Vatikán. U příležitosti 10. výročí útoku na Spojené státy zaslal Benedikt XVI. zvláštní list arcibiskupovi New Yorku, Timothy M. Dolanovi. Vzhledem k významu této připomínky jej přinášíme v plném znění:
Mému ctihodnému bratru
nejdůstojnějšímu Timothy M. Dolanovi
předsedovi Katolické biskupské konference Spojených států
Milost a pokoj od Boha našeho Otce a od našeho Pána Ježíše Krista!
Vracím se v těchto dnech v myšlenkách k chmurným událostem z 11. září 2001, kdy tolik nevinných přišlo o život při brutálním útoku na věže Světového obchodního centra a při dalších útocích ve Washington D.C. a v Pennsylvanii. Spolu s vámi poroučím tisíce obětí nekonečnému milosrdenství Všemohoucího Boha a prosím Nebeského Otce, aby i nadále utěšoval ty, kdo oplakávají ztrátu svých milovaných.
K tragédii oněch dnů patří prohlášení pachatelů, že jednali ve jménu Boha. Znovu musí být jednoznačně konstatováno, že teroristický čin nelze ospravedlnit nikdy, za žádných okolností. Každý lidský život je v Božích očích vzácný a k šíření pravé úcty k nezcizitelným právům a důstojnosti jednotlivců i všech národů na světě by se mělo využívat veškerých možností.
Chtěl bych vyzvednout odvahu a velkorysost Američanů, kterou projevili při záchranných akcích, a houževnatost, s níž i nadále pokračovali v naději a důvěře. Vytrvale se modlím za to, aby pevné odhodlání prosazovat spravedlnost a globální kulturu solidarity pomohlo zbavit svět křivd, které tak často vyvolávají akty násilí, a vytvořit podmínky pro pevnější mír a prosperitu a spolu s tím také světlejší a bezpečnější budoucnost.
V tomto duchu z celého srdce zdravím vás, vaše bratry biskupy a všechny, kdo jsou svěřeni vaší pastorační péči, a rád uděluji své apoštolské požehnání jako závdavek míru a pokoje v našem Pánu.
Vatikán do ČR posílá velvyslance, kterého z Irska stáhl za kritiku církve
28. července 2011 21:22
Vatikán vysílá do Prahy jako apoštolského nuncia, tedy velvyslance, Giuseppeho Leanzu. Na nový post přichází z Irska, odkud ho Vatikán po kritice přístupu katolické církve k možným případům pedofilie tento týden povolal ke konzultacím.
Napsal to irský portál thejournal.ie s tím, že české ministerstvo zahraničí již jeho diplomatické působení schválilo.
Apoštolská nunciatura v Praze, tedy vatikánské velvyslanectví, je bez vedení od května, kdy arcibiskup Diego Causero přešel na obdobnou pozici ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku.
Causero v Praze zastával post velvyslance od dubna 2004.
Ještě screenshot:
Jak si tuto zprávu vykládáte, milí čtenáři? Správný výklad uvedených slov je zcela jasně ten, že arcibiskup Giuseppe Leanza byl stažen z Irska, protože kritizoval Církev.
V článku není nikde výslovně napsáno “Leanza kritizoval Církev”, ale protože se v něm neobjevuje žádný jiný subjekt, kterému by onu kritiku bylo možné připsat, čtenář neznalý fakt si daný text nemůže vyložit jinak. V nadpise použitá vazba “za kritiku církve” navíc ani jiný výklad nepřipouští. Muselo by tam být třeba “kvůli kritice církve”, aby byl dvojí význam sdělení alespoň možný, i pak by se ovšem jako logičtější jevil výklad, v němž je nuncius původcem oné kritiky.
Arcibiskup Leanza ovšem Církev nekritizoval. Česká redakce Radia Vatikán uvedla 25. 7.:
Z Irska povolán do Říma apoštolský nuncius
Vatikán. Svatý stolec vydal tiskové sdělení, ve kterém oznamuje, že státní sekretariát povolal ke konzultacím apoštolského nuncia Irska, mons. Giuseppe Leanza. Stalo se tak v důsledku zprávy irské vládní komise, zveřejněné 13. července, která se týká případů zneužívání mladistvých některými kněžími v diecézi Cloyne. Za stručným sdělením státního sekretariátu Svatého stolce patrně stojí snaha formulovat odpověď na obvinění, vznesené irským premiérem a parlamentem na adresu Svatého stolce, který měl prý bránit vyšetřování případů zneužití státními institucemi. Vyplývá to ze slov zástupce ředitele tiskového střediska O. Cira Benedettiniho, který v odpovědi na otázky novinářů poznamenal, že odvolání nuncia na konzultace do Říma je opatření, které Svatý stolec používá velmi zřídka, ale které je v tomto případě výrazem seriózního přístupu k celé záležitosti a také ochoty podat objektivní a náležitou odpověď na postoj irské vlády, který byl Svatým stolcem přijat s údivem a s určitým politováním.
July 25, 2011. (Romereports.com) Just days after Ireland’s Prime Minister openly criticized the Vatican for its handling of sex abuse cases, the Vatican announced it’s recalling Ireland’s nuncio back to Rome for “consultations.”
It’s extremely unusual for the Vatican to take this type of action. The announcement states the recall is a way for Church officials in Rome to consult with the ambassador before the Holy See sends out its official response to Ireland’s government regarding the ‘Cloyne Report.’
Podle wikipedie ostatně arcibiskupu Leanzovi právě v polovině roku 2011 končí jeho mandát v Irsku, nejspíše by tedy tak jako tak byl touto dobou poslán do jiné země.
iDNES tedy z události Mons. Leanza byl stažen z Dublinu na protest proti kritice Církve z úst irského premiéra udělala zprávu Mons. Leanza byl stažen z Dublinu, protože kritizoval Církev.
Možná jsme až příliš kritičtí vůči bulvárnímu tisku. Jeho zpravodajství má podle všeho naprosto stejnou kvalitu, jako zpravodajství tzv. seriózní, rozdíl je pouze v tom, že u bulváru většina čtenářů už předem ví, že pravdivé informace nemůže očekávat.
V sobotu 18. 9. 2010 mi Lidové noviny vydaly tento článek o kardinálu J. H. Newmanovi, kterého dnes v Birminghamu blahoslavil papež Benedikt XVI. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že je text pro běžného čtenáře Lidovek příliš složitý. Co si o tom myslíte?
Když v roce 1829 přijal britský parlament Catholic Relief Act – zákon, jenž udělil katolíkům právo zasednout v parlamentu – zvedla se mezi anglikány vlna odporu. Jedním z nespokojenců byl brilantní mladý pastor, absolvent Oxfordu a tehdejší vikář univerzitní kaple John Henry Newman. Protože se obával, že by katoličtí zákonodárci mohli ovlivňovat „národní“ anglikánskou církev, začal zpochybňovat závislost církve na britské konstituční monarchii. Roku 1833 s několika přáteli založil Oxfordské hnutí, jež usilovalo o duchovní obrodu anglikanismu, jeho návrat ke kořenům křesťanské víry a k autentické zbožnosti.
Newman vypracoval ideu via media – střední cesty mezi příliš jednotným a konzistentním katolicismem a příliš inovujícím protestantismem – kterou podle jeho názoru kráčel právě anglikanismus. Domníval se, že anglikanismus je se svým důrazem na laickost, osobní svatost a současně i na krásu obřadu ideálním následovníkem prvotního křesťanství. Do této vzrušující koncepce nezapadalo právě jen ono nešťastné zcela služebné postavení Church of England vůči státní moci.
Žádný zakuklený papeženec
Když Newman studoval církevní otce, uznávané autory prvních křesťanských staletí, postupně se propracovával k zásadní změně stanoviska. Jak vysvětluje ve své autobiografii Apologia pro Vita Sua, studium historických křesťanských herezí jej přivedlo k názoru, že vznik anglikanismu nemůže být ničím jiným než jen jedním z celé řady dějinných schizmat – rozdělení církve: „Viděl jsem jasně, že v historii arianismu byli čistí ariáni protestanti, semiariáni anglikáni a Řím byl tím, čím je dnes.“
Newman nebyl žádným zakukleným papežencem, byl hrdým a svobodomyslným Angličanem. Ale právě charakteristická ostrovní intelektuální poctivost jej nevyhnutelně vedla ke katarzi. Poznenáhlu začal ve svých traktátech vyzývat k obnovení ztracené jednoty mezi Londýnem a Římem. Oxfordské hnutí získávalo zejména díky Newmanově osobnosti celoanglický vliv a vytvářelo anglokatolicismus, široký konzervativní proud v anglikánské církvi, už vědomě sympatizující s katolicismem.
V roce 1841 propukla krize naplno – Oxfordská univerzita a anglikánští biskupové odsoudili Oxfordské hnutí, což bylo pro Newmana pobídkou k činu. Roku 1843 pod pseudonymem odvolal všechny své dosavadní výhrady vůči katolické církvi, načež rezignoval na místo kaplana a 9. října 1845 jako čtyřiačtyřicetiletý vstoupil do katolické církve. Konverzí Newman přišel o většinu přátel a stal se terčem tvrdé pomlouvačné kampaně. O rok později byl v Římě vysvěcen na katolického kněze, načež se jako člen řádu oratoriánů vrátil do Anglie a založil zde první řádový konvent London Oratory. V roce 1851 byl jmenován rektorem nově založené Katolické univerzity v Dublinu a začal psát manifest Idea univerzity, působivý chvalozpěv na instituci univerzity, která je pro Newmana nenahraditelným katalyzátorem a ochránkyní poznání a kultury. Asi jen on sám byl překvapen, když jej papež v roce 1879 jmenoval kardinálem. Když roku 1890 umírá, těší se pověsti svatosti jak mezi britskými katolíky, tak u velké části anglikánské církve.
„Svědomí není dalekozraké sobectví ani touha být konzistentní sám se sebou; spíše je poselstvím od Něho, který k nám v řádu přirozenosti i milosti promlouvá za závojem, učí nás a vede pomocí svých zástupců. Svědomí je prapůvodní náměstek Kristův,“ říká kardinál Newman, který byl po celý svůj život nezávislým a pronikavým myslitelem a břitkým polemikem. Ani v katolické církvi neměl na růžích ustláno. Byl kritizován například za to, že se nikdy plně neztotožnil s tradiční tomistickou filozofií, a také za svůj počáteční nesouhlas s dogmatem o papežské neomylnosti, vyhlášeným Prvním vatikánským koncilem (1870). Newman se domníval, že pro toto dogma není vhodná doba, avšak když bylo slavnostně promulgováno, vzdal se všech námitek a sám tuto koncilní nauku obhajoval.
Současný papež Benedikt XVI. má ke kardinálu Newmanovi silný, téměř intimní ideový vztah. V mnohých tématech, jako jsou otázky pravdy, svědomí, poslušnosti vůči autoritě, role křesťanů v občanském životě nebo vztahu víry a rozumu, můžeme vycítit spřízněnost obou osobností. Ačkoliv Benedikt obvykle osobně vyhlašuje pouze svatořečení, nikoliv blahořečení, v neděli 19. září se v britském Birminghamu právě kardinál Newman stane prvním blahoslaveným vyhlášeným osobně tímto papežem.
Stezka do katolické církve
To ale není vše. Benedikt XVI. také v nedávné době splnil největší životní přání kardinála Newmana – vytvořil stezku, po níž mohou anglokatolíci vstoupit do katolické církve, aniž by se vzdali své liturgie, kalendáře, zvyků, a dokonce ženatých kněží. Newman ve své době vážně uvažoval o tom, že požádá papeže, aby podle vzoru řeckokatolíků zřídil autonomní uniatskou „anglokatolickou církev“, která si ponechá vnější znaky anglikánské identity – obřady, obvyklé modlitby odlišné od katolických apod. – a současně uzná autoritu papeže. Sám Newman však usoudil, že by to bylo předčasné a jeho doba není k takovému kroku zralá. Časy se ovšem mění a dnes najdete v Británii v neděli více věřících v kostelech katolických než anglikánských. Neuplyne týden, aby se nějaká celebrita nerozhodla „překročit Tiberu“ a zaklepat u bran tolik nenáviděného papeže. Benedikt XVI. proto vytvořil anglikánský ordinariát, organizační strukturu, která umožňuje začlenění farností i jednotlivých anglikánských věřících do katolické církve, aniž by se museli vzdát většiny dosavadních obyčejů. Jde o subtilnější krok než vytvoření uniatské církve, ale dosahuje stejných cílů. Úmysl využít tuto nabídku již vyjádřilo mnoho set anglikánů.
Jakkoliv je dnes populární hovořit o hledání pravdy, jen málokdo si ji doopravdy přeje nalézt. Správně tušíme, že pravda umí být nebezpečná. Poctivé hledání však předpokládá odhodlání přijmout důsledky nalezeného poznání a bez něho má jen malou cenu. John Henry Newman byl připraven následovat poznanou pravdu i za cenu osobní oběti a v tom spočívá jeho největší přínos.
Tuto neděli bude papež Benedikt XVI. v Birminghamu blahořečit kardinála Johna Henryho Newmana. Radio Vatikán publikovalo český překlad promluvy, kterou kard. Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.
John Henry Newman
Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.
Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?
Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.
Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a – pouze božským milosrdenstvím – také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.
Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.
Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje.
Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.
Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).
Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser
Je to oficiální: Novým prefektem Kongregace pro biskupy, jednoho z nejdůležitějších vatikánských dikasterií, které mimo jiné řídí proces výběru biskupů, se stane arcibiskup Québecu, kardinál Marc Ouellet. Dosavadní prefekt kard. Giovanni Battista Re odstoupil pro dosažení kanonického věku.
Z Radia Vatikán přebírám český překlad papežovy homilie ve vatikánské bazilice:
Drazí bratři a sestry,
biblické texty této eucharistické liturgie ze slavnosti svatých Petra a Pavla podávají ve svém obrovském bohatství téma, které by se dalo shrnout takto: Bůh je svým věrným služebníkům nablízku a osvobozuje je od každého zla; osvobozuje církev od negativních mocností. Téma svobody církve prezentuje dějinný a dále hlubší, duchovní aspekt.
Tato tématika prostupuje celou dnešní liturgií Slova. První a druhé čtení hovoří postupně o svatém Petrovi a svatém Pavlovi, přičemž zdůrazňují právě osvobozující působení Boha ve vztahu k nim. Zejména text ze Skutků apoštolů bohatě popisuje podrobnosti zásahu anděla Páně, který vysvobodí Petra z řetězů a vyvede jej ven z Jeruzalémského vězení, kam jej vsadil pod přísným dozorem král Herodes (srov. Sk 12,1-11). Naproti tomu Pavel píše Timotejovi ve chvíli, kdy cítí, že se jeho pozemský život chýlí ke konci, provádí závěrečnou bilanci, z níž vyplývá, že Pán mu byl neustále nablízku, osvobodil ho z mnoha nebezpečí a znovu jej osvobodí, až jej uvede do svého věčného království (srov. 2 Tim 4,6-8.17-18). Toto téma je umocněno responsoriálním Žalmem (Žl 33) a nachází svůj výraz také v evangelním úryvku Petrova vyznání tam, kde Kristus slibuje, že mocnosti pekelné jeho církev nepřemohou (srov. Mt 16,18).
Pečlivým pozorováním tohoto tématu lze zaznamenat jistý vývoj. V prvním čtení je podávána specifická epizoda, která ukazuje zásah, jímž Pán vysvobozuje Petra z vězení; ve druhém Pavel říká na základě své mimořádné apoštolské zkušenosti, že si je jist tím, že ho Pán „vysvobodil ze lví tlamy”, vysvobodí ho ode „všeho zlého” a zachrání pro nebeské království. V evangeliu se však již nemluví o jednotlivých apoštolech, nýbrž o církvi jako celku a její bezpečnosti vzhledem k silám zla pojatým v širokém a hlubokém smyslu. Tak vidíme, že Ježíšův příslib – „mocnosti pekelné církev nepřemohou” – sice zahrnuje dějinné zkušenosti pronásledování, které podstoupili Petr i Pavel a ostatní svědkové evangelia, ale zachází dále a zajišťuje ochranu zejména proti hrozbám v řádu duchovním podle toho, co píše samotný Pavel v listu Efesanům: „Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší“ (Ef 6,12).
Vskutku, podíváme-li se na dvoutisícileté dějiny církve, lze si povšimnout, že podle toho, co předpověděl Pán Ježíš (srov. Mt 10,16-33), nechyběly křesťanům nikdy zkoušky, které v některých obdobích a místech nabyly povahy pronásledování ve vlastním a pravém smyslu slova. Avšak navzdory utrpení, které způsobují, nejsou pro církev tím nejvážnějším nebezpečím. Největší škodu totiž církvi zasazuje to, co znečišťuje víru a křesťanský život jejích členů a jejích komunit, porušuje integritu mystického Těla, oslabuje její schopnost proroctví a svědectví a hyzdí krásu její tváře. Tuto skutečnost dosvědčují pavlovské listy. První list Korinťanům odpovídá například právě na některé problémy rozdělení, nedůsledností, nevěrností evangeliu, jež vážně ohrožují církev. Také druhý list Timotejovi, jehož úryvek jsme slyšeli, hovoří o hrozbách „posledních dnů“ a ztotožňuje je s negativními postoji, které jsou z tohoto světa a které mohou nakazit křesťanské společenství: sobectví, vychloubačnost, pýcha, chtivost peněz apod. (srov. 3,1-5). Apoštol v závěru ubezpečuje: lidé, kteří páchají zlo – píše – „nebudou mít úspěch, všem totiž bude jasná jejich pošetilost“ (3,9). Je tu tedy záruka svobody, kterou Bůh zajišťuje církvi. Svobody jednak od materiálních nástrah, které se jí snaží překazit či vnutit její poslání, a jednak od duchovního a morálního zla, které může poškodit její autenticitu a věrohodnost.
Téma svobody církve, jak ji Kristus zaručil Petrovi, zvláštním způsobem souvisí také s obřadem předávání pallia, což dnes konáme spolu se třiceti osmi arcibiskupy, které co nejsrdečněji zdravím stejně jako ty, kteří je na této pouti doprovázejí. Společenství s Petrem a jeho nástupci je totiž zárukou svobody pro pastýře církve i pro samotná společenství, která jsou jim svěřena. Platí to pro obě roviny, o kterých byla řeč v předchozích úvahách. Na historické rovině zajišťuje jednota s Apoštolským stolcem místním církvím a biskupským konferencím svobodu vůči místním, národním či nadnárodním mocnostem, které mohou v určitých případech klást překážky poslání církve. A kromě toho – podstatněji – je petrovská služba zárukou svobody ve smyslu plného přilnutí k pravdě, k autentické tradici, aby tak Boží lid byl chráněn před omyly ve víře a morálce. Skutečnost, že noví metropolité přicházejí do Říma každý rok, aby přijali pallium z rukou papeže, je proto třeba chápat ve vlastním významu jako gesto společenství, a téma svobody církve nám k tomu podává obzvláště důležitý výkladový klíč. Zdá se to zjevné v případě církví poznamenaných pronásledováním anebo vystavených politickému vměšování nebo jiným těžkým zkouškám. Není to však méně platné v případě těch společenství, která jsou sužována scestnými naukami či ideologickými tendencemi a praktikami, jež odporují evangeliu. Pallium se tedy v tomto smyslu stává zárukou svobody podobně jako Ježíšovo „jho“, k jehož naložení na vlastní ramena Ježíš vyzývá každého (srov. Mt 11,29-30). Jako je Kristovo přikázání „sladké a lehké“, byť náročné, a místo aby tížilo toho, kdo jej nese, pozvedá ho, tak také pouto s Apoštolským stolcem, byť namáhavé, podporuje pastýře i církevní stádce, svěřené do jeho péče, a činí je svobodnějšími a silnějšími.
A poslední ukazatel, který bych rád vyvodil z Božího Slova, zejména z Kristova příslibu, že mocnosti pekelné nepřemohou jeho církev. Tato slova mohou mít také výjimečnou ekumenickou platnost, poněvadž jeden z typických skutků Zlého, jak jsem před chvílí naznačil, je právě rozdělení uvnitř církevního společenství. Rozdělení je totiž příznakem moci hříchu, který nadále působí v údech církve také po vykoupení. Kristovo slovo je však jasné: „Non praevalebunt - nepřemohou“ (Mt 16,18). Jednota církve je zakořeněna v jejím sjednocení s Kristem a plná jednota křesťanů, kterou je třeba neustále z generace na generaci hledat a obnovovat, je také podporována jeho modlitbou a jeho příslibem. V boji proti duchu zla nám v Ježíšovi Bůh daroval advokáta, obhájce, a po naplnění jeho Paschy, „jiného Přímluvce“ (srov. Jan 14,16), Ducha svatého, který s námi zůstane navždy a povede církev k plnosti pravdy (srov. Jan 14,16; 16,13), jež je také plností lásky a jednoty. S těmito pocity důvěřivé naděje mám to potěšení pozdravit delegaci Konstantinopolského patriarchátu, která se podle krásné zvyklosti vzájemných návštěv účastní slavnosti svatých patronů Říma. Společně vzdávejme díky Bohu za pokroky v ekumenických vztazích mezi katolíky a pravoslavnými a obnovme úsilí velkoryse odpovídat na milost Boha, který nás uvádí do plného společenství.
Drazí přátelé, zdravím srdečně každého z vás: pány kardinály, bratry v biskupské službě, pány velvyslance a občanské představitele, zejména primátora Říma, kněze, řeholníky a věřící laiky. Děkuji vám za vaši účast. Svatí apoštolové Petr a Pavel kéž vám vymohou, abyste milovali stále více církev svatou, mystické tělo Krista Pána a nositelku jednoty a pokoje pro všechny lidi. Kéž vám také vymohou, abyste s radostí obětovali za její svatost a misijní poslání svoje námahy a utrpení, jež nesete pro věrnost evangeliu. Panna Maria, Královna apoštolů a Matka církve ať nad vámi bdí, zejména nad službou metropolitních arcibiskupů. S její nebeskou pomocí ať žijete a jednáte vždy v oné svobodě, kterou nám získal Kristus.
Amen.
Papež Benedikt XVI. se dnes při pohřebních obřadech v bazilice Svatého Petra ve Vatikánu rozloučil se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem, který v pátek 16. 4. 2010 odešel, aby spatřil Kristovu tvář. Hlavním celebrantem pohřební mše svaté byl děkan kardinálského kolegia Angelo Sodano.
Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Tato překrásná myšlenka, tak jednoduchá, co do formulace téměř dětská, ale přece hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně k Ježíšově modlitbě, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto souladu mezi touhou člověka, který si přeje vidět Pánovu tvář, a touhou Ježíše samotného. Ta Ježíšova je však něco mnohem více než touha: je to vůle. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v této vůli nacházíme „skálu“, pevný základ víry a doufání. Ježíšova vůle se totiž sbíhá s vůlí Boha Otce. A spolu s působením Ducha svatého tvoří pro člověka jakýsi druh bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
…
Záměrně hovořím o obrazu „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík jej zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, ke kterému připojuje také přikázání lásky k bližnímu, o němž praví, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srov. Mt 22,37-39). Volbou tohoto motta náš ctihodný bratr takříkajíc vložil svůj život do přikázání lásky, vepsal jej cele do primátu Boha a lásky.
Potom je tu ještě jiný aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, na který Otec Špidlík určitě pamatoval a zamýšlel jej svým mottem dát najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a s kosmem. Zde je třeba zmínit, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenech se protínají slova PHOS a ZOE, světlo a život, což jsou jména Boží. Člověk, který plně, ex toto corde, přijímá světlo a život, stává se tedy sám světlem a životem v lidství a v univerzu.
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9).
Kardinálský znak Tomáše Špidlíka (Wikipedia Commons)
Několik záběrů Vatikánské televize z dnešní bohoslužby:
Tělo kardinála Špidlíka bude v příštích dnech vystaveno v Olomouci v katedrále sv. Václava. V pátek 30. 4. bude tento velký jezuita pohřben v bazilice na Velehradě.
Papež Benedikt XVI. zdraví věřící po svém zvolení z balkónu Baziliky Svatého Petra 19. 4. 2005. (AP Photo/Andrew Medichini)
Jeden můj přítel pracoval ve Vatikánu v době, kdy byl Joseph Ratzinger ještě prefektem Kongregace pro nauku víry. Chodil do práce kolem šesté hodiny ranní a na Náměstí Sv. Petra potkával kardinála, který rovněž směřoval do práce. Obvykle měl na sobě obyčejnou černou kleriku.
Jednou si dodal odvahy a oslovil ho: “Vaše Eminence, nemohl byste prosím oddat moji dceru?”
Joseph Ratzinger nezaváhal, vytáhl diář a chvíli v něm listoval: “Mám v příštích měsících jednu volnou sobotu. Hodila by se vám?”
Žel, nehodila se. Dcera musela v té době do zahraničí a tak ji oddal jiný kněz.
Děkujme Bohu, že máme za papeže tak ušlechtilého člověka. Napsal jsem v době mezi smrtí Jana Pavla II. a volbou Benedikta XVI., že když to Církev opravdu potřebuje, může jí Bůh poslat i několik svatých papežů po sobě. Myslím, že právě toho jsme svědky.
Záznam z papežova zvolení:
Reportáž Rome Reports shrnuje pět let Benediktova pontifikátu:
Ve Vatikánu se podařilo nalézt dosud neznámý krátký dokumentární film s papežem Piem XII. Je zajímavý tím, že je barevný – jde o vůbec první známé záběry tohoto papeže v barvě.
Dokument byl natočen v roce 1956 o 80. narozeninách Pia XII., dva roky před jeho smrtí. Vidíme zde mj. vchod do papežské rezidence, Cortile di San Damaso, ozdobený tisíci květin.
V kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce se dnes skončily letošní exercicie, které konal Benedikt XVI. spolu se členy římské kurie pod vedením O. Enrica del Covolo, salesiánského profesora patristiky na Papežské salesiánské univerzitě. Svatý otec jako obvykle na závěr exercicií pronesl krátkou improvizovanou promluvu.
Nikoli v osamoceném Já, ale ve společném My církve, ve společenství svatých můžeme skutečně naslouchat Božímu slovu a stále více se stávat kněžími, řekl Benedikt XVI. v závěrečném poděkování exercitátorovi O. Enrico del Covolo, který se ve svých přednáškách vracel právě k tématu naslouchání Božímu slovu.
„Vybral jste jako výchozí bod, jako stále přítomné pozadí i jako cílový bod Šalamounovu prosbu o „naslouchající srdce“. Mám za to, že právě v ní je skutečně obsaženo celé křesťanské pojetí člověka. Člověk není dokonalý v sobě, ale potřebuje vztah, potřebuje existovat ve vztahu. Veškerou realitu tedy může myslet nikoli ve svém cogito, nýbrž má zapotřebí naslouchat druhému, zejména druhému s velkým D, tedy Bohu. Pouze tehdy pozná sebe samého a pouze tak se stane sám sebou.
…
Církevní otcové říkají, že v okamžiku početí Věčného Slova v lůně Panny Marie, Duch svatý vstoupil do Marie skrze ucho. Maria počala Věčné Slovo nasloucháním a dala tomuto Slovu své tělo. A tak je nám řečeno, co znamená mít naslouchající srdce.“
Exercitátor, řekl dále papež, poukázal na pět význačných postav kněžství, počínaje Ignácem z Antiochie a konče ctihodným papežem Janem Pavlem II.
„Tak jsme mohli skutečně znovu vnímat, co znamená být kněžími a stávat se stále více kněžími a uvědomit si, že svěcení je zaměřeno k misijnímu poslání a má se samo stát misijním posláním. Mohli jsme tak v těchto dnech s pomocí Boží prohloubit svoje zasvěcení a chceme se s novou odvahou svého poslání ujmout. Pán nám v tom pomáhej.“
Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2010
Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista
(srov. Řím 3,21-22)
Drazí bratři a sestry,
církev nás každý rok v postní době vybízí, abychom se podívali na svůj život ve světle evangelního učení. V tomto roce bych vám rád předložil několik úvah, které se týkají závažného tématu spravedlnosti, a za základ si vzal výrok sv. Pavla: Bůh dává spravedlnost na základě víry v Ježíše Krista (Řím 3,21-22).
Spravedlnost: “dare cuique suum”
Na prvním místě bych se chtěl věnovat významu slova “spravedlnost”, které v běžném užívání znamená “dát každému, co mu náleží – dare cuique suum” podle proslulého výroku Ulpiana, římského právníka z 3. století. Tato známá definice však neupřesňuje, v čem spočívá toto “suum”, které je třeba každému dát. To, co je pro člověka zásadní, nelze zajistit právně. Aby každý mohl žít život v plnosti, potřebuje něco hlubšího, více osobního, co lze získat pouze jako dar. Dalo by se říci, že jde o to, aby člověk žil z té lásky, kterou mu může dát jen sám Bůh, protože je stvořen podle jeho obrazu a podoby. Hmotná dobra jsou samozřejmě užitečná a potřebná. Ostatně sám Ježíš pečoval o nemocné, sytil zástupy, které ho následovaly, a bezpochyby neschvaluje nezájem, který i dnes posílá na smrt stovky milionů lidí kvůli nedostatku potravin, vody a zdravotní péče. Přesto však distributivní spravedlnost nedává člověku všechno, co mu náleží. Ještě mnohem více než chléb totiž člověk potřebuje Boha. Sv. Augustin k tomu říká, že “pokud je spravedlnost ctností, která dává každému, co mu náleží… kde je pak spravedlnost u člověka, když opouští pravého Boha“.[1]
Odkud pochází nespravedlnost?
Evangelista Marek nám předává Ježíšova slova pronesená během tehdejšího sporu o tom, co je čisté a nečisté: “Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje… Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky” (Mk 7,15.21). Kromě bezprostředního problému jídla můžeme v reakci farizeů objevit stálé lidské pokušení dávat původu zla vnější příčinu. Při bližším pohledu zjistíme, že mnoho moderních ideologií z tohoto předpokladu vychází: jelikož nespravedlnost přichází zvnějšku, stačí odstranit vnější příčiny, které brání naplnění spravedlnosti. Tento způsob myšlení, jak nás upozorňuje Ježíš, je naivní a krátkozraký. Nespravedlnost, důsledek zla, nemá výlučně vnější příčiny. Její původ je v lidském srdci, kde člověk nalézá základ tajemné účasti na zlu. Žalmista to bolestně rozpoznává: “Vždyť jsem se narodil s vinou, v hříchu mě počala má matka” (Žl 51,7). Ano, člověk je oslaben hlubokým zraněním, které umenšuje jeho schopnost vejít ve společenství s druhým. Přirozeně je otevřený svobodnému sdílení, ale objevuje v sobě překvapivě mohutnou sílu, která ho svádí, aby se uzavřel do sebe a stavěl se nad druhé a proti nim. Jde o egoismus, důsledek prvotního hříchu. Adam a Eva byli svedeni satanovou lží. Tím, že se zmocnili tajemného ovoce, porušili Boží přikázání. Důvěru v lásku nahradili podezřívavostí a rivalitou, přijímání a očekávání od druhého s důvěrou za úzkostnou snahu brát a být soběstačný (srov. Gn 3,1-6), čímž si způsobili pocit neklidu a nejistoty. Jak se člověk může vymanit z tohoto egoistického tíhnutí a otevřít se lásce?
Spravedlnost a sedāqāh
V moudrosti Izraele najdeme hlubokou souvislost mezi vírou v Boha, který “slabého pozvedá z prachu” (Žl 113, 7), a spravedlností vůči bližnímu. Slovo sedāqāh, které v hebrejštině označuje ctnost spravedlnosti, úžasně vystihuje tento vztah. Sedāqāh totiž na jedné straně znamená úplné přijetí vůle Boha Izraele a na druhé straně spravedlnost vůči bližnímu (srov. Ex 20,12-17), obzvlášť vůči chudáku, cizinci, sirotku a vdově (srov. Dt 10,18-19). Tyto dva významy jsou mezi sebou propojeny, protože dát chudému znamená pro Izraelitu pouze oplatit to, co pro něj udělal Bůh, který má soucit s bídou svého lidu. Není náhodou, že Zákon byl Mojžíšovi na Sinaji darován po přejití Rudého moře. Poslušnost Zákonu totiž předpokládá víru v Boha, který jako první slyšel křik svého lidu a sestoupil, aby ho vysvobodil z moci Egypta (srov. Ex 3,8). Bůh je vnímavý ke křiku toho, kdo je v nouzi, ale na oplátku žádá, aby se mu naslouchalo. Vyžaduje spravedlnost vůči chudému (srov. Sir 4,4-5.8-9), cizinci (srov. Ex 22,20), otroku (srov. Dt 15,12-18). Pro konání spravedlnosti je nezbytné opustit sen o soběstačnosti, o onom hlubokém soustředění na sebe, které plodí nespravedlnost. Jinými slovy, je třeba přijmout exodus hlubší než ten Mojžíšův, je třeba osvobodit srdce, čehož litera Zákona není sama schopna. Existuje tedy pro člověka nějaká naděje na spravedlnost?
Kristus, Boží spravedlnost
Hlásání radostné zvěsti plně odpovídá na lidskou touhu po spravedlnosti. Apoštol sv. Pavel to zdůrazňuje ve svém Listu Římanům: “V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu… na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru” (Řím 3,21-25).
Jaká je tedy Kristova spravedlnost? Je to především spravedlnost pocházející z milosti, kde člověk není spasitel a neuzdravuje ani sebe sama, ani druhé. Skutečnost, že obmytí se naplňuje v “krvi” Kristově, znamená, že člověk není od tíže svých vin osvobozen osobními oběťmi, nýbrž láskyplným gestem Boha, který jde až tak daleko, že zakusí “prokletí” vyhrazené člověku, aby mu dal “požehnání” vyhrazené Bohu (srov. Gal 3,13-14). Dalo by se však hned namítnout: co je to za spravedlnost, jestliže spravedlivý umírá za viníka a viník naopak dostává požehnání, které patří spravedlivému? Že by každý dostal opak toho, co mu náleží? Ve skutečnosti se zde Boží spravedlnost projevuje jako hluboce odlišná od lidské spravedlnosti. Bůh za nás ve svém Synu zaplatil výkupné, cenu skutečně závratnou. Tváří v tvář spravedlnosti kříže se člověk může bouřit, protože představuje lidskou nesoběstačnost, jeho závislost na někom jiném, aby mohl být plně sám sebou. Obrátit se ke Kristu, věřit evangeliu totiž nakonec znamená, že se člověk musí zříci iluze soběstačnosti a tak objevit a přijmout to, že potřebuje druhé a Boha, potřebuje Boží odpuštění a přátelství.
Tak pochopíme, že víra je naprosto odlišná od něčeho přirozeného, jednoduchého a zřejmého. Je třeba mít pokoru, abychom přijali, že pouze někdo druhý nás může osvobodit od našeho vlastního já a darovat nám na oplátku sebe sama. Toto se zvláštním způsobem uskutečňuje ve svátostech smíření a eucharistie. Díky působení Krista můžeme vejít do “větší” spravedlnosti, spravedlnosti lásky (srov. Řím 13,8-10), spravedlnosti toho, kdo se v jakékoli situaci pokládá spíš za dlužníka než za věřitele, protože přijal víc, než v co mohl doufat.
Na základě této zkušenosti je křesťan vybízen, aby se zapojil do utváření spravedlivých společností, kde všichni dostávají to, co je nezbytné k životu podle lidské důstojnosti, a kde je spravedlnost oživována láskou.
Drazí bratři a sestry, postní doba vrcholí velikonočním třídenním, během něhož budeme v tomto roce opět slavit Boží spravedlnost, která je plností lásky, daru a spásy. Ať je tato doba pokání pro každého křesťana dobou skutečného obrácení a niterného poznání Kristova tajemství, který přišel naplnit veškerou spravedlnost. Tímto pozdravem všem z celého srdce uděluji své apoštolské požehnání.
Joseph Ratzinger se nikdy nezúčastnil žádné schůzky Hitlerjugend? Byl do Hitlerovy mládeže přihlášen školou, bez svého přičinění, protože členství bylo povinné pro všechny hochy starší 14 let. Ratzingerův otec byl odpůrcem nacismu.
Co Ježíš neřekl
Jděte a vyprávějte před kostelem drby o svých přátelích!
Vatikán. Svatý stolec vydal tiskové sdělení, ve kterém oznamuje, že státní sekretariát povolal ke konzultacím apoštolského nuncia Irska, mons. Giuseppe Leanza. Stalo se tak v důsledku zprávy irské vládní komise, zveřejněné 13. července, která se týká případů zneužívání mladistvých některými kněžími v diecézi Cloyne. Za stručným sdělením státního sekretariátu Svatého stolce patrně stojí snaha formulovat odpověď na obvinění, vznesené irským premiérem a parlamentem na adresu Svatého stolce, který měl prý bránit vyšetřování případů zneužití státními institucemi. Vyplývá to ze slov zástupce ředitele tiskového střediska O. Cira Benedettiniho, který v odpovědi na otázky novinářů poznamenal, že odvolání nuncia na konzultace do Říma je opatření, které Svatý stolec používá velmi zřídka, ale které je v tomto případě výrazem seriózního přístupu k celé záležitosti a také ochoty podat objektivní a náležitou odpověď na postoj irské vlády, který byl Svatým stolcem přijat s údivem a s určitým politováním.
