Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘P. Benedict Groeschel CFR’

P. Benedict Groeschel CFR patří k výrazným osobnostem Katolické církve, řeholního života a také hnutí pro život v Severní Americe.

P. Benedict Groeschel, CFR

P. Benedict Groeschel, CFR

Mám už nějakou dobu v plánu napsat na blog jeho medailónek, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Zmiňoval se o něm Michael Dubruiel v článku, který jsem přeložil.

P. Benedikt byl kapucínem a pomáhal založit novou kongregaci reformovaných kapucínů, „šedých bratrů“, Franciscan Friars of the Renewal (Františkánští bratři obnovy, zkráceně CFR), která se chce vrátit k co nejprostšímu způsobu žití františkánského ideálu. (Podívejte se na fotogalerii.) O dalších epizodách jeho dramatického života a jeho aktivitách možná napíšu někdy příště. Teď zmíním jen to, že má vlastní pořad na EWTN, Sunday Night Live, kde v neděli večer živě odpovídá na otázky o víře a duchovním životě. Převzal tak štafetu po Matce Angelice.

20. února 2009 sloužil P. Benedikt mši svatou ve formačním centru nyní těžce zkoušeného řádu – Legionářů Kristových – v Thornwoodu, N.Y. Homilii, kterou přitom přednesl, publikoval Zenit.

Několik úryvků:

…Chtěl jsem být se členy Legionářů a Regnum Christi v tomto čase, který je zjevně časem velkého utrpení, bolesti, ale také příslibu.

Zvláštní shodou okolností mi zrovna včera vyšla tato malá knížka. Napsal jsem ji a odeslal vydavateli před rokem. Jmenuje se „Boží slzy: Vytrvat tváří v tvář velkému zármutku a katastrofě“ (The Tears of God: Persevering in the Face of Great Sorrow and Catastrophe)…

Nejprve mi dovolte říci, že Legionáři mají mnoho přátel a já jsem telefonicky hovořil s mnoha členy Regnum Christi, kteří jsou mými přáteli a spolupracovníky, zejména na Institutu psychologických věd, v jehož sboru působím. A tak rád vidím, že duch Páně je v této chvíli utrpení s vámi a že se lidé drží.

A teď: „Vy všichni potřebujete reformu!“ My VŠICHNI potřebujeme reformu! Kdy ji potřebujeme? Každý jeden den, ať se děje cokoliv. Pošlete za mnou ty, co říkají „Potřebují reformu!“ a já jim řeknu, „Probuďte se, chytráci!“ Náš božský Spasitel říká: „Přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ A to je něco, co se musí dít každý den.

Jde o to, že každá jednotlivá duše je povolána tak, že Duch Svatý nás volá, abychom proměnili všechny události našeho života – úspěchy, selhání, radosti, smutky, ctnosti a dokonce hříchy – proměnili je v naše osobní pokání a následování našeho Pána Ježíše Krista. Legionáři Kristovi byli vybudováni a udržování hlubokou christologickou teologií a zbožností. To vás v této chvíli staví do nejlepšího postavení. Toto není Legie nikoho kromě Krista.

Když se podíváte na světová náboženství… …v těchto náboženstvích, Bůh nikdy netrpí… Ale v křesťanství Bůh trpí. Neuvěřitelná, nemožná myšlenka. Absolutní, nekonečné, božské bytí, věčné, neproměnné… Že může plakat: To je tajemství Vtělení. Kristus přichází a pláče s námi. Máme nemyslitelnou skutečnost Boha, který umírá. Nepochopitelnou. Teologicky máme díky koncilům vysvětlení, jak se to mohlo stát, ale je to tajemství všech tajemství. A pobožnosti staletí, zvláště Nejsvětější srdce, odhalují, že Kristus s námi tajuplným způsobem trpí i dnes.

Papež Jan Pavel II. citoval francouzského spisovatele Léona Bloye, že „Kristus je na svém kříži do konce světa ve svém Mystickém těle.“ A tak Kristus trpí s vámi velmi zvláštním způsobem.

Promluva Otce Benedikta je osvěžující. Díky za ni!

Měl jsem v posledních dnech pocit, že všechny katolické publicisty a blogery posedl likvidační amok. Předhánějí se v tom, kdo bude důrazněji požadovat co nejrychlejší rozpuštění Legie a Regnum Christi. Výjimkou nejsou ani konzervativní autoři a jinak rozumní lidé, jako je Damian Thompson.

Těžko nevzpomenout na rok 1773, kdy papež Klement XIV. vyhověl požadavkům dobrých katolíků (zejména evropských panovníků) a zrušil jezuity. Tragická ironie byla v tom, že kritikům Tovaryšstva Ježíšova vadilo hlavně papeženství řádu. Papež vyšel vstříc veřejnému mínění v Církvi a… zničil jednu ze svých hlavních opor. Jezuité nicméně přežili v Rusku, kde je Kateřina Veliká chtěla zachovat a v různých kněžských sdruženích, do nichž se „rozpustili“. V roce 1814 Pius VII. řád znovu obnovil. Ten však už nikdy nedosáhl někdejšího významu.

Když si katolická inteligence vezme do hlavy nějaké heslo (Zrušte je, bídáky!), chová se podobně racionálně a nezávisle, jako fanoušci Baníku.

Prý jsou sekta, zhoubný kult! Ukažte mi nějaký katolický řád, o kterém se to nedá říci, když se chce! Steven Hassan, klasik anticult movement, považuje za jednu z nejsilnějších indicií sektářského charakteru nějaké skupiny… povinný celibát. Nakonec ze svého seznamu sekt vyjímá tradiční katolické řády i budhistické kláštery, ale jen s poukazem na jejich staletou osvědčenost.

Kolik má papež k dispozici společenství žijících intenzívním duchovním životem a absolutně věrných katolické nauce? Řádů s dostatkem povolání? Může si Církev dovolit vyhnat na ulici těch 2500 potenciálních kněží, kteří studují v seminářích Legie? Já vím, já vím, diecézní a řeholní semináře by tam poslaly své náboráře. A které řády a diecéze si přerozdělí těch 200 škol, které vybudovalo a o které pečuje Regnum Christi?

Dějiny Církve jsou jeden velký průšvih. A jeden velký zázrak Boží milosti.

Legionáři zatím na slovo poslouchají všechny příkazy z Říma. A ať už mají jakékoliv vnitřní problémy (rozhodně netvrdím, že žádné nemají) – dokud se pevně drží mateřské ruky Církve, nemohou skutečně padnout.

Řád, který poslouchá papeže, je vždycky reformovatelný, pokud je to nutné.

Read Full Post »

Před dvěma týdny náhle zemřel Michael Dubruiel, americký katolický spisovatel, bloger a editor nakladatelství Our Sunday Visitor.

Pozn.:
Objednáte-li si do konce února
některou z Dubruielových knih, OSV dá jeho rodině dvojnásobnou provizi. Odkaz vede na zabezpečený server a po kliknutí se vám otevře dotazovací okno, které s klidem a bez jakéhokoliv rizika potvrďte. Teprve potom se vám otevře stránka s knihami.

Dubruielova manželka Amy Welborn publikovala na svém blogu poslední Michaelův text, který napsal pro svůj sloupek Některá zrna padla v diecézním časopise. Je to inspirativní úvaha o smrti a naději, o jedné velké lži a důvěře. Napsal ji 2. února tohoto roku večer. Následující den ráno v tělocvičně zkolaboval a po převozu do nemocnice zemřel. Bylo mu 50 let.

To nejmenší, co pro něj mohu udělat, je přeložit tento krátký článek do češtiny. Zde je:

Poslední sloupek Michaela Dubruiela

Když jsem byl před několika týdny ve Washingtonu D. C., narazil jsem na starého přítele, Otce Benedikta Groeschela, CFR, se kterým jsem spolupracoval na několika knihách. Potkali jsme se po mši pro vedoucí prolife v Trinity College. Bylo to přesně pět let a deset dní po onom večeru v Orlandu na Floridě, kde Otec Benedikt téměř přišel o život během tragické nehody a skoro čtyři roky od týdne, který jsem s ním strávil v New Yorku, kde jsem mu asistoval při posledních úpravách knihy, kterou psal společně s biskupem Bakerem.

Práce s tehdy velmi křehkým Otcem Benediktem mi připomněla interview, které poskytl o několik let dříve na EWTN Dougu Keckovi v Booknotes. Během tohoto interview k prvnímu vydání knihy Oce Benedikta Povstaňte z temnoty (Arise from Darkness), požádal Doug Otce Benedikta, aby se rozhovořil o něčem, co Otec ve své knize nazýval „velkou lží.“ „Velká lež,“ řekl Otec Benedikt (a v tomto bodě jej parafrázuji), znamená myslet si, že když se pomodlíme všechny správné modlitby a žijeme správně, nestane se nám nikdy nic špatného. Bohužel existuje mnoho dobrých lidí, kteří ztratili víru, protože věřili této lži, a to ji činí vskutku velkou!

Člověk jen musí pomyslet na Ježíše Krista, bezhříšného Syna Božího, a na to, jak hrozně trpěl na kříži, aby své mínění v tomto bodě opravil. V naší době jsou mnozí, o kterých víme, že žili svatý život, mnozí, kteří se hodně modlili, a přesto také trpěli.

To mne přivádí k další příhodě, o které jsem se dozvěděl od Otce Benedikta, když jsem s ním pracoval v New Yorku před čtyřmi lety. Čekal jsem na něj, abych udělal nějaké korektury v textu, když jsem si všiml něčeho, co vypadalo jako svatební oznámení. Zeptal jsem se ho, zda to patří nějakému příbuznému, nebo páru, který oddal. Odpověděl, že nic takového, ale vyprávěl mi příběh osoby, které se to týkalo.

Diana byla mladá portorikánka, která vyrostla v domově velmi naplněném vírou. Ačkoliv byli chudí, naučila ji její matka v raném věku důvěřovat nade všechno Bohu. Když byla dost stará, aby šla do koleje, objevila Diana způsob, jak pečovat o své vzdělání – opět něco, za co vděčila své silné víře – a stala se prvním členem své rozsáhlé rodiny, který promoval. Potom se vdala a nastoupila u velké investiční firmy v New Yorku.

Přestože ji práce zaměstnávala, našla si čas na to, aby každý den chodila na mši. Když její přítelkyně pořádaly večírky, Diana pro ně vyráběla dárkové balíčky, které obsahovaly cukroví a make-up, ale také modlitební knížku a svěcenou vodu. Když některý člen rodiny nemohl zaplatit své účty, Diana je tajně zaplatila za něj. Když se někdo z rodiny dostal do potíží, vykoupila jej z vězení.

Jedné noci měla Diana podivný sen. Ve snu viděla Ježíše, oblečeného v bílé róbě, stojícího na oblaku dýmu. Kynul jí, aby šla za ním a říkal jí, ať se nebojí, že ji vezme s sebou. Pak se jí zdálo, že pod ní celý svět zmizel a vtom se probudila. Ráno o snu pověděla manželovi, ale ten o tom nechtěl slyšet – děsilo jej to.

Několik dalších nocí se sen opakoval. Řekla o něm své matce, která přemýšlela, co by to mohlo znamenat.

O měsíc později, 11. září 2001, byla Diana v práci ve své investiční firmě ve World Trade Centru v jednom z horních podlaží. Poté, co druhé letadlo narazilo do věže pod ní, zavolala mobilním telefonem svému muži a matce. Připomněla jim svůj sen, těsně před tím, než se věž zhroutila.

Co je opakem „velké lži“? Důvěra.

Když se jej anglický žurnalista dotázal na budoucnost řádu, který spoluzaložil, odpověděl Otec Benedikt prostě: „Nemáme žádné plány, jen nechat se vést Bohem.“

Nikdo z nás neví, co skrývá budoucnost, ale naštěstí můžeme obejmout to, co je vytištěno na našich bankovkách: „In God we Trust.“ (Důvěřujeme v Boha.)

World Trade Center, 11. 9. 2001:

Poznámka:
Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl podívat na střechu World Trade Centra – jižní věže bez vysílače, která byla zasažena jako druhá. Byl jsem tam v roce 1997 se svojí tedy ještě budoucí manželkou, přáteli z Archy a P. Jindřichem Kotvrdou.

Potkali jsme se na střeše s jinou skupinou krajanů. Bylo tam v té chvíli snad 30 Čechů.

Co myslíte, jak dlouho trvalo rychlovýtahu vyjet do 107. patra? Přesně 60 sekund. 107. patro ale nebylo nejvyšší. Aby návštěvník vystoupil na střechu, asi o dvě patra výše, musel ještě použít jezdící schody. Tak se dostal do výšky 420 metrů. Za dobrého počasí byl odměněn výhledem do vzdálenosti asi 80 km.

Pro srovnání, severní věž byla vysoká 117 metrů, ale na ní byl umístěn ještě 110 metrů vysoký televizní vysílač, takže její celková výška byla 527 metrů.

World Trade Center

World Trade Center (foto Wiki)

Read Full Post »