Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘papežství’

V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?

Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.

Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.

Žádný zakuklený papeženec

Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“

Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.

V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.

„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.

Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.

Stezka do katolické církve

To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.

Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.

Read Full Post »

Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.

John Henry Newman

John Henry Newman

Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.

Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?

Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.

Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.

Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.

Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.

Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.

Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).

Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser

Read Full Post »

Událost tisíciletí: Dan Brown uvádí novou knihu! Jmenuje se Ztracený symbol, je o zednářích a píše prý o nich hezky, již vyjádřili uspokojení. Oslík zednářům srdečně blahopřeje, takového minnesengra si vskutku plně zaslouží! (Oslíku fuj, to bylo příliš kruté. :-))

V roce 2006 jsem na www.katolik.cz odpovídal na otázku čtenářky, týkající se nejznámější Brownovy knihy, Šifra Mistra Leonarda. Nejlepší reakcí na obnovenou brownovskou módu bude ji sem zkopírovat. I když Browna prostě ignorovat by bylo možná ještě lepší.

Nejprve několik poznámek:

  • Je to odpověď na otázku čtenáře, nikoliv recenze knihy. Hned na začátku odpovědi přiznávám, že jsem knihu nečetl a film neviděl. Bylo by velmi snadné to nepřiznat, stěží by na to někdo přišel. Recenzi bych samozřejmě bez přečtení knihy napsat nemohl.
  • Na jednom místě tam nepřesně zmiňuji, že v Bibli je odsouzena gnóze jako taková. To, čemu dnes říkáme gnóze, samozřejmě v době psaní Nového zákona ještě neexistovalo. Myslel jsem tím gnostické tendence, „spásu skrze poznání.“ To se v NZ skutečně odsuzuje, říká se tam tomu třeba „lidská moudrost“ jako v 1. listě sv. Pavla Korintským.
  • Zmiňuji tam řád Legionáři Kristovi. Ten je nyní zmítán závažným skandálem, kteří řeší Svatý stolec. Věnoval jsem zde na blogu tomu tématu čtyři články.

———-

Katolík, 12. 4 .2006

Otázka:

Momentálně čtu knihu Dana Browna, Šifra mistra Leonarda, jsem si jistá, že vám je velmi dobře známa. Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se autor staví k organizaci zvané Opus Dei, a celkově k tomu, jak se staví ke katolické církvi. Velmi by mě zajímal přístup katolíků k tomuto momentálně nejprojednávanějšímu knižnímu dílu. Předem velmi děkuji za vaší odpověď, Tereza K.

Odpověď:

Vážená tazatelko, spolupracovníci serveru Katolík opravdu mají o knize Šifra mistra Leonarda alespoň rámcovou představu. Není divu, vždyť se jedná o velkou karikaturu Ježíše Krista a jím založené církve. Její autor vsadil na osvědčenou metodu, jak snadno získat popularitu – obvinit nějakou mírumilovnou a nepříliš oblíbenou skupinu lidí, v tomto případě katolíky, ze spiknutí. Ví, že lidé čtou o spiknutích rádi a od katolíků mu navíc nic nehrozí, snad kromě odpuštění a modliteb. A to už se vyplatí!

Nejprve se přiznám, že jsem Brownovu knihu, která se v originále jmenuje The Da Vinci Code, nečetl a ani to nemám v plánu. Nechci totiž vydavatele a autora žádným způsobem podpořit. Přesto si troufnu o ní psát. Snad bude stačit, že jsem o ní přečetl řadu recenzí, zejména zahraničních. Dokonce jsem shodou okolností několik z nich přeložil, i když většinou nebyly vydány. Ale ještě důležitější je jiná věc: Ta kniha mi připadá téměř důvěrně známá. Myšlenky, které jsou v souvislosti s touto knihou zmiňovány, jsem už četl v jiných knihách a článcích v desítkách variací. Dan Brown je původní jen v tom, že starou známou esoterickou antikatolickou polévku míchá nepatrně jiným způsobem, než mnozí před ním. Ptáte se na Opus Dei a katolickou církev. Dovolím si pořadí odpovědí obrátit – nejprve se podíváme na Brownova tvrzení o katolické církvi a potom o Opus Dei.

Příběh začíná vraždou kurátora v Louvre. Do pátrání se zapojí hlavní hrdina Robert Langdon (v připravovaném filmu jej hraje Tom Hanks), Sophie Nevue (Audrey Tautou) a milionář sir Leigh Teabing (Ian McKellen). Trio hrdinů, kterým je stále v patách jako vražedný stín mnich Silas (Paul Bettany) z katolické organizace Opus Dei, během pátrání odhaluje temné spiknutí z dějin katolické církve – dobře ukrývaný podvod o tom, v čem vlastně spočívalo pravé učení Ježíše Krista. Zajímavé je, že se nakonec ukáže, že hlavním zloduchem v tomto případě byl někdo jiný – zakončení románu je díky tomu poněkud křečovité a prozrazuje snahu autora vyhnout se případným soudním sporům kvůli pomluvě. Pátrání připomíná skautskou honbu za pokladem – hrdinové postupují od hádanky k hádance, které jsou všechny velmi primitivní. V jednom případě třeba zkoumají „starobylý semitský text,“ který je ve skutečnosti psaný anglicky pozpátku pomocí zrcadla. Dobrý úkol pro mladší skauty nebo spíš starší vlčata. Jindy mají za úkol sestavit z anglického slova „planety“ (planets) „ohromujících 62“ jiných slov. Sophii, která pracuje jako policejní expertka na kryptografii, se to za pomocí slovníku za tři dny podaří. Peter Millar, recenzent londýnských Times, jich za 30 minut bez slovníku našel 86. Tento úkol by možná skautskou družinu na hodinu zabavil. Během honičky se pochopitelně rozvíjí romantický vztah mezi Robertem a Sophií, kniha je však v tomto ohledu krotká a připomíná červenou knihovnu. Není divu, jde o román pro ženy.

Hypotéza Dana Browna

Pro nás je důležité, jaké hrozné tajemství to katolíci už dvacet století skrývají. No jasně: Je to stará známá povídačka o manželství Ježíše Krista s Marií Magdalénou. Podle Browna byla Marie Magdaléna hlavní z apoštolů, byla ženou Ježíše Krista a měla s ním dítě. Tělo Marie Magdalény bylo „svatým grálem,“ protože v sobě neslo „Kristovu krev.“ Najít „svatý grál“ znamená objevit hrob Marie Magdalény a pokleknout před jejími kostmi. Potomstvo Ježíše existuje do dnešních dob. Katolická církev tento fakt tají a dokonce se Kristovy potomky snaží fyzicky zlikvidovat. Naštěstí je chrání mocná tajná organizace, která katolické církvi odporuje – tzv. „Převorství sionské.“ K tomuto spolku patřily četné historické osobnosti – třeba Newton, Victor Hugo nebo, jak naznačuje název knihy… Leonardo da Vinci. A právě Leonardo do moha svých děl zakomponoval narážky na skutečnou pravdu. Například na obraze Poslední večeře prý není vedle Krista zobrazen mladý apoštol Jan, ale právě Marie z Magdaly, Mona Lisa symbolizuje harmonii ženského a mužského principu a podobně. Pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství. Tuto nauku prý vymyslel císař Konstantin, aby mohl pomocí křesťanství lépe vládnout. A tak dále… Některá v knize „odhalená tajemství“ jsou až neuvěřitelně pubertální. Vchod do gotické katedrály má prý symbolizovat… ženský pohlavní orgán.

Nemá nejmenší smysl v tom všem hledat skutečný dějepis. Recenzentka Sandra Miesel píše, že byla při čtení románu několikrát mile překvapena, že narazila na nějaký historický údaj, který odpovídal skutečnosti. Vždy však byl utopen v množství zcela absurdních hloupostí. Problém je v tom, že Dan Brown tvrdí v předmluvě knihy, na svých webových stránkách a v mnoha rozhovorech, že je jeho kniha historicky přesná. Nechce se mi příliš věřit, že by to doopravdy mohlo někoho poplést. Tak například „Převorství sionské“ skutečně existuje. Jde však o esoterický a recesistický spolek, založený v roce 1956 ve Švýcarsku, který má asi tucet členů. V mnoha případech musí snad i Dan Brown vědět, že nepíše pravdu. Uvádí třeba, že v roce 1975 byly v Paříži objeveny pergameny dokazující, že legitimními dědici francouzského královského trůnu jsou dodnes Merovejci, kteří byli svrženi v roce 751. Jde o velmi známý případ odhalených padělků. Pergameny v roce 1967 zfalšovali tři francouzští esoterici a uložili je v Národní knihovně. Je to podobné, jako kdyby někdo strčil do Národního muzea v Praze padělek pluhu Přemysla Oráče.

Dan Brown a katolická církev

Teorie, že Ježíš Kristus byl někdo jiný a učil něco jiného, než říkají křesťané, provázejí křesťanství od počátku. Vždycky tak či onak reflektují momentální intelektuální módu a dost přesně odrážejí názory toho či onoho interpreta. Dnes už se ani moc nepokoušejí vyvracet učení církve, které se celých dva tisíce let nezměnilo – vyvracejí se jen mezi sebou. Tento postoj dobře vyjádřil italský diktátor Benito Mussolini, který zamlada napsal: „Ježíš pravděpodobně nikdy neexistoval. Anebo jestli existoval, byl malým a ubohým člověkem.“ Každý autor se snaží využít Krista ke hlásání svých idejí: Tak Bedřich Engels v něm viděl revolucionáře, Adolf Hitler bojovníka proti Židům. Na pomyslném trůnu tuposti pravděpodobně sedí anglický profesor John Allegro, který „objevil“, že „ježíš“ bylo ve staré Palestině jméno halucinogenní houby. Podobně teorie „posvátného ženství“ je „náboženství“, které jakoby vymyslel sexuolog Radim Uzel: Z gnostiků si bere tajemno, ne však duchovní rozměr. Ze starých kultů plodnosti a sexu, jejichž obřady připomínaly spíš dnešní diskotéky než bohoslužby, přebírá sex, ne však plodnost. I Danu Brownovi lze nicméně přiznat alespoň jeden bod k dobru: Jeho pojetí Ježíše se staví proti jiné dnes propagované a ještě mnohem trapnější koncepci: že byl homosexuál.

Dan Brown zmiňuje především dva populární mimobiblické prameny, které údajně vyvracejí verzi kanonických (oficiálních) biblických knih: Svitky z Kumránu u Mrtvého moře a apokryfní evangelia. Ty první popisují mimo jiné učení essénů, kteří prý byli pravými předchůdci Krista. Ty druhé prý popisují učení gnostiků, kteří prý byli pravými Kristovými nástupci. Ve skutečnosti jsou jak Svitky tak Apokryfy seriózním biblickým badatelům většiny křesťanských vyznání dobře známy. Nejenom, že se je katolická církev nikdy nepokoušela utajit, ale naopak významně přispěla k jejich studiu. Oba tyto prameny pravost křesťanského pojetí ostatně spíše potvrzují, i když rozdílným způsobem. Kristus nebyl ani essén, ani gnostik. Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna, a káže tak, že vedle toho snad i blábolení pana Bendy o vesmírných lidech vypadá docela rozumně. Některé konkrétní nauky gnostiků i gnóze jako taková jsou odsouzeny v Bibli v apoštolských listech.

Zastavme se blíže u tzv. „apokryfních evangelií“, která křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Většinou se jedná o zbožné romány, které popisují život Ježíše, jeho matky a pěstouna, případně prvotní církve, podobně jako třeba Den, kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa nebo Jeho království od Mika Waltariho. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. To jsou ale výjimky – většinou jde o texty pochybné kvality a většinou je slušně prokázán jejich poměrně pozdní původ. Mnohé z nich vyšly knižně i v českém překladu, některé vícekrát. Pro Brownovo esoterické povídání jsou nejdůležitější „evangelia“ gnostická, což byly věroučné texty gnostických sekt, Brown cituje z tzv. Filipova evangelia a Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Asi nikdy neviděli moderní kostel. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš…“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

Uveďme si příklady výroků druhé a třetí kategorie z Tomášova evangelia. Nejprve se sluší uvést text z Písma. Je to podobenství o ztracené ovci, jak je zachyceno v Bibli:

Biblické Lukášovo evangelium, kapitola 15, verš 4:

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se, neboť jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Tato slova jsou nádherným vyprávěním o obětavém pastýři, který se nasazuje pro „nezdárnou“ ovci a raduje se nad jejím návratem. Jsou to útěšná slova, povzbuzení a výzva pro každého, kdo se cítí být nedobrým a touží po Boží blízkosti a odpuštění. A jak byl „vylepšen“?

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 107:

Ježíš řekl: „Království je podobné pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. A jak byl unaven řekl té ovci: ‚Mám tě rád víc, než těch devadesát devět.‘“

Hlavním rozdílem je vložení slova „ta největší“. Tím se smysl výroku podstatně mění a to k horšímu. Jsou to slova o pastýři, kterému se zaběhne ne už prostě „jedna ovce ze stáda,“ ale klenot jeho stáda – bílá ovce mezi černými, ovce předem zvláště milovaná. Gnostický editor tohoto výroku chtěl pravděpodobně upozornit na to, že gnostická sekta, nemilovaná křesťanskou církví, je ve skutečnosti v Božích očích nejcennější. Hodnota tohoto textu pro běžného pokorného člověka se tím ale zcela ztrácí.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že gnostická varianta je původní a biblická varianta vznikla církevní úpravou, musel by vysvětlovat, jak je možné, že nějaký raněcírkevní teolog dokázal viditelně zdokonalovat Ježíšovo učení. Pak by sice Ježíš byl gnostikem, ale byl by oním blábolícím potulným kazatelem, nikoliv fascinující osobností.

Dále uvedeme příklad textu, který v Bibli vůbec není.

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 114:

Šimon Petr řekl: „Kéž by Mariham od nás odešla, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš řekl: „Hle, já ji povedu, abych z ní udělal muže, aby se i ona stala živým duchem, rovným vám mužům. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebes.“

Mariham je zde Marie z Magdaly. Tento text zmiňuje i Dan Brown. Překvapivá věc, viďte? Ano, gnostici skutečně opovrhovali ženami, mimochodem stejně jako esséni! Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený. Vůbec nejvyšší hodnocení ženy, jaké si lze představit, je pak obsaženo v úctě, kterou katoličtí a pravoslavní křesťané vzdávají Ježíšově matce, Panně Marii. Považují ji za nejdokonalejší Boží stvoření, vyšší, než andělé. Brownovi připadá, že je Bible málo materialistická a příliš proti sexu, ale aby si přitom bral na pomoc gnostiky, je absurdní. Bible je ve srovnání s nimi v dobrém slova smyslu zcela přízemní. Je-li Bible od nauky o „posvátném ženství“ vzdálena tisíc kilometrů, jsou od ní gnostici vzdáleni světelný rok.

Teď je asi vhodný okamžik uvést, že ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu. Tedy to, co podle Browna obsahují, v nich vůbec není. A když už jsme u toho uvádění na pravou míru, napravme také asi největší Brownův omyl: Tvrdí, že nauku o Kristově božství přikázal křesťanům císař Konstantin. Bylo by ztrátou času vyjmenovávat dlouhou řadu argumentů proti tomu – je to naprostý nesmysl. Uveďme jediný důkaz: O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. Ani s tím by však Dan Brown nesouhlasil.

Dan Brown a Opus Dei

Téměř každý člověk zná nějakého katolíka a ví, že to není žádný predátor. Teorie spiknutí opírající se o temné kejkle babiček ve vesnickém kostele a jejich starého dobrosrdečného faráře by nebyla přesvědčivá. Nezbývá, než uprostřed nepoctivé katolické církve odhalit pochmurné jádro, nějaké obskurní bratrstvo spříseženců.

V minulosti hráli roli obětních beránků nejčastěji jezuité (www.jesuit.cz). Dnes se s nimi o tuto čest stále více dělí některé nedávno vzniklé organizace, například kněžský řád Legionáři Krista (www.legionariesofchrist.org) nebo právě Opus Dei (www.opusdei.cz).

Nezdá se, že by Dan Brown skutečně o Opus Dei něco věděl. Má zřejmě nějakou romantickou představu, jak by měla vypadat typická pochybná katolická organizace a někde v esoterických kruzích zaslechl, že by Opus Dei mohlo takovou organizací být. Noční můra našla své jméno a stala se kulisou dramatického příběhu o chudákovi Leonardovi. Mnich Silas je veskrze démonická postava – albín, který dostal od šéfa řádu příkaz vraždit lidi. Poslouchá na slovo, protože však pociťuje výčitky svědomí, řeší ten rozpor drastickým pokáním – omotává si kolem stehna ostnatý drát a podobně. Noviny New York Times mimochodem napsaly o skutečném Silasi z Opus Dei: Jmenuje se Silas Agbim a je černoch středního věku původem z Nigérie, otec tří dětí. Šedivé má jenom vlasy. Tento srdečný člověk bydlí v Brooklynu, pracuje jako broker na burze a jeho žena Ngozi je emeritní profesorkou knihovnictví.

Opus Dei není řádem, jeho členové nejsou mniši a nenosí hábity, jak Brown také uvádí. Naopak, když Opus Dei ve třicátých letech dvacátého století začínalo, byla mu právě skutečnost, že jeho členové nenosí hábity, často vytýkána. Opus Dei připomíná spíše některé protestantské misijní organizace s globální působností. Je laické, i když je v něm také malé procento kněží a v čele stojí biskup. Je to moderní apoštolská skupina, která vznikla před Druhým vatikánským koncilem, ale předjímala už některé změny, které tento koncil přinesl – zejména obnovený důraz na to, že i katoličtí laici musí usilovat o svatost. Své poslání vidí v šíření evangelia a v poskytování vzdělání ve víře a duchovního vedení lidem, kteří chtějí žít své křesťanství s větší hloubkou a důsledností. Lze u něj hovořit o jisté radikalitě, ne však ve smyslu fundamentalismu nebo slepé poslušnosti, ale ve smyslu náročnosti na sebe sama a soustředěnosti. Lidé v Opus Dei se snaží hodně studovat, profesionálně vyniknout a zdokonalit se. Přitom používají klasické křesťanské duchovní prostředky jako je modlitba, častá účast na mši, každodenní četba Bible, zpytování svědomí a podobně. Není na tom nic tajemného.

Zajímavé je, že Opus Dei vydalo o připravovaném filmu až překvapivě mírumilovné prohlášení, které najdete zde:

www.opusdei.cz/art.php?p=13335

Organizace v něm tvrdí, že nebude vyzývat k žádným demonstracím nebo bojkotu filmu, ale že prosí lidi, kteří chtějí vyjádřit nesouhlas se Šifrou, aby tak učinili hmatatelně a podpořili katolická apoštolská díla v Africe – jak ta, která provozuje Opus Dei, tak aktivity jiných katolických sdružení a řádů.

Mnoho fanatismu v tom nenajdeme, že ne? Inu tohle prostě není žádná teroristická organizace. Psal jsem na začátku odpovědi, že útočit na katolíky se vyplatí. Je to tak. Nedávno jsem četl rozhovor s biskupem Echevarrií, který Opus Dei vede, a řekl v něm, že se za Dana Browna denně modlí.

Když se za vás katolíci modlí, máte to dobré. Je však ještě něco lepšího – katolíkem se stát. Zkuste si Terezo přečíst nějakou dobrou knihu o Ježíši Kristu nebo o prvních křesťanech. Doporučuji vám třeba Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Je riskantní začínat si cokoliv s Bohem, protože se do něj můžete náhle bláznivě zamilovat, jak se to kdysi stalo i mně. Ale nic lepšího vás v životě potkat nemůže.

Na otázku odpověděl: David Petrla
———-
Ještě sem zkopíruji svůj příspěvek z diskuse pod článkem na Katolíku. Odpovídám v něm na několik námitek.
Několik poznámek k diskusi (David Petrla, 24. 4. 2006)

Rád bych se vyjádřil k několika diskutovaným tématům:

a) Mnozí kritizují, že píšu o Brownově knize, přestože jsem ji nečetl.

K tomu bych chtěl poznamenat, že se nejedná o recenzi knihy. Recenze románu by měla nějak reflektovat i pocity čtenáře apod., recenzent by tedy měl projít týmž procesem, kterým projde čtenář … a knihu si přečíst. Zde jde však o odpověď na dotaz „Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se Dan Brown staví…“ atd. Na to odpovídám.

Je pravda, že odpověď je poměrně detailní a má rysy recenze. Kdyby na začátku nebyla uvedena ta otázka, mohla by být za recenzi snadno považována. To však snad příliš nevadí.

Nejsem zcela uzavřený tomu, že bych to někdy v budoucnu přečetl, nebo se podíval na ten film. Například v případě, že by si u mne některé noviny objednaly recenzi filmu. Ale v této chvíli nic takového v plánu nemám.

Nemusel jsem to psát. Z poznámky meluziny, která má dojem, že jsem knihu četl, vyplývá, že kdybych své „přiznání“ vynechal, jistě by jen málokoho napadlo, že jsem to nečetl. Kromě toho, že jsem chtěl být upřímný, to mělo být také určité gesto… chtěl jsem ukázat, že nemusíme něco číst, abychom o tom mohli mluvit.

Nedomnívám se, že je například nutné číst Mein Kampf od Hitlera, abychom byli schopni si o něm utvořit názor. (Například v mé odpovědi zmíněný Hitlerův názor, že se Ježíš Kristus postavil proti židovskému spiknutí na ovládnutí světa a proto musel zemřít, pochází právě z knihy Mein Kampf. Tu jsem ale nečetl.) Tím nechci říci, že by ta kniha měla být zakázána zákonem – myslím si, že ne – ale že si prostě můžeme v klidu přiznat, že spoustu i kriticky důležitých poznatků známe zprostředkovaně a neznamená to, že jsou méně spolehlivé.

Extrémní příklad snahy „všechno přečíst“ jsem nedávno zachytil v jedné internetové diskusi, kde jeden člověk napsal, že sice uznává, že „Protokoly siónských mudrců“ jsou podvrh, že je však přesto dobré je číst, protože ukazují, jak Židé někdy uvažují. (Pokud nevíte, o co jde: „Protokoly“ se vydávají za dílo napsané židovskými učenci, jedná se však o podvrh státní policie z doby carského Ruska. To je dnes už považováno za zcela nepochybné.) Takové uvažování zcela odmítám. Mnoho katolíků si třeba „Šifru“ přečte ze zvědavosti a obhajuje to tím, že je to nutné, aby s tím mohli polemizovat. Není. Stačí znát myšlenky v Šifře obsažené a ušetřený čas věnovat četbě něčeho kvalitního. Něco zajímavého občas v Šifře jistě je. Stejně jako v Blesku nebo v Marxově manifestu. Ale zaneřádit si paměť informacemi, o kterých člověk už předem ví, že naprostá většina z nich je smyšlených, je neprozíravé.

b) To, že gnostici opovrhovali ženami, nevyvozuji pouze z výroku 114 Tomášova evangelia. Tím to pouze ilustruji.

c) Ad „Papouškovat něčí recenze je jednodušší, než se aktivně zúčastnit svým rozumem.“ (meluzina). Nemyslím, že jsem se neúčastnil svým rozumem. Ta odpověď je moje a je převážně původní. Z recenzí jsem převzal pouze údaje o obsahu knihy.

Dodám, že jsem samozřejmě tu odpověď před publikací nechal přečíst kamarádovi, který knihu četl. A jeho připomínky, týkající se obsahu díla, jsem zapracoval. Mimochodem, je to ateista a ze Šifry byl nadšený, přesto se mu líbila i má odpověď.

d) maxistr: „neoblíbení možná jsme jako jednotlivci, ale ne kvůli tomu, že jsme katolíci. Nevymlouvejme se na něco co není.“

Na to mám prostě jiný názor: Myslím, že jsme neoblíbení jako skupina.

e) Janovi: Nemyslím si, že smysl podobenství o zaběhlé ovci je v restituci původního stavu. Jeho smysl je v tom, že jakkoliv zle se člověk zachová, může být zachráněn, pokud to pastýři – Bohu – dovolí a může z toho vzejít ještě velké dobro (velká radost v nebi). A také v tom, že se ty „nezaběhlé“ ovce nesmí na zaběhlou nikdy dívat jako na definitivně ztracenou.

Ad Janovo: „Že návrat je křížová cesta, temná noc, vás ale ani nenapadne.“ Ono to může být obojí – křížová cesta i velká radost, hostina. Často je to obojí.

Jan: „V tomto smyslu je vaše bloudění nežádoucí – není z něj návratu.“ Smysl podobenství o ovci spatřuji v tom, že návrat je možný vždycky.

f) Doporučuji vám k přečtení velkopáteční kázání P. Raniera Cantalamessy, kapucína, papežského kazatele. Výňatky z něj jsou v češtině zde:

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5699

Je to částečně k tématu.

Read Full Post »