Nedávno jsem s uvědomil, jak pomalu a nenápadně upadá duchovní život duše.
Rád se modlím svatý růženec a dělám to někdy bez růžencové šňůry a také trochu roztržitě.
Jednotlivé modlitby počítám v duchu nebo na prstech. Ale stane se mi, že zapomenu, kolik Zdrávasů jsem se už pomodlil – obvykle váhám, jestli třeba čtyři nebo pět. Osvojil jsem si zvyk v takovém případě předpokládat to menší číslo a raději se „omylem“ znovu pomodlit ten pátý Zdrávas, než jej přeskočit.
Pravda, občas to mohlo vést k tomu, že byl některý desátek ve skutečnosti dvakrát tak dlouhý. 🙂
A teď jsem se najednou přistihl, že to dělám opačně – když nevím, jestli jsem u čtverky nebo pětky, bezděčně předpokládám pětku a jdu dál. A možná jsou teď některé desátky ve skutečnosti poloviční.
Ten starší zvyk byl lepší, pokusím se k němu vrátit. Trocha velkorysosti modlitbě nikdy neuškodí.
Nemyslím si, že to je skrupulantství. I když jde samozřejmě o malou věc, podobné nenápadné couvání v maličkostech může být předznamenáním větších ústupků nebo dokonce hrozící vlažnosti.
Růženec
Snad nikoho nepohorším, když napíšu, že některé cudné populární písničky o lásce mohou sloužit jako ilustrace skutečností duchovního života…
Shakira, Dia de Enero (Lednový den):
Musím s Vaším článkem souhlasit. Od malých ústupků k větším až jednou si řekneme: „Kam jsem to vlastně došel?“.