Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘postní doba’

Ze včerejšího vysílání Radia Vatikán:

V kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce se dnes skončily letošní exercicie, které konal Benedikt XVI. spolu se členy římské kurie pod vedením O. Enrica del Covolo, salesiánského profesora patristiky na Papežské salesiánské univerzitě. Svatý otec jako obvykle na závěr exercicií pronesl krátkou improvizovanou promluvu.

Nikoli v osamoceném Já, ale ve společném My církve, ve společenství svatých můžeme skutečně naslouchat Božímu slovu a stále více se stávat kněžími, řekl Benedikt XVI. v závěrečném poděkování exercitátorovi O. Enrico del Covolo, který se ve svých přednáškách vracel právě k tématu naslouchání Božímu slovu.

Vybral jste jako výchozí bod, jako stále přítomné pozadí i jako cílový bod Šalamounovu prosbu o „naslouchající srdce“. Mám za to, že právě v ní je skutečně obsaženo celé křesťanské pojetí člověka. Člověk není dokonalý v sobě, ale potřebuje vztah, potřebuje existovat ve vztahu. Veškerou realitu tedy může myslet nikoli ve svém cogito, nýbrž má zapotřebí naslouchat druhému, zejména druhému s velkým D, tedy Bohu. Pouze tehdy pozná sebe samého a pouze tak se stane sám sebou.

Církevní otcové říkají, že v okamžiku početí Věčného Slova v lůně Panny Marie, Duch svatý vstoupil do Marie skrze ucho. Maria počala Věčné Slovo nasloucháním a dala tomuto Slovu své tělo. A tak je nám řečeno, co znamená mít naslouchající srdce.

Exercitátor, řekl dále papež, poukázal na pět význačných postav kněžství, počínaje Ignácem z Antiochie a konče ctihodným papežem Janem Pavlem II.

Tak jsme mohli skutečně znovu vnímat, co znamená být kněžími a stávat se stále více kněžími a uvědomit si, že svěcení je zaměřeno k misijnímu poslání a má se samo stát misijním posláním. Mohli jsme tak v těchto dnech s pomocí Boží prohloubit svoje zasvěcení a chceme se s novou odvahou svého poslání ujmout. Pán nám v tom pomáhej.

Loňská duchovní cvičení pro Svatého Otce a římskou kurii vedl kard. Francis Arinze.

Read Full Post »

Server Howcast přinesl dvě zajímavá videa. První je užitečné pro katolíky, druhé pro všechny:

Jak vykonat zpověď

Jak vykonat úkon kajícnosti

Kliknete-li na odkazy, najdete tam také textový přepis obsahu videa, byť ovšem jen anglicky. Je tam také možnost pustit si video po jednotlivých krocích.

How To Go To Confession (Jak jít ke zpovědi):

How To Say the „Act Of Contrition“ (Jak vykonat úkon kajícnosti):

Právě probíhající postní doba je pro tyto skutky zbožnosti zvláště vhodnou příležitostí.

Read Full Post »

Oficiální český překlad na webu Tiskového střediska ČBK.

Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2010

Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista

(srov. Řím 3,21-22)

Drazí bratři a sestry,

církev nás každý rok v postní době vybízí, abychom se podívali na svůj život ve světle evangelního učení. V tomto roce bych vám rád předložil několik úvah, které se týkají závažného tématu spravedlnosti, a za základ si vzal výrok sv. Pavla: Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista (Řím 3,21-22).

Spravedlnost: „dare cuique suum“

Na prvním místě bych se chtěl věnovat významu slova „spravedlnost“, které v běžném užívání znamená „dát každému, co mu náleží – dare cuique suum“ podle proslulého výroku Ulpiana, římského právníka z 3. století. Tato známá definice však neupřesňuje, v čem spočívá toto „suum“, které je třeba každému dát. To, co je pro člověka zásadní, nelze zajistit právně. Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Dalo by se říci, že jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ostatně sám Ježíš pečoval o nemocné, sytil zástupy, které ho následovaly, a bezpochyby neschvaluje nezájem, který i dnes posílá na smrt stovky milionů lidí kvůli nedostatku potravin, vody a zdravotní péče. Přesto však distributivní spravedlnost nedává člověku všechno, co mu náleží. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. Sv. Augustin k tomu říká, že „pokud je spravedlnost ctností, která dává každému, co mu náleží… kde je pak spravedlnost u člověka, když opouští pravého Boha„.[1]

Odkud pochází nespravedlnost?

Evangelista Marek nám předává Ježíšova slova pronesená během tehdejšího sporu o tom, co je čisté a nečisté: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje… Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,15.21). Kromě bezprostředního problému jídla můžeme v reakci farizeů objevit stálé lidské pokušení dávat původu zla vnější příčinu. Při bližším pohledu zjistíme, že mnoho moderních ideologií z tohoto předpokladu vychází: jelikož nespravedlnost přichází zvnějšku, stačí odstranit vnější příčiny, které brání naplnění spravedlnosti. Tento způsob myšlení, jak nás upozorňuje Ježíš, je naivní a krátkozraký. Nespravedlnost, důsledek zla, nemá výlučně vnější příčiny. Její původ je v lidském srdci, kde člověk nalézá základ tajemné účasti na zlu. Žalmista to bolestně rozpoznává: „Vždyť jsem se narodil s vinou, v hříchu mě počala má matka“ (Žl 51,7). Ano, člověk je oslaben hlubokým zraněním, které umenšuje jeho schopnost vejít ve společenství s druhým. Přirozeně je otevřený svobodnému sdílení, ale objevuje v sobě překvapivě mohutnou sílu, která ho svádí, aby se uzavřel do sebe a stavěl se nad druhé a proti nim. Jde o egoismus, důsledek prvotního hříchu. Adam a Eva byli svedeni satanovou lží. Tím, že se zmocnili tajemného ovoce, porušili Boží přikázání. Důvěru v lásku nahradili podezřívavostí a rivalitou, přijímání a očekávání od druhého s důvěrou za úzkostnou snahu brát a být soběstačný (srov. Gn 3,1-6), čímž si způsobili pocit neklidu a nejistoty. Jak se člověk může vymanit z tohoto egoistického tíhnutí a otevřít se lásce?

Spravedlnost a sedāqāh

V moudrosti Izraele najdeme hlubokou souvislost mezi vírou v Boha, který „slabého pozvedá z prachu“ (Žl 113, 7), a spravedlností vůči bližnímu. Slovo sedāqāh, které v hebrejštině označuje ctnost spravedlnosti, úžasně vystihuje tento vztah. Sedāqāh totiž na jedné straně znamená úplné přijetí vůle Boha Izraele a na druhé straně spravedlnost vůči bližnímu (srov. Ex 20,12-17), obzvlášť vůči chudáku, cizinci, sirotku a vdově (srov. Dt 10,18-19). Tyto dva významy jsou mezi sebou propojeny, protože dát chudému znamená pro Izraelitu pouze oplatit to, co pro něj udělal Bůh, který má soucit s bídou svého lidu. Není náhodou, že Zákon byl Mojžíšovi na Sinaji darován po přejití Rudého moře. Poslušnost Zákonu totiž předpokládá víru v Boha, který jako první slyšel křik svého lidu a sestoupil, aby ho vysvobodil z moci Egypta (srov. Ex 3,8). Bůh je vnímavý ke křiku toho, kdo je v nouzi, ale na oplátku žádá, aby se mu naslouchalo. Vyžaduje spravedlnost vůči chudému (srov. Sir 4,4-5.8-9), cizinci (srov. Ex 22,20), otroku (srov. Dt 15,12-18). Pro konání spravedlnosti je nezbytné opustit sen o soběstačnosti, o onom hlubokém soustředění na sebe, které plodí nespravedlnost. Jinými slovy, je třeba přijmout exodus hlubší než ten Mojžíšův, je třeba osvobodit srdce, čehož litera Zákona není sama schopna. Existuje tedy pro člověka nějaká naděje na spravedlnost?

Kristus, Boží spravedlnost

Hlásání radostné zvěsti plně odpovídá na lidskou touhu po spravedlnosti. Apoštol sv. Pavel to zdůrazňuje ve svém Listu Římanům: „V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu… na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru“ (Řím 3,21-25).

Jaká je tedy Kristova spravedlnost? Je to především spravedlnost pocházející z milosti, kde člověk není spasitel a neuzdravuje ani sebe sama, ani druhé. Skutečnost, že obmytí se naplňuje v „krvi“ Kristově, znamená, že člověk není od tíže svých vin osvobozen osobními oběťmi, nýbrž láskyplným gestem Boha, který jde až tak daleko, že zakusí „prokletí“ vyhrazené člověku, aby mu dal „požehnání“ vyhrazené Bohu (srov. Gal 3,13-14). Dalo by se však hned namítnout: co je to za spravedlnost, jestliže spravedlivý umírá za viníka a viník naopak dostává požehnání, které patří spravedlivému? Že by každý dostal opak toho, co mu náleží? Ve skutečnosti se zde Boží spravedlnost projevuje jako hluboce odlišná od lidské spravedlnosti. Bůh za nás ve svém Synu zaplatil výkupné, cenu skutečně závratnou. Tváří v tvář spravedlnosti kříže se člověk může bouřit, protože představuje lidskou nesoběstačnost, jeho závislost na někom jiném, aby mohl být plně sám sebou. Obrátit se ke Kristu, věřit evangeliu totiž nakonec znamená, že se člověk musí zříci iluze soběstačnosti a tak objevit a přijmout to, že potřebuje druhé a Boha, potřebuje Boží odpuštění a přátelství.

Tak pochopíme, že víra je naprosto odlišná od něčeho přirozeného, jednoduchého a zřejmého. Je třeba mít pokoru, abychom přijali, že pouze někdo druhý nás může osvobodit od našeho vlastního já a darovat nám na oplátku sebe sama. Toto se zvláštním způsobem uskutečňuje ve svátostech smíření a eucharistie. Díky působení Krista můžeme vejít do „větší“ spravedlnosti, spravedlnosti lásky (srov. Řím 13,8-10), spravedlnosti toho, kdo se v jakékoli situaci pokládá spíš za dlužníka než za věřitele, protože přijal víc, než v co mohl doufat.

Na základě této zkušenosti je křesťan vybízen, aby se zapojil do utváření spravedlivých společností, kde všichni dostávají to, co je nezbytné k životu podle lidské důstojnosti, a kde je spravedlnost oživována láskou.

Drazí bratři a sestry, postní doba vrcholí velikonočním třídenním, během něhož budeme v tomto roce opět slavit Boží spravedlnost, která je plností lásky, daru a spásy. Ať je tato doba pokání pro každého křesťana dobou skutečného obrácení a niterného poznání Kristova tajemství, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. Tímto pozdravem všem z celého srdce uděluji své apoštolské požehnání.

Vatikán 30. října 2009

Benedikt XVI.


[1] De civitate Dei XIX, 21.

Read Full Post »

Ve Vatikánu proběhla minulý týden každoroční postní duchovní cvičení papeže a jeho blízkých  spolupracovníků v římské kurii. Během těchto cvičení (též nazývaných exercicie) se účastníci věnují pouze modlitbě a rozjímání o Bohu a o svém životě, k čemuž jim pomáhají meditace přednášené exercitátorem, kterým byl jednou i kardinál Tomáš Špidlík SJ. Nemají žádný jiný program a s výjimkou stanovených duchovních rozhovorů zachovávají po celou dobu naprosté mlčení (na některých duchovních cvičeních se toto pravidlo nemusí striktně dodržovat).

Letos vedl papežské exercicie kardinál Francis Arinze, emeritní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Téma bylo Kněz potkává Krista a následuje ho. Cvičení se konala v kapli Redemptoris Mater Apoštolského paláce.

Zahájení duchovních cvičení v neděli 1. 3. 2009 večerními nešporami, úvodní meditací a eucharistickou adorací:

American papist napsal, kdo je na videu vidět:

0:22 Kardinálové Re a Sodano
0:36 Papež Benedikt XVI. a Mons. Ganswein, papežův sekretář, v boční kapli
0:46 Detailní záběr kard. Bertoneho
0:56 Vpravo dole kar. Arinze, exercitátor

Závěr duchovních cvičení v sobotu 7. 3. 2009 s papežovým poděkováním exercitátorovi a poslední meditací:

Benedikt XVI. řekl mj.:

Jednou z krásných povinností papeže je poděkovat. A v této chvíli bych rád jménem nás všech ze srdce poděkoval Vám, eminence, za meditace, které jste nám nabídnul. Vedl jste, osvěcoval a pomáhal nám při obnově našeho kněžství nikoli teologickou akrobacií, ale tím, že jste nám dal zdravou nauku, dobrý chléb naší víry.

Svatý otec se k duchovním cvičením vrátil také ve včerejší promluvě před modlitbou Anděl Páně.

…V uplynulých dnech, jak víte, jsem spolu se svými spolupracovníky z římské kurie konal duchovní cvičení. Byl to týden mlčení a modlitby, kdy se mysl i srdce mohly cele věnovat Bohu, naslouchání jeho Slovu a meditaci Kristových tajemství. S odhlédnutím od náležitých rozdílů je to tak trochu to, co se přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, když je Ježíš vzal s sebou na vysokou horu a během modlitby se náhle proměnil: jeho tvář a jeho osoba se zaskvěly a rozzářily. Liturgie předkládá tuto slavnou epizodu právě dnes na druhou neděli postní (srov. Mk 9,2-10).

Rád bych zdůraznil, že Ježíšovo Proměnění byla ve své podstatě zkušenost modlitby (srov. Lk 9,28-29). Modlitba totiž dosahuje svého vrcholu a proto se stává zdrojem vnitřního světla, když lidský duch přilne k tomu Božímu a jejich vůle se stávají vůlí takřka jedinou.

Spolu s půstem a skutky milosrdenství, modlitba utváří strukturu našeho duchovního života. Drazí bratři a sestry, vybízím vás, abyste našli v této postní době rozsáhlé momenty k mlčení, pokud možno k duchovní obnově, abyste se podívali na svůj život ve světle plánu lásky nebeského Otce. Nechte se vést v tomto intenzivnějším naslouchání Boha Pannou Marií, učitelkou a vzorem modlitby. Ona i v neprostupné temnotě Kristova utrpení, neztratila, ale střežila ve své duši světlo božského Syna. Proto ji vzýváme jako Matku důvěry a naděje.

Kněží a řeholníci mají duchovní cvičení předepsáno, ale stejně jako papež si myslím, že jsou velmi vhodné pro každého křesťana a to nejlépe každoročně. Snad nemusí trvat týden, stačí víkend. Osobně je mám v plánu o této postní době vykonat.

Pokud nevíte, kde se dá duchovní cvičení absolvovat, zkuste internet. Najdete zde mnoho nabídek k duchovním cvičení různých katolických organizací. Můžete se také zeptat faráře vaší farnosti nebo katolíků, které znáte.

Read Full Post »

Zajímavý nápad realizuje tuto postní dobu Charita s podporou biskupů v olomoucké a brněnské diecézi.

Věřící si v kostele vyzvednou skládací papírovou pokladničku a do ní během postní doby odkládají drobné částky uspořené tím, že si odřeknou nějaké obvyklé všední potěšení (cigareta, zákusek, pivo…). Na květnou neděli je odevzdají Charitě.

Nejde jen o reálnou pomoc bližním v nouzi, ale také o psychologickou pomoc věřícím, aby si v postní době dokázali něco opravdu odříci. A také dobrá pedagogická pomůcka pro rodiny s dětmi.

Celý popis akce na webu Charity:

„Kdo se modlí, ať se postí. Kdo se postí, ať je milosrdný… Kdo chce nalézt Boží srdce otevřené, ať nezavírá svoje před tím, kdo jej prosí“ (sv. Petr Chrysolog) je mottem akce, kterou pořádá Charita se souhlasem obou sídelních biskupů, Mons. Jana Graubnera a Mons. Vojtěcha Cikrleho. Věřící si na Popeleční středu nebo na první postní neděli budou moci ve svých farnostech vyzvednout skládací papírovou schránku, do které pak po celou dobu mohou ukládat peníze za věci, které si v době postu odřekli. 

„Podstatou je, že člověk do malé papírové schránky vloží obnos přibližně ve výši ceny požitku, který si odřekl. Například dítě, když se vzdá čokolády, bonbónu nebo žvýkačky, dá do pokladničky tři koruny, dospělý za cigaretu ušetří pět korun. Tyto finance jsou pak použity na charitativní potřeby. Obdobné akce duchovní formace a doprovodného prožívání duchovní obnovy prostřednictvím staré postní praxe se pořádají již mnoho let v Anglii, Belgii, Německu, Rakousku, dokonce i v Polsku a na Ukrajině. Všude se setkávají s velmi kladným ohlasem,“ vysvětluje ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman.
 
Ke konci postní doby, na Květnou neděli, věřící donesou svoji almužnu ve schránkách zpět do kostela, kde ji odevzdají. „Postní almužna by měla být výsledkem snahy obohatit náš dosavadní způsob života. Půst totiž obnovuje naše duchovní síly a umožňuje nám vnímat Ježíše Krista skrze potřeby našich bližních,“ vysvětluje biskup brněnské diecéze Mons. Vojtěch Cikrle. Peníze proto použije církev prostřednictvím Charity na pomoc lidem v nouzi a na podporu charitního díla. Na spodní stranu papírové schránky budou moci věřící napsat, jak nebo ve prospěch koho, by se mohla darovaná almužna použít. „Pro Charitu to budou velmi cenné informace o tom, jak věřící lidé vnímají sociální situaci lidí ve svém okolí nebo ve světě“, dodává ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Václav Keprt. „Tato cesta duchovního prožitku je zvláště vhodným nástrojem pro rodiny při prožívání postní doby s dětmi. Je mnoho cest, jak se uskromnit ve svých potřebách a prospět tím nejenom druhým, ale také sami sobě. Je v tom skrytý hluboký sociální rozměr křesťanské víry,“ uzavírá olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner.

 

Leták akce ke stažení (PDF).

Read Full Post »

Oficiální překlad Tiskového střediska ČBK:

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K POSTNÍ DOBĚ 2009

„Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,2)

 

Drazí bratři a sestry!

Postní doba představuje cestu intenzivního duchovního cvičení. Na jejím začátku nám liturgie znovu předkládá praxi trojího pokání, velmi ceněnou v biblické i křesťanské tradici: modlitbu, almužnu a půst. Má nás disponovat k tomu, abychom lépe oslavili Velikonoce a získali zkušenost s Boží mocí, která – podle toho, co uslyšíme o velikonoční vigilii – „zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost; zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.“[1] Ve svém obvyklém Poselství k postní době bych se chtěl letos zastavit zvláště u úvahy o smyslu postu. Postní doba nám připomíná čtyřicet dní postu, které prožil Pán na poušti před začátkem své veřejné činnosti. V evangeliu čteme: „Potom byl Ježíš vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl“ (Mt 4,1-2). Tak jako Mojžíš před přijetím desek Zákona (srov. Ex 34,28), tak jako Eliáš před svým setkáním s Pánem na hoře Choreb (srov. 1 Král 19,8), tak i Ježíš se modlitbou a postem připravoval na své poslání, jehož počátkem byla tvrdá srážka s pokušitelem.

Můžeme se ptát, jakou cenu a jaký smysl má pro nás křesťany odepírat si něco, co samo o sobě je dobré a užitečné pro udržování našeho života. Svatá Písma a celá křesťanská tradice nás učí, že půst nám velmi pomáhá, abychom se vyhnuli hříchu a všemu, co k němu vede. Proto se v dějinách spásy častěji vrací výzva k postu. Už na prvních stránkách Písma svatého přikazuje Pán člověku, aby se zdržoval zakázaného ovoce: „Ze všech stromů v zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla jíst nesmíš, neboť v den, kdy bys z něho pojedl, musíš zemřít!“ (Gn 2,16-17). Když sv. Basil komentuje tento Boží příkaz, říká, že „půst byl nařízen v ráji“ a „první takové nařízení dostal Adam.“ Z toho činí závěr: „Výraz ‚nebudeš jíst‘ je zákonem o postu a zdrženlivosti.“[2] Protože jsme všichni zatíženi hříchem a jeho důsledky, nabízí se nám půst jako prostředek pro znovunavázání přátelství s Bohem. Tak to učinil Ezdráš před cestou zpět z exilu do Zaslíbené země, když vyzýval shromážděný lid k postu a říkal: „Abychom se před svým Bohem pokořili“ (Ezd 8,21). Všemohoucí vyslyšel jejich modlitbu a zajistil jim svou přízeň a svou ochranu. Obdobně to učinili obyvatelé Ninive, kteří byli citliví na Jonášovu výzvu k pokání a na znamení své upřímnosti vyhlásili půst slovy: „Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme“ (Jon 3,9). I tehdy Bůh viděl jejich činy a ušetřil je.

V Novém zákoně vynáší Ježíš na světlo hluboký smysl postu, když napadá postoj farizejů, kteří úzkostlivě dodržovali příkazy Zákona, ale jejich srdce bylo od Boha daleko. I jinde Božský Učitel opakuje, že pravý půst spočívá spíše v plnění vůle Nebeského Otce, který „vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,18). On sám v tom dává příklad svou odpovědí ďáblovi na konci čtyřiceti dní, které prožil na poušti: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). Pravý půst je tedy zaměřen na to, abychom jedli „pravý pokrm“, kterým je konání Otcovy vůle (srov. Jan 4,34). Jestliže tedy Adam neuposlechl Božího příkazu, že „nesmí jíst ovoce ze stromu poznání dobra a zla,“ postem má věřící v úmyslu se pokorně podrobovat Bohu a důvěřovat v jeho dobrotu a milosrdenství.

Uskutečňování postu nacházíme velmi přítomné v prvním křesťanském společenství (srov. Sk 13,3; 14,22; 27,21; 2 Kor 6,5). Také církevní Otcové hovoří o síle postu, který je schopen zadržet hřích, potlačit chtivost „starého Adama“ a v srdci věřícího otevřít cestu k Bohu. Mimo to půst je běžnou praxí, kterou doporučují svatí každé doby. Sv. Petr Chryzolog píše: „Neboť duší modlitby je odříkání a životem odříkání je slitovnost. Takže ten, kdo se modlí, ať se i postí. Kdo se postí, ať se i slitovává. A ať slyší prosebníka, kdo sám chce být vyslyšen. Boží sluch si otevírá, kdo vlastní sluch nezavírá tomu, který ho prosí.“[3]

Zdá se, že v dnešních dnech postní praxe trochu ztratila svou duchovní sílu a v kultuře poznamenané hledáním hmotného blahobytu získala spíše hodnotu terapeutického opatření při péči o tělo. Půst určitě prospívá fyzickému zdraví, ale pro věřící se stává v první řadě „terapií“ pro léčbu toho, co jim brání, aby se přizpůsobovali Boží vůli. V apoštolské konstituci Pænitemini z roku 1966 Boží služebník Pavel VI. poukázal na potřebu zasadit půst do kontextu povolání každého křesťana k tomu, „aby už nežil sám pro sebe, ale pro toho, který ho miloval a dal za něho svůj život, a […] aby žil i pro bratry.“[4] Postní doba by se mohla stát vhodnou příležitostí pro to, abychom se vrátili k normám obsaženým v citované apoštolské konstituci a ocenili autentický a stálý význam této starobylé praktiky pokání, která nám může pomáhat při umrtvování našeho egoismu a při otevírání srdce pro lásku k Bohu a k bližnímu, což je první a největší přikázání Nového zákona a souhrn celého evangelia (srov. Mt 22,34-40).

Věrné uskutečňování postu kromě toho přispívá i k dosažení jednoty osoby, jejího těla i duše, a pomáhá jí vyhýbat se hříchu a růst v jejím niterném spojení s Pánem. Svatý Augustin, který dobře znal své negativní sklony a označoval je jako „zapletený a zadrhnutý uzel“,[5] psal ve svém pojednání O užitečnosti postu: „Jistě, že si způsobuji utrpení, ale proto, aby On mi odpustil; sám se trestám, aby On mi pomohl, abych se líbil jeho očím a dosáhl potěšení z jeho něžnosti.“[6] Zříci se hmotného pokrmu, který živí tělo, usnadňuje vnitřní dispozici naslouchat Kristu a živit se jeho spásonosným slovem. Postem a modlitbou mu dovolujeme, aby přišel nasytit ten nejskutečnější hlad, který zakoušíme ve svém nitru – hlad a žízeň po Bohu.

Půst nám zároveň pomáhá uvědomit si situaci, v níž žije tolik našich bratří a sester. Ve svém prvním listě sv. Jan napomíná: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3,17). Dobrovolný půst nám pomáhá, abychom pěstovali styl milosrdného Samaritána, který se sklání a pomáhá trpícímu bratru.[7] Když se svobodně rozhodneme zříci se něčeho, abychom pomohli druhým, konkrétně tím prokazujeme, že bližní v nouzi nám není cizí. Právě proto, aby se udržel živý postoj přijetí a pozornosti vůči bratřím, povzbuzuji farnosti a všechna další společenství, aby v postní době zintenzívnily uskutečňování osobního i společného postu a rovněž naslouchání Božímu slovu, modlitbu a almužnu. To bylo od počátku stylem křesťanského společenství, kde se konaly zvláštní sbírky (srov. 2 Kor 8–9, Řím 15,25-27) a věřící byli vyzýváni, aby dávali chudým to, co si díky postu odložili.[8] I dnes je třeba tuto praxi znovuobjevovat a povzbuzovat k ní, zvláště během liturgické postní doby.

Z toho, co jsem řekl, velmi jasně vyplývá, že půst představuje důležitou asketickou praxi a duchovní zbraň pro boj proti všemožné nezřízené připoutanosti k sobě. Dobrovolně se zříci radosti z pokrmu i z jiných hmotných statků pomáhá Kristovu učedníkovi, aby ovládal choutky přirozenosti oslabované prvotní vinou, jejíž negativní účinky zasahují celou lidskou osobnost. Vhodným způsobem nás napomíná starobylý postní liturgický hymnus: „Utamur ergo partius, / verbis, cibis et potibus, / somno, iocis et arctius / perstemus in custodia – Střízlivěji užívejme slov, pokrmů a nápojů, spánku a her a s větší pozorností zůstávejme bdělí.“

Drazí bratři a sestry, je třeba dobře vidět, že posledním cílem postu je pomáhat každému z nás, jak napsal Boží služebník papež Jan Pavel II., abychom ze sebe učinili úplný dar Bohu.[9] Ať si každá rodina a každé křesťanské společenství cení postní doby jako možnosti pro odložení všeho, co rozptyluje ducha, a pro intenzivnější přijetí toho, co živí duši a otevírá ji lásce k Bohu a k bližnímu. Mám zvláště na mysli větší úsilí v modlitbě, v lectio divina, v přijímání svátosti smíření, v aktivní účasti na eucharistii a především na nedělní mši svaté. S takovouto vnitřní dispozicí vstoupíme do ovzduší postního pokání. Ať nás doprovází blahoslavená Panna Maria, Causa nostrae laetitiae, Příčina naší radosti, a pomáhá nám v našem úsilí osvobozovat své srdce od otroctví hříchu, aby se stále více stávalo „živým Božím svatostánkem“. S tímto svým přáním vás ujišťuji o své modlitbě za to, aby každý věřící a každé církevní společenství plodně prožili postní dobu, a zároveň ze srdce všem uděluji apoštolské požehnání.

Vatikán 11. prosince 2008

Benedikt XVI.

*******************************

[1] Velikonoční chvalozpěv, in Český misál. Praha: Sekretariát České liturgické komise, 1983, 252.

[2] Srov. Sermo de jejunio. PG 31, 163, 98.

[3] Sermo 43. PL 52, 320.332, in Denní modlitba církve. Lekcionář pro modlitbu se čtením 2. Doba postní, velikonoční triduum a doba velikonoční, Praha: Česká liturgická komise, 1988, 79.

[4] Srov. kap. 1.

[5] Vyznání, II, 10.18.

[6] Sermo 400, 3, 3. PL 40, 708.

[7] Srov. Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské lásce Deus caritas est (25. prosince 2005), č. 15. Praha: Paulínky-ČBK, 2006.

[8] Srov. Didascalia Ap., V, 20, 18.

[9] Srov. Jan Pavel II. Encyklika o základech morálního učení církve Veritatis splendor (6. srpna 1993), č. 21. Praha: Zvon, 1994.

 

Text ke stažení ve formátu PDF.

Tisková konference 3. 2. 2009, na které bylo poselství představeno:

Read Full Post »