Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Posts Tagged ‘mše’

Tak jak se vám dnes dřímalo při mši, bratři katolíci? 🙂 Odpusťte tu provokaci –  malý budíček na úvod.

Oslík měl dnes štěstí na vynikající homilii, jak je ostatně v jeho farnosti obvyklé, ale protože chodí do kostela často i ve všední den, a to do mnoha různých katolických kostelů, pokládá se za zkušeného „posluchače kázání.“ Mnohým je nadšen, vše je pro něj poučením. Někdy však tiše trpí – hýkat totiž při mši nejde. Pokud vás jeho léty nasbírané stesky zajímají, tady jsou.

Malá vsuvka pro nekatolické čtenáře

Katolická mše svatá se skládá z bohoslužby slova, ke které patří zejména dvě nebo tři čtení z Bible a promluva kněze nebo jáhna, a z bohoslužby oběti, při níž dochází k proměnění způsob chleba a vína na Tělo a Krev Páně a k jejich přijímání věřícími. Důraz je kladen na druhou polovinu mše a i v rámci té první tvoří promluva jen jednu část, což vede k určitému upozadění jejího významu ve vědomí věřících. To je podstatný rozdíl oproti protestantským bohoslužbám (zažil jsem jich před lety řadu), jejichž ústředním bodem je právě kázání pastora.

Promluva věnovaná sdělování pravd víry a založená na výkladu Božího slova se nazývá homilie. Je předepsána o nedělích a svátcích. Ve všední dny může kněz přednést kázání coby malou přednášku na jakékoliv téma.

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj www.antiochian.org)

Sv. Jan Zlatoústý (zdroj http://www.antiochian.org)

1. Nepřiměřená délka promluvy

Snad každý jsme to zažili – je pátek večer, kdepak svátek, a kněz nadšeně, leč neuvěřitelně nezáživně, povídá dvacet minut, třicet, čtyřicet… utrpení nemá konce. Mše je skutečnou obětí, ale ne tak, jak to Církev zamýšlí. Opačnou krajností je tříminutová homilie na Svátek Božího Těla.

Podle laického oslího odhadu by kázání ve všední den mělo trvat pět až deset minut, v neděli a o svátcích deset až dvacet. Při vyjímečných příležitostech, jako jsou poutě, misie, novény nebo specifické katechese, je přiměřených třicet minut nebo i více – ale to by měli být věřící předem varováni.

2. Druhé kázání na konci mše

Někteří kněží mají zvyk korunovat mši po ohláškách před závěrečným požehnáním malou spatra pronesenou poznámkou ke svému oblíbenému předmětu. Malá poznámka je někdy delší než homilie. Běžně se stává, že je to den za dnem variace na totéž téma – což může být cokoliv, od úklidu v kostele až po politiku, vyjímečně i něco náboženského.

Jistěže existují horší věci! Namátkou mě napadá třeba mor, cholera, povodeň…

3. Podceňování posluchačů

Bývaly časy, kdy byl kněz jediným vzdělancem na vesnici. Povšimněte si prosím minulého času v předchozí větě. Dnes jsme my laici v duchovních věcech vzdělaní velice, přičemž ovšem naše vědomosti jsou typicky eklektické, chaotické, a často prostě chybné. Jedna věc nám problémy rozhodně nedělá a to jsou cizí slova. Nerozumíme jim, ale milujeme je.

A co už musím napsat bez ironie: Typický moderní katolický laik je expertem v nějakém oboru a rád by věci víry poznal stejně kvalitně, jako know how své specializace. Pokud se s ním mluví jako s dítětem, nejen že to uráží jeho nelegitimní postmoderní pýchu, ono to také skutečně nedokáže naplnit jeho oprávněné potřeby, rozumovou kapacitu, legitimní touhu po kvalitním náboženském vzdělání. Kněz by neměl své kázání přizpůsobovat nejprostšímu z posluchačů, ale spíše se snažit říci něco pro každého, od dětí po osoby s IQ 140, tisíci přečtených knih a třemi doktoráty. Nemylme se, v plném kostele vždycky někdo takový je. Že to je těžké? Ale ovšem! No a?

Dělejte z lidí děti a stanou se jimi.

4. Rozbředlost a nízká kvalita

Nedávno zesnulý otec Richard John Neuhaus, kanadský katolický kněz a bývalý protestantský pastor, napsal, že jej v luteránském semináři učili, že minuta kázání vyžaduje hodinu přípravy. Jistě, je třeba mít na mysli centrální roli kázání v protestantských bohoslužbách. S tím se pojí další dva podstatné faktory: Protestanté mají bohoslužby obvykle jen v neděli, katolíci denně. A dále, kazatelé v řadě evangelických církví jsou voleni staršími laiky svého sboru a je pro ně existenčně důležité dělat svým kázáním dobrý dojem – musí působit profesionálně. Ale přesto – Katolická církev věří, že je nejdokonalejším uskutečněním Kristovy církve. Znamená to, že její představitelé na rozdíl od představitelů méně dokonalých církevních společenství mohou brát své promluvy na lehkou váhu?

Ne, a dosvědčuje to velkolepá tradice katolické homiletiky. Přestože nejsem příznivcem tříminutových kázání, jsou nepochybně desetkrát lepší tři dokonale připravené minuty, než půlhodina plkání, tak obvyklá. Ve všední den navíc není kázání povinné, kněz je může vynechat. Kolikrát jsem si přál, aby to udělal!

Soudkyně, chirurg, operní pěvkyně, zedník i selka v kostelních lavicích si zaslouží profesionální výkon kněze, ve všech ohledech, kázání nevyjímaje.

5. Homilie nestaví na Písmu

Podle kánonu 767 Kodexu kanonického práva má být homilie výkladem pravd víry a pravidel křesťanského života na základě posvátného textu. Homilie je povinnou součástí slavné mše svaté, která se slouží o nedělích a hlavních svátcích. Následuje po třech čteních z Písma a kazatel má stavět na přečteném.

Není to v žádném případě malichernost. Právě zakotvení v Božím slově je nejlepší zárukou pravdy, brání upadnutí do plytkosti a koneckonců je pro kazatele také nejlepší inspirací, která je, mimochodem, hned po ruce. Neznamená to, že homilie má být v úzkém smyslu slova exegezí, tedy výkladem Písma. Ale musí se k němu alespoň volně vztahovat. Výše uvedený citát z Kodexu vystihuje její cíl asi nejlépe.

6. Psychologizace výsostně duchovních skutečností

Je rozhodně správné, aby duchovní občas zabíhal do psychologických témat, protože duchovní musí mluvit o vnitřním životě a život duše s psychologií úzce souvisí. Dokonce si dovolím říci, že bez základních psychologických znalostí (stačí je pojmout intuitivně, nereflektovaně) nelze duchovně žít.

Ale víte co? Měl by tak činit výslovně. Měl by rozlišovat, co je teologie a co je psychologie. Před mnoha lety se rozmohl určitý druh redukcionismu – redukce teologie na psychologii. V posledních desetiletích cítíme také opačný vítr, návrat k pravé spiritualitě, ale zůstává spousta koutů, do kterých dosud nezavanul.

Příkladem biblického slovesného útvaru, který svádí k čistě psychologickému výkladu, jsou Ježíšova podobenství. Slyšel jsem a četl stovky takových výkladů a musím přiznat, že mnohé byly vynikající. Nemálo nevěřících z nich jistě hodně načerpalo. Problém těchto výkladů je v tom, že postrádají jakoukoliv referenci vůči víře a nadpřirozené rovině Ježíšova jednání a učení. Přitom je naprosto jasné, že právě o nadpřirozenou rovinu v nich jde Kristu především. Kazatel, který ji opomíjí, pomíjí samo podstatné jádro Kristova poselství a zůstává u jeho svrchních slupek. I ty jsou výživné, neboť jsou od Boha, ale skutečné bohatství je ukryto v jádře samém. Psychologizující kazatel patří k těm, kdo slyší, ale nechápou (srov. Mt 13, 13).

7. Zabíhání do přírodních věd

Upřímně, ve městě se stane asi jen málokdy, aby v lavicích neseděl někdo, kdo je v přírodních vědách lepší, než sloužící kněz. Povědomí o přírodních vědách je dnes obecně dosti vysoké a je téměř nemožné, aby v této věci farář většinu farníků něco naučil, a to i když jsou pozitivní vědy jeho koníčkem. Naopak je dosti běžné, že se dopustí faux pas tím, že cituje nějakou třicet let starou vědeckou teorii, dávno vyvrácenou. Anebo tak činí způsobem, který prokazuje chybné pochopení či nelegitimní uchopení tématu.

Doba dvacátých až osmdesátých let minulého století, kdy se tolik křesťanů, stydících se za svou zdánlivou zaostalost, snažilo ostošest smiřovat vědu s vírou a naopak, je passé. Dnes to už nikoho netrápí. Aspoň ne ty, co viděli… no třeba film Matrix. Lidé, které to trápí, mají holt voltairovskou mentalitu, ale na ty rozhodně nezapůsobí rádobyvědecké kázání. Tudy cesta nevede. Osvícenství ohromené zdánlivě exaktní vědou je minulost.

8. Politika horem dolem

Evropská unie je ráj na zemi! Evropská unie je říše Antikrista! Běžte s tím do háje. Dvacet pět hodin denně slyším o politice – v kostele fakt nemusím. Tam chci slyšet o důležitých věcech.

Církev je ve svých oficiálních vyjádřeních k politickým tématům nesmírně střízlivá. Pokud jde o politické ideologie, odsoudila komunismus, nacismus a zednářství. A to je v podstatě všechno. Existují některá konkrétní politická témata, která jsou vnitřně zlá a Církev to jasně deklarovala. Patří k nim potraty, euthanasie, redefinice manželství, protináboženská indoktrinace školství, pronásledování pro víru a pár dalších. Jedná se snad o několik málo desítek konkrétních věcí, což je jen nepatrný zlomek z celého počtu politických témat.

Pozemské záležitosti jsou kosmicky složité. Dohlédnout vzdálené důsledky dílčích politických rozhodnutí typu výše daně, ekologických norem, spolupráce mezi státy nebo třeba dopravních předpisů je nesmírně obtížné a nikdo nemá záruku neomylnosti. Bůh své přání, aby si tyto věci řešili lidé po svém, vyjádřil tím, že svěřil Adamovi a Evě rozvoj a ochranu Edenu. Nezapomeňme, že to udělal ještě před pádem lidí! Je to prostor lidské svobody a lidské práce. Církev poskytuje základní normy, ale nechce vést lidstvo za ručičku. Tady je císařovo, nebo lépe, tady je Adamovo. A nejlépe: Tady je Kristovo. Ale to neznamená, že farář bude říkat pekaři, kolik má dát do těsta kvasnic. Znamená to, že ho naučí, jak být dobrým křesťanem a jak uplatňovat křesťanskou nauku v každodenním životě a práci.

S konkrétní přesně definovanou politikou je do značné míry spojen islám a některé proudy protestantismu, ale katolicismus ne. Ten je slučitelný se všemi politickými postoji, které Církev neprohlásila za vnitřně zlé. Američtí evangelíci si vybírají kostely podle své politické orientace – Bůh mě ochraňuj před podobným jednáním!

Politická kázání jsou zhusta spiritualizací obyčejné politické vášně.

9. Lamentace nad poměry

Je to tak laciné. Jako bloger to dobře znám. Kritizovat, odsoudit, šokovat! To zaujme, to je příkaz doby! Ostatně, právě jeden z takových článků čtete. 🙂

Konstruktivní kritika má smysl, pokud je skutečnou zpětnou vazbou. Trochu doufám, že si tento textík přečte pár kněží, jáhnů či seminaristů a snad jim to něco dá, přestože jistě nebudou souhlasit se vším (což je v pořádku, je to jen názor). Ale snad by si kazatel, který rád kritizuje, mohl dělat čárky v kalendáři. Když jeden týden kritizoval, druhý nechť se tomu stůj co stůj vyhne! Jsem poslední, kdo by odmítal kritiku z kazatelny – ať už adresovanou mně nebo jiným – ale musí mít svoji míru a nepřetéci. Nedopusťte, milí duchovní správci, aby lidé upadli do malomyslnosti. Jak velké pokušení a smrtelné nebezpečí to pro katolíky je!

10. Mlčení o nepohodlných tématech

Dostávám se k nejdůležitějším bodům, týkajícím se obsahu kázání. V předchozím bodě jsem hovořil o přehnané kritice (zejména co do kvantity), tento bod se týká – mimo jiné – její absence. Mnoho kněží si nedovolí vyslovit nic, co by mohlo někoho popudit či znervóznit. Ale to je často nutné. Mělo by se rozhodně mnohem více mluvit o ctnostech, než o neřestech, lidé však musí vědět, co je hřích, proto se někdy musí – stručně, informativně, bez zbytečného rozmazávání – mluvit i o něm.

Asi nejvíce zanedbaná je dnes oblast svaté čistoty a morálky manželského a pohlavního života. Jistěže to není snadné, ale kazatelé prostě musí najít cestu, jak přiměřenými slovy, v nedvojznačných náznacích, aniž by pohoršili v kostele přítomné děti, o těchto věcech hovořit. Vím, že to jde, vícekrát jsem se s tím setkal. Ale příliš zřídka.

Zejména musí kazatel – na prvním místě farář, o biskupovi nemluvě – upevňovat věřící v těch bodech, kde je jejich víra vystavena největším útokům. To jsou dnes téměř všechny základní pravdy víry a morálky… a snad proto právě o nich kněží káží nejméně často. Dnes skoro platí, že čím je nějaká věroučná či morální pravda méně důležitá a méně zpochybňovaná, tím častěji se s ní setkáte v kázáních a homiliích. Někdy je to dokonce explicitně oportunistické – farář třeba potřebuje městskou dotaci na opravu kostela a tak se klaní před neslavně proslulým starostou.

Já vím, lamentuji. Ale ten stav opravdu není únosný a musí se změnit.

11. Zastřená propagace herezí

Typický kněz je nadprůměrně inteligentní člověk. I kdyby nebyl, chápal by dobře, že pokud ztratil víru, nesmí to výslovně říci, neboť by měl problém. (Ne nutně. Přečtěte si o anglikánské kněžce, která konvertovala na islám a chtěla pokračovat ve službě anglikánské duchovní.)

Jak říci něco tak, aby všichni věděli, co chci říci, a přitom jsem to nevyslovil. Existuje takové cvičení v kněžských seminářích? Ne? Vážně ne? Tak jak je možné, že v té disciplíně tolik kněží exceluje?

Sledujete kázání slovo za slovem a kazatel ani jednou nevysloví, že Maria není panna, že Kristus nevstal, že Bůh neexistuje… Přesto právě takové poselství kázání předává a to velmi, velmi, velmi hlasitě. Nemůžete to říci nahlas, tvářil by se nechápavě. No jo, nevyslovil to, fakt ne. Přesto to řekl, ba vykřičel.

Výborné video k tomuto bodu.

12. Rezignace a ztráta radosti z víry

Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecmé oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a Církvi.

Skutky, 2, 46n

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Matouš 11, 28nn

První a největší úkol kněze je povzbuzovat a utěšovat.

Alespoň tak to vidí jeden ubohý Oslík. Je zde snad někdo, kdo si myslí, že to dnes není potřeba?

———————-

Přečtěte si též: Desatero častých nedostatků moderních kostelů

Read Full Post »

V katedrále Sv. Patrika v New Yorku se včera, ve středu 15. 4. 2009, konala za mimořádného zájmu veřejnosti inaugurace nového arcibiskupa – mše svatá a nešpory. Hlavou druhé největší diecéze USA (po Los Angeles) se stal dosavadní arcibiskup Milwaukee, Mons. Timothy Dolan.

Mons. Timothy Dolan, New York, 15. 4. 2009

Mons. Timothy Dolan, New York, 15. 4. 2009

(Tento snímek byl prý pro celý obřad typický. Alespoň to tvrdí AmP, který na něm byl akreditován jako novinář a průběžně jej komentoval na Twitteru.)

Fotogalerie (plná velmi pěkných záběrů)

Celá homilie Mons. Dolana (anglicky)

Z arcibiskupovy promluvy:

…Zmrtvýchvstání pokračuje, jak Jeho Církev pokračuje v objímání a ochraně důstojnosti každé lidské osoby, posvátnosti lidského života, od maličkého dítěte v lůně…

[ohlušující potlesk vestoje, podle AmP jej zahájili přítomní kněží]

… do posledního okamžiku přirozeného přechodu do věčného života. Jak napsal Služebník Boží kardinál Terrence Cooke, „Lidský život není o nic méně posvátný nebo hodný respektu, protože je maličký, dosud nenarozený, chudý, nemocný, křehký nebo postižený.“

Ano, Církev je milující matka, která je nadšená ze života a všude slouží životu, ale může se stát ochrannou „medvědí mámou“ („mamma bear“), když jsou životy jejích nevinných, bezmocných medvíďat ohroženy…

[další mocný aplaus]

…Každý v této mega-komunitě je někým s neobyčejným osudem. Každý je někým, v něhož Bůh investoval nekonečnou lásku. To je důvod, proč Církev přichází k nenarozeným, trpícím, chudým, našim seniorům, fyzicky a emocionálně ohroženým, těm, kdo jsou polapeni v síti závislostí…

Mí noví přátelé v této skvělé arcidiecézi, připojíte se ke svému novému pastýři v „dobrodružství věrnosti,“ ve kterém měníme Staten Island Expressway, Fifth Avenue, Madison Avenue, Broadway, FDR, Major Deegan a New York State Thruway na Cestu do Emaus, a svědčíme o skutečném „zázraku na 34th Street“ a měníme ji v cestu do Emaus?

Read Full Post »

Amy Welborn si všimla následujícího místa z rozhovoru, který poskytl katolický biskup Arundelu a Brightonu, Mons. Kieran Conroy,  novinám Catholic Herald.

Byla navržena mše pro mladé, s liturgií upravenou tak, aby přitahovala mládež. Na její webové stránce je biskupův znak. Návrhy zde uvedené zahrnují šíření tipů na úsporné zářivky, rozdávání čokolád fair-trade a seznam věcí ke zpytování svědomí v rámci kajícného ritu, jako je ponechávání vody ve varné konvici.

Myslí si biskup, že něco z těchto liturgických návrhů je trochu hloupé?

„Dobře, mohlo by být. Ale to jsou mladí. V hlavách mladých lidí nerozsvítíte žárovky, ne během jedné akce. Ale zdálo se, že něco z toho bude pro mladé lidi vhodné.“ Nechávání vody ve varné konvici? „Pro mladé lidi to je téma – šetření energií.“

Neměla by být církev radikálnější? Mluvit o vážných otázkách – pokání, spása?

„K mladým lidem nemůžete mluvit o spáse. Co je spása? Co znamená spása? Moje věčná duše? K mladým můžete mluvit jen jazykem mladých, vážně. A když s nimi budete mluvit o spáse, to první, jak si to vyloží, bude záchrana planety. Vy mluvíte o spáse a oni řeknou: ‚A co záchrana planety?'“

Amy Welborn pak jako kontrast uvádí slova papeže Benedikta XVI. z jedné jeho promluvy k mladým – plné konkrétních a náročných formulací o osobní spáse.

Mne ještě spíše napadla dvě místa z Písma:

Pilát mu řekl: „Co je to pravda?“ (Jan 18, 38)

„Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.“ (Lk 18, 16)

Read Full Post »

Nedávno přidal Svatý otec do liturgie římského ritu nové varianty zakončení mše svaté.  A podle dnešní zprávy na Radiu Vatikán uvažuje Svatý otec o další změně. Hovořil o tom kardinál Francis Arinze, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti v rozhovoru pro L’Osservatore Romano.

I tato změna byla navržena biskupským synodem o  Eucharistii. Papež zatím požádal všechny světové biskupy o jejich názor.

Pozdravení pokoje by se mělo přesunout před přinášení obětních darů. Stejně jako je tomu dnes v ambroziánském ritu, který se používá v Milánské diecézi.

Důvody:

  • Nová úprava vychází vstříc Kristovým slovům o potřebě smíření se s bratrem před přinesením darů k oltáři (srov. Mt 5, 23).
  • Umožní lepší soustředění věřících, jejich ztišení a adoraci ve chvíli těsně před svatým přijímáním, kde je pozdravení pokoje dnes.

Read Full Post »

V roce 2005 se konal biskupský synod o Eucharistii. Jedním z jeho doporučení bylo vytvořit alternativní zakončení mše svaté. Přišlo celkem 72 návrhů a z nich Svatý otec vybral tři.

A minulý týden se objevily v novém vydání římského misálu, jak informoval kardinál Francis Arinze a Radio Vatikán.

Dnešní formule zní Ite, missa est, česky „Jděte, jste propuštěni“ nebo snad „Jděte, jste vysláni.“  (V diskusi pod článkem můžete navrhnout lepší doslovný překlad.) V českém misále je to přeloženo volněji jako „Jděte ve jménu Páně.“

Nové fomule jsou:

  • Ite ad evangelium Domini nuntiandum, „Jděte hlásat Pánovo evangelium“
  • Ite in pace, glorificando vita vestra Dominum, „Jděte v pokoji a svým životem chvalte Pána“
  • Ite in pace, alleluia, alleluia, „Jděte v pokoji, aleluja, aleluja“

Nevím zatím, zda je poslední varianta určena jen pro dobu velikonoční a nelze ji zkrátit, nebo je možné použít i „Ite in pace“ bez „alleluia“ v ostatních liturgických obdobích.

Komentář

Je to mimo jiné zajímavý příspěvek do probíhající diskuse o tom, jak smýšlí současný papež o liturgické reformě. Někteří se domnívají, že je v hloubi srdce přece jen – alespoň trochu –  tradicionalistou a snaží se postupnými kroky obnovit praxi církve v podobě, jakou měla v určitém bodě v minulosti,

Podle mého názoru tomu tak není a tato poslední úprava to opět potvrzuje. Svatý otec se snaží překlenout diskontinuitu, která vznikla v letech po Druhém vatikánském koncilu, uzdravit dosud ne zcela zahojené rány a zabránit určitým výstřelkům, případně snahám o banalizaci liturgického dědictví. Určitě ale nemá v úmyslu restauraci nějakého stavu, který již pominul. Jde mu o zastavení nekulturního úprku vpřed a o nové organické propojení starého s novým.

Read Full Post »

Nedávno jsem byl na mši v jednom kostele v centru Brna a sedl jsem si do lavice vedle sympaticky vyhlížejícího starého pána. Krátce po zahájení bohoslužby jsem ale zalitoval. Pán neustále mlaskal.

Patrně si toho vůbec nebyl vědom, nebo tomu aspoň nedokázal zabránit. Nenapadla mě žádná kritická myšlenka, ale čím víc jsem se to snažil ignorovat, tím to bylo protivnější. Mlaskání bylo zcela zřetelné a pravidelné, snad dvakrát do minuty nebo i častěji. Mše se mi začala zdát hrozně dlouhá.

Pak mi ale postupně prošly hlavou tyto tři úvahy:

1. Tohle jsem já, takto budu jednou vypadat. Také budu starý a budu mít kdovíjaký tik a potíž. A ostatní mě budou muset snášet a možná to pro ně bude velice těžké.

2. Tohle jsem já, takto vypadám dnes. Když jsme mši s dětmi, nedokáží tiše sedět a jejich neustálé poposedávání, pošťuchování a šeptání v kostele ruší. Ostatní lidé to musí snášet a někdy to pro ně může být těžké.

3. Ten pán je možná svatý.

Největším duchovním autorem a církevním reformátorem dvanáctého století byl bezpochyby svatý Bernard z Clairvaux. Měl zásadní podíl na rozmachu cisterciáckého řádu, který byl nejdynamičtějším řádem benediktinské řehole v dějinách. Kromě toho ale sv. Bernard ovlivnil v tehdejším křesťanstvu prakticky všechno – mariánskou úctou počínaje a křížovými výpravami konče. Mimo jiné napsal řeholi pro templáře a byl strůjcem jejich prvotní oslnivé popularity. Jeho spisy jsou nádhernou literaturou a také patrně tou nejvyšší mystikou celých dějin církve.

A jak souvisí sv. Bernard se zasloužilým věřícím, kterého jsem potkal?

Inu, sv. Bernard si svými extrémními půsty přivodil zažívací potíže. Hrozné. Působil díky nim tak odpudivě, že spolubratři z jeho kláštera nevydrželi v jeho blízkosti. Přestože cisterciáci spali a jedli společně, ne tak svatý Bernard. Musel mít oddělenou celu (pokoj) a v kostele měl oddělené a speciálně upravené místo v chóru, aby byl ostatním méně na obtíž.

Mše svatá musí být někdy trochu namáhavá, abychom pocítili zlomeček té strašné námahy první mše – Kristovy poslední večeře a jeho utrpení na Golgotě. Když spolu s knězem duchovně přinášíme k oltáři všechny námahy a starosti všedního dne, jsme jako Šimon z Kyrény, který Kristu pomáhal nést kříž.

Tohle je skutečná aktivní účast na mši – nejde o to, že občas odpovíme knězi, zpíváme, stoupneme si, klekneme apod. To všechno je důležité, ale jak každý věřící dobře ví – můžeme to dělat dokonale pasívně. Často děláme.

Podstatné je vnitřně se ztotožnit s veškerým děním mše svaté a být přítomen vnitřně, rozjímáním a spoluprožíváním. Malinký „kamínek v botě“, jakým je vyrušující soused, nám v tom paradoxně může pomoci. Mše pak není obyčejnou relaxací, ale stane se osobnější, namáhavější a plodnější modlitbou.

To všechno ovšem neznamená, že nemusíme být ohleduplní. 🙂

Read Full Post »

Radio Vatikán nedávno uvedlo, že Vatikán schválil nový překlad textu mše svaté (to je nejdůležitější z obřadů, které se slaví v katolických kostelích, zejména každou neděli) z originální latiny do angličtiny:

Kongregace pro liturgii a svátosti ve Vatikánu schválila změny v misále používaného ve Spojených Státech. Podle Osservatore romano se jedná pouze o malé a nepodstatné změny, které by měly být věřícími jednoduše akceptovány. Prezident Kongregace pro liturgii a svátosti biskupské konference v USA, biskup Arthur Joseph Serratelli, dodal, že se jde pouze o jakési „vybroušení jazyka“, tedy o srozumitelnější teologickou mluvu. „Odpovědi věřících byly pozměněny jen velmi málo a myslím, že již napoprvé či napodruhé si jen ztěží uvědomí nějaký rozdíl.“ Schválené změny se týkají překladu obřadů pokání, Gloria, Kréda, eucharistických modliteb a aklamací, modlitby Otče Náš a dalších modliteb a odpovědí používaných denně v průběhu liturgie. Schválené změny budou aplikovány až za dva roky, po odsouhlasení změn liturgické hudby a katecheze.

Podle Catholic World News vyjádřila Kongregace nad dosažením tohoto bodu „nemalé uspokojení“. Není divu, anglický překlad textů mše svaté používaný v USA patří k nejdůležitějším a zároveň k nejhorším na světě.

Na blogu First things uvedla Amanda Shaw několik podrobností:

Mea maxima culpa

Ještě více najdeme na blogu Taylora Marshalla, který býval episkopálním (anglikánským) knězem a dnes je katolickým laikem:

New Translation of Holy Mass in English

Podívejme se na některé změny anglického překladu, které jsou zmiňovány v obou blozích (nejsou to zdaleka všechny, ale snad ty nejdůležitější). Mé komentáře jsou modré. Žel nemám po ruce anglický misál, tj. někde neuvedu, jak to je dnes.

  • Začátek Nicejsko-Cařihradského kréda (to je vyznání víry, které shrnuje katolickou nauku a recituje se pouze na tzv. „slavných“ mších v neděli a nemusí zaznít na mši ve všední den) se mění z „We believe“, „Věříme“ na „I believe“, „Věřím“.
    • Zde je v české verzi správně: „Věřím…“

 

  • Kdykoliv kněz říká „The Lord be with you“, tedy „Pán s vámi“, lid v nové verzi odpovídá „And with your spirit“, tedy „I s duchem tvým“. Ve staré odpovídal „And also with you“, „A také s tebou“.
    • „S duchem tvým“ je doslovný překlad z latiny. Česká verze se velmi podobá té původní anglické, říkáme „I s tebou.“

 

  • Když se v první formě kajícího ritu lidé vyznávají ze svých hříchů, říkají v novém překladu „I have greatly sinned … through my fault, through my fault, through most grievous fault“, tedy „Velmi jsem zhřešil… svojí vinou, svojí vinou, svojí nejtěžší vinou.“ Dosud říkali „I have sinned through my own fault“, „Zhřešil jsem vlastní vinou.“
    • V latinském originálu se říká „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“, tedy „má vina, má vina, má největší vina“. Naprostá většina národních překladů toto trojí opakování zachovala, včetně např. slovenské verze, zatímco anglický překlad zkrátil text radikálně – opakování zcela vynechal – a ten český stojí někde mezi – říkáme „je to má vina, má veliká vina“. Tato nepřesnost mě na české verzi mrzí nejvíce – při každé mši si to uvědomím. Věřící se při vyslovování těchto slov symbolicky bijí pěstí do prsou a je zřejmé, že trojí úder do prsou hraje při mši významnou psychologickou roli. Zatímco se však většina světových katolíků tluče do prsou třikrát, Čechům to stačí dvakrát a Američanům jen jednou. Asi méně hřešíme.

 

  • Odpověď na knězova slova „Ecce Agnus Dei“, „Hle, Beránek Boží“ je nově „Lord, I am not worthy that you should enter under my roof, but only say the word and my soul shall be healed.„, tedy „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod moji střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
    • Opět, nový překlad je přesný převod z latiny, která je opět přesným překladem řeckého textu v Evangeliu. Obdobně je to ve slovenštině. Nemám po ruce starý anglický text, ale několikrát jsem na anglické mši byl a matně si vzpomínám, že říkají přibližně „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a budu uzdraven.“ Česky říkáme „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Jsme tedy blíže originálu, než Američani, ale proč vynecháváme biblická slova římského setníka „pod moji střechu“, se mi těžko chápe. Oprava 27. 8. 2008: Česky říkáme „nezasloužím si“, ne „nejsem hoden“, jak jsem omylem napsal. A to proto, aby se nemuselo přechylovat.

 

  • Kdekoliv se v novém překladu mluví o Církvi, používá se ženský rod „she“, „her“, tedy „ona“, „jí“ apod. Dosud se pro Církev používal rod střední – „it“, „to“.
    • Tento problém naštěstí v češtině nastat nemůže. (Doplnění 24. 8. 2008: V angličtině se slovo church používá pro kostel a pro církev. Kostel je vždy středního rodu, ale církev může být rodu středního nebo ženského. První varianta je všední a používá se pro církev jakožto instituci. Ženský rod označuje církev jako personalizovanou skutečnost, která má duši – je to varianta poetická a mystická.)

 

  • V nejdůležitější části mše, při proměňování, říká kněz o Kristově krvi, že je „poured out for you and for many“, tedy „vylita za vás a za mnohé“. Dosud bylo „za vás a za všechny“.
    • Nová verze je přesný překlad latinského „qui pro vobis et pro multis effundetur“. V češtině máme „za všechny“ stejně jako v angličtině a v mnoha národních verzích, byť ne ve všech. Z čistě jazykového hlediska je to nepochybně špatně, nicméně teologicky jsou patrně obě verze víceméně zaměnitelné a znamenají „za všechny“, ovšem s odlišnými důrazy. Osobně tuto chybu nepovažuji za mimořádně závažnou, nicméně chyba to je – nebyl důvod provádět „kreativní překlad“ a pomocí překladu posouvat bezprostřední význam textu.

 

To jako ukázka zcela stačí.

Je zřejmé, že nová verze anglického misálu věrněji odpovídá latinskému originálu. Není divu – je odpovědí na římskou směrnici Liturgiam authenticam, která vyšla roku 2001 (a byla tedy schválena ještě Janem Pavlem II.) a požaduje zpřesnění a tudíž také vzájemné přiblížení národních verzí mše.

Nabízí se tedy otázka: Bude také nový český překlad mešních textů?

Povídá se, že ano. Údajně na něm pracuje komise překladatelů pod vedením otce ThDr. Benedikta Mohelníka OP, provinciála českých dominikánů

Vidím to jako obecně velmi dobrý krok a na opravený překlad se těším.

Údajně byl ale zvolen jiný přístup, než v Americe – nedělají se drobné změny ve stávajícím překladu, ale vytváří se překlad zcela nový.

Pokud tomu tak je, lze se obávat nemalých problémů při zavádění nového překladu, které by teoreticky mohly jeho zavedení velice zpomalit nebo i zablokovat. Všichni věřící i kněží se totiž budou muset přeučit všechny texty – a stěží může nevzniknout určitý chaos, v hlavách i v kostelích.

Jak často dodávám: Rád bych se mýlil. 🙂

Ale je zde ještě jedna stránka věci. Současný text české liturgie je na řadě míst nepřesný, avšak je jazykově kvalitní a hezký, místy krásný. Určitě je možné udělat nový překlad tak, aby byl esteticky na nejméně stejné úrovni a přitom přesnější. Ale bude to těžké a nemusí se to podařit.

Bylo by smutné, kdyby byl nový překlad přesnější, ovšem na úkor slovesné krásy.

Pokud mám špatné informace, opravte mě prosím v diskusi pod článkem.

Následující film zachycuje starobylou, tzv. „tridentskou“, liturgii z velikonoční neděle. Tato varianta římského ritu se dnes nazývá „mimořádná forma“ a je stále sloužena v některých katolických kostelích a dokonce se pomalu dostává opět do módy. Je ovšem stále vzácná a potkáte ji zřídka. I já – člověk, který od své konverze poznal pouze novou, tedy „řádnou“ formu římského ritu a je s ní zcela spokojen – se u tohoto videa stěží ubráním pocitu dojetí a povznesení. Tato varianta mše, někdy hanlivě nazývaná „předkoncilní“, je nepochybně krásná a vznešená.

Necelou hodinu trvající film je procházka mší svatou s anglickým komentářem.

Read Full Post »

« Newer Posts