Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Radio Vatikán’

V pondělí 17. 10. 2011 proběhlo v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně po studentské mši autorské čtení P. Josefa Koláčka SJ, nestora české redakce Radia Vatikán. Přečetl svůj fiktivní rozhovor se sv. Anežkou Českou.

Velmi pěkná rozmluva bude 13. 11. vysílána italskou redakcí vatikánského rádia, ve zdramatizované podobě v italštině.

Udělal jsem tam pár snímků – pouze mobilem, tedy v omezené kvalitě. Zde jsou.

Read Full Post »

Asi jste si všimli, že můj blog v posledním půl roce, ne-li roce, téměř spí. Mám opravdu velmi málo času, ale také mnoho na srdci a je třeba najít nějaký časově nenáročný způsob, jak to sdělit. Naštěstí máme Svatého Otce Benedikta XVI., který často vyslovuje velmi podobné myšlenky, jaké bych chtěl sdělit sám, a formuluje je daleko lépe, než by se to kdy mohlo podařit Oslíkovi.

Budu zde publikovat malou sérii papežových promluv ze Světového dne mladých v Madridu 2011. První je pozoruhodná promluva Benedikta XVI. ke španělským profesorům v El Escorial v pátek 19. srpna:

Samolibost uzavírá přístup k pravdě

Benedikt XVI. na setkání s univerzitními učiteli, Madrid – Escorial

Pane kardinále, arcibiskupe Madridu,
Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
Drazí otcové augustiniáni,
Slovutní profesoři a profesorky,
Vážení představitelé,
Drazí přátelé,

Velice toužebně jsem očekával setkání s vámi, mladí vyučující španělských univerzit, kteří za ne vždycky snadných okolností skvěle spolupracujete při šíření pravdy. Srdečně vás zdravím a děkuji za laskavá slova na uvítanou, jakož i za obdivuhodné provedení hudební skladby, jež zazněla v tomto klášteře nemalé umělecké hodnoty, výmluvně dosvědčující staletý život modlitby a studia. Na tomto tak příznačném místě se ve strohém kameni harmonicky snoubí rozum a víra a vytváří tak jeden z nejslavnějších monumentů Španělska.

Zvlášť srdečně zdravím rovněž ty, kteří se v těchto dnech účastnili v Avile Světového kongresu katolických univerzit na téma: „Identita a poslání katolické univerzity“.

Když jsem zde spolu s vámi, vybavují se mi v mysli moje první kroky jakožto profesora na univerzitě v Bonnu. Třebaže byly tehdy ještě zřetelné válečné rány a nezřídka panovala materiální nouze, všechno bylo překonáváno nadšením a zaujetím, setkáváním s kolegy různých disciplín a touhou dát odpověď na základní a nejzazší neklid studentů. Tato univerzita, kterou jsem prožíval spolu s profesory a studenty, kteří společně hledají pravdu ve všech vědních oborech, anebo – jak by řekl Alfons X. zvaný Moudrý – toto „shromáždění mistrů a žáků se stejnou vůlí a cílem osvojovat si vědění“ (Siete partidas, partida II, tit. XXXI) objasňuje význam a také definici univerzity.

V mottu těchto Světových dnů mládeže „Zakořeněni v Kristu, na něm stavějte a buďte pevni ve víře“ (srov. Kol 2, 7) můžete nalézt inspiraci k lepšímu porozumění své existence a svého poslání. V tomto smyslu, jak jsem již napsal v rámci příprav na tyto dny v Poselství k mládeži, opisují výrazy „zakořenit, stavět a upevnit“ solidní základy pro život.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno, a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha.

Nicméně, kde najdou mladí lidé tyto opěrné body v rozdrobené a nestabilní společnosti? Někdy se má za to, že poslání univerzitního pedagoga spočívá dnes výlučně ve formování kompetentních a schopných profesionálů, kteří budou přesně a stále uspokojovat poptávku trhu. Tvrdí se také, že za nynějších okolností je třeba preferovat jedině technické schopnosti. Tato užitková vize vzdělávání – i univerzitního – dnes skutečně prosakuje zejména z různých oblastí mimo univerzitu. Nicméně vy, kteří jste jako já prožili univerzitu a nyní působíte jako univerzitní učitelé, cítíte bezpochyby touhu po něčem vznešenějším, co odpovídá všem dimenzím, které tvoří člověka. Povyšuje-li se na hlavní kritérium jenom užitečnost a bezprostřední pragmatismus, mohou být ztráty dramatické: od bezmezného zneužívání vědy podstatně překračující sebe samu až k politickému totalitarismu, který lze snadno zahlédnout tam, kde je eliminováno jakékoli kritérium, které by přesahovalo pouhý mocenský kalkul. Pravá idea univerzity je naopak přesně tím, co nás chrání před takovouto reduktivní a znetvořenou vizí lidství.

Univerzita ve skutečnosti byla a je dosud povolána být místem, kde se hledá pravda, která je lidské osobě vlastní. Z tohoto důvodu, nikoli náhodou, právě církev prosadila ustanovení univerzitní instituce, protože křesťanská víra mluví o Kristu jakožto Logu, skrze něhož bylo všechno stvořeno (srov. Jan 1,3), a o lidské bytosti stvořené k obrazu a podobě Boha. Tato dobrá zpráva ukazuje racionalitu celého stvoření a hledí na člověka jako na tvora, který se na této racionalitě podílí a může ji rozpoznat. Univerzita proto ztělesňuje ideál, který nesmí být znetvořen ani kvůli ideologii uzavřené racionálnímu dialogu, ani kvůli pochlebování utilitárním logikám čirého trhu, který v člověku spatřuje jenom spotřebitele.

V tom je vaše důležité a životní poslání. Vy jste těmi, kteří máte tu čest a odpovědnost předávat ideál univerzity. Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“ (Parmenides, 135d). Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“ (Caritas in veritate, 30). Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme. V tomto úkolu ať vám pomáhá Pán, který vás žádá, abyste byli prostí a účinní jako sůl, jako světlo, které bez rozruchu svítí (srov. Mt 5,13-15).

To všechno nás vybízí, abychom neustále hleděli ke Kristu, v jehož tváři se zračí Pravda, která nás osvěcuje, ale která je také cestou, jež nás vede k nepomíjivé plnosti. On je Pocestným, jenž stojí po našem boku a svou láskou nás nese. Zapustíte-li v něm kořeny, povedete dobře naši mládež. V této naději vás svěřuji ochraně Panny Marie, Trůnu moudrosti, aby z vás učinila spolupracovníky svého Syna a přivedla vás k životu, jenž bude smysluplný pro vás samotné a vaše studenty obdaří poznáním a vírou.

Přeložil Milan Glaser, Radio Vatikán

Read Full Post »

Z Radia Vatikán:

Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:

Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států

 

Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!

Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.

K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.

Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.

V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.

 

Ve Vatikánu, 11. září 2011

BENEDICTUS PP. XVI.

Read Full Post »

Otec Josef Koláček SJ, redaktor a dříve dlouholetý vedoucí české redakce Radia Vatikán, je rodákem z Brna-Bystrce. Každý rok krátce navštěvuje starou vlast a obvykle přitom nevynechá Brno.

P. Josef Koláček v Radiu Proglas v červenci 2010

P. Josef Koláček v Radiu Proglas v červenci 2010

Letos bude mít veřejnost příležitost se s ním setkat a to vícekrát.

Ve čtvrtek 12. 5. v 18:30 ve farním kostele sv. Janů v Brně-Bystrci (mapa) povede P. Josef Koláček májovou pobožnost a bude sloužit mši svatou. Po mši bude následovat beseda.

V pondělí 16. 5. ve 20:00 v kostele Nanebevzetí Panny Marie (u jezuitů – mapa) bude setkání s P. Josefem Koláčkem pořádané Vysokoškolským katolickým hnutím.

Na programu je:

  • Imaginární interwiev s naším bílým mučedníkem P. Antonínem Zgarbíkem S.J., obětí komunistických žalářů
  • špidlíkovské elogium Tomáše kardinála Špidlíka – gobelin utkaný z jeho vybraných vrtipů a
  • Devět zázraků při atentátu na Jana Pavla II. – 13. 5. 1981

Oslík doporučuje! 🙂

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje 🙂 ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše „reportážního“ charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z „antipetice,“ která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo „normalizační“ pamflet?

P. Josef Ptáček: „Otevřený dopis“ aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze „žehlit“ (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: „Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí „jako doma“ a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?“ Řekněte, pane Palíšku – jaké „nevývratné“ logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou „vyšší mocí.“ Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Read Full Post »