Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘jednota křesťanů’

Po skončení postních duchovních cvičení, 10. 3. 2009, poslal papež Benedikt XVI. všem biskupům katolické církve osobní dopis, v němž objasňuje důvody a okolnosti zrušení exkomunikací čtyř biskupů nedovoleně vysvěcených Mons. Marcelem Lefébvrem.

Dopis dnes publikovalo Radio Vatikán. Překlad P. Milana Glasera SJ si můžete přečíst i na tomto blogu:

List Benedikta XVI. biskupům katolické církve

Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem

Drazí bratři v biskupské službě!

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů, vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem bez pověření Svatého stolce, vyvolalo z různých důvodů uvnitř církve i mimo ni diskusi tak vášnivou, že to již dlouho nemělo obdoby. Mnozí biskupové se cítili zaskočeni událostí, která se neočekávaně stala stěží pozitivně zařaditelnou do záležitostí a úkolů dnešní církve. Třebaže mnozí biskupové a věřící byli ze zásady ochotni hodnotit Papežovu ochotu ke smíření pozitivně, namítala se proti tomu otázka, zda je takové gesto vhodné ve srovnání s opravdu naléhavými potřebami života víry v naší době. Některé skupiny navíc otevřeně obviňovaly papeže, že se chce vrátit zpět před Koncil a rozpoutala se tak vlna protestů, jejichž hořkost vyjevila rány, sahající hlouběji do minulosti. Cítím se proto nucen obrátit se k vám, drazí spolubratři, a podat slovo na vysvětlenou, které má pomoci pochopit úmysly, které při tomto kroku vedly mne i kompetentní úřady Svatého stolce. Doufám, že tímto způsobem přispěji k pokoji v církvi.

Nešťastnou a pro mne nepředvídatelnou skutečností bylo to, že případ Williamson zastínil zrušení exkomunikace. Diskrétní gesto milosrdenství vůči čtyřem biskupům, platně, ale nedovoleně vysvěceným, se rázem stalo něčím naprosto odlišným, totiž popřením smíření mezi křesťany a židy, a tudíž jakýmsi zrušením toho, co v této věci pro církev objasnil Koncil. Výzva ke smíření s církevním uskupením, zapleteným do procesu separace, se tak proměnila ve svůj opak, tedy ve zdánlivý krok zpět ve vztahu ke všem dřívějším krokům smíření mezi křesťany a židy, které byly od Koncilu učiněny, krokům, jejichž sdílení a prosazování bylo od začátku předmětem mojí osobní teologické práce. To, že došlo k tomuto překrytí dvou protichůdných procesů a na okamžik vneslo nepokoj mezi křesťany a židy jakož i do samotné církve, je věc, které mohu jenom hluboce želet. Bylo mi řečeno, že pozorným sledováním zpráv, dostupných na internetu, by bylo možné včas se seznámit s problémem. Vyvozuji z toho poučení, že napříště bude třeba, aby Svatý stolec přikládal větší pozornost tomuto zdroji informací. Byl jsem zarmoucen skutečností, že také katolíci, kteří by v zásadě mohli lépe vědět, jak se věci mají, domnívali se, že mne musí vystavit neskrývané nevraživosti. O to více proto děkuji židovským přátelům, kteří pomohli pohotově odstranit nedorozumění a nastolit opět ovzduší přátelství a důvěry, které – stejně jako za papeže Jana Pavla II. – existovalo během celého mého pontifikátu a díky Bohu existuje i nadále.

Další chyba, která mne upřímně mrzí, spočívá v tom, že význam a meze disciplinárního kroku z 21. ledna 2009 nebyly odpovídajícím způsobem vysvětleny ve chvíli jeho zveřejnění. Exkomunikace se dotýká osob, nikoli institucí. Biskupské svěcení bez papežského pověření znamená nebezpečí schizmatu, protože zpochybňuje jednotu biskupského sboru s Papežem. Církev proto musí reagovat nejtvrdším trestem, aby tímto způsobem vyzvala potrestané osoby k lítosti a návratu k jednotě. Dvacet let po oněch svěceních tohoto cíle, bohužel, ještě nebylo dosaženo. Zrušení exkomunikace směřuje ke stejnému cíli jako samotný trest: vyzývá znovu ony čtyři biskupy k návratu. Toto gesto bylo umožněno po té, co dotyční vyjádřili své uznání s principiální linií Papeže a jeho Pastýřské moci, i když s jistými výhradami k věroučné autoritě Papeže a Koncilu. Tím se vracím k rozlišení mezi osobou a institucí. Zrušení exkomunikace bylo krokem na poli církevní disciplíny. Osoby byly zbaveny zátěže svědomí, kterou uvaluje nejtěžší církevní trest. Je zapotřebí rozlišit tuto úroveň od oblasti věroučné. Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi žádné kanonické postavení, se v posledku nezakládá na disciplinárních, ale na věroučných důvodech. Dokud Bratrstvo neobdrží kanonickou pozici v církvi, tak ani jeho služebníci nebudou svou službu konat v církvi legitimně. Je třeba proto rozlišovat mezi disciplinární rovinou, která se týká osob jako takových, a rovinou věroučnou, která se týká služby a instituce. Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně.

Z hlediska této situace mám v úmyslu, aby Papežská komise „Ecclesia Dei“, ustanovená roku 1988 jako kompetentní pro záležitosti, týkající se komunit a osob, které pocházejí z Bratrstva sv. Pia X. nebo podobných uskupení a chtějí se vrátit k plnému společenství s Papežem, byla v budoucnu spojena s Kongregací pro nauku víry. Tím bude vyjasněno, že problémy, o nichž je třeba nyní jednat, mají povahu bytostně věroučnou a týkají se především přijetí 2. Vatikánského koncilu a pokoncilního učitelského úřadu Papežů. Kolegiální úřady, s nimiž Kongregace společně studuje otázky, které jsou na pořadu jednání (zejména při obvyklém středečním setkání kardinálů a na jejich každoročním nebo každé dva roky se opakujícím plenárním zasedání), zaručují společnou účast prefektů různých římských Kongregací a představitelů světového episkopátu na chystaných rozhodnutích. Není možné zablokovat autoritu učitelského úřadu církve rokem 1962, to musí být Bratrstvu zcela jasné. Avšak některým z těch, kdo se prohlašují za velké obránce Koncilu, musí být rovněž připomenuto, že 2. Vatikán s sebou nese celé věroučné dějiny církve. Kdo chce být poslušný Koncilu, musí přijmout víru, vyznávanou během staletí a nemůže ji odseknout od kořenů, z nichž žije její strom.

Doufám, drazí bratři, že tímto bude objasněn pozitivní smysl, jakož i meze kroku, jenž byl učiněn 21. ledna 2009. Nyní však zůstává otázka: Byl tento krok nezbytný? Představoval opravdu prioritu? Nejsou snad věci mnohem důležitější? Zajisté existují věci mnohem důležitější a naléhavější. Myslím, že jsem priority svého pontifikátu ozřejmil v promluvách, pronesených na jeho začátku. To co jsem tehdy řekl, zůstává v nezměněné podobě mou hlavní linií. První priorita Petrova nástupce byla jednoznačně dána Pánem ve večeřadle: „Ty.. utvrzuj své bratry“ (Lk 22,32). Petr sám formuloval tuto prioritu nově ve svém prvním listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). V naší době, kdy je víra na rozsáhlých územích vystavena nebezpečí zániku jako plamen, který už nemá čím se živit, je prioritou nadřazenou všemu, zpřítomňovat Boha v tomto světě a otevírat lidem přístup k Bohu. Nikoli k jakémukoli bohu, ale k onomu Bohu, který mluvil na Sinaji, onomu Bohu, jehož tvář rozpoznáváme v lásce, která se vydává až do krajnosti (srov. Jan 13,1), v Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Opravdovým problémem tohoto našeho dějinného období je, že se Bůh vytrácí z horizontů lidí a že zhasnutím světla, jež přichází od Boha, bude lidstvo postiženo dezorientací, jejíž ničivé účinky se projevují stále více.

Vést lidi k Bohu, k Bohu, který mluví v Bibli – to je nejvyšší a základní priorita církve a Petrova nástupce v této době. Odtud plyne jako logický důsledek, že musíme mít na srdci jednotu věřících. Jejich nesvornost, jejich vnitřní opozice zpochybňuje věrohodnost jejich mluvení o Bohu. Proto je snaha o společné svědectví víry křesťanů – o ekumenismus – obsažena v této nejvyšší prioritě. K tomu patří i nutnost, aby všichni, kdo věří v Boha, hledali společně pokoj, snažili se vzájemně sblížit a společně, byť v různosti svých pojetí Boha, kráčet ke zdroji Světla. A to je mezináboženský dialog. Kdo hlásá Boha jako Lásku „až do krajnosti“, musí vydávat svědectví lásce, s láskou se věnovat trpícím, odmítat nenávist a nepřátelství. A to je sociální dimenze křesťanské víry, o níž jsem mluvil v encyklice Deus caritas est.

Pokud tedy namáhavé úsilí o víru, naději a lásku ve světě představuje pro církev v tuto chvíli (a vždy v různých formách) pravou prioritu, potom jsou jeho součástí také smíření malá a prostřední. To že gesto podané ruky způsobilo tak velký povyk a proměnilo se tak vlastně na opak smíření, je fakt, který je třeba vzít na vědomí. Nyní se však táži: Bylo a je opravdu chybné jít také v tomto případě vstříc bratru, který „má něco proti tobě“ (srov. Mt 5,23), a usilovat o smír? Nemá se snad také občanská společnost snažit předcházet radikalizacím a jejich případné stoupence, pokud možno, opětovně zapojit do velkých sil, utvářejících život společnosti, aby nedošlo k segregaci s veškerými jejími důsledky? Copak může být naprosto pomýlené, snažit se mírnit strnulost a restrikce, aby byl dán prostor tomu, co je pozitivní a použitelné pro celek? Sám jsem v letech po roce 1988 viděl, jak se návratem komunit, které byly předtím odděleny od Říma, změnilo jejich vnitřní klima; jak se návratem do velké a široké společné církve dospělo k překonání jednostranných pozic, uvolnila se strnulost, takže z toho pak pro celek vyšly najevo pozitivní síly. Může nás nechat zcela lhostejnými komunita, která má 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 řeholníků, 164 řeholnic a tisíce věřících? Myslím kupříkladu na 491 kněží. Nemůžeme znát spleť jejich motivací. Nicméně si myslím, že by se nerozhodli pro kněžství, kdyby tam vedle různých chorobných a zdeformovaných prvků nebyla láska ke Kristu a vůle hlásat Ho spolu s živým Bohem. Copak je můžeme jako představitele radikálního okrajového uskupení prostě vyloučit ze snahy o smíření a jednotu? Co bude pak?

Zajisté jsme dlouhou dobu a znovu při této konkrétní příležitosti slyšeli od představitelů oné komunity mnohá rozladění: pýchu a přemoudřelost, lpění na jednostrannostech atd. Z lásky k pravdě však musím dodat, že jsem obdržel také celou řadu dojemných svědectví vděčnosti, v nichž byla patrná otevřenost srdcí. Neměla by si velká církev dopřát také velkodušné vědomí širokého rozletu, který je jí vlastní; vědomí příslibu, který jí byl dán? Nemáme snad jako dobří vychovatelé být schopni také přehlédnout různé nedobré věci a starat se o to, jak vyvádět ze sevřenosti? A nemáme snad připustit, že se i v církevním prostředí objevilo nějaké to rozladění? Někdy se zdá, že naše společnost jakoby měla zapotřebí alespoň nějakou skupinu, které není vyhrazena žádná tolerance a proti níž je možné klidně rozpoutat nenávist. A osmělí-li se někdo – v tomto případě Papež – přiblížit se k ní, ztratí i on právo na toleranci a lze jej vystavit zášti bez obav a okolků.

Drazí bratři a sestry, ve dnech, kdy mne napadlo napsat tento dopis, jsem měl shodou okolností v římském semináři vyložit a komentovat úryvek z listu sv. Pavla Galaťanům 5,13-15. S údivem jsem zaznamenal, jak bezprostředně se tyto věty týkají současné situace: „Svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!“ Byl jsem vždy nakloněn, považovat tuto větu za jednu z řečnických nadsázek, které se občas u svatého Pavla vyskytují. Z určitých hledisek tomu tak může být. Bohužel, však ono „koušete se a požíráte“ dnes v církvi také existuje jako výraz špatně vykládané svobody. Překvapuje snad, že ani my nejsme lepší než Galaťané? Nebo že jsme přinejmenším ohroženi stejnými pokušeními? Že se musíme stále znovu učit správnému užívání svobody? A že se stále znovu musíme učit té nejvyšší prioritě: lásce? V den, kdy jsem o tom hovořil v semináři, se v Římě slavil svátek Matky důvěry. Maria nás skutečně učí důvěře. Ona nás vede k Synovi, kterému můžeme všichni důvěřovat. On nás povede i v bouřlivých dobách. Chtěl bych tímto ze srdce poděkovat všem těm četným biskupům, kteří mi v této době dali dojemná znamení důvěry a soucítění, a především, že mne ubezpečili svou modlitbou. Toto poděkování platí také všem věřícím, kteří v této době vydali svědectví své nezměněné věrnosti Nástupci svatého Petra. Pán ať nás chrání a vede cestou pokoje. Toto přání mi vyvstává v srdci na začátku této postní doby, která je obzvláště vhodným liturgickým obdobím pro vnitřní očištění a která nás všechny vybízí hledět s obnovenou nadějí k zářivému cíli Velikonoc.

Se zvláštním apoštolským požehnáním zůstávám
Váš v Pánu

Benedictus PP. XVI.

Ve Vatikánu 10. března 2009.

 

*******************************

Přečtěte si též:

Sdělení státního sekretariátu Svatého stolce k sejmutí exkomunikací tradicionalistických biskupů

Vrchní rabín Cohen: Jasnější vyjádření jsme nemohli žádat

Papež Benedikt XVI. odsuzuje holocaust

Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů

Read Full Post »

Na webových stránkách provozovaných německou agenturou Kath.net najdete možnost vyjádřit podporu papeži Benediktovi XVI. v současné mediální přeháňce související se sejmutím exkomunikací čtyř tradicionalistických biskupů.

JA! zu Benedikt: http://www.ja-zu-benedikt.net/

Tady je mapka s místy, odkud už přišla Svatému otci podpora.

Text petice a pokyny k jejímu vyplnění jsou bohužel jen v němčině, tady je jejich český překlad podle Skleněného kostela:

Překlad textu petice:

My, podepsaní, se bráníme proti neúměrným útokům vůči Vám, našemu pastýři, ve sdělovacích prostředcích. Tyto útoky jsou nemístné, odporují pravdě a nejsou v souladu ani s obvyklými mezilidskými vztahy. Jsme angažovaní katoličtí laici, řeholníci a kněží. Svým podpisem výslovně vyjadřujeme solidaritu s Vaší Svatostí.

Buďte i Vy solidární s papežem Benediktem XVI.!  Podpisové archy mu budou předány o Velikonocích spolu s mapou, kde budou vyznačeny obce, ve kterých žijí jeho příznivci.

Po vyplnění rámečků se čtyřmi povinnými údaji (příjmení, jméno, e-mail, stav) klikněte na tlačítko „unterzeichnen“. Na udanou e-mailovou adresu Vám bude doručena žádost o potvrzení podpisu. Klikněte, prosím, na zvýrazněný odkaz a Váš podpis bude zaregistrován jako platný.

 
 
Pomůcka pro vyplnění, určená mladým lidemi, kteří už si nejsou v němčině jistí:
Familienname = příjmení 
Vorname = křestní jméno 
Titel = titul 
Adresse = adresa 
Land = země
Česká republila je pod T – Tschechische Republik
PLZ-Ort = poštovní směrovací číslo (bez opětovného udání země), město  
Stand = stav
Diakon = jáhen; Laie = laik; Ordensmann/frau = řeholník, řeholnice; Priester = kněz; Virgo Consecrata = zasvěcená panna
Geburtsjahr = rok narození

Read Full Post »

Radio Vaticana: Sdělení státního sekretariátu Svatého stolce

Vzhledem k reakcím, které vyvolal nedávný dekret Kongregace pro biskupy, jímž byla sňata exkomunikace ze čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X. a v souvislosti s negacionistickým či redukcionistickým prohlášením o Shoa ze strany biskupa Williamsona, patřícího k tomuto Bratrstvu, je potřebné vyjasnit některé aspekty celé záležitosti.

1. Zrušení exkomunikace

Dekret Kongregace pro biskupy datovaný 21. ledna 2009 byl aktem, kterým Svatý otec vyšel dobrotivě vstříc opakovaným žádostem generálního představeného Bratrstva sv. Pia X. Papež chtěl odstranit překážku, která bránila zahájení dialogu. Nyní se očekává, že stejnou ochotu vyjádří také oni čtyři biskupové úplným přijetím nauky a discipliny církve.

Závažný trest exkomunikace latae sententiae, do níž čtyři biskupové upadli 30. června 1988 a formálně byla prohlášena 1. července téhož roku, byl důsledkem jejich nedovoleného svěcení Mons. Marcelem Lefebvrem.

Zrušení exkomunikace sňalo ze čtyř biskupů závažný kanonický trest, ale nezměnilo právní situaci Bratrstva sv. Pia X., které dosud nepožívá žádného kanonického uznání ze strany katolické církve. Také čtyři biskupové, třebaže je z nich sňata exkomunikace, nezastávají v církvi kanonickou funkci a nevykonávají v ní dovoleně službu.

2. Tradice, nauka a 2. vatikánský koncil

Pro budoucí uznání Bratrstva sv. Pia X. je nezbytnou podmínkou plné uznání 2.vatikánského koncilu a učitelského úřadu papežů Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I., Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

Jak už stanovil dekret z 21. ledna 2009, Svatý stolec neopomine žádnou vhodnou příležitost k prohloubení dosud otevřených otázek s dotyčnými, aby tak mohlo být dosaženo plného a uspokojivého řešení problémů, které stály na počátku tohoto bolestného zlomu.

3. Prohlášení o Shoa

Postoj Mons. Williamsona k Shoa je absolutně nepřijatelný a Svatý otec jej rozhodně odmítá, jak to ostatně už sám učinil 28. ledna, když v souvislosti s touto nezměrnou genocidou vyjádřil svou plnou a neoddiskutovatelnou solidaritu s našimi bratry, nositeli První smlouvy, a prohlásil, že památka oné děsivé genocidy nutně vede „lidstvo k přemýšlení o nepředvídatelné moci zla, ovládne-li srdce člověka“ a dodal, že Shoa zůstává „pro všechny varováním před jejím zapomenutím, negováním či redukováním, protože násilí proti jediné lidské bytosti je násilím proti všem“.

Biskup Williamson se bude muset v souvislosti s přijetím biskupské funkce v církvi absolutně jednoznačně a veřejně vzdát svých postojů k Shoa, které Svatému otci v okamžiku zrušení exkomunikace nebyly známy.

Svatý otec prosí všechny věřící o modlitby, aby Pán osvítil cestu církve. Kéž roste úsilí pastýřů a všech věřících v podpoře delikátního a závažného poslání Nástupce apoštola Petra jakožto „strážce jednoty“ církve.

Ve Vatikánu, 4. února 2009.

********

Komentář Oslíka:

Dovolím si malou poznámku.
 
Podobné prohlášení mělo podle mého názoru doprovázet nebo dokonce předcházet už samo sejmutí exkomunikací. Negativní reakce způsobené nepochopením podstaty a smyslu onoho aktu mohly být poloviční nebo ještě menší.
 
Není pochyb o tom, že část protestů proti papežovu rozhodnutí byla vedena jednoduše zlým úmyslem a před těmi úniku nebylo. Je ale přece jenom škoda těch zbytečných nepochopení, která myslím tvořila většinu pohoršených ohlasů.

Read Full Post »

Odhodlal jsem se – poprvé – k neobvyklému kroku: Převezmu na blog celý článek, který vyšel jinde, konkrétně na Radiu Vatikán, 31. 1. 2009, aniž bych jej překládal nebo k němu dodával jinou „přidanou hodnotu.“ Chtěl jsem z něj citovat, ale zdá se, že bych citoval 3/4 textu a to nedává moc smysl. A uvést jen stručný citát a výrazný odkaz není efektivní, neboť na takové odkazy obvykle kliká méně, než jedno procento lidí, kteří se podívají na článek na blogu.

Jak to komentovat? Snad že ekumena neznamená jen pěstování vztahů s liberálními protestanty.

Johana Bronková: Benediktův velký projekt sjednocení pravověrných křesťanů

Nejen ke zrušení exkomunikace biskupů FSSPX

Zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Marcelem Lefébvrem se dostalo v posledních dnech větší pozornosti, než bývá u vnitrocírkevních rozhodnutí zvykem. Přičinila se o to švédská televize (SVT). Tři dny před zveřejněním dekretu o Papežově rozhodnutí (21. ledna 09) zařadila do programu listopadový rozhovor s Richardem Williamsonem, v němž tento anglický biskup vyjadřuje pochybnosti ohledně plynových komor v koncentračních táborech a počtu Židů, kteří za nacistického teroru zahynuli. Načasování rozhovoru bylo dokonalé a zaručilo nechtěnou popularitu jak Knězskému bratrstvu sv. Pia X., tak Vatikánu.

Mezi tradicionalisty a popírače holocaustu bylo položeno rovnítko. Pochopitelně pobouření Židé reagovali okamžitě. Vrchní rabín v Jeruzalémě přerušil oficiální styky s Vatikánem, přestože mluvčí Svatého Stolce ihned ujistil, že zrušení exkomunikace nemá ani v nejmenším souvislost s Williamsonovými názory a že na postoji církve k Židům a holocaustu se nezměnila ani čárka. Od nevhodných výroků se záhy distancoval i představený Bratrstva sv. Pia X., biskup Bernard Fellay (24.1.) a posléze (27.1.) vydal nótu, ve které se obrací “k Papeži a ke všem lidem dobré vůle s prosbou o odpuštění za dramatické důsledky tohoto činu“. Dodal, že nepřípadná tvrzení biskupa Williamsona zdiskreditovala poslání Bratrstva a z titulu představeného zakázal zmíněnému biskupovi vyjadřovat se k politickým a historickým záležitostem. Také Benedikt XVI. využil hned první příležitosti k vyjasnění svého stanoviska. Při generální audienci (28.1.) připomněl „brutální vyvražďování milionů Židů“ a řekl doslova, že Šoa má být „pro všechny varováním proti zapomnění, proti negacionismu nebo redukcionismu, protože násilí spáchané na jediné lidské bytosti je násilím proti všem.“ Včera (30. 1.) jsme se konečně dočkali také osobní omluvy biskupa Williamsona. Lituje svých „nemoudrých komentářů“, které způsobily „úzkosti a problémy“ jak kardinálu Castrillón Hoyosovi, tak Svatému otci. „Vezměte mně a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně,“ cituje proroka Jonáše biskup Williamson.

Ve světových médiích ale spojení lefébvrista-negacionista už žije vlastním životem. Zatímco Židé, sledující pečlivě vývoj kauzy, pozitivně kvitovali Papežova slova i vyjádření biskupa Fellaye, osten sváru zůstává bohužel uvnitř katolické komunity, jako voda na mlýn pro ty, kdo by sedmasedmdesátkrát odpustili komukoliv, s vyjímkou tradicionalistů. Pokud šlo švédské televizi o vyvolání rozbrojů uvnitř katolické církve, povedl se jí tah vskutku geniální.

Nebudeme se dále zabývat nešťastnými výroky biskupa Williamsona. Jednak proto, že o jejich pomýlenosti nemůže být pochyb, podruhé proto, že bludů způsobených četbou špatné literatury existuje v naší společnosti nepřeberně – vzpoměňme jen kolik lidí neochvějně věří třeba báchorkám Dana Browna o Ježíšově potomstvu – a do třetice proto, že je to záležitost naprosto mimoběžná s velkým procesem smíření, o který jde papeži Benediktovi.

Vzhledem k tomu, že nikdo není rád napálen a manipulován, dodejme ještě, že o záměrném načasování kontroverzního rozhovoru nemůže být pochyb. Pokud bychom věřili dušování programového producenta švédské televize, Larse-Görana Svenssona, že šlo o souběh “čistě náhodný”, museli bychom připustit přímou angažovanost temných sil. I ty ale obvykle využívají lidských prostředníků. Navíc kard. Castrillón Hoyos potvrdil, že právu o zrušení exkomunikace předal lefébvristům dlouho před zveřejněním dekretu. A – světe div se – datum odvysílání rozhovoru se přesně shoduje s datem jeho podpisu. Pro zajímavost doplňme, že důvody ke zlomyslnosti by nechyběly. Nedávno odešel do lefébvristického semináře oblíbený pastor největší švédské luteránské farnosti, Sten Sandmark. A to je jen špičak ledovce. Domácí luteránská církev je v hluboké krizi: z oficiálních 7 milionů luteránů jich praktikuje sotva desetina. Renomé církve, která byla až do roku 2000 dokonce státním náboženstvím, zachraňují statistiky. Podle zákona z roku 1996 jsou zapisování do církve automaticky všechny děti, jejichž alespoň jeden rodič je matrikovým luteránem.

Vraťme se ale k tématu. Co vlastně znamená Papežovo gesto. Proč se Benedikt XVI. pouští do věcí, o kterých ví, že mu nevynesou v mnoha kruzích větší popularitu?

Už v první promluvě, bezprostředně po svém zvolení, Papež označil práci na sjednocení křesťanů za prioritu svého pontifikátu. Média to tehdy považovala téměř za senzaci. Komentátoři totiž svorně viděli ve volbě kard. Ratzingera brzdu ekumenického dialogu. Dnes už je strategie Benedikta XVI. zřejmější. Damian Thompson, šéfredaktor britského týdeníku Catholic Herald, ji trefně charakterizoval jako „velký projekt sjednocení pravověrného katolického křesťanstva“. V tomto smyslu je třeba také číst Papežovo jednostranné vstřícné gesto vůči lefébvristům. Sejmutí exkomunikace významně podpořilo prořímské křídlo. Biskup Williamson, který byl hlavním představitelem protivatikánských nálad, se diskreditoval sám a za všeobecného souhlasu byl umlčen. S převratnou zprávou vyšel v těchto dnech také kard. Hoyos, který pro Corriere della Sera potvrdil, že biskup Fellay v rozhovorech s ním uznal II. vatikánský koncil z teologického hlediska a že zbývá jen několik málo problémů. Cesta k plné jednotě je tedy definitivně otevřena. Nyní bude záležet na tom, nakolik bude Bratrstvo sv. Pia X. schopné postupovat jednotně a nakolik bude skutečně ochotné podřídit se magisteriu.

Ve stínu „lefébvristické kauzy“ zůstala další zpráva minulého týdne, která dovoluje nahlédnout do dílny Benedikta XVI. Australský katolický týdeník The Record zveřejnil informaci o přípravách personální prelatury pro anglikány. Týkala by se zhruba 400 tisíc členů Společenství tradicionalistických anglikánů, vedeným arcibiskupem Johnem Hepworthem. Ti už v roce 2007 vyjádřili přání začlenit se do katolické církve. Téhož roku biskupové tohoto mezinárodnho společenství na hlavním anglikánském poutním místě ve Velké Británii, ve Walsingham, podepsali Katechismus katolické církve. Největším problémem, který bude muset Vatikán vyřešit, je status anglikánských biskupů, v převážné většině ženatých. Podle týdeníku The Record Kongregace pro nauku víry navrhla Papežovi zřízení personální prelatury už loni na podzim a očekává se, že by záležitost mohla být dořešena ještě před skončením roku sv. Pavla.

Třetí událostí ekumenického dosahu z minulého týdne je volba ruského pravoslavného patriarchy. Jak známo, Cyril Gunďajev bedlivě sleduje kroky Benedikta XVI. v urovnávání situace tradicionalistů uvnitř katolické církve. Postoje pravoslavných jsou v širokém spektru katolického světa nejbližší právě jim, o liturgii nemluvě. Pozitivní vývoj dialogu s pravoslavnými v posledních letech je tedy třeba do jisté míry přičíst systematickému úsilí Papeže o lepší zacházení s katolickými tradicionality. Lze myslím oprávněně doufat, že cesta k plné jednotě s pravoslavnými dostává jednoznačnější směr a že i její cíl získává jasnější obrysy.

Pevnost současného Papeže, v níž nebere ohledy na trendy dnešní liberální společnosti ani nepodléhá iluzi, že by se snad mohl zalíbit všem, je imponující. Svými zásahy směřuje také a především k úklidu a smíření uvnitř vlastního domu. Usvědčuje ze strachu a z netolerance ty, kdo si připadají nejodvážnější a nejtolerantnější. Jako svědek koncilu usiluje o „reformu reformy“, o návrat k jeho pravým záměrům. Právě vstřícné kroky ke kritikům pokoncilního vývoje mohou posloužit k tomu, aby nepohodlné otázky o situaci dnešní církve byly otevřeny a aby se koncilní „tady a teď“ po čtyřiceti letech znovu stalo skutečností. Rok sv. Pavla je k tomu jistě dobou příhodnou. Apoštol národů nám po dvou tisíciletích vzkazuje: vyzkoušeli jste mnohé, držte se dobrého.

Read Full Post »

Jak jsem psal včera, dnes byly zrušeny exkomunikace latae sententiae čtyř biskupů nedovoleně vysvěcených Mons. Marcelem Lefébvrem 30. 6. 1988. Radio Vatikán přineslo český překlad příslušného dekretu:

Mons. Bernard Fellay, jménem svým i jménem ostatních třech biskupů vysvěcených 30. června 1988, zaslal dne 15. prosince 2008 dopis předsedovi Papežské komise Ecclesia Dei kardinálovi Dario Castrillon Hoyosovi a opětovně žádal o zproštění exkomunikace latae sententiae, která byla formálně prohlášena dekretem této Kongregace pro biskupy ze dne 1. července 1988. Mons Fellay ve zmíněném listu mimo jiné tvrdí: „Vždycky jsme měli pevnou vůli zůstat katolíky a všechny své síly dávat do služeb církve našeho Pána Ježíše Krista, kterou je Církev římsko-katolická. Její nauku přijímáme v synovském duchu. Pevně věříme v Petrův primát a jeho výsady a proto nám aktuální situace působí velké soužení.“

Jeho Svatost Benedikt XVI. s otcovskou péčí vnímá duchovní strádání, vyjádřené těmi, kteří upadli do trestu exkomunikace, a v důvěře v závazek, který v citovaném dopise vyslovují, že totiž nebudou šetřit silami při prohloubení nezbytných rozhovorů s autoritami Svatého stolce o dosud otevřených otázkách, aby se tak mohlo dojít rychle k úplnému a uspokojivému řešení počátečního problému, rozhodl se přehodnotit kanonickou situaci biskupů Bernarda Fellaye, Bernarda Tissiera de Mallerais, Richarda Williamsona a Alfonso de Galarrety, jež vznikla jejich biskupským svěcením.

Smyslem toho aktu je upevnit vzájemnou důvěru, zintensivnit a stabilizovat vztahy Bratrstva sv. Pia X. s Apoštolským stolcem. Tento dar pokoje, přicházející po Vánočních svátcích, má rovněž za cíl prosazovat jednotu v lásce universální církve a odstranit tak pohoršení rozdělení.

Je žádoucí, aby po tomto kroku následovala pečlivá realizace plného společenství Bratrstva sv. Pia X. s celou Církví a důkaz viditelné jednoty, který dosvědčí opravdovou věrnost a plné uznání učitelského úřadu a autority Papeže. Na základě fakult, které mi výslovně udělil Svatý otec Benedikt XVI., tedy tímto dekretem snímám trest exkomunikace latae sententiae, prohlášený touto Kongregací 1.července 1988 z biskupů Bernarda Fellaye, Bernarda Tissiera de Mallerais, Richarda Williamsona a Alfonsa de Galaretta a zároveň, počínaje dneškem, prohlašuji dřívější dekret za neúčinný.

V Římě, v sídle Kongregace pro biskupy, 21. ledna 2009

kard. Giovanni Battista Re
prefekt Kongregace pro biskupy

Deo Gratias!

Read Full Post »

Po internetu se šíří zpráva (vizte např. zde), kterou přinesla agentura AFP, že má papež Benedikt XVI. zítra, v sobotu 24. 1. 2009, na svátek sv. Františka Saleského, zrušit exkomunikaci biskupů Bernarda Fellaye (Francie), Bernarda Tissiera (Francie), Alfonsa de Galleraty (Argentina) a Richarda Williamsona (Velká Británie).

Tito biskupové patří ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. (Fraternité Sacerdotale Saint Pie X., FSSPX), tradicionalistickému společenství asi 500 kněží, jehož generálním představeným je Bernard Fellay. Veřejnosti jsou známější pod mírně dehonestujícím pojmenováním „lefébvristé.“ (Řada čtenářů se asi „chytne“ teprve ve chvíli, kdy uslyší tento název, proto jej zde zmiňuji.)

Pokud by k tomu došlo, padla by poslední zásadní objektivní překážka znovusjednocení FSSPX a římské církve. Byl by to také vynikající a konkrétní přínos Svatého Otce k letošnímu Týdnu modliteb za jednotu křesťanů, který probíhá od neděle Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, (18. 1.), po neděli Obrácení svatého Pavla (25. 1).

S radostí píši, že vedle výše uvedených agenturních informací mohu tuto zprávu potvrdit i z několika dalších neoficiálních zdrojů. Nepovažuji ji za stoprocentně jistou, podobných fám již byla celá řada, byť ne tak konkrétních, ale míra pravděpodobnosti je v tomto případě poprvé vysoká.

Svatá Maria, Matko jednoty křesťanů, oroduj za nás!

Read Full Post »