Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘katolická církev’

Podruhé od svého zvolení papežem jmenoval Svatý Otec František nové kardinály. Patnáct z nich je mladších 80 let a tedy potenciálních volitelů. Dalších pět je starších – jsou mezi nimi emeritní arcibiskupové a apoštolský nuncius.

Kardinálové volitelé, mladší 80 let

 
Dominique Mamberti, prefekt Apoštolské signatury (jednoho ze tří tribunálů – „nejvyšších soudů“ – katolické církve)
Manuel José Macário do Nascimento Clemente, patriarcha Lisabonu (Portugalsko)
Berhaneyesus Demerew Souraphiel, C.M., arcibiskup Addis Abeby (Etiopie).
John Atcherley Dew, arcibiskup Wellingtou (Nový Zéland).
Edoardo Menichelli, arcibiskup Ancona-Osimo (Itálie).
Pierre Nguyên Vn Nhon, arcibiskup Hanoje (Vietnam).
Alberto Suárez Inda, arcibiskup Morelia (Mexiko).
Charles Maung Bo, S.D.B., arcibiskup Yangonu (Myanmar).
Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij, arcibiskup Bangkoku (Thajsko).
Francesco Montenegro,arcibiskup Agrigenta (Itálie).
Daniel Fernando Sturla Berhouet, S.D.B., arcibiskup Montevidea (Uruguay).
Ricardo Blázquez Pérez, arcibiskup Valladolidu (Španělsko).
José Luis La.cunza Maestrojuán, O.A.R., biskup města David (Panama).
Arlindo Gomes Furtado, biskup Santiaga de Cabo Verde (Cape Verde).
Soane Patita Paini Mafi, biskup města Tonga (Ostrovy Tonga).

Kardinálové starší 80 let

 
José de Jesús Pimiento Rodríguez, emeritní arcibiskup Manizales (Kolumbie).
Luigi De Magistris, arcibiskup, emeritní pro-penitenciář Apoštolské penitenciárie (druhého ze tří vatikánských tribunálů)
Karl-Joseph Rauber, apoštolský nuncius
Luis Héctor Villalba, emeritní arcibiskup Tucumánu (Mexiko).
Júlio Duarte Langa, emeritní arcibiskup Xai-Xai (Mozambik).
 
Možná ještě napíši podrobnější komentář, teď jen jeden letmý postřeh: Není mezi nimi žádný jezuita.
 

Read Full Post »

Lukáš Novák včera zveřejnil na svém blogu tento pozoruhodný postřeh:

Na okraj pražského setkání Taizé.

Ve skautingu (a nejen tam) dnes frčí tzv. „zážitková pedagogika“. Pořád jsem přemýšlel, v čem je problém, proč se mi z toho ježí chlupy, když přece skauting odjakživa stavěl na tom, vychovávat lidi tím, že něco zažijou.

A pak jsem na to přišel: to slovo „zážitek“, „zažít“, má dva významy: pasivní a aktivní. V aktivním smyslu něco „zažít“ znamená uskutečnit nějaké jednání v nějaké situaci, něco si aktivně zkusit (např. odvážit se v noci sám do lesa). V pasivním smyslu to znamená něco zakusit: něco vidět, slyšet, cítit nějakou emoci apod. (např. leknout se, když na mě bafne vedoucí na stezce odvahy). Neznamená to nutně, že je při tom člověk pasivní: může třeba provádět adrenalinový horolezecký výstup; důležité je, že zážitkem se zde míní to, co se ve mě děje, co prožívám – nikoliv to, co konám.

Výchova zážitkem v aktivním smyslu není vlastně nic jiného než klasické budování ctností příslušnou činností. Takhle druhdy fungoval skauting. „Zážitková pedagogika“ ale často spočívá v navozování pasivních zážitků, maximálně s nějakou následnou reflexí (teoreticky tomu možná tak není, ale mluvím o praxi).

Mám pocit, že něco podobného se týká „prožívání víry“. Původně to znamenalo víru „žít“, tj. aktivně jednat jako věříci: nikoliv nutně navenek (charita apod.), ale především na rovině rozumových a volních aktů. Dnes to ovšem znamená sbírat „duchovní zážitky“. Mše byla „dobrá“, když takový zážitek poskytla. „Aktivní účast“ znamená, že mám příslušné zážitky, že sdílím emoční prožívání ostatních. Atd.

Problém pasivního prožívání je v tom, že pokud to je motivací nějakého jednání, jde o tzv. motivaci cílem, kde jednání pro dosažení cíle má hodnotu pouze instrumentální, takže pokud člověk ještě cíle nedosáhl, je nespokojený. A když cíle dosáhne, dostaví se brzy tzv. hédonická adaptace, a příště potřebuje ke stejné spokojenosti zážitek silnější. (Přesně takhle to dnes namnoze funguje ve skautingu, a proto klasické skautské programy selhávají).

Proti tomu stojí motivace cestou, kdy samotné jednání vedoucí k nějakému cíli je vnímáno jako hodnotné. Bez ohledu na to, jestli se cíle podaří nebo nepodaří dosáhnout, je člověk spokojený, protože „je na správné cestě“. Mechanismus hédonické adaptace tu nefunguje, protože „cesta“ je dynamická záležitost spočívající v neustálé realizaci něčeho nového. Tím se samozřejmě nijak nezpochybňuje důležitost cílů – vždyť cesta je vnitřně hodnotná právě proto, že směřuje k hodnotnému cíli.

Řekl bych, že důvod, proč tolik mladých lidí opouští víru je i to, že u nich došlo k hédonické adaptaci na zážitky, které poskytují spolča, Taizé atd. a vydávají se hledat nějaké silnější kafe.

Záběry ze setkání Taizé v Praze 2014/15:

Read Full Post »

Asi jste si všimli, že můj blog v posledním půl roce, ne-li roce, téměř spí. Mám opravdu velmi málo času, ale také mnoho na srdci a je třeba najít nějaký časově nenáročný způsob, jak to sdělit. Naštěstí máme Svatého Otce Benedikta XVI., který často vyslovuje velmi podobné myšlenky, jaké bych chtěl sdělit sám, a formuluje je daleko lépe, než by se to kdy mohlo podařit Oslíkovi.

Budu zde publikovat malou sérii papežových promluv ze Světového dne mladých v Madridu 2011. První je pozoruhodná promluva Benedikta XVI. ke španělským profesorům v El Escorial v pátek 19. srpna:

Samolibost uzavírá přístup k pravdě

Benedikt XVI. na setkání s univerzitními učiteli, Madrid – Escorial

Pane kardinále, arcibiskupe Madridu,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí otcové augustiniáni,
Slovutní profesoři a profesorky,
Vážení představitelé,
Drazí přátelé,

Velice toužebně jsem očekával setkání s vámi, mladí vyučující španělských univerzit, kteří za ne vždycky snadných okolností skvěle spolupracujete při šíření pravdy. Srdečně vás zdravím a děkuji za laskavá slova na uvítanou, jakož i za obdivuhodné provedení hudební skladby, jež zazněla v tomto klášteře nemalé umělecké hodnoty, výmluvně dosvědčující staletý život modlitby a studia. Na tomto tak příznačném místě se ve strohém kameni harmonicky snoubí rozum a víra a vytváří tak jeden z nejslavnějších monumentů Španělska.

Zvlášť srdečně zdravím rovněž ty, kteří se v těchto dnech účastnili v Avile Světového kongresu katolických univerzit na téma: „Identita a poslání katolické univerzity“.

Když jsem zde spolu s vámi, vybavují se mi v mysli moje první kroky jakožto profesora na univerzitě v Bonnu. Třebaže byly tehdy ještě zřetelné válečné rány a nezřídka panovala materiální nouze, všechno bylo překonáváno nadšením a zaujetím, setkáváním s kolegy různých disciplín a touhou dát odpověď na základní a nejzazší neklid studentů. Tato univerzita, kterou jsem prožíval spolu s profesory a studenty, kteří společně hledají pravdu ve všech vědních oborech, anebo – jak by řekl Alfons X. zvaný Moudrý – toto „shromáždění mistrů a žáků se stejnou vůlí a cílem osvojovat si vědění“ (Siete partidas, partida II, tit. XXXI) objasňuje význam a také definici univerzity.

V mottu těchto Světových dnů mládeže „Zakořeněni v Kristu, na něm stavějte a buďte pevni ve víře“ (srov. Kol 2, 7) můžete nalézt inspiraci k lepšímu porozumění své existence a svého poslání. V tomto smyslu, jak jsem již napsal v rámci příprav na tyto dny v Poselství k mládeži, opisují výrazy „zakořenit, stavět a upevnit“ solidní základy pro život.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno, a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha.

Nicméně, kde najdou mladí lidé tyto opěrné body v rozdrobené a nestabilní společnosti? Někdy se má za to, že poslání univerzitního pedagoga spočívá dnes výlučně ve formování kompetentních a schopných profesionálů, kteří budou přesně a stále uspokojovat poptávku trhu. Tvrdí se také, že za nynějších okolností je třeba preferovat jedině technické schopnosti. Tato užitková vize vzdělávání – i univerzitního – dnes skutečně prosakuje zejména z různých oblastí mimo univerzitu. Nicméně vy, kteří jste jako já prožili univerzitu a nyní působíte jako univerzitní učitelé, cítíte bezpochyby touhu po něčem vznešenějším, co odpovídá všem dimenzím, které tvoří člověka. Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul. Pravá idea univerzity je naopak přesně tím, co nás chrání před takovouto reduktivní a znetvořenou vizí lidství.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele.

V tom je vaše důležité a životní poslání. Vy jste těmi, kteří máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“ (Caritas in veritate, 30). Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15).

To všechno nás vybízí, abychom neustále hleděli ke Kristu, v jehož tváři se zračí Pravda, která nás osvěcuje, ale která je také cestou, jež nás vede k nepomíjivé plnosti. On je Pocestným, jenž stojí po našem boku a svou láskou nás nese. Zapustíte-li v něm kořeny, povedete dobře naši mládež. V této naději vás svěřuji ochraně Panny Marie, Trůnu moudrosti, aby z vás učinila spolupracovníky svého Syna a přivedla vás k životu, jenž bude smysluplný pro vás samotné a vaše studenty obdaří poznáním a vírou.

Přeložil Milan Glaser, Radio Vatikán

Read Full Post »

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

Ve čtvrtek večer zveřejnil iDNES.cz tuto zprávu:

Vatikán do ČR posílá velvyslance, kterého z Irska stáhl za kritiku církve

28. července 2011  21:22

Vatikán vysílá do Prahy jako apoštolského nuncia, tedy velvyslance, Giuseppeho Leanzu. Na nový post přichází z Irska, odkud ho Vatikán po kritice přístupu katolické církve k možným případům pedofilie tento týden povolal ke konzultacím.

Napsal to irský portál thejournal.ie s tím, že české ministerstvo zahraničí již jeho diplomatické působení schválilo.

Apoštolská nunciatura v Praze, tedy vatikánské velvyslanectví, je bez vedení od května, kdy arcibiskup Diego Causero přešel na obdobnou pozici ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku.

Causero v Praze zastával post velvyslance od dubna 2004.

Ještě screenshot:

iDNES: Nuncius Giuseppe Leanza, 2011-07-28

Jak si tuto zprávu vykládáte, milí čtenáři? Správný výklad uvedených slov je zcela jasně ten, že arcibiskup Giuseppe Leanza byl stažen z Irska, protože kritizoval Církev.

V článku není nikde výslovně napsáno „Leanza kritizoval Církev“, ale protože se v něm neobjevuje žádný jiný subjekt, kterému by onu kritiku bylo možné připsat, čtenář neznalý fakt si daný text nemůže vyložit jinak. V nadpise použitá vazba „za kritiku církve“ navíc ani jiný výklad nepřipouští. Muselo by tam být třeba „kvůli kritice církve“, aby byl dvojí význam sdělení alespoň možný, i pak by se ovšem jako logičtější jevil výklad, v němž je nuncius původcem oné kritiky.

Arcibiskup Leanza ovšem Církev nekritizoval. Česká redakce Radia Vatikán uvedla 25. 7.:

Z Irska povolán do Říma apoštolský nuncius

Vatikán. Svatý stolec vydal tiskové sdělení, ve kterém oznamuje, že státní sekretariát povolal ke konzultacím apoštolského nuncia Irska, mons. Giuseppe Leanza. Stalo se tak v důsledku zprávy irské vládní komise, zveřejněné 13. července, která se týká případů zneužívání mladistvých některými kněžími v diecézi Cloyne. Za stručným sdělením státního sekretariátu Svatého stolce patrně stojí snaha formulovat odpověď na obvinění, vznesené irským premiérem a parlamentem na adresu Svatého stolce, který měl prý bránit vyšetřování případů zneužití státními institucemi. Vyplývá to ze slov zástupce ředitele tiskového střediska O. Cira Benedettiniho, který v odpovědi na otázky novinářů poznamenal, že odvolání nuncia na konzultace do Říma je opatření, které Svatý stolec používá velmi zřídka, ale které je v tomto případě výrazem seriózního přístupu k celé záležitosti a také ochoty podat objektivní a náležitou odpověď na postoj irské vlády, který byl Svatým stolcem přijat s údivem a s určitým politováním.

A podívejme se ještě na zprávu agentury Rome Reports:

July 25, 2011. (Romereports.com) Just days after Ireland’s Prime Minister openly criticized the Vatican for its handling of sex abuse cases, the Vatican announced it’s recalling Ireland’s nuncio back to Rome for “consultations.”

It’s extremely unusual for the Vatican to take this type of action. The announcement states the recall is a way for Church officials in Rome to consult with the ambassador before the Holy See sends out its official response to Ireland’s government regarding the ‚Cloyne Report.‘

Podle wikipedie ostatně arcibiskupu Leanzovi právě v polovině roku 2011 končí jeho mandát v Irsku, nejspíše by tedy tak jako tak byl touto dobou poslán do jiné země.

iDNES tedy z události Mons. Leanza byl stažen z Dublinu na protest proti kritice Církve z úst irského premiéra udělala zprávu Mons. Leanza byl stažen z Dublinu, protože kritizoval Církev.

Možná jsme až příliš kritičtí vůči bulvárnímu tisku. Jeho zpravodajství má podle všeho naprosto stejnou kvalitu, jako zpravodajství tzv. seriózní, rozdíl je pouze v tom, že u bulváru většina čtenářů už předem ví, že pravdivé informace nemůže očekávat.

Read Full Post »

P. ThLic. Jan Balík byl od 1. 7. 2011 jmenován ředitelem České biskupské konference. Alespoň tak to vypadá podle této stránky:

P. Jan Balík - ředitel ČBK

P. Jan Balík - ředitel ČBK

Podobná funkce dosud v ČBK neexistovala. ČBK měla pouze předsedu, kterým je Mons. Dominik Duka, pražský arcibiskup.

Co to znamená? Snad se vloudila chybička a otec Jan je „jen“ novým ředitelem Sekce pro mládež České biskupské konference? 🙂 Oslík gratuluje!

Read Full Post »

Příběh ze Španělské občanské války, který se prolíná se životem sv. Josemaríi Escrivy, Zde jsou draci, bude uveden do kin 6. května 2011.

There Be Dragons Poster

Podívejte se na nový trailer:

Read Full Post »

Tříkráloví koledníci dnes před kostelem v Bystrci byli tak půvabní, že jsem je musel natočit!

Tři králové v Brně-Bystrci

Natočeno telefonem Samsung Omnia 7 s Windows Phone 7 v HD kvalitě, které ovšem příliš neprospěla úprava v Live Movie Makeru a upload na YouTube.

Read Full Post »

Už rok sleduji na blogu přípravu filmu There Be Dragons (Zde jsou draci), jehož tématem je vina a odpuštění, španělská občanská válka, postava sv. Josemaríi Escrivá a založení Opus Dei. Co je nového?

There Be Dragons by Roland Joffé

Premiéra díla britského režiséra Rolanda Joffé (Krvavá pole, Misie) se (snad) nezadržitelně blíží, jako termín se již oficiálně prezentuje jaro 2011. Můžete se podívat na několik klipů k filmu.

První trailer:

Druhý trailer:

Krátký film o filmu, s režisérem Rolandem Joffé:

Podle prvních krátkých spotů a snímků na oficiálním webu se nemusíme obávat podřadné výpravy. Zdá se být i na hollywoodské poměry solidní, ostatně rozpočet filmu činil „poctivých“ 33 miliónů dolarů. Trochu otazník mám u jeho duchovního vyznění a u pojetí hlavní postavy, svatého Josemaríi. Podle dosavadních informací má být tento svatý kněz podán velmi pozitivně, nicméně na všech dosud zveřejněných fotkách a ukázkách mi jeho představitel Charlie Cox připadá, řekněme… trochu vyděšený. Třeba je to jen dojem nebo spíše nutný důsledek selekce těch nejvypjatějších momentů.

Máme naději, že půjde o dobrý a nepodceněný film s katolickým obsahem!

Read Full Post »

logo VORP

Ad:

KT 36/2010, str. 5, Jiří Zajíc: Nikoliv rodiče, ale nevhodné časopisy, kamarádi a internet

KT 39/2010, str. 9, Jiří Zajíc: Reakce na úryvek z dopisu Lucie Cekotové


Vážená redakce,

Ve výše uvedených článcích se objevily poznámky o Výboru na obranu rodičovských práv – Brzkova a Mellanova koncepce křesťanské výchovy z první poloviny 90. let, údajně blízká křesťanskému pojetí, prý byla smetena paradoxně konzervativními katolíky, pro něž to bylo stále málo “pravověrné”. A druhý text dokonce dodává, že jeho odmítnutí mělo za následek, že pro statisíce dětí u nás se rozhodujícím zdrojem pro jejich uvádění do sexuálního života stali jejich kamarádi a všelijaké pochybné mediální zdroje. Je prý dobré vědět, komu také za to vděčíme. A konečně je údajně nutné hledat optimální řešení, přičemž to, které prosazuje VORP, jím určitě není.

Jsou to tvrzení naprosto absurdní. Výbor na ochranu rodičovských práv (VORP) není organizací katolickou ani křesťanskou. Je sdružením rodičů, kteří hájí své právo a povinnost dohlížet na obsah a metody výuky svých dětí ve školách. Děti jsou dnes podrobovány stále častější a systematičtější indoktrinaci vysoce kontroverzními ideologiemi, s nimiž mnoho rodičů zásadně nesouhlasí. Tyto ideologie se velmi často bezprostředně týkají oblasti lidské sexuality. Děti jsou s jejich pomocí vedeny k fatálně chybné antropologii, připravovány o nenahraditelnou citlivost svědomí vůči hříchu a obírány o základní ctnosti, jako jsou například čistota, cudnost, střídmost nebo spravedlnost – a to vše ve velice mladém věku. Dochází tak k hlubokému narušení zdravého vývoje dětské osobnosti. Protože různé rodiny zastávají různé světonázorové postoje, požaduje VORP, aby byly podobné výukové programy realizovány výhradně na vyžádání rodičů.

Brzkova koncepce z roku 1994 byla jednoznačně součástí problému, nikoliv řešení. Její údajná blízkost křesťanskému pojetí výchovy či sexuality je pouhým názorem několika publicistů a v koncepci samé nelze pro podobné tvrzení najít žádné podklady. V analýze vypracované prof. PhDr. Liborem Míčkem, CSc., se dočteme např. že „celkově je tato koncepce charakteristická mravním relativismem“, nebo že „koncepce zahlcuje vědomí mládeže sexuálními obsahy, osnovy se na některých místech podobají přímo návodům k sexuálnímu styku“. Porovnejme to se slovy Jaroslava Maxmiliána Kašparů, pronesenými na ČRo 2 Praha o příručce Sexuální výuka – vybraná témata z letošního roku: „sice se tomu říkalo sexuální výchova, ale podle mě to byl sexuální trénink.“ Obě koncepce počítaly s povinnou výukou od 1. třídy a byly zaváděny stejně arogantně. Opět si srovnejme tato dvě prohlášení: „Před povinným učivem nebude úniku. Ať se to rodičům líbí nebo ne.“ (Dr. Jitka Brunclíková, 1995) A co mělo hrozit rodičům, kteří odmítnou účast dětí ve výuce sexuální výchovy v roce 2010? „právní postih za přestupek, ale v krajním případě až trestní stíhání pro zanedbávání povinné školní docházky.“ (Jindřich Kitzberger, poradce ministra školství, 2010)

Cíle VORP mají oporu v občanském právu. Listina základních práv a svobod říká: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. (čl. 15.1) a Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů (čl. 32.4). Ačkoliv VORP není katolickou organizací, patří mezi jeho členy řada katolíků a je tedy, zejména na stránkách katolického tisku, namístě argumentovat také naukou katolické církve. Podívejme se do Katechismu: Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí (1653). Podobně Kodex kanonického práva: Rodiče a ti, kdo jsou na jejich místě, jsou povinni a mají právo vychovávat děti (Kán. 793). V neděli 25. 6. 1995 bylo na všech katolických bohoslužbách čteno Sdělení biskupů, které reagovalo právě na tehdy probíhající veřejnou diskusi o sexuální výchově, iniciovanou VORP. Čteme zde: Uvědomte si s křesťanskou zodpovědností svoji povinnost výchovy dětí a také své výsadní právo na ni. A dále: Využijte svého práva a dosažitelnými zákonnými prostředky – např. prostřednictvím Rady školy – usilujte ovlivnit i formu sexuální výchovy na škole, kterou vaše dítě navštěvuje. V prosinci téhož roku pak vyšel dokument Papežské rady pro rodinu Lidská sexualita: pravda a význam – zásady pro výchovu v rodině. Citujme např. z bodu 139: K jinému zneužívání dochází, když je prováděna sexuální výchova dětí formou poučování i za pomoci grafického zobrazení všech podrobností intimního pohlavního styku. Děje se tak často s odůvodněním, že se tím poskytuje výchova k „bezpečnému sexu“, především vzhledem k šíření AIDS. Ano, je dobré vědět, komu také vděčíme za tehdejší úspěch snah rodičů.

Žel, tento úspěch byl jen částečný. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu má akreditaci ministerstva školství pro několik vzdělávacích programů Sexuální výchovy a osvěty. Těmito programy již prošla řada učitelů. Na mnoha školách jsou prováděny nejrůznější velice diskutabilní kursy a používány diskutabilní knihy a pomůcky. Tak např. učebnice Konečně to chápu (Jörg Müller a Dagmar Geisler, nakl. Mutabene) z roku 1999, recenzovaná mj. MUDr. Antonínem Brzkem, obsahuje ono „grafické zobrazení intimního styku“ v hojnosti. Je stále k dostání a běžně se používá. VORP nicméně nijak nebrání tomu, aby někteří rodiče přihlásili své děti do nepovinného předmětu, využívajícího tuto publikaci, pokud s ní budou předem seznámeni a budou s takovou výukou svých dětí výslovně souhlasit. Skutečným problémem však je, že je sexuální výchova součástí Rámcového vzdělávacího plánu a je de facto povinná a rozprostřená do řady předmětů. Najdete ji na docela nečekaných místech. V učebnici Občanské výchovy pro 8. ročník základních škol nakladatelství Fraus objevíte nejen pozoruhodné ilustrace, ale také se tam dočtete např. o „prevenci akutního onemocnění láskou“, čímž je míněno těhotenství. A rovněž „slavná“ letošní brožurka Sexuální výchova – vybraná témata, navrhující zvrácené hry, byla sice stažena z webu ministerstva a přišla o jeho doporučení, ale již předtím byly její výtisky rozeslány do škol a stále jsou na mnoha z nich k dispozici.

Je nesmysl tvrdit, že kvůli VORP, který hájí legitimní práva rodičů, bylo některým dětem v uplynulých letech ublíženo. Předložené koncepce sexuální výchovy, které zcela pomíjely Stvořitelem chtěný účel a řád sexuality, nebyly žádným „menším zlem“ ve srovnání s úplnou absencí sexuální výchovy. Jejich negativní účinek mohl být dokonce i vyšší, než při získávání informací z Brava nebo od spolužáků z problémových rodin. Tyto pro děti krajně emotivní poznatky by jim měly být sdělovány již od první třídy a z úst nezpochybnitelné autority – učitele. Zcela vytrženy z kontextu zdravého místa pohlavního života v manželství by naprosto nemohly mít na život těchto dětí jiný než negativní dopad. Mimochodem, v roce 2008 u nás žilo 99 331 dívek ve věku 13-14 let. 70 z nich otěhotnělo (0,07 %), přičemž 14 těhotenství skončilo porodem, 56 potratem. Předpoklad, že by se tato čísla významně snížila, kdyby byly všechny děti dříve a lépe uvedeny do sexuálních technik, je zcela hypotetický a nejeví se jako pravděpodobný.

27. 9. 2010 odeslalo občanské sdružení homosexuálů Charlie protest proti příručce etické výchovy autorů Ladislava Lencze a Evy Ivanové, se zdůvodněním Obsah příručky Etická výchova je sepsán v souladu s konzervativními náboženskými hodnotami, se kterými se však nemusí většina české populace ztotožňovat. Za pouhé čtyři dny, 1. 10. 2010, byla příručka odstraněna ze seznamu materiálů doporučených ministerstvem. Mluvčí Koukolíček to komentoval: Ministerstvo školství z doporučené literatury nechá odstranit veškeré metodické materiály, které z filozofie výchovy L. Lencze vycházejí. Tento případ dobře ilustruje, jak rozdílné jsou hodnoty různých skupin, a dokládá, že nelze spoléhat na moudrý přístup státu – naopak je třeba se státního metodického vedení obávat. Zároveň ukazuje zásadní odlišnost postoje VORP a lidí podporujících jednotný ideologický přístup k sexuální výchově – my požadujeme právo vychovávat naše vlastní děti po svém a nikomu totéž právo nebereme. Oni se snaží diktovat, co se musí a co nesmí učit cizí děti – všechny, bez rozdílu.

Práce VORP ani zdaleka nekončí. Našeho cíle – lepší kontroly rodičů nad obsahem a metodami výuky svých dětí v tématech ovlivněných světonázorovou orientací – ještě zdaleka není dosaženo. Prosíme všechny lidi dobré vůle, kteří s námi tento cíl sdílejí, o spolupráci.

S pozdravem,

 

Výbor na obranu rodičovských práv, 3. října 2010

Zdroj: www.nesexuveskole.cz

Read Full Post »

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Older Posts »