Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Česká biskupská konference’

Přesně před týdnem, v neděli 14. 2. 2010, jsem měl na Radiu Vatikán komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa. Obsahoval též tento odstavec:

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Dnes byl na bohoslužbách v celé zemi čten společný pastýřský list našich biskupů, který vyhlašuje čtyřletý pastorační program přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje v roce 2013.

Příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu

Příchod sv. Cyrila a Metoděje na Moravu

List jsem zatím nenašel na internetu, ale na stránkách brněnského biskupství je následující informace:

ČBK zahajuje pastorační přípravu na rok 2013, kdy si budeme připomínat výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na naše území, a vyhlašuje ji společným pastýřským listem, který se bude číst na první neděli postní – 21. února 2010.

Materiál byl schválen na plenárním zasedání České biskupské konference, které proběhlo ve dnech 19. – 20. ledna 2010.

Program:
Přípravný rok: Boží slovo
1. rok 2011: křest
2. rok 2012: biřmování
3. rok 2013: eucharistie

Doporučené období nebude celoroční, ale intenzivnější období 1. roku bude doba postní a vyvrcholí obnovou křestního slibu o Velikonocích.

V 2. roce bude soustředěná pozornost na svátost biřmování v době velikonoční a vyvrcholí obnovou biřmování o Letnicích.

V 3. roce zaměřeném na eucharistii bude vrchol kolem svátku Těla a Krve Páně spojený s eucharistickým kongresem majícím více fází: farnost, diecéze, národní.

Každý rok bude připraven pastýřský list na zahájení adventu a snad na začátek doby intenzivní přípravy

Ctnosti:
K životu křesťana patří ctnosti, které ho charakterizují, které jsou plodem lidské spolupráce s Boží milostí. O milost můžeme prosit, lidské spolupráci se musíme učit. (Výběr ctností vychází z témat roku.)

2010: umět se ztišit a slyšet, slyšené přijmout-to nazývá sv. Benedikt poslušností

2011: odvaha patřit Kristu, křesťanská identita, statečnost a věrnost

2012: zodpovědnost dospělých křesťanů nejen za svou spásu, ale i za církev a společnost

2013: vděčnost nejen lidem, umět vidět Boží dary, radovat se z nich, děkovat a chválit, na Boží dar odpovědět darováním sebe – obětí.

Tak výborně, první bod z mého seznamu si můžeme odškrtnout! 🙂

Žertuji, tohle je samozřejmě něco poněkud jiného – jedná se o přípravu na konkrétní výročí a je orientována spíše na praxi víry, než na její teoretické základy. Ale má stejný cíl – obnovu a prohloubení víry českých katolíků. Dobře! A končí eucharistickým kongresem. Ještě lépe!

Ne, neměl jsem špióna na zasedání ČBK. 🙂 Ve skutečnosti s myšlenkou dogmaticky a naukově zaměřeného několikaletého pastoračního programu přišel jeden můj přítel před několika měsíci, tuším v říjnu nebo v listopadu.

Read Full Post »

Komentář ke jmenování nového pražského arcibiskupa, odvysílaný dnes Radiem Vatikán. Najdete jej též na jeho stránkách.

Mons. Dominik Duka, OP

Mons. Dominik Duka, OP (zdroj Katolický týdeník)

Nástupce svatého Vojtěcha sídlí v kulturním a hospodářském centru země, je hlavou naší nejstarší diecéze, metropolitou pražským, primasem českým a tradičně také kardinálem. Přestože mají některé z těchto titulů jen čestný charakter, je význam pražského arcibiskupa pro celou českou církev mimořádný. Téměř celé dvacetileté období od pádu komunismu zastával tuto funkci Mons. Miloslav Vlk a výrazně se podepsal na charakteru současného českého katolicismu.

Výběr Vlkova nástupce byl podpořen usilovnou modlitbou celé arcidiecéze a také návštěvou Svatého otce. V osobě Mons. Dominika Duky nám Bůh a papež do hlavního města přivedli zkušenou osobnost, charakterizovanou širokým záběrem a neúnavnou činorodostí, angažovanou v církevních aktivitách, kam se jen podíváte. Otec Duka je zárukou kontinuity, ale současně také jistě přinese nové pohledy a důrazy.

Cílem této úvahy není hodnocení Vlkovy éry ani věštění budoucnosti. Raději si pojďme položit otázku, kam bychom se v Pražské arcidiecézi, ale také v celé české církvi, měli dále ubírat. A zkusme si na ni odpovědět zcela konkrétně: v čem spočívají nejpalčivější problémy české církve, a jaké kroky k jejich řešení lze navrhnout nejen novému pražskému arcibiskupovi, ale celé české hierarchii?

Máme za to, že u mnoha současných potíží lze vystopovat společný jmenovatel: Erozi víry, která rozkládá církev zevnitř a je důvodem ztráty její věrohodnosti navenek: sůl ztrácí slanost. Obnova a prohloubení víry českých katolíků je úkolem číslo jedna. V Královéhradecké diecézi realizoval otec Duka sedmiletý pastorační plán. Bylo by možné uskutečnit něco podobného na úrovni celé biskupské konference – Sedmiletí obnovy víry? Každý rok by byl věnován jednomu z hlavních dogmat a související nauce. Vysvětloval by se jeho obsah, důsledky a odporující hereze, zejména ty moderní. Nejprve kněžím, potom kněžími věřícím. Ke každému tématu by pomohla brožurka, napsaná formou otázek a odpovědí. Nechyběly by ani odbornější přednášky pro laiky.

Víra je živena liturgií. Zejména mše svatá je místem, kde se věřící identifikují s církví a prožívají „inkarnovanou teologii,“ proto ji nikdy nelze přecenit. Dokonalá mešní liturgie rychle a hmatatelně podpoří víru i život věřících. Kněží i laici by měli být povzbuzováni k liturgickému studiu a praxi s co nejvěrnějším pochopením a uvědomělým zachováváním církevních předpisů, pečlivostí v detailech a krásnou hudbou. Takovou bohoslužbu je snadné milovat, a když svatou mši milujeme, účastníme se jí vždy aktivně. Vytvořme také příležitosti ke slavení mimořádné formy římského ritu.

Malé stádce, kterým jsme se již stali, nemůže žít jinak, než z Eucharistie. Eucharistická adorace a obnova božítělových průvodů mu přinese novou radost z víry. S Eucharistií pak úzce souvisí svátost smíření. Bez prohloubení a zintenzívnění zpovědní praxe je jakákoliv obnova náboženského nadšení iluzí a nikdy nezíská pevné základy.

Výsledkem předchozích návrhů bude vytížení kněží duchovními úkoly, což je nanejvýš žádoucí. Žádný duševně zdravý muž se nenadchne pro práci teologicky vzdělaného správce nemovitostí. Dobrý kněz prostě nesmí mít čas na opravy budov. Není obtížné nalézt jiné řešení, ale dokud na to budou mít čas kněží, hledat se nezačne.

Což nás přivádí k otázce kněžských povolání. Tradičně se rodila v klubech ministrantů – zdá se, že jen dokud mezi nimi nebyly dívky. Čím to je, že z některých farností přichází povolání relativně hojná a farnosti jiné jsou z tohoto hlediska suchopárem? To přece musí mít konkrétní příčiny, které by stálo za to objevit. Tudy – a skrze ustálenou modlitbu – také vede cesta do budoucnosti.

V situaci, kdy víra není společenským konsensem, si ji každá generace musí znovu vybojovat. Jestliže předávání víry zeslábne, stačí pouhých 3–5 generací k tomu, aby v původně zcela katolické zemi víra úplně vyhasla. Přesně to se ve 20. stol. stalo ve většině Evropy. Obrátit tento trend je mnohem těžší, potřebujete rodiče, kteří mají hodně dětí a odhodlaně jim předávají praxi víry, dále dobrou výuku náboženství, církevní školy s výraznou katolickou identitou a konečně programy pro mládež.

Pokud jde o školy, je třeba říci, že církevní škola, kterou nerozeznáte od státní, je k ničemu. Církevní školství není charita! Tou by bylo jen tehdy, kdybychom u nás měli negramotnost, protože zde však nevzdělanost nikomu nehrozí, má církevní školství smysl jen jako apoštolát.

Mládež zdánlivě funguje skvěle – má svoji sekci, spolča, tábory, kapely a hlavně tisíce mladých. Otázkou je, k čemu je vychovává. Děti a dospívající potřebují smysluplnou zábavu i formaci. První dostávají, ale platí to i o tom druhém? Aktivity pro mladé mají tolik specifik, že připomínají spíše církevní hnutí. Jejich výsledkem by neměl být „zformovaný mládežník,“ ale zralý dospělý katolík zakotvený ve víře, praxi a liturgii církve, připravený k životu a schopný apoštolátu. To se však děje jen zřídka. Lidé, kteří jsou po dosažení dospělosti vypuzeni ze sítě společenství mladých, někdy prožívají bolest podobnou traumatu z opuštění hnutí. Jindy se snaží přenést mládežnické návyky do dospělosti a výsledkem bývají skupinky, které spolu jezdí na dovolenou, nebo smutná karikatura mládežnického entuziasmu u blahobytně vypadajících padesátníků. Oslovení mládeže musí být jen prostředkem, nikoli cílem.

Každý křesťan je Bohem volán k apoštolátu. Laický apoštolát ovšem nemůže fungovat jako partyzánská akce, bez podpory a vedení hierarchie se neobejde a není věrohodný. Laici také musí mít kam přivést konvertity, které se jim podaří oslovit. Pro potenciální konvertity potřebujeme vhodnou platformu. Jednu z příležitostí pro evangelizaci představují například chrámové sbory. Stovky zpěváků jsou zde krok od obrácení, v kostele jsou alespoň jednou za měsíc, ale celá léta si jich nikdo nevšimne.

Hovoříme-li o apoštolátu, je dobré zmínit zcela zvláštní postavení pražského arcibiskupa v tomto bodě: Je farářem vrcholných politiků. Oni jsou jeho ovečky, právě je musí evangelizovat, nejlépe prostřednictvím osobních vztahů.

Biskupové by mohli lépe využívat tradiční prostředek komunikace s věřícími, pastýřské listy. Pravidelné čtvrtletní nebo pololetní listy mohou nejen informovat o dění v diecézi, ale především vysvětlovat koncepce a záměry biskupů a ukazovat konkrétní možnosti zapojení věřících do díla církve. Tím ovšem nemíním pouze příspěvky na charitu, ale aktivní propagaci křesťanských a lidských hodnot. Český primas by měl jasně formulovat stanovisko církve k postupující kultuře smrti a dokázat věřící získat pro tvořivou činnost na tomto poli.

Blížíme se ke konci našeho zamyšlení a posluchače už možná napadlo, proč se dosud nemluvilo o vrácení majetku, katedrále a konkordátu. Inu, aniž bychom tato témata chtěli podceňovat, myslíme si, že o nich více než dostatečně pojednali jiní. Jeden návrh si však přece jen dovolíme i zde – jde o katedrálu. Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí – ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.

David Petrla

Poznámka:

Se dvěma z myšlenek zmiňovaných v textu přišli mí přátelé – s první (Sedmiletí obnovy víry) a poslední (přesunout katedru do Týnského chrámu).V komentáři nebyl prostor to zmínit, ale považuji za vhodné o tom napsat alespoň tady. Pochopitelně jsem je použil s jejich souhlasem. Tu myšlenku o katedrále jsem už uvedl 22. 2. 2007 v článku v Hospodářských novinách.

Read Full Post »

Tiskové středisko České biskupské konference přineslo oficiální český překlad apoštolské konstituce (buly) Anglicanorum coetibus:

APOŠTOLSKÁ KONSTITUCE ANGLICANORUM COETIBUS

V nedávné době z popudu Ducha Svatého skupiny anglikánů vícekrát naléhavě žádaly, aby byly i korporativně přijímány do plného katolického společenství. Apoštolský stolec jejich žádosti přijímal příznivě. Petrův nástupce, který má od Pána Ježíše poslání zajišťovat jednotu biskupského sboru, chránit univerzální společenství všech církví a předsedat mu,[1] musí vytvářet předpoklady pro realizaci této svaté touhy.

Náš Pán Ježíš Kristus totiž založil církev, lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha Svatého,[2] jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“[3] Každé rozdělení mezi pokřtěnými v Ježíše Krista je zraněním samotného bytí i poslání církve. Vždyť „toto rozdělení zřejmě odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“[4] Právě proto Pán Ježíš, dříve než prolil svou krev za spásu světa, prosil Otce za jednotu svých učedníků.[5]

Principem jednoty, který utváří církev jako společenství, je Duch Svatý.[6] On je základem jednoty věřících v učení apoštolů, v lámání chleba a v modlitbě.[7] Avšak církev, analogicky k tajemství vtěleného Slova, není společenstvím jen neviditelným a duchovním, ale i viditelným.[8] „Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku.“[9] Společenství pokřtěných v učení apoštolů a v lámání eucharistického chleba se viditelně projevuje poutem ve vyznávání víry v její integritě, v slavení všech svátostí ustanovených Kristem a v řízení kolegiem biskupů spojených s jejich hlavou, kterou je papež.[10]

Jediná Kristova církev, kterou ve Vyznání víry vyznáváme jako jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou, „subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.“[11]

Ve světle takovýchto ekleziologických principů se touto apoštolskou konstitucí vydává všeobecně závazné ustanovení, které upravuje zřízení a život osobních ordinariátů pro ty anglikánské věřící, kteří si přejí korporativně vstoupit do plného společenství s katolickou církví. Toto ustanovení je doplněno Komplementárními normami vydanými Apoštolským stolcem.

I. § 1. Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do plného společenství s katolickou církví, zřizuje Kongregace pro nauku víry v rámci územních hranic určité biskupské konference a po předchozí konzultaci s touto konferencí.

§ 2. Na území jedné biskupské konference může být podle potřeb zřízen jeden ordinariát, nebo více ordinariátů.

§ 3. Každý ordinariát je ipso iure veřejnou právnickou osobou; právně je připodobněn diecézi.[12]

§ 4. Ordinariát je tvořen věřícími laiky, duchovními a členy společností zasvěceného života či společností apoštolského života, kteří původně patřili do anglikánského společenství a nyní jsou v plném společenství s katolickou církví, anebo přijímají iniciační svátosti v jurisdikci samotného ordinariátu.

§ 5. Autentickým vyjádřením katolické víry vyznávané členy ordinariátu je Katechismus katolické církve.

II. Osobní ordinariát se řídí normami všeobecného práva a touto apoštolskou konstitucí a je podřízen Kongregaci pro nauku víry a ostatním dikasteriím Římské kurie v souladu s jejich kompetencemi. Platí pro něj i výše zmíněné Komplementární normy a případně další specifické normy vydané pro každý ordinariát.

III. Aniž by se tím vylučovalo slavení liturgie podle římského ritu, ordinariát má oprávnění slavit eucharistii a ostatní svátosti, denní modlitbu církve a další liturgické úkony podle liturgických knih vlastních anglikánské tradici a schválených Apoštolským stolcem, aby tak v katolické církvi dále žily duchovní, liturgické a pastorační tradice anglikánského společenství jako cenný dar živící víru jejích členů a jako bohatství ke vzájemnému sdílení.

IV. Osobní ordinariát je svěřen do pastýřské péče ordináře, kterého jmenuje papež.

V. Pravomoc (potestas) ordináře je:

a) řádná: spojená ze samého práva s úřadem, který mu byl svěřen papežem pro vnitřní i pro vnější fórum;

b) zástupná: vykonávaná jménem papeže;

c) osobní: vykonávaná vůči všem, kdo patří do ordinariátu.

Tato pravomoc je vykonávána společně (cumulative) s pravomocí místního diecézního biskupa v případech, které stanovují Komplementární normy.

VI. § 1. Ti, kteří vykonávali službu anglikánských jáhnů, kněží nebo biskupů, odpovídají požadavkům stanoveným kanonickým právem[13] a nebrání jim iregularity a jiné překážky,[14] mohou být ordinářem přijati jako kandidáti svátosti svěcení v katolické církvi. Pro ženaté duchovní se musí dodržovat normy encykliky Pavla VI. Sacerdotalis coelibatus, č. 42[15] a deklarace In June.[16] Neženatí duchovní se musí podřídit normě celibátu duchovních podle kán. 277, § 1.

§ 2. Při plném dodržení disciplíny celibátu duchovních, závazném v latinské církvi, ať ordinář pro regula připouští k přijetí kněžského svěcení jen neženaté muže. Může podle objektivních kritérií schválených Apoštolským stolcem předložit papeži žádost, aby v jednotlivých případech připustil k přijetí kněžského svěcení i ženaté muže, a udělil tak derogaci ustanovení kán. 277, § 1.

§ 3. Inkardinace duchovních se řídí normami kanonického práva.

§ 4. Kněží inkardinovaní do ordinariátu, tvořící jeho presbyterium, mají rovněž udržovat vztah jednoty s presbyteriem diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu; mají podporovat společné pastorační a charitativní iniciativy a aktivity, které mohou být předmětem dohod uzavřených mezi ordinářem a místním diecézním biskupem.

§ 5. Kandidáti přijetí svátosti svěcení v ordinariátu procházejí formací spolu s ostatními (diecézními) seminaristy, zvláště v oblasti naukové a pastorační formace. Pro respektování zvláštních potřeb seminaristů ordinariátu a jejich formace v anglikánské tradici může ordinariát stanovit programy, které se budou rozvíjet v samotném kněžském semináři, nebo také může zřizovat formační domy spojené s již existujícími katolickými teologickými fakultami.

VII. Ordinář může se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat nové společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života a umožňovat jejich členům svátost svěcení podle norem kanonického práva. Společnosti zasvěceného života pocházející z anglikánství, které jsou nyní v plném společenství s katolickou církví, mohou být na základě oboustranného souhlasu podřízeny jurisdikci ordináře.

VIII. § 1. Při dodržení norem práva může ordinář po vyslechnutí mínění místního diecézního biskupa a se souhlasem Apoštolského stolce zřizovat osobní farnosti pro pastýřskou péči o věřící, kteří patří do ordinariátu.

§ 2. Faráři ordinariátu mají veškerá práva a povinnosti vymezené Kodexem kanonického práva, které se v případech stanovených Komplementárními normami vykonávají v pastorační spolupráci s faráři diecéze, na jejímž území se nachází osobní farnost ordinariátu.

IX. Jak laici, tak také společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, které pocházejí z anglikánství a přejí si patřit k osobnímu ordinariátu, musí tuto svou vůli vyjádřit písemně.

X. § 1. Při řízení pomáhá ordináři správní rada, která se řídí stanovami schválenými ordinářem a potvrzenými Apoštolským stolcem.[17]

§ 2. Správní rada, jíž předsedá ordinář, se skládá alespoň ze šesti kněží a vykonává funkce stanovené Kodexem kanonického práva pro kněžskou radu a pro sbor poradců i funkce specifikované v Komplementárních normách.

§ 3. Ordinář musí ustanovit ekonomickou radu podle normy Kodexu kanonického práva a s úlohami jím stanovenými.[18]

§ 4. Pro podporu spolupráce s věřícími v ordinariátu musí být ustanovena pastorační rada.[19]

XI. Ordinář se každých pět let má dostavit do Říma na návštěvu ad limina Apostolorum a prostřednictvím Kongregace pro nauku víry, a to také ve spojení s Kongregací pro biskupy a s Kongregací pro evangelizaci národů, má předložit papežovi zprávu o stavu ordinariátu.

XII. Pro soudní kauzy je kompetentním soudem soud diecéze, kde má trvalé kanonické bydliště jedna ze stran, ledaže by ordinariát zřídil svůj vlastní soud. V tomto případě odvolacím soudem je ten, který určí ordinariát a schválí Apoštolský stolec.

XIII. Dekret zřizující ordinariát určí sídlo ordinariátu a – považuje-li to za vhodné – také jeho hlavní kostel.

Chceme, aby tyto naše dispozice a normy byly platné a účinné nyní i v budoucnosti, a to – v případě potřeby – bez ohledu na ustanovení apoštolských konstitucí a výnosů daných mými předchůdci, jakož i dalších norem, a to i těch, které jsou hodny zvláštní zmínky nebo vyžadují derogaci.

Dáno v Římě u sv. Petra 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského.

BENEDICTUS PP XVI

Kongregace pro nauku víry

KOMPLEMENTÁRNÍ NORMY K APOŠTOLSKÉ KONSTITUCI ANGLICANORUM COETIBUS

Podřízenost Apoštolskému stolci

Článek 1

Každý ordinariát je podřízen Kongregaci pro nauku víry a udržuje těsné vztahy se všemi římskými dikasterii v souladu s jejich kompetencemi.

Vztahy s biskupskými konferencemi a s diecézními biskupy

Článek 2

§ 1. Ordinariát se řídí směrnicemi národní biskupské konference, nakolik jsou slučitelné s normami obsaženými v apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus.

§ 2. Ordinář je členem příslušné biskupské konference.

Článek 3

Při výkonu svého úřadu má ordinář udržovat úzké svazky společenství s biskupem diecéze, kde je ordinariát přítomen, aby koordinoval svou pastorační činnost s pastoračním plánem diecéze.

Ordinář

Článek 4

§ 1. Ordinářem může být biskup nebo kněz jmenovaný papežem ad nutum Sanctae Sedis z trojice jmen zaslaného správní radou. Uplatňují se na něj kánony 383–388, 392–394 a 396–398 Kodexu kanonického práva.

§ 2. Ordinář má právo inkardinovat do ordinariátu anglikánské duchovní, kteří vstoupili do plného společenství s katolickou církví, a kandidáty patřící do ordinariátu, které navrhuje pro přijetí svátosti svěcení.

§ 3. Po vyslechnutí biskupské konference a po obdržení souhlasu správní rady a schválení Apoštolským stolcem může ordinář, pokud to považuje za potřebné, zřídit územní děkanáty, které jsou vedeny ordinářovým delegátem a zahrnují věřící z více osobních farností.

Věřící ordinariátu

Článek 5

§ 1. Věřící laici pocházející z anglikanismu, kteří si přejí patřit do ordinariátu, mají být po vykonaném vyznání vírya – při zachování ustanovení kán. 845 – po přijetí iniciačních svátostí zapsáni do příslušného ordinariátního registru. Ti, kteří byli v minulosti pokřtěni jako katolíci mimo ordinariát, nemohou být do něho řádně přijati jako členové, ledaže by byli spjati s rodinou patřící do ordinariátu.

§ 2. Věřící laici a členové společností zasvěceného života a společností apoštolského života jsou při spolupráci na farních nebo diecézních pastoračních či charitativních aktivitách podřízeni diecéznímu biskupovi nebo místnímu faráři, a proto v tomto případě se pravomoc posledně jmenovaných vykonává společně (cumulative) s pravomocí ordináře a faráře ordinariátu.

Klérus

Článek 6

§ 1. Pro připuštění kandidátů k přijetí svátosti svěcení musí ordinář získat souhlas správní rady. S ohledem na anglikánskou církevní tradici a zkušenost může ordinář předložit Svatému otci žádost o připuštění ženatých mužů k přijetí kněžského svěcení v ordinariátu; musí tomu předcházet proces zkoumání založený na objektivních kritériích a potřebách ordinariátu. Taková kritéria stanovuje ordinariát po konzultaci s místní biskupskou konferencí a musí být schválena Apoštolským stolcem.

§ 2. Ti, kdo byli vysvěceni v katolické církvi a následně přilnuli k anglikánskému společenství, nemohou být připuštěni k výkonu posvátné služby v ordinariátu. Anglikánští duchovní, kteří se nacházejí v neregulérní manželské situaci, nemohou být připuštěni k přijetí svátosti svěcení v ordinariátu.

§ 3. Kněží inkardinovaní v ordinariátu dostávajípotřebná oprávnění od ordináře.

Článek 7

§ 1. Ordinář má zajistit patřičnou odměnu duchovním inkardinovaným do ordinariátu a postarat se o jejich sociální pojištění, které by je zabezpečilo pro případ nemoci, invalidity nebo staroby.

§ 2. Ordinář se může s biskupskou konferencí dohodnout na případných zdrojích nebo fondech použitelných pro zabezpečení ordinariátního kléru.

§ 3. V případě potřeby mohou kněží se souhlasem ordináře vykonávat světské zaměstnání, které je slučitelné s výkonem kněžské služby (srov. CIC, kán. 286).

Článek 8

§ 1. I když kněží patří k ordinariátnímu presbyteriu, mohou být zvoleni za členy kněžské rady diecéze, na jejímž území vykonávají pastýřskou péči o věřící ordinariátu (srov. CIC, kán. 498, § 2).

§ 2. Kněží a jáhni inkardinovaní do ordinariátu mohou, podle způsobu určeného diecézním biskupem, být členy pastorační rady diecéze, na jejímž území vykonávají svou službu (srov. CIC, kán. 512, § 1).

Článek 9

§ 1. Kdekoli se to považuje za vhodné pro pastýřskou péči o věřící, mají duchovní inkardinovaní do ordinariátu být k dispozici pro pomoc diecézi, kde mají kanonické trvalé nebo přechodné bydliště. V tomto případě jsou podřízeni diecéznímu biskupovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebo úkolu, který dostanou.

§ 2. Pokud se to někde považuje za vhodné, mohou duchovní inkardinovaní do diecéze nebo do společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života s písemným souhlasem svého biskupa respektive svého představeného spolupracovat při pastorační péči ordinariátu. V tomto případě jsou podřízeni ordinářovi pro to, co se týká pastoračního pověření nebosvěřeného úkolu.

§ 3. V případech uvedených v předchozích paragrafech má být uzavřena písemná dohoda mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo představeným společnosti zasvěceného života či společnosti apoštolského života, kde se jasně vymezí hranice spolupráce a vše, co se týká hmotného zabezpečení.

Článek 10

§ 1. Formace ordinariátního kléru musí dosáhnout dvou cílů: 1) společné formace s diecézními seminaristy podle místních podmínek; 2) formace ve zvláště hodnotných aspektech anglikánské tradice realizované v plné harmonii s katolickou tradicí.

§ 2. Kandidáti kněžstvíprochází teologickou formací spolu s ostatními seminaristy v kněžském semináři nebo na teologické fakultě na základě dohody mezi ordinářem a diecézním biskupem nebo zainteresovanými biskupy. Pro předávání anglikánské tradice mohou kandidáti dostat zvláštní kněžskou formaci podle specifického programu v samotném kněžském semináři, nebo ve formačním domě zřízeném za tímto účelem se souhlasem správní rady.

§ 3. Ordinariát má mít svou Ratio institutionis sacerdotalis schválenou Apoštolským stolcem a každý formační dům má vypracovat svá pravidla schválená ordinářem (srov. CIC, kán. 242, § 1).

§ 4. Ordinář může přijmout jako seminaristy pouze ty věřící, kteří patří do některé osobní farnosti ordinariátu, anebo ty, kdo pocházejí z anglikánství a vstoupili do plného společenství s katolickou církví.

§ 5. Ordinariát pečuje o stálou formaci svých duchovních rovněž účastí na programech připravovaných za tímto účelem na úrovni biskupské konference nebo diecézního biskupa.

Bývalí anglikánští biskupové

Článek 11

§ 1. Bývalý anglikánský biskup, který je ženatý, může být jmenován ordinářem. V tomto případě je v katolické církvi vysvěcen na kněze a vykonává pastýřskou a svátostnou službu v ordinariátu s plnou jurisdikční autoritou.

§ 2. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být pozván, aby pomáhal ordináři ve správě ordinariátu.

§ 3. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu, může být zván k účasti na zasedáních biskupské konference příslušného území stejným způsobem jako emeritní biskup.

§ 4. Bývalý anglikánský biskup, který patří do ordinariátu a který nebyl vysvěcen na biskupa v katolické církvi, může požádat Apoštolský stolec o povolení užívat biskupské insignie.

Správní rada

Článek 12

§ 1. Správní rada má podle stanov schválených ordinářem práva a pravomoci, které podle Kodexu kanonického práva přísluší kněžské radě a sboru poradců.

§ 2. Kromě těchto pravomocí potřebuje ordinář souhlas správní rady pro:

a) připuštění kandidáta k přijetí svátosti svěcení;

b) zřízení nebo zrušení osobní farnosti;

c) zřízení nebo zrušení formačního domu;

d) schválení formačního programu.

§ 3. Ordinář kromě toho má vyslechnout názor správní radyve věci směrování pastorace v ordinariátu a podnětů pro zásady formace duchovních.

§ 4. Správní rada má rozhodující hlas:

a) při určení trojice jmen zasílaných Apoštolskému stolci pro jmenování ordináře;

b) při vypracování návrhů na změnu Komplementárních norem ordinariátu, které se předkládají Apoštolskému stolci;

c) při redakci Stanov správní rady, Stanov pastorační rady a Pravidel formačních domů.

§ 5. Složení správní rady je určeno jejími stanovami. Polovinu jejích členů volí kněží ordinariátu.

Pastorační rada

Článek 13

§ 1. Ordinářem zřízená pastorační rada vyslovuje své mínění o pastoračních aktivitách ordinariátu.

§ 2. Pastorační radě předsedá ordinář. Rada se řídí stanovami schválenými ordinářem.

Osobní farnosti

Článek 14

§ 1. Faráři může při pastorační starosti o farnost pomáhat farní vikář jmenovaný ordinářem; ve farnosti má být zřízena pastorační rada a ekonomická rada.

§ 2. Když není farní vikář, může v případě nepřítomnosti, zabránění výkonu nebo smrti faráře, pokud je to třeba, prozatímně převzít řízení osobní farnosti farář toho území, na němž se nachází kostel osobní farnosti (srov. CIC, kán. 541 – pozn. překl.).

§ 3. Pro zajištění pastorační péče o věřící, kteří se nacházejí na území diecéze, kde nebyla zřízena osobní farnost, může ordinář po vyslechnutí názoru diecézního biskupa zřídit kvazifarnost (srov. CIC, kán. 516, § 1).

Papež Benedikt XVI. schválil při audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi předkládané Komplementární normy k apoštolské konstituci Anglicanorum coetibus, o nichž bylo rozhodnuto na řádném zasedání kongregace, a nařídil jejich zveřejnění.

Dáno v Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, dne 4. listopadu 2009, v den památky sv. Karla Boromejského

kard. William Levada
prefekt

+ Luis. F. Ladaria, S.J.
titulární arcibiskup z Thibiky
sekretář

[1] Srov. II. vatikánský koncil. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), č. 23. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; Kongregace pro nauku víry. List Communionis notio, č. 12, 13.
[2] Srov. Lumen gentium (dále jen „LG“), č. 4; II. vatikánský koncil. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio (21. listopadu 1964), č. 2. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995
[3] LG 1.
[4] Unitatis redintegratio (dále jen „UR“), č. 1.
[5] Srov. Jan 17, 20–21; UR 2.
[6] Srov. LG 13.
[7] Srov. tamtéž; Sk 2, 42.
[8] Srov. LG 8; List Communionis notio, č. 4.
[9] LG 8.
[10] Srov. CIC, kán. 205; LG 13, 14, 21, 22; UR 2, 3, 4, 15, 20; II. vatikánský koncil. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (28. října 1965), č. 4. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995; tentýž, Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 22, tamtéž.
[11] LG 8; UR 1, 3, 4; Kongregace pro nauku víry. Deklarace o jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve Dominus Jesus (6. srpna 2000), č. 16. Praha: ČBK, 2000.
[12] Srov. Jan Pavel II. Apoštolská konstituce Spirituali militum curae (21. dubna 1986), I § 1.
[13] Srov. CIC, kán. 1026–1032.
[14] Srov. CIC, kán. 1040–1049.
[15] Srov. AAS 59 (1967), s. 674.
[16] Srov. Kongregace pro nauku víry. Deklarace z 1. dubna 1981, in: Enchiridion Vaticanum 7, č. 1213.
[17] Srov. CIC, kán. 495–502.
[18] Srov. CIC, kán. 492–494.
[19] Srov.CIC, kán. 511.

Read Full Post »