Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Radio Vatikán’ Category

Na Radiu Vatikán jsem dnes vyprávěl tento malý pravdivý příběh. Nebo vlastně dva příběhy.

Bylo jí necelých třináct let, když jí – vyhlášené krásce ze středně významné římské rodiny – nabídl sňatek syn prefekta. „Ať mne dostane ten, který si mne vyvolil jako první, Pán Ježíš!“ odpovídá dívka. Otec nápadníka ji obviní z modlářství a později ještě z čarodějnictví. Je odvedena do veřejného domu a svlečena, vlasy však milosrdně zahalí její tělo. Nikdo se jí ani nedotkne. Poté se ji neúspěšně pokusí upálit a nakonec jí setnou hlavu. Píše se rok 304, císařem je Dioklecián a příklad svaté Anežky Římské spustí vlnu obrácení mezi římskou patricijskou mládeží.

Je jí patnáct let a právě nastoupila na střední školu. Třída absolvuje adaptační kurs pro studenty prvního ročníku, který pořádá externí agentura. Je páteční večer, šero, svítí svíčky. Instruktor hovoří tlumeným hlasem: „Kdo souhlasí se sebevraždou, postaví se doprava. Kdo nesouhlasí, postaví se doleva. Jeden student z každé skupinky svůj názor vysvětlí.“ Třída se rozdělí na dvě stejně velké poloviny, naše nadšená začínající studentka je na straně odpůrců sebevraždy. „Trest smrti. Souhlasící doprava, nesouhlasící doleva.“ Ve velikosti obou skupin je již patrný rozdíl. „Potrat!“ Na straně nesouhlasících stojí jen pár dětí. A hra pokračuje: Antikoncepce! Manželská nevěra! Jediná studentka stojí proti celé třídě včetně učitelky. Porno! Homosexuální styk! Skupinový sex! Naše málo adaptovaná studentka je téměř celý zbytek hry osamocena, a dokud je schopná mluvit, vysvětluje. Potom již jen mlčky stojí.

Píše se rok 2010 a v České republice vládne demokracie. Nikomu nehrozí upalování ani usekávání hlav a většině lidí ani nucená prostituce. Hrozí nám jen osvědčené psychologické hry, které „nenásilně“ vedou děti k tomu, aby přijaly konformní názory mýlící se většiny. Pořádá je ministerstvem školství akreditovaná agentura Signum.

Za Adélou Semínovou přijde později několik spolužaček a poděkuje jí za její statečnost a příklad. Nikdo se jí nesměje.

David Petrla

16. září vyšel na blogu Michala Semína a v tištěných Lidových novinách tento článek o stejné události:

Milé děti, máte snad něco proti orgiím?

Advertisements

Read Full Post »

Můj komentář na Radiu Vatikán dne 23. 3. 2010.

V sobotu 20. března při mši ve zcela zaplněné katedrále sv. Patrika v Armaghu představil irský primas, kardinál Seán Brady, pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům, otřeseným nedávnými odhaleními o pohlavním zneužívání dětí v církevním prostředí.

Dopis je dalším z řady osobních Benediktových pastýřských listů, tolik připomínajících listy sv. Pavla, v nichž napomíná a povzbuzuje konkrétní církevní obce a osoby. Můžeme jej přirovnat také ke slavným omluvám Jana Pavla II. za hříchy některých členů církve, ale v tomto případě se jedná o zločiny zcela nedávné, jejichž oběti a pachatelé dosud žijí.

V dopise, podepsaném o slavnosti sv. Josefa, papež píše, že „problém zneužívání dětí není specifikem Irska ani církve“, avšak pokračuje energickou kritikou irského kléru – čtyřikrát používá slovo krize. Uvádí, že irská církev nezvládla hluboké sociální změny posledních desetiletí a sama podlehla sekularizačním trendům. Špatný výklad Druhého vatikánského koncilu vedl k tomu, že se ve jménu falešně chápaného milosrdenství přestaly uplatňovat nápravné paragrafy kanonického práva, poklesly nároky formace v seminářích a noviciátech a dobré jméno církve zde na zemi bylo postaveno nad požadavky elementární spravedlnosti. Tyto a další faktory „zatemnily světlo evangelia takovou měrou, jak se to nepovedlo ani za století pronásledování,“ píše doslova Svatý otec. Shrnutí obsahu listu ale již na vlnách vatikánského rozhlasu zaznělo, pojďme se tedy nyní zamyslet nad jeho širšími souvislostmi.

To první, co čtenáře uhodí do očí, je otevřený, jasný a kajícný tón dopisu, mnohem zahanbenější, než tón, jakým o těchto událostech obvykle píší katoličtí publicisté. Nenajdeme zde ani stopu po bagatelizování problému nebo jeho omlouvání okolnostmi. Je možné, že v nějakých jiných institucích je situace ještě horší, ale to není podstatné, i jediný případ je příliš mnoho. A v irském církevním prostředí se vyvinula opravdová „omerta“ – kultura mlčení a zastrašování svědků. Mnohé oběti tak prožily druhé a ještě horší ponížení, když se pokusily promluvit a nikdo jim nechtěl naslouchat. Papež vysvětluje, že ochrana dětí má jednoznačnou přednost před ochranou dobrého jména církve – už v tom je nesmírný přínos dopisu. Nejedná se přitom o nic zvláštního, stačí důsledně uplatňovat existující kanonické právo. Zdánlivé milosrdenství k viníkovi může být strašnou nespravedlností vůči jeho budoucím obětem.

Jsme zde svědky klíčového významu centrální autority v církvi – papežství. Sama o sobě by irská církev stěží dokázala nalézt sílu a rozhodné odhodlání k obnově. Papež žádá, aby se na národní úrovni konaly misie pro všechny biskupy, kněze a řeholníky. A především bude provedena apoštolská vizitace, tedy prošetření místních poměrů. To je podstatný disciplinární bod v jinak zcela pastoračním dopise. Mnohá média kritizovala, že dopis „nesráží hlavy,“ avšak případné personální změny mohou být výsledkem právě této vizitace, která umožní papeži získat objektivní pohled. Rozhodně to nebude snadné. Zatím nabídlo rezignaci nejméně pět irských biskupů a nejméně v jednom případě ji papež přijal. Další kritizovaní biskupové však rezignaci nepodali. To se týká i samotného kardinála Bradyho, který přiznal, že byl v roce 1975 jako biskupský sekretář jedním z několika kněží, kteří přinutili deseti a třináctiletého chlapce podepsat prohlášení, že neoznámí policii své zneužití. Těžko může papež vyměnit celý irský episkopát – a tím se dostáváme k dalšímu bodu.

V katolické církvi panuje jemná rovnováha moci mezi Petrovým nástupcem a místními biskupy. Po posledním koncilu se váhy výrazně nachýlily směrem k biskupům, kdy kolegiální a konciliární étos převážil nad centralistickým. Mnohé problémy dnešní církve mají společného jmenovatele právě v nedostatku poslušnosti a věrnosti, ať už římskému biskupovi nebo přímo základním principům katolické víry. Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. se dosud dařilo vytrvalým úsilím pomalu vracet vahadlo do optimálního středu. Přesto však papež zdaleka není v situaci, kdy by mohl odvolávat biskupy jako na běžícím pásu, zejména když mu kanonické právo v tomto bodě neposkytuje tak pevnou oporu, jako v případě samotných provinilých kněží. Jistě by byl obviněn z toho, že zavádí jakousi „papežskou diktaturu.“ A koneckonců, katolická církev je právní církev a málokdo ctí právo tak, jako Benedikt. Logicky se tedy snaží hledat řešení s lidmi, které má k dispozici. Právě zde je důvod, proč se sekulární tisk tak usilovně snaží namočit do skandálů samotnou osobu papeže – to poslední, co potřebuje, je posílení papežovy autority, naopak je jeho cílem zasáhnout církev u samého kořene.

Na závěr se zastavme u té nejpalčivější otázky. Nemohou se podobné skandály objevit v dalších zemích? Jak se vlastně irská situace liší od situace v USA a v Německu? Srovnání by přesáhlo rámec této úvahy, řekněme si pouze, že zde najdeme podstatné odlišnosti, ale bohužel také shody. Autor tohoto komentáře se kloní spíše k názoru, že se podobné zlořády ve větší či menší míře vyskytují na celém světě. Problémem není ani tak samotný fakt, že někteří služebníci církve páchají zločiny, jako nedostatek protilátek v církevním organismu – neschopnost a neochota je účinně napravovat. Je načase postavit se k nim čelem a začít tyto nádory rozhodně odstraňovat – jeden po druhém. To již probíhá v Americe a v Irsku a patrně budou následovat další země. Papež se zaměřuje na jedno konkrétní ohnisko choroby, aby byl chirurgický zásah účinný a exemplární. Jeho dopis se však do značné míry týká celého světa a měli by si jej přečíst všichni dospělí katolíci.

Každý věřící může pomoci tím, že zaujme postoj kajícnosti a bude usilovat o důsledné každodenní obrácení sebe sama. Bude-li celá církev poctivě pracovat na vlastní svatosti, může účinně hájit své dobré jméno na veřejnosti a konat apoštolát. Jako tolikrát v minulosti, pomůže i tentokrát své církvi její Pán. Reforma je možná, pokud si otevřeně přiznáme, že ji potřebujeme.

David Petrla

Benedikt XVI.: Pastýřský list irským katolíkům – CELÝ TEXT

Mons. Scicluna, vedoucí disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry: O skutečných rozměrech deliktu pedofilie v duchovenstvu

Aktualizace

Papež právě přijal rezignaci dalšího irského biskupa, pokud se nepletu, druhého – Mons. Johna Magee.

Fr. Patrick McCafferty: My faith helped me to stay sane after abuse

Read Full Post »

Komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa, odvysílaný dnes Radiem Vatikán. Najdete jej též na jeho stránkách.

Mons. Dominik Duka, OP

Mons. Dominik Duka, OP (zdroj Katolický týdeník)

Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.

Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.

Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají „inkarnovanou teologii,“ proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.

Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.

Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.

Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů – zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy – a skrze ustálenou modlitbu – také vede cesta do budoucnosti.

V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3–5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.

Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.

Mládež zdánlivě funguje skvěle – má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být „zformovaný mládežník,“ ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.

Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.

Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.

Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.

Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde – jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.

David Petrla

Poznámka:

Se dvěma z myšlenek zmiňovaných v textu přišli mí přátelé – s první (Sedmiletí obnovy víry) a poslední (přesunout katedru do Týnského chrámu).V komentáři nebyl prostor to zmínit, ale považuji za vhodné o tom napsat alespoň tady. Pochopitelně jsem je použil s jejich souhlasem. Tu myšlenku o katedrále jsem už uvedl 22. 2. 2007 v článku v Hospodářských novinách.

Read Full Post »

Aktualizováno. A jubilea pokračují… (vizte zde, zde a zde). A to jsem ještě nejméně jedno vynechal – v neděli 28. 9. 2008 uplynulo 30 let od smrti Jana Pavla I., který byl papežem pouhý měsíc a proto není příliš známý. Je však pozoruhodnou osobností a doufám, že se mi podaří se k němu ještě vrátit.

K tomu dnešnímu jubileu jsem napsal komentář pro českou redakci Radia Vatikán.

Dnes je 80. výročí založení Opus Dei.

Neměl jsem nic, než 26 let a dobrou náladu

Byl svátek Svatých strážných andělů, přesně před osmdesáti lety – 2. října 1928. Mladý kněz seděl u stolu ve svém pokoji v exercičním domě lazaristů na předměstí Madridu a probíral se svými poznámkami.“Co ode mne očekáváš, Pane?“ V dálce zazněly zvony z kostela Naší Paní Královny andělů. A Pán odpověděl.

Tím knězem byl svatý Josemaría Escrivá de Balaguer. Podle svých vlastních slov v tom okamžiku zahlédl Opus Dei (Boží dílo), nadpřirozenou rodinu a současně armádu, rozepjatou napříč kontinenty a staletími. Smyslem její existence bude šířit a naplňovat poselství, že svatost je dosažitelná pro každého člověka a pomáhat lidem k ní dozrát. Jan Pavel II. jeho vizi později nazval „nadpřirozenou intuicí.“

Josemaría přijal Boží poslání celým srdcem, ale k úkolu nebyl přibalen žádný podrobný návod. Čekala ho nesmírná práce a zpočátku nemálo tápal. „Neměl jsem nic, než dvacet šest let a dobrou náladu,“ popisuje své tehdejší rozpoložení. A „jako nebesa převyšují zemi, tak převyšují cesty mé cesty vaše,“ říká Pán ústy Izaiáše – Bůh tvoří nové věci jinak, než bychom čekali. Nová katolická organizace, stručně nazývaná „Dílo“, měla být podstatně odlišná od dosud existujících apoštolských společností. Zakladatel si představoval uspořádání podobné vojenskému ordinariátu. Až v roce 1947 bude v Římě vydán Decretum laudis, vytvářející sekulární institut, církevněprávní formu, která Dílu alespoň zčásti vyhovovala. A teprve v roce 1982 ustanoví papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Ut sit Opus Dei v jeho definitivní právní podobě, jako první personální prelaturu.

Přes počáteční potíže se Dílo rozvíjelo velmi zdravě – ne překotně, ale vytrvale – jako přirozeně rostoucí živý organismus. V roce 1945, po odmlce vynucené občanskou válkou ve Španělsku, začala činnost Opus Dei v Portugalsku a tím i jeho celosvětová expanze. Dnes působí asi v 62 zemích. Do Prahy je pozval kardinál František Tomášek v roce 1968, kvůli sovětským tankům a normalizaci tam však zapustilo kořeny až v roce 1991. Zatím poslední položkou na seznamu zemí, kde Dílo působí, je od loňského roku Rusko. Podle zmínek na webu www.opusdei.cz by je mělo následovat Rumunsko a Bulharsko. Opus Dei má dnes asi 86 000 členů.

Podstatou duchovní cesty následovníků sv. Josemaríi je kontemplace uprostřed světa a posvěcování všední práce. Běžné skutečnosti každodenního života (mytí nádobí a vyměňování plenek stejně jako vědecký výzkum) se mají stát cestou k Bohu. Členové Opus Dei se snaží žít jednotu života s „prostotou dětí a vzděláním teologů,“ abychom opět citovali Escrivu. Základním životním postojem se stává Boží synovství a všechno je nahlíženo jeho optikou. Veškerá aktivita se proměňuje v komunikaci s Bohem tak, aby se rozdíl mezi prací a modlitbou téměř setřel. To vše při udržování správné hierarchie hodnot – nesmí se zapomínat na to, že první místo má modlitba, druhé oběť a teprve třetí aktivita.

Opus Dei bývá někdy podezříváno z tajnůstkářství. I když je pravda, že se nestaví cílevědomě do středu pozornosti, má podle svatého Josemaríi jen jedno skutečné tajemství – modlitbu. Boží záměry jsou mnohem velkorysejší, než si kdokoliv z lidí dokáže představit. V nebi je mnoho příbytků a Kristus do něj vede duše po mnohých cestách, a to i po cestě Opus Dei, cestě obyčejné práce vykonávané s nadpřirozeným úmyslem, která má moc proměnit svět zevnitř. Také v tom nacházíme krásu katolické víry.

David Petrla

Krátké video z kanonizace Josemaríi Escrivá de Balaguer v Římě 6. října 2002:

Oprava

V tom článku mám možná (nejméně) jednu chybu. Příchod Opus Dei do Portugalska byl možná spíše až v roce 1946, ne 1945. Vycházel jsem ze španělského webu Opus Dei, kde je rok 1945 (teď, tj. 4. 10. 2008). Také tam píší o 65 zemích. Na českém webu je ale rok 1946 (a 61 zemí). Hoši, hoši, z takových nesrovnalostí budou jednou postpostpostmoderní historici vyvozovat, že Escrivá nikdy nežil a Opus Dei je pouhý mýtus! 🙂

(Nic tak člověka nepotěší, jako když zjistí, že není jediný, kdo má v něčem chaos.)

V roce 2004 jsem pro web Katolík.cz odpovídal na otázku, co je zač Opus Dei. Psal jsem to tehdy pod dojmem z Escrivovy biografie od Petra Berglara, a měl jsem tam toto:

V roce 1945 ho požádala sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, o zahájení činnosti v Portugalsku. K tomu došlo o rok později a vzápětí následovala Itálie, Velká Británie, Francie, Irsko a další země.

Letos jsem četl životopis od Francoise Gondranda, který vyšel česky. Tak… teď ho ještě najít… Tady je – píše, že v únoru 1946 se první člen Díla přestěhoval do Coimbry v Portugalsku. Tedy 1946 by mělo být správně. Ale je možné i to, že už před tímto datem vyvíjeli v Portugalsku nějaké aktivity, aniž by tam trvale bydleli.

Read Full Post »