Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Německo’

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

„Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“

Golda Meirová, izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka, v roce 1958 ke smrti papeže Pia XII.

Pius XII. se modli za mir

Pius XII. se modli za mir

Paolo Mieli je prominentní italský novinář, od roku 2004 ředitel listu Corriere della Sera. Je sekulárním Židem, sám se narodil v roce 1949, ale někteří členové jeho rodiny zemřeli během holocaustu. Poskytl rozhovor papežským novinám L’Osservatore Romano o papeži Piu XII. a jeho roli během Druhé světové války, kterou hodnotí pozitivně.

Ptali se Maurizio Fontana, který je pod rozhovorem podepsaný, a ředitel L’Osservatore Romano, Giovanni Maria Vian. Interview vyšlo 9. října 2008, v den 50. výročí smrti Pia XII.

Pro časopis Chiesa to přeložil do angličtiny Matthew Sherry. A já jsem jeho překlad přeložil do češtiny. Jde tedy o dvojitý překlad, který jistě poznamenal věrnost originálu. Navíc je text obsáhlý a musel jsem překládat velmi rychle, což patrně také ovlivnilo kvalitu překladu. Připadá mi ale, že ten text je v češtině prostě potřeba. Měl by vyjít v nějakém významnějším médiu, než jen na tomto blogu.

Dějiny posoudí Pia XII. spravedlivě

 

L’Osservatore Romano: Často se mluví o hře Rolfa Hochhutha “Náměstek”, která se poprvé hrála 20. února 1963 ve Freie Volksbühne v Berlíně. Ale kritika postojů papeže Pacelliho se datuje už dlouho před ní. Kdy se „problém Pia XII.“ skutečně objevil?

 

Paolo Mieli: Předělem bylo bezpochyby provedení „Náměstka“, ale některá z obvinění, přestože nebyla stejného druhu jako ta Hochhuthova, se objevila dokonce ještě před začátkem Druhé světové války. První, kdo hovořil o zdrženlivosti Pia XII., byl ve skutečnosti Emmanuel Mounier, který v květnu 1939 zdvořile namítal proti mlčení, které uvedlo do rozpaků mnohé: mlčení Pia XII. ohledně italské agrese proti Albánii.

 

Stejný druh obvinění byl vůči němu později vznesen dalším francouzským katolickým intelektuálem, Françoisem Mauriacem, který v roce 1951 lamentoval, v předmluvě ke knize Léona Poliakova, že pronásledovaní Židé neměli útěchu slyšet papeže odsoudit, jasnými a rozhodnými slovy, „ukřižování nespočetných bratří v Pánu.“ Ale měli bychom si také připomenout, že tatáž kniha – jeden z nejdůležitějších textů o antisemitismu – prezentovala ospravedlnění tohoto mlčení. V podstatě, Poliakov, který byl sám Židem, napsal, že papež mlčel, aby se vyhnul ohrožení bezpečnosti Židů v mnohem větší míře, než k jakému již došlo.

 

Takže první vyjádření židovského učence k tomuto tématu bylo velmi opatrné?

 

Šel bych ještě dále. S výjimkou Poliakova nebyla první hodnocení židovské komunity po celém světě jen opatrná, byla vůči Piu XII. velmi příznivá.

 

Mohla být jedním z důvodů této opatrnosti skutečnost, že skutečná obvinění vůči papeži začala přicházet, již během války, od Sovětů?

 

Pius XII. byl jistě papež, který byl také – a zdůrazňuji „také“ – antikomunista. A během těchto dekád kontroverze byl často kritizován, že byl ovládnut tímto pohledem. Připomeňme si například dva slavné projevy, které pronesl, než se stal papežem, během svých cest do Francie (1937) a do Maďarska (1938), ve kterých persekuce komunistického režimu zdůraznil více, než nacistického.

 

Ale v tomto ohledu musíme předeslat jeden předpoklad: tematizace holocaustu, jak jej známe dnes, přišla řadu desetiletí po skončení Druhé světové války. Vzpomínám si, že během padesátých a šedesátých let se mluvilo jen zhruba o deportovaných do koncentračních táborů. Vědělo se, že Židé trpěli nejhorší osud, ale plné povědomí o holocaustu přišlo později. Během třicátých let mělo jen velmi málo lidí jakoukoliv představu o tom, co by se mohlo stát Židům. Samozřejmě, v Německu proběhla „křišťálová noc.“ Ale je zjevně mnohem snazší interpretovat a pochopit fakta dnes, ve zpětném pohledu. A Židé, kteří uprchli z Německa, nebyli vítáni s otevřenou náručí v žádné části světa, dokonce ani ve Spojených státech. V krátkosti, byl to komplexní problém. Západní svět, občanský svět, kromě několika výjimek, nechápal, neuvědomil si, co se děje. Z tohoto důvodu, když mluvíme o papeži na konci třicátých let, můžeme pochopit, proč byl citlivější vůči protikřesťanské persekuci v Sovětském svazu, než vůči tomu, co povstávalo v nacistickém světě. To neznamená, že byl tajně nacistou.

 

Třicátá léta: Kontroverze často míří také na Pia XII.…

 

Jedna z kritik kardinála Pacelliho, který byl státním sekretářem Pia XI., říká, že zmírnil odsouzení nacionálního socialismu. Mez mnoha obviněními – o kterých nevěřím, že jsou plně oprávněná – proti Pacellimu bylo, že zmírnil tón encykliky „Mit Brennender Sorge.“ Ve skutečnosti, když zkoumám aktivity papeže Pacelliho z historického hlediska, bych rád připomněl několik detailů. Když začala válka, kritizoval apatii francouzské církve pod nacistickou nadvládou ve vichistické Francii; poté kritizoval flagrantní antisemitismus slovenského monsignora Josefa Tisa; rozšířil – jak je zdokumentováno v knize Renata Mora „La Chiesa e lo sterminio degli ebrei (Církev a vyhlazení Židů),“ publikované v Il Mulino – svoji dobrou vůli a dokonce podporu, s vysoce riskantní rozhodností, vůči některým z těch, kdo se spikli proti Hitlerovi mezi léty 1939 a 1940. A pokračuji: Když byl v červnu 1941 Sovětský svaz napaden Německem, byla v západním světě určitá resistence vůči vytváření spojenectví s těmi, kdo do té chvíle bojovali na straně nacistického Německa. Pius XII. namísto toho vynakládal velké úsilí, aby usnadnil alianci mezi Velkou Británií, Spojenými státy a Sovětským svazem.

 

A konečně, je tady ta nejdůležitější kapitola: Během nacistické okupace Říma – jak je to podrobně vylíčeno, například, ve dvou knihách, v proslulém svazku Enzo Forcelly („La resistenza in convento [Odpor v klášteře],“ publikovaném ve vydavatelství Einaudi) a v jedné právě vydané od Andrea Ricardiho („L’inverno più lungo [Nejdelší zima],“ Laterza) –  dala církev k dispozici všechny své zdroje: téměř každá bazilika, každý kostel, každý seminář, každý konvent ubytoval Židy a pomáhal jim. Do té míry, že v Římě, se ve srovnání se dvěma tisíci deportovanými Židy dalších deset tisíc mohlo zachránit. Tedy, nechci říci, že celých těchto deset tisíc bylo zachráněno církví Pia XII., ale bezpochyby církev přispěla k záchraně většiny z nich. A bylo by nemožné, aby papež nevěděl, co dělají jeho kněží a sestry. Výsledkem bylo, že léta a léta – mohli bychom uvést tucty příkladů – mimořádně významné osobnosti v židovském světě uznaly tento příspěvek a připisovaly jej výslovně Piu XII.

 

Dnes byla ztracena téměř jakákoliv stopa těchto svědectví. Bylo to předmětem například znamenité knihy Andrea Tornielliho („Pio XII il papa degli ebrei [Pius XII., papež Židů],“ Piemme). Je to mimořádně rozsáhlá literatura, ze které bych chtěl uvést jenom ukázku. V roce 1944 řekl velký rabín Jeruzaléma, Isaac Herzog: „Izraelský lid nikdy nezapomene, co Pius XII. a jeho vynikající zplnomocněnci, inspirovaní věčnými principy náboženství, které jsou základem autentické civilizace, dělají pro naše nešťastné bratry a sestry v nejtragičtější hodině našich dějin. Je to živoucí důkaz božské prozřetelnosti v tomto světě.“

 

Tentýž rok napsal nadrotmistr (sergeant major) Joseph Vancouver: „Rád bych vám vyprávěl o židovském Římě, o velkém zázraku, že jsme zde nalezli tisíce Židů. Kostely, kláštery, mniši a sestry, a především papež, pospíchali pomoci a zachránit Židy, vyškubnout je ze spárů nacistů a jejich fašistických italských spolupracovníků. Toto velké úsilí bylo, ne bez nebezpečí, podniknuto, aby byli během měsíců německé okupace Židé ukryti a nasyceni. Někteří řeholníci za tuto záchrannou operaci zaplatili svými životy. Za tímto účelem byla mobilizována celá církev a pracovala s velkým nasazením. Vatikán byl centrem každé aktivity odporu a záchrany, za daných okolností pod nacistickou nadvládou.“

 

Budu také citovat dopis z italské fronty, od vojáka Eliyahua Lubiskyho, člena socialistického kibucu Bet Alfa. Byl publikován v týdeníku „Hashavua“ 4. srpna 1944: „Všichni uprchlíci mluví o tom, jak jim byl nápomocen Vatikán. Kněží dávali své životy v sázku, aby ukryli a zachránili Židy. Sám papež se podílel na práci na záchraně Židů.“

 

A opět, 15. října 1944 zaznamenáváme promluvu mimořádného komisaře židovské komunity v Římě, Silvia Ottolenghiho: „Tisíce našich bratří byly zachráněny v klášterech, v kostelech, v extrateritoriálních budovách. 23. července jsem byl předvolán na setkání s Jeho svatostí, kterému jsem předal poděkování římské komunity za heroickou a láskyplnou pomoc, která nám byla poskytnuta duchovenstvem skrze kláštery a koleje… řekl jsem Jeho svatosti o přání mých židovských druhů v Římě, přijít mu hromadně poděkovat. Ale tento druh demonstrace není možný, snad jedině na konci války, aby se zabránilo kompromitaci všech těch na severu, kdo stále potřebují ochranu.“

 

To bylo v době, kdy ještě probíhala válka. Pojďme k dnešku.

 

Dnes je, naneštěstí, pozornost věnovaná Piu XII. tak silná, že se dokonce běžná historiografická diskuse stala vášnivou.

 

Téma je tak zápalné, že dokonce přetrvává problém s fotografií Pia XII. v Yad Vashem a jejím popiskem. A to navzdory množství svědectví, o kterých jste právě referoval. Co se stalo?

 

Stalo se to, že během let byla rozšířena temná legenda o Piu XII. Připomeňme si knihy Johna Cornwella („Hitlerův papež“) a Daniela Goldhagena („Hitlers willige Vollstrecker [Hitlerovi ochotní kati]“), ve kterých jsou tato obvinění podána explicitněji. Zformovalo se obecné mínění, podle něhož je Pius XII. nahlížen jako papež, který nebyl ničím menším, než komplicem nacistického führera. To je šílené! Pomysleme jen na Eichmannův soud v roce 1961, kdy bylo vyjádřeno mínění, které stojí za to si znovu přečíst. Hovořící osoba je Gideon Hausner, státní zástupce v Jeruzalémě: „16. října 1943 byl v Římě zorganizován rozsáhlý zátah ve staré židovské čtvrti. Italský klérus se zúčastnil záchranné operace, kláštery Židům otevřely své dveře. Papež osobně intervenoval ve prospěch Židů zatčených v Římě.“

 

To bylo jen dva roky před uvedením „Náměstka“…

 

A bylo to v roce 1963, kdy se začala prosazovat dvojitá revize role Pia XII. Jedna z nich byla záludná – uvnitř samotné církve – a stavěla Pia XII. proti postavě Jana XXIII. To byla devastující operace: S Janem XXIII. se zacházelo jako s papežem, který během Druhé světové války demonstroval citlivost, kterou Pius XII. postrádal. To je velmi bizardní idea. A mezi řádky invektivy vůči Pacellimu se zdá vynořovat, že papež byl takto volán k zodpovědnosti za svůj antikomunismus. Ve skutečnosti byl Pius XII. papežem, který byl v linii historie katolické církve ve 20. století. Když čtete, co napsal, nebo posloucháte záznamy jeho promluv, rozpoznáte, jak vyjadřoval také, například, kritiku liberalismu. Chci říci, že rozhodně nebyl pěšákem antikomunistického atlantismu.

 

To znamená, že nebyl kaplanem Západu…

 

Absolutně ne. Obraz Pia XII. jako kaplana velké antikomunistické ofenzívy během studené války je mimo. Ačkoliv, přirozeně, byl antikomunistou. A za svůj antikomunismus byl přinucen zaplatit velmi vysokou cenu, která pokřivila jeho obraz pomocí divadelních her, publikací a filmů. Ale každý, kdo nepřijal předsudečný postoj a pokusil se pochopit Pacelliho z dokumentů, si nemůže pomoci a musí být omráčen touto černou legendou, která nedává žádný smysl. Pius XII. byl velký papež, schopný čelit situaci. Je to jako kdybychom dnes odstřelili Roosevelta za to, že nemluvil jasněji o Židech. Ale jak můžete prozkoumat válku, zvláště jste-li neozbrojenou osobou, jako papež? Tato svůdnost ofenzívy proti Piu XII. připadá skutečně podezřelá každé osobě dobré vůle, a je to svůdnost, které bychom měli odporovat. Dříve či později bude někdo reinterpretovat fakta ve světle svědectví, na která jsem poukazoval dříve.

 

Jsou rozdíly mezi evropskou, a zvláště italskou, historiografií o Piu XII. na jedné straně, versus americkou na straně druhé?

 

Myslím, že ano. Neměli bychom zapomínat, že tato averze vůči Piu XII. se vynořila v anglosaském, protestantském světě. Nevynořila se ze židovského světa, který se na ni namísto toho v průběhu času adaptoval, aby nebyl zaskočen mezinárodní kampaní. Řekněme to jinak: Když je papež obviněn, že nechává volnou cestu antisemitismu, židovský svět se samozřejmě cítí zodpovědný za to, aby viděl věci jasně. To nás přivádí k epizodě sedmého sálu Yad Vashem v Jeruzalémě, kde je fotografie papeže s textem, který jeho jednání popisuje jako „dvojznačné.“ Nebo k žádosti, v roce 1988, tehdejšího velvyslance Izraele u Svatého stolce, Aarona Lopeze, aby bylo uloženo moratorium na beatifikaci Pia XII. Nemám teď co říci k této záležitosti s moratoriem, protože to není historiografická otázka. Ale na těchto postojích k tomuto papeži je něco nepřiměřeně zarputilého, co páchne na míle daleko.

 

V roce 1963 bylo světlo reflektorů zaměřeno na Pia XII. ve snaze najít důkazy jeho viny, a nic se neobjevilo. Naopak, studie vynesly na světlo bohatou dokumentaci dokládající, jak jeho církev poskytla klíčovou pomoc Židům. V této souvislosti připomínám jedno hezké gesto: V červnu 1955 požádal Izraelský filharmonický orchestr, aby mohl ve Vatikánu uspořádat koncert na počest Pia XII., aby vyjádřil vděčnost tomuto papeži, a zahrál v přítomnosti papeže část Beethovenovy Sedmé symfonie. Taková atmosféra tehdy byla. A když papež zemřel, Golda Meirová – izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka – řekla: „Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“ Pro některé nebyl hlas papeže pozvednut, ale oni jej slyšeli. Chápete? Golda Meirová jeho hlas slyšela. A William Zuckerman, ředitel časopisu „Židovské noviny,“ napsal: „Všichni Židé v Americe vzdávají čest a vyjadřují účast, protože je pravděpodobné, že žádný vůdce této generace neposkytl podstatnější pomoc Židům v hodině tragédie. Více než kdokoliv jiný jsme měli prospěch z velké a šlechetné dobroty a velkodušnosti oplakávaného papeže během let útlaku a teroru.“ Takto byl Pius XII. hodnocen léta, desetiletí. Byli všichni šílení? Ne, oni byli těmi, kdo trpěli pronásledováním, z něhož je Pius XII. obviňován jako jeho spolupachatel. Když to bereme jako historiografický případ, je černá legenda šílená. Ale myslím si, že, kromě některých polemiků, bude každý historik hodný toho jména – dokonce v případě lidí jako jsem já, kdo nejsou katolíky – bojovat, aby znovu nastolil pravdu.

 

Papež Pius XII.

Papež Pius XII.

 

Co se zatím objevilo v izraelské historiografii? Proběhla v soudech historiků nějaká evoluce? Je zde stále diskuse o Piu XII.?

 

Řekl bych, že izraelská historiografii je velmi zdrženlivá. Ve skutečnosti je tento případ stále otevřený z důvodu zatvrzelosti jiného světa, který není židovským světem. Myslím, že musíme vzít v úvahu tři aspekty. Zaprvé, Pius XII. byl přinucen zaplatit za svůj antikomunismus. Zadruhé, tento papež znal dobře Německo a měl proněmecký postoj, který, nemylme se, neznamená pronacistický. A konečně musí být řečeno, že kriticismus vůči Piu XII. vždycky přichází z kruhů, které by samy mohli být kritizovány desetkrát víc. Během holocaustu byly tyto kruhy neschopny demonstrovat přítomnost kdekoliv v blízkosti toho, co vyčítají Piu XII., že nedělal.

 

Můžete nám uvést nějaké příklady?

 

Myslím na to, co se stalo ve Francii, v Polsku, ale dokonce i ve Spojených státech. Zamysleme se nad tím: Idea těch, kdo obviňují Pia XII., je, že každý věděl, nebo alespoň bylo možné vědět. Tak se ptám: Koho si vybavujeme, během Druhé světové války, mezi osobnostmi z těchto kruhů, že pozvedl hlas způsobem, který vyžadují od Pia XII.? Já nevím o nikom.

 

Odkazujete také na italské antifašisty?

 

Rozhodně. Ale co je podstatné: Na koho můžeme ukázat jako na někoho, kdo pro Židy udělal to, co neudělal papež? Já o nikom nevím. Jsou jednotlivé případy, stejně jako byly jednotlivé případy mezi církevními autoritami. Přinejmenším tento papež udělal všechno, co byl schopen udělat. Umožnil deseti tisícům Židů v Římě – ale stalo se to také v jiných částech Itálie – aby se zachránili, ve srovnání se dvěma tisíci, které byly zabity. Nechápu, s čím bychom to měli porovnávat. Takže věřím, že je možné usuzovat, že tyto kritiky, tyto invektivy, přicházejí z kruhů, jejichž svědomí nejsou ohledně tohoto problému klidná.

 

Takže černá legenda je případem provinilého svědomí?

 

Řekl bych, že ano. Jinak to nedává smysl. Faktem je, že nenávist vůči Piu XII. se vynořila ve specifickém kontextu, na začátku studené války. Můžeme si připomenout, že to byl papež, kdo umožnil vítězství Democrazia Cristiana v roce 1948. Jsem přesvědčen, že obvinění proti němu jsou výlevy zášti, která se objevila ve druhé polovině čtyřicátých a během padesátých let. Literatura nepřátelská k Piu XII. přišla po válce. V Itálii to začalo po kolapsu vlády národní jednoty v roce 1947 a stalo se vášnivějším během padesátých let. Celý depozitář nenávisti a silné nechuti se objevil v pozdějších letech. Kdyby to vyšlo na světlo okamžitě, Židé, jejichž životy byly díky této církvi zachráněny, by nedovolili, aby se říkalo a psalo to, bylo řečeno a napsáno. Protože to přišlo o dvacet nebo třicet let později, všichni svědci, všichni, kdo byli zachráněni – a mluvíme o tisících lidí – byli pryč a nová generace jejich dětí přijala tato obvinění. A ve skutečnosti, kdo byl tím, kdo těmto obviněním odporoval? Historici. 

 

K tomu zde byly katolické hlasy, které proti sobě stavěly Pia XII. a jeho nástupce. Jana XXIII.

 

Ve skutečnosti, věřím tomu, že zahájení beatifikačních procesů těchto dvou papežů nebylo ohlášeno současně náhodou. Když Pavel VI. přijel do Svaté země v roce 1964 a mluvil velmi vřelými slovy o Piu XII., nebyly zde žádné velké protesty. Nikdo neprotestoval. A operace „Náměstek“ už začala. Obvinění vypadala neuvěřitelně. Poté lavina postupně nabírala na síle, jak mizela generace očitých svědků. V každém případě si myslím, že historici učiní Piu XII. po právu.

 

Zmínili jsme katolíky. „La Civiltà Cattolica“ napsala, že Pius XII. nedokázal promluvit prorockým hlasem. Není to poněkud anachronistický soud? Měl papež jít 16. října 1944 do ghetta, stejně jako šel několik týdnů předtím do vybombardované čtvrti San Lorenzo?

 

Upřímně řečeno, židovská krev, která koluje v mých žilách, mě vede k tomu, abych preferoval papeže, který pomáhá mým židovským druhům přežít, před papežem, který koná okázalé gesto. Papež, který jde do vybombardované čtvrti, je papežem, který pláče pro oběti, koná gesto vřelosti a náklonnosti k městu, zatímco jeho přítomnost v ghettu by mohla být kontroverzní. Samozřejmě, ve zpětném pohledu může být řečeno cokoliv, dokonce – jak bylo napsáno – že by pro něj bylo správné, aby si lehl na koleje, aby zabránil vlakům v odjezdu. Ale já si myslím, že to jsou pošetilé soudy. A také, upřímně, kritizovat druhého za něco, co neudělal nikdo z vašich vlastních lidí, je trochu riskantní. Ve skutečnosti si nepamatuji, že by kdokoliv z představitelů antinacistického římského odporu šel do ghetta, nebo si lehl na koleje. Tyto diskuse opravdu postrádají umírněnost.

 

Pokud jde o kontroverzi uvnitř katolicismu, rabi David Dalin zašel tak daleko, že napsal, že Pius XII. je největší klacek, který mohou progresisté použít k útoku na tradicionalisty…

 

Nejvíce nepříjemný aspekt, ale pro mne evidentní (dokonce, i když se dívám zvenčí), je, že tato bitva v katolickém světě, která proti sobě staví postavy Jana XXIII. a Pia XII., není moc statečná, protože ji nikdo nevede otevřeně. Neexistuje žádná kniha nebo článek autoritativního představitele katolického světa, které by řekly jasně, Jan XXIII. ano a Pius XII. ne. Je to bitva vedená mezi řádky, pomocí subtilností. Pro mne je otázka jasná: Buď je někdo skutečně přesvědčen, že Pius XII. byl nacistickým komplicem, nebo jsou věci naopak tak, jak byly diskutovány v tomto rozhovoru, pak by jistí lidé měli pochopit, že tyto argumenty přispěly jen k pokračování černé legendy o tomto papeži. Měl bych podotknout: Věřím, že tato černá legenda se stává zastaralou. Pius XII. nebude papežem poznamenaným „damnatio memoriae.“

 

Proč to říkáte?

 

Právě z historického úhlu pohledu je důkazní materiál ve prospěch papeže tak silný a rozsáhlý, a nedostatek opačných důkazů tak křiklavý, že je tato ofenzíva proti Piu XII. předurčena k vyčerpání se.

 

Poslední otázka k postoji Pia XII. Jak je možné rekonstruovat povahu jeho tiché práce týkající se holocaustu?

 

Často jsem přemýšlel o Piu XII. a snažil se představit si, jaký typ osobnosti měl. Byl srovnáván s papežem Benediktem XV., papežem První světové války. Ale Druhá světová válka byla velmi odlišná. Jistěže byl Pacelli trýzněný člověk, který měl své pochyby. On sám se zabýval svým „mlčením“ v roce 1941. Ocitl se na hrozné křižovatce, která zpochybnila některá z jeho přesvědčení. Potom zde bylo dlouhé období po válce, do roku 1958, ve kterém pokračoval jako silný papež, přítomný, významný, rozhodný pro rekonstrukci Itálie v poválečném období. Možná byl nejdůležitějším papežem 20. století. Jistě byl mučen pochybnostmi. Ve věci svého mlčení, jak jsem řekl, o sobě pochyboval. Ale právě to ve mně vzbuzuje vědomí jeho velikosti.

 

Jedna věc, která mě oslovuje nejvíce. Jakmile bylo po válce, kdyby měl Pius XII. špatné svědomí, vychloubal by se svou prací na záchraně Židů. Ale to nikdy neudělal. Nikdy neřekl ani slovo. A mohl. Mohl o tom psát, mohl to říci. Ale neudělal to. Pro mne je to důkaz, jak solidní byl jeho charakter. Nebyl papežem, který by cítil potřebu se hájit. Pokud jde o soud o Piu XII., musím říci, že v mém srdci zůstává, co Robert Kempner, židovský právník německého původu a druhý žalobce v Norimberském procesu, napsal v roce 1964: „Jakékoliv propagandistické prohlášení církve proti Hitlerově vládě by bylo nejenom promyšlenou sebevraždou, ale také by urychlilo zabíjení daleko vyšších počtů Židů a kněží.“

 

Uzavírám: Dvacet let byly soudy o Piu XII. jednomyslné. Podle mého názoru tudíž na ofenzívě proti němu něco nehraje. A každý, kdo se odváží jej studovat s intelektuální poctivostí, musí začít přesně od tohoto bodu. Od těchto čísel, která nesedí dohromady.

Read Full Post »