Každý den přijde v naší zemi vinou umělého potratu o život 70 dětí. Prosíme, pomozte nám prolamovat lhostejnost a dát najevo, že jsou tu lidé přesvědčení o možnosti lepší cesty.
Odvahu k životu
V Brně 30. listopadu 2011 17.00–18.30
Roh ulice Bašty a Masarykovy – Masarykova – Panská – Dominikánské náměstí – Veselá – Středova – Česká – Joštova – Běhounská – Kobližná – Malinovského náměstí
Doporučuji vám zaregistrovat se tady – získáte tak místo na dopoledním programu a guláš!!!
V sobotu 26. března 2011 dopoledne před Pochodem pro život máte možnost seznámit se s činností občanských sdružení, které se věnují obnově kultury života, podpoře předmanželské a manželské čistoty a podpoře rodiny. Setkání proběhne v pražském dominikánském klášteře (Husova 8, Praha 1).
Program:
9:00 – 9:45 Úvodní souhrnné představení jednotlivých organizací 9:45 – 11:30 Paralelní prezentace organizací v barokním refektáři, hovornách a ambitech kláštera s možností ukázek materiálů, představení činnosti, navázání spolupráce, … 11:30 – 12:30 Pauza na oběd (pro registrované účastníky bude k dispozici guláš, káva, čaj)
12:30 – 13:00 Adorace a růženec v kostele sv. Jiljí 13:00 – 14:00 Mše svatá v kostele sv. Jiljí
14:00 – 16:00 Pochod pro život (trasa: Husova, Staroměstské náměstí, Václavské náměstí)
V případě jakýchkoli dotazů nebo problémů kontaktujte Hnutí pro život na adrese info@prolife.cz, popř. na telefonu 603 976 231.
Oslík: Lukáš Novák zveřejnil na svém blogu tuto reakci na hromadný dopis Michaely Šojdrové, který jsem jako signatář její petice dostal i já. Ačkoliv nebudu reagovat na stejný dopis, rád bych též za sebe napsal text velmi podobný tomu Lukášovu, jen obsáhlejší a s více argumenty. Vzhledem k pracovnímu vytížení to již pravděpodobně do voleb nestihnu (je třeba hledat události, citace…) a proto se souhlasem autora přebírám alespoň tento článek. Připojuji se k jeho názoru, že čtyři roky mimo parlament by KDU-ČSL prospěly. Navíc osobně považuji za omyl celou křesťansko-demokratickou ideu jako takovou a evropský křesťansko-demokratický projekt podle mého soudu z větší části selhal. To vše lze myslím přesvědčivě doložit
Lukáš Novák
Lukáš Novák: Poslední týden před volbami jako by se pytel roztrhl s hromadnými „osobními“ apely lidoveckých politiků, které mi docházejí e-mailem nebo o nichž se dozvídám od přátel. Zde je dopis paní poslankyně Šojdrové a moje odpověď na něj (zatím se ji nepodařilo doručit, paní poslankyně má plnou schránku):
Vážení,
oslovuji tímto dopisem Vás, kteří jste poslali hlas v anketě proti adopcím dětí registrovanými partnery.
Mám pro Vás dobrou zprávu. Pan předseda vlády Jan Fischer mne 30.dubna 2010 dopisem informoval tom, že vláda pod jeho vedením návrh zákona, který by adopce registrovaným partnerům měl umožnit, nepředloží. Pan předseda si je vědom složitosti tohoto tématu. Přivítal naši petici, díky níž se vedla společenská diskuse.
Touto zprávou historie snahy o adopce dětí registrovanými partnery zřejmě bohužel neskončí. Přesto zde již jasně zazněl hlas odpůrců, hlas početný, cca 15 tisíc občanů, hlas slušný a zodpovědný. Bez homofobních argumentů stavíme dobro adoptovaných dětí na první místo.
Věřte, že všechny Vaše hlasy mají cenu, všechny Vaše dopisy byly přečteny mnou nebo mým asistentem. Na většinu z nich i reagujeme, protože si Vašich odpovědí vážíme. Pokud nestihneme odpovědět, pak jen proto, že Vás bylo opravdu tolik. Chci Vám všem poděkovat za Váš postoj a podporu anketě, která přinesla úspěch, i kdyby byl jen na čas.
Chci Vás v této chvíli poprosit o Váš hlas ve volbách pro křesťanské demokraty. KDU-ČSL je jediná politická strana, která má odvahu se postavit za ochranu života, za ochranu rodin, za děti, které jsou naší budoucností. Nechci zneužívat Vaší důvěry spojené s anketou Dobro dětí především. Přesto si i já sama kladu otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil? Tématem číslo jedna ve volebních diskusích je zadlužení a politici se předhánějí v tom, kde budou škrtat. Nikdo z nich neodpověděl, pro koho budou šetřit, když víme, že český národ vymírá. Proto KDU-ČSL vidí prioritu v podpoře rodin s dětmi. Také chceme šetřit, ale s ohledem na rodiny s dětmi. Jinak to nemá smysl. Naše budoucnost je v dětech.
Dovolte mi na závěr ještě jednou Vám všem poděkovat a vyslovit naději, že naše spolupráce nekončí, že budeme mít nová společná témata.
S úctou a nadějí
Vaše Michaela Šojdrová v.r.
Vážená paní Šojdrová,
Děkuji Vám za dobré zprávy. Rád bych se nicméně vyjádřil k Vašemu apelu ohledně mého hlasu pro Vaši stranu.
Píšete, že si kladete otázku, jak je možné, že žádný jiný politik z jiné politické strany se jednoznačně za adoptované děti nepostavil.
Já si zase kladu otázku, jak to, že z celé KDU-ČSL jste to prakticky pouze Vy, kdo je ochoten alespoň částečně nosit kůži na trh v bioetických tématech.
Nezlobte se na mě, ale já nebudu volit stranu, jejíž pražská jednička paní Hybášková, známá svými liberálními stanovisky pokud jde např o tzv. „reprodukční zdraví“ slibuje, že „nebude hlasovat proti KDU“ v bioetických tématech.
Já nebudu volit nikoho, kdo „nebude proti“. Já budu volit toho, kdo bude aktivně pro, ne jenom občas, ne jenom před volbami, ne jenom tehdy, když to nijak neohrozí jeho pozici. Nebudu volit stranu, jejíž předseda se trapně soudí s charitou o dědictví. Nebudu volit stranu, která zneužívá církevní prostor k předvolební propagandě a navádí k tomu i kněze. Nebudu volit stranu, která nyní vykresluje svého bývalého dlouholetého předsedu jako ztělesnění všeho zla. Nebudu volit stranu, která morálně vydírá křesťany, jako by bylo jejich morální povinností ji volit. Až to KDU-ČSL pochopí, stane se pro mě opět volitelnou. Mám za to, že pobyt mimo parlament tomuto pochopení jen prospěje. Současná forma existence KDU-ČSL v parlamentu je spíše pohoršením a diskreditací křesťansko-konzervativních hodnot.
Nemylte se: současný propad preferencí KDU-ČSL není způsoben její malou „rozkročeností“, ale naopak naprostou ztrátou důvěryhodnosti, ztrátou přesvědčení voličů, že jste schopni a ochotni hájit ty hodnoty, jimiž se zaklínáte a kvůli nimž Vás konzervativně smýšlející lidé ještě stále přes všechny blamáže volili. Cestou k nápravě není snažit se uvařit stokrát dobrý dort, který bude chutnat každému: Nebude chutnat nikomu – konzervativec Vás nebude volit kvůli Hybáškové, liberál Vás nebude volit kvůli Šojdrové. Cestou k nápravě je vrátit se ke konsistentní a vyhraněné konzervativní politice. Neříkejte, že jste slabí, abyste něco prosadili. Doposud jste slabí nebyli, v současném rozložení sil jste měli de facto právo veta. Nikdy jste je nevyužili.
Zde je jedna otevřená reakce na hromadný email rozeslaný některým kněžím, který uvádí několik důvodů, proč volit KDU-ČSL. Mail obsahuje malý obrázek v příloze porovnávající některé body programu KDU-ČSL se stranami TOP09 a Věci Veřejné plus odkaz na video na této internetové adrese, v němž se kandidát za TOP09 MUDr. Roman Šmucler nepokrytě vyjadřuje pro zachování stávající praxe legálních umělých potratů. Pisatel mailu dopředu vyjadřuje vděčnost za případné sdělení těchto důvodů věřícím. Uveden byl i tento citát z knihy P. Špidlíka „Po Tvých stezkách“: „Katolík je povinen se voleb zúčastnit a dát hlas jen těm stranám a osobám, od kterých může očekávat, že se zastanou práv církve, víry i mravnosti. Jiné ohledy, politické, hospodářské, národnostní se musejí podřídit vyšším zájmům, věčné spáse duší.“
Vážený pane tajemníku,
nevím, kde jste obdržel emailové adresy kněží, ale když už jsme v kontaktu, budu s dovolením reagovat.
S citátem P. Špidlíka (jehož autenticitu jsem neověřoval, předpokládám Vaši důvěryhodnost) souhlasím v tomto smyslu: Pokud existuje strana, od které lze očekávat, že se zastane práv církve, víry i mravnosti a která zároveň nemá program, který se zdá být pro zemi škodlivý v důležitých sekulárních oblastech, měl by katolík k volbám jít a tuto stranu aktivně podpořit.
Přesto reaguji na Váš email kriticky. Proč? Hlavní myšlenka či shrnutí celého mého textu by se dala formulovat takto: „Hájit křesťanské hodnoty“ není úplně to samé, jako je „občas symbolicky připomenout, a to hlavně před volbami“.
Já a řada jiných věřících máme pocit, že až na světlé výjimky, jako je paní Šojdrová apod., platí pro KDU bohužel hlavně to druhé. Nelze – zdá se – očekávat, že by se KDU byla ochotná kvůli nějakým křesťanským hodnotám prát natolik, že by kvůli nim byla připravená vzdát se účasti na vládě a pohrozila odchodem do opozice, případně ho i uskutečnila. Po pár eventuelních připomínkách „pro forma“, ve kterých se navíc často téma přirozeně-právní chybně prezentuje jako téma náboženské, KDU zpravidla stejně nakonec ustoupí („prostě to nejde, no, musíme být realisté“).
Je to zajisté dobrá strana s dobrou základnou a ještě lepším základem. Jenomže jde o to, co se na tom základu staví na státní úrovni. Je-li tomu tak, jak jsem psal, nabízí se i poctivému věřícímu otázka, jestli se nedívat nakonec jen na to, která strana má program dobrý ne hodnotově, ale PRAKTICKY – a tady už se rýsuje možností více. Přinejmenším čistě teoreticky. Tolik na vysvětlenou, kde se v katolících bere „překvapivá“ otázka „Proč zrovna KDU?“.
Pocházím z lidovecké rodiny a kdybych se tady v cizině včas přihlásil k registraci, možná bych KDU i volil. Přece jen si ještě pořád v koutku srdce myslím, že je to (dodávám: naneštěstí!) to nejlepší, co je u nás k mání. Nebo jinými slovy a možná přesněji: Že by bylo přece jenom dobré, aby KDU v parlamentu byla (pozor, neříkám ve vládě, i když je to v praxi bohužel takřka automaticky spojeno).
Ale mám-li být úplně upřímný, jsem rád, že jsem o nutnosti relativně brzy se registrovat nevěděl a že tak nemusím řešit těžké dilema, zda k volbám jít nebo ne, a pokud ano, tak koho volit. Protože když čtu, že KDU podle pana Svobody sdílí s ČSSD „větší příchylnost k Evropské unii“ (jejíž nepříchylnost ke křesťanství je všeobecně známa), že vylučuje jen koalici s komunisty a že se tudíž – rozuměj – bude bez uzardění ochotná podílet na hrozící vládě pana Paroubka, bylo by to rozhodování opravdu ukrutný vnitřní boj a námaha. A jsem rád, že mohu ušetřenou energii věnovat jiným věcem.
A ještě jedna věc: Kdo je nyní volebním lídrem kandidátky KDU-ČSL v Praze? Paní Jana Hybášková, předsedkyně jakési Evropské demokratické strany, která podle informací na internetu nechce používat termín „rodinná politika“, protože si za tím lidé většinou představují prý jen rodinu s třemi a více dětmi (vskutku, hrůza hrůzoucí! Větší strašení než Kalouskova složenka! Viz tato Zpráva ze setkání s Janou Hybáškovou, pokud obsah nebyl dodatečně změněn). Odkud sama tato domněnka pramení, je mi záhadou. Nabízí se nepříliš povzbudivé hypotézy. Tak trochu potvrzené skutečností, že si paní Hybášková zřejmě neuvědomuje, že jí proklamovaná „pro-populační“ politika je pro-populační pouze tehdy, když podporuje právě vznik rodin s třemi a více dětmi, protože jedno nebo dvě děti připadající na rodinu populační stabilitu, jak známo, nezaručí.
Ale hlavně: Poslal jste mi (nám) odkaz na video, na němž si kandidát za TOP09 pochvaluje liberální postoj této strany k umělým potratům. Máme volit KDU mj. proto, že ona je jasně proti legální možnosti umělého potratu. Jenže paní Hybášková hlasovala v Evropském parlamentu pro zprávu, jejímž autorem je italský komunista Giusto Catania a která pojednává o případech porušování základních práv v EU. Tato zpráva ovšem zároveň propaguje potraty a registrované partnerství osob stejného pohlaví v celé EU, vyzývá členské státy, aby zajistily, že ženy budou moci plně požívat svých práv, a aby zavedly přiměřenou sexuální výchovu, „důvěrné“ informační a poradenské služby a usnadnily přístup k antikoncepčním metodám (Rezoluce EU proti životu a rodině). Rozhovor paní Hybáškové pro Český rozhlas, kde se zvídavý katolík dozví mnohé, je na této adrese. A co se píše na webu GayNet.cz? „Evropské rozvody, státní podpora feministickým organizacím, kvóty pro ženy, mezinárodně uznané právo na potrat, registrované partnerství a sexuální výchova – toť vskutku pozoruhodný program lídra KDU-ČSL v hradeckém kraji (teď už v Praze, pozn. autor) Jany Hybáškové.“
Jistě, paní Hybášková i pan Svoboda ujišťují, že v případě ožehavých témat nebudou kandidáti za EDS – dle podepsané písemné dohody – „hlasovat proti KDU-ČSL“, pokud bude jejich názor na věc jiný. Jenže to je pro mě jako katolíka málo! Když už bych hlasoval pro KDU, chtěl bych, aby kandidát zvolený díky tomuto hlasu hlasoval a aktivně vystupoval (!) z vlastního upřímného přesvědčení pro život, a nikoliv jen aby nehlasoval proti KDU-ČSL! Rozhodně nemám v úmyslu prodávat svůj hlas tak levně a doufám, že situace v příštích volbách bude v tomto ohledu lepší. Zcela chápu snahu KDU dostat se do parlamentu i s pomocí hlasů nekřesťanů, nalákaných na nekřesťanské politiky. Ale podobné nápady jí nepřinesou nic jiného než jen pokles podpory ze strany křesťanů. Nekřesťané mající názory blízké názorům paní Hybáškové budou tyto názory pochopitelně volit spíš tam, kde nejsou „brzděny“ křesťanstvím a kde budou mít jejich nositelé plně dovoleno je projevit při hlasování. A co když nebudou poslanci KDU jednotní a nebude žádné „oficiální stanovisko“ prezentováno? Pak mají zřejmě poslanci za jiné strany zelenou. Což je ovšem z hlediska voliče-katolíka nežádoucí, protože jejich názory na určité důležité věci nevolil a v parlamentu nechtěl.
KDU-ČSL se vyprofilovala (nebo spíš zneprofilovala) jako strana, která není „ani taková, ani maková“. Pak se ovšem nelze divit, že jí moc nefandí voliči ani takoví, ani makoví.
Účast na konferenci je bezplatná. Počet míst je však omezen, proto je nutné se předem registrovat e-mailem na adrese info@prolife.cz nejpozději do 17. března.
13:00: Mše svatá v kostele sv. Jiljí
14:15: Pochod pro život
Začátek: Ve 14:15 u dominikánského kostela v Husově ulici v Praze.
Smyslem pochodu je připomenout nespravedlivý zákon o umělých potratech, jehož vinou zemře každý rok 25 tisíc dětí před narozením a stejný počet matek je zraněn. Průvod projde na trase Husova ulice, Staroměstské náměstí, Ovocný trh a Václavské náměstí, kde bude nejpozději v 16 hodin ukončen.
Tato akce je především modlitebně zaměřená, proto budou pro zájemce připraveny malé dřevěné kříže symbolizující utrpení i naději nenarozených dětí. Vlastní transparenty respektující charakter akce jsou vítány.
Denverský arcibiskup Charles J. Chaput, OFM Cap, vystoupil 1. března 2010 na Houstonské baptistické univerzitě s přednáškou na téma Povolání křesťanů v americkém veřejném životě (The Vocation of Christians in American Public Life). Uvádí a otázky klade děkan Dr. Paul J. Bonicelli.
Nejprve jsem si to pustil jako zvukovou kulisu k nějaké jiné práci, ale nakonec jsem celou hodinu soustředěně poslouchal. A ne proto, že by Mons. Chaput hovořil málo srozumitelně. Pod videem uvádím text přednášky, ale velmi důležité a zajímavé jsou také arcibiskupovy odpovědi na otázky, které následovaly. Tvoří téměř polovinu záznamu. Všimněte si také, jak srdečně byl tento katolický hodnostář přijat mladými baptisty – vidíme zde pozoruhodnou ekumenickou iniciativu!
Text přednášky (nezahrnuje odpovědi na otázky / Q&A not included)
An Evening with Archbishop Chaput: “The Vocation of Christians in American Public Life”
+Charles J. Chaput, O.F.M. Cap. Delivered on March 1, 2010 at Houston Baptist University
One of the ironies in my talk tonight is this. I’m a Catholic bishop, speaking at a Baptist university in America’s Protestant heartland. But I’ve been welcomed with more warmth and friendship than I might find at a number of Catholic venues. This is a fact worth discussing. I’ll come back to it at the end of my comments. But I want to begin by thanking Drs. Sloan and Bonicelli and the leadership of Houston Baptist University for their extraordinary kindness in having me here tonight. I’m very grateful for their friendship.
I also want to thank my friend Dr. John Hittinger of the University of St. Thomas. Part of my pleasure in being here is to encourage his efforts with the John Paul II Forum on the Church in the Modern World. The Forum is hugely important – and not just for Catholics, but for the whole Christian community. I’m grateful to the leadership of the University of St. Thomas for supporting him.
I need to offer a few caveats before I turn to the substance of our discussion.
The first caveat is this: My thoughts tonight are purely my own. I don’t speak for the Holy See, or the American Catholic bishops, or the Houston Catholic community. In the Catholic tradition, the local bishop is the chief preacher and teacher of the faith, and the shepherd of the local Church. Here in Houston you have an outstanding bishop – a man of great Christian faith and intellect – in Cardinal Daniel DiNardo. In all things Catholic tonight, I’m glad to defer to his leadership.
Here’s my second caveat: I’m here as a Catholic Christian and an American citizen – in that order. Both of these identities are important. They don’t need to conflict. They are not, however, the same thing. And they do not have the same weight. I love my country. I revere the genius of its founding documents and its public institutions. But no nation, not even the one I love, has a right to my allegiance, or my silence, in matters that belong to God or that undermine the dignity of the human persons He created.
My third caveat is this: Catholics and Protestants have different memories of American history. The historian Paul Johnson once wrote that America was “born Protestant.”[1] That’s clearly true. Whatever America is today or may become tomorrow, its origin was deeply shaped by a Protestant Christian spirit, and the fruit of that spirit has been, on the balance, a great blessing for humanity. But it’s also true that, while Catholics have always thrived in the United States, they lived through two centuries of discrimination, religious bigotry and occasional violence. Protestants of course will remember things quite differently. They will remember Catholic persecution of dissenters in Europe, the entanglements of the Roman Church and state power, and papal suspicion of democracy and religious liberty.
We can’t erase those memories. And we cannot – nor should we try to – paper over the issues that still divide us as believers in terms of doctrine, authority and our understandings of the Church. Ecumenism based on good manners instead of truth is empty. It’s also a form of lying. If we share a love of Jesus Christ and a familial bond in baptism and God’s Word, then on a fundamental level, we’re brothers and sisters. Members of a family owe each other more than surface courtesies. We owe each other the kind of fraternal respect that “speak[s] the truth in love” (Eph 4:15). We also urgently owe each other solidarity and support in dealing with a culture that increasingly derides religious faith in general, and the Christian faith in particular. And that brings me to the heart of what I want to share with you.
Our theme tonight is the vocation of Christians in American public life. That’s a pretty broad canvas. Broad enough that I wrote a book about it. Tonight I want to focus in a special way on the role of Christians in our country’s civic and political life. The key to our discussion will be that word “vocation.” It comes from the Latin word vocare, which means, “to call.” Christians believe that God calls each of us individually, and all of us as a believing community, to know, love and serve him in our daily lives.
But there’s more. He also asks us to make disciples of all nations. That means we have a duty to preach Jesus Christ. We have a mandate to share his Gospel of truth, mercy, justice and love. These are mission words; action words. They’re not optional. And they have practical consequences for the way we think, speak, make choices and live our lives, not just at home but in the public square. Real Christian faith is always personal, but it’s never private. And we need to think about that simple fact in light of an anniversary.
Fifty years ago this fall, in September 1960, Sen. John F. Kennedy, the Democratic candidate for president, spoke to the Greater Houston Ministerial Association. He had one purpose. He needed to convince 300 uneasy Protestant ministers, and the country at large, that a Catholic like himself could serve loyally as our nation’s chief executive. Kennedy convinced the country, if not the ministers, and went on to be elected. And his speech left a lasting mark on American politics. It was sincere, compelling, articulate – and wrong. Not wrong about the patriotism of Catholics, but wrong about American history and very wrong about the role of religious faith in our nation’s life. And he wasn’t merely “wrong.” His Houston remarks profoundly undermined the place not just of Catholics, but of all religious believers, in America’s public life and political conversation. Today, half a century later, we’re paying for the damage.
Now those are strong statements. So I’ll try to explain them by doing three things. First, I want to look at the problems in what Kennedy actually said. Second, I want to reflect on what a proper Christian approach to politics and public service might look like. And last, I want to examine where Kennedy’s speech has led us – in other words, the realities we face today, and what Christians need to do about those realities.
John Kennedy was a great speaker. Ted Sorensen, who helped craft the Houston speech, was a gifted writer. As a result, it’s easy to speed-read Kennedy’s Houston remarks as a passionate appeal for tolerance. But the text has at least two big flaws.[2] The first is political and historical. The second is religious.
Early in his remarks, Kennedy said: “I believe in an America where the separation of Church and state is absolute.” Given the distrust historically shown to Catholics in this country, his words were shrewdly chosen. The trouble is, the Constitution doesn’t say that. The Founders and Framers didn’t believe that. And the history of the United States contradicts that. Unlike revolutionary leaders in Europe, the American Founders looked quite favorably on religion. Many were believers themselves. In fact, one of the main reasons for writing the First Amendment’s Establishment Clause – the clause that bars any federally-endorsed Church – was that several of the Constitution’s Framers wanted to protect the publicly funded Protestant Churches they already had in their own states. John Adams actually preferred a “mild and equitable establishment of religion” and helped draft that into the 1780 Massachusetts Constitution.[3]
America’s Founders encouraged mutual support between religion and government. Their reasons were practical. In their view, a republic like the United States needs a virtuous people to survive. Religious faith, rightly lived, forms virtuous people. Thus, the modern, drastic sense of the “separation of Church and state” had little force in American consciousness until Justice Hugo Black excavated it from a private letter President Thomas Jefferson wrote in 1802 to the Danbury Baptist Association.[4] Justice Black then used Jefferson’s phrase in the Supreme Court’s Everson v. Board of Education decision in 1947.
The date of that Court decision is important, because America’s Catholic bishops wrote a wonderful pastoral letter one year later – in 1948 – called “The Christian in Action.” It’s worth reading. In that letter, the bishops did two things. They strongly endorsed American democracy and religious freedom. They also strongly challenged Justice Black’s logic in Everson.
The bishops wrote that “It would be an utter distortion of American history and law” to force the nation’s public institutions into an “indifference to religion and the exclusion of cooperation between religion and government . . .” They rejected Justice Black’s harsh new sense of the separation of Church and state as a “shibboleth of doctrinaire secularism.”[5] And the bishops argued their case from the facts of American history.
The value of remembering that pastoral statement tonight is this: Kennedy referenced the 1948 bishops’ letter in his Houston comments. He wanted to prove the deep Catholic support for American democracy. And rightly so. But he neglected to mention that the same bishops, in the same letter, repudiated the new and radical kind of separation doctrine he was preaching.
The Houston remarks also created a religious problem. To his credit, Kennedy said that if his duties as President should “ever require me to violate my conscience or violate the national interest, I would resign the office.” He also warned that he would not “disavow my views or my church in order to win this election.” But in its effect, the Houston speech did exactly that. It began the project of walling religion away from the process of governance in a new and aggressive way. It also divided a person’s private beliefs from his or her public duties. And it set “the national interest” over and against “outside religious pressures or dictates.”
For his audience of Protestant ministers, Kennedy’s stress on personal conscience may have sounded familiar and reassuring. But what Kennedy actually did, according to Jesuit scholar Mark Massa, was something quite alien and new. He “‘secularize[d]’ the American presidency in order to win it.” In other words, “[P]recisely because Kennedy was not an adherent of that mainstream Protestant religiosity that had created and buttressed the ‘plausibility structures’ of [American] political culture at least since Lincoln, he had to ‘privatize’ presidential religious belief – including and especially his own – in order to win that office.”[6]
In Massa’s view, the kind of secularity pushed by the Houston speech “represented a near total privatization of religious belief – so much a privatization that religious observers from both sides of the Catholic/Protestant fence commented on its remarkable atheistic implications for public life and discourse.” And the irony — again as told by Massa — is that some of the same people who worried publicly about Kennedy’s Catholic faith got a result very different from the one they expected. In effect, “the raising of the [Catholic] issue itself went a considerable way toward ‘secularizing’ the American public square by privatizing personal belief. The very effort to ‘safeguard’ the [essentially Protestant] religious aura of the presidency . . . contributed in significant ways to its secularization.”
Fifty years after Kennedy’s Houston speech, we have more Catholics in national public office than ever before. But I wonder if we’ve ever had fewer of them who can coherently explain how their faith informs their work, or who even feel obligated to try. The life of our country is no more “Catholic” or “Christian” than it was 100 years ago. In fact it’s arguably less so. And at least one of the reasons for it is this: Too many Catholics confuse their personal opinions with a real Christian conscience. Too many live their faith as if it were a private idiosyncrasy – the kind that they’ll never allow to become a public nuisance. And too many just don’t really believe. Maybe it’s different in Protestant circles. But I hope you’ll forgive me if I say, “I doubt it.”
John Kennedy didn’t create the trends in American life that I’ve described. But at least for Catholics, his Houston speech clearly fed them. Which brings me to the second point of my talk: What would a proper Christian approach to politics look like? John Courtney Murray, the Jesuit scholar who spoke so forcefully about the dignity of American democracy and religious freedom, once wrote: “The Holy Spirit does not descend into the City of Man in the form of a dove. He comes only in the endlessly energetic spirit of justice and love that dwells in the man of the City, the layman.”[7]
Here’s what that means. Christianity is not mainly – or even significantly — about politics. It’s about living and sharing the love of God. And Christian political engagement, when it happens, is never mainly the task of the clergy. That work belongs to lay believers who live most intensely in the world. Christian faith is not a set of ethics or doctrines. It’s not a group of theories about social and economic justice. All these things have their place. All of them can be important. But a Christian life begins in a relationship with Jesus Christ; and it bears fruit in the justice, mercy and love we show to others because of that relationship.
Jesus said, “You shall love the Lord your God with all your heart, and with all your soul, and with all your mind. This is the great and first commandment. And a second is like it. You shall love your neighbor as yourself. On these two commandments depend all the law and the prophets” (Mt 22:37-40). That’s the test of our faith, and without a passion for Jesus Christ in our hearts that reshapes our lives, Christianity is just a word game and a legend. Relationships have consequences. A married man will commit himself to certain actions and behaviors, no matter what the cost, out of the love he bears for his wife. Our relationship with God is the same. We need to live and prove our love by our actions, not just in our personal and family lives, but also in the public square. Therefore Christians individually and the Church as a believing community engage the political order as an obligation of the Word of God. Human law teaches and forms as well as regulates; and human politics is the exercise of power – which means both have moral implications that the Christian cannot ignore and still remain faithful to his vocation as a light to the world (Mt 5:14-16).
Robert Dodaro, the Augustinian priest and scholar, wrote a wonderful book a few years ago called Christ and the Just Society in the Thought of Augustine. In his book and elsewhere, Dodaro makes four key points about Augustine’s view of Christianity and politics.[8]
First, Augustine never really offers a political theory, and there’s a reason. He doesn’t believe human beings can know or create perfect justice in this world. Our judgment is always flawed by our sinfulness. Therefore, the right starting point for any Christian politics is humility, modesty and a very sober realism. Second, no political order, no matter how seemingly good, can ever constitute a just society. Errors in moral judgment can’t be avoided. These errors also grow exponentially in their complexity as they move from lower to higher levels of society and governance. Therefore the Christian needs to be loyal to her nation and obedient to its legitimate rulers. But she also needs to cultivate a critical vigilance about both. Third, despite these concerns, Christians still have a duty to take part in public life according to their God-given abilities, even when their faith brings them into conflict with public authority. We can’t simply ignore or withdraw from civic affairs. The reason is simple. The classic civic virtues named by Cicero – prudence, justice, fortitude and temperance – can be renewed and elevated, to the benefit of all citizens, by the Christian virtues of faith, hope and charity. Therefore, political engagement is a worthy Christian task, and public office is an honorable Christian vocation. Fourth, in governing as best they can, while conforming their lives and their judgment to the content of the Gospel, Christian leaders in public life can accomplish real good, and they can make a difference. Their success will always be limited and mixed. It will never be ideal. But with the help of God they can improve the moral quality of society, which makes the effort invaluable.
What Augustine believes about Christian leaders, we can reasonably extend to the vocation of all Christian citizens. The skills of the Christian citizen are finally very simple: a zeal for Jesus Christ and his Church; a conscience formed in humility and rooted in Scripture and the believing community; the prudence to see which issues in public life are vital and foundational to human dignity, and which ones are not; and the courage to work for what’s right. We don’t cultivate these skills alone. We develop them together as Christians, in prayer, on our knees, in the presence of Jesus Christ – and also in discussions like tonight.
Now before ending, I want to turn briefly to the third point I mentioned earlier in my talk: the realities we face today, and what Christians need to do about them. As I was preparing these comments for tonight, I listed all the urgent issues that demand our attention as believers: abortion; immigration; our obligations to the poor, the elderly and the disabled; questions of war and peace; our national confusion about sexual identity and human nature, and the attacks on marriage and family life that flow from this confusion; the growing disconnection of our science and technology from real moral reflection; the erosion of freedom of conscience in our national health-care debates; the content and quality of the schools that form our children.
The list is long. I believe abortion is the foundational human rights issue of our lifetime. We need to do everything we can to support women in their pregnancies and to end the legal killing of unborn children. We may want to remember that the Romans had a visceral hatred for Carthage not because Carthage was a commercial rival, or because its people had a different language and customs. The Romans hated Carthage above all because its people sacrificed their infants to Ba’al. For the Romans, who themselves were a hard people, that was a unique kind of wickedness and barbarism. As a nation, we might profitably ask ourselves whom and what we’ve really been worshipping in our 40 million “legal” abortions since 1973.
All of these issues that I’ve listed above divide our country and our Churches in a way Augustine would have found quite understandable. The City of God and the City of Man overlap in this world. Only God knows who finally belongs to which. But in the meantime, in seeking to live the Gospel we claim to believe, we find friends and brothers in unforeseen places, unlikely places; and when that happens, even a foreign place can seem like one’s home.
The vocation of Christians in American public life does not have a Baptist or Catholic or Greek Orthodox or any other brand-specific label. John 14:6 – “I am the way, the truth and the life; no one comes to the Father but by me” – which is so key to the identity of Houston Baptist University, burns just as hot in this heart, and the heart of every Catholic who truly understands his faith. Our job is to love God, preach Jesus Christ, serve and defend God’s people, and sanctify the world as his agents. To do that work, we need to be one. Not “one” in pious words or good intentions, but really one, perfectly one, in mind and heart and action, as Christ intended. This is what Jesus meant when he said, “I do not pray for these only, but also those who believe in me through their word, that they may all be one; even as thou, Father, art in me and I in thee, that they also may be in us, so that the world may believe that thou hast sent me” (Jn17:20-21).
We live in a country that was once – despite its sins and flaws — deeply shaped by Christian faith. It can be so again. But we will do that together, or we won’t do it at all. We need to remember the words of St. Hilary from so long ago: Unum sunt, qui invicem sunt. “They are one, who are wholly for each other.”[9] May God grant us the grace to love each other, support each other and live wholly for each other in Jesus Christ –so that we mightwork together in renewing the nation that has served human freedom so well.
[1] Paul Johnson, “An Almost-Chosen People,” First Things, June/July 2006; adapted from his Erasmus Lecture
[2] Full text of the Kennedy Houston speech is available online from the John F. Kennedy Presidential Library and Museum
[3] John Witte, Jr., “From Establishment to Freedom of Public Religion,” Emory University School of Law, Public Law and Legal Theory Research Paper Series, Research Paper No. 04-1, 2003, p. 5
[5] U.S. Catholic bishops, pastoral letter, “The Christian in Action,” No. 11, 1948; see also Nos. 12-18; reprinted in Pastoral Letters of the American Hierarchy, 1792-1970, Hugh J. Nolan, editor, Our Sunday Visitor, 1971
[6] Mark Massa, S.J.; quotations from Massa are from “A Catholic for President? John F. Kennedy and the ‘Secular’ Theology of the Houston Speech, 1960,” Journal of Church and State, Spring 1997
[7] John Courtney Murray, S.J., “The Role of Faith in the Renovation of the World,” 1948; Murray’s works are available online from the Woodstock Theological Center Library
[8] Robert Dodaro, O.S.A.; see private correspondence with speaker, along with Christ and the Just Society in the Thought of Augustine, Cambridge University Press, 2008 (first published in 2004), and “Ecclesia and Res Publica: How Augustinian Are Neo-Augustinian Politics?,” collected in Augustine and Post-Modern Thought: A New Alliance Against Modernity?, Peeters, editor, Bibliotheca Ephemeridum Theologicarum Lovaniensium , 2009
[9] Referenced in Murray, “The Construction of a Christian Culture;” essay originally delivered as three talks in 1940, available online as noted above.
Tebowovi též dělali homeschooling, tedy učili své děti sami doma.
V této reklamě, která se vysílá o letošní Super Bowl, vypráví Pam Tebow příběh své rodiny:
Pam: I call him my miracle baby. He almost didn’t make it into this world. I can remember so many times when I almost lost him. It was so hard. Well he’s all grown up now, and I still worry about his health. You know, with all our family’s been through, you have to be tough…
Tim tackles his Mom.
Pam: Timmy! I’m trying to tell our story here.
Tim: Sorry about that, Mom… You still worry about me, Mom?
Pam: Well, yeah, you’re not nearly as tough as I am.
V sobotu 17. října 2009 se v Madridu konala manifestace proti novému zákonu navrhovanému socialistickou Zapaterovou vládou, který chce legalizovat potraty z jakéhokoliv důvodu do 14. týdne těhotenství a umožnit potrat dívkám od 16 let bez vědomí jejich rodičů.
Úřady městské části odhadly počet účastníků na 1,2 milionu. Organizátoři hovoří o 1,5 – 2 milionech lidí. Na organizaci se podílelo 234 prorodinných organizací ze 45 zemí. Mimo jiné vypravily 600 autobusů a několik letadel, většina účastníků však přijela po vlastní ose. Jedna z hlavních pořádajících skupin, HazteOir.org, má 150 000 členů.
Použité záběry pocházejí z některé z předchozích prorodinných demonstrací v Madridu, možná z té, která proběhla letos 29. března, s cca půlmilionovou účastí.
Podobných setkání se v uplynulých létech uskutečnilo více, na některých bylo patrně přes milion lidí, přesto však byly téměř zcela ignorovány masmédii. Letos se podařilo tuto mediální blokádu prolomit a většina hlavních agentur o akci informovala, i když některé uvedly neeralisticky nízké počty demonstrujících.
Neuvěřitelné. Seriózní reportáž o prolife akci na… CNN!
Mezi účastníky manifestace byl například bývalý španělský premiér José Maria Aznar nebo mexický herec Eduardo Verástegui (film Bella). Stejně jako předchozí setkání měla uvolněnou a radostnou atmosféru, s převahou rodin, mladých lidí a dětí.
Přestože je interrupce ve Španělsku omezena jen na určité případy, bylo zde v roce 2007 provedeno 112 000 legálních potratů. V roce 1998 to bylo poloviční množství – 54 000.
S několika přáteli jsem v minulých dnech diskutoval o tom, koho volit. A zatím jsem téměř nikomu neřekl, jak jsem se nakonec rozhodl. Připadá mi slušné to říci, tedy pojďme na to. Píši záměrně ještě před tím, než se dozvíme výsledky voleb, poté bych to jistě napsal jinak a nemluvil bych asi tak otevřeně o svých odhadech výsledků.
Intenzívně jsem zvažoval tři strany: KDU-ČSL, ODS a Stranu svobodných občanů. Nejsou si podobné, naopak je každá úplně jiná a má zcela jiná výrazná plus a mínus. Tj. nebylo to jako rozhodování, zda si koupíte Škodu nebo Kiu, ale spíš otázka, zda si koupíte nové auto nebo raději zrekonstruujete byt.
Nakonec jsem volil ODS a zakroužkoval jsem Oldřicha Vlasáka (č. 3) a Hynka Fajmona (č. 8). To jsou dva europoslanci ODS, kteří hlasovali proti odsouzení papežových slov o AIDS. Chtěl jsem je za to odměnit.
Hynek Fajmon má myslím zhruba 50% šanci, že se do parlamentu ještě dostane. Byl bych tomu rád. Jeho názory mi jsou sympatické a má stejně jako já blízko k Občanskému institutu. Nesouhlasím s ním v otázce Eura – podle mne je velkou chybou zavádět Euro v průběhu krize, jak to udělalo Slovensko, ale mělo by se zavést po ní, co nejdříve to půjde, aby se lépe využila startující konjunktura (bude-li jaká, může přijít také desetiletí stagflace). Kvůli dluhům je nicméně docela možné, že je budeme zavádět až dlouho po skončení tohoto volebního období europoslanců. A každopádně oni to mohou ovlivnit jen velmi nepřímo.
Manželka volila KDU. Podle mne má Roithová křeslo téměř jisté, naopak Březina má šanci jen čistě teoretickou, takže bych nic neovlivnil. (Kvůli zvětšení unie máme méně křesel, než posledně.)
Navíc opravdu nemám chuť volit “českého Obamu,” tedy Cyrila Svobodu pouhý týden poté, co se stal předsedou. Možná si to do podzimu přeberu jinak, ale teď je myslím pravá chvíle vyslat jejich směrem výstražný signál.
Především jsou ale lidovci nyní orientováni jasně levicově, což není ani trochu dobré.
Letos zaplatí ČR jen na úrocích z dluhu 54 miliard. V tom vůbec nejsou splátky jistiny, jsou to jen úroky. Dělá to 5400 Kč na každého obyvatele včetně důchodců a kojenců. Nebýt státního dluhu, mohl tuto částku každý člověk v zemi dostat na ruku a nikde v rozpočtu by nechyběla! A příští rok zas a víc. A další rok opět. Rodina s pěti dětmi by letos dostala 37 800 Kč. Kolem roku 2012 budou jen úroky činit cca 100 miliard ročně, 10 000 na osobu (70 000 na rodinu s 5 dětmi). Zdůrazňuji: úroky! Aniž by se ještě cokoliv splácelo.
Česko je General Motors před deseti lety, ne-li před pěti. Každý ví, že nevyhnutelně zbankrotuje, když se nezačne opravdu drasticky šetřit a to okamžitě. Jakékoliv slibování navýšení sociálních výdajů jakýmkoliv politikem je jednání na pomezí nejtěžší hospodářské kriminality. ČSSD umístila těsně před volbami na tramvajové zastávky působivou reklamu (tzv. “citylight”) s malou holčičkou, prosící o hlas, aby nemusela platit školné a lékaře. Ve skutečnosti bude právě tato holčička, je-li Češka, hlavní obětí levicové politiky. Za patnáct let zdědí těžce zdevastovanou zemi kolísající na hraně hyperinflace. Je doslova obětována na oltáři momentálního blahobytu.
Chtějí se na této šílené loupeži budoucnosti našich dětí lidovci opravdu podílet?
ODS je mi nejbližší, pokud jde o její eurorealistickou vizi Evropské unie. V uplynulém pololetí jsem změnil názor ohledně Lisabonské smlouvy. Byl jsem proti, nyní bych se skřípajícími zuby hlasoval pro. Proč? Vždycky jsem byl pro superstát Evropa. Jsem dokonce možná eurofederalista, nebo se k tomu blížím. Nevidím žádný zřejmý důvod, proč by nemohl existovat. Neexistuje princip, že lidnatější či rozlehlejší stát je horší, než stát menší. A srovnatelně velké demokracie existují. Samozřejmě je třeba, aby existoval jednotný evropský veřejný prostor a veřejné mínění a aby lidé vnímali evropskou identitu. Ale to všechno se může vytvořit, proč by nemohlo? A ten proces už probíhá. Jsou země, kde se mluví větším počtem jazyků, než v Evropě.
Jenomže si myslím, že evropský stát je reálný za padesát let a že nesmírně záleží na tom, jak se k němu dospěje a jak bude konkrétně organizován. A Lisabonská smlouva je špatná smlouva. Má tragickou listinu základních práv a svobod a neobsahuje běžné nástroje pro ochranu práv menších členských států, jako by byl třeba dvojkomorový parlament, v jehož jedné komoře by měly všechny státy stejný počet zástupců.
Lépe ale nebude. Velké státy platí gigantické náklady integrace a na nic méně výhodného už prostě nechtějí přistoupit. Čas k jednání už byl a my jsme ho využili nedostatečně a smlouvu jsme už podepsali. Většina Evropy nás plným právem musí vnímat jako malé děti – ne kvůli přehnaným nárokům, ale kvůli popírání základních pravidel čestného jednání, tedy dodržení slibu.
Geopolitický posun je také dramatický. Před pár dny nabídl americký ministr financí Timothy Geither Číně místo šéfa Mezinárodního měnového fondu, aby ji přiměl koupit americké státní dluhopisy. Toto místo tradičně zastává Evropan, zatímco místo ředitele Světové banky Američan. Proč tedy Geither nenabídl to? Nejspíš protože nemusí a Číňané si o ně neřekli. USA a Čína Evropu zase tolik nepotřebují. I tak studenti Pekingské univerzity vybuchli smíchy, když jim Geither vysvětloval, že jejich aktiva jsou za oceánem v bezpečí.
A Barack Obama? Na jakoukoliv zahraniční krizi reaguje výstrahou, že se poradí – a bude se radit velmi, velmi tvrdě. Bushův hlavní prostředek byly hrozby, preferovaný nástroj Obamy jsou úpěnlivé prosby. Bush měl legrační image a de facto byl děsivý. Obama má image sympaťáka a de facto je směšný. Pravda – smát se mu do očí ještě nikdo nedokáže. Smějí se zatím jen jeho podřízeným.
Deprioritizace antiraketové obrany je pak už krok naprosto nepochopitelný, patřící do oblasti selhání elementárního selského rozumu. Proti jaderné zbrani existují jen dva prostředky: Antiraketa a jiná jaderná zbraň. Co je menší zlo? Tak slabé USA ještě nebyly. Nene, odtud už žádnou pomoc čekat nemůžeme. Je mi líto, ale opravdu je potřeba, aby byla Evropa geopoliticky významná.
Jak vidíte, volit Stranu svobodných občanů by znamenalo volit o dost větší míru euroskepse, než jakou sám sdílím. Přesto jsem to vážně zvažoval. Myslím si totiž, že by v europarlamentu měli být vyhranění euroskeptici a měl by jich tam být významný počet. Dokonce si myslím, že by je tam měli chtít jako opozici i eurooptimisté – jen ať nesou také část zodpovědnosti. Stranu Petra Macha považuji za jedinou z ministran, která si zaslouží dostat šanci. Když ji nedostane teď, je mrtvá. Bohužel se jim podařilo pořádně zpackat nástup na začátku letošního roku, zejména z marketingového hlediska.
Byla by to však ode mne volba ryze účelová a s výjimkou několika osobností na zcela nevolitelných místech kandidátky nemá SSO ani žádnou frakci pro život nebo křesťanský proud. Předseda strany Petr Mach, který ovšem sám nekandiduje, je např. ne pouze zastáncem, ale spíše nadšeným propagátorem euthanasie. Pokud jde o jejich ekonomické názory, je situace podobná – jsou více pravicoví, než já, ale zdá se mi, že by ten proud měl v EP žít. Ovšem opět – volil bych zcela účelově někoho, s nímž souhlasím jen zčásti. A když si k tomu přidáte jen asi 50% šanci, že tam alespoň jednoho poslance dostanou, není to přehnaně plodná volba.
„Ti, kdo tomu hlasu naslouchali neobezřetně, byli jen zřídka schopni zopakovat slova, která slyšeli; a pokud to udělali, divili se, neboť v nich zůstalo jen málo síly. Většinou si pamatovali jen to, že bylo potěšením slyšet ten hlas mluvit; všechno, co řekl, se zdálo být moudré a rozumné, a probouzela se v nich touha rychle souhlasit, aby také vypadali moudře. Když mluvili jiní, zdáli se být v porovnání s ním hrubí a neotesaní; a když se proti tomu hlasu stavěli, vzbuzovalo to hněv v srdcích těch, kdo byli v moci kouzla. U některých kouzlo trvalo pouze po tu dobu, kdy hlas mluvil k nim, a když mluvil k jiným, usmívali se jako ti, kteří kejklířův trik vidí, zatímco jiní na něj udiveně zírají. Mnohým stačil už jen pouhý zvuk toho hlasu, aby byli kouzlem uchváceni; ale u těch, kdo jím byli přemoženi, kouzlo trvalo, i když byli daleko, a stále slyšeli šepot onoho měkkého hlasu a jeho naléhání. Ale nikdo nebyl nezasažen; nikdo neodmítl jeho naléhavé žádosti a příkazy bez námahy mysli a vůle, dokud měl nad tím hlasem jeho pán kontrolu.“
„Sarumanova řeč,“ J. R. R. Tolkien: Pán prstenů, Dvě věže
Přibližně uprostřed svého projevu dne 17. května na univerzitě Notre Dame položil prezident Obama následující otázky:
„Je možné, abychom spojili své ruce při společném úsilí? Jak se účastníme energické debaty jako občané pulzující a různorodé demokracie? Jak zůstává každý z nás pevný ve svých zásadách a bojuje za to, co považuje za správné, aniž by démonizoval ty, kteří právě tak silně zastávají opačná přesvědčení?“
Jsou to podstatné a zásadní otázky, a výstižný a přímočarý způsob, jakým je Obama položil, ukazuje jeho rétorické nadání. Ale Obama udělal víc, než jen předložil svému katolickému publiku podnětné otázky; poskytl na ně i určité odpovědi, přinejmenším těm z posluchačů, kteří nebyli úplně očarováni. Obamovy odpovědi, spolu s filozofickými a teologickými principy, které předpokládají, byly šikovně ukryty za jeho rétoricky vybroušenými, magickými slovy; a když jsou vyneseny na světlo, prozrazují ještě jiné zaklínadlo než to, které se zjevilo na dokonale uhlazeném jazykovém povrchu.
Uprostřed svého projevu vzpomíná Obama na příhodu s křesťanským lékařem, který ho informoval, že ho v nadcházejících volbách nebude volit za prezidenta ne kvůli Obamově „pro-choice“ (volbu potratu schvalující) pozici, ale kvůli nezdvořilému, ideologickému jazyku, v němž byla tato pozice vyjádřena na Obamově internetové stránce. Obama pak publiku řekl, jak ihned změnil stylizaci, vyjádřiv svou naději, že „spolu můžeme žít způsobem, který smiřuje přesvědčení každého z nás s dobrem všech.“ Tato historka myslím poskytuje interpretační klíč k porozumění nejen podstatnému bodu Obamova projevu v Notre Dame, ale rovněž jeho celému politickému projektu, vyjádřenému v mnoha jiných projevech, spisech i činech v prezidentském úřadu.
Smiřující nesmiřitelné
Ta historka je mikrokosmem Obamovy makro-politické vize: pestré společenství lidí s nesmiřitelnými náboženskými a morálními přesvědčeními, žijící společně v pokoji a smíru. „Nesmiřitelnými“ není mé slovo, aby bylo jasno; je Obamovo. Z projevu v Notre Dame:
„Rozumějte – netvrdím, že debata obklopující potraty může nebo má jít stranou. Bez ohledu na to, jak moc bychom se jí možná chtěli vyhnout – majíce na zřeteli, že názory většiny Američanů na tento problém jsou komplexní a dokonce protikladné –, je faktem, že na určité úrovni jsou stanoviska obou táborů nesmiřitelná. Každá ze stran bude nadále předkládat svou věc veřejnosti vášnivě a s přesvědčením. Ale zajisté to můžeme dělat bez toho, že bychom z těch, kdo jsou jiného názoru, dělali karikatury.“
Samozřejmě – z definice nemůže nastat žádné „smíření“ mezi nesmiřitelnými stanovisky, ale Obama zde má na mysli něco zcela jiného. To, co ve světle příhody s lékařem znamená „smířit vlastní přesvědčení s dobrem všech,“ není povzbuzování jiných ke změně názoru na danou věc, nýbrž jednoduše změna způsobu, jímž je názor artikulován, tak, aby nebyl „karikován“ názor opoziční.
Lékařova „pokorná“ žádost o rétorickou zdvořilost a Obamovo pohotové podvolení se jsou modelem pro takové smíření. „Tímto nežádám, abyste se postavil proti potratům,“ parafrázuje Obama lékaře, „ale jen abyste o této záležitosti hovořil férově.“
Vynořuje se však otázka: Proč by někdo, kdo stejně jako pro-life lékař věří, že umělý potrat je promyšlená vražda plně lidské a nevinné osoby, neměl žádat každého, koho potká, třeba i samotného prezidenta, který má nejvíce moci k prosazení kriminalizace umělých potratů, aby se postavil proti potratům? To jest, proč by měl někdo s tak „vášnivým přesvědčením“ posuzovat „férovost“ provražedného vyjadřování víc než pravdu? Proč by měl „nezaujaté vyjadřování“ považovat za důležitější, než mluvit takovým způsobem, aby bylo vraždění co nejúčinněji zastaveno? Vždyť zde mluvíme o záležitosti života a smrti, ne o soukromém názoru na státní daně.
Mohou být hodnoty sblíženy, aniž by se změnily?
Ve své řeči naléhal Obama na všechny Američany, aby „srovnali své nejhlubší hodnoty a svou oddanost s požadavky nové doby,“ to jest, ne aby měnili své hodnoty a zásady, ať už světské nebo náboženské, ale pouze je „srovnali.“ A takové srovnání musí mít něco společného se vzájemnou výměnou mezi oním lékařem a prezidentem Obamou, naším vzorem americké ctnosti.
Dovolte mi trochu pozměnit onu historku, abych pomohl věc lépe pochopit. Píše se rok 1834, a tématem je otroctví, nikoli potraty. Existuje zákon, který dovoluje, aby pán z jakéhokoliv důvodu zabil svého otroka, a díky tomu jsou každý rok zabity tisíce otroků. „Pro-life“ lékař proti tomuto zákonu vystupuje, naproti tomu jeho senátor ho obhajuje. Lékař je ale poté, co mysticky vyslechne během prorockého snu Obamovu budoucí řeč v Notre Dame, fascinován Obamovou „férovou nezaujatostí,“ a rozpoznává, že „požadavky nové doby“ vyžadují, aby už napříště on i ostatní oponenti smrti otroků nepožadovali na obhájcích práva zabíjet otroky změnu stanoviska, leč pouze změnu rétoriky. Tentýž sen má i senátor, díky čemuž rozpoznává, že jeho nejvyšším závazkem je být při podpoře smrti otroků férový a „nekarikovat“ žádný opoziční názor.
Myslím, že závěr je nabíledni: Pokud by rétorická zdvořilost byla maximem vyžadovaným pro „srovnání“ amerických občanů 19. století, měli bychom dodnes legalizované otroctví, pokud nechceme mluvit přímo o genocidě desítek tisíc Afroameričanů. Snad ani není třeba podotýkat, že by nebyl žádný prezident Obama. Nebo si představme, že by prezident navrhoval masovou genocidu „podlidských“ Židů. „Okay,“ ujišťuje prezident onoho lékaře, „budu férový a budu říkat, že jsou docela lidští, zatímco je zabíjíme.“ Každý už jistě chápe.
Ironie, víra a pochybnost
V úvodu jsem řekl, že v otázkách položených v Obamově řeči v Notre Dame nejde jen o Obamovy odpovědi, ale i o teologické a filozofické principy, které jeho odpovědi předpokládají. Více prostoru by mi dovolilo pojednat o nich do větší hloubky; pro tentokrát jen s dovolením osvětlím to, co považuji za centrální filozofický/teologický důvod, proč Obama hájí sociální a politický ideál, který upřednostňuje konverzační férovost před pravdou, a proč používá jako hlavního příkladu téma, které většina Američanů považuje za věc života a smrti. Zde je hlavní klíč, který odemyká Obamův projev:
„Ale také mějte na paměti, že největší ironií víry je to, že nezbytně připouští pochybnost… Tato pochybnost by nás neměla odvádět od víry. Ale měla by nás činit pokornými. Měla by mírnit naše vášně, a přimět nás, abychom se měli na pozoru před povýšeností. Měla by nás přimět, abychom zůstali otevření a zvídaví a dychtiví pokračovat v morální a spirituální debatě, která pro tolik z vás začala mezi těmito zdmi Notre Dame.“
Navrhuji tento filozofičtější a teologičtější překlad:
„Ať už považujeme za pravdivé jakékoliv „hodnoty“ a „povinnosti“, ty, které vyrůstají z naší víry nebo ji jakkoliv zahrnují, musí být zastávány s určitým množstvím nutné pochybnosti – protože „pravda“ v tomto typu záležitostí nemůže být nikdy známa. A právě proto bychom se měli snažit především dále vést, a nikdy ne vyřešit, „morální a spirituální debatu,“ jejímž vcelku dosažitelným cílem není pravda ohledně jakékoliv politické záležitosti (bez ohledu na to, jak moc je v souvislosti s ní ohrožen život), ale „férovost“.
Myslím, že tato interpretace, nebo něco na ten způsob, nejlépe vysvětluje, proč je křesťanský pro-life lékař, projevující toleranci k masovému vraždění dětí v lůně matky, vyzdvihován prezidentem Spojených států jako vzor občanských ctností před skupinou katolických vysokoškolských studentů. Není snad ani zapotřebí podotýkat, že tak relativistické pojetí víry a pravdy je zcela nesmiřitelné s ryzím náboženským světonázorem, který podle Obamy sdílí 90 procent Američanů.
Jakýmpak „nepředpojatým“ hlasům by bylo dovoleno vyjadřovat se v tomto typu „usilovné debaty“? „Karikovali“ by své oponenty ti, kdo by jasně a výslovně odmítli přijmout její relativistická východiska? Druh diskuse, k jehož vedení by nás Obamova „víra“ přinutila, je ve skutečnosti výsměchem debatě, protože znevažuje smysl každé debaty, objevování pravdy, a tudíž znevažuje i lidské bytosti, které se jí účastní, protože naší největší touhou je znát pravdu, milovat ji a podle ní jednat.
S pravdou zatemněnou „férovou“ rétorikou coby politickým „summorum bonum“ (nejvyšším dobrem), nemáme nic, co by bránilo nejsilnějším a nejbezohlednějším – třebaže, samozřejmě, rétoricky „férovým“ –, aby uplatňovali svou moc nad slabšími. Jistě, pro-life lékaři by velmi hezky mluvili se všemi pro-choice lékaři; a mezitím by byly lidské bytosti masakrovány ještě v matčině lůně.
Promiňte, pane prezidente univerzity Notre Dame, já, níže podepsaný, férově, nebo snad ne, odmítám účast na Obamově „obnově“ politického života, v solidaritě se všemi dětmi zabitými v minulosti i budoucnosti díky amorálnímu kulturnímu, duchovnímu a politickému klimatu, které je jen zhoršováno Obamovým chytře zakrývaným relativismem, v němž je s nejslabšími a nejbezbrannějšími zacházeno nepříliš férově. Prezident Obama od nás žádá, abychom nekarikovali jiné americké občany. Dobrá. My po něm ale vyžadujme, aby je nedovolil zabíjet.
Dr. Thaddeus J. Kozinski je asistujícím profesorem humanistických studií na Wyoming Catholic College v Landeru ve Wyomingu, USA.
Přeložil P. Ladislav Nosek, SJ.
Pozn.: Saruman je postava z románu Pán Prstenů J. R. R. Tolkiena. Jde o mocného a původně dobrého čaroděje, který se snaží manévrovat mezi zlem a dobrem, dělá stále větší kompromisy se zlem a nakonec se přidá na stranu zla, které je v románu personifikováno postavou temného mága Saurona.
Mons. Charles J. Chaput, O.F.M. Cap., arcibiskup Denverské diecéze
Arcibiskup Chaput: Notre Dame, kauza, která nekončí
„Zjistil jsem, že i mezi těmi, kdo nechodili na Notre Dame, dokonce i mezi těmi, kdo nesdílejí katolickou víru, panuje zvláštní naděje a očekávání ohledně toho, čeho může Notre Dame ve světě dosáhnout.“
Reverend John Jenkins, C.S.C., 17. května 2009
Promoční projevy jsou obvykle směsí piety a optimismu, které mají napomoci tomu, aby přechod studentů do reálného života proběhl hladce. Ty nejlepší z nich obsahují humor. Některé jsou vskutku inspirativní. Ale pouze velmi výjimečně se podaří, aby byl projev pietní a optimistický, přitom však vyhýbavý, nešťastný a zanechávající velké škody. Prezident univerzity Notre Dame, otec John Jenkins, C.S.C., je mužem obdařeným nemalým intelektem a schopnostmi. O to větší rozpaky vzbuzují jeho úvodní poznámky k zahajovací řeči prezidenta Obamy na Notre Dame.
Připomeňme, že v diskusích ohledně vystoupení prezidenta Obamy na Notre Dame nikdy nešlo o to, zda je Obama dobrým nebo špatným člověkem. Prezident je bezpochyby upřímný a schopný muž. Podle jeho vlastních slov mělo náboženství na jeho život podstatný vliv. Patří mu úcta, jakou máme podle Písma projevovat všem veřejným představitelům. Máme povinnost modlit se za jeho moudrost a za úspěch jeho služby společnému dobru – nakolik se ovšem řídí správným morálním úsudkem.
Máme ale rovněž povinnost postavit se na odpor, když se mýlí v základních otázkách, jako jsou interrupce, výzkum na embryonálních kmenových buňkách a podobně. A máme i povinnost zabránit výprodeji katolické identity pod pláštíkem falešného dialogu, který jen zakrývá abdikaci na naši povinnost vydávat morální svědectví. Notre Dame nejen že pozvala prezidenta, aby pronesl zahajovací řeč, ale navíc tomuto člověku, který jednoznačně podporuje nejhorší rozsudek v historii Spojených států, totiž případ Roe vs. Wade, bezdůvodně a nezaslouženě udělila čestný doktorát v oboru práva.
Notre Dame takto ignorovala pokyn biskupů z dokumentu Katolíci ve veřejném životě z roku 2004. Ignorovala znepokojené výzvy velvyslankyně Mary Ann Glendonové, jíž chtěla univerzita udělit medaili Laetare za rok 2009 – na rozdíl od prezidenta si paní velvyslankyně toto ocenění bezpochyby zasloužila, nakonec je však pro frustraci z jednání univerzity odmítla. Ignorovala apely místního biskupa, prezidenta biskupské konference Spojených států, více než sedmdesáti dalších biskupů, mnoha tisíců svých studentů a stovek tisíců amerických katolíků. Dokonce i tady v Coloradu jich bylo více, než lze spočítat.
Univerzita neměla naprosto žádný důvod – snad kromě intelektuální nabubřelosti – pro svoji paličatost. A otec Jenkins své původní špatné rozhodnutí doprovodil vykrucováním a pokryteckým vysvětlováním, které je mělo následně ospravedlnit.
To jsou ostrá slova, jsou však zasloužená, a to právě vzhledem k výroku samotného otce Jenkinse ze 17. května: „Američtí katolíci doposud vždy vkládali do Notre Dame zvláštní naděje a očekávání ohledně toho, čeho může ve světě dosáhnout.“ To se totiž pro mnoho katolíků v neděli změnilo – a rozhodně tu nejde jen o „skupinku křiklounů“, jak to s tak nebetyčným pohrdáním a ignorancí líčil magazín Time i jiné noviny.
Událostem 17. května přesto nechybí jistá ironie. Skoro přesně před pětadvaceti lety poskytla Notre Dame prostor guvernéru Mario Cuomovi, aby načrtl „katolické“ argumenty pro umožnění interrupcí v rámci veřejného zdravotnictví. Média tehdy Cuomově řeči aplaudovala jako mistrovské ukázce americké katolické právní a morální argumentace. Zpětně viděno je jasné, že projev byl velmi chytře sestaven. Stejně tak je však jasné, že šlo o nelogické a intelektuálně pochybné cvičení ve výrobě omluv. Jenkinsovy pokusy o vysvětlení a Obamův čestný doktorát jsou odpovídající tečkou za čtvrtstoletím eroze katolických postojů v katolickém vyšším školství. Společně poskytují další generaci katolického vedení víc než dostatečnou omluvu, aby mohla překrucovat křesťanství ke svému obrazu a povznést se nad skutečný obsah toho, co to obnáší, být katolíkem ve veřejném prostoru.
Chicagský kardinál Francis George vyjádřil názor, že Notre Dame nepochopila, co to znamená být katolíkem, ještě než k těmto událostem došlo. Má pravdu, a Notre Dame je sotva ojedinělým případem této institucionální pomýlenosti. V tom spočívá jádro pudla. Vedení Notre Dame prokázalo Církvi vskutku medvědí službu a nyní se pokouší kritiku bagatelizovat jako pokřik marginálních extrémistů. Škody však zůstávají a kritikové mají pravdu. To nejdůležitější, co teď musejí pravověrní katolíci dělat, je trvat na tom – prostřednictvím slov, činů a finanční podpory –, aby instituce, které se prohlašují za katolické, víru skutečně odvážně a důsledně žily. Dojde-li k tomu, může selhání univerzity Notre Dame ještě způsobit trochu nechtěného dobra.
Zeman je čitelný: Když někoho jmenuje, chce mít právo veta. Je to velká reinterpretace prezidentské role, ale nezdá se mi nemožná #prezident21 hours ago
Souhlasím se Zemanem v tom, že profesory by neměl podepisovat #prezident. A když, tak by měl mít právo veta. #putna21 hours ago
HTC in disarray: staff departures, 'disastrous' First, and production problems cloud company's future vrge.co/10KW1Ey via @verge21 hours ago
Microsoft ukázal zcela novou trať ve Forza Motorsport 5: Závodí se v Praze, i na Karlově mostě. :-) #XboxOne1 day ago
Joseph Ratzinger se nikdy nezúčastnil žádné schůzky Hitlerjugend? Byl do Hitlerovy mládeže přihlášen školou, bez svého přičinění, protože členství bylo povinné pro všechny hochy starší 14 let. Ratzingerův otec byl odpůrcem nacismu.
Co Ježíš neřekl
Jděte a vyprávějte před kostelem drby o svých přátelích!
