Komentář k ničivému zemětřesení na Haiti v RC Monitoru 3/2010. (Publikován též na Res Claritatis.)
V neděli 24. 1. 2010 bude ve všech českých katolických kostelích při bohoslužbách sbírka na pomoc Haiti.
Katedrála v Port-au-Prince (foto Kena Betancur, Reuters)
Proč? Haiti – katolická země na ostrově Hispaniola, na kterém kdysi Kryštof Kolumbus založil první španělskou osadu, má předpoklady být pozemským rájem. Přesto patří k nejhůře fungujícím společnostem na světě. A teď se stala peklem, jakoby ji nebe opustilo. Můžeme v tom najít nějaký smysl? Do jisté míry. Na místních politických poměrech nic záhadného není, jsou logickým důsledkem krvavé historie, jež stále čeká na světlo na konci tunelu. A přírodní katastrofy se prostě čas od času dějí. Přesto je tato otázka kladena – jak může dobrý Bůh dopouštět utrpení nevinných? Neměl pravdu Voltaire, který strašným lisabonským zemětřesením roku 1755 argumentoval proti Boží lásce?
Války, hlad a epidemie pronásledovaly lidstvo vždycky. Morální zlo – jako stalinský hladomor na Ukrajině či holocaust – je horší, ale pro věřícího může být existence lidského úmyslu jakousi úlevou – je zřejmé, že Bůh není viníkem, pouze tomu nezabránil. A úvaha pokračuje takto: Není zlý, snad je jenom slabý. Zasáhl by, kdyby měl tu moc. Avšak co s přírodní katastrofou, za kterou nikdo nemůže? Seslal ji Bůh? Podle deistů, jako byl Voltaire, je pro Boha utrpení lidských červů bezvýznamné. Vždyť nepomohl ani svým věrným – kde byl, když šelmy trhaly křesťanské děti v Koloseu?
Odpověď vyžaduje pokoru. Víme, že Bůh zlo nechce a že jednou skončí. Víme, že všechny události mají smysl. A víme, že jej často bude možné pochopit až na věčnosti. Kdyby lidé nežili věčně, mělo by utrpení převahu. Každý zemře a skoro každý v bolestech. Trápení starého člověka, který poslední měsíce svého života marně čeká návštěvu svých dětí, nemusí být v souhrnu menší, než utrpení zavaleného v sutinách, který několik dní umírá žízní. Ale lidé věčně žijí. Pozemský život může být bolestným porodem k věčné radosti, která trvá stále a stále a stále. Ano, je to tajemství. Bůh nám do něj dal nahlédnout, když se sám vystavil utrpení na kříži. Když v Boží přítomnosti rozjímáme o vlastním životě, můžeme s časovým odstupem odhalit smysl většiny událostí, které přinesly utrpení nám, přijmout je a s kněžskou duší obětovat Bohu. Ale nemáme moc na tomto světě pochopit utrpení jiných.
Někdy je však můžeme zmírnit. Nenechejme tyto příležitosti uplynout. Věnujme vdovin haléř spolehlivé pomáhající organizaci, rychle a bez řečí. A buďme zastánci trpících před Bohem, nesme je ve svých modlitbách, buďme s nimi, jako je s nimi Pán. Jednoho dne všechno pochopíme. Modlitba za lidi na druhém konci světa možná nakonec zachrání nás samotné.
David Petrla
Read Full Post »
