Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘Náboženství’

Událost tisíciletí: Dan Brown uvádí novou knihu! Jmenuje se Ztracený symbol, je o zednářích a píše prý o nich hezky, již vyjádřili uspokojení. Oslík zednářům srdečně blahopřeje, takového minnesengra si vskutku plně zaslouží! (Oslíku fuj, to bylo příliš kruté. :-))

V roce 2006 jsem na www.katolik.cz odpovídal na otázku čtenářky, týkající se nejznámější Brownovy knihy, Šifra Mistra Leonarda. Nejlepší reakcí na obnovenou brownovskou módu bude ji sem zkopírovat. I když Browna prostě ignorovat by bylo možná ještě lepší.

Nejprve několik poznámek:

  • Je to odpověď na otázku čtenáře, nikoliv recenze knihy. Hned na začátku odpovědi přiznávám, že jsem knihu nečetl a film neviděl. Bylo by velmi snadné to nepřiznat, stěží by na to někdo přišel. Recenzi bych samozřejmě bez přečtení knihy napsat nemohl.
  • Na jednom místě tam nepřesně zmiňuji, že v Bibli je odsouzena gnóze jako taková. To, čemu dnes říkáme gnóze, samozřejmě v době psaní Nového zákona ještě neexistovalo. Myslel jsem tím gnostické tendence, „spásu skrze poznání.“ To se v NZ skutečně odsuzuje, říká se tam tomu třeba „lidská moudrost“ jako v 1. listě sv. Pavla Korintským.
  • Zmiňuji tam řád Legionáři Kristovi. Ten je nyní zmítán závažným skandálem, kteří řeší Svatý stolec. Věnoval jsem zde na blogu tomu tématu čtyři články.

———-

Katolík, 12. 4 .2006

Otázka:

Momentálně čtu knihu Dana Browna, Šifra mistra Leonarda, jsem si jistá, že vám je velmi dobře známa. Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se autor staví k organizaci zvané Opus Dei, a celkově k tomu, jak se staví ke katolické církvi. Velmi by mě zajímal přístup katolíků k tomuto momentálně nejprojednávanějšímu knižnímu dílu. Předem velmi děkuji za vaší odpověď, Tereza K.

Odpověď:

Vážená tazatelko, spolupracovníci serveru Katolík opravdu mají o knize Šifra mistra Leonarda alespoň rámcovou představu. Není divu, vždyť se jedná o velkou karikaturu Ježíše Krista a jím založené církve. Její autor vsadil na osvědčenou metodu, jak snadno získat popularitu – obvinit nějakou mírumilovnou a nepříliš oblíbenou skupinu lidí, v tomto případě katolíky, ze spiknutí. Ví, že lidé čtou o spiknutích rádi a od katolíků mu navíc nic nehrozí, snad kromě odpuštění a modliteb. A to už se vyplatí!

Nejprve se přiznám, že jsem Brownovu knihu, která se v originále jmenuje The Da Vinci Code, nečetl a ani to nemám v plánu. Nechci totiž vydavatele a autora žádným způsobem podpořit. Přesto si troufnu o ní psát. Snad bude stačit, že jsem o ní přečetl řadu recenzí, zejména zahraničních. Dokonce jsem shodou okolností několik z nich přeložil, i když většinou nebyly vydány. Ale ještě důležitější je jiná věc: Ta kniha mi připadá téměř důvěrně známá. Myšlenky, které jsou v souvislosti s touto knihou zmiňovány, jsem už četl v jiných knihách a článcích v desítkách variací. Dan Brown je původní jen v tom, že starou známou esoterickou antikatolickou polévku míchá nepatrně jiným způsobem, než mnozí před ním. Ptáte se na Opus Dei a katolickou církev. Dovolím si pořadí odpovědí obrátit – nejprve se podíváme na Brownova tvrzení o katolické církvi a potom o Opus Dei.

Příběh začíná vraždou kurátora v Louvre. Do pátrání se zapojí hlavní hrdina Robert Langdon (v připravovaném filmu jej hraje Tom Hanks), Sophie Nevue (Audrey Tautou) a milionář sir Leigh Teabing (Ian McKellen). Trio hrdinů, kterým je stále v patách jako vražedný stín mnich Silas (Paul Bettany) z katolické organizace Opus Dei, během pátrání odhaluje temné spiknutí z dějin katolické církve – dobře ukrývaný podvod o tom, v čem vlastně spočívalo pravé učení Ježíše Krista. Zajímavé je, že se nakonec ukáže, že hlavním zloduchem v tomto případě byl někdo jiný – zakončení románu je díky tomu poněkud křečovité a prozrazuje snahu autora vyhnout se případným soudním sporům kvůli pomluvě. Pátrání připomíná skautskou honbu za pokladem – hrdinové postupují od hádanky k hádance, které jsou všechny velmi primitivní. V jednom případě třeba zkoumají „starobylý semitský text,“ který je ve skutečnosti psaný anglicky pozpátku pomocí zrcadla. Dobrý úkol pro mladší skauty nebo spíš starší vlčata. Jindy mají za úkol sestavit z anglického slova „planety“ (planets) „ohromujících 62“ jiných slov. Sophii, která pracuje jako policejní expertka na kryptografii, se to za pomocí slovníku za tři dny podaří. Peter Millar, recenzent londýnských Times, jich za 30 minut bez slovníku našel 86. Tento úkol by možná skautskou družinu na hodinu zabavil. Během honičky se pochopitelně rozvíjí romantický vztah mezi Robertem a Sophií, kniha je však v tomto ohledu krotká a připomíná červenou knihovnu. Není divu, jde o román pro ženy.

Hypotéza Dana Browna

Pro nás je důležité, jaké hrozné tajemství to katolíci už dvacet století skrývají. No jasně: Je to stará známá povídačka o manželství Ježíše Krista s Marií Magdalénou. Podle Browna byla Marie Magdaléna hlavní z apoštolů, byla ženou Ježíše Krista a měla s ním dítě. Tělo Marie Magdalény bylo „svatým grálem,“ protože v sobě neslo „Kristovu krev.“ Najít „svatý grál“ znamená objevit hrob Marie Magdalény a pokleknout před jejími kostmi. Potomstvo Ježíše existuje do dnešních dob. Katolická církev tento fakt tají a dokonce se Kristovy potomky snaží fyzicky zlikvidovat. Naštěstí je chrání mocná tajná organizace, která katolické církvi odporuje – tzv. „Převorství sionské.“ K tomuto spolku patřily četné historické osobnosti – třeba Newton, Victor Hugo nebo, jak naznačuje název knihy… Leonardo da Vinci. A právě Leonardo do moha svých děl zakomponoval narážky na skutečnou pravdu. Například na obraze Poslední večeře prý není vedle Krista zobrazen mladý apoštol Jan, ale právě Marie z Magdaly, Mona Lisa symbolizuje harmonii ženského a mužského principu a podobně. Pravé náboženství, které Kristus hlásal, bylo náboženstvím „posvátného ženství,“ se sexuálními mystérii a bez maloměšťáckého puritánství a nesmyslného dogmatu o Kristově božství. Tuto nauku prý vymyslel císař Konstantin, aby mohl pomocí křesťanství lépe vládnout. A tak dále… Některá v knize „odhalená tajemství“ jsou až neuvěřitelně pubertální. Vchod do gotické katedrály má prý symbolizovat… ženský pohlavní orgán.

Nemá nejmenší smysl v tom všem hledat skutečný dějepis. Recenzentka Sandra Miesel píše, že byla při čtení románu několikrát mile překvapena, že narazila na nějaký historický údaj, který odpovídal skutečnosti. Vždy však byl utopen v množství zcela absurdních hloupostí. Problém je v tom, že Dan Brown tvrdí v předmluvě knihy, na svých webových stránkách a v mnoha rozhovorech, že je jeho kniha historicky přesná. Nechce se mi příliš věřit, že by to doopravdy mohlo někoho poplést. Tak například „Převorství sionské“ skutečně existuje. Jde však o esoterický a recesistický spolek, založený v roce 1956 ve Švýcarsku, který má asi tucet členů. V mnoha případech musí snad i Dan Brown vědět, že nepíše pravdu. Uvádí třeba, že v roce 1975 byly v Paříži objeveny pergameny dokazující, že legitimními dědici francouzského královského trůnu jsou dodnes Merovejci, kteří byli svrženi v roce 751. Jde o velmi známý případ odhalených padělků. Pergameny v roce 1967 zfalšovali tři francouzští esoterici a uložili je v Národní knihovně. Je to podobné, jako kdyby někdo strčil do Národního muzea v Praze padělek pluhu Přemysla Oráče.

Dan Brown a katolická církev

Teorie, že Ježíš Kristus byl někdo jiný a učil něco jiného, než říkají křesťané, provázejí křesťanství od počátku. Vždycky tak či onak reflektují momentální intelektuální módu a dost přesně odrážejí názory toho či onoho interpreta. Dnes už se ani moc nepokoušejí vyvracet učení církve, které se celých dva tisíce let nezměnilo – vyvracejí se jen mezi sebou. Tento postoj dobře vyjádřil italský diktátor Benito Mussolini, který zamlada napsal: „Ježíš pravděpodobně nikdy neexistoval. Anebo jestli existoval, byl malým a ubohým člověkem.“ Každý autor se snaží využít Krista ke hlásání svých idejí: Tak Bedřich Engels v něm viděl revolucionáře, Adolf Hitler bojovníka proti Židům. Na pomyslném trůnu tuposti pravděpodobně sedí anglický profesor John Allegro, který „objevil“, že „ježíš“ bylo ve staré Palestině jméno halucinogenní houby. Podobně teorie „posvátného ženství“ je „náboženství“, které jakoby vymyslel sexuolog Radim Uzel: Z gnostiků si bere tajemno, ne však duchovní rozměr. Ze starých kultů plodnosti a sexu, jejichž obřady připomínaly spíš dnešní diskotéky než bohoslužby, přebírá sex, ne však plodnost. I Danu Brownovi lze nicméně přiznat alespoň jeden bod k dobru: Jeho pojetí Ježíše se staví proti jiné dnes propagované a ještě mnohem trapnější koncepci: že byl homosexuál.

Dan Brown zmiňuje především dva populární mimobiblické prameny, které údajně vyvracejí verzi kanonických (oficiálních) biblických knih: Svitky z Kumránu u Mrtvého moře a apokryfní evangelia. Ty první popisují mimo jiné učení essénů, kteří prý byli pravými předchůdci Krista. Ty druhé prý popisují učení gnostiků, kteří prý byli pravými Kristovými nástupci. Ve skutečnosti jsou jak Svitky tak Apokryfy seriózním biblickým badatelům většiny křesťanských vyznání dobře známy. Nejenom, že se je katolická církev nikdy nepokoušela utajit, ale naopak významně přispěla k jejich studiu. Oba tyto prameny pravost křesťanského pojetí ostatně spíše potvrzují, i když rozdílným způsobem. Kristus nebyl ani essén, ani gnostik. Esséni byli něco jako hyperultraortodoxní Židé, farizeové na druhou. Zatímco Ježíš například hájil právo člověka v sobotu dělat některé práce, které zakazovali farizeové a zákoníci, esséni měli psané pravidlo, že v sobotu nesmí chodit na záchod! Gnostici byli esoterickou sektou, nebo spíše skupinou sekt, která tvrdila, že apoštolové nepředali pravou nauku biskupům, které ustanovili jako své nástupce, ale jim – gnostikům. Gnostický Ježíš nemá téměř nic společného s Ježíšem křesťanským – je Božím „avatárem,“ podobně jako Kršna, a káže tak, že vedle toho snad i blábolení pana Bendy o vesmírných lidech vypadá docela rozumně. Některé konkrétní nauky gnostiků i gnóze jako taková jsou odsouzeny v Bibli v apoštolských listech.

Zastavme se blíže u tzv. „apokryfních evangelií“, která křesťané nevybrali jako součást Bible. Existuje jich několik desítek, jsou již od starověku všeobecně známá a velmi rozdílná. Většinou se jedná o zbožné romány, které popisují život Ježíše, jeho matky a pěstouna, případně prvotní církve, podobně jako třeba Den, kdy zemřel Kristus od Jima Bishopa nebo Jeho království od Mika Waltariho. Některá z nich jsou krásná a hrála značnou roli v rozvoji katolické zbožnosti, zejména tzv. Jakubovo protoevangelium, z něhož církevní tradice převzala jména rodičů Panny Marie Jáchyma a Anny. To jsou ale výjimky – většinou jde o texty pochybné kvality a většinou je slušně prokázán jejich poměrně pozdní původ. Mnohé z nich vyšly knižně i v českém překladu, některé vícekrát. Pro Brownovo esoterické povídání jsou nejdůležitější „evangelia“ gnostická, což byly věroučné texty gnostických sekt, Brown cituje z tzv. Filipova evangelia a Tomášova evangelia. Tomášovo evangelium je asi nejznámějším gnostickým textem vůbec. Tváří se jako sbírka Ježíšových výroků a tato jeho forma vedla mnohé badatele k názoru, že se jedná o starší texty, než jsou biblická evangelia, protože ta mají formu ucelených příběhů. Tito badatelé vycházejí z předpokladu, že cokoliv jednoduššího musí být vždy starší, než něco složitějšího. Asi nikdy neviděli moderní kostel. Tomášovo evangelium, které je ve skutečnosti asi mladší, než kanonická evangelia, se ke gnózi hlásí už svými prvními slovy „Toto jsou tajné výroky, které pověděl Ježíš…“ Výroky v něm uvedené můžeme rozdělit do tří skupin: Výroky, které jsou převzaty z Bible (nebo z nějakých společných pramenů, z nichž čerpali i novozákonní autoři), výroky, které jsou oproti Bibli pozměněné, a výroky zcela nové, nebiblické. První kategorie má pochopitelně kvalitu prvotřídní, u druhé kategorie jsou provedené změny buď k horšímu, nebo bezvýznamné, kategorie třetí obsahuje několik zajímavých vět mezi převahou výroků zcela nepochopitelných komukoliv, kdo není gnostik.

Uveďme si příklady výroků druhé a třetí kategorie z Tomášova evangelia. Nejprve se sluší uvést text z Písma. Je to podobenství o ztracené ovci, jak je zachyceno v Bibli:

Biblické Lukášovo evangelium, kapitola 15, verš 4:

Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se, neboť jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Tato slova jsou nádherným vyprávěním o obětavém pastýři, který se nasazuje pro „nezdárnou“ ovci a raduje se nad jejím návratem. Jsou to útěšná slova, povzbuzení a výzva pro každého, kdo se cítí být nedobrým a touží po Boží blízkosti a odpuštění. A jak byl „vylepšen“?

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 107:

Ježíš řekl: „Království je podobné pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. A jak byl unaven řekl té ovci: ‚Mám tě rád víc, než těch devadesát devět.‘“

Hlavním rozdílem je vložení slova „ta největší“. Tím se smysl výroku podstatně mění a to k horšímu. Jsou to slova o pastýři, kterému se zaběhne ne už prostě „jedna ovce ze stáda,“ ale klenot jeho stáda – bílá ovce mezi černými, ovce předem zvláště milovaná. Gnostický editor tohoto výroku chtěl pravděpodobně upozornit na to, že gnostická sekta, nemilovaná křesťanskou církví, je ve skutečnosti v Božích očích nejcennější. Hodnota tohoto textu pro běžného pokorného člověka se tím ale zcela ztrácí.

Pokud by chtěl někdo tvrdit, že gnostická varianta je původní a biblická varianta vznikla církevní úpravou, musel by vysvětlovat, jak je možné, že nějaký raněcírkevní teolog dokázal viditelně zdokonalovat Ježíšovo učení. Pak by sice Ježíš byl gnostikem, ale byl by oním blábolícím potulným kazatelem, nikoliv fascinující osobností.

Dále uvedeme příklad textu, který v Bibli vůbec není.

Gnostické Tomášovo evangelium, výrok 114:

Šimon Petr řekl: „Kéž by Mariham od nás odešla, neboť ženy nejsou hodny života.“ Ježíš řekl: „Hle, já ji povedu, abych z ní udělal muže, aby se i ona stala živým duchem, rovným vám mužům. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebes.“

Mariham je zde Marie z Magdaly. Tento text zmiňuje i Dan Brown. Překvapivá věc, viďte? Ano, gnostici skutečně opovrhovali ženami, mimochodem stejně jako esséni! Obě tyto skupiny opovrhovaly také sexem a plozením. Život v celibátu považovaly za nutný a nenáviděly veškerou hmotu. Oproti tomu Bible – a v ní nejvíce evangelia – si žen váží a celibát sice hodnotí vysoko, ale manželství rovněž. Její názor na vztah ducha a hmoty je dokonale vyvážený. Vůbec nejvyšší hodnocení ženy, jaké si lze představit, je pak obsaženo v úctě, kterou katoličtí a pravoslavní křesťané vzdávají Ježíšově matce, Panně Marii. Považují ji za nejdokonalejší Boží stvoření, vyšší, než andělé. Brownovi připadá, že je Bible málo materialistická a příliš proti sexu, ale aby si přitom bral na pomoc gnostiky, je absurdní. Bible je ve srovnání s nimi v dobrém slova smyslu zcela přízemní. Je-li Bible od nauky o „posvátném ženství“ vzdálena tisíc kilometrů, jsou od ní gnostici vzdáleni světelný rok.

Teď je asi vhodný okamžik uvést, že ani v jednom apokryfním evangeliu se nepíše o Ježíšově potomstvu. Tedy to, co podle Browna obsahují, v nich vůbec není. A když už jsme u toho uvádění na pravou míru, napravme také asi největší Brownův omyl: Tvrdí, že nauku o Kristově božství přikázal křesťanům císař Konstantin. Bylo by ztrátou času vyjmenovávat dlouhou řadu argumentů proti tomu – je to naprostý nesmysl. Uveďme jediný důkaz: O Kristově božství se píše nejenom v Bibli, ale také v naprosté většině apokryfních evangelií. A většinou zdůrazňují Kristovo božství ještě mnohem více, než Bible, která je velmi střízlivá. Výjimkou jsou pouze právě evangelia gnostická, která Krista považují za Boží emanaci, zjevení, případně za anděla. Ani s tím by však Dan Brown nesouhlasil.

Dan Brown a Opus Dei

Téměř každý člověk zná nějakého katolíka a ví, že to není žádný predátor. Teorie spiknutí opírající se o temné kejkle babiček ve vesnickém kostele a jejich starého dobrosrdečného faráře by nebyla přesvědčivá. Nezbývá, než uprostřed nepoctivé katolické církve odhalit pochmurné jádro, nějaké obskurní bratrstvo spříseženců.

V minulosti hráli roli obětních beránků nejčastěji jezuité (www.jesuit.cz). Dnes se s nimi o tuto čest stále více dělí některé nedávno vzniklé organizace, například kněžský řád Legionáři Krista (www.legionariesofchrist.org) nebo právě Opus Dei (www.opusdei.cz).

Nezdá se, že by Dan Brown skutečně o Opus Dei něco věděl. Má zřejmě nějakou romantickou představu, jak by měla vypadat typická pochybná katolická organizace a někde v esoterických kruzích zaslechl, že by Opus Dei mohlo takovou organizací být. Noční můra našla své jméno a stala se kulisou dramatického příběhu o chudákovi Leonardovi. Mnich Silas je veskrze démonická postava – albín, který dostal od šéfa řádu příkaz vraždit lidi. Poslouchá na slovo, protože však pociťuje výčitky svědomí, řeší ten rozpor drastickým pokáním – omotává si kolem stehna ostnatý drát a podobně. Noviny New York Times mimochodem napsaly o skutečném Silasi z Opus Dei: Jmenuje se Silas Agbim a je černoch středního věku původem z Nigérie, otec tří dětí. Šedivé má jenom vlasy. Tento srdečný člověk bydlí v Brooklynu, pracuje jako broker na burze a jeho žena Ngozi je emeritní profesorkou knihovnictví.

Opus Dei není řádem, jeho členové nejsou mniši a nenosí hábity, jak Brown také uvádí. Naopak, když Opus Dei ve třicátých letech dvacátého století začínalo, byla mu právě skutečnost, že jeho členové nenosí hábity, často vytýkána. Opus Dei připomíná spíše některé protestantské misijní organizace s globální působností. Je laické, i když je v něm také malé procento kněží a v čele stojí biskup. Je to moderní apoštolská skupina, která vznikla před Druhým vatikánským koncilem, ale předjímala už některé změny, které tento koncil přinesl – zejména obnovený důraz na to, že i katoličtí laici musí usilovat o svatost. Své poslání vidí v šíření evangelia a v poskytování vzdělání ve víře a duchovního vedení lidem, kteří chtějí žít své křesťanství s větší hloubkou a důsledností. Lze u něj hovořit o jisté radikalitě, ne však ve smyslu fundamentalismu nebo slepé poslušnosti, ale ve smyslu náročnosti na sebe sama a soustředěnosti. Lidé v Opus Dei se snaží hodně studovat, profesionálně vyniknout a zdokonalit se. Přitom používají klasické křesťanské duchovní prostředky jako je modlitba, častá účast na mši, každodenní četba Bible, zpytování svědomí a podobně. Není na tom nic tajemného.

Zajímavé je, že Opus Dei vydalo o připravovaném filmu až překvapivě mírumilovné prohlášení, které najdete zde:

www.opusdei.cz/art.php?p=13335

Organizace v něm tvrdí, že nebude vyzývat k žádným demonstracím nebo bojkotu filmu, ale že prosí lidi, kteří chtějí vyjádřit nesouhlas se Šifrou, aby tak učinili hmatatelně a podpořili katolická apoštolská díla v Africe – jak ta, která provozuje Opus Dei, tak aktivity jiných katolických sdružení a řádů.

Mnoho fanatismu v tom nenajdeme, že ne? Inu tohle prostě není žádná teroristická organizace. Psal jsem na začátku odpovědi, že útočit na katolíky se vyplatí. Je to tak. Nedávno jsem četl rozhovor s biskupem Echevarrií, který Opus Dei vede, a řekl v něm, že se za Dana Browna denně modlí.

Když se za vás katolíci modlí, máte to dobré. Je však ještě něco lepšího – katolíkem se stát. Zkuste si Terezo přečíst nějakou dobrou knihu o Ježíši Kristu nebo o prvních křesťanech. Doporučuji vám třeba Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze. Je riskantní začínat si cokoliv s Bohem, protože se do něj můžete náhle bláznivě zamilovat, jak se to kdysi stalo i mně. Ale nic lepšího vás v životě potkat nemůže.

Na otázku odpověděl: David Petrla
———-
Ještě sem zkopíruji svůj příspěvek z diskuse pod článkem na Katolíku. Odpovídám v něm na několik námitek.
Několik poznámek k diskusi (David Petrla, 24. 4. 2006)

Rád bych se vyjádřil k několika diskutovaným tématům:

a) Mnozí kritizují, že píšu o Brownově knize, přestože jsem ji nečetl.

K tomu bych chtěl poznamenat, že se nejedná o recenzi knihy. Recenze románu by měla nějak reflektovat i pocity čtenáře apod., recenzent by tedy měl projít týmž procesem, kterým projde čtenář … a knihu si přečíst. Zde jde však o odpověď na dotaz „Chtěla bych znát vaše názory k tomu, jak se Dan Brown staví…“ atd. Na to odpovídám.

Je pravda, že odpověď je poměrně detailní a má rysy recenze. Kdyby na začátku nebyla uvedena ta otázka, mohla by být za recenzi snadno považována. To však snad příliš nevadí.

Nejsem zcela uzavřený tomu, že bych to někdy v budoucnu přečetl, nebo se podíval na ten film. Například v případě, že by si u mne některé noviny objednaly recenzi filmu. Ale v této chvíli nic takového v plánu nemám.

Nemusel jsem to psát. Z poznámky meluziny, která má dojem, že jsem knihu četl, vyplývá, že kdybych své „přiznání“ vynechal, jistě by jen málokoho napadlo, že jsem to nečetl. Kromě toho, že jsem chtěl být upřímný, to mělo být také určité gesto… chtěl jsem ukázat, že nemusíme něco číst, abychom o tom mohli mluvit.

Nedomnívám se, že je například nutné číst Mein Kampf od Hitlera, abychom byli schopni si o něm utvořit názor. (Například v mé odpovědi zmíněný Hitlerův názor, že se Ježíš Kristus postavil proti židovskému spiknutí na ovládnutí světa a proto musel zemřít, pochází právě z knihy Mein Kampf. Tu jsem ale nečetl.) Tím nechci říci, že by ta kniha měla být zakázána zákonem – myslím si, že ne – ale že si prostě můžeme v klidu přiznat, že spoustu i kriticky důležitých poznatků známe zprostředkovaně a neznamená to, že jsou méně spolehlivé.

Extrémní příklad snahy „všechno přečíst“ jsem nedávno zachytil v jedné internetové diskusi, kde jeden člověk napsal, že sice uznává, že „Protokoly siónských mudrců“ jsou podvrh, že je však přesto dobré je číst, protože ukazují, jak Židé někdy uvažují. (Pokud nevíte, o co jde: „Protokoly“ se vydávají za dílo napsané židovskými učenci, jedná se však o podvrh státní policie z doby carského Ruska. To je dnes už považováno za zcela nepochybné.) Takové uvažování zcela odmítám. Mnoho katolíků si třeba „Šifru“ přečte ze zvědavosti a obhajuje to tím, že je to nutné, aby s tím mohli polemizovat. Není. Stačí znát myšlenky v Šifře obsažené a ušetřený čas věnovat četbě něčeho kvalitního. Něco zajímavého občas v Šifře jistě je. Stejně jako v Blesku nebo v Marxově manifestu. Ale zaneřádit si paměť informacemi, o kterých člověk už předem ví, že naprostá většina z nich je smyšlených, je neprozíravé.

b) To, že gnostici opovrhovali ženami, nevyvozuji pouze z výroku 114 Tomášova evangelia. Tím to pouze ilustruji.

c) Ad „Papouškovat něčí recenze je jednodušší, než se aktivně zúčastnit svým rozumem.“ (meluzina). Nemyslím, že jsem se neúčastnil svým rozumem. Ta odpověď je moje a je převážně původní. Z recenzí jsem převzal pouze údaje o obsahu knihy.

Dodám, že jsem samozřejmě tu odpověď před publikací nechal přečíst kamarádovi, který knihu četl. A jeho připomínky, týkající se obsahu díla, jsem zapracoval. Mimochodem, je to ateista a ze Šifry byl nadšený, přesto se mu líbila i má odpověď.

d) maxistr: „neoblíbení možná jsme jako jednotlivci, ale ne kvůli tomu, že jsme katolíci. Nevymlouvejme se na něco co není.“

Na to mám prostě jiný názor: Myslím, že jsme neoblíbení jako skupina.

e) Janovi: Nemyslím si, že smysl podobenství o zaběhlé ovci je v restituci původního stavu. Jeho smysl je v tom, že jakkoliv zle se člověk zachová, může být zachráněn, pokud to pastýři – Bohu – dovolí a může z toho vzejít ještě velké dobro (velká radost v nebi). A také v tom, že se ty „nezaběhlé“ ovce nesmí na zaběhlou nikdy dívat jako na definitivně ztracenou.

Ad Janovo: „Že návrat je křížová cesta, temná noc, vás ale ani nenapadne.“ Ono to může být obojí – křížová cesta i velká radost, hostina. Často je to obojí.

Jan: „V tomto smyslu je vaše bloudění nežádoucí – není z něj návratu.“ Smysl podobenství o ovci spatřuji v tom, že návrat je možný vždycky.

f) Doporučuji vám k přečtení velkopáteční kázání P. Raniera Cantalamessy, kapucína, papežského kazatele. Výňatky z něj jsou v češtině zde:

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5699

Je to částečně k tématu.

Read Full Post »

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? 🙂 Odpusťte tu provokaci –  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného „posluchače kázání.“ Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj www.antiochian.org)

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj http://www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete. 🙂

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Read Full Post »

Americká apoštolská iniciativa Catholics Come Home (Katolíci, pojďte domů) produkuje esteticky kvalitní a působivé televizní spoty, které jsou reklamami na… katolickou církev:

catholicscomehome.org

Donedávna nepovolovali jejich sdílení. Teď povolili sdílení nejznámějšího z nich (ostatní najdete na jejich YouTube kanálu) a tak se na něj můžeme podívat. Mějme na mysli, že cílovou skupinou nejsou ani tak ateisté, agnostici či protestanté od narození, ale především bývalí katolíci a katolíci, kteří svoji víru praktikují jen minimálně. Na ty může tento formát dosti zapůsobit.

Epic (delší, dvouminutová verze)

Podívejte se také na Movie (které ještě nejde sdílet).

Účinnost „reklam na víru“ nelze přeceňovat. Pokud by se měla vyčíslit podle počtu lidí, kteří přiznají, že se po jejich shlédnutí vydali do kostela nebo aspoň pomodlili, bude asi minimální. Ale jsou-li vydařené, mohou někomu pomoci – spíše povzbudit a podržet, než přesvědčit. Což není málo.

V USA letos o Velikonocích vstoupilo do katolické církve asi 150 000 dospělých, což je asi o 20 000 více, než vloni. Zajímalo by mě, jaké je to číslo u nás.

Ačkoliv jsem sám konvertita, moje pocity z „kapesní“ církve v naší vlasti dobře vyjadřuje tato ryze sekulární popová písnička. Myslím, že je – bez ironie – velmi podařená.

Chinaski, Vrchlabí:

Vodpod videos no longer available.

A na závěr jedna legrácka:

Read Full Post »

Na webu Opus Dei se objevilo toto video s českými titulky:

Vodpod videos no longer available.

Mladý Fin Oskari Juurikkala zde hovoří o tom, jak se pomocí internetu dostal ke křesťanství a k Opus Dei. Nakonec se rozhodl pro život v celibátu a stal se numerářem Opus Dei.

Zdá se, že jde o záznam z vysílání nějaké finské televizní stanice. Vedle Oskariho sedí jeho matka, až překvapivě vyrovnaná.

Sám jsem konvertita a svědectví konvertitů mě oslovují. Alespoň poukud nejsou příliš afektovaná a to tohleto není.

Po publikování příspěvku jsem zjistil, že se video automaticky spouští. Omlouvám se – zkusím to tak chvíli nechat, no řekněte: copak ta finština není krásná řeč? Lepší než nějaká banální hudba na pozadí, no ne? Můžete to zastavit. Ale asi to brzy budu muset odložit do starých příspěvků, pokud nevymyslím, jak to pustit až na vyžádání. 🙂

Mimochodem, vždycky jsem si myslel, že Finové a Maďaři považují své ugrofinské řeči za vzájemně podobné. Ale říkají, že ne!

Read Full Post »

Italský filosof a senátor Marcello Pera, který se označuje za nevěřícího, ale často uvažuje o přínosu náboženství pro evropskou kulturu a považuje jej za zásadní a pozitivní, představil knihu „Proč se máme považovat za křesťany. Liberalismus, Evropa, etika“.

Marcello Pera (zdroj www.marcellopera.it)

Marcello Pera (zdroj http://www.marcellopera.it)

Ke knize napsal předmluvu papež Benedikt XVI., který i v minulosti s Perou při různých příležitostech spolupracoval. Tato předmluva vzbudila nemalý rozruch díky následujícím slovům:

„Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblasti je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování.“

Citát papežovy předmluvy jsem převzal z komentáře Johany Bronkové na Radiu Vatikán. Ten vám doporučuji k přečtení.

Papež Benedikt XVI.

Papež Benedikt XVI.

Není zapotřebí, abych to komentoval vlastními slovy. Slova paní Bronkové jsou dostatečně výstižná:

Co tedy vlastně říká papež? Rozhodně nevyhlašuje novou křížovou výpravu. Ostatně svým postojem neustále potvrzuje, že základem vztahů mezi lidmi je vzájemná úcta – i k protivníkům. Když Benedikt XVI. navštívil istanbulskou mešitu, nešlo o kompromis nebo společenskou nutnost. Je to postoj hluboce náboženský. Vždyť jsme všichni děti jediného Nebeského otce, bez ohledu na to, jakou představu jsme si o něm vytvořili, nebo stojí-li mezi Ním a námi dokonce někdo, kdo jej „pomluvil“.

Na druhou stranu se ovšem papež jednoznačně ohrazuje proti náboženskému synkretismu. Snadnost, s jakou do něj lze upadnout, je totiž jednou z charakteristik našich časů. A je to nemoc především evropská. Jména má různá: neznalost, naivita, povrchnost, ale také rozbujelé ego instinktivně odmítající jakýkoliv náznak autority a s tím nutně související krize vlastní identity, protože navzdory stejně rozšířené jako laciné maximě „buď sám sebou“ je identita tím, co jsme si sami nedali. Benedikt XVI. vystupuje proti burze s náboženskými prožitky, proti náboženskému konzumismu, k němuž by mohl svádět obnovený zájem o transcendenci. Ale vystupuje také proti zdání, že je možné povznést se nad konkrétní náboženství, s jeho žitou praxí, a vystačit si s pouhou ideou náboženskosti. Jedině z hlediska akademické religionistiky je možné považovat náboženství za sobě rovná. Žádný člověk poctivě praktikující svou víru – jako víru, tedy to, v co skutečně věří – nemůže tvrdit, že je ve skutečnosti zaměnitelná s vírou úplně jinou.

Read Full Post »

« Newer Posts