližním.

4. V posledních letech se nicméně církev ve vaší zemi musela potýkat s novými vážnými výzvami, které víře vznikly z prudké transformace a sekularizace irské společnosti. Došlo k velmi rychlým sociálním změnám, které svými často škodlivými účinky zasáhly tradiční oddanost katolickému učení a hodnotám. Velmi mnoho svátostných úkonů a projevů zbožnosti, které živí víru a umožňují jí růst, jako například častá zpověď, denní modlitba a každoroční duchovní obnova, bylo opomíjeno. Rozhodující v tomto období byla i tendence, patrná též mezi kněžími a řeholníky, osvojovat si způsoby myšlení a posuzování světských skutečností bez dostatečné souvislosti s evangeliem. Program obnovy navržený Druhým vatikánským koncilem byl někdy špatně vykládán a při probíhajících hlubokých sociálních změnách nebylo vůbec snadné dobrat se nejlepšího možného způsobu, jak jej uskutečnit. Zejména existovala dobře míněná, ale přesto mylná tendence nepostihovat situace, které jsou v rozporu s církevním právem. V tomto všeobecném kontextu se musíme snažit porozumět problému sexuálního zneužívání mladistvých, které nezanedbatelnou mírou přispělo k oslabení víry a ke ztrátě respektu vůči církvi a jejímu učení.

Jedině pozorným zkoumáním mnoha prvků, které způsobily nynější krizi, je možné přesně určit její příčiny a nalézt účinný protilék. Mezi faktory, které k tomu přispěly, lze zajisté vyjmenovat neadekvátní procedury při určování vhodnosti kandidátů ke kněžství a k řeholnímu životu, nedostatečnou lidskou, mravní, intelektuální a duchovní formaci v seminářích a v noviciátech, tendenci společnosti podporovat klérus i jiné autority, nemístné obavy o dobré jméno církve a snahu zabránit skandálům, což vedlo k tomu, že nebyly aplikovány platné kanonické tresty a nebyla ochráněna důstojnost každé osoby. S těmito faktory, které měly důsledky tak tragické pro oběti a jejich rodiny a zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování, je třeba se naléhavě vyrovnat.

5. Již od svého zvolení na Petrův stolec jsem se při různých příležitostech setkával s oběťmi sexuálního zneužívání a jsem připraven tak činit i v budoucnu. Přijal jsem je, vyslechnul jejich příběhy, vnímal jejich utrpení a modlil se za s nimi a za ně. Za svého pontifikátu jsem již dříve ve snaze o řešení tohoto problému žádal irské biskupy u příležitosti jejich návštěvy ad limina v roce 2006, aby „se dobrali pravdy o tom, co se v minulosti stalo, aby využili všech dostupných prostředků a zabránili tak opakování něčeho podobného, aby zajistili, že budou plně respektovány principy spravedlnosti, a aby především napomáhali v uzdravení ran obětí a všech, kdo byli zasaženi těmito obrovskými zločiny“ (Promluva k irským biskupům, 28. října 2006).

Tímto listem chci vybídnout vás všechny jako Boží lid v Irsku, abyste se zamysleli nad ranami, zasazenými Kristovu tělu, nad někdy bolestnými protiléky, nutnými k jejich obvázání a uzdravení, a nad potřebou jednoty, lásky a vzájemné pomoci v dlouhém procesu oživení a obnovy církve. Obracím se na vás nyní slovy, jež mi plynou ze srdce, a přeji si hovořit ke každému z vás jednotlivě i s vámi všemi jako s bratry a sestrami v Pánu.

6. Obětem zneužití a jejich rodinám

Prošli jste strašným utrpením a mně je to opravdu velice líto. Vím, že nic nemůže smazat zlo, kterému jste byli vystaveni. Byla zrazena vaše důvěra a porušena vaše důstojnost. Mnohým z vás se stalo, že vám nikdo nenaslouchal, i když jste našli dostatek odvahy mluvit o tom, k čemu došlo. Ti z vás, kteří zažili zneužívání v internátech, si museli uvědomovat, že ze svého utrpení nemají úniku. Pochopitelně je pro vás obtížné církvi odpustit nebo se s ní smířit. Jejím jménem otevřeně vyjadřuji zahanbení a lítost, kterou zakoušíme všichni. Zároveň bych vás chtěl vybídnout, abyste neztráceli naději. Právě ve společenství církve se setkáváme s osobou Ježíše Krista, rovněž obětí nespravedlnosti a hříchu. On dosud nese rány svého nespravedlivého utrpení, tak jako vy. On chápe hloubku vaší bolesti a její trvalý dopad na vaše životy a vztahy s druhými lidmi, včetně vztahů k církvi. Vím, že po všem, co se stalo, je pro některé z vás obtížné i vstoupit do kostela. Kristova zranění, proměněná jeho spásonosným utrpením, však představují prostředky milosti, které lámou moc zla a umožňují nám znovu se narodit do života a naděje. Pevně věřím v uzdravující moc jeho obětavé lásky, která i v těch nejtemnějších a nejvíce beznadějných situacích vede k osvobození a příslibu nového začátku.

Obracím se na vás jako pastýř, který má starost o dobro všech dětí Božích, a pokorně vás prosím, abyste přemýšleli o tom, co jsem vám řekl. Modlím se za to, abyste znovu objevili nekonečnou lásku Krista ke každému z vás, když se k němu přiblížíte a budete mít účast na životě jeho církve, očištěné pokáním a obnovené pastorační láskou. Věřím, že tak budete schopni nalézt smíření, hluboké vnitřní uzdravení a pokoj.

7. Kněžím a řeholníkům, kteří zneužívali děti

Zradili jste důvěru, kterou do vás vkládaly nevinné děti a jejich rodiče. Musíte se za to zodpovídat před všemohoucím Bohem a rovněž před řádně ustanovenými soudy. Ztratili jste úctu irského lidu a vrhli ostudu a hanbu na své spolubratry. Vy, kteří jste kněžími, jste pošlapali svatost kněžského svěcení, kterým se Kristus zpřítomňuje v nás a v našich činech. Vedle obrovské škody, kterou jste způsobili obětem, byla také velmi poškozena církev a obraz kněžství i řeholního života, jak jej vnímá veřejnost.

Vybízím vás, abyste zpytovali své svědomí, přijali odpovědnost za hříchy, kterých jste se dopustili, a pokorně vyjádřili svůj zármutek. Upřímná kajícnost otevírá dveře Božímu odpuštění a milosti opravdové nápravy. Musíte se osobně snažit o odškodnění svých skutků tím, že nabídnete modlitby a pokání za ty, kterým jste ublížili. Výkupná Kristova oběť má moc odpustit dokonce i nejtěžší hříchy a vytěžit dobro i z nejhoršího zla. Zároveň však Boží spravedlnost vyžaduje, abychom se zodpovídali ze svých skutků a nic neskrývali. Přiznejte otevřeně svou vinu, podřiďte se požadavkům spravedlnosti, ale neztrácejte naději v Boží milosrdenství.

8. Rodičům

Byli jste hluboce otřeseni, když jste se dověděli o hrůzách, ke kterým došlo v místech, jež by měla být tím nejbezpečnějším prostředím. V dnešním světě není snadné vytvořit domov a vychovávat děti. Zaslouží si, aby vyrůstaly v bezpečném prostředí, aby byly milované a chtěné a byl v nich pěstován hluboký smysl pro vlastní identitu a hodnotu. Mají právo na to, aby byly vychovávány k opravdovým mravním hodnotám, zakořeněným v důstojnosti lidské osoby, aby se mohly inspirovat pravdou naší katolické víry a aby si osvojily způsoby chování a jednání, které je povedou ke zdravé sebeúctě a trvalému štěstí. Tento šlechetný a náročný úkol je svěřen především vám, jejich rodičům. Vybízím vás, abyste zajišťovali co nejlepší péči dětem jak doma, tak ve společnosti, zatímco církev bude nadále uvádět do praxe opatření, přijatá v posledních letech k ochraně dětí v prostředí farností a škol. Buďte si jisti, že jsem vám nablízku ve vaší důležité odpovědnosti a podporuji vás svou modlitbou.

9. Dětem a mládeži Irska

Rád bych vám věnoval zvláštní slova povzbuzení. Vaše zkušenost s církví je v mnohém odlišná od té, kterou mají vaši rodiče a prarodiče. Od doby, kdy oni byli ve vašich letech, se svět velmi změnil. Přesto jsou v každé generaci všichni povoláni vydat se stejnou cestou života za jakýchkoliv okolností. Všichni jsme pohoršeni hříchy a selháními některých členů církve, zejména těch, kteří byli zvlášť vybráni, aby vedli mládež a sloužili jí. Ale právě v církvi najdete Ježíše Krista, který je stejný včera, dnes i navěky (srov. Žid 13,8). On vás miluje a vydal sám sebe za vás na kříži. Hledejte osobní vztah s ním ve společenství jeho církve, protože on vaši důvěru nikdy nezradí! Pouze on může uspokojit vaše nejhlubší touhy a dát vašemu životu plný smysl, když jej zaměří na službu druhým. Mějte oči upřené na Ježíše a na jeho dobrotu a chraňte plamen víry ve svém srdci. Spolu se svými katolickými bratry v Irsku se spoléhám na to, že budete věrnými učedníky našeho Pána a svým nepostradatelným nadšením a smyslem pro ideály přispějete k rekonstrukci a obnově naší milované církve.

10. Irským kněžím a řeholníkům

Všichni trpíme v důsledku hříchů našich spolubratří, kteří zradili své zasvěcení nebo se správně a zodpovědně nevyrovnali s obviněními ze zneužití. Tváří v tváří hanbě a pobouření, které to vyvolalo nejen mezi věřícími laiky, ale také mezi vámi a ve vašich řeholních komunitách, mnozí z vás osobně pociťují sklíčenost a opuštěnost. Jsem si také vědom toho, že vás někteří lidé pokládají za spoluviníky a hledí se na vás, jako byste byli zodpovědní za delikty druhých. V těchto bolestných chvílích chci ocenit vaši oddanost kněžskému a řeholnímu životu i apoštolátu a vybízím vás, abyste znovu posílili svou víru v Krista, lásku k jeho církvi a důvěru v evangelní příslib vykoupení, odpuštění a vnitřní obnovy. Tak všem ukážete, že tam, kde se rozmnožil hřích, se ještě štědřeji ukázala milost (srov. Řím 5,20).

Vím, že mnozí z vás jsou zklamáni, znepokojeni a rozhněváni kvůli tomu, jak k těmto otázkám přistupovali někteří vaši představení. I přesto je však nezbytné, abyste s nimi úzce spolupracovali a přičinili se o to, aby opatření, přijatá jako odpověď na tuto krizi, byla opravdu evangelní, spravedlivá a účinná. Především vás vybízím, abyste se stále více stávali lidmi modlitby a odvážně šli cestou obrácení, očištění a smíření. Z vašeho svědectví o vykupitelské moci Páně, patrné ve vašem životě, bude církev v Irsku čerpat nový život a vitalitu.

11. Svým spolubratřím biskupům

Nelze popřít, že někteří z vás a vašich předchůdců pochybili, a někdy těžce, v aplikaci těch norem kanonického práva, které jsou již dávno uzákoněny pro zločin zneužívání nezletilých. Vážné chyby byly napáchány při reakcích na obvinění. Chápu, jak obtížné bylo uchopit rozsah a složitost problému, získat věrohodné informace a správně se rozhodnout ve světle navzájem si odporujících rad odborníků. Přesto je třeba uznat, že došlo k vážným pochybením v posuzování a k selháním představených. To vše vážně ohrozilo vaši věrohodnost a účinnost vašeho působení. Oceňuji úsilí, které jste vynaložili, abyste napravili chyby minulosti a zajistili, že se nebudou opakovat. Kromě plného uplatňování norem kanonického práva při řešení případů zneužívání nezletilých spolupracujte i nadále se státními orgány v oblasti, jež patří do jejich kompetence. Samozřejmě, že řeholní představení musí jednat stejně. I oni se zúčastnili nedávných setkání tady v Římě, jejichž smyslem bylo stanovit k těmto otázkám jasný a důsledný přístup. Je nezbytné, aby normy irské církve na ochranu nezletilých byly neustále sledovány a aktualizovány a aby byly aplikovány plně a nestraně v souladu s kanonickým právem.

Jedině rozhodné jednání, vedené poctivě a transparentně, může navrátit úctu a přízeň Irů vůči církvi, které jsme zasvětili svůj život. Musí to vyplynout především z vašeho sebezpytování, z vnitřní očisty a duchovní obnovy. Lidé v Irsku právem očekávají, že budete Božími muži, že budete svatí, že budete žít skromně a každý den budete usilovat o osobní obrácení. Pro ně jste, slovy svatého Augustina, biskupové, ale spolu s nimi jste povoláni být Kristovými následovníky (srov. Promluva 340,1). Vybízím vás tedy, abyste obnovili svůj smysl pro odpovědnost před Bohem, abyste byli stále více solidární se svým lidem a prohlubovali pastýřský zájem o všechny členy svého stáda. Buďte zejména vnímaví k duchovnímu a mravnímu životu každého z vašich kněží. Svým vlastním životem dávejte příklad, buďte jim nablízku, dopřejte sluchu jejich starostem, povzbuzujte je v této době plné obtíží a rozněcujte plamen jejich lásky ke Kristu a jejich nasazení ve službě bratří a sestrám.

Také laici potřebují povzbuzení, aby se účastnili života církve. Dbejte na to, aby měli formaci, která jim umožní přesně a přesvědčivě hájit evangelium v moderní společnosti (srov. 1 Petr 3,15) a plněji spolupracovat na životě a poslání církve. To vám pomůže, abyste se znovu stali věrohodnými představiteli a svědky vykupitelské pravdy o Kristu.

12. Všem irským věřícím

Zkušenost mladého člověka s církví by měla vždycky přinášet plody v osobním a životodárném setkání s Ježíšem Kristem ve společenství, které poskytuje lásku a duchovní posilu. V takovém prostředí mají být mladí lidé povzbuzováni k tomu, aby se rozvíjeli do plnosti své lidské a duchovní podoby, usilovali o vysoké ideály svatosti, lásky a pravdy, a čerpali inspiraci z bohatství velké náboženské a kulturní tradice. V naší stále více sekularizované společnosti, v níž i my křesťané nezřídka stěží dokážeme hovořit o transcendentní dimenzi naší existence, potřebujeme objevovat nové způsoby, jak mládeži předávat krásu a bohatství, které nabízí přátelství s Ježíšem Kristem ve společenství jeho církve. Opatření, jak spravedlivě reagovat na jednotlivé zločiny, jsou v přístupu k nynější krizi zásadní, sama o sobě však nestačí. Je třeba nové vize, která by současným i budoucím generacím představila dar naší společné víry jako poklad. Půjdete-li cestou naznačenou v evangeliu, budete-li dodržovat přikázání a přizpůsobovat stále více svůj život osobě Ježíše Krista, prožijete zkušenost hluboké obnovy, která je dnes tak nezbytná. Vybízím vás, abyste na této cestě vytrvali.

13. Drazí bratři a sestry v Kristu, s hlubokou starostí o vás všechny jsem vám chtěl v těchto bolestných chvílích, kdy se tak zřetelně ukázala lidská křehkost, nabídnout slova povzbuzení a podpory. Doufám, že je přijmete jako znak mé duchovní blízkosti a důvěry ve vaši schopnost reagovat na výzvy současnosti a že znovu načerpáte inspiraci a sílu z ušlechtilé irské tradice věrnosti evangeliu, vytrvalosti ve víře a rozhodnosti v úsilí o svatost. Společně s vámi se naléhavě modlím za to, aby zranění, která zasáhla mnoho osob a rodin, byla milostí Boží uzdravena a aby církev v Irsku mohla prožívat období obrody a duchovní obnovy.

14.Rád bych vám nyní navrhnul některé konkrétní iniciativy při řešení této situace.

Na závěr svého setkání s irskými biskupy jsem žádal, aby letošní postní doba byla považována za čas modliteb za vylití Božího milosrdenství a darů svatosti a síly Ducha Svatého na církev ve vaší zemi. Nyní vás všechny vybízím, abyste na tento úmysl věnovali svá páteční pokání během celého roku, od nynějška až do Velikonoc roku 2011. Žádám vás, abyste nabídli svůj půst, své modlitby, četbu Písma svatého i skutky milosrdenství za obdržení milosti uzdravení a obnovy pro církev v Irsku. Doporučuji vám, abyste znovu objevili svátost smíření a častěji z této milosti čerpali její proměňující moc.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat také eucharistické adoraci a v každé diecézi by měly být určeny kostely či kaple k tomuto účelu. Žádám, aby farnosti, semináře, řeholní domy a kláštery vyhrazovaly čas pro eucharistickou adoraci a všichni aby měli možnost se jí účastnit. Vroucí modlitbou před skutečně přítomným Pánem můžete odčinit hříchy zneužívání, které způsobily tolik škod, a současně prosit o milost nové síly a hlubšího smyslu pro poslání všech biskupů, kněží, řeholníků a věřících.

Věřím, že tento program povede k obrodě církve v Irsku v plnosti pravdy o samotném Bohu, protože právě pravda nás osvobodí (srov. Jan 8,32).

Poté, co jsem se v této záležitosti radil a modlil se za ni, bych rád oznámil záměr vykonat apoštolské vizitace v některých irských diecézích, seminářích a řeholních kongregacích. Vizitace bude mít za cíl pomoci místní církvi na její cestě obnovy a bude uskutečněna ve spolupráci s kompetentními úřady Římské kurie a Irské biskupské konference. Podrobnosti budou včas oznámeny.

Kromě toho navrhuji, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. Doufám, že s využitím kompetencí zkušených kazatelů a pořadatelů duchovních obnov jak z Irska, tak ze zahraničí, a za pomoci studia koncilních dokumentů, liturgických obřadů svěcení a řeholních slibů i posledního papežského učení získáte hlubší ocenění svého vlastního povolání, abyste objevili kořeny své víry v Ježíše Krista a s hojností pili z pramenů živé vody, kterou vám nabízí prostřednictvím své církve.

V letošním roce věnovaném kněžím vám zcela zvláštním způsobem předkládám postavu svatého Jana Marie Vianneye, jenž se vyznačoval obzvláště bohatým chápáním mystéria kněžství. Napsal, že „kněz má klíč k pokladům nebe. On otevírá bránu, on rozdává dobrého Boha a spravuje jeho majetek.“ Farář arský dobře pochopil, jaké obrovské požehnání je pro společenství, když mu slouží dobrý a svatý kněz: „Dobrý pastýř, pastýř podle Božího srdce, je největší poklad, který dobrý Bůh může dát farnosti, a jeden z nejcennějších darů božského milosrdenství.“ Ať na přímluvu svatého Jana Marie Vianneye znovu ožije kněžství v Irsku a celá irská církev ať se rozvíjí v úctě k velkému daru služebného kněžství.

Využívám této příležitosti, abych už předem poděkoval všem, kteří se zapojí do příprav apoštolské vizitace a misií, a také mnoha mužům a ženám, kteří se v celém Irsku již snaží o zajištění bezpečnosti nezletilých v církevním prostředí. Od chvíle, kdy se plně rozpoznala závažnost a rozsah problému sexuálního zneužívání nezletilých v katolických institucích, vykonala církev všude ve světě mnoho práce, aby tomuto problému čelila a přijala potřebná opatření. Přestože nelze šetřit silami při zlepšování a aktualizaci již existujících procedur, je pro mne povzbuzující skutečnost, že platná opatření na zajištění bezpečnosti, která byla přijata místními církvemi, jsou v některých částech světa pokládána za následováníhodný vzor pro jiné instituce.

Rád bych tento list zakončil zvláštní modlitbou za církev v Irsku, kterou vám posílám jako výraz péče, kterou má otec o své děti, a s pocity křesťana, který je stejně jako vy pohoršen a zraněn tím, co se stalo v naší milované církvi. Když budete užívat tuto modlitbu ve svých rodinách, farnostech a společenstvích, kéž vás blahoslavená Panna Maria chrání a vede na cestě, která vede k těsnějšímu spojení s jejím ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Synem. S velkou láskou a pevnou důvěrou v Boží přísliby vám všem ze srdce uděluji své apoštolské požehnání jako záruku moci a pokoje v Pánu.

Ve Vatikánu, 19. března 2010, na slavnost sv. Josefa

BENEDICTUS PP. XVI

Modlitba za irskou církev
Bože našich otců,
obnov nás ve víře, která je naším životem a spásou,
v naději, která dává příslib odpuštění a vnitřní obnovy,
a v lásce, která očišťuje a otevírá naše srdce,
abychom milovali tebe a v tobě všechny své bratry a sestry.

Pane Ježíši Kriste,
kéž se irská církev rozpomene na svůj odvěký úkol
vychovávat mladé lidi v pravdě a dobru, ve svatosti a velkorysé službě společnosti.

Duchu Svatý, utěšiteli, přímluvce a průvodce,
probuď v irské církvi nové jaro,
čas svatosti a apoštolského nadšení.

Kéž naše bolest a slzy,
upřímná snaha odčinit spáchané zlo
a pevné odhodlání je napravit
přinesou hojnou úrodu milosti,
která prohloubí víru v našich rodinách,
farnostech, školách a společenstvích,
způsobí duchovní rozvoj irské společnosti
a růst lásky, spravedlnosti, radosti a pokoje
v celé lidské rodině.

Trojjediný Bože,
spoléháme na milující ochranu Panny Marie,
Královny Irska a naší Matky,
na přímluvu svatého Patrika, svaté Brigity a všech svatých,
a svěřujeme ti sebe, své děti
i potřeby irské církve.
Amen.

Read Full Post »

Papež zakončil duchovní cvičení

Ze včerejšího vysílání Radia Vatikán:

V kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce se dnes skončily letošní exercicie, které konal Benedikt XVI. spolu se členy římské kurie pod vedením O. Enrica del Covolo, salesiánského profesora patristiky na Papežské salesiánské univerzitě. Svatý otec jako obvykle na závěr exercicií pronesl krátkou improvizovanou promluvu.

Nikoli v osamoceném Já, ale ve společném My církve, ve společenství svatých můžeme skutečně naslouchat Božímu slovu a stále více se stávat kněžími, řekl Benedikt XVI. v závěrečném poděkování exercitátorovi O. Enrico del Covolo, který se ve svých přednáškách vracel právě k tématu naslouchání Božímu slovu.

„Vybral jste jako výchozí bod, jako stále přítomné pozadí i jako cílový bod Šalamounovu prosbu o „naslouchající srdce“. Mám za to, že právě v ní je skutečně obsaženo celé křesťanské pojetí člověka. Člověk není dokonalý v sobě, ale potřebuje vztah, potřebuje existovat ve vztahu. Veškerou realitu tedy může myslet nikoli ve svém cogito, nýbrž má zapotřebí naslouchat druhému, zejména druhému s velkým D, tedy Bohu. Pouze tehdy pozná sebe samého a pouze tak se stane sám sebou.
…
Církevní otcové říkají, že v okamžiku početí Věčného Slova v lůně Panny Marie, Duch svatý vstoupil do Marie skrze ucho. Maria počala Věčné Slovo nasloucháním a dala tomuto Slovu své tělo. A tak je nám řečeno, co znamená mít naslouchající srdce.“

Exercitátor, řekl dále papež, poukázal na pět význačných postav kněžství, počínaje Ignácem z Antiochie a konče ctihodným papežem Janem Pavlem II.

„Tak jsme mohli skutečně znovu vnímat, co znamená být kněžími a stávat se stále více kněžími a uvědomit si, že svěcení je zaměřeno k misijnímu poslání a má se samo stát misijním posláním. Mohli jsme tak v těchto dnech s pomocí Boží prohloubit svoje zasvěcení a chceme se s novou odvahou svého poslání ujmout. Pán nám v tom pomáhej.“

Loňská duchovní cvičení pro Svatého Otce a římskou kurii vedl kard. Francis Arinze.

Read Full Post »

Několik námětů pro nového pražského arcibiskupa

Komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa, odvysílaný dnes Radiem Vatikán. Najdete jej též na jeho stránkách.

Mons. Dominik Duka, OP (zdroj Katolický týdeník)

Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.

Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.

Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají „inkarnovanou teologii,“ proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.

Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.

Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.

Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů – zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy – a skrze ustálenou modlitbu – také vede cesta do budoucnosti.

V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3–5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.

Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.

Mládež zdánlivě funguje skvěle – má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být „zformovaný mládežník,“ ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.

Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.

Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.

Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.

Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde – jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.

David Petrla

Poznámka:

Se dvěma z myšlenek zmiňovaných v textu přišli mí přátelé – s první (Sedmiletí obnovy víry) a poslední (přesunout katedru do Týnského chrámu).V komentáři nebyl prostor to zmínit, ale považuji za vhodné o tom napsat alespoň tady. Pochopitelně jsem je použil s jejich souhlasem. Tu myšlenku o katedrále jsem už uvedl 22. 2. 2007 v článku v Hospodářských novinách.

Read Full Post »

Vatikán vyjasňuje spekulace o ženatých kněžích v ordinariátech pro anglikány

Vatikán dnes vydal prohlášení k diskusi, která – v souvislosti s ohlášenou apoštolskou konstitucí o anglikánech – propukla kolem otázky ženatých kněží. Zde je jeho celý text:

CLARIFICATION BY THE DIRECTOR OF THE HOLY SEE PRESS OFFICE, FR. FEDERICO LOMBARDI, S.I., ON SPECULATIONS ABOUT THE CELIBACY ISSUE IN THE ANNOUNCED APOSTOLIC CONSTITUTION REGARDING PERSONAL ORDINARIATES FOR ANGLICAN ENTERING INTO FULL COMMUNION WITH THE CATHOLIC CHURCH

There has been widespread speculation, based on supposedly knowledgeable remarks by an Italian correspondent Andrea Tornielli, that the delay in publication of the Apostolic Constitution regarding Personal Ordinariates for Anglicans entering into full communion with the Catholic Church, announced on October 20, 2009, by Cardinal William Levada, Prefect of the Congregation for the Doctrine of the Faith, is due to more than „technical“ reasons. According to this speculation, there is a serious substantial issue at the basis of the delay, namely, disagreement about whether celibacy will be the norm for the future clergy of the Provision.

Cardinal Levada offered the following comments on this speculation: „Had I been asked I would happily have clarified any doubt about my remarks at the press conference. There is no substance to such speculation. No one at the Vatican has mentioned any such issue to me. The delay is purely technical in the sense of ensuring consistency in canonical language and references. The translation issues are secondary; the decision not to delay publication in order to wait for the ‘official’ Latin text to be published in Acta Apostolicae Sedis was made some time ago.

The drafts prepared by the working group, and submitted for study and approval through the usual process followed by the Congregation, have all included the following statement, currently Article VI of the Constitution:

§1 Those who ministered as Anglican deacons, priests, or bishops, and who fulfill the requisites established by canon law and are not impeded by irregularities or other impediments may be accepted by the Ordinary as candidates for Holy Orders in the Catholic Church. In the case of married ministers, the norms established in the Encyclical Letter of Pope Paul VI Sacerdotalis coelibatus, n. 42 and in the Statement „In June“ are to be observed. Unmarried ministers must submit to the norm of clerical celibacy of CIC can. 277, §1.

§2. The Ordinary, in full observance of the discipline of celibate clergy in the Latin Church, as a rule (pro regula) will admit only celibate men to the order of presbyter. He may also petition the Roman Pontiff, as a derogation from can. 277, §1, for the admission of married men to the order of presbyter on a case by case basis, according to objective criteria approved by the Holy See.

This article is to be understood as consistent with the current practice of the Church, in which married former Anglican ministers may be admitted to priestly ministry in the Catholic Church on a case by case basis. With regard to future seminarians, it was considered purely speculative whether there might be some cases in which a dispensation from the celibacy rule might be petitioned. For this reason, objective criteria about any such possibilities (e.g. married seminarians already in preparation) are to be developed jointly by the Personal Ordinariate and the Episcopal Conference, and submitted for approval of the Holy See.“

Cardinal Levada said he anticipates the technical work on the Constitution and Norms will be completed by the end of the first week of November.

———-

Několik poznámek česky, jak to Oslík chápe podle tohoto i předchozích prohlášení:

• Spekulace o tom, že se konstituce zdržela kvůli otázce necelibátních kněží, podle kard. Levady nejsou podložené. Ke zpoždění skutečně došlo, avšak pouze z technických důvodů jako je hledání optimálních a konzistentních právních termínů v různých jazycích.
• Zdá se, že i v personálních ordinariátech pro anglikány bude za „řádný“ stav kněze pokládán stav celibátní.
• Současní ženatí anglikánští duchovní budou moci být vysvěceni na katolické kněze, tyto případy však budou individuálně posuzovány jako dosud. Přesto si nicméně myslím, že to bude rychlejší a hladší proces, než dosud.
• Ordinariát bude moci mít své seminaristy nebo dokonce vlastní seminář, vznikne-li taková pastorační potřeba. Je z toho zřejmé, že personální ordinariáty mají být trvalou, nikoliv přechodnou součástí církevních struktur.
• Tito seminaristé budou v „řádných“ případech celibátní.
• Opět na základě individuální výjimky bude možné, aby se seminaristou ordinariátu stal ženatý muž.
• Pravidla pro posuzování těchto výjimek připraví peronální ordinariáty a biskupské konference v zemích, kterých se to bude týkat, a budou schválena Římem.
• Apoštolská konstituce by mohla být dokončena cca na konci prvního týdne v listopadu. (To ještě nutně neznamená, že bude záhy publikována.)

K tématu již zde na blogu vyšlo:

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky
RC Monitor: Ekumenismus je mrtev, ať žije ekumenismus!

Papež usnadňuje cestu anglikánům, kteří se chtějí stát katolíky

Read Full Post »

Tucet častých chyb v kázáních katolických kněží

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? 🙂 Odpusťte tu provokaci –  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného „posluchače kázání.“ Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj http://www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete. 🙂

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Read Full Post »

Kněží neumějí tancovat

Birett Ballett Productions uvádí:

iConfess

Kněz možná neumí tancovat,

ale umí odpouštět hříchy. (Jan 20, 23)

iZpověď

Nechte jablka na pokoji.

Je to parafráze na tuto populární reklamu na Apple iPod:

Další videa z téže díly:

PrayStation

(L)EGO

Read Full Post »