Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Archive for the ‘Lidové noviny’ Category

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

V sobotu 17. 4. 2010 mi v Lidových novinách v příloze Orientace v rubrice Esej vyšel tento text. Na rozdíl od komentáře na Radiu Vatikán, ve kterém jsem varoval před podceňováním reálně existujícícho problému zneužívání, zde jsem hájil Církev, zejména v osobě papeže Benedikta XVI., před neprofesionálním a zaujatým reportováním médií.

Oba úhly pohledu jsou plně oprávněné, oba úsudky platí současně – Církev je institucí, která vždy poskytovala dětem nadstandardní bezpečí a je dnes – byť nedobrovolně, pod tlakem médií a žalob – snad jedinou, která bere nebezpečí zneužívání zcela vážně a pracuje na razantním zlepšení situace. Zároveň však platí, že situace ještě není ideální, že se vždy může udělat více a že v mnoha zemích, včetně České republiky, je problém podceňován a považován za něco, co se nás netýká. To je iluze.

Pedofilie a papafobie

Ve Spojených státech se ročně vyšetřují desítky tisíc zneužití. Proč nás přitahují jen ty případy z církve?

Christopher Hitchens: „Musíme se pokusit dostat papeže před mezinárodní trestní tribunál.“ Richard Dawkins: „Upřímně stojím za iniciativou Geoffrey Robertsona a Marka Stephense vznést právní námitku proti papežově plánované návštěvě Británie.“ (pozn.: Geoffrey Robertson a Mark Stephens jsou právníci najatí biologem Richardem Dawkinsem a novinářem Christopherem Hitchensem.) Australský komentátor Bob Ellis: „Proč nerozbombardovat Vatikán a nerozstřílet papeže kulkami, až se bude belhat ven z plamenů?“

Na Velký pátek 2005 připravil kardinál Ratzinger meditaci pro papežovu Křížovou cestu v Koloseu. Pohnuté rozjímání obsahovalo i tato slova: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli, skrze kněžství, patřit cele Kristu!“ Ratzinger mohl stěží předpokládat, že bude s touto špínou zakrátko sám nespravedlivě ztotožňován. Ale nejprve dovolte pár čísel, která celou věc zasadí do širšího kontextu. Pocházejí ze Spojených států, ale v Evropě se situace příliš neliší.

V USA bylo v letech 1950–2004 obviněno z pedofilie 958 katolických kněží. Odsouzeno jich bylo 54, tedy asi jeden za rok. Ve stejném období bylo v USA pro týž zločin odsouzeno téměř 6000 učitelů tělocviku a sportovních trenérů. Profesorka Charol Shakeshaftová v roce 1994 studovala 225 případů učitelů v New York City, kteří přiznali, že zneužili svěřené dítě. Všechny případy posuzovaly školní autority, avšak jen 35 % bylo nějak kázeňsky potrestáno a pouze jediný z pedagogů přišel o učitelskou licenci. Jen v roce 2001 bylo v USA evidováno 90 000 případů sexuálního zneužití dítěte. Podle studie dětského psychologa Wade F. Horna z roku 2001, která se týkala děvčat z chudých sociálních vrstev, došlo v pouhých 4 % případů ke zneužití člověkem mimo okruh rodiny, v 10 % byl násilníkem biologický otec a v 86 % jiná osoba z okruhu rodiny, nejčastěji matčin druh nebo strýc dítěte.

Zneužívání je evidentně problémem všech institucí, které pracují s dětmi. Katolická církev je touto metlou zasažena poněkud méně než společnost jako celek. Ani církvi se však úplně nevyhnula poválečná sexuální revoluce. Krize vrcholila v době po II. vatikánském koncilu (1962–1965). Z údajů ve studii John Jay College of Criminal Justice, objednané americkou biskupskou konferencí, vyplývá, že počet obvinění kněží začal prudce narůstat v 50. letech, kulminoval v 70. a prudce klesal od počátku 80. let, kdy se stal papežem Jan Pavel II. Od přelomu tisíciletí, kdy byla pod Ratzingerovým vedením v americké církvi přijata striktní opatření bránící zneužívání, je počet obvinění nepatrný. Podle psychologa Thomase Plantea ze Santa Clara University je u „neklerika“ dvojnásob pravděpodobné, že zneužije dítě, ve srovnání s katolickým knězem, který žije v celibátu. Plante přitom vycházel z dat krizových let sedmdesátých…

Za co odpovídala kongregace

Abychom pochopili roli kardinála Ratzingera, musíme porozumět úkolům kongregace, kterou vedl. Má vyjasňovat církevní nauku ve sporných otázkách, usměrňovat katolické teology a co nás zvláště zajímá, prošetřovat vybrané těžké delikty kněží, takzvaná delicta graviora. To je například porušení zpovědního tajemství, ale do roku 2001 mezi ně nepatřilo zneužívání mladistvých. V tomto roce Jan Pavel II. dokumentem Sacramentorum sanctitatis tutela stanovil, že o každém případu sexuálního vztahu kněze a osoby mladší osmnácti let musí biskupové tuto kongregaci informovat. Předtím však kongregace zodpovídala za takzvanou laicizaci kněží, tedy vyvázání kněží z kněžského stavu a zproštění závazků včetně celibátu. Ta může proběhnout na vyžádání kněze nebo jako trest. V druhém případě se koná proces u církevního soudu v příslušné diecézi a kongregace na něj dohlíží. Soudní proces je komplikovaný a obvykle dlouhý, nebývá však urgentní. Zpravidla mu předchází postavení kněze mimo aktivní službu, které je samostatným kázeňským opatřením – nařizuje je biskup a má okamžitý účinek.

Disciplinární oddělení kongregace má deset stálých zaměstnanců. Ačkoliv je kongregace vzdáleným potomkem papežské inkvizice, nedisponuje žádným komandem ani vězením. Může pouze jmenovat vyšetřovatele, který případ prošetří na základě svobodné spolupráce svědků. V církvi je samozřejmostí presumpce neviny a s ní spojená diskrétnost při vyšetřování přestupků, která je naprosto nutná, aby nebyli skandalizováni nevinně obvinění a svědci se neobávali vypovídat. V žádné církevní instrukci však není formulován zákaz informovat světské orgány. Pokud státní zákony definují ohlašovací povinnost, platí pochopitelně i pro katolíky.

Dějiny církve probíhají v cyklech krize a obnovy. V době krize, jakou byla druhá polovina 20. století, se vždy vystupňuje veřejná kritika církve. I dnes můžeme přiznat médiím, že upozorňují na reálný problém, ale neměli bychom přehlédnout fakt, že tak často činí velmi nízkým způsobem, při téměř naprosté rezignaci na své vlastní profesní zásady. Média neinformují o církvi pouze selektivně, ale mnohdy přebírají a předkládají jako fakta polopravdy i naprosté lži, doprovázené komentáři jako vystřiženými z Rudého práva z padesátých let. Ilustrujme si to na konkrétních mediálních příbězích o roli papeže Benedikta XVI. v pedofilních kauzách.

Kauza kněze Hullermanna

Začátkem března přinesl list Süddeutsche Zeitung informaci, že arcidiecéze Mnichov a Freising v roce 1980, kdy byl jejím arcibiskupem Joseph Ratzinger, přijala z jiné diecéze pedofilního kněze a zařadila jej do činné služby. Tento kněz později spáchal zločiny, za něž byl odsouzen. První zpráva byla korektní, ale světové noviny ji bez jakéhokoliv ověřování okamžitě opepřily, například londýnské The Times nasadily titulek „Papež věděl, že je kněz pedofil, ale umožnil mu pokračovat ve službě“.

Skutečností je, že arcibiskup souhlasil s tím, aby byl kněz Peter Hullermann ubytován v jeho diecézi a podstoupil zde terapii. Generální vikář Gerhard Gruber řekl, že kněze posléze zařadil do aktivní pastorace bez vědomí arcibiskupa. Ten byl v roce 1981 přeložen do Říma a Hullermann se dopustil dalšího zneužívání v roce 1986.

Nikdo nepřinesl důkaz o tom, že Ratzinger věděl o zařazení Hullermanna do pastorace, a Gruberovu tvrzení není důvod nevěřit. Umisťování kněží je v katolické diecézi hlavním úkolem generálního vikáře. V roce 1980 patřilo k Mnichovské diecézi 1235 kněží a Ratzinger opravdu není mikromanažerem, který všechno neustále osobně kontroluje. Je naopak stratégem, který se v operativě plně spoléhá na spolupracovníky, snad až příliš. Nejen v tomto případě se to ukázalo jako chyba, avšak nikoliv zločin.

Kauza kněze Murphyho

New York Times, 24. března: „Vatikán odmítl zbavit kněžství amerického kněze, který zneužíval chlapce.“ Článek tvrdil, že v roce 1996 Rembert G. Weakland, biskup v Milwaukee, napsal dva dopisy kardinálu Ratzingerovi o případu Lawrence C. Murphyho, který v letech 1950–1974 působil jako kaplan ve škole pro neslyšící hochy a až 200 z nich zneužil. Na dopisy o osm měsíců později reagoval Ratzingerův zástupce Tarcisio Bertone tak, že nařídil zahájit „tajný kanonický proces“. Sám Bertone jej však později zastavil, když mu Murphy napsal, že je nemocný. Článek sugeruje, že Vatikán úmyslně ochránil nebezpečného predátora před vyšetřováním.

Ve skutečnosti zde šlo o laicizaci, která následovala až po postavení kněze mimo službu. Murphy své zločiny páchal do sedmdesátých let, kdy na něj bylo podáno několik trestních oznámení, ale státní orgány vyšetřování zastavily jako bezpředmětné. Biskup jej poté odvolal ze školy a přeřadil do jiné farnosti. Tam Murphy pokračoval v kněžské práci do roku 1993, kdy mu byla pod tlakem nových svědectví zakázána. V roce 1996 informoval biskup Weakland Kongregaci pro nauku víry – tehdy již byl Murphy těžce nemocný.

Ratzingerův úřad postupoval vzhledem k okolnostem přiměřeně, případ již nebyl urgentní. Neexistoval žádný pokyn něco tajit před policií. Rozjel se církevní proces, který běžel do roku 1998 a dosáhl Murphyho přiznání v šestnácti případech. Odborný posudek konstatoval Murphyho psychopatologii. Dva dny před Murphyho smrtí byl proces zastaven biskupem Weaklandem, nikoliv Bertonem. Církevní soudce v Milwaukee Thomas Brundage, který Murphyho soudil, konstatoval, že jej nekontaktovaly ani jedny z více než sta novin, v nichž se objevilo jeho jméno. William McGurn ve Wall Street Journal napsal, že dokumentace publikovaná v New York Times byla úmyslně selektivní. List například zatajil čtenářům dopisy biskupů Murphymu, v nichž jej informovali, že má zákaz veškerého veřejného působení.

Kauza kněze Kiesleho

Associated Press, 9. dubna: „Budoucí papež zastavil pedofilní případ.“ Gillian Flaccusová zde tvrdí, že oaklandský biskup John Cummins opakovaně žádal Kongregaci pro nauku víry o laicizaci pedofilního kněze Stephena Kiesleho a Ratzinger to opakovaně odmítal. Jako doklad přiložila jeden dopis podepsaný Ratzingerem.

Stejně jako v Murphyho případě zde šlo o laicizaci, nikoliv o postavení mimo službu, a článek případ zásadně zkreslil. Především o laicizaci zde nežádal biskup, ale sám Kiesle. Případ nebyl veden jako přestupek, byla to standardní žádost kněze o vlastní laicizaci. Uváděl, že již není v aktivní službě, a vysvětloval, že není pro kněžství vhodný. Mezi přílohami byla též zpráva o Kiesleho podmínečném odsouzení na tři roky pro nemravné jednání s chlapci. Nicméně v USA je sex s dětmi trestán mnohem přísněji než v Evropě, a tak nízký rozsudek musel signalizovat relativně malou závažnost případu. Ratzingerova odpověď nařizovala tehdy obvyklý odklad, začátkem 80. let prošlo kongregací kolem 30 000 laicizačních případů a Jan Pavel II. přikázal, aby se neřešily unáhleně. Kiesle nakonec laicizován byl a své nejzávažnější zločiny spáchal až poté, mimo prostředí církve.

Pouhé neověřování faktů

Obvinění současného papeže z maření spravedlnosti nejsou podložená. Dále platí, že i v průběhu kritických 70. let byla katolická církev bezpečnějším místem pro děti než většina jiných institucí a od té doby se situace podstatně zlepšila. Na tom má velkou zásluhu právě kardinál Ratzinger, který dostal od papeže Jana Pavla II. za úkol připravit novou strategii boje s pedofilií, jež byla v roce 2001 uvedena do praxe.

Hysterie médií a ateistických intelektuálů vytváří bez opory faktů obraz katolického kněze jako tajného pedofila a přenáší oprávněný odpor vůči pedofilii na papeže a katolickou církev. Tím však tento komplexní celospolečenský problém nepomáhá účinně řešit. Navíc připravuje půdu pro iracionální nenávist, která může snadno přerůst v pronásledování katolíků, podobně jako tomu bylo na konci 19. století při takzvané hilsneriádě. Tehdy média připisovala Židu Leopoldu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy Anežky Hrůzové, zvrácené náboženské motivy. Novináři se tehdy nedopouštěli ničeho většího než pouhého neověřování faktů a divokých spekulací, přesně jako dnes. Výsledkem byl výrazný nárůst latentního antisemitismu ve společnosti.

David Petrla

Read Full Post »

Včera mi v LN v příloze Orientace vydali tuto krátkou úvahu:

Benedikt XVI.

Benedikt XVI.

Přijíždí papež pokory a pravdy

Církev je uprostřed námořní bitvy, lodě jsou hnány zuřivou bouří a z mraků se snáší temnota. Není rozumět slovu, nikdo nerozezná přítele od nepřítele a každý bojuje s každým. Tato slova napsal sv. Basil po slavném Nicejském koncilu ve 4. století. A nedávno je papež citoval, když odpovídal na otázku po situaci po druhém vatikánském koncilu.

Když se rozpadla idea Západu

V posledních 150 letech se svět změnil. Státy posílily, lidé se přestěhovali do měst, nastoupily telekomunikace a antikoncepční pilulka, Evropa ztratila vůdčí roli.

Dnes by válka evropských států nebyla nazvána světovou, ale lokální. Evropané dosáhli blahobytu, přestali chtít děti a víru vyměnili za chiliastické ideologie. Církve přišly o spojení se světskou mocí, a protože jim státy odebraly sociální péči a školství, pozbyly útěchu viditelné užitečnosti. Idea Západu se rozpadla a kultura chápaná jako hledání krásy prakticky zanikla.

Zatímco katolicko-protestantská komise pracovala na společné formulaci nauky o ospravedlnění, která od Lutherových dob dělí západní křesťanstvo, tradiční protestanté takřka vymizeli a evangelikály to nezajímá. Katolíci jsou zpět v situaci 3. století – tvoří opovrhovanou disidentskou menšinu a mohou se opřít jen o víru v Boha. Když papež Jan XXIII. svolával poslední koncil (druhý vatikánský), mnohé z toho tušil.

Byl nejvyšší čas, jak ukázalo následné dění, které se jen málo lišilo od rozvratu. Jeho nástupce Pavel VI. v závěru života trpce uvažoval, zda koncil nebyl chybou (z mnoha řádů například během tří let odešlo přes polovinu členů – ale ti jen čekali na záminku). Ve skutečnosti koncil připravil katolíky k životu v diaspoře, vyzval je k novému obrácení a k zodpovědnému osobnímu úsilí o svatost.

Oslabená, ale živá a zdravá

A pak přišel Jan Pavel II. – velký papež nového začátku. Pochopil, že jeho slova nebudou věřícím tlumočena věrně, pokud jim je neřekne osobně, a začal cestovat.

Posiloval papežství a nejspíše zabránil nejednomu lokálnímu schizmatu. Propagoval modlitbu a praktikovanou zbožnost, vléval nadšení a povzbuzoval všechny nové církevní rodiny a hnutí. Nauku koncilu rozpracoval v desítkách zásadních textů. Jeho chybou snad bylo podcenění kontroly a korekce odchylek. Přesto: převzal církev v agonii a svému nástupci ji předal oslabenou, ale živou, se zdravým jádrem modlících se křesťanů a leckde expandující.

Joseph Ratzinger byl jedním ze dvou tří nejbližších spolupracovníků Karola Wojtyly. Na rozdíl od něj měl šťastné dětství (Karol Wojtyla záhy ztratil oba rodiče). Ve 12 letech vstoupil do semináře a pak už jeho život letěl nesen Boží milostí jak na křídlech. Americký teolog Richard John Neuhaus o Josephu Ratzingerovi řekl, že kdyby nesloužil v církevní hierarchii, stal by se jedním z nejvýznamnějších teologů. Jako intelektuál par excellence Ratzinger vždy hodně publikoval; i dnes píše „soukromé“ teologické spisy, které se podle něj nemají považovat za závazné učení. Tato pokora je charakteristická: vždy sloužil církvi tak, jak to slušelo úřadu, který právě zastával. Nakonec v 78 letech s pokorou přijal ten nejvyšší.

Svatost, krása, harmonie

Benedikt XVI. je papežem očišťování, prohlubování a zrání v pravdě. Jeho vizí je svatost, krása a harmonie.

Od teologie přes ekumenickou vizi až k liturgii usiluje Svatý otec o zdokonalení a povznesení všech aspektů církevního života metodou malých krůčků, přičemž stejně jako předchůdce působí především příkladem. Do bohoslužby vrací latinu i nádherný gregoriánský chorál, jež věřící sjednocují napříč prostorem i časem, do teologie zakotvení v Božím slově, do sociálních vztahů realistické chápání lidské přirozenosti. Energicky napravuje nejhorší nepořádky. Jeho kroky nevedou zpět, ale vzhůru. Název poslední encykliky Láska v pravdě by mohl být mottem tohoto pontifikátu, který se snaží kultivovat církev, aby církev mohla nově kultivovat společnost.

Achillovou patou Benedikta je prezentace jeho myšlenek veřejnosti. Papežovy krásné a jasné texty bývají chybně vykládány a jeho spolupracovníci v římské kurii se občas nezdají být pevnou oporou. Došlo tak k hlubokým nedorozuměním, zejména v ekumenické oblasti.

Přesto i zde nakonec vidíme zlepšení – ve vztazích s ruským pravoslavím nebo v pomalém vnitřním smiřování církve v Číně. Známá řezenská přednáška, jejíž jedna věta pobouřila část muslimů, přinesla zintenzivnění dialogu s islámem. A dezinterpretované snětí exkomunikace čtyř tradicionalistických biskupů vedlo papeže k napsání dojemného osobního listu biskupům, který připomíná epištoly z biblických dob.

V dáli svítá

Katolická církev již nezápasí o přežití a vstupuje do klidnější etapy růstu, zejména vnitřního. Kláštery sv. Benedikta kdysi pomohly Evropě překonat stěhování národů a uchovat to nejlepší z římské kultury.

Podobně Benedikt XVI. provádí církev a svět epochou rozpadu hodnot. A v dáli svítá a moře se uklidňuje.

David Petrla

Oprava:
V Orientaci text vyšel s podtitulem
Benedikt XVI. a jeho vize z pohledu manažera. Je mi to trochu trapné, protože jsem projektový manažer, předtím jsem byl produktový manažer, což ale nejsou skutečné manažerské pozice. V novinách si z toho ovšem vždy vezmou jen to slovo manažer. 🙂

Read Full Post »