Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘dialog’

Italský filosof a senátor Marcello Pera, který se označuje za nevěřícího, ale často uvažuje o přínosu náboženství pro evropskou kulturu a považuje jej za zásadní a pozitivní, představil knihu „Proč se máme považovat za křesťany. Liberalismus, Evropa, etika“.

Marcello Pera (zdroj www.marcellopera.it)

Marcello Pera (zdroj http://www.marcellopera.it)

Ke knize napsal předmluvu papež Benedikt XVI., který i v minulosti s Perou při různých příležitostech spolupracoval. Tato předmluva vzbudila nemalý rozruch díky následujícím slovům:

„Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblasti je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“

Citát papežovy předmluvy jsem převzal z komentáře Johany Bronkové na Radiu Vatikán. Ten vám doporučuji k přečtení.

Papež Benedikt XVI.

Papež Benedikt XVI.

Není zapotřebí, abych to komentoval vlastními slovy. Slova paní Bronkové jsou dostatečně výstižná:

Co tedy vlastně říká papež? Rozhodně nevyhlašuje novou křížovou výpravu. Ostatně svým postojem neustále potvrzuje, že základem vztahů mezi lidmi je vzájemná úcta – i k protivníkům. Když Benedikt XVI. navštívil istanbulskou mešitu, nešlo o kompromis nebo společenskou nutnost. Je to postoj hluboce náboženský. Vždyť jsme všichni děti jediného Nebeského otce, bez ohledu na to, jakou představu jsme si o něm vytvořili, nebo stojí-li mezi Ním a námi dokonce někdo, kdo jej „pomluvil“.

Na druhou stranu se ovšem papež jednoznačně ohrazuje proti náboženskému synkretismu. Snadnost, s jakou do něj lze upadnout, je totiž jednou z charakteristik našich časů. A je to nemoc především evropská. Jména má různá: neznalost, naivita, povrchnost, ale také rozbujelé ego instinktivně odmítající jakýkoliv náznak autority a s tím nutně související krize vlastní identity, protože navzdory stejně rozšířené jako laciné maximě „buď sám sebou“ je identita tím, co jsme si sami nedali. Benedikt XVI. vystupuje proti burze s náboženskými prožitky, proti náboženskému konzumismu, k němuž by mohl svádět obnovený zájem o transcendenci. Ale vystupuje také proti zdání, že je možné povznést se nad konkrétní náboženství, s jeho žitou praxí, a vystačit si s pouhou ideou náboženskosti. Jedině z hlediska akademické religionistiky je možné považovat náboženství za sobě rovná. Žádný člověk poctivě praktikující svou víru – jako víru, tedy to, v co skutečně věří – nemůže tvrdit, že je ve skutečnosti zaměnitelná s vírou úplně jinou.

Reklamy

Read Full Post »