Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘bible’

Dlouho jsem nenapsal nic nového – vhodný okamžik provětrat na blogu nějaký svůj starší text. Tuto trošku obsáhlejší odpověď na otázku čtenáře jsem na serveru www.katolik.cz publikoval 20. 4. 2005.


Otázka:

Dobrý den, zajímalo by mě, jak se díváte na otázku vedení malých dětí k víře. Já mám za to, že malé dítě, kterému z vůle rodičů od útlého věku vtloukáno do hlavy, že existuje Bůh atd., tomu nakonec samozřejmě uvěří, protože nemá vlastní rozum. Když dítěti čteme pohádky o Perníkové chaloupce, taky tomu určitou dobu věří. Prostě nemá ještě dost vlastního rozumu, aby si to přebralo. Nepřipadá vám to jako „vymývání mozků“? Druhá věc v této souvislosti jsou křty. Já jsem byl pokřtěn v jednom roku věku (nevím přesně, hádám), takže jsem k tomu nemohl říct svůj názor, že? Teď se považuju za ateistu, i když je mi občas předhazováno, že jsem křesťan, protože jsem byl pokřtěn. Ale co jsem proti tomu mohl tenkrát dělat?

Odpověď:

Když Bůh o letnicích v Jeruzalémě seslal na apoštoly Ducha svatého, vystoupil sv. Petr s působivým proslovem, který rozechvěl srdce shromážděných lidí. Ti se ptali: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Napravte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem…“ (Srov. Sk 2, 37n)

Vážený tazateli, nejprve bych vás chtěl požádat o pochopení ve dvou bodech: Jednak bude tato odpověď poměrně obsáhlá a bude obsahovat mnoho citátů z Bible. Bude to od vás vyžadovat značnou trpělivost, ale je to podle mého soudu nezbytné, abyste získal ucelenější představu o tom, jaké místo mají děti v katolické víře a církvi. Nedomnívám se, že tuto nauku ihned přijmete za svou, ale snad nahlédnete, že v ní křest a křesťanská výchova dětí hrají důležitou roli a nejsou pouhými nahodilými zvyklostmi. A za druhé sem zahrnu několik osobních odstavců o mém životě, protože mám s vámi něco společného.

Byl jsem v dětství pokřtěn v katolické církvi, ale nebyl jsem ve víře vychováván a nebyl jsem věřící. Mí rodiče byli humanisticky orientovaní, měli velké výhrady proti komunismu, ale – v té době – jen velmi malou náklonnost ke křesťanství. U mne se během dospívání vyvinul dokonce cílevědomý odpor ke křesťanské víře, kterou jsem svým přátelům aktivně rozmlouval. Vzpomínám si na vášnivé debaty, vášnivé především z mé strany, ve kterých jsem argumentoval fyzikou, biologií i tím, co jsem tehdy považoval za zdravý rozum. Kupodivu jsem však většinou nakonec byl zahnán do kouta spíše já, než mí přátelé…

Bylo mi dvacet jedna let, když mi dal Bůh poznat, že existuje. Vzpomínám si, že jsem tehdy přečetl čtyři evangelia během jedné noci. Za jeden večer jsem se stal teistou, za jednu noc křesťanem, ale… nevěděl jsem, zda mám být katolíkem, nebo se přidržet jiného církevního společenství. Stal jsem se katolíkem v okamžiku obrácení? Nebo až tehdy, kdy jsem se definitivně rozhodl, že přestanu uvažovat o jiných cestách? Nebo snad už dřív? Vždyť jsem byl pokřtěn jako malé dítě! Přátelé z protestantských církví mi většinou radili, abych se nechal pokřtít znovu. Ale já jsem necítil svůj dětský křest jako něco, co by se mě netýkalo. Víte, jeden z téměř prvních impulsů po mém obrácení byla vděčnost za můj křest. Prostě jsem za to musel Bohu děkovat. Ano, trvalo jednadvacet let, než jsem svůj křest přijal a ještě ani dnes nemohu říci, že bych mu dorostl, ale vím, že celou tu dobu jsem byl v Boží náruči.

Při křtu jsem dostal jméno biblického krále Davida. Po svém obrácení jsem se velice sblížil s touto postavou, tak lidskou a často slabou, často svrženou do prachu… ale vždy opět povstávající. David jasně cítil, že je vyvolený, předurčený k nějakému úkolu. V jednom žalmu, který možná napsal sám král David, se zpívá:

„Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine,
v tebe už od mládí doufám.
Na tebe jsem odkázán už ze života matky,
oddělil sis mě v matčině nitru,
chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.“
(Ž 71, 5n)

Podobných vyznání důvěry v Boží péči, projevovanou už od mateřského lůna, je v Písmu celá řada. Tak ve Starém zákoně říká Bůh proroku Jeremiáši: „Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1, 5) A v Novém zákoně čteme u sv. Pavla: „Ale ten, který mě oddělil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit na mně svého Syna, abych evangelium o něm nesl všem národům.“ (Gal. 1, 14n)

Pavel dokonce píše v křesťanům do Efesu:

„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista,
který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary,
protože jsme spojeni s Kristem.
Vždyť kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa,
abychom před ním byli svatí a neposkvrnění;
v lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil,
abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“
(Ef 1, 3-5)

Začíná se nám vyjasňovat, že podobné povolání, jaké měl Bůh pro Davida, Jeremiáše či Pavla, má pro každého člověka. Každý z nás má na světě konkrétní úkol, který nemusí být velkolepý ani efektní, ale stane se – pokud ho přijmeme a budeme usilovat o jeho naplnění – naším podílem na Božím stvořitelském a vykupitelském díle a naší cestou do nebe. Zda na tuto cestu vstoupíme a vytrváme na ní, závisí na nás. Pokud máme potíže, můžeme Boha prosit o pomoc a spolehnout se na ni, jak říká sv. Pavel Korintským: „On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Kor. 1, 8 )

Jistě znáte ten příběh: Když Bůh stvořil lidský druh, stvořil nejprve jeden konkrétní lidský pár – Adama a Evu:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.
A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
(Gen. 1, 27n)

Všimněte si, že příkaz plodit a množit se je dán již zde, ihned po stvoření Adama a Evy, tedy nikoliv až po jejich pádu, jak je to poměrně často líčeno. Jeden skvělý člověk s oblibou říká: „Dvě stvořené skutečnosti lidského života přežily prvotní hřích – manželství a práce“. Je to tak, první lidé dostali za úkol naplnit zemi a starat se o ni – pečovat o rajskou zahradu a pojmenovat zvířecí druhy, což bychom mohli nazvat vědeckou prací.

Had, který představuje ďábla (tedy stvořeného ducha, který se vzbouřil a nyní odporuje Bohu a snaží se poškodit jeho dílo), však lidem namluvil, že mohou zdokonalit svoji přirozenost a být jako Bůh, tak, že požijí zakázané ovoce ze stromu poznání. Lidé to udělali – tím však vešla do světa smrt – jak jim to Bůh předem řekl – a lidská přirozenost byla poškozena. Pro nás, lidi žijící v postmoderní době, je velmi obtížné přijmout fakt, že je naše přirozenost zatížena nějakým poškozením. Představte si, že by vědci prováděli genetické pokusy a vážně poškodili genetický kód nějakého člověka nebo páru, který by však pak měl děti a stal se předkem rozsáhlého potomstva. Všichni tito potomci by sdíleli ony vadné geny, způsobující například psychickou nevyrovnanost, nemoci, urychlující opotřebení organismu… a jejich životy by byly díky tomuto poškození mnohem obtížnější. Něco podobného, ovšem na mnohem fundamentálnější úrovni, kterou si neumíme představit, se stalo s prvním párem a to jeho vlastní vinou.

Bůh dal lidem nejprve několik příležitostí škodu rychle napravit tak, že se jich ptal, co se stalo, a očekával jejich lítost. Ta se však nedostavila a Adam s Evou se naopak před Bohem skryli a začali provinění svádět jeden na druhého a na hada. Proto je Stvořitel poslal do vyhnanství – do prostředí, které dobře známe – na zemi téměř smrtelně poškozenou jejich hříchem, na zemi, na které se tvorové navzájem požírají, kde jeden musí zemřít, aby jiný mohl žít, kde „život člověka je jako život vojáka“ , jak mnohem později říká těžce zkoušený Job.

Tento nový „biotop“, již ne zahrada, ale džungle a poušť, je prostorem pokání, které má lidem pomoci znovu nalézt sama sebe a také Boha, omýt svoji tvář potem, slzami a krví a … znovu objevit tvář Otce. Hospodin Adama a Evu vyprovází slovy, která na první pohled vypadají jako prokletí, ale nejsou jím. Všimněte si, že Bůh proklíná jen hada a zemi, ale nikoliv lidi:

I řekl Hospodin Bůh hadovi:

„Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její.
Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Ženě řekl:

„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout…“

Adamovi řekl:

„…Kvůli tobě nechť je země prokleta;
po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
V potu své tváře budeš jíst chléb,
dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.
Prach jsi a v prach se navrátíš.“
(Gen. 3, 14 – 17)

Nepředstavujte si prvotní hřích jako nějaké provinění „nedopatřením“ připsané někomu, kdo za ně nemůže. Sice nám zabraňuje dosáhnout nebe, ale ne „za trest“. Spíše nám chybí něco, co musí být doplněno. Prvního října 1986 o tom papež Jan Pavel II. řekl, že „v žádném Adamově potomku nemá prvotní hřích povahu osobní chyby. Je to nedostatek posvěcující milosti v lidské přirozenosti, jež byla vinou našich dávných předků odříznuta od svého nadpřirozeného cíle. Je to hřích přirozenosti, který má jen analogický vztah k hříchu osoby.“

Dosud byla práce, stejně jako plození a výchova dětí, radostná a snadná. Nyní však následky prvotního hříchu tyto úkoly zatěžují bolestí a námahou. Je to nutné pro obnovení řádu a spravedlnosti. A pro přípravu budoucího vykoupení, jak naznačují slova pronesená k hadovi.

Znáte ty obavy mladých lidí, kteří se bojí přivést děti do tohoto světa? Mají strach, že jejich potomci budou žít ve světě násilném a zkaženém a nezřídka říkají, že je nezodpovědné rodit děti, když jsou jejich vyhlídky do života tak neradostné. Jak zpívá v jedné starší smutné písničce Slávek Janoušek: „Nezávidím vám, že jste mladí.“

Jak palčivě to museli cítit Eva s Adamem! Zejména Eva! Možná i proto řekl Bůh hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Snad to mělo být povzbuzení pro ubohou Evu, aby se nebála mít děti. A jak hrozným trestem pak muselo být, když jeden její syn, Kain, zabil druhého, Ábela…

Mnoha lidem tento příběh připadá příliš jednoduchý, než aby mohl být pravdivý, a hledají v něm jinotaje, aby mohli uznat alespoň jeho částečnou, symbolickou platnost. Ale copak nemají skoro všechny velké otázky jednoduché odpovědi? Teorie přicházejí a odcházejí a ti, co věří tomuto starému příběhu, stále nemusí nic měnit a opouštět. Jakkoliv jsou často vysmíváni, skoro všichni, co si kdy mysleli něco jiného, jsou už dnes vysmíváni taky. Jen si vzpomeňte na pár vědeckých teorií, starých sto let…

Anglický spisovatel C. S. Lewis jednou napsal: „Všichni jsme potomky velkého krále a královny. A to je taková čest, že i ten nejchudší žebrák může držet hlavu zpříma. A zároveň taková hanba, že i ten nejmocnější panovník ji musí pokorně sklonit.“ (citováno přibližně)

Lidstvo rostlo – alespoň početně, když ne v moudrosti – a Bůh trpělivě připravoval okamžik, který předpověděl hadovi, okamžik vykoupení. Zde zmíníme pouze jeden detail: S Noemem a jeho rodinou Bůh po potopě uzavírá smlouvu a – stejně jako všem zvířatům ukrytým v Arše – jim opakuje příkaz množit se a zaplnit zemi. (Srov. Gen. 8, 17; 9, 1)

Dějiny spásy v užším smyslu slova začínají starozákonním patriarchou Abrahámem, se kterým uzavřel Hospodin smlouvu. Podívejme se na to místo v Písmu, kde hovoří Bůh k Abrahamovi:

„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou:
Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních
činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu.

Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.
Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat,
bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán.

Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví,
bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro
od kteréhokoliv cizince, který není z tvého potomstva.
Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro.
Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou.“
(Gen. 17, 4-13)

Po těchto slovech nechal Abraham obřezat sebe (bylo mu 99 let), svého syna Izmaele (druhý syn Izák se mu narodil později) a všechny muže ve svém domě, včetně služebníků a koupených otroků. Tímto okamžikem vzniká židovský národ. Obřízka se stala znamením mužských příslušníků tohoto národa až dodnes. Židem se nelze stát, Židem je každý, kdo má židovskou matku. Být příslušníkem Bohem vyvoleného národa je tak naprosto čistá milost – nelze si to zasloužit, nelze to získat, nelze o to přijít. Znamením nezrušitelné smlouvy je nezrušitelné znamení – určité drobné, ale neodstranitelné (nebereme-li v úvahu plastickou chirurgii) poranění.

Obřezán byl i Ježíš Kristus.

Přeskočíme asi něco přes tisíc let, a podíváme se do galilejského města jménem Nazaret. Anděl Gabriel, který „stojí před Bohem“ (srov. Lk. 1, 19), řekl panně jménem Maria:

„Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Maria se toho oslovení polekala a uvažovala, co ten pozdrav má znamenat.

Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria. Došla jsi milosti u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazýván Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“

Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Já žádného muže nepoznávám.“

Anděl jí řekl: „Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto se také dítě, které se narodí, bude jmenovat svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna, je už v šestém měsíci, a ta byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“

Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

(Lk. 1, 28-38)

Teď se soustřeďte, bude to trochu obtížnější… Příčinou prvotního hříchu byla neposlušnost a Bůh rozhodl, že jeho přiměřenou nápravou bude poslušnost. Stačí poslušnost jednoho člověka, protože neposlušnost vedoucí k pádu byla také jednoho člověka. (Přesněji řečeno – jednoho lidského páru.) Poslušnost vykupitele musí být dokonalá, aby vykoupení bylo dokonalé a nezůstala žádná stopa nedokonalosti. Bůh zvolil to nejneuvěřitelnější řešení … poslušným a naprosto dokonalým Vykupitelem se stal Bůh sám, druhá osoba Nejsvětější Trojice – Boží Syn. Jen tak bylo dosaženo stavu, kdy had nemá žádný opěrný bod, aby napadl dokonalost vykoupení – jeho obsah (kvalita) i rozsah (pokrytí celého lidstva i ostatního stvoření) je maximální.

A jak zachránit celou nemocnou lidskou rodinu? A jak přitom neznásilnit lidskou svobodu, která je tou nejcennější hodnotou? Chtělo by to nějakou novou Archu, do které nastoupí ten, kdo bude chtít. Ale jako do první Archy nenastoupil jen spravedlivý Noe, ale směl si tam vzít svoji rodinu, i do této nové Archy budou spravedliví vstupovat s celými rodinami. Bylo by přece kruté po nich chtít, aby měli děti, a nemohli nic udělat pro jejich spásu.

Touto novou Archou je nová lidská rodina – Církev. Církev není jen organizací, ani jí není v první řadě. Je mystickým organismem, bytostí, tělem. Její hlavou je Vykupitel – Ježíš Kristus, který do ní cele patří, protože je člověk, a současně ji celou posvěcuje, protože je Bůh. Kristus je tedy celý Bůh a celý člověk a tak i Církev je cele božská a současně cele lidská.

Ale to není všechno. Zmínili jsme, že zhřešili oba členové prvního páru, dříve žena. Eva nebyla stvořena nezávisle na Adamovi, ale způsobem, který Bible obrazně popisuje jako stvoření z Adamova žebra. Dnes si to snad můžeme představit jako jakési naklonování. Duch svatý, který je hlavním autorem Písma, nám tak chce říci, že Adam a Eva nejsou jenom stejným živočišným druhem, ale mají i stejnou důstojnost Božích dětí a jsou si naprosto rovni.

Něco podobného se odehrálo mezi Kristem a jeho matkou Marií, ale… opačně. Kristus přijal celou svou lidskou přirozenost od své matky. Tuto lidskou přirozenost na sebe „oblékla“ druhá božská osoba – Syn. Osoba Krista je Boží Syn, Kristus nemá žádnou „sekundární lidskou osobu“. Avšak své lidství zdědil od své matky. Nemohlo být stvořeno z ničeho, ani z „prachu země“, jako první lidé, protože pak by Ježíš nebyl naším bratrem. (To stvoření „z prachu země“ si někteří vykládají jako stvoření z nějakého živočišného předka člověka, ale já bych zde spíše radil k opatrnosti.)

Už jsme si řekli, že prvotní hřích není dluh jednoho konkrétního člověka vůči Bohu, ale spíše nedostatek milosti, který vede k tomu, že se člověk sám rychle začne zadlužovat – hřešit. Je to jako kdyby měl někdo velkou hypotéku, ale nedostatečné vzdělání k tomu, aby získal odpovídající práci a mohl ji splácet, takže dluh stále roste. Tento nedostatek mohl být odstraněn jen díky Kristově absolutní poslušnosti vůči Otci, která vedla až k jeho kruté smrti na kříži. Tato poslušnost je dostatečná ke spáse všech lidí, kteří o to projeví zájem – a ještě hodně „zbude“, protože Ježíš Kristus je Bůh a jeho činy mají nevyčerpatelnou hodnotu. Jeho poslušnost umožnila i spásu Abraháma a dalších starozákonních spravedlivých, kteří časově předcházeli příchodu Krista.

Vzpomínáte si na andělův pozdrav? „Buď zdráva, milostiplná!“ Církev učí, že Maria byla skutečně „plná milosti“, protože v jejím případě Bůh s přihlédnutím k budoucím zásluhám jejího i svého Syna doplnil, co chybělo v lidské přirozenosti jejích rodičů, a očistil ji od prvotního hříchu a všech jeho následků. A to už v okamžiku jejího početí. (Když uslyšíte katolíky mluvit o „neposkvrněném početí Panny Marie“, myslí se tím tohle, nikoliv panenské početí Ježíše Krista.) Maria se tak stala „panenskou zemí“, připravenou dát život novému lidstvu, jako země před Božím prokletím. V Marii už lidská přirozenost nebyla poškozená a Kristus ji od ní přijal ve vší lidské dokonalosti.

Neznamená to ovšem, že by Maria a Ježíš byli nějakými „supermany“, jako Adam a Eva, kteří byli před pádem nesmrtelní. Teprve po zmrtvýchvstání bylo Kristovo tělo oslaveno a obdařeno nadpřirozenými schopnostmi. Po vzkříšení mrtvých na konci věků budeme mít takové tělo my všichni.

Na konci zvěstování Maria andělovi odpověděla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ Pro pád lidstva byl rozhodující hřích Adama, kterému ovšem časově předcházel hřích Evy. Podobně pro spásu lidstva byla rozhodující poslušnost Krista – nového Adama, které ovšem časově předcházela poslušnost Marie – nové Evy. Pokud se vám to zdá podivné, nebo nadbytečné, vzpomeňte na poslušnost Abraháma. I ta by nebyla myslitelná bez oběti Krista, ale časově ji předcházela a dokonce ji ve svých důsledcích umožnila.

Jako jsou Adam a Eva našimi prarodiči v přirozeném řádu, tak je Bůh naším otcem a Matka Boží naší matkou v řádu milosti.

Je tedy třeba být členem „Boží rodiny“, Církve, věřit Bohu a sloužit mu. Jako děti v rodině sdílejí lásku, péči, ochranu, ale i majetek a čest svých rodičů – a všem nám to připadá přirozené – tak i my jakožto Boží děti sdílíme lásku, moc i čest Boha Otce. A jsme příbuzní nejenom s Bohem, ale i s Pannou Marií a všemi křesťany, nejvíce s těmi, kdo se již účastní v nebi Otcovy hostiny – svatými.

„Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme všem lidem dobro, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny.“
(Gal. 6, 10)

Tělo bez duše je mrtvola, duše bez těla je duch. Je-li Církev mystickým Kristovým tělem, musí toto tělo formovat a oživovat duše. Duší Kristova těla je Duch svatý, třetí božská osoba. Avšak je-li Církev Boží rodina, nemůže jít jen o duchovní skutečnost, neviditelnou, do které by lidé patřili, aniž by o tom věděli. Znáte svoji rodinu, víte, ke které rodině patříte? Patrně ano! Kompletní rodina má otce, matku a děti, které jsou navzájem sourozenci. Vstupuje se do ní narozením. Její členové žijí společně a jejich společenství je upevňováno společnou činností – rozhovory, prací, zábavou, studiem, společnými svátky, oslavami, malými obřady.

V knize „Naše cesta do katolické církve“ popisuje doktor Scott Hahn, jak Bůh v průběhu dějin spásy tuto Boží rodinu stále rozšiřoval. Studentům svých biblických hodin to jednou, ještě jako presbyteriánský teolog, chtěl vysvětlit názorně:

„Nakreslil jsem jim časovou osu a ukázal na ní, jak každá smlouva, kterou Bůh uzavřel, byla od počátku lidských dějin projevem jeho otcovské péče. Jeho smlouva s Adamem byla charakterizována uzavřením manželství mezi mužem a ženou, smlouva s Noemem zahrnovala rodinu i se služebnictvem a domácností, smlouva s Abrahámem byla vytvořena základě rodinného klanu – kmene, smlouva s Mojžíšem již zahrnovala dvanáct kmenů, které se pojily v rodinu jednoho národa, smlouva s Davidem ustanovila Izrael jako rodinu jednoho královského národa. Nakonec Kristus ustanovil Novou smlouvu jako po celém světě rozšířenou, všeobecnou (z řeckého ‘katholikos’) Boží rodinu, vztahující se na všechny národy, nejen na Židy.“

Vidíme, jak Kristus opravdu nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, jak sám říká (srov. Mt 5, 17). Mezi Starým a Novým zákonem je hluboká souvislost, nikoliv rozpor. Je to pochopitelné, neboť tehdy i nyní působí tentýž Bůh. Ve Starém zákoně se do Boží rodiny vstupovalo obřízkou… jak je tomu v Novém?

Ježíš o tom hovoří se vzdělaným farizeem Nikodémem: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3) Poté to ještě upřesňuje: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3, 5) Slovy „amen, amen“ uváděl Ježíš zvláště důležité výroky, které si učedníci měli zapamatovat. Ježíš zde hovoří o křtu – Písmo to podtrhuje tím, že hned po rozmluvě s Nikodémem vypráví o tom, jak Ježíš odešel se svými učedníky křtít do Judska (srov. Jan 3, 22nn).

Křest vodou a Duchem je tedy znamením nové smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Stejně jako v případě obřízky je nanejvýš vhodné udělovat křest malým dětem. V Bibli to sice není výslovně přikázáno a píše se v ní vesměs o křtech dospělých (to bylo v počátcích šíření Církve pochopitelné), ale současně se tam dětský křest nikde nezakazuje. Křest je znamením Božího milosrdenství, které se uděluje zdarma. Právě u malých dětí je tato nezaslouženost nejlépe patrná. Bylo by podivné, kdyby si rodiče toto nejzřetelnější znamení Božího požehnání nechávali pro sebe a po svých dětech požadovali, aby počkali do dospělosti a o křest samy požádaly. Mohli bychom jim položit otázku, proč je tedy přiváděli na svět, když se jich na to nemohli předem zeptat…

Ve Skutcích apoštolských, které v Písmu zachycující první léta nově vzniklé církve, čteme na několika místech, že se k církvi přidal najednou celý dům – celá domácnost některého křesťana, podobně jako byla kdysi na Boží příkaz obřezána najednou celá domácnost Abrahama.

Tak když Petr obhajoval před křesťany ze židovství svoji návštěvu u setníka Kornélia – tato návštěva se stala počátkem hlásání evangelia nežidům – cituje Kornélia: „…vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a ten že mu nařídil: ‘Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i celý tvůj dům.’“ (Sk. 11, 13n)

Podobně když byli Pavel a Silas v Makedonii ve Filipech, zaujalo jejich hlásání obchodnici s látkami jménem Lydie. A čteme: „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem. Když přijala křest ona i její rodina, prosila: ‘Považujete-li mne za věřící v Pána, pojďte bydlit do mého domu.’“ (Sk. 16, 14n)

O několik dní později byli Pavel a Silas zatčeni, zbiti a uvězněni. O půlnoci však byli z vězení osvobozeni zemětřesením. Žalářník si chtěl vzít život, aby nebyl volán k zodpovědnosti za vězně, o nichž se domníval, že uprchli. Pavel a Silas mu však řekli: „Věř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty i celý tvůj dům.“ (Sk 16, 31) A skutečně – apoštolé hovořili o Kristu s lidmi patřícími k jeho rodině a ještě té noci se všichni nechali pokřtít. Žalářník pak „jásal nad tím, že on i celý jeho dům dosáhl víry v Boha.“ (Sk 16, 34)

A konečně při psaní do Korinta Pavel vzpomíná: „Vlastně ještě jsem pokřtil rodinu Stefanovu.“ (1. Kor. 1, 16)

Můžeme se domnívat, že pokud byly v rodinách Kornélia, Lýdie, Stefana nebo žalářníka děti, byly pokřtěny také. Zdá se, že víra se normálně šířila po celých rodinách – a bylo to pro členy těchto rodin důvodem k velké radosti. Ostatně Ježíš sice mnohokrát jasně řekl, že vztah k Bohu má přednost před vztahem k vlastní rodině, ale proti příbuzenským vztahům rozhodně nebyl. Vždyť mezi jím vyvolenými dvanácti apoštoly byly nejméně dvě sourozenecké dvojice (Jakub a Jan Zebedeovi a Petr s Ondřejem), u Ježíšova kříže stála nejenom jeho matka, ale také jeho teta (sestra jeho matky) a svým předposledním slovem na kříži požádal Jana, aby přijal Pannu Marii za svoji matku. Můžeme z toho vytušit, že rodinné vztahy mají být spíše posvěceny a pozvednuty na nadpřirozenou úroveň, než prostě jenom zavrženy. Apoštolát v rodině – zejména rodičů vůči dětem – tedy bude asi normálním jednáním, hodným doporučení. Domnívám se, že člověk, který se nepokusí přiblížit ke Kristu své příbuzné, bude stěží ochoten a schopen hlásat víru někomu cizímu.

Hlásání víry je nutné, křest sám totiž nestačí. Není náhoda, že sv. Pavel věnuje několik kapitol listu Římanům tomu, že popírá dostatečnost obřízky pro spásu, chybí-li víra. Stačí citovat třeba:

„Když jsme tedy ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme.“

(Řím. 5, 1n)

Ale dokonce i víru musíme chápat šířeji – nelze ji oddělovat od zachovávání přikázání. Během poslední večeře říká Pán Ježíš apoštolům:

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“
(Jan 15, 10)

Další ujištění o nutnosti zachovávat přikázání, a také o rodinném charakteru církve, nacházíme v Apokalypse. Ženou je zde myšlena Panna Maria a současně církev, drak je náš „známý“ had:

„Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“
(Zj. 12, 17)

Do církve vstupujeme křtem a rosteme v ní vírou. Zda je naše víra živá, poznáme podle toho, že se projevuje skutky lásky a plněním Boží vůle. Všechno to krásně hraje dohromady… Ale je to už opravdu všechno? Nebo nám dal Bůh nějaké další znamení své věrnosti Smlouvě, kterou s námi skrze Ježíše Krista uzavřel? Něco, na co bychom si mohli doslova sáhnout a přesvědčit se tak o jeho blízkosti, abychom poznali, že Kristus není jen daleko, na nebesích, ale také po našem boku, s námi v našich těžkostech a starostech? Přece lidé, kteří se milují a musí se načas odloučit, si vymění alespoň fotografie a posílají si pohlednice…

Dal! A nejen něco, dal nám sám sebe! A to způsobem, který překonal všechny představy a sny.

„Řekli mu: ‘Jaké znamení nám dáš, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co vykonáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: Chléb z nebe dal jim jíst.’

Ježíš jim řekl: ‘Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude už nikdy žíznit.

Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa’“
(Jan 6, 31n.35.51)

„Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, lámal ho a dával svým učedníkům se slovy: ‘Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.’ Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a řekl: ‘Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí na odpuštění hříchů.’“
(Mt. 26, 26-28)

Znamením obnovení smlouvy je Eucharistie, svátost Těla a Krve Páně. Je vrcholem všech svátostí, neboť nám v ní Pán nedává „něco“, ale sebe sama. O Eucharistii hovoří všechna evangelia, její vlastní ustanovení při poslední večeři zachycují tři z nich. Podívejme se ještě na místo u Lukáše:

„Potom vzal chléb, pronesl díkůvzdání, rozlámal ho a dal jim se slovy: ‘Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.’ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.’“
(Lk. 22, 19n)

Svatý Otec Jan Pavel II. před letošními Velikonocemi (v roce 2005) napsal dopis kněžím, který podepsal v nemocnici Gemelli. Zdůrazňuje v něm, právě v souvislosti s tímto místem u sv. Lukáše, že Ježíš říká „to čiňte na mou památku. Mši svatou nekonáme ani tak na památku „večeře Páně“, ale na památku Pána samého. Kněz zpřítomňuje Krista, ne pouze nebo hlavně večeřadlo. Tím buduje církev, z každého jednotlivého věřícího se přijímáním Těla Páně stává druhý Kristus, sám Kristus.

„Naše účast v Těle a Krvi Kristově nemá jiný smysl, než proměnit nás v to, co přijímáme.“
(Sv. Lev Veliký, Homilie 12 o umučení Páně, 7)

Jaká je tedy situace lidí ve světě? Rodiče rodí děti do lidské rodiny postižené prvotním hříchem. Křtem je nechají začlenit do Božské rodiny. Vychovávají je ve víře, učí je vzdávat díky Bohu a předkládat mu celý život v každodenní modlitbě. A jakmile dospějí k pochopení tajemství Eucharistie – pochopení více srdcem, než rozumem – přivedou je ke stolu Páně, u kterého budou tyto děti až do smrti přijímat Pána samého. Děti pak poznávají Boha nejintimnějším způsobem, jaký si lze představit. Rodiče tak dají svým dětem nejprve pozemský život, potom věčný život a nakonec Boha. Větší dar jim už dát nemohou.

Děti jsou tak především dětmi Boha, nejenom dětmi svých rodičů. K tomu, aby sloužily Bohu, se musí rozhodnout samy, neboť v nebi jistě nebude nikdo z donucení. Proto i každý člověk vychovaný ve víře stejně ve svém životě musí projít obrácením. V okamžiku, kdy jeho dětská víra přestává stačit, se musí sám rozhodnout odevzdat svůj život Bohu. Tomu nikdo neunikne. Ti však, co mají oporu ve svých rodičích, mají situaci značně usnadněnou a vyhnou se četným nástrahám dospívání, kterých ovšem i tak zbude dost. Výchova dětí ve víře nenahrazuje osobní obrácení, je však nejlepší přípravou k němu.

Co poradit rodičům? Měli by jednat tak, jak jednal Kristus. Nejdůležitější jsou tři věci: Jít svým dětem příkladem, milovat je bezpodmínečnou láskou a modlit se za ně. A nikdy, nikdy neznásilňovat jejich svobodu. Milovat je v jejich svobodě a nechat je jednat podle jejich svědomí, současně jim však stále být pevnou oporou – stanovit pravidla domu a trvat na jejich dodržování. Ponechat svým dětem svobodu samozřejmě neznamená neklást na ně žádné nároky. Naopak, děti mají být vedeny k tomu, aby se překonávaly a aby rostly ve zvládání stále náročnějších úkolů. Musí být schopny se postupně postavit na vlastní nohy – a to i ve věcech víry, kde se postupně stávají bratry a sestrami svých rodičů.

Jestliže se děti rozhodnou víru opustit, nejde o selhání rodičů. Každý člověk je svobodný a jeho spása se v posledku odehraje mezi ním a Bohem. Avšak rodiče, kteří se nepokusí předat víru svým dětem, nechrání jejich svobodu, jak by se mohli domnívat. Naopak, omezí ji, protože je nenaučí, co je měli naučit. Je to podobné, jako kdyby je nechtěli naučit rodný jazyk s tím, že si samy v dospělosti vyberou rodnou řeč. Děti pak budou v dospělosti stát na začátku, zatímco již měly být značně pokročilé. To platí o jazyce, stejně jako o víře.

V dospívání se odehrávají některá z nejtěžších rozhodnutí lidského života – co bude člověk studovat, jaké bude mít povolání, k jakým partám se přidá, koho si vezme za muže či ženu… všechna tato rozhodnutí jsou bez světla víry podstatně těžší a riskantnější. Dokonce i kdyby se dítě rozhodlo proti víře, bude jeho rozhodnutí uváženější, jestliže má s vírou nějakou zkušenost.

Dospívající člověk je konfrontován s mnoha zásadními otázkami. Má hodně co řešit – studium, lásku… Neřeší věci, které před něj nejsou postaveny. Jestliže ho nikdo nekonfrontuje s otázkou víry, sám si ji nepoloží. Nebude si přece ke všem těm obtížným problémům přidávat další. Proto rodiče, kteří své dítě v tomhle ohledu zanedbají, jsou obvykle zklamáni. Dítě samo od sebe víru nepřijme. Není to přitom ani tak svobodné rozhodnutí proti víře, je to prostě absence rozhodování v této věci. Dospívající člověk je vlastně v situaci pohana, kterému dosud víra nebyla hlásána. Jsou-li však pro něj jeho rodiče a sourozenci vzorem víry, postaví se čelem i k této otázce a jestliže vidí u svých příbuzných, že jim víra v životě pomáhá, je pravděpodobné, že ji také s radostí a vděčností přijme… byť po téměř nevyhnutelné chvíli vzdoru. A že ji také sám předá svým vrstevníkům a později i svým vlastním dětem.

Představte si hypotetickou zemi Katolíkii, kde jsou všichni lidé katolíky. Náhle se v ní však rozmůže teorie, že správná výchova je taková, která z předávání životní moudrosti vyloučí předávání víry. Následkem toho se jenom polovina dětí v každé nové generaci rozhodne pro víru. V následující generaci je věřících jen 50 %, pak 25 %, 12 % a 6 %. Za pouhé čtyři generace, což je asi jedno století, je křesťanství v Katolíkii historií, kterou připomínají pouze věže kostelů, kapličky a Boží muka, naplňující tak Kristovo proroctví „Budou-li mlčet mí učedníci, bude křičet kamení“ (srov. Lk. 19, 40). Nepřipomíná vám to něco? A všimněte si, že nedošlo k žádnému pronásledování, k žádnému silnému vnějšímu tlaku. Úpadku dosáhlo pouze vnitřní působení chybné výchovné teorie. Takových teorií je mnoho – včera přišly, zítra odejdou, ale mezitím zničí životy celých zástupů. Nedopusťme, aby se to týkalo zrovna naší země, naší rodiny.

Nezapomeňme, že ďábel nemá žádný respekt před mládím… „přítel“ našeho dítěte, který mu nabídne drogu, si nikdy neřekne „ještě počkej, je moc mladé“. Vzpomeňme na malé vojáky se samopaly v rukou, na děti provozující prostituci, na malé členy gangů… Je naší zodpovědností, aby do srdcí našich dětí přišel Bůh dříve, než ďábel.

Člověk není nikdy příliš mladý na to, aby se učil správné věci. A víra je nejsprávnější, nejcennější věc, kterou mám. Kdybych pro její předání svým dětem neudělal všechno, co bude v mých silách – aniž bych nerespektoval jejich svobodu – připadal bych si jako člověk, který své děti vydědil.

Tak i vaši rodiče to s vámi mysleli dobře, milý tazateli, i když možná udělali nějakou chybu. Chybám se nevyhne nikdo, ani já, ani vy. Odpusťte svým rodičům jejich chyby. Snad též mně moje děti jednou odpustí ty moje… a vám vaše děti ty vaše. Přijměte svůj křest jako zdarma daný dar a pokuste se upřímně promyslet, co pro vás může znamenat.

Zkuste tedy popřemýšlet o svém vztahu k rodičům a také o tom, jak se zachováte, až budete mít své vlastní děti.

Výborná přímluvkyně v těchto otázkách je svatá Monika, která se celý život usilovně modlila za obrácení svého manžela a syna. Její manžel se obrátil na smrtelné posteli, její syn se z prostopášníka stal nejprve sektářem a pak svatým Augustinem. Osobně také rád výchovu svých dětí konzultuji s naší svatou Ludmilou, babičkou svatého Václava. Byla zavražděna právě za to, že svého vnuka vychovala ve víře.

Jak svatý Augustin, tak svatý Václav byli těmto svým „svatým vychovatelkám“ za dar víry nesmírně vděčni. To platí i o mnoha jiných světcích, vlastně o všech, kteří měli věřící rodiče. Svatí lidé intuitivně cítí, že je pravda to, co je napsáno ve čtvrtém přikázání Desatera Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Je to jediné přikázání, které je spojeno s příslibem konkrétní odměny! Víra učí lásce a tak kultivuje a obohacuje vztah k rodičům i vztah k dětem.

„Přinášeli mu také děti, aby se jich dotýkal. Jakmile to uviděli učedníci, rozkřikovali se na ně. Ježíš je však přivolal a řekl: ‘Nebraňte dětem, nechte je přicházet ke mně, protože těm patří Boží království. Skutečně, říkám vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nepřijde.’“
(Lk. 18, 15-17)

Pán vám rád pomůže. A naše maminka v nebi, Panna Maria, také.

K přečtení vám doporučuji knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla a K jádru křesťanství.

Pokud dobře rozumíte anglicky, mohu vám doporučit k tématu církve jako Boží rodiny řadu přednášek, či spíše rozhovorů, Dr. Scotta Hahna a Mika Aquiliny, First Comes Love (Nejprve přichází láska). Doktor Hahn je profesorem biblické teologie na františkánské univerzitě ve Steubenville v USA.

Rozhovorů je dvanáct a každý trvá necelou půlhodinu. V posledních dvou můžete slyšet i manželku Dr. Hahna, paní Kimberly. Byly vysílány mezinárodní katolickou televizní a rozhlasovou stanicí EWTN a dají se stáhnout ve formátu MP3 zdarma na internetu tady.

Pozn.: Citáty ze Starého zákona jsou z ekumenického překladu, citáty z Nového zákona jsou buď z překladu Dr. Ondřeje M. Petrů, OP, nebo z překladu ekumenického. Některá slova jsou zde občas nahrazena doslovným překladem originálních řeckých slov uvedeným v poznámkách k ekumenickému překladu.

Reklamy

Read Full Post »

Přesně před týdnem, v neděli 14. 2. 2010, jsem měl na Radiu Vatikán komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa. Obsahoval též tento odstavec:

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Dnes byl na bohoslužbách v celé zemi čten společný pastýřský list našich biskupů, který vyhlašuje čtyřletý pastorační program přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje v roce 2013.

Příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu

Příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu

List jsem zatím nenašel na internetu, ale na stránkách brněnského biskupství je následující informace:

ČBK zahajuje pastorační přípravu na rok 2013, kdy si budeme připomínat výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na naše území, a vyhlašuje ji společným pastýřským listem, který se bude číst na první neděli postní – 21. února 2010.

Materiál byl schválen na plenárním zasedání České biskupské konference, které proběhlo ve dnech 19. – 20. ledna 2010.

Program:
Přípravný rok: Boží slovo
1. rok 2011: křest
2. rok 2012: biřmování
3. rok 2013: eucharistie

Doporučené období nebude celoroční, ale intenzivnější období 1. roku bude doba postní a vyvrcholí obnovou křestního slibu o Velikonocích.

V 2. roce bude soustředěná pozornost na svátost biřmování v době velikonoční a vyvrcholí obnovou biřmování o Letnicích.

V 3. roce zaměřeném na eucharistii bude vrchol kolem svátku Těla a Krve Páně spojený s eucharistickým kongresem majícím více fází: farnost, diecéze, národní.

Každý rok bude připraven pastýřský list na zahájení adventu a snad na začátek doby intenzivní přípravy

Ctnosti:
K životu křesťana patří ctnosti, které ho charakterizují, které jsou plodem lidské spolupráce s Boží milostí. O milost můžeme prosit, lidské spolupráci se musíme učit. (Výběr ctností vychází z témat roku.)

2010: umět se ztišit a slyšet, slyšené přijmout-to nazývá sv. Benedikt poslušností

2011: odvaha patřit Kristu, křesťanská identita, statečnost a věrnost

2012: zodpovědnost dospělých křesťanů nejen za svou spásu, ale i za církev a společnost

2013: vděčnost nejen lidem, umět vidět Boží dary, radovat se z nich, děkovat a chválit, na Boží dar odpovědět darováním sebe – obětí.

Tak výborně, první bod z mého seznamu si můžeme odškrtnout! 🙂

Žertuji, tohle je samozřejmě něco poněkud jiného – jedná se o přípravu na konkrétní výročí a je orientována spíše na praxi víry, než na její teoretické základy. Ale má stejný cíl – obnovu a prohloubení víry českých katolíků. Dobře! A končí eucharistickým kongresem. Ještě lépe!

Ne, neměl jsem špióna na zasedání ČBK. 🙂 Ve skutečnosti s myšlenkou dogmaticky a naukově zaměřeného několikaletého pastoračního programu přišel jeden můj přítel před několika měsíci, tuším v říjnu nebo v listopadu.

Read Full Post »

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? 🙂 Odpusťte tu provokaci –  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného „posluchače kázání.“ Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj www.antiochian.org)

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj http://www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete. 🙂

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Read Full Post »

Tento článek jsem napsal pro občasník farnosti Brno – Bystrc Setkání. Vyšel v čísle 61 z června 2009.

Benedikt XVI. v angolské Luandě 22. 3. 2009 (foto Reuters)

Benedikt XVI. v angolské Luandě 22. 3. 2009 (foto Reuters)


Návštěva Svatého Otce je příležitostí přiblížit se k Bohu

 

Byla sobota 26. dubna 1997. Jeli jsme na setkání mládeže s Janem Pavlem II. do Hradce Králové. Kdo my? Společenství Archa Community, ke kterému patří tělesně postižené děti z ústavu na Kociánce a další mladí lidé. Na místě nás čekalo překvapení, posadili nás do první řady. A po skončení mše další – papež si přál se s námi setkat osobně. Svatý Otec se sklonil ke každému z nemocných a požehnal mu. Nejdéle se zastavil u Ivky, která byla s těžkou mozkovou obrnou postižena nejhůř. O Ivku se starala moje tehdy ještě budoucí žena. Všichni jsme také dostali malý křížek, který dodnes nosím u sebe. Brzy poté však setkání dostalo ještě další smysl, smutný, ale i krásný: Asi dva měsíce po papežově otcovském požehnání Ivka odešla do nebe.

„Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře.“ Jsou vám tato slova povědomá? Možná vás překvapí, odkud citát pochází – je ze Starého zákona z knihy Izajáš (Iz 22, 22). Hospodin zde hovoří o Eljakímovi, synu Chilkijášovu. Těmito slovy je Eljakím ustanoven správcem domu judského krále Chizkijáše, jeho náměstkem, dnes bychom řekli premiérem. Není pochyb, že se právě na prastarý orientální obřad jmenování králova náměstka odvolává Ježíš, když v Matoušově evangeliu (Mt 16, 17n) ustanovuje téměř stejnými slovy Petra hlavou Církve. Dříve používaný papežský titul „náměstek Kristův“ má tedy solidní biblické odůvodnění – papež je skutečně viditelným zástupcem Krista.

Instituce papežství byla vždy vystavena hlasité kritice a dnešní doba není výjimkou, pojďme se na ni ale podívat trochu jinak, než obvykle. Dovolte několik čísel, uvidíte, že nebudou suchá. V prvních čtyřech stoletích vedlo Církev 39 papežů. Všichni kromě jediného byli svatořečeni a 14 z nich zemřelo mučednickou smrtí, v prvním století všichni. Dvacáté století zažilo papežů devět. Z nich byl dosud jeden svatořečen, jeden blahořečen a dalším čtyřem běží kanonizační procesy. Jak vidíte, papežství se i dnes pojí se svatostí. Jistě mnoho papežů udělalo chybná i neetická rozhodnutí, ale jakmile Církev srovnáte se státními útvary, stěží najdete nějaký, jehož nejvyšší představitelé udělali chyb tak málo. Církev přežila drtivé krize a dnes je o polovinu starší, než nejstarší státy světa. Je přitom neuvěřitelně decentralizovaná. Nevěříte? Římská kurie má, nepočítáme-li asi 120 zahraničních ambasád, cca 2700 pracovníků. Určitě jste slyšeli vtip o Janu XXIII., kterého se ptali na to, kolik lidí pracuje ve Vatikánu. Odpověděl: „Asi polovina.“ Přesto, kdyby byla stejně efektivně spravována Česká republika, měla by všechna ministerstva, parlament a centrální úřady dohromady asi 23 zaměstnanců. A český prezident by se právě chystal na čtvrtou oficiální návštěvu pětadvacetitisícového města během 19 let. Podle běžných sekulárních měřítek je tedy papežství fantasticky fungující instituce.

Pro věřícího je ale podstatné něco zcela jiného. „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ To jsou slova apoštola Petra k nemohoucímu před chrámovou bránou (Sk 3, 6). Muž vstal a vešel do chrámu, kde chválil Boha a skákal radostí. Úkolem papeže je posilovat bratry ve víře (srov. Lk 22, 32) a všichni papežové to již dva tisíce let dělají, každý svým způsobem. Současný papež je především velkým kazatelem. Mezi jeho promluvami nenajdete ani jedinou slabou, všechny jsou vynikající. Má-li někdo předsudky, nechť je odloží. Každé setkání se služebníkem služebníků Božích – a Kristovým náměstkem – je požehnáním. Ostatně nikdy nevíme, jestli nebude poslední.

Je vhodné se na návštěvu Svatého Otce připravit, nejlépe pomocí konkrétního předsevzetí – vybrat si nějakou modlitbu a tu se pak modlit denně v určitý čas. A také si přečtěme encykliky nebo některou z knih Benedikta XVI.

David Petrla

Read Full Post »

Upřímný archanděl

Tuto kouzelnou anekdotu uvedl Krzysztof Bronk v článku o biskupském synodu v RC Monitoru 19/2008 (str. 5, odkaz vede na PDF soubor o vel. 884 KB):

NEBOJ SE, MARIA! JÁ JSEM JEN RÉTORICKÁ FIGURA.

NEBOJ SE, MARIA! JÁ JSEM JEN RÉTORICKÁ FIGURA.

Krzysztof patřil k novinářům akreditovaným na synodu.

(Obraz Zvěstování namaloval Philippe de Champaigne v 17. století. Zde je detail.)

Read Full Post »

Ve dnech 5. – 26. října proběhlo v Římě XII. řádné zasedání biskupského Synodu, věnovaného Božímu slovu, tedy Bibli, a jeho významu pro život věřících a církve.

Je to obrovské téma, které asi nejsem schopen nějak komplexněji a přitom konzistentně uchopit, ale zmínit se o něm chci. Alespoň si stručně shrňme několik základních informací.

Synod zahájil papež Benedikt XVI. mší svatou v bazilice sv. Pavla za hradbami.

Zahájeni synodu (foto TimesOfMalta.com)

Zahájení synodu (foto TimesOfMalta.com)

Amatérské video ze zahajovací bohoslužby, příchod synodních otců a papeže do baziliky:

Synodních otců bylo celkem 253. Každý měl na svůj příspěvek k dispozici pět minut. Přidělený čas dodrželi bez výjimky všichni. 🙂 Pomohlo tomu drobné technické opatření – minutu před limitem zazněl zvon a přesně po pěti minutách se vypnul mikrofon. Na Synodu bylo akreditováno jen asi tucet novinářů, pečlivě vybraných římskou kurií, většinou z Radia Vatikán, L’Osservatore Romano apod.

Za Českou a moravskou biskupskou konferenci byl delegátem Synodu pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk.

Kromě společných shromáždění probíhala práce synodních otců v menších skupinách a jedna skupina připravila tzv. propositiones, které poté synod prodiskutovat a schválil. Tyto propositiones, které obsahují 254 tezí (alspoň tolik obsahovaly v okamžiku, kdy je pracovní skupina předložila k projednání), jsou hlavním výsledkem Synodu, pracovní skupina na nich bude dále pracovat a vytvoří z nich závěrečné poselství. Nelze je publikovat, neboť jsou „sub secreto,“ tedy důvěrné.

K Božímu lidu se nicméně synod již nyní obrátil Závěrečným poselstvím, nadepsaným „Eucharistie, živý chléb pro pokoj na světě.“  Toto poselství postupně čtou česky v českém vysílání Radia Vatikán, ale nenašel jsem to zatím na jejich webu v psané podobě. Jistě se to tam dříve či později objeví. Poselství je napsáno vznešeným jazykem a podle mého soudu rozhodně stojí za to si je přečíst.

Poselství Synodu k Božímu lidu v angličtině.

Na stránkách Radia Vatikán najdete také zvukové záznamy komentářů kardinála Miloslava Vlka a rozhovorů s ním, např. tento komentář na závěr synodu.

Doporučuji také závěrečnou homilii (kázání) papeže Benedikta XVI., tady je česky:

Privilegovaným místem Božího slova je liturgie.

V tomto roce apoštola Pavla, řečeno jeho slovy: „běda mi, kdybych nehlásal evangelium“ (1. Kor 9, 16) si upřímně přeji, aby v každé komunitě s pevnějším přesvědčením docházelo k uskutečnění této Pavlovy horoucí touhy jako povolání ke službě evangeliu pro svět. Na počátku synodálních prací jsem připomínal Ježíšovu výzvu „žeň je hojná“ (Mt 9, 37), a na tuto výzvu musíme neúnavně odpovídat navzdory těžkostem, na které narážíme. Tolik lidí hledá setkání s Kristem a s evangeliem, někdy dokonce aniž by si to uvědomovali. Tolik jich potřebuje znovu v Něm najít smysl svého života. Dávat jasné a sdílené svědectví života podle Božího slova, dosvědčeného Ježíšem, se tak stává nezbytným měřítkem, jak ověřit poslání církve.

Read Full Post »