Chirograf Jana Pavla II. ke 100. výročí Motu proprio „Tra le sollecitudini“ o posvátné hudbě

V Psalteriu 5/2009 vyšel tento text papeže Jana Pavla II. z roku 2003. (Zde můžete stáhnout Psalterium ve formátu PDF, má 2.01 MB, text začíná na str. 18) V anglickém jazyce je text i s poznámkami na stránkách Vatikánu zde. Je to zatím poslední papežský dokument o posvátné hudbě.

Můj předchůdce svatý Pius X. vydal „pobádán živou touhou uchovávat a podporovat výzdobu domu Božího“, před sto léty Motu proprio Tra le sollecitudini, které bylo zaměřeno na obnovu posvátné hudby při liturgických obřadech. Tím, že je prezentoval „jako právní kodex posvátné hudby“ chtěl poskytnout konkrétní směrnice v tomto živém liturgickém oboru. I takový zásah zapadal do programu jeho pontifikátu, který shrnul do hesla „Instaurare omnia in Christo“. Sté výročí dokumentu mi poskytuje příležitost připomenout důležitou funkci posvátné hudby, kterou sv. Pius X. představuje jako prostředek povznesení ducha k B ohu, ale i jak cennou pomoc věřícím „v aktivní účasti na přesvatých tajemstvích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve.“

Zvláštní pozornost, kterou je třeba věnovat posvátné hudbě, připomíná svatý pontifik, vyplývá z faktu, že je „nedílnou součástí slavné liturgie, podílí se na jejím všeobecném cíli, jímž je oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících“. Tím, že vysvětluje a vyjadřuje hluboký smysl posvátného textu, s nímž je intimně spojena, je schopna dosáhnout toho, že týž text je mnohem účinnější, aby věřící byli „ … lépe disponováni na přijetí plodů milosti, jež jsou vlastní slavení přesvatých tajemství“.

2. Tuto formulaci problému převzal Druhý vatikánský koncil v 6. kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, kde se jasně připomíná role posvátné hudby v církvi: „Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie.“. Koncil kromě toho připomíná, že bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velkou chválu Písmo svaté a také svatí otcové a římští papežové, kteří v poslední době, v čele se svatým Piem X. výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě“. Vždyť církev pokračujíc ve starobylé biblické tradici, které se držel sám Pán i apoštolé (srov. Mt 26, 30; Ef 5, 19; Kol 3, 16), podporovala zpěv při liturgických slavnostech a podávala podle tvořivosti každé kultury úchvatné příklady hudebního zpracování a výkladu posvátných textů jak v západních tak ve východních obřadech.

Moji předchůdci věnovali této citlivé oblasti stálou pozornost, a proto připomínali základní principy, jimiž musí být prodchnuta tvorba i provádění posvátné hudby, zvláště té, která je určena pro liturgii. Kromě papeže svatého Pia X. je třeba připomenout mimo jiné papeže Benedikta XIV. s encyklikou Annus qui, Pia XII. s encyklikami Mediator Dei a Musicae sacrae disciplina a konečně Pavla VI. s vynikajícími výroky, které proslovil v mnoha vystoupeních.

Otcové Druhého vatikánského koncilu neopomněli znovu zdůraznit tyto zásady s přihlédnutím k jejich uplatnění ve změněných dobových podmínkách. Učinil tak v šesté zvláštní kapitole konstituce Sacrosanctum Concilium. Pavel VI. se pak postaral o to, aby tyto zásady byly převedeny do konkrétních norem, zejména v instrukci Musicam sacram, kterou vydala s jeho schválením tehdejší posvátná kongregace pro obřady. Aby se podporoval na tomto poli rozvoj, který by byl na výši liturgicko-hudební tradice církve a v souladu s požadavky liturgické reformy, je třeba stále se opírat o tyto inspirované zásady koncilu. Text konstituce Sacrosanctum Concilium, v němž se konstatuje, že církev „schvaluje všechny formy pravého umění, pokud mají náležité vlastnosti, a přijímá je do liturgie“ nachází měřítka oněch náležitých vlastností v článcích 50-53 výše zmíněné instrukce Musicam sacram.

3. I já jsem při různých příležitostech připomínal cennou funkci a velkou důležitost hudby a zpěvu pro aktivnější a intenzivnější účast na liturgických slavenícha zdůrazňoval jsem nutnost „očistit kult od stylových rozvláčností, od zastaralých výrazových forem, od povrchních melodií i textů, jež málo odpovídají velikosti úkonu, který je slaven“, aby se zajistila důstojná a dobrá forma liturgické hudby. V tomto výhledu, ve světle učitelského úřadu sv. Pia X. a svých předchůdců a bera zvláště v úvahu prohlášení Druhého vatikánského koncilu, chci znovu předložit základní zásady pro tuto důležitou oblast života církve s úmyslem dosáhnout toho, aby liturgická hudba vždy více odpovídala své specifické funkci.

4. Ve stopách učení sv. Pia X. a Druhého vatikánského koncilu, je třeba především zdůraznit, že hudba určená pro posvátné obřady musí mít za výchozí bod svatost: „bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“. Právě proto „ne všechno, co existuje mimo chrám (profanum), je způsobilé překročit jeho práh“, tvrdil moudře můj ctihodný předchůdce Pavel VI., když komentoval dekret Tridentského koncilu a upřesňoval, že nemá-li instrumentální a vokální hudba smysl pro modlitbu, důstojnost a krásu, sama si uzavírá vstup do oblasti posvátného a náboženského. Navíc byl v současnosti význam kategorie „liturgická hudba“ rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla.

Reforma, kterou provedl sv. Pius X., měla zvláště na zřeteli očištění církevní hudby od poskvrnění divadelní světskou hudbou, která v mnoha zemích zamořila repertoár a liturgickou hudební praxi. Také v naší době je třeba zamýšlet se pozorně nad tím, jak jsem vyzdvihl v encyklice Ecclesia de Eucharistia, že ne všechny projevy figurativního umění a hudby jsou s to „náležitě vyjádřit Tajemství, jež církev uctívá v plnosti víry“. Proto nemohou být všechny hudební formy považovány za vhodné pro liturgické slavení.

5. Ještě jedna zásada vyhlášená sv. Piem X. v Motu proprio Tra le sollecutidini, zásada ostatně úzce spojená s předešlou, je dobrá forma. Žádná hudba nemůže tedy být určena pro slavení posvátných obřadů, není-li „opravdovým uměním“ schopným mít onu účinnost, „které chce církev dosáhnout tím, že zařazuje do své liturgie umění tónů“.

A přesto taková kvalita sama o sobě nestačí. Liturgická hudba musí totiž odpovídat svým specifickým požadavkům: musí úplně srůst s texty, které prezentuje, musí být v souladu s liturgickou dobou a příležitostí, ke které je určena, musí být v souladu s úkony, které obřad předkládá. Různé liturgické příležitosti totiž vyžadují svůj vlastní hudební výraz, který v příhodný čas dá vzniknout vlastní povaze určitého obřadu, tu tím, že vyhlašuje Boží podivuhodné skutky, jindy zase tím, že vyjadřuje chválu, prosbu nebo také smutek, protože člověk zakoušívá přes zkušenost, kterou víra otevírá výhledu křesťanské naděje, i bolest.

6. Zpěv a hudba, jaké požaduje liturgická reforma – a je dobré to zdůraznit – musí také odpovídat oprávněným požadavkům přizpůsobení a inkulturace. Nicméně je jasné, že každá novinka v této choulostivé oblasti musí respektovat obecná kritéria, jako vyhledávání hudebních výrazů, které odpovídají potřebnému zapojení celého shromáždění do slavení a které se zároveň vyhýbají jakýmkoliv ústupkům lehkomyslnosti a povrchnosti. V zásadě je stejně třeba vyhnout se oněm elitářským formám inkulturace, které zavádějí do liturgie starobylé nebo současné skladby, které snad mají uměleckou hodnotu, ale příliš se spoléhají na téměř nepochopitelné výrazové prostředky.

V tomto smyslu sv. Pius X. poukazoval – s použitím termínu univerzálnost – na další požadavek hudby určené pro kult: „I když je dovoleno každému národu – poznamenával – užívat při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem“. Jinými slovy, posvátné prostředí liturgické slavnosti se nikdy nesmí stát laboratoří, kde se konají experimenty nebo kde se provádějí skladby vybrané bez pozorného prověřování.

7. Mezi hudebními výrazy, jež více odpovídají kvalitám požadovaným pojmem posvátné hudby, zvláště oné liturgické, zaujímá zvláštní místo gregoriánský zpěv. Druhý vatikánský koncil jej uznává „za zpěv vlastní římské liturgii“. Sv. Pius X. poukázal na to, jak jej církev „zdědila od dávných otců“, jak ho „žárlivě střežila během staletí ve svých liturgických kodexech“ a že jej dosud „předkládá věřícím“ jako zpěv jí vlastní tím, že jej považuje „za svrchovaný vzor posvátné hudby“. Gregoriánský zpěv tedy je i nadále prvkem jednoty římské liturgie.

Jak již sv. Pius X. tak i Druhý vatikánský koncil uznává, že „jiné druhy posvátné hudby, a zvláště polyfonie, nemají být vylučování ze slavení bohoslužeb“. Je proto třeba velmi pečlivě vážit nové hudební projevy, aby se vyzkoušela možnost vyjádřit také jejich prostřednictvím nevyčerpatelné bohatství Tajemství, které liturgie předkládá, a napomáhat tak aktivní účasti věřících na jejím slavení.

8. Význam uchovávání a rozmnožování staletého dědictví církve jí dovádí k tomu, aby brala úplně vážně specifickou pobídku konstituce Sacrosanctum Concilium: „Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách.“ Rovněž instrukce Musicam sacram upřesňuje služebný úkol scholy: „Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. Jeho úkol nabyl podle předpisů posvátného sněmu o liturgické obnově také větší důležitosti a závažnosti. Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních podle různých druhů zpěvu a podporovat činnou účast věřících na zpěvu. Proto … chrámové sbory a scholy cantorum ať existují a ať jsou pilně podporovány hlavně při katedrálách a jiných větších kostelích i v seminářích a řeholních studijních domech.“ Úkol scholy tedy nezmizel: vždyť koná ve shromáždění roli vedení a podpory zpěvu a v určitých chvílích liturgie má svoji zvláštní úlohu.

Z dobré souhry všech – celebrujícího kněze a jáhna, akolytů a ministrantů, lektorů, žalmisty, scholy cantorum, hudebníků, kantora, a shromáždění – vyvěrá ono správné duchovní klima, které činí liturgickou příležitost opravdu intenzivní, plodnou a sdílenou. Hudební aspekt liturgických slavení tedy nesmí být ponechán improvizaci ani svévoli jednotlivců, ale musí být svěřen dobře sehranému vedení, které jako významný plod liturgické formace respektuje příslušné normy a kompetence.

9. Naléhavost podpory solidní formace jak pastýřů tak věřících laiků je vnímána i na tomto poli. Sv. Pius X. zvláště naléhal na hudební výchovu kleriků. V tomto smyslu i D ruhý vatikánský koncil připomíná a zdůrazňuje: „V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách ať se klade důraz na hudební vzdělání a praxi.“ Tato směrnice ještě stále čeká na své plné uskutečnění. Považuji proto za vhodné znovu ji připomenout, aby budoucí pastýři mohli získat patřičnou vnímavost také na tomto poli. V takovém výchovném díle mají zvláštní úlohu školy posvátné hudby; sv. Pius X. nabádal k tomu, aby byly podporovány a rozvíjeny a D ruhý vatikánský koncil doporučuje, aby byly zřízeny všude tam, kde to přichází v úvahu. Konkrétním plodem reformy sv. Pia X. bylo zřízení „Vyšší papežské školy posvátné hudby“ v Římě v roce 1911, osm let po Motu proprio, která se později stala „Papežským institutem posvátné hudby“. Vedle této již téměř stoleté, akademické instituce, která podávala a podává církvi kvalifikovanou službu, bylo zřízeno v místních církvích tolik jiných škol, které zasluhují podporu a rozvoj kvůli lepšímu poznání a provádění dobré liturgické hudby.

10. Protože církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, nesmí překvapovat, že kromě gregoriánského zpěvu a polyfonie připouští k liturgickým slavnostem také modernější hudbu, jen když respektuje jak liturgického ducha tak pravé hodnoty umění. Proto je dovoleno církvím různých národů „ony zvláštní formy, které tvoří jistým způsobem specifický charakter jim vlastní hudby“ zhodnocovat ve skladbách určených pro kult. V linii mého svatého předchůdce a v linii, kterou stanovila nedávná konstituce Sacrosanctum concilium, jsem i já chtěl vytyčit prostor pro přínos nové hudby tím, že jsem zmínil vedle inspirovaných melodii gregoriánského chorálu „tolik často velkých autorů, kteří se měřili s liturgickými texty mše svaté“.

11. Minulé století s obnovou, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil, zažilo zvláštní rozvoj lidového náboženského zpěvu, o němž Sacrosanctum concilium říká: „Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly … znít hlasy věřících“. Takový zpěv se ukazuje zvláště vhodným k účasti věřících nejen na pobožnostech „podle směrnic a předpisů“, nýbrž i v liturgii samé. Vždyť lidový zpěv tvoří „pouto jednoty a radostný výraz modlícího se společenství, podporuje vyznávání jediné víry a dává velkým liturgickým shromážděním nesrovnatelnou a usebranou slavnostnost“.

12. Co se týká liturgických hudebních skladeb, přijímám za svůj „obecný zákon“, který sv. Pius X. formuloval těmito slovy: „Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“. Evidentně nejde o to kopírovat gregoriánský zpěv, jako spíše dosáhnout toho, aby nové skladby byly proniknuty týmž duchem, který podnítil onen zpěv a krok za krokem jej modeloval. Pouze umělec, který má hluboký sensus Ecclesiae, se může snažit vnímat a převádět do melodie pravdu Tajemství, které se slaví v liturgii. V tomto směru jsem napsal v Listu umělcům: „Kolik posvátných skladeb bylo složeno během staletí osobami hluboce proniknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, jež vytryskly ze srdcí jiných věřících a staly se součástí liturgie nebo aspoň velmi platnou pomocí jejímu důstojnému průběhu. Víra ve zpěvu zakouší jakoby překypující radost, lásku a důvěryplné čekání na spásonosný Boží zásah“.

Je tedy nutné znovu a hluboce promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru. Jen takový hudební výraz, který slouží náležitým způsobem vlastnímu cíli liturgie, jímž je „oslava Boha a posvěcení věřících“, bude možno schválit a připustit.

Vím dobře, že i dnes je dost skladatelů schopných poskytovat v tomto duchu svůj nezbytný přínos a svou kompetentní spolupráci pro růst hudebního bohatství ve službě liturgie, která je prožívána stále intenzivněji. Jim patří má důvěra, spojená s co nejsrdečnějším vybídnutím, aby udělali všechno pro rozšíření repertoáru skladeb, jež by byly odpovídaly vznešenosti slavených tajemství a zároveň by odpovídaly dnešní době a současné vnímavosti.

13. Nakonec bych ještě rád připomněl to, co sv. Pius X. zařídil na úrovni konkrétních opatření, aby napomohl k uskutečnění směrnic vytyčených v Motu proprio. Obrátil se na biskupy a předepisoval, aby zřídili ve svých diecézích „zvláštní komisi ve věcech posvátné hudby opravdu kompetentních osob“. Kde byly tyto papežské směrnice uvedeny do praxe, tam plody nechyběly. V současné době existuje mnoho národních, diecézních a mezidiecézních komisí, jež poskytují svůj cenný přínos přípravě místních repertoárů tím, že se snaží uskutečňovat rozlišování, které bere v úvahu kvalitu textů a melodií. Přeji si, aby v tom biskupové pokračovali a podporovali úsilí těchto komisí tím, že budou v pastoraci podporovat jejich působnost.

Ve světle zkušeností, které uzrály v těchto letech, žádám kongregaci pro posvátný kult a svátostnou kázeň, aby zesílila pozornost, podle svých institucionálních zaměření na oblast posvátné liturgické hudby, aby se lépe zajistilo plnění důležitého úkolu uvést do pořádku posvátnou liturgii a podporovat ji. Ať využije kompetencí různých komisí a specializovaných institucí na tomto poli, jakož i přínosu Papežského institutu posvátné hudby. Je totiž důležité, aby hudební skladby užívané při liturgických slavnostech odpovídaly měřítkům vhodně vyhlášeným sv. Piem X. a moudře rozvíjeným jak Druhým vatikánským koncilem, tak i následujícím učitelským úřadem církve. V tomto směru mám naději, že také biskupské konference provedou pečlivou prověrku textů určených pro liturgický zpěv a budou věnovat zvláštní pozornost hodnocení a šíření melodií, které jsou opravdu vhodné pro posvátné užívání.

14. Stále ještě na praktické úrovni, Motu proprio, jehož sté výročí nadchází, se zabývá také otázkou, jaké hudební nástroje se mají užívat v latinské liturgii. Mezi nimi bez váhání vyzdvihuje píšťalové varhany a stanoví vhodná pravidla pro jejich užívání. Druhý vatikánský koncil plně přejal důraz mého svatého předchůdce a stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k nebeským věcem“.

Nicméně musí se brát v úvahu skutečnost, že současné skladby užívají často odlišné hudební formy, které mívají rovněž svou důstojnost. Nakolik jsou pomocí pro modlitbu církve, mohou se ukázat jako cenné obohacení. Je však třeba bdít nad tím, aby užívané nástroje byly vhodné pro posvátné užívání, aby odpovídaly důstojnosti chrámu, aby byly s to podporovat zpěv věřících a aby prospívaly jejich vzdělání.

15. Je mým přáním, aby připomínka stého výročí Motu proprio Tra le sollecitudini, na přímluvu jeho svatého autora spolu s přímluvou svaté Cecílie, patronky posvátné hudby, byla povzbuzením a podnětem všem, kteří se zabývají tímto důležitým aspektem liturgických slavení. Ti, kteří se věnují pěstování posvátné hudby tím, že se věnují s novým nadšením oblasti tak životního významu, budou přispívat ke zrání duchovního života Božího lidu. Věřící ze své strany tím, že vyjadřují harmonickým a slavnostním způsobem svou víru zpěvem, budou zakoušet stále hlouběji její bohatství a budou zaměřovat své úsilí na to, aby transformovali její podněty do každodenního života. Tak se bude moci dosáhnout díky svornému nasazení pastýřů, hudebníků a věřících toho, co konstituce Sacrosanctum Concilium kvalifikuje jako pravý „cíl posvátné hudby“, totiž „oslava Boha a posvěcení věřících“. Kéž je i v tom příkladem a vzorem Panna Maria, která v Magnificat dokázala jedinečným způsobem opěvovat divy, které Bůh činí v lidských dějinách. S tímto přáním uděluji všem s láskou své požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 22. listopadu, na památku sv. Cecílie, roku 2003, šestadvacátého roku pontifikátu.

Jan Pavel II .

Poznámka redakce Psalteria:

Abychom předešli možným nedorozuměním, uvádím, že tento text je rovněž neoficiální překlad dokumentu, nebyl navíc publikován ani schválen ČBK v tištěné ani v elektronické podobě. Poprvé byl publikován ve Zpravodaji Společnosti pro duchovní hudbu č. 2/2004.

JiKu

Věková struktura signatářů petic liturgických hudebníků

Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.

(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)

Po rozkliknutí se obrázky zvětší.

Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.

U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt?

Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle?

Cyndi Lauper: Girls Just Wanna Have Fun

Trpaslík v kostele, aneb je věcná diskuse o Staré Boleslavi možná?

Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.

Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:

O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.

Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:

Otevřený dopis mladých lidí všeho věku o liturgii

Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.

Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.

Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše “reportážního” charakteru.

Výborné komentáře k tématu:

Lukáš Novák: Proměnit slova ve skutek? Snad příště! (link vede na Psalterium 5/2009, PDF 2,01 MB, článek je na str. 16)

P. Ladislav Nosek SJ: Dozvuky staroboleslavské papežské mše

Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.

Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z “antipetice,” která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:

Tisíceré díky

Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.

…

Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.

Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).

Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:

Milan Tesař: Dopis mladých o liturgii: Dobrý úmysl nebo “normalizační” pamflet?

P. Josef Ptáček: “Otevřený dopis” aneb církevním dokumentem po hlavě?

Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:

Mons. František Radkovský: Výzva k diskusi

Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.

Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.

Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze “žehlit” (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.

Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!

Z této diskuse musím citovat výstižné přirovnání otce Noska:

Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: “Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí “jako doma” a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?” Řekněte, pane Palíšku – jaké “nevývratné” logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.

Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.

Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou “vyšší mocí.” Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?

Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.

Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.

Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.

Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.

Romantické baroko: Kánon v D-dur Johanna Pachelbela

Johann Pachelbel (1653 – 1706) byl německý barokní skladatel, kantor a učitel.

Johann Pachelbel (1653-1706)

Jeho nejznámější skladbu, Kánon v D-dur z roku 1680, jste určitě slyšeli, třeba v rádiu nebo na svatbě.

Ale možná jste se nikdy nezamysleli nad tím, jak krásná ta prostinká skladbička je. Je to skutečný kánon, mimochodem jediný, jaký kdy Pachelbel napsal. Podívejte se na prvních devět taktů (po rozkliknutí se zvětší):

Kánon v D-dur Johanna Pachelbela, prvních devět taktů s barevně zvýrazněnými nástupy tří houslových hlasů. Pod nimi je rytmická basová linka (basso continuo). (zdroj Wiki)

Dnes se hraje v mnoha různých instrumentacích a úpravách, často v jiných tóninách a ve variacích, při nichž je původní čistá forma kánonu pozměněna a klasická skladba romantizována. Přesto je i bez těchto úprav plná emocí.

Poslechněte si klasické provedení – troje housle a basso continuo. Tempo je mnohem rychlejší, než jak se dnes obvykle hraje – nějak takto to asi hrávali za života autora. Kánon je jen první část nahrávky, po něm následuje Giga od stejného autora, to je živý barokní tanec.

Hraje Hesperion XXI, diriguje Jordi Savall.

Orchestrální provedení s decentní instrumentací a moderním pozvolným tempem. Upozorňuji, že portrét na videu je Mozartův.

Provedení London Symphony Orchestra s výraznější instrumentací:

Lee Galloway hraje klavírní úpravu, která již poněkud opouští formu kánonu:

Johann Pachelbel, Kánon v D-dur, klavírní adaptace v podání Lee Gallowaye

Variace George Winstona na klavír, transponovaná do C-dur, hraje autor úpravy:

Za upozornění na tuto skladbu děkuji Davidu Černému (to je ten filosof, ne ten výtvarník). Na prázdniny se hodí, ne?

Noc kostelů, 29. května 2009

Již zítra vypukne v Brněnské a Plzeňské diecézi (a na jednom místě ve Středočeském kraji) Noc kostelů:

www.nockostelu.cz

Logo/pohlednice Noci kostelů

Večer zahájí v 17.50 zvuk zvonů. V 18.00 bude v Brně u sv. Jakuba ekumenické zahájení.

Většinou od sedmi, ale někde již od pěti hodin se budou v mnoha kostelích různých církví pořádat kulturní akce typu koncertů, představení, výstav, ale i besed a podobně.

Najděte si svůj program ve svém městě či obci

Po kostelích

V kostelích je k dispozici brožurka s programem. Je možné si taky vyzvednout Poutnický pas a do něj sbírat razítka (což bude mít nejspíš smysl jen v Brně a v Plzni).

Záštitu nad Nocí kostelů převzali Mons. Vojtěch Cikrle, katolický biskup brněnský, Mons. František Radkovský, katolický biskup plzeňský a Mgr. Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje.

Tohle musíte mít! (Sony Rolly :-)

Pokud milujete japonské robotky a navzdory ekonomické krizi vám v peněžence straší ale opravdu naprosto přebytečných devět tisíc korun, je Rolly tip přesně pro vás!

http://www.sony.jp/rolly/

V Japonsku se zjevně prodává ve více barvách. V USA a v Evropě jen jako bílý nebo černý.

Můžete se podívat též na videorecenzi na AVmanii (musíte přežít krátkou úvodní reklamu).

Rolly má 2 GB paměti a lze do něj nahrávat hudbu přes USB nebo Bluetooth. Má akcelerometr a ovládá se pohyby celého přehrávače na stole – otáčení řídí hlasitost, posouvání přepíná skladby. Sluchátka do něj zapojit nejdou a zvuk prý není nic moc.

Ale kráááásně tancuje. No, nekupte to…

Pomalu mi dochází, proč má Sony v posledních letech finanční problémy…

U2 & B.B. King: When Love Comes to Town

Přestože jsem fanouškem U2 (pochopte, u rockerů prostě musíte tolerovat výstřelky jako je pacifismus, hraní prezidentovi Obamovi nebo divné videoklipy) a mám rád B.B. Kinga (kterého ale neznám natolik, abych se považoval za jeho fanouška), na tuto skvělou skladbu jsem úplně zapomněl, dokud na ni neupozornil Nathaniel Peters na blogu First things. A to ji hráli od roku 1987 docela často a zaskvěla se i na albu Rattle and Hum.

V roce 1987 hrál B.B. King na koncertě v Dublinu. Dozvěděl se, že v publiku jsou U2, mimochodem jeho velcí příznivci. Měli právě za sebou čerstvě vydané album The Joshua tree, které je katapultovalo na vrchol globální popularity. Dobře, možná jsou teď ještě trochu známější, ale dnes jsou establishment (asi jako u nás Karel Gott – koneckonců, žádný skutečný underground by Obamovi nehrál) - kdežto tehdy byli supernovou.

Po koncertu se B.B. King se členy U2 setkal. Vnímal to jako poctu - což může někomu připadat překvapivé, ale nezapomínejme, že bluesmani jsou daleko pokornější, než rockeři – a poprosil Bona, aby na něj myslel, až bude psát další píseň.

Stalo se – U2 napsali píseň When Love Comes to Town (Když do města přijde Láska) pro B.B. Kinga. Snad trochu bonovsky rádobymystické, ale přesto krásné spirituální rockové blues.

Mnhokrát ji U2 hráli s B.B. Kingem a asi ještě vícekrát ji B.B. King hrál sám.

U2 & B.B. King: When Love Comes to Town, živě na turné Lovetown v Austrálii v roce 1989:

 

I was a sailor, I was lost at sea.
I was under the waves
Before love rescued me.
I was a fighter, I could turn on a thread,
Now I stand accused of the things I’ve said.

Love comes to town I’m gonna jump on that train.
When love comes to town I’m gonna catch that flame.
Maybe I was wrong to ever let you down,
But I did what I did before love came to town.

I used to make love under a red sunset.
I was making promises I would soon forget.
She was pale as the lace of her wedding gown,
But I left her standing before love came to town.

I ran into a juke joint when I heard a guitar scream.
The notes were turning blue, I was dazing in a dream.
As the music played I saw my life turn around;
That was the day before love came to town.

When love comes to town I’m gonna jump on that train.
When love comes to town I’m gonna catch that flame.
Maybe I was wrong to ever let you down,
But I did what I did before love came to town.

I was there when they crucified my Lord.
I held the scabbard when the soldier drew his sword.
I threw the dice when they pierced his side,
But I’ve seen love conquer the great divide.

When love comes to town I’m gonna catch that train.
When love comes to town I’m gonna catch that flame.
Maybe I was wrong to ever let you down,

Anglická koleda Tomorrow Shall Be My Dancing Day

Ještě máme před sebou týden Vánoční doby. (Málokdo mimo katolíky to ví, ale Vánoce na Štědrý den končí jen v obchodech – pro věřící teprve začínají. Trvají do svátku Křtu Páně v neděli následující po 6. 1.)

Poslechněte si pro nás trochu exotickou kolegu, anglickou lidovou Tomorrow Shall Be My Dancing Day. Na toto pěkné provedení jsem narazil na blogu First things. Dnes je svátek Nejsvětějšího jména Ježíšova, ke kterému se myslím výborně hodí, i když v textu jméno Ježíš nezazní.

Chlapecký sbor King’s College Choir zpívá adaptaci Johna Gardnera:

Tady najdete noty a také kompletní text, který podává celý příběh Ježíše Krista, Božího Syna:

1. Tomorrow shall be my dancing day;
I would my true love did so chance
To see the legend of my play,
To call my true love to my dance;

Chorus
Sing, oh! my love, oh! my love, my love, my love,
This have I done for my true love

2. Then was I born of a virgin pure,
Of her I took fleshly substance
Thus was I knit to man’s nature
To call my true love to my dance. Chorus

3. In a manger laid, and wrapped I was
So very poor, this was my chance
Betwixt an ox and a silly poor ass
To call my true love to my dance. Chorus

4. Then afterwards baptized I was;
The Holy Ghost on me did glance,
My Father’s voice heard from above,
To call my true love to my dance. Chorus

5. Into the desert I was led,
Where I fasted without substance;
The Devil bade me make stones my bread,
To have me break my true love’s dance. Chorus

6. The Jews on me they made great suit,
And with me made great variance,
Because they loved darkness rather than light,
To call my true love to my dance. Chorus

7. For thirty pence Judas me sold,
His covetousness for to advance:
Mark whom I kiss, the same do hold!
The same is he shall lead the dance. Chorus

8. Before Pilate the Jews me brought,
Where Barabbas had deliverance;
They scourged me and set me at nought,
Judged me to die to lead the dance. Chorus

9. Then on the cross hanged I was,
Where a spear my heart did glance;
There issued forth both water and blood,
To call my true love to my dance. Chorus

10. Then down to hell I took my way
For my true love’s deliverance,
And rose again on the third day,
Up to my true love and the dance. Chorus

11. Then up to heaven I did ascend,
Where now I dwell in sure substance
On the right hand of God, that man
May come unto the general dance. Chorus

A když všechno vypadá beznadějně… je vykoupení blízko!

Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu.

Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo.

(Lukáš 2, 4 a násl.)

Přemýšleli jste někdy o tomto příběhu z hlediska svatého Josefa? Jak temné musely být pro něj tyto dny? Namáhavá cesta s manželkou v pokročilém stádiu těhotenství, ztráta možnosti ubytování… Z jiných míst v Evangeliu je zřejmé, jak zodpovědným a rozvážným člověkem svatý Josef byl, nepochybně se na cestu vydal, protože to bylo nutné, a připravil ji, jak jen to bylo možné. Všechno se ale zhroutilo… Kde rychle najít místo pro rodičku, jak je aspoň trochu upravit? Ale neztratil klid a udělal, co bylo potřeba.

Albrecht Altdorfer byl německý malíř začátku 16. století, který je někdy považován za jednoho z prvních krajinářů. Tato vánoční malba je zvláštní, svatá rodina se krčí v koutku rozpadlého stavení, které se zdá být hlavním předmětem zájmu umělce… Ale ukazuje, jak ztraceně musela jejich situace vypadat z lidského hlediska. (Po rozkliknutí se obraz zvětší.)

Albrecht Altdorfer, Narození Páně, cca 1513

 

A přesto na ně Bůh nezapomněl. A lidé také ne. Přicházejí andělé, pastýři, mudrci… Na místě tragického odmítnutí a vypovězení se najednou… koná radostná a pokojná slavnost. Sám Bůh přišel vykoupit svůj lid.

Correggio, Svatá noc, 1528-30

I tento obraz je trochu zvláštní. Svatý Josef, tichý a věrný manžel a pěstoun, je na tomto obraze ukryt v pozadí. Nemusí na sebe upoutávat pozornost. Muž, na kterého se Bůh mohl spolehnout…

Poslechněte si úvodní sbor Bachova Vánočního oratoria (BWVV 248):

Jauchzet, frohlocket, auf, preiset die Tage,
Rühmet, was heute der Höchste getan!
Lasset das Zagen, verbannet die Klage,
Stimmet voll Jauchzen und Fröhlichkeit an!
Dienet dem Höchsten mit herrlichen Chören,
Laßt uns den Namen des Herrschers verehren!

Akademie für Alte Musik, Rias Kammerchor, Dir. René Jacobs.

Roráty před koncem adventu

Promiňte matoucí titulek, tohle nejsou ty správné rorátní zpěvy. Ale je to nádhera, nemyslíte?

Ještě si můžeme před koncem adventu poslechnout krásnou skladbu na rorátní text:

Rorate coeli desuper
et nubes pluant iustum,
aperiatur terra
et germinet Salvatorem.

Heinrich Schütz (1585-1672) – Rorate coeli desuper

Hanne Mari Orbaeck, soprano
Susanne Ryden, soprano
Ulrich Messthaler, bass
Concento Vocale, dir. René Jacobs

Kumbaya – píseň jako symbol nízkoprahového křesťanství

O původu písně Kumbaya My Lord se snad vedou určité spory, jak se můžete dočíst na Wikipedii. Pravděpodobně vznikla ve třicátých letech v USA, mezi bývalými černými otroky na ostrovech Jižní Karolíny a Georgie. V jejich dialektu zmamená Kum Ba Yah Come By Here, tedy název písně znamená Přijď sem, můj Pane.

Tradicionál se dostal na výsluní popularity v šedesátých letech, kdy jej začala zpívat celá řada kapel a zpěváků jednak jako spirituál, tedy duchovní píseň, a jednak jako politický protestsong, někdy i s poněkud upraveným textem.

The Seekers, Kumbaya My Lord:

Popularita písně dosáhla takové výše, že se stala jejím pyrrhovým vítězstvím. Skladba se začala považovat za symbol protestantského a později i katolického establishmentu, křesťanské politické naivity a nenáročného, tzv. nízkoprahového křesťanství. Tomu se někdy dokonce říká “kumbaya křesťanství”.

Na dotaz “kumabaya christianity” mi teď Google vrátil 150 odpovědí, na “kumbaya catholicism” dokonce 265.

Stěží existuje nějaký manifest nízkoprahového křesťanství, ale tento sociální proud víceméně rezignuje na vážné duchovní cíle a na nutnost morálního obrácení a propaguje myšlenku, že cílem křesťanství a smyslem existence církve je “abychom se občas vespolek dobře poměli” a pak prosazovali levicovou politickou agendu.

Joan Baez, Kumbaya, živě 1980:

U nás má Kumbaya na repertoáru Spirituál Kvintet.

Český text s akordy (je takto uveden na mnoha místech internetu, dosud jsem je nevyzkoušel):

Spirituál kvintet – Kumbaya

 

            D          G        
1. Ten kdo zpívá rád, kumbaya,
    D                  G    A  
   ten kdo zpívá rád, kumbaya,
    D                 G    D   
   nemá proč se bát, kumbaya,
    G   D/A  A7   D   G   D/A A7  D  
   děl Pán, kumbaya, děl Pán kumbaya.

2. Toho spasí Pán, kumbaya,
   toho spasí Pán, kumbaya,
   od pekelnejch bran, kumbaya,
   náš Pán, kumbaya, náš Pán, kumbaya.

3. V ráji bude spát, kumbaya,
   v ráji bude spát, kumbaya,
   zpívat jen a hrát, kumbaya,
   děl Pán, kumbaya, děl Pán, kumbaya

 

Slovo kumbaya zde hraje roli extatického citoslovce, jako například slavné “houdajdůhou” Boba Fliedra. Ale možná by se dalo přeložit nebo nahradit něčím srozumitelnějším. Třeba “pojďte k nám,” nebo “hosana.” Se slovem hosana by to ale určitě mnohé scholy pochopily jako ideální liturgický doprovod k přinášení obětních darů nebo ke svatému přijímání, což by asi nebylo dobře.

Nabízí se pochopitelně také “Obama.” Ale to necháme na Američanech. “Obamova církev” prý už existuje.

K Neposkvrněnému početí Panny Marie: Bachův Magnificat

V pondělí 8. 12. byla Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie. Protože jsem ten svátek coby bloger nereflektoval (naštěstí jenom jako bloger), rád bych se k němu vrátil jedním hudebním dílem.

Johann Sebastian Bach v roce 1732 zhudebnil chvalozpěv, který podle Bible zazpívala Panna Marie, když navštívila Alžbětu. Vznikl nádherný Magnificat v D dur (BWV 243).

Bude to trochu rozsáhlejší, ale pokusím se sem poskládat po kouskách celé dílo, na YouTube kanálu uživatele jormundgard je výborné provedení pod vedením Nicolase Harnoncourta. Žel, neznám ten sbor, orchestr ani jména sólistů. Neporadíte někdo?

1. Magnificat anima mea Dominum.

2. Et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo.

3&4. Quia respexit humilitatem ancillae suae; ecce enim ex hoc beatam me dicent …omnes generationes.

5. Quia fecit mihi magna qui potens est, et sanctum nomen eius.

6. Et misericordia a progenie in progenies timentibus eum.

7. Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui.

8. Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles.

9. Esurientes implevit bonis et divites dimisit inanes.

10. Suscepit Israel puerum suum recordatus misericordiae suae.

11. Sicut locutus est ad Patres nostros, Abraham et semini eius in saecula.

12. Gloria Patri, gloria Filio, gloria et Spiritui Sancto!
Sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum.
Amen.