Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘pohlavní zneužívání’

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Můj komentář na Radiu Vatikán dne 23. 3. 2010.

V sobotu 20. března při mši ve zcela zaplněné katedrále sv. Patrika v Armaghu představil irský primas, kardinál Seán Brady, pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům, otřeseným nedávnými odhaleními o pohlavním zneužívání dětí v církevním prostředí.

Dopis je dalším z řady osobních Benediktových pastýřských listů, tolik připomínajících listy sv. Pavla, v nichž napomíná a povzbuzuje konkrétní církevní obce a osoby. Můžeme jej přirovnat také ke slavným omluvám Jana Pavla II. za hříchy některých členů církve, ale v tomto případě se jedná o zločiny zcela nedávné, jejichž oběti a pachatelé dosud žijí.

V dopise, podepsaném o slavnosti sv. Josefa, papež píše, že „problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve“, avšak pokračuje energickou kritikou irského kléru – čtyřikrát používá slovo krize. Uvádí, že irská církev nezvládla hluboké sociální změny posledních desetiletí a sama podlehla sekularizačním trendům. Špatný výklad Druhého vatikánského koncilu vedl k tomu, že se ve jménu falešně chápaného milosrdenství přestaly uplatňovat nápravné paragrafy kanonického práva, poklesly nároky formace v seminářích a noviciátech a dobré jméno církve zde na zemi bylo postaveno nad požadavky elementární spravedlnosti. Tyto a další faktory „zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování,“ píše doslova Svatý otec. Shrnutí obsahu listu ale již na vlnách vatikánského rozhlasu zaznělo, pojďme se tedy nyní zamyslet nad jeho širšími souvislostmi.

To první, co čtenáře uhodí do očí, je otevřený, jasný a kajícný tón dopisu, mnohem zahanbenější, než tón, jakým o těchto událostech obvykle píší katoličtí publicisté. Nenajdeme zde ani stopu po bagatelizování problému nebo jeho omlouvání okolnostmi. Je možné, že v nějakých jiných institucích je situace ještě horší, ale to není podstatné, i jediný případ je příliš mnoho. A v irském církevním prostředí se vyvinula opravdová „omerta“ – kultura mlčení a zastrašování svědků. Mnohé oběti tak prožily druhé a ještě horší ponížení, když se pokusily promluvit a nikdo jim nechtěl naslouchat. Papež vysvětluje, že ochrana dětí má jednoznačnou přednost před ochranou dobrého jména církve – už v tom je nesmírný přínos dopisu. Nejedná se přitom o nic zvláštního, stačí důsledně uplatňovat existující kanonické právo. Zdánlivé milosrdenství k viníkovi může být strašnou nespravedlností vůči jeho budoucím obětem.

Jsme zde svědky klíčového významu centrální autority v církvi – papežství. Sama o sobě by irská církev stěží dokázala nalézt sílu a rozhodné odhodlání k obnově. Papež žádá, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. A především bude provedena apoštolská vizitace, tedy prošetření místních poměrů. To je podstatný disciplinární bod v jinak zcela pastoračním dopise. Mnohá média kritizovala, že dopis „nesráží hlavy,“ avšak případné personální změny mohou být výsledkem právě této vizitace, která umožní papeži získat objektivní pohled. Rozhodně to nebude snadné. Zatím nabídlo rezignaci nejméně pět irských biskupů a nejméně v jednom případě ji papež přijal. Další kritizovaní biskupové však rezignaci nepodali. To se týká i samotného kardinála Bradyho, který přiznal, že byl v roce 1975 jako biskupský sekretář jedním z několika kněží, kteří přinutili deseti a třináctiletého chlapce podepsat prohlášení, že neoznámí policii své zneužití. Těžko může papež vyměnit celý irský episkopát – a tím se dostáváme k dalšímu bodu.

V katolické církvi panuje jemná rovnováha moci mezi Petrovým nástupcem a místními biskupy. Po posledním koncilu se váhy výrazně nachýlily směrem k biskupům, kdy kolegiální a konciliární étos převážil nad centralistickým. Mnohé problémy dnešní církve mají společného jmenovatele právě v nedostatku poslušnosti a věrnosti, ať už římskému biskupovi nebo přímo základním principům katolické víry. Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. se dosud dařilo vytrvalým úsilím pomalu vracet vahadlo do optimálního středu. Přesto však papež zdaleka není v situaci, kdy by mohl odvolávat biskupy jako na běžícím pásu, zejména když mu kanonické právo v tomto bodě neposkytuje tak pevnou oporu, jako v případě samotných provinilých kněží. Jistě by byl obviněn z toho, že zavádí jakousi „papežskou diktaturu.“ A koneckonců, katolická církev je právní církev a málokdo ctí právo tak, jako Benedikt. Logicky se tedy snaží hledat řešení s lidmi, které má k dispozici. Právě zde je důvod, proč se sekulární tisk tak usilovně snaží namočit do skandálů samotnou osobu papeže – to poslední, co potřebuje, je posílení papežovy autority, naopak je jeho cílem zasáhnout církev u samého kořene.

Na závěr se zastavme u té nejpalčivější otázky. Nemohou se podobné skandály objevit v dalších zemích? Jak se vlastně irská situace liší od situace v USA a v Německu? Srovnání by přesáhlo rámec této úvahy, řekněme si pouze, že zde najdeme podstatné odlišnosti, ale bohužel také shody. Autor tohoto komentáře se kloní spíše k názoru, že se podobné zlořády ve větší či menší míře vyskytují na celém světě. Problémem není ani tak samotný fakt, že někteří služebníci církve páchají zločiny, jako nedostatek protilátek v církevním organismu – neschopnost a neochota je účinně napravovat. Je načase postavit se k nim čelem a začít tyto nádory rozhodně odstraňovat – jeden po druhém. To již probíhá v Americe a v Irsku a patrně budou následovat další země. Papež se zaměřuje na jedno konkrétní ohnisko choroby, aby byl chirurgický zásah účinný a exemplární. Jeho dopis se však do značné míry týká celého světa a měli by si jej přečíst všichni dospělí katolíci.

Každý věřící může pomoci tím, že zaujme postoj kajícnosti a bude usilovat o důsledné každodenní obrácení sebe sama. Bude-li celá církev poctivě pracovat na vlastní svatosti, může účinně hájit své dobré jméno na veřejnosti a konat apoštolát. Jako tolikrát v minulosti, pomůže i tentokrát své církvi její Pán. Reforma je možná, pokud si otevřeně přiznáme, že ji potřebujeme.

David Petrla

Benedikt XVI.: Pastýřský list irským katolíkům – CELÝ TEXT

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry: O skutečných rozměrech deliktu pedofilie v duchovenstvu

Aktualizace

Papež právě přijal rezignaci dalšího irského biskupa, pokud se nepletu, druhého – Mons. Johna Magee.

Fr. Patrick McCafferty: My faith helped me to stay sane after abuse

Read Full Post »

Další z dopisů papeže Benedikta XVI., které tolik připomínají dopisy svatého Pavla, v překladu Radia Vatikán:

Pastýřský list irským katolíkům

Benedikt XVI.

1. Drazí bratři a sestry církve v Irsku, tento list vám píši s velkým znepokojením jako pastýř všeobecné církve. Stejně jako vy jsem byl hluboce otřesen zprávami, které vynesly na světlo případy zneužívání bezbranných dětí a mládeže členy církve v Irsku, zejména kněžími a řeholníky. Nemohu než sdílet zděšení a pocit zrady, které mnozí z vás zakusili, když se dozvěděli o těchto trestných a hříšných skutcích a o tom, jak se k nim staví představitelé irské církve.

Jak víte, pozval jsem nedávno irské biskupy na setkání sem do Říma, aby mi podali zprávu o tom, jak těmto problémům v minulosti čelili a jakými kroky na tuto vážnou situaci reagovali. Spolu s několika dalšími preláty Římské kurie jsme si vyslechli to, co nám chtěli říci – jak jednotlivě, tak i společně. Analyzovali přitom způsobené chyby i přijatá poučení a popsali dnes již existující opatření a protokoly. Naše rozhovory byly otevřené a konstruktivní. Věřím, že v důsledku toho mají nyní biskupové pevnější pozici k dokončení úkolu napravit minulé nespravedlnosti a vyrovnat se s rozsáhlejší problematikou zneužívání nezletilých takovým způsobem, jaký si vyžaduje spravedlnost i učení evangelia.

2. Protože si uvědomuji závažnost těchto ran a často neadekvátních reakcí ze strany církevních představitelů vaší země, rozhodl jsem se napsat tento pastýřský list, abych vám vyjádřil svou blízkost a předložil cestu uzdravení, obnovy a nápravy.

Jak už mnozí ve vaší zemi zmínili, problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve. Před vámi nicméně nyní stojí úkol vyrovnat se s problémem zneužívání, který vznikl uvnitř irského katolického společenství, a učinit tak rázně a odvážně. Nikdo nečeká, že se tato bolestná situace vyřeší v krátké době. Jistého pokroku už bylo dosaženo, mnohem více však ještě zbývá udělat. Je třeba vytrvalosti a modlitby a také velká důvěra v uzdravující sílu Boží milosti.

Zároveň musím vyjádřit své přesvědčení, že církev v Irsku musí pro uzdravení z této bolestné rány nejprve uznat před Pánem a před lidmi těžké hříchy, spáchané na bezbranných dětech. Toto doznání, provázené upřímnou bolestí ze škod způsobených obětem a jejich rodinám, musí vést ke společnému úsilí o zajištění ochrany dětí před podobnými zločiny v budoucnosti.

Žádám vás, abyste se při řešení současných výzev rozpomněli na „skálu, z níž jste vytesáni“ (Iz 51,1). Přemýšlejte o velkorysém a často hrdinském přínosu, který minulé generace irských mužů a žen daly církvi i celému lidstvu, a odtud čerpejte podnět k poctivému sebezpytování a k odhodlanému programu obnovy církve i jednotlivců. Modlím se za to, aby církev v Irsku na přímluvu mnoha svých světců a očištěna pokáním překonala nynější krizi a stala se opět přesvědčivým svědkem pravdy a dobroty všemohoucího Boha, který se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu.

3. Irští katolíci byli v dějinách nesmírnou silou dobra ve své vlasti i mimo ni. Keltští mniši, jako např. svatý Kolumbán, šířili evangelium v západní Evropě a položili základ středověké mnišské kultury. Ideály svatosti, lásky a nadpřirozené moudrosti, vyplývající z křesťanské víry, se projevily při budování kostelů, klášterů, škol, knihoven a nemocnic, což napomohlo v upevnění duchovní identity Evropy. Tito irští misionáři čerpali svou sílu a inspiraci z hluboké víry, pevného vedení a bezúhonných mravů církve ve své rodné zemi.

Od 16. století byli irští katolíci podrobeni dlouhému období pronásledování, během něhož bojovali za uchování plamene živé víry v nebezpečných a obtížných podmínkách. Svatý Oliver Plunkett, arcibiskup-mučedník z Armaghu, je nejslavnějším příkladem ze zástupu těch irských synů a dcer, kteří byli ochotni položit život pro věrnost evangeliu. Po katolické emancipaci byla církev svobodná a mohla opět vzkvétat. Rodiny a nesčetní jednotlivci, kteří si uchovali víru v čase zkoušek, se v 19. století stali jiskrou obrovského obrození irského katolicismu. Zejména chudým poskytovala církev školní vzdělání, což podstatně obohatila irskou společnost. Jedním z plodů nových katolických škol byl nárůst povolání: generace kněží, řeholních sester a bratří misionářů opouštěly svou vlast, aby sloužily na všech světadílech, zejména v anglicky mluvícím prostředí. Pozoruhodný je nejen jejich vysoký počet, ale také síla jejich víry a vytrvalost v pastoračním úsilí. Mnohé diecéze, zejména v Africe, Americe a Austrálii, těžily z přítomnosti irského kléru a řeholníků, kteří hlásali evangelium a zakládali farnosti, školy, univerzity, kliniky a nemocnice, které sloužily jak katolíkům, tak celé společnosti, se zvláštní pozorností k potřebám chudých.

Skoro ve všech irských rodinách se najde někdo – syn, dcera, strýc či teta – kdo dal svůj život církvi. Irské rodiny mají právem ve velké vážnosti své drahé, kteří zasvětili svůj život Kristu, sdíleli s druhými dar víry a uskutečňovali ji láskyplnou službou Bohu a bližním.

4. V posledních letech se nicméně církev ve vaší zemi musela potýkat s novými vážnými výzvami, které víře vznikly z prudké transformace a sekularizace irské společnosti. Došlo k velmi rychlým sociálním změnám, které svými často škodlivými účinky zasáhly tradiční oddanost katolickému učení a hodnotám. Velmi mnoho svátostných úkonů a projevů zbožnosti, které živí víru a umožňují jí růst, jako například častá zpověď, denní modlitba a každoroční duchovní obnova, bylo opomíjeno. Rozhodující v tomto období byla i tendence, patrná též mezi kněžími a řeholníky, osvojovat si způsoby myšlení a posuzování světských skutečností bez dostatečné souvislosti s evangeliem. Program obnovy navržený Druhým vatikánským koncilem byl někdy špatně vykládán a při probíhajících hlubokých sociálních změnách nebylo vůbec snadné dobrat se nejlepšího možného způsobu, jak jej uskutečnit. Zejména existovala dobře míněná, ale přesto mylná tendence nepostihovat situace, které jsou v rozporu s církevním právem. V tomto všeobecném kontextu se musíme snažit porozumět problému sexuálního zneužívání mladistvých, které nezanedbatelnou mírou přispělo k oslabení víry a ke ztrátě respektu vůči církvi a jejímu učení.

Jedině pozorným zkoumáním mnoha prvků, které způsobily nynější krizi, je možné přesně určit její příčiny a nalézt účinný protilék. Mezi faktory, které k tomu přispěly, lze zajisté vyjmenovat neadekvátní procedury při určování vhodnosti kandidátů ke kněžství a k řeholnímu životu, nedostatečnou lidskou, mravní, intelektuální a duchovní formaci v seminářích a v noviciátech, tendenci společnosti podporovat klérus i jiné autority, nemístné obavy o dobré jméno církve a snahu zabránit skandálům, což vedlo k tomu, že nebyly aplikovány platné kanonické tresty a nebyla ochráněna důstojnost každé osoby. S těmito faktory, které měly důsledky tak tragické pro oběti a jejich rodiny a zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování, je třeba se naléhavě vyrovnat.

5. Již od svého zvolení na Petrův stolec jsem se při různých příležitostech setkával s oběťmi sexuálního zneužívání a jsem připraven tak činit i v budoucnu. Přijal jsem je, vyslechnul jejich příběhy, vnímal jejich utrpení a modlil se za s nimi a za ně. Za svého pontifikátu jsem již dříve ve snaze o řešení tohoto problému žádal irské biskupy u příležitosti jejich návštěvy ad limina v roce 2006, aby „se dobrali pravdy o tom, co se v minulosti stalo, aby využili všech dostupných prostředků a zabránili tak opakování něčeho podobného, aby zajistili, že budou plně respektovány principy spravedlnosti, a aby především napomáhali v uzdravení ran obětí a všech, kdo byli zasaženi těmito obrovskými zločiny“ (Promluva k irským biskupům, 28. října 2006).

Tímto listem chci vybídnout vás všechny jako Boží lid v Irsku, abyste se zamysleli nad ranami, zasazenými Kristovu tělu, nad někdy bolestnými protiléky, nutnými k jejich obvázání a uzdravení, a nad potřebou jednoty, lásky a vzájemné pomoci v dlouhém procesu oživení a obnovy církve. Obracím se na vás nyní slovy, jež mi plynou ze srdce, a přeji si hovořit ke každému z vás jednotlivě i s vámi všemi jako s bratry a sestrami v Pánu.

6. Obětem zneužití a jejich rodinám

Prošli jste strašným utrpením a mně je to opravdu velice líto. Vím, že nic nemůže smazat zlo, kterému jste byli vystaveni. Byla zrazena vaše důvěra a porušena vaše důstojnost. Mnohým z vás se stalo, že vám nikdo nenaslouchal, i když jste našli dostatek odvahy mluvit o tom, k čemu došlo. Ti z vás, kteří zažili zneužívání v internátech, si museli uvědomovat, že ze svého utrpení nemají úniku. Pochopitelně je pro vás obtížné církvi odpustit nebo se s ní smířit. Jejím jménem otevřeně vyjadřuji zahanbení a lítost, kterou zakoušíme všichni. Zároveň bych vás chtěl vybídnout, abyste neztráceli naději. Právě ve společenství církve se setkáváme s osobou Ježíše Krista, rovněž obětí nespravedlnosti a hříchu. On dosud nese rány svého nespravedlivého utrpení, tak jako vy. On chápe hloubku vaší bolesti a její trvalý dopad na vaše životy a vztahy s druhými lidmi, včetně vztahů k církvi. Vím, že po všem, co se stalo, je pro některé z vás obtížné i vstoupit do kostela. Kristova zranění, proměněná jeho spásonosným utrpením, však představují prostředky milosti, které lámou moc zla a umožňují nám znovu se narodit do života a naděje. Pevně věřím v uzdravující moc jeho obětavé lásky, která i v těch nejtemnějších a nejvíce beznadějných situacích vede k osvobození a příslibu nového začátku.

Obracím se na vás jako pastýř, který má starost o dobro všech dětí Božích, a pokorně vás prosím, abyste přemýšleli o tom, co jsem vám řekl. Modlím se za to, abyste znovu objevili nekonečnou lásku Krista ke každému z vás, když se k němu přiblížíte a budete mít účast na životě jeho církve, očištěné pokáním a obnovené pastorační láskou. Věřím, že tak budete schopni nalézt smíření, hluboké vnitřní uzdravení a pokoj.

7. Kněžím a řeholníkům, kteří zneužívali děti

Zradili jste důvěru, kterou do vás vkládaly nevinné děti a jejich rodiče. Musíte se za to zodpovídat před všemohoucím Bohem a rovněž před řádně ustanovenými soudy. Ztratili jste úctu irského lidu a vrhli ostudu a hanbu na své spolubratry. Vy, kteří jste kněžími, jste pošlapali svatost kněžského svěcení, kterým se Kristus zpřítomňuje v nás a v našich činech. Vedle obrovské škody, kterou jste způsobili obětem, byla také velmi poškozena církev a obraz kněžství i řeholního života, jak jej vnímá veřejnost.

Vybízím vás, abyste zpytovali své svědomí, přijali odpovědnost za hříchy, kterých jste se dopustili, a pokorně vyjádřili svůj zármutek. Upřímná kajícnost otevírá dveře Božímu odpuštění a milosti opravdové nápravy. Musíte se osobně snažit o odškodnění svých skutků tím, že nabídnete modlitby a pokání za ty, kterým jste ublížili. Výkupná Kristova oběť má moc odpustit dokonce i nejtěžší hříchy a vytěžit dobro i z nejhoršího zla. Zároveň však Boží spravedlnost vyžaduje, abychom se zodpovídali ze svých skutků a nic neskrývali. Přiznejte otevřeně svou vinu, podřiďte se požadavkům spravedlnosti, ale neztrácejte naději v Boží milosrdenství.

8. Rodičům

Byli jste hluboce otřeseni, když jste se dověděli o hrůzách, ke kterým došlo v místech, jež by měla být tím nejbezpečnějším prostředím. V dnešním světě není snadné vytvořit domov a vychovávat děti. Zaslouží si, aby vyrůstaly v bezpečném prostředí, aby byly milované a chtěné a byl v nich pěstován hluboký smysl pro vlastní identitu a hodnotu. Mají právo na to, aby byly vychovávány k opravdovým mravním hodnotám, zakořeněným v důstojnosti lidské osoby, aby se mohly inspirovat pravdou naší katolické víry a aby si osvojily způsoby chování a jednání, které je povedou ke zdravé sebeúctě a trvalému štěstí. Tento šlechetný a náročný úkol je svěřen především vám, jejich rodičům. Vybízím vás, abyste zajišťovali co nejlepší péči dětem jak doma, tak ve společnosti, zatímco církev bude nadále uvádět do praxe opatření, přijatá v posledních letech k ochraně dětí v prostředí farností a škol. Buďte si jisti, že jsem vám nablízku ve vaší důležité odpovědnosti a podporuji vás svou modlitbou.

9. Dětem a mládeži Irska

Rád bych vám věnoval zvláštní slova povzbuzení. Vaše zkušenost s církví je v mnohém odlišná od té, kterou mají vaši rodiče a prarodiče. Od doby, kdy oni byli ve vašich letech, se svět velmi změnil. Přesto jsou v každé generaci všichni povoláni vydat se stejnou cestou života za jakýchkoliv okolností. Všichni jsme pohoršeni hříchy a selháními některých členů církve, zejména těch, kteří byli zvlášť vybráni, aby vedli mládež a sloužili jí. Ale právě v církvi najdete Ježíše Krista, který je stejný včera, dnes i navěky (srov. Žid 13,8). On vás miluje a vydal sám sebe za vás na kříži. Hledejte osobní vztah s ním ve společenství jeho církve, protože on vaši důvěru nikdy nezradí! Pouze on může uspokojit vaše nejhlubší touhy a dát vašemu životu plný smysl, když jej zaměří na službu druhým. Mějte oči upřené na Ježíše a na jeho dobrotu a chraňte plamen víry ve svém srdci. Spolu se svými katolickými bratry v Irsku se spoléhám na to, že budete věrnými učedníky našeho Pána a svým nepostradatelným nadšením a smyslem pro ideály přispějete k rekonstrukci a obnově naší milované církve.

10. Irským kněžím a řeholníkům

Všichni trpíme v důsledku hříchů našich spolubratří, kteří zradili své zasvěcení nebo se správně a zodpovědně nevyrovnali s obviněními ze zneužití. Tváří v tváří hanbě a pobouření, které to vyvolalo nejen mezi věřícími laiky, ale také mezi vámi a ve vašich řeholních komunitách, mnozí z vás osobně pociťují sklíčenost a opuštěnost. Jsem si také vědom toho, že vás někteří lidé pokládají za spoluviníky a hledí se na vás, jako byste byli zodpovědní za delikty druhých. V těchto bolestných chvílích chci ocenit vaši oddanost kněžskému a řeholnímu životu i apoštolátu a vybízím vás, abyste znovu posílili svou víru v Krista, lásku k jeho církvi a důvěru v evangelní příslib vykoupení, odpuštění a vnitřní obnovy. Tak všem ukážete, že tam, kde se rozmnožil hřích, se ještě štědřeji ukázala milost (srov. Řím 5,20).

Vím, že mnozí z vás jsou zklamáni, znepokojeni a rozhněváni kvůli tomu, jak k těmto otázkám přistupovali někteří vaši představení. I přesto je však nezbytné, abyste s nimi úzce spolupracovali a přičinili se o to, aby opatření, přijatá jako odpověď na tuto krizi, byla opravdu evangelní, spravedlivá a účinná. Především vás vybízím, abyste se stále více stávali lidmi modlitby a odvážně šli cestou obrácení, očištění a smíření. Z vašeho svědectví o vykupitelské moci Páně, patrné ve vašem životě, bude církev v Irsku čerpat nový život a vitalitu.

11. Svým spolubratřím biskupům

Nelze popřít, že někteří z vás a vašich předchůdců pochybili, a někdy těžce, v aplikaci těch norem kanonického práva, které jsou již dávno uzákoněny pro zločin zneužívání nezletilých. Vážné chyby byly napáchány při reakcích na obvinění. Chápu, jak obtížné bylo uchopit rozsah a složitost problému, získat věrohodné informace a správně se rozhodnout ve světle navzájem si odporujících rad odborníků. Přesto je třeba uznat, že došlo k vážným pochybením v posuzování a k selháním představených. To vše vážně ohrozilo vaši věrohodnost a účinnost vašeho působení. Oceňuji úsilí, které jste vynaložili, abyste napravili chyby minulosti a zajistili, že se nebudou opakovat. Kromě plného uplatňování norem kanonického práva při řešení případů zneužívání nezletilých spolupracujte i nadále se státními orgány v oblasti, jež patří do jejich kompetence. Samozřejmě, že řeholní představení musí jednat stejně. I oni se zúčastnili nedávných setkání tady v Římě, jejichž smyslem bylo stanovit k těmto otázkám jasný a důsledný přístup. Je nezbytné, aby normy irské církve na ochranu nezletilých byly neustále sledovány a aktualizovány a aby byly aplikovány plně a nestraně v souladu s kanonickým právem.

Jedině rozhodné jednání, vedené poctivě a transparentně, může navrátit úctu a přízeň Irů vůči církvi, které jsme zasvětili svůj život. Musí to vyplynout především z vašeho sebezpytování, z vnitřní očisty a duchovní obnovy. Lidé v Irsku právem očekávají, že budete Božími muži, že budete svatí, že budete žít skromně a každý den budete usilovat o osobní obrácení. Pro ně jste, slovy svatého Augustina, biskupové, ale spolu s nimi jste povoláni být Kristovými následovníky (srov. Promluva 340,1). Vybízím vás tedy, abyste obnovili svůj smysl pro odpovědnost před Bohem, abyste byli stále více solidární se svým lidem a prohlubovali pastýřský zájem o všechny členy svého stáda. Buďte zejména vnímaví k duchovnímu a mravnímu životu každého z vašich kněží. Svým vlastním životem dávejte příklad, buďte jim nablízku, dopřejte sluchu jejich starostem, povzbuzujte je v této době plné obtíží a rozněcujte plamen jejich lásky ke Kristu a jejich nasazení ve službě bratří a sestrám.

Také laici potřebují povzbuzení, aby se účastnili života církve. Dbejte na to, aby měli formaci, která jim umožní přesně a přesvědčivě hájit evangelium v moderní společnosti (srov. 1 Petr 3,15) a plněji spolupracovat na životě a poslání církve. To vám pomůže, abyste se znovu stali věrohodnými představiteli a svědky vykupitelské pravdy o Kristu.

12. Všem irským věřícím

Zkušenost mladého člověka s církví by měla vždycky přinášet plody v osobním a životodárném setkání s Ježíšem Kristem ve společenství, které poskytuje lásku a duchovní posilu. V takovém prostředí mají být mladí lidé povzbuzováni k tomu, aby se rozvíjeli do plnosti své lidské a duchovní podoby, usilovali o vysoké ideály svatosti, lásky a pravdy, a čerpali inspiraci z bohatství velké náboženské a kulturní tradice. V naší stále více sekularizované společnosti, v níž i my křesťané nezřídka stěží dokážeme hovořit o transcendentní dimenzi naší existence, potřebujeme objevovat nové způsoby, jak mládeži předávat krásu a bohatství, které nabízí přátelství s Ježíšem Kristem ve společenství jeho církve. Opatření, jak spravedlivě reagovat na jednotlivé zločiny, jsou v přístupu k nynější krizi zásadní, sama o sobě však nestačí. Je třeba nové vize, která by současným i budoucím generacím představila dar naší společné víry jako poklad. Půjdete-li cestou naznačenou v evangeliu, budete-li dodržovat přikázání a přizpůsobovat stále více svůj život osobě Ježíše Krista, prožijete zkušenost hluboké obnovy, která je dnes tak nezbytná. Vybízím vás, abyste na této cestě vytrvali.

13. Drazí bratři a sestry v Kristu, s hlubokou starostí o vás všechny jsem vám chtěl v těchto bolestných chvílích, kdy se tak zřetelně ukázala lidská křehkost, nabídnout slova povzbuzení a podpory. Doufám, že je přijmete jako znak mé duchovní blízkosti a důvěry ve vaši schopnost reagovat na výzvy současnosti a že znovu načerpáte inspiraci a sílu z ušlechtilé irské tradice věrnosti evangeliu, vytrvalosti ve víře a rozhodnosti v úsilí o svatost. Společně s vámi se naléhavě modlím za to, aby zranění, která zasáhla mnoho osob a rodin, byla milostí Boží uzdravena a aby církev v Irsku mohla prožívat období obrody a duchovní obnovy.

14.Rád bych vám nyní navrhnul některé konkrétní iniciativy při řešení této situace.

Na závěr svého setkání s irskými biskupy jsem žádal, aby letošní postní doba byla považována za čas modliteb za vylití Božího milosrdenství a darů svatosti a síly Ducha Svatého na církev ve vaší zemi. Nyní vás všechny vybízím, abyste na tento úmysl věnovali svá páteční pokání během celého roku, od nynějška až do Velikonoc roku 2011. Žádám vás, abyste nabídli svůj půst, své modlitby, četbu Písma svatého i skutky milosrdenství za obdržení milosti uzdravení a obnovy pro církev v Irsku. Doporučuji vám, abyste znovu objevili svátost smíření a častěji z této milosti čerpali její proměňující moc.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat také eucharistické adoraci a v každé diecézi by měly být určeny kostely či kaple k tomuto účelu. Žádám, aby farnosti, semináře, řeholní domy a kláštery vyhrazovaly čas pro eucharistickou adoraci a všichni aby měli možnost se jí účastnit. Vroucí modlitbou před skutečně přítomným Pánem můžete odčinit hříchy zneužívání, které způsobily tolik škod, a současně prosit o milost nové síly a hlubšího smyslu pro poslání všech biskupů, kněží, řeholníků a věřících.

Věřím, že tento program povede k obrodě církve v Irsku v plnosti pravdy o samotném Bohu, protože právě pravda nás osvobodí (srov. Jan 8,32).

Poté, co jsem se v této záležitosti radil a modlil se za ni, bych rád oznámil záměr vykonat apoštolské vizitace v některých irských diecézích, seminářích a řeholních kongregacích. Vizitace bude mít za cíl pomoci místní církvi na její cestě obnovy a bude uskutečněna ve spolupráci s kompetentními úřady Římské kurie a Irské biskupské konference. Podrobnosti budou včas oznámeny.

Kromě toho navrhuji, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. Doufám, že s využitím kompetencí zkušených kazatelů a pořadatelů duchovních obnov jak z Irska, tak ze zahraničí, a za pomoci studia koncilních dokumentů, liturgických obřadů svěcení a řeholních slibů i posledního papežského učení získáte hlubší ocenění svého vlastního povolání, abyste objevili kořeny své víry v Ježíše Krista a s hojností pili z pramenů živé vody, kterou vám nabízí prostřednictvím své církve.

V letošním roce věnovaném kněžím vám zcela zvláštním způsobem předkládám postavu svatého Jana Marie Vianneye, jenž se vyznačoval obzvláště bohatým chápáním mystéria kněžství. Napsal, že „kněz má klíč k pokladům nebe. On otevírá bránu, on rozdává dobrého Boha a spravuje jeho majetek.“ Farář arský dobře pochopil, jaké obrovské požehnání je pro společenství, když mu slouží dobrý a svatý kněz: „Dobrý pastýř, pastýř podle Božího srdce, je největší poklad, který dobrý Bůh může dát farnosti, a jeden z nejcennějších darů božského milosrdenství.“ Ať na přímluvu svatého Jana Marie Vianneye znovu ožije kněžství v Irsku a celá irská církev ať se rozvíjí v úctě k velkému daru služebného kněžství.

Využívám této příležitosti, abych už předem poděkoval všem, kteří se zapojí do příprav apoštolské vizitace a misií, a také mnoha mužům a ženám, kteří se v celém Irsku již snaží o zajištění bezpečnosti nezletilých v církevním prostředí. Od chvíle, kdy se plně rozpoznala závažnost a rozsah problému sexuálního zneužívání nezletilých v katolických institucích, vykonala církev všude ve světě mnoho práce, aby tomuto problému čelila a přijala potřebná opatření. Přestože nelze šetřit silami při zlepšování a aktualizaci již existujících procedur, je pro mne povzbuzující skutečnost, že platná opatření na zajištění bezpečnosti, která byla přijata místními církvemi, jsou v některých částech světa pokládána za následováníhodný vzor pro jiné instituce.

Rád bych tento list zakončil zvláštní modlitbou za církev v Irsku, kterou vám posílám jako výraz péče, kterou má otec o své děti, a s pocity křesťana, který je stejně jako vy pohoršen a zraněn tím, co se stalo v naší milované církvi. Když budete užívat tuto modlitbu ve svých rodinách, farnostech a společenstvích, kéž vás blahoslavená Panna Maria chrání a vede na cestě, která vede k těsnějšímu spojení s jejím ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Synem. S velkou láskou a pevnou důvěrou v Boží přísliby vám všem ze srdce uděluji své apoštolské požehnání jako záruku moci a pokoje v Pánu.

Ve Vatikánu, 19. března 2010, na slavnost sv. Josefa

BENEDICTUS PP. XVI

Modlitba za irskou církev
Bože našich otců,
obnov nás ve víře, která je naším životem a spásou,
v naději, která dává příslib odpuštění a vnitřní obnovy,
a v lásce, která očišťuje a otevírá naše srdce,
abychom milovali tebe a v tobě všechny své bratry a sestry.

Pane Ježíši Kriste,
kéž se irská církev rozpomene na svůj odvěký úkol
vychovávat mladé lidi v pravdě a dobru, ve svatosti a velkorysé službě společnosti.

Duchu Svatý, utěšiteli, přímluvce a průvodce,
probuď v irské církvi nové jaro,
čas svatosti a apoštolského nadšení.

Kéž naše bolest a slzy,
upřímná snaha odčinit spáchané zlo
a pevné odhodlání je napravit
přinesou hojnou úrodu milosti,
která prohloubí víru v našich rodinách,
farnostech, školách a společenstvích,
způsobí duchovní rozvoj irské společnosti
a růst lásky, spravedlnosti, radosti a pokoje
v celé lidské rodině.

Trojjediný Bože,
spoléháme na milující ochranu Panny Marie,
Královny Irska a naší Matky,
na přímluvu svatého Patrika, svaté Brigity a všech svatých,
a svěřujeme ti sebe, své děti
i potřeby irské církve.
Amen.

Read Full Post »

6. února 2009 vystoupili v americké katolické televizní stanici EWTN dva kněží z řádu Legionáři Kristovi, P. Thomas Williams, LC a P. Jonathan Morris, LC. Původně měli hovořit o svých nových knihách.

Vzhledem k posledním zprávám o zakladateli jejich řádu, P. Marcialovi Macielovi, nicméně moderátor Raymond Arroyo změnil téma a hovořili o něm. V rozhovoru padla řada zajímavých informací. Například P. Morris říká, že žil dlouho s P. Macielem v jednom řádovém domě a neměl nejmenší podezření, že něco není v pořádku. P. Williams říká, že s velkou pravděpodobností byla pravdivá alespoň některá obvinění z pohlavního zneužívání a že řád přijde s omluvou a reparací obětem P. Maciela.

Podívejte se na záznam pořadu. Číslování třetí a čtvrté části je přehozeno, zde jsou uvedeny pod sebou ve správném pořadí.

Aktuality:

  • Očekává se, že tento týden vydá řád k situaci zásadní prohlášení.
  • National Catholic Register (časopis vlastněný Legionáři, který byl kritizován za to, že o situaci nedostatečně informuje) sdělil, že o negativních skutečnostech v životě P. Maciela připravuje článek.

Na rozhovor na EWTN mě upozornila Jana Klára z hnutí Regnum Christi.

1. část rozhovoru:

Vodpod videos no longer available.

2. část:

Vodpod videos no longer available.

3. část (chybně označená jako 4.):

Vodpod videos no longer available.

4. část (chybně označená jako 3.):

Vodpod videos no longer available.

Kněžská svěcení 49 legionářů, která proběhla 21. prosince 2008 v Římě v Basilice Sv. Pavla za hradbami. Hlavním světitelem byl kardinál Angelo Sodano, koncelebrovali kard. Giovanni Copa a biskupové Brian Farrell, LC a Marc Alliet.

Read Full Post »

V šestém okruží osmého kruhu pekla v Danteho Božské komedii chodí navěky věků kolem dokola pokrytci oblečeni v olověný plášť s kapucí, navenek pozlacený. Šourají se sehnuti až k zemi. Na jednom místě okruží je na zemi přikován Kaifáš, po kterém šlapou…

Ne všechny příspěvky do blogu se mi píší lehce, některé tíží jako olověný plášť… Dlouho jsem přemýšlel, zda napsat tento článek. Prospěje někomu?

Ale… o otci Macielovi nepíši a nemluvím poprvé. A dosud jsem jej většinou chválil a hájil. Problém je v tom, že hájit otce Maciela znamenalo implicitně obviňovat z křivopřísežnictví ty, kteří jej žalovali. Některá provinění už ve své přirozenosti mají tento charakter – stojí-li slovo proti slovu, nelze jednoho hájit a druhého tím nehanět. Některým lidem tento článek prostě dlužím… Nechci být lhář a pokrytec.

Mladý zakladatel

Marcial Maciel Degollado se narodil v Mexiku 10. 3. 1920. 3. ledna 1941 založil řád Kristova Legie. Mimořádně mladý zakladatel ještě nebyl ani knězem. Byl vysvěcen teprve v roce 1944. Dosáhnout kněžství pro něj nebylo snadné, zažil mimo jiné vyloučení z jezuitského semináře, údajně pro emocionální nevyrovnanost. Nový řád, který založil, se však dynamicky rozvíjel a dosáhl značného renomé. Začal být dokonce označován za nové Tovaryšstvo Ježíšovo, za nové jezuity.

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

P. Marcial Maciel Degollado

V roce 1959 založil P. Maciel laické hnutí Regnum Christi, jehož členkami mohou být i ženy (ženské a mužské komunity jsou ovšem odděleny). Harmonické spojení kněžského řádu a laického hnutí se ukázalo být plodným. Obě skupiny se rozšířily do 30 zemí. Řád má 800 kněží a 2500 seminaristů, hnutí 65 000 členů, a společně provozují stovky apoštolských aktivit, také asi 190 škol a univerzit, včetně pontifikálního athenaea (vyššího učení, které usiluje o získání statutu papežské univerzity) Regina Apostolorum v Římě.

Legionáři Kristovi jsou řád činný, apoštolský a přísný, který na své členy klade vysoké nároky, jako je požadavek celoživotního studia – jejich stanovy obsahují například apel, aby se každý, kdo může, stal vysokoškolským profesorem. Legionáři usilují o nejvyšší věrnost církevnímu učení. Vcelku úspěšně – stali se do jisté míry spolu s dalšími symbolem moderního katolického konzervatismu.

Legionaries of Christ

Regnum Christi

Některá apoštolská díla LC/RC

Mission Network

Pure Fashion – cyklus přehlídek decentní módy.

Zenit – zpravodajská agentura sídlící v Římě – je objektivně vynikající, často a rád její zprávy o dění v církvi čtu.

National Catholic Register – americký katolický časopis, založený v roce 1927 a v roce 1996 koupený legionáři. Časopis je konzervativním protějškem liberálního National Catholic Reporteru a je výborný – rád ho čtu, i když jen články dostupné zdarma na internetu.

Obvinění

Jenomže legionáři mají, jak se z dnešního úhlu pohledu zdá, své slabé místo – zakladatele. Otec Maciel čelil několika vlnám žalob. V letech 1956 – 59 byl na základě obvinění 18 bývalých členů řádu vyšetřován vatikánskou kurií. Byl dokonce z vedení řádu odvolán – ale jen dočasně. Obvinění se týkala řady věcí, například finančních nepořádků nebo požívání drog. Mezi obviněními – z dnešního hlediska kupodivu – vůbec nefigurovala pohlavní zneužívání. Církevní vyšetřování vedlo k závěru, že je ve všech bodech žaloby nevinen.

V roce 1997 přišla nová obvinění, tentokrát jich bylo osm. A tyto žaloby se týkaly pohlavního zneužívání mladistvých a zneužívání zpovědi. Člověk, který je chtěl shodit pod stůl jako nedůvěryhodné, k tomu mohl snadno najít důvody. Stížnosti se týkaly výhradně pohlavního zneužívání a to desítky let starých případů. Navíc přišly v době, kdy byla podobná obvinění vyloženě v módě, ostatně některá jiná podobná obvinění zejména amerických kněží byla evidentně vymyšlená (jeden příklad: v USA byl jistý kněz, nikoliv legionář, obviněn z pohlavního zneužití, ke kterému mělo dojít v bazénu, jenž ale v inkriminované době ještě neexistoval). Někteří z žalujících přitom figurovali už v procesu z roku 1956 – a tehdy P. Maciela vinili z jiných přečinů a zneužití vůbec nezmínili. Navíc byl mezi osmi žalobci původně ještě devátý, Miguel Diaz Rivera, dříve legionář a nyní vysokoškolský učitel. A ten svoji žalobu stáhl a prohlásil, že k ní byl donucen ostatními osmi.

Na základě těchto a podobných skutečností jsem P. Maciela hájil i já. Domníval jsem se, že je obviňován nespravedlivě, tak jako mnoho jiných osobností v církvi. Například svatý Josef Kalasanský, zakladatel řádu piaristů, byl před svou smrtí Svatým stolcem sesazen z místa generálního představeného a dokonce vyloučen z řádu, který založil. Byl rehabilitován až posmrtně. Později byl dokonce svatořečen a v roce 1948 Piem XII. vyhlášen patronem všech křesťanských všeobecných škol. I ve dvacátém století byl například P. Kentenich, zakladatel Schoenstattského hnutí, církevními autoritami na čtrnáct let poslán z Německa do USA, kde tehdy jeho hnutí nepůsobilo, a po tuto dobu mu byl osobní styk s hnutím zakázán.

Legionáři svého zakladatele a tehdy ještě generálního představeného účinně bránili a dosáhli částečného úspěchu – proces byl odložen.

Pár věcí zde ale nehrálo. Například i já jsem o tři odstavce výše použil jeden nepřesný argument – obvinění proti P. Macielovi se neobjevila na vrcholu vlny žalob proti americkým katolickým kněžím, ale už na jejím začátku – patřila k prvním mediálním sólokaprům svého druhu. Označovat je za oportunistické využití nálady chvíle je tudíž… řekněme poněkud manipulativní.

Podle neověřených informací vypovídal na přelomu tisíciletí na Kongregaci pro nauku víry i jistý mexický kněz, P. Corcuera LC.

Nový generální představený, nový papež, nový prefekt

Náhle se věci daly do pohybu. Na podzim 2004 rozhodl prefekt Kongregace pro nauku víry (mimochodem bývalého Svatého oficia, tedy… inkvizice) kardinál Joseph Ratzinger, že se znovu otevřou všechny pozastavené procesy v archívu kongregace. Hlavním vyšetřovatelem Macielova případu byl jmenován promotor spravedlnosti kongregace, Mons. Charles J. Scicluna z Malty.

V lednu 2005 proběhla generální kapitula legionářů, která se koná každých 12 let. A ačkoliv zakladatel řádu ještě žil, k všeobecnému překvapení tentokrát nebyl zvolen představeným (oficiální titul je director general) na další dvanáctileté období. Stal se jím teprve sedmačtyřicetiletý P. Álvaro Corcuera Martínez del Rio. P. Maciel oznámil, že se z důvodu pokročilého věku a zdravotních problémů vzdává jakékoliv oficiální funkce v řádu.

P. Álvaro Corcuera LC

P. Álvaro Corcuera LC

2. dubna 2005 zemřel Jan Pavel II. 19. dubna byl papežem zvolen Joseph Ratzinger a přijal jméno Benedikt XVI. 13. května 2005 jmenoval nový papež prefektem Kongregace pro nauku víry Američana Williama Josepha Levadu.

27. května 2005 vydal Mons. Levada (kardinálem se stal až v roce 2006) své první disciplinární rozhodnutí. Netýkalo se P. Maciela. Ale týkalo se jednoho nápadně podobného případu. P. Gino Burresi, charismatický a stigmatizovaný vizionář, bývalý člen řádu Oblátů Panny Marie a později zakladatel kongregace Služebníků Neposkvrněného srdce Mariina, byl obviněn z mnohočetného sexuálního zneužití noviců (mladých mužů, nikoliv dětí). Byl vyšetřován dvakrát, poprvé osvobozen, podruhé byl jeho proces odložen. Jeho údajné skutky jsou již promlčeny. Přesto však nyní přišel disciplinární verdikt: Zákaz vysluhování svátostí, kázání a jakéhokoliv duchovního vedení. Zákaz publikování.

Kdosi to komentoval:

Nemysli si, že ďábel líčí jen na liberály. Líčí na každého. Má připravenu past i na tebe – ano, na tebe, pravověrného katolíka. Jistěže tě nesvede arianismem, postmodernou, marxismem. Ale on svádí i zjeveními, stigmaty, horováním proti zkaženému světu. Není místo, kde by nebyl.

Rozhodnutí o P. Macielovi

19. května 2006 rozhodla Kongregace pro nauku víry, s explicitním schválením papeže:

  1. Vzhledem k věku (86 let) a zdravotnímu stavu nebude P. Maciel podroben kanonickému procesu.
  2. P. Maciel se vzdá jakékoliv formy veřejné služby a dožije v ústraní životem modlitby a pokání.

Rozhodnutí bylo podle mého soudu motivováno jednak ohledem na stáří P. Maciela, ale asi ještě více ohledem na Legii a Regnum Christi. Církev nechce tato společenství rozbít. Ale jestliže neproběhne proces, není možné vyslovit jakýkoliv soud o jeho vině či nevině (katolická církev je právní církví, což si málokdo z komentátorů uvědomuje, jak to bylo patrné i v nedávném mediálním rozruchu okolo výroků biskupa Williamsona FSSPX). Ovšem podezření je natolik silné, že je nutné provést disciplinární opatření a znemožnit obviněnému pokračování v kněžské službě.

Přestože se jedná o velmi silný náznak, že na podezřeních mohlo být něco pravdy, je třeba mít stále na mysli, co jsem už psal – že dějiny církve znají poměrně četné případy lidí, proti nimž bylo disciplinárně zasahováno a později byli třeba i svatořečeni. Na mysl přichází například Padre Pio. A k němu také i po tomto výroku někteří lidé blízcí Legii a Regnum Christi přirovnávali P. Maciela.

Podle některých zdrojů se toho ale stalo ještě více. Papež prý potichu zrušil dva zvláštní sliby legionářů a všechny členy řádu od nich dispensoval. To je asi vhodné vysvětlit: Všichni katoličtí řeholníci skládají sliby chudoby, čistoty (tj. celibátu) a poslušnosti. Některá řeholní společenství k nim ale přidávají další zvláštní sliby. Například jezuité skládají zvláštní slib věrnosti papeži. V případě legionářů byly tyto sliby údajně dva a to tajné, veřejnosti neznámé:

  1. „Slib lásky“ – legionář nesmí říci na veřejnosti cokoliv špatného o řádu nebo některém jeho členu.
  2. „Slib pokory“ – legionář nesmí usilovat o žádnou funkci v řádu ani nikoho na žádnou funkci prosazovat.

Tato informace je bez záruky.

P. Maciel i Legie rozhodnutí Vatikánu plně akceptovali, alespoň pokud jde o jeho literu.

Rok po smrti zakladatele

30. ledna 2008 P. Marcial Maciel Degollado zemřel. Nebyl pohřben v Římě, jak se původně plánovalo, ale ve svém rodišti v Mexiku. A začátkem února 2009, přesně rok po jeho smrti, se začalo dít něco nového.

Představení všech komunit legionářů začali svolávat schůzky členů a na nich jim řekli zhruba toto:

  • V Legii běží už nějakou dobu interní vyšetřování činů P. Maciela.
  • P. Maciel vedl dvojí život, možná desítky let. Měl milenku, se kterou se často scházel. Ve Španělsku žije jeho dcera, která má něco přes dvacet let.
  • P. Maciel používal finanční prostředky řádu pro vlastní potřebu. Dělo se to dlouhodobě a nešlo o zanedbatelné částky.

Zpráva se pochopitelně rychle dostala do médií a posléze ji několikrát veřejně potvrdil také mluvčí řádu, Jim Fair.

Generální představený P. Corcuera napsal všem členům LC a RC dopis, ve kterém je vyzývá k pokračování v práci a k zachování ducha hnutí. Píše ale také o P. Macielovi, poté, co zmíní jeho pozitivní přínos, pokračuje:

Je také pravdou, že byl člověk a tyto věci, které nás ranily a překvapily – a já nevěřím, že je můžeme vysvětlit pouhým rozumem – již byly souzeny Bohem.

To je vše, nic konkrétnějšího. 8. února 2009 sloužil P. Corcuera mši svatou v jedné farnosti, na které v homilii řekl také několik poznámek k situaci. Řekl například, že se předchozí noci probudil ve dvě ráno a procházel se ve sněhu. Prosil v modlitbě Boha, aby sňal všechno utrpení z řádu a hnutí a vložil je na jeho ramena. V homilii bylo ještě několik podobných osobních myšlenek, ale žádná konkrétní informace.

Nedostatečnost oficiálně dostupných vysvětlení je zřejmě v samotném řádu a hnutí silně pociťována, protože několik legionářských kněží cítilo nutnost veřejně vystoupit s prohlášeními, s otevřenými dopisy vedení řádu a s omluvami dlouho podváděné veřejnosti. Za všechny stojí za to citovat z velmi naléhavého a pěkného dopisu P. Thomase Berga LC, ředitele Westchester Institute for Ethics and the Human Person, adresovaného všem členům LC/RC.

Současně vás nicméně prosím o odpuštění za katastrofální odezvu, kterou tato krize nalezla u našeho vyššího vedení LC. Není jiná cesta, jak to říci: v tak mnoha ohledech představení legionářů selhali a selhali ostudně v tom, jak neadekvátně reagovali na tuto krizi, a nikoliv překvapivě, vzbudili v mnohých z nás pochopitelnou krizi důvěry.

Další emotivní komentář přišel od známého amerického katolického publicisty, George Weigela. V článku Zachránit, co může být zachráněno v časopise First things navrhuje, aby byl papežem ustanoven ne pouze vizitátor, ale nový dočasný představený, osvědčený řeholník z jiného řádu, který vše důkladně vyšetří, provede případné nutné reformy a rozhodne, zda:

1. Může být to dobré, co přišlo z Legie Kristovy a Regnum Christi, odděleno od osoby a dědictví P. Maciela?

2. Může být Legie reformována zevnitř, poté, co budou propuštěni ti, kdo byli součástí Macielovy pavučiny klamu?

3. Musí být Legie rozpuštěna, s tím, že poté snad nějaké jádro nepopiratelně poctivých bývalých legionářů založí řeholní kongregaci oddanou ideálům, které byly pošpiněny Macielovými hříchy a očividně zraněnou institucionální kulturou?

Důležité přitom je, aby se tento člověk zodpovídal výhradně papeži. Musí mít také řadu dalších předpokladů, které Weigel vyjmenovává, včetně takových zdánlivých maličkostí, jako je znalost španělštiny.

Budoucnost Legie

Proč takové pozdvižení nad milenkou, dcerou a defraudací jednoho řeholníka?

Protože více otázek otevírají, než zodpovídají. Například:

  • P. Maciel vedl dvojí život řadu let. Nešlo tedy o ojedinělé selhání, ba ani o pravidelné selhávání – to by jej snad připravilo o budoucí svatořečení, ale nemuselo by to nutně signalizovat zásadní narušenost jeho osobnosti. Takové věci se nedějí zase tak zřídka. Ale jestliže jeho činy měly svoji kontinuitu a byly spíše setrvalým stavem, než řadou izolovaných selhání, měla jeho duše závažný problém. Vždyť v podobné situaci se ani nemohl řádně a platně zpovídat – platnost zpovědi vyžaduje předsevzetí znovu nezhřešit.
  • Podivnost jeho chování muselo mnoho jiných členů řádu alespoň podvědomě vnímat, i když snad nepochopili jejich podstatu. Jeden legionář například řekl, že v době, kdy byl pokladníkem řádu, běžně vydával P. Macielovi desetitisícové sumy v dolarech v hotovosti, aniž by se na cokoliv ptal, požadoval jakýkoliv doklad a cokoliv zapisoval. Jak to bylo možné? Macielův modus operandi nutně musel tak či onak korumpovat mnoho dalších členů řádu, byť jistě mnozí jednali v dobré víře.
  • Jsou P. Corcuera a další členové užšího vedení řádu, kteří byli Macielovými nejbližšími spolupracovníky, spíše reformátory nebo spoluviníky?
  • Byly zvláštní sliby míněny jako prostředky na ochranu P. Maciela – a možná i dalších – před prozrazením?
  • Ta ošklivá otázka, co zůstala nezodpovězena: Tak zneužíval tedy P. Maciel seminaristy, nebo ne?

Je vidět, že se problémy zakladatele chtě nechtě poměrně silně promítají do základů praxe, ale i spirituality řádu. Mohou mít devastující účinek. Nebo možná taky ne – ale musí se to vyjasnit.

Stín pochopitelně padl i na apoštolská díla LC a RC. Můžete si přečíst výzvu P. Raymonda J. de Souzy, který není členem řádu, ale byl dvanáct let dopisovatelem National Catholic Registeru. Pozastavuje se nad tím, jak nedostatečně NCR o kauze informuje. Nebo spíše vůbec neinformuje. Je to znepokojující, protože v minulosti NCR kritizoval lidi, kteří P. Maciela žalovali. Ne-li křesťanská láska k bližnímu, tedy přinejmenším elementární novinářská etika velí opravit chybu. (Musím dodat, že Zenit uveřejnil alespoň krátký rozhovor s mluvčím LC Jimem Fairem, který obsahoval několik základních informací.)

Hledá se nový svatý Bonaventura

V dějinách katolické církve je mnoho řádů, jejichž zakladatelé (dosud) nebyli svatořečeni. Jistě mnohem méně je těch, které založili veřejní hříšníci, ale možná by se našly i takové. Každopádně ale existují řády, které po většinu svých dějin zakládaly svoji identitu na identifikaci s jinými osobami, než byli jejich zakladatelé.

Tak například cisterciácký řád (dnes jsou jeho dědici trapisté) založil na přelomu 11. a 12. století Robert z Molesme, ale pro jeho sebepojetí byl rozhodující sv. Bernard z Clairvaux, asi největší světec 12. století, který do řádu vstoupil krátce po založení. Karmelitáni nemají v přísném smyslu slova zakladatele vůbec, i když bychom snad mohli jmenovat Bertolda z Kalábrie, který na hoře Karmel v Palestině shromáždil skupinu poustevníků, z níž se později řád vyvinul. O úctu, která je v jiných společenstvích vyhražena zakladateli, se zde dělí trojice největších světců – sv. Jan od Kříže a obě svaté Terezie. Významný pro karmelitány je také sv. Šimon Stock.

Jiný případ je františkán sv. Bonaventura. Františkáni se samozřejmě vztahují především ke svému zakladateli, sv. Františku z Assisi, který patří k největším světcům vůbec. Ale po jeho smrti vznikly v řádu dramatické spory, jež společenství téměř zničily. Sv. Bonaventura sice nezabránil rozdělení řádu na dva (dnešní františkáni a minorité – později přibyli ještě kapucíni), ale razantními reformami odvrátil ještě daleko větší hrozící katastrofu, totiž úplné zrušení řádu, případně jeho proměnu v heretické hnutí.

Legionáři Kristovi a Regnum Christi přinesli Církvi mnoho dobrého. Podle mne o tom stěží může být sporu, stačí se podívat třeba na Zenit a National Catholic Register. Osobně sice neznám žádného člena LC/RC, ale autoři, jejichž úsudku důvěřuji (včetně George Weigela), je chválí. Jisté je, že osobnost P. Maciela musí být prošetřena důkladněji, než dosud, a výsledky musí být zveřejněny. Nutně to potřebuje nejenom Církev jako celek, ale i členové jeho řádu a hnutí. Myslím, že se umím do jisté míry vžít do jejich pocitů – musí teď být velmi těžce demotivováni. Mnohé z toho, čím byli – často po celá desetiletí svého života – formováni, se jim najednou může jevit jako pokrytecké žvásty. Jistě z velké části neoprávněně (ostatně když alkoholik někomu řekne, aby nepil, má stejně pravdu) – ale co je zrno a co jsou plevy? To se musí oddělit. Jak mají jinak žít svá povolání dál?

Můžeme pomoci modlitbou.

Read Full Post »