Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘papež’

Podruhé od svého zvolení papežem jmenoval Svatý Otec František nové kardinály. Patnáct z nich je mladších 80 let a tedy potenciálních volitelů. Dalších pět je starších – jsou mezi nimi emeritní arcibiskupové a apoštolský nuncius.

Kardinálové volitelé, mladší 80 let

 
Dominique Mamberti, prefekt Apoštolské signatury (jednoho ze tří tribunálů – „nejvyšších soudů“ – katolické církve)
Manuel José Macário do Nascimento Clemente, patriarcha Lisabonu (Portugalsko)
Berhaneyesus Demerew Souraphiel, C.M., arcibiskup Addis Abeby (Etiopie).
John Atcherley Dew, arcibiskup Wellingtou (Nový Zéland).
Edoardo Menichelli, arcibiskup Ancona-Osimo (Itálie).
Pierre Nguyên Vn Nhon, arcibiskup Hanoje (Vietnam).
Alberto Suárez Inda, arcibiskup Morelia (Mexiko).
Charles Maung Bo, S.D.B., arcibiskup Yangonu (Myanmar).
Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij, arcibiskup Bangkoku (Thajsko).
Francesco Montenegro,arcibiskup Agrigenta (Itálie).
Daniel Fernando Sturla Berhouet, S.D.B., arcibiskup Montevidea (Uruguay).
Ricardo Blázquez Pérez, arcibiskup Valladolidu (Španělsko).
José Luis La.cunza Maestrojuán, O.A.R., biskup města David (Panama).
Arlindo Gomes Furtado, biskup Santiaga de Cabo Verde (Cape Verde).
Soane Patita Paini Mafi, biskup města Tonga (Ostrovy Tonga).

Kardinálové starší 80 let

 
José de Jesús Pimiento Rodríguez, emeritní arcibiskup Manizales (Kolumbie).
Luigi De Magistris, arcibiskup, emeritní pro-penitenciář Apoštolské penitenciárie (druhého ze tří vatikánských tribunálů)
Karl-Joseph Rauber, apoštolský nuncius
Luis Héctor Villalba, emeritní arcibiskup Tucumánu (Mexiko).
Júlio Duarte Langa, emeritní arcibiskup Xai-Xai (Mozambik).
 
Možná ještě napíši podrobnější komentář, teď jen jeden letmý postřeh: Není mezi nimi žádný jezuita.
 

Read Full Post »

Asi jste si všimli, že můj blog v posledním půl roce, ne-li roce, téměř spí. Mám opravdu velmi málo času, ale také mnoho na srdci a je třeba najít nějaký časově nenáročný způsob, jak to sdělit. Naštěstí máme Svatého Otce Benedikta XVI., který často vyslovuje velmi podobné myšlenky, jaké bych chtěl sdělit sám, a formuluje je daleko lépe, než by se to kdy mohlo podařit Oslíkovi.

Budu zde publikovat malou sérii papežových promluv ze Světového dne mladých v Madridu 2011. První je pozoruhodná promluva Benedikta XVI. ke španělským profesorům v El Escorial v pátek 19. srpna:

Samolibost uzavírá přístup k pravdě

Benedikt XVI. na setkání s univerzitními učiteli, Madrid – Escorial

Pane kardinále, arcibiskupe Madridu,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí otcové augustiniáni,
Slovutní profesoři a profesorky,
Vážení představitelé,
Drazí přátelé,

Velice toužebně jsem očekával setkání s vámi, mladí vyučující španělských univerzit, kteří za ne vždycky snadných okolností skvěle spolupracujete při šíření pravdy. Srdečně vás zdravím a děkuji za laskavá slova na uvítanou, jakož i za obdivuhodné provedení hudební skladby, jež zazněla v tomto klášteře nemalé umělecké hodnoty, výmluvně dosvědčující staletý život modlitby a studia. Na tomto tak příznačném místě se ve strohém kameni harmonicky snoubí rozum a víra a vytváří tak jeden z nejslavnějších monumentů Španělska.

Zvlášť srdečně zdravím rovněž ty, kteří se v těchto dnech účastnili v Avile Světového kongresu katolických univerzit na téma: „Identita a poslání katolické univerzity“.

Když jsem zde spolu s vámi, vybavují se mi v mysli moje první kroky jakožto profesora na univerzitě v Bonnu. Třebaže byly tehdy ještě zřetelné válečné rány a nezřídka panovala materiální nouze, všechno bylo překonáváno nadšením a zaujetím, setkáváním s kolegy různých disciplín a touhou dát odpověď na základní a nejzazší neklid studentů. Tato univerzita, kterou jsem prožíval spolu s profesory a studenty, kteří společně hledají pravdu ve všech vědních oborech, anebo – jak by řekl Alfons X. zvaný Moudrý – toto „shromáždění mistrů a žáků se stejnou vůlí a cílem osvojovat si vědění“ (Siete partidas, partida II, tit. XXXI) objasňuje význam a také definici univerzity.

V mottu těchto Světových dnů mládeže „Zakořeněni v Kristu, na něm stavějte a buďte pevni ve víře“ (srov. Kol 2, 7) můžete nalézt inspiraci k lepšímu porozumění své existence a svého poslání. V tomto smyslu, jak jsem již napsal v rámci příprav na tyto dny v Poselství k mládeži, opisují výrazy „zakořenit, stavět a upevnit“ solidní základy pro život.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno, a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha.

Nicméně, kde najdou mladí lidé tyto opěrné body v rozdrobené a nestabilní společnosti? Někdy se má za to, že poslání univerzitního pedagoga spočívá dnes výlučně ve formování kompetentních a schopných profesionálů, kteří budou přesně a stále uspokojovat poptávku trhu. Tvrdí se také, že za nynějších okolností je třeba preferovat jedině technické schopnosti. Tato užitková vize vzdělávání – i univerzitního – dnes skutečně prosakuje zejména z různých oblastí mimo univerzitu. Nicméně vy, kteří jste jako já prožili univerzitu a nyní působíte jako univerzitní učitelé, cítíte bezpochyby touhu po něčem vznešenějším, co odpovídá všem dimenzím, které tvoří člověka. Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul. Pravá idea univerzity je naopak přesně tím, co nás chrání před takovouto reduktivní a znetvořenou vizí lidství.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele.

V tom je vaše důležité a životní poslání. Vy jste těmi, kteří máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“ (Caritas in veritate, 30). Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15).

To všechno nás vybízí, abychom neustále hleděli ke Kristu, v jehož tváři se zračí Pravda, která nás osvěcuje, ale která je také cestou, jež nás vede k nepomíjivé plnosti. On je Pocestným, jenž stojí po našem boku a svou láskou nás nese. Zapustíte-li v něm kořeny, povedete dobře naši mládež. V této naději vás svěřuji ochraně Panny Marie, Trůnu moudrosti, aby z vás učinila spolupracovníky svého Syna a přivedla vás k životu, jenž bude smysluplný pro vás samotné a vaše studenty obdaří poznáním a vírou.

Přeložil Milan Glaser, Radio Vatikán

Read Full Post »

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

Ve čtvrtek večer zveřejnil iDNES.cz tuto zprávu:

Vatikán do ČR posílá velvyslance, kterého z Irska stáhl za kritiku církve

28. července 2011  21:22

Vatikán vysílá do Prahy jako apoštolského nuncia, tedy velvyslance, Giuseppeho Leanzu. Na nový post přichází z Irska, odkud ho Vatikán po kritice přístupu katolické církve k možným případům pedofilie tento týden povolal ke konzultacím.

Napsal to irský portál thejournal.ie s tím, že české ministerstvo zahraničí již jeho diplomatické působení schválilo.

Apoštolská nunciatura v Praze, tedy vatikánské velvyslanectví, je bez vedení od května, kdy arcibiskup Diego Causero přešel na obdobnou pozici ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku.

Causero v Praze zastával post velvyslance od dubna 2004.

Ještě screenshot:

iDNES: Nuncius Giuseppe Leanza, 2011-07-28

Jak si tuto zprávu vykládáte, milí čtenáři? Správný výklad uvedených slov je zcela jasně ten, že arcibiskup Giuseppe Leanza byl stažen z Irska, protože kritizoval Církev.

V článku není nikde výslovně napsáno „Leanza kritizoval Církev“, ale protože se v něm neobjevuje žádný jiný subjekt, kterému by onu kritiku bylo možné připsat, čtenář neznalý fakt si daný text nemůže vyložit jinak. V nadpise použitá vazba „za kritiku církve“ navíc ani jiný výklad nepřipouští. Muselo by tam být třeba „kvůli kritice církve“, aby byl dvojí význam sdělení alespoň možný, i pak by se ovšem jako logičtější jevil výklad, v němž je nuncius původcem oné kritiky.

Arcibiskup Leanza ovšem Církev nekritizoval. Česká redakce Radia Vatikán uvedla 25. 7.:

Z Irska povolán do Říma apoštolský nuncius

Vatikán. Svatý stolec vydal tiskové sdělení, ve kterém oznamuje, že státní sekretariát povolal ke konzultacím apoštolského nuncia Irska, mons. Giuseppe Leanza. Stalo se tak v důsledku zprávy irské vládní komise, zveřejněné 13. července, která se týká případů zneužívání mladistvých některými kněžími v diecézi Cloyne. Za stručným sdělením státního sekretariátu Svatého stolce patrně stojí snaha formulovat odpověď na obvinění, vznesené irským premiérem a parlamentem na adresu Svatého stolce, který měl prý bránit vyšetřování případů zneužití státními institucemi. Vyplývá to ze slov zástupce ředitele tiskového střediska O. Cira Benedettiniho, který v odpovědi na otázky novinářů poznamenal, že odvolání nuncia na konzultace do Říma je opatření, které Svatý stolec používá velmi zřídka, ale které je v tomto případě výrazem seriózního přístupu k celé záležitosti a také ochoty podat objektivní a náležitou odpověď na postoj irské vlády, který byl Svatým stolcem přijat s údivem a s určitým politováním.

A podívejme se ještě na zprávu agentury Rome Reports:

July 25, 2011. (Romereports.com) Just days after Ireland’s Prime Minister openly criticized the Vatican for its handling of sex abuse cases, the Vatican announced it’s recalling Ireland’s nuncio back to Rome for “consultations.”

It’s extremely unusual for the Vatican to take this type of action. The announcement states the recall is a way for Church officials in Rome to consult with the ambassador before the Holy See sends out its official response to Ireland’s government regarding the ‚Cloyne Report.‘

Podle wikipedie ostatně arcibiskupu Leanzovi právě v polovině roku 2011 končí jeho mandát v Irsku, nejspíše by tedy tak jako tak byl touto dobou poslán do jiné země.

iDNES tedy z události Mons. Leanza byl stažen z Dublinu na protest proti kritice Církve z úst irského premiéra udělala zprávu Mons. Leanza byl stažen z Dublinu, protože kritizoval Církev.

Možná jsme až příliš kritičtí vůči bulvárnímu tisku. Jeho zpravodajství má podle všeho naprosto stejnou kvalitu, jako zpravodajství tzv. seriózní, rozdíl je pouze v tom, že u bulváru většina čtenářů už předem ví, že pravdivé informace nemůže očekávat.

Read Full Post »

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Včera, o slavnosti sv. apoštolů Petra a Pavla, patronů římské diecéze a celé církve, předal Svatý otec 38 novým metropolitům palium (pallium), symbol jednoty místních biskupů s biskupem římským.

Z Radia Vatikán přebírám český překlad papežovy homilie ve vatikánské bazilice:

Drazí bratři a sestry,

biblické texty této eucharistické liturgie ze slavnosti svatých Petra a Pavla podávají ve svém obrovském bohatství téma, které by se dalo shrnout takto: Bůh je svým věrným služebníkům nablízku a osvobozuje je od každého zla; osvobozuje církev od negativních mocností. Téma svobody církve prezentuje dějinný a dále hlubší, duchovní aspekt.

Tato tématika prostupuje celou dnešní liturgií Slova. První a druhé čtení hovoří postupně o svatém Petrovi a svatém Pavlovi, přičemž zdůrazňují právě osvobozující působení Boha ve vztahu k nim. Zejména text ze Skutků apoštolů bohatě popisuje podrobnosti zásahu anděla Páně, který vysvobodí Petra z řetězů a vyvede jej ven z Jeruzalémského vězení, kam jej vsadil pod přísným dozorem král Herodes (srov. Sk 12,1-11). Naproti tomu Pavel píše Timotejovi ve chvíli, kdy cítí, že se jeho pozemský život chýlí ke konci, provádí závěrečnou bilanci, z níž vyplývá, že Pán mu byl neustále nablízku, osvobodil ho z mnoha nebezpečí a znovu jej osvobodí, až jej uvede do svého věčného království (srov. 2 Tim 4,6-8.17-18). Toto téma je umocněno responsoriálním Žalmem (Žl 33) a nachází svůj výraz také v evangelním úryvku Petrova vyznání tam, kde Kristus slibuje, že mocnosti pekelné jeho církev nepřemohou (srov. Mt 16,18).

Pečlivým pozorováním tohoto tématu lze zaznamenat jistý vývoj. V prvním čtení je podávána specifická epizoda, která ukazuje zásah, jímž Pán vysvobozuje Petra z vězení; ve druhém Pavel říká na základě své mimořádné apoštolské zkušenosti, že si je jist tím, že ho Pán „vysvobodil ze lví tlamy”, vysvobodí ho ode „všeho zlého” a zachrání pro nebeské království. V evangeliu se však již nemluví o jednotlivých apoštolech, nýbrž o církvi jako celku a její bezpečnosti vzhledem k silám zla pojatým v širokém a hlubokém smyslu. Tak vidíme, že Ježíšův příslib – „mocnosti pekelné církev nepřemohou” – sice zahrnuje dějinné zkušenosti pronásledování, které podstoupili Petr i Pavel a ostatní svědkové evangelia, ale zachází dále a zajišťuje ochranu zejména proti hrozbám v řádu duchovním podle toho, co píše samotný Pavel v listu Efesanům: „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší“ (Ef 6,12).

Vskutku, podíváme-li se na dvoutisícileté dějiny církve, lze si povšimnout, že podle toho, co předpověděl Pán Ježíš (srov. Mt 10,16-33), nechyběly křesťanům nikdy zkoušky, které v některých obdobích a místech nabyly povahy pronásledování ve vlastním a pravém smyslu slova. Avšak navzdory utrpení, které způsobují, nejsou pro církev tím nejvážnějším nebezpečím. Největší škodu totiž církvi zasazuje to, co znečišťuje víru a křesťanský život jejích členů a jejích komunit, porušuje integritu mystického Těla, oslabuje její schopnost proroctví a svědectví a hyzdí krásu její tváře. Tuto skutečnost dosvědčují pavlovské listy. První list Korinťanům odpovídá například právě na některé problémy rozdělení, nedůsledností, nevěrností evangeliu, jež vážně ohrožují církev. Také druhý list Timotejovi, jehož úryvek jsme slyšeli, hovoří o hrozbách „posledních dnů“ a ztotožňuje je s negativními postoji, které jsou z tohoto světa a které mohou nakazit křesťanské společenství: sobectví, vychloubačnost, pýcha, chtivost peněz apod. (srov. 3,1-5). Apoštol v závěru ubezpečuje: lidé, kteří páchají zlo – píše – „nebudou mít úspěch, všem totiž bude jasná jejich pošetilost“ (3,9). Je tu tedy záruka svobody, kterou Bůh zajišťuje církvi. Svobody jednak od materiálních nástrah, které se jí snaží překazit či vnutit její poslání, a jednak od duchovního a morálního zla, které může poškodit její autenticitu a věrohodnost.

Téma svobody církve, jak ji Kristus zaručil Petrovi, zvláštním způsobem souvisí také s obřadem předávání pallia, což dnes konáme spolu se třiceti osmi arcibiskupy, které co nejsrdečněji zdravím stejně jako ty, kteří je na této pouti doprovázejí. Společenství s Petrem a jeho nástupci je totiž zárukou svobody pro pastýře církve i pro samotná společenství, která jsou jim svěřena. Platí to pro obě roviny, o kterých byla řeč v předchozích úvahách. Na historické rovině zajišťuje jednota s Apoštolským stolcem místním církvím a biskupským konferencím svobodu vůči místním, národním či nadnárodním mocnostem, které mohou v určitých případech klást překážky poslání církve. A kromě toho – podstatněji – je petrovská služba zárukou svobody ve smyslu plného přilnutí k pravdě, k autentické tradici, aby tak Boží lid byl chráněn před omyly ve víře a morálce. Skutečnost, že noví metropolité přicházejí do Říma každý rok, aby přijali pallium z rukou papeže, je proto třeba chápat ve vlastním významu jako gesto společenství, a téma svobody církve nám k tomu podává obzvláště důležitý výkladový klíč. Zdá se to zjevné v případě církví poznamenaných pronásledováním anebo vystavených politickému vměšování nebo jiným těžkým zkouškám. Není to však méně platné v případě těch společenství, která jsou sužována scestnými naukami či ideologickými tendencemi a praktikami, jež odporují evangeliu. Pallium se tedy v tomto smyslu stává zárukou svobody podobně jako Ježíšovo „jho“, k jehož naložení na vlastní ramena Ježíš vyzývá každého (srov. Mt 11,29-30). Jako je Kristovo přikázání „sladké a lehké“, byť náročné, a místo aby tížilo toho, kdo jej nese, pozvedá ho, tak také pouto s Apoštolským stolcem, byť namáhavé, podporuje pastýře i církevní stádce, svěřené do jeho péče, a činí je svobodnějšími a silnějšími.

A poslední ukazatel, který bych rád vyvodil z Božího Slova, zejména z Kristova příslibu, že mocnosti pekelné nepřemohou jeho církev. Tato slova mohou mít také výjimečnou ekumenickou platnost, poněvadž jeden z typických skutků Zlého, jak jsem před chvílí naznačil, je právě rozdělení uvnitř církevního společenství. Rozdělení je totiž příznakem moci hříchu, který nadále působí v údech církve také po vykoupení. Kristovo slovo je však jasné: „Non praevalebunt – nepřemohou“ (Mt 16,18). Jednota církve je zakořeněna v jejím sjednocení s Kristem a plná jednota křesťanů, kterou je třeba neustále z generace na generaci hledat a obnovovat, je také podporována jeho modlitbou a jeho příslibem. V boji proti duchu zla nám v Ježíšovi Bůh daroval advokáta, obhájce, a po naplnění jeho Paschy, „jiného Přímluvce“ (srov. Jan 14,16), Ducha svatého, který s námi zůstane navždy a povede církev k plnosti pravdy (srov. Jan 14,16; 16,13), jež je také plností lásky a jednoty. S těmito pocity důvěřivé naděje mám to potěšení pozdravit delegaci Konstantinopolského patriarchátu, která se podle krásné zvyklosti vzájemných návštěv účastní slavnosti svatých patronů Říma. Společně vzdávejme díky Bohu za pokroky v ekumenických vztazích mezi katolíky a pravoslavnými a obnovme úsilí velkoryse odpovídat na milost Boha, který nás uvádí do plného společenství.

Drazí přátelé, zdravím srdečně každého z vás: pány kardinály, bratry v biskupské službě, pány velvyslance a občanské představitele, zejména primátora Říma, kněze, řeholníky a věřící laiky. Děkuji vám za vaši účast. Svatí apoštolové Petr a Pavel kéž vám vymohou, abyste milovali stále více církev svatou, mystické tělo Krista Pána a nositelku jednoty a pokoje pro všechny lidi. Kéž vám také vymohou, abyste s radostí obětovali za její svatost a misijní poslání svoje námahy a utrpení, jež nesete pro věrnost evangeliu. Panna Maria, Královna apoštolů a Matka církve ať nad vámi bdí, zejména nad službou metropolitních arcibiskupů. S její nebeskou pomocí ať žijete a jednáte vždy v oné svobodě, kterou nám získal Kristus.
Amen.

Přeložil Milan Glaser

Seznam nových arcibiskupů, jmenovaných během uplynulého roku:

– Archbishop Luis Gerardo Herrera O.F.M. of Cuenca, Ecuador.

– Archbishop Alex Thomas Kaliyanil S.V.D. of Bulawayo, Zimbabwe.

– Archbishop Gerard Tlali Lerotholi O.M.I. of Maseru, Lesotho.

– Archbishop Antonio Fernando Saburido O.S.B. of Olinda and Recife, Brazil.

– Archbishop Albert Legatt of Saint-Boniface, Canada.

– Archbishop Gualtiero Bassetti of Perugia – Citta della Pieve, Italy.

– Archbishop Andrea Bruno Mazzocato of Udine, Italy.

– Archbishop Gabriel Mblinghi C.S.Sp. of Lubango, Angola.

– Archbishop Socrates B. Villegas of Lingayen-Dagupan, Philppines.

– Archbishop Constancio Miranda Weckmann of Chihuahua, Mexico.

– Archbishop Bernard Longley of Birmingham, England.

– Archbishop Juan Jose Asenjo Pelegrina of Seville, Spain.

– Archbishop Jerome Edward Listecki of Milwaukee, U.S.A.

– Archbishop Samuel Kleda of Douala, Cameroon.

– Archbishop Jesus Sanz Montes O.F.M. of Oviedo, Spain.

– Archbishop Anton Stres C.M. of Ljubljana, Slovenia.

– Archbishop Joseph Atanga S.J. of Bertoua, Cameroon.

– Archbishop Stephen Brislin of Cape Town, South Africa.

– Archbishop Dennis M. Schnurr of Cincinnati, U.S.A.

– Archbishop Alberto Taveira Correa of Belem do Para, Brazil.

– Archbishop Andre-Mutien Leonard of Mechelen-Brussels, Belgium.

– Archbishop Antonio Lanfranchi of Modena – Nonantola, Italy.

– Archbishop Dominik Duka O.P. of Prague, Czech Republic.

– Archbishop Ricardo Antonio Tobon Restrepo of Medellin, Colombia.

– Archbishop Jose Domingo Ulloa Mendieta O.S.A. of Panama, Panama.

– Archbishop Francis Kallarakal of Verapoly, India.

– Archbishop Desire Tsarahazana of Toamasina, Madagascar.

– Archbishop Ricardo Blazquez Perez of Valladolid, Spain.

– Archbishop Hyginus Kim Hee-joong of Kwangju, Korea.

– Archbishop Luis Madrid Merlano of Nueva Pamplona, Colombia.

– Archbishop Thomas Gerard Wenski of Miami, U.S.A.

– Archbishop Peter Smith of Southwark, England.

– Archbishop Jozef Kowalczyk of Gniezno, Poland.

– Archbishop Pierre Nguyen Van Nhon of Hanoi, Vietnam.

– Archbishop Matthias Kobena Nketsiah of Cape Coast, Ghana.

– Archbishop Bernard Bober of Kosice, Slovakia.

– Archbishop Carlos Garfias Merlos of Acapulco, Mexico.

– Archbishop Luigi Moretti of Salerno – Campagna – Acerno, Italy.

Read Full Post »

Papež Benedikt XVI. dnes zahajuje apoštolskou cestu do Portugalska, při které navštíví také známé poutní místo Fatima.

Oficiální portugalská stránka návštěvy: www.bentoxviportugal.pt

Program cesty (anglicky)

Rome Reports: Intense agenda of the pope in Portugal:

Fatima’s three secrets: It took 83 years to be fully revealed:

Read Full Post »

Kardinál Tomáš Špidlík

Kardinál Tomáš Špidlík

Papež Benedikt XVI. se dnes při pohřebních obřadech v bazilice Svatého Petra ve Vatikánu rozloučil se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem, který v pátek 16. 4. 2010 odešel, aby spatřil Kristovu tvář. Hlavním celebrantem pohřební mše svaté byl děkan kardinálského kolegia Angelo Sodano.

Z papežovy promluvy:

Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.

Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.

Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9).

Kardinálský znak Tomáše Špidlíka (Wikipedia Commons)

Kardinálský znak Tomáše Špidlíka (Wikipedia Commons)

Několik záběrů Vatikánské televize z dnešní bohoslužby:

Tělo kardinála Špidlíka bude v příštích dnech vystaveno v Olomouci v katedrále sv. Václava. V pátek 30. 4. bude tento velký jezuita pohřben v bazilice na Velehradě.

Read Full Post »

Papež Benedikt XVI. zdraví věřící po svém zvolení.

Papež Benedikt XVI. zdraví věřící po svém zvolení z balkónu Baziliky Svatého Petra 19. 4. 2005. (AP Photo/Andrew Medichini)

Jeden můj přítel pracoval ve Vatikánu v době, kdy byl Joseph Ratzinger ještě prefektem Kongregace pro nauku víry. Chodil do práce kolem šesté hodiny ranní a na Náměstí Sv. Petra potkával kardinála, který rovněž směřoval do práce. Obvykle měl na sobě obyčejnou černou kleriku.

Jednou si dodal odvahy a oslovil ho: „Vaše Eminence, nemohl byste prosím oddat moji dceru?“

Joseph Ratzinger nezaváhal, vytáhl diář a chvíli v něm listoval: „Mám v příštích měsících jednu volnou sobotu. Hodila by se vám?“

Žel, nehodila se. Dcera musela v té době do zahraničí a tak ji oddal jiný kněz.

Děkujme Bohu, že máme za papeže tak ušlechtilého člověka. Napsal jsem v době mezi smrtí Jana Pavla II. a volbou Benedikta XVI., že když to Církev opravdu potřebuje, může jí Bůh poslat i několik svatých papežů po sobě. Myslím, že právě toho jsme svědky.

Záznam z papežova zvolení:

Reportáž Rome Reports shrnuje pět let Benediktova pontifikátu:

Read Full Post »

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Ve Vatikánu se podařilo nalézt dosud neznámý krátký dokumentární film s papežem Piem XII. Je zajímavý tím, že je barevný – jde o vůbec první známé záběry tohoto papeže v barvě.

Dokument byl natočen v roce 1956 o 80. narozeninách Pia XII., dva roky před jeho smrtí. Vidíme zde mj. vchod do papežské rezidence, Cortile di San Damaso, ozdobený tisíci květin.

via @catholicherald, @Grimkjell

Vatican discovers first coloured images of Pius XII

Read Full Post »

Older Posts »