S několika přáteli jsem v minulých dnech diskutoval o tom, koho volit. A zatím jsem téměř nikomu neřekl, jak jsem se nakonec rozhodl. Připadá mi slušné to říci, tedy pojďme na to. Píši záměrně ještě před tím, než se dozvíme výsledky voleb, poté bych to jistě napsal jinak a nemluvil bych asi tak otevřeně o svých odhadech výsledků.
Intenzívně jsem zvažoval tři strany: KDU-ČSL, ODS a Stranu svobodných občanů. Nejsou si podobné, naopak je každá úplně jiná a má zcela jiná výrazná plus a mínus. Tj. nebylo to jako rozhodování, zda si koupíte Škodu nebo Kiu, ale spíš otázka, zda si koupíte nové auto nebo raději zrekonstruujete byt.
Nakonec jsem volil ODS a zakroužkoval jsem Oldřicha Vlasáka (č. 3) a Hynka Fajmona (č. 8). To jsou dva europoslanci ODS, kteří hlasovali proti odsouzení papežových slov o AIDS. Chtěl jsem je za to odměnit.
Hynek Fajmon má myslím zhruba 50% šanci, že se do parlamentu ještě dostane. Byl bych tomu rád. Jeho názory mi jsou sympatické a má stejně jako já blízko k Občanskému institutu. Nesouhlasím s ním v otázce Eura – podle mne je velkou chybou zavádět Euro v průběhu krize, jak to udělalo Slovensko, ale mělo by se zavést po ní, co nejdříve to půjde, aby se lépe využila startující konjunktura (bude-li jaká, může přijít také desetiletí stagflace). Kvůli dluhům je nicméně docela možné, že je budeme zavádět až dlouho po skončení tohoto volebního období europoslanců. A každopádně oni to mohou ovlivnit jen velmi nepřímo.
Manželka volila KDU. Podle mne má Roithová křeslo téměř jisté, naopak Březina má šanci jen čistě teoretickou, takže bych nic neovlivnil. (Kvůli zvětšení unie máme méně křesel, než posledně.)
Navíc opravdu nemám chuť volit “českého Obamu,” tedy Cyrila Svobodu pouhý týden poté, co se stal předsedou. Možná si to do podzimu přeberu jinak, ale teď je myslím pravá chvíle vyslat jejich směrem výstražný signál.
Především jsou ale lidovci nyní orientováni jasně levicově, což není ani trochu dobré.
Letos zaplatí ČR jen na úrocích z dluhu 54 miliard. V tom vůbec nejsou splátky jistiny, jsou to jen úroky. Dělá to 5400 Kč na každého obyvatele včetně důchodců a kojenců. Nebýt státního dluhu, mohl tuto částku každý člověk v zemi dostat na ruku a nikde v rozpočtu by nechyběla! A příští rok zas a víc. A další rok opět. Rodina s pěti dětmi by letos dostala 37 800 Kč. Kolem roku 2012 budou jen úroky činit cca 100 miliard ročně, 10 000 na osobu (70 000 na rodinu s 5 dětmi). Zdůrazňuji: úroky! Aniž by se ještě cokoliv splácelo.
Česko je General Motors před deseti lety, ne-li před pěti. Každý ví, že nevyhnutelně zbankrotuje, když se nezačne opravdu drasticky šetřit a to okamžitě. Jakékoliv slibování navýšení sociálních výdajů jakýmkoliv politikem je jednání na pomezí nejtěžší hospodářské kriminality. ČSSD umístila těsně před volbami na tramvajové zastávky působivou reklamu (tzv. “citylight”) s malou holčičkou, prosící o hlas, aby nemusela platit školné a lékaře. Ve skutečnosti bude právě tato holčička, je-li Češka, hlavní obětí levicové politiky. Za patnáct let zdědí těžce zdevastovanou zemi kolísající na hraně hyperinflace. Je doslova obětována na oltáři momentálního blahobytu.
Chtějí se na této šílené loupeži budoucnosti našich dětí lidovci opravdu podílet?
ODS je mi nejbližší, pokud jde o její eurorealistickou vizi Evropské unie. V uplynulém pololetí jsem změnil názor ohledně Lisabonské smlouvy. Byl jsem proti, nyní bych se skřípajícími zuby hlasoval pro. Proč? Vždycky jsem byl pro superstát Evropa. Jsem dokonce možná eurofederalista, nebo se k tomu blížím. Nevidím žádný zřejmý důvod, proč by nemohl existovat. Neexistuje princip, že lidnatější či rozlehlejší stát je horší, než stát menší. A srovnatelně velké demokracie existují. Samozřejmě je třeba, aby existoval jednotný evropský veřejný prostor a veřejné mínění a aby lidé vnímali evropskou identitu. Ale to všechno se může vytvořit, proč by nemohlo? A ten proces už probíhá. Jsou země, kde se mluví větším počtem jazyků, než v Evropě.
Jenomže si myslím, že evropský stát je reálný za padesát let a že nesmírně záleží na tom, jak se k němu dospěje a jak bude konkrétně organizován. A Lisabonská smlouva je špatná smlouva. Má tragickou listinu základních práv a svobod a neobsahuje běžné nástroje pro ochranu práv menších členských států, jako by byl třeba dvojkomorový parlament, v jehož jedné komoře by měly všechny státy stejný počet zástupců.
Lépe ale nebude. Velké státy platí gigantické náklady integrace a na nic méně výhodného už prostě nechtějí přistoupit. Čas k jednání už byl a my jsme ho využili nedostatečně a smlouvu jsme už podepsali. Většina Evropy nás plným právem musí vnímat jako malé děti – ne kvůli přehnaným nárokům, ale kvůli popírání základních pravidel čestného jednání, tedy dodržení slibu.
Geopolitický posun je také dramatický. Před pár dny nabídl americký ministr financí Timothy Geither Číně místo šéfa Mezinárodního měnového fondu, aby ji přiměl koupit americké státní dluhopisy. Toto místo tradičně zastává Evropan, zatímco místo ředitele Světové banky Američan. Proč tedy Geither nenabídl to? Nejspíš protože nemusí a Číňané si o ně neřekli. USA a Čína Evropu zase tolik nepotřebují. I tak studenti Pekingské univerzity vybuchli smíchy, když jim Geither vysvětloval, že jejich aktiva jsou za oceánem v bezpečí.
A Barack Obama? Na jakoukoliv zahraniční krizi reaguje výstrahou, že se poradí – a bude se radit velmi, velmi tvrdě. Bushův hlavní prostředek byly hrozby, preferovaný nástroj Obamy jsou úpěnlivé prosby. Bush měl legrační image a de facto byl děsivý. Obama má image sympaťáka a de facto je směšný. Pravda – smát se mu do očí ještě nikdo nedokáže. Smějí se zatím jen jeho podřízeným.
Deprioritizace antiraketové obrany je pak už krok naprosto nepochopitelný, patřící do oblasti selhání elementárního selského rozumu. Proti jaderné zbrani existují jen dva prostředky: Antiraketa a jiná jaderná zbraň. Co je menší zlo? Tak slabé USA ještě nebyly. Nene, odtud už žádnou pomoc čekat nemůžeme. Je mi líto, ale opravdu je potřeba, aby byla Evropa geopoliticky významná.
Jak vidíte, volit Stranu svobodných občanů by znamenalo volit o dost větší míru euroskepse, než jakou sám sdílím. Přesto jsem to vážně zvažoval. Myslím si totiž, že by v europarlamentu měli být vyhranění euroskeptici a měl by jich tam být významný počet. Dokonce si myslím, že by je tam měli chtít jako opozici i eurooptimisté – jen ať nesou také část zodpovědnosti. Stranu Petra Macha považuji za jedinou z ministran, která si zaslouží dostat šanci. Když ji nedostane teď, je mrtvá. Bohužel se jim podařilo pořádně zpackat nástup na začátku letošního roku, zejména z marketingového hlediska.
Byla by to však ode mne volba ryze účelová a s výjimkou několika osobností na zcela nevolitelných místech kandidátky nemá SSO ani žádnou frakci pro život nebo křesťanský proud. Předseda strany Petr Mach, který ovšem sám nekandiduje, je např. ne pouze zastáncem, ale spíše nadšeným propagátorem euthanasie. Pokud jde o jejich ekonomické názory, je situace podobná – jsou více pravicoví, než já, ale zdá se mi, že by ten proud měl v EP žít. Ovšem opět – volil bych zcela účelově někoho, s nímž souhlasím jen zčásti. A když si k tomu přidáte jen asi 50% šanci, že tam alespoň jednoho poslance dostanou, není to přehnaně plodná volba.
V katedrále Sv. Patrika v New Yorku se včera, ve středu 15. 4. 2009, konala za mimořádného zájmu veřejnosti inaugurace nového arcibiskupa – mše svatá a nešpory. Hlavou druhé největší diecéze USA (po Los Angeles) se stal dosavadní arcibiskup Milwaukee, Mons. Timothy Dolan.
Mons. Timothy Dolan, New York, 15. 4. 2009
(Tento snímek byl prý pro celý obřad typický. Alespoň to tvrdí AmP, který na něm byl akreditován jako novinář a průběžně jej komentoval na Twitteru.)
…Zmrtvýchvstání pokračuje, jak Jeho Církev pokračuje v objímání a ochraně důstojnosti každé lidské osoby, posvátnosti lidského života, od maličkého dítěte v lůně…
[ohlušující potlesk vestoje, podle AmP jej zahájili přítomní kněží]
… do posledního okamžiku přirozeného přechodu do věčného života. Jak napsal Služebník Boží kardinál Terrence Cooke, “Lidský život není o nic méně posvátný nebo hodný respektu, protože je maličký, dosud nenarozený, chudý, nemocný, křehký nebo postižený.”
Ano, Církev je milující matka, která je nadšená ze života a všude slouží životu, ale může se stát ochrannou “medvědí mámou” (“mamma bear”), když jsou životy jejích nevinných, bezmocných medvíďat ohroženy…
[další mocný aplaus]
…Každý v této mega-komunitě je někým s neobyčejným osudem. Každý je někým, v něhož Bůh investoval nekonečnou lásku. To je důvod, proč Církev přichází k nenarozeným, trpícím, chudým, našim seniorům, fyzicky a emocionálně ohroženým, těm, kdo jsou polapeni v síti závislostí…
…
Mí noví přátelé v této skvělé arcidiecézi, připojíte se ke svému novému pastýři v “dobrodružství věrnosti,” ve kterém měníme Staten Island Expressway, Fifth Avenue, Madison Avenue, Broadway, FDR, Major Deegan a New York State Thruway na Cestu do Emaus, a svědčíme o skutečném “zázraku na 34th Street” a měníme ji v cestu do Emaus?
Dnes před čtyřmi lety zemřela Terri Schiavo. Nařízením soudce George W. Greera zemřela Terri pomalou barbarskou smrtí hladem a žízní během téměř dvou týdnů. Příběhy, které se odehrály v každém z těchto dní, zveřejňujeme nejen z úcty k Terrině památce, ale také jako připomínku, že i v této chvíli nesčetní lidé trpí pomalou, trýznivou smrtí v hospicích, sanatoriích a nemocnicích v Americe a na celém světě.
Občanské sdružení Hnutí Pro život ČR předalo tajemníkovi prezidenta republiky Ladislavu Jaklovi petici požadující obnovu ústavního práva na život.
Vznik petice je občanskou iniciativou významné skupiny lidí, kteří dlouhodobě pracují na změnách legislativy ve prospěch ochrany lidského života. Pod petici varující před nebezpečím uzákonění eutanazie a požadující obnovu ústavního práva na život se během tří měsíců připojilo 48 686 občanů. Prezident Hnutí Pro život ČR Radim Ucháč k předání uvedl: “Věříme, že pan prezident Václav Klaus nalezne způsob jak pomoci obnovit v České republice právo na život každého z nás, o které jsme přišli v souvislosti se vstupem do EU.” Tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl označil iniciativu za nepřehlédnutelný projev názoru v české veřejnosti reálně existujícího a slyšitelného a přislíbil, že obsah petice bude tlumočit panu prezidentovi.
V petici Hnutí Pro život ČR upozorňuje, že ústava od roku 2002 umožňuje legalizovat zabíjení kohokoli pouhým zákonem – stačí k tomu prostá většina v parlamentu (viz http://prolife.cz/?a=24&id=123). V souvislosti s jednostrannou propagandou směřující k prosazení eutanazie do našeho právního řádu vidí Hnutí Pro život ČR jako naprosto reálné, že pokud právo na život nebude garantováno ústavou, může postupně dojít k legalizaci zabíjení narozených postižených dětí na žádost rodičů, k zabíjení psychicky nemocných pacientů neschopných se vyjádřit a dalších skupin. Zdeňka Rybová, viceprezidentka Hnutí Pro život ČR, k tomu při zahájení petiční akce uvedla: “Neříkáme, že může dojít ke zneužití eutanazie, ale varujeme veřejnost, že dnes je v souladu s ústavou jakýkoli zákon umožňující zabít kohokoli z nás. A to chceme změnit.” Petici při vzniku zaštítili na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně Marek Benda (ODS), předseda ústavně právního výboru a poslankyně Anna Čurdová (ČSSD).
Hnutí Pro život ČR je neziskovým občanským sdružením s cílem šířit a prosazovat úctu k lidskému životu od početí do přirozené smrti, především k životu nenarozených dětí, starých, postižených a nevyléčitelně nemocných lidí, podporovat rodinu a ve spolupráci s odborníky šířit odborné poznatky o souvisejících tématech.
Další informace:
Hnutí Pro život ČR, Zdeňka Rybová, Hlubočepská 85/64, 152 00 Praha 5
tel.: 736 766 660, zdenka.rybova@prolife.cz, http://prolife.cz
16.3.2009, HPŽ ČR
Malý Oslíkův tip zcela zdarma: Radime, co takhle vzít si příště aspoň košili?
Hnutí pro život se rozhodlo koncipovat letošní Pochod pro život poněkud jinak, než dřívější pochody – více jako kající procesí, než jako politickou demonstraci. Loňské balónky nahradilo 800 bílých křížů. Podle prvních ohlasů to byla šťastná volba. Navíc letos přišel rekordní počet lidí, asi 1500.
Podle aktuálních statistik je u nás umělým potratem o život připraveno denně průměrně sedmdesát dětí, tj. počet vyrovnávající se počtu dětí ve třech naplněných třídách dětí základní školy.
Praha, 28. březen 2009 – Již v pořadí 9. ročník Pochodu pro život prošel centrem hlavního města, aby tak připomněl, že i za poslední rok bylo v ČR usmrceno umělým potratem více než 25 000 počatých dětí. V letošním roce se organizátoři z občanského sdružení Hnutí Pro život ČR (HPŽ ČR) rozhodli uskutečnit průvod formou kajících modliteb za ty, kteří jsou potratem zraněni a za zabité nenarozené děti. Podle aktuálních statistik je u nás umělým potratem o život připraveno denně průměrně sedmdesát dětí, tj. počet vyrovnávající se počtu dětí ve třech naplněných třídách dětí základní školy.
Pochod pro život začal ve 13 hodin mší sv. v kostele sv. Jiljí, patřícího pražským dominikánům, v Husově ulici na pražském Starém Městě. Poté se průvod, který si mezitím rozebral velké bílé kříže symbolizující pietní smysl pochodu, odebral centrem Prahy směrem k Václavskému náměstí. Zde byl pak zpěvem Svatováclavského chorálu a národní hymnou krátce po 16. hodině ukončen.
Rekordní počet účastníků dosáhl úrovně 1500 osob, velkou část tvořily rodiny s dětmi. Během pochodu lidé zpívali žalmy, recitovali modlitby a prosili za všechny, kteří byli nebo jsou potratem ohrožení.
I přes pokles počtu potratů HPŽ ČR stále vnímá jako velmi naléhavou potřebu upozornit českou veřejnost a zákonodárce na nutnost zakotvení plné legislativní ochrany lidské bytosti od početí po přirozenou smrt v našem právním řádu.
Útoky na základní lidské právo, právo na život, nebývají s postupujícím časem již tak otevřené, jak tomu bylo dříve, jsou však o to nebezpečnější, protože veřejnost je zmatena a nemá možnosti si vzhledem k zahlcenosti informacemi uvědomit všechna úskalí mnohých společenských či právních změn. V současné době jde zejména o problematiku zákona o specifických zdravotních službách. Iniciativa občanů je však významnou součástí změn ve prospěch ochrany života. Jedním z důkazů je téměř 50 000 podpisů pod petici požadující obnovu ústavního práva na život. Petice, zaštítěna na tiskové konferenci poslankyní Annou Čurdovou (ČSSD) a Markem Bendou (ODS), byla s podpisy předána na Pražském Hradě dne 16. března prezidentu Václavu Klausovi.
Hnutí Pro život ČR je neziskovým občanským sdružením s cílem šířit a prosazovat úctu k lidskému životu od početí do přirozené smrti, především k životu nenarozených dětí, starých, postižených a nevyléčitelně nemocných lidí, podporovat rodinu a ve spolupráci s odborníky šířit odborné poznatky o souvisejících tématech.
Další informace:
Hnutí Pro život ČR, Zdeňka Rybová, Hlubočepská 85/64, 152 00 Praha 5
tel.: 736 766 660, zdenka.rybova@prolife.cz, http://prolife.cz
Kopíruji sem také zprávu ČTK, která je překvapivě vstřícná, i když odhaduje poněkud menší počet lidí a v závěru obsahuje dosti závažnou chybu – uvádí, že třetina z ročních 25 000 potratů je samovolná. Není tomu tak, 25 000 je u nás každý rok jen umělých potratů, navíc se ročně odehraje asi 14 000 spontánních a jejich počet roste.
Praha – Centrem Prahy dnes prošel Pochod za život. Asi 1000 dospělých i dětí s bílými kříži a transparenty v několika set metrů dlouhém průvodu dali najevo svůj nesouhlas s potraty. Průvodu předcházela mše v kostele sv. Jiljí, odsud se lidé pomalu přesunuli přes Staroměstské náměstí a Ovocný trh na Václavské náměstí. Akce se koná každoročně u příležitosti Dne nenarozených dětí, který připadá na 25. března.
“Snažíme se tímto způsobem upozornit na to, že v České republice je stále platná legislativa upravující umělý potrat, umožňující zabíjení nenarozených dětí, v čemž my vidíme velký problém,” řekla ČTK prezidentka Hnutí za život Zdeňka Rybová. Počet potratů podle ní sice klesá, ale přesto v Česku průměrně dojde k 70 potratům denně, tedy přes 25.000 ročně.
Zatímco minulé ročníky se konaly formou demonstrace, letos organizátoři zvolili podobu křesťanského průvodu. Z Mnichova proto dovezli asi 800 bílých křížů, které rozdávali účastníkům. Někteří demonstrující si přinesli i vlastní transparenty. Stálo na nich například “Člověkem jsem od početí” nebo “Prosíme vás – dovolte nenarozeným dětem žít”.
Podle odhadu ČTK se průvodu, který organizuje Hnutí pro život, zúčastnilo asi 1000 lidí, rodičů s dětmi, ale také kněží nebo řádových sester. Díky vysokému počtu lidí se průvod natáhl na několik set metrů a stal se velkou atrakcí turistů a návštěvníků velikonočních trhů na Staroměstském náměstí, kudy procházel.
Akci pořadatelé ukončili krátce před 16:00 na Václavském náměstí modlitbou a zpěvem Svatováclavského chorálu a státní hymny.
Podle aktivistů Hnutí za život, které pochod organizovalo, znamená potrat pro ženu velký zásah, ohrožuje její zdraví i psychiku. “Náš právní řád v tomto patří k nejliberálnějším ve střední Evropě,” uvedla Rybová. Přivítala by proto změnu zákona nebo alespoň jeho úpravu, která by nabídla větší pomoc ženě, která o potratu uvažuje.
“Nejvyšší nárůst byl po roce 1986, kdy došlo k liberalizaci zákona,” řekla Rybová. V té době se podle ní ročně konalo až 100.000 potratů ročně. Počet potratů se v ČR v posledních letech snižuje. Podle lékařů to souvisí s dostupností hormonální antikoncepce, kterou užívá téměř 40 procent Češek v plodném věku. V roce 1970 se v Česku narodilo téměř 148.000 dětí a bylo provedeno 72.000 potratů. V roce 2007 se narodilo přes 114.000 dětí, ukončeno bylo 25.414 těhotenství. Více než třetinu těchto potratů přitom představovala samovolná potracení.
Autor: ČTK
Vzhledem k posunu v charakteru akce ji řadím do kategorie Náboženství – Události, nikoliv Politika – Domácí, kam obvykle umísťuji prolife aktivity (neboť jakkoliv je táhnou především věřící lidé, jejich charakter je podle mého soudu obecně politický a také se na nich nezřídka podílejí i lidé nevěřící).
… Za prvé je zřejmé, že svatý Jiljí už opravdu přestává stačit. Nemálo lidí zůstalo před kostelem, Svaté přijímání bylo doslova a do písmene malým logistickým zázrakem. Lidí bylo hodně, včetně nemalého počtu mladých, což mne až překvapilo, vzhledem k ostatním akcím, které ten den probíhaly (diecézení setkání mládeže pražské a budějovické diecéze). Neodpustím si podotek, že podobné termínové kolize hodnotím jako velmi nešťastné. Během Mše došlo i k přijímání nových členů do Společenství čistých srdcí, bohužel, zezadu jsem toho moc neviděl. …
Občanské sdružení Stop genocidě: www.stopgenocide.cz (Pozor, stránka s drsnými záběry.)
Budu postupně přinášet další informace a snad i fotografie a multimedia, bude-li to možné.
Pokud jste tam byli a máte nějaké snímky nebo videa (klidně třeba pořízená mobilem), můžete mi je poslat na vesely_oslik(@)hotmail.com (v adrese odstraňte závorky).
Osobně jsem na dnešním pochodu nemohl být, což mě mrzí. Byl jsem samozřejmě přítomen alespoň duchovně. (Mimo jiné jsem za jeho zdar obětoval dnešní vyplňování daňového přiznání – tady by normálně měl být smajlík, ale vzhledem k tématu si jej odpustím.)
Grazia Maria Mottola z Corriere della Sera popisuje poslední hodiny života Eluany Englaro (zde je její článek italsky a anglicky, překládám z anglického překladu) podle “deníku utrpení” (registro della sofferenza), který je součástí Eluaniny zdravotní dokumentace.
Výňatky z reportáže:
V pátek (6. 2. 2009) začalo zastavení. V šest hodin ráno byla Eluanina nasogastrická trubička ucpána zátkou a byl založen “deník utrpení”. O čtyřiadvacet hodin později přišly první komplikace. V sobotu odpoledne měla Eluana dýchací potíže a suché sliznice. Sestry jí je vlhčily vodou pomocí rozprašovače. V neděli se situace zhoršila. Sestry ji obracely každé dvě hodiny a na její sliznice stříkaly více vody. Marinella Chico, žurnalistka RAI (to je italská televizní stanice, pozn. překl), která viděla Eluanu, hlásila, že je “k nepoznání, má odřené uši.” Eluana už byla pod sedativy, dostala podkožní injekci Delorazepamu. V pondělí se její stav prudce zhoršil. Deník utrpení začíná v jednu ráno: “Eluana leží na levém boku;” “ve 4:00 na pravém boku;” v 8:00 je “opět naznak.” “V 10:15 jsou sliznice opět suché” a sestry jí navlhčily rty kapkami vody. Sedativa pokračovala. To odpoledne se Eluaně zvýšila teplota. Byla slabá, dýchala s mimořádnými obtížemi a stále byla pod sedativy. Už neměla moč. V 19:35 se Eluanino srdce zastavilo. Klinika deklarovala zástavu srdce způsobenou selháním ledvin.
Seržant polské armády Franciszek Gajowniczek se rozplakal: „Moje ubohá žena! Moje ubohé děti! Co si počnou?“
Z řady vězňů, kteří právě unikli smrti, vystoupilo číslo 16670 a nabídlo se, že půjde do bunkru hladu místo Gajowniczka.
Proč? „Co chce to polský prase?,“ vykřikl Fritzsch.
„Jsem katolický kněz z Polska a chci umřít místo něj,“ řekl vězeň číslo 16670, „protože on má ženu a děti.“
A tak se stalo. Františkánský kněz Maxmilián Kolbe spolu s dalšími zahynul v bunkru hladu. Svědkové tvrdí, že z bunkru se ještě několik dní po jeho uzavření ozývaly zvuky písní a modliteb. Po čtrnácti dnech přežíval již jen Kolbe a tři spoluvězni. A protože bunkr bylo třeba využít pro další odsouzence, popravčí četa urychlila jejich smrt injekcí kyseliny karbolové. Stalo se tak 14. srpna roku 1941.
Eluana Englaro
Smrt Eluany Englaro a Terri Schiavo
V popisu Grazie Marie Motolly jsou určité odlišnosti oproti mým předchozím článkům (viz první a druhý), například podle dříve publikovaného plánu jí měly být dávky potravy snižovány pomalu a vody ještě pomaleji. Ve skutečnosti byla od pátečního rána – pokud jsou informace lékařů z La Quiette správné - zcela zbavena obojího. Čtvrtý den, v pondělí 9. 2. 2009, zemřela žízní. Terri Schiavo zemřela 13. den od úplného odepření vody. V obou případech potvrdila smrt dehydratací také pitva.
Obě ženy byly před zahájením své extrémně brutální popravy z medicínského hlediska zcela zdravé, pouze velmi těžce postižené. Novináři neustále píší o tom, že ženy byly “v kómatu” a ve “vegetativním stavu”. Zajímalo by mě, co přesně tím myslí, neboť obě například v noci spaly a ve dne byly vzhůru. Obě také ve dne projevovaly určité známky vědomí. Je velmi pravděpodobné, že obě měly nějaké omezené ponětí o tom, co se s nimi děje. Sestry milosrdenství v Lecco, u kterých byla Eluana Englaro před převezením do Udine, s ní například každý den cvičily a braly ji na vozíku na vycházku. Dostávala antiepileptické léky, ale nikdy nepotřebovala např. antibiotika. Podle medicínské definice znamená kóma těžké bezvědomí – což však podle dostupných informací téměř jistě nebyl stav Terri Schiavo a dosti pravděpodobně ani Eluany Englaro. Nejsem však lékař a nemusím to posuzovat správně.
Žádná z obou žen nebyla připojena k žádným přístrojům udržujícím základní životní funkce. Kdyby tomu tak bylo, dalo by se hovořit o léčbě. Ukončení léčby, která nenese žádné výsledky, jejíž negativní vedlejší účinky přesahují léčebný efekt, nebo kterou pacient odmítne, obecně není považováno za eutanázii (podle definice eutanázie dle WHO, Světové zdravotnické organizace, kterou sdílí i Katolická církev). V jejich případě se však jednalo o pouhou péči, tedy napájení, krmení, obracení, umývání apod. Nepotřebovaly z medicínského hlediska nic víc, než co potřebuje k přežití jakýkoliv zdravý člověk, snad až na odsávání slin (což mi celkem nedávno dělali u zubaře). Dokonce ani nedostávaly nitrožilní výživu, protože jejich zažívání fungovalo normálně - byly krmeny jemně mletými kašičkami trubičkou do žaludku, prostým a nenákladným zařízením.
Nejsložitější přístroj nutný k jejich výživě byl obyčejný mixér.
Mučednice posvátnosti života
Svatý Maxmilián Kolbe byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen za mučedníka, přestože je tento titul vyhražen pouze lidem, kteří byli zabiti kvůli své víře. Otec Maxmilián byl zavražděn “pouze” kvůli své lidskosti a lásce k bližnímu. V případě Terri a Eluany pochopitelně nelze vůbec mluvit o mučednictví v pravém smyslu slova, neboť mučednictví vyžaduje svobodné rozhodnutí a ony svůj osud nemohly nijak ovlivnit. Ale v určitém smyslu je můžeme považovat za mučednice posvátnosti života, obětované na oltáři kultury smrti, což je termín, kterým Jan Pavel II. označoval tendence postmoderní společnosti snižovat, ba negovat hodnotu lidského života.
Smrt Terri Schiavo výrazně energizovala americké hnutí pro život. Smrt Eluany Englaro může vyvolat podobnou vlnu odvahy a nasazení v Evropě. V Itálii to už udělala. Pochopitelně se někteří katolíci vyjadřovali i pro její usmrcení, ale jednalo se jen o malou menšinu katolických intelektuálů kolaborujících s duchem doby, která nechybí nikdy – jako nechyběla ani v nacistickém Německu. Lze spolehlivě říci, že Eluánina tragická smrt italskou katolickou církev stmelila a aktivizovala.
Je zajímavé, že se politici, kteří usilovali o záchranu Eluany Englaro, rekrutovali z celé řady politických stran. Ve srovnání s obdobím, kdy byla v Itálii jedna “oficiální katolická strana” podporovaná biskupy, mají dnes katolické morální hodnoty ve veřejné sféře vliv spíše větší. Jednotliví věřící politici různé politické orientace si jdou po krku, když jde o relativně bezvýznamné věci, jako jsou daně, ale v zásadních etických otázkách spolupracují i napříč stranami.
Nepropadejme panice, politik nemusí být klonem předsedy strany! Existují země, kde mohou straníci vyjadřovat čestný nesouhlas s Panem Předsedou v určitých otázkách a nepřijít o hlavu či židli. Naše česká situace, kdy Pana Předsedu kousne bílý pes a straník musí utratit svého bílého pudla, není osudově nevyhnutelná. Jen jsme si to tak udělali. Předkládám ke zvážení možnost… to prostě změnit.
Videa s Terri Schiavo, údajně ve “vegetativním stavu” (k jejich přehrání potřebujete Real Player – zkuste na ně kliknout, co to udělá):
Na všech videích je žena, která rozhodně není v kómatu. Spoty sice nebyly natočeny bezprostředně před smrtí, ale byly natočeny v době, kterou už novináři se samozřejmostí označovali za “vegetativní období.”
Pozn.: Přestože byla Eluana Englaro asi deset let v péči řeholních sester, videa s ní jsem na internetu zatím nenašel. Je to škoda – obyčejná prozíravost by velela je natočit, uchovat a publikovat.
V médiích se objevila i celá řada dalších nesmyslů, například až neuvěřitelně bezostyšně demagogické naznačování, že Katolická církev je proti paliativní léčbě, tedy úlevě od bolesti. Ve skutečnosti je samozřejmě církev jedním z největších tradičních propagátorů a poskytovatelů této péče. Ale o tom snad až někdy příště.
Od posledního Pochodu pro život bylo zraněno dalších 25 tisíc matek a stejný počet dětí před narozením usmrceno.
A to i kvůli lhostejnosti a mlčení mnoha z nás, kteří jsme takovému osudu unikli. Bezohledný zákon nadále umožňuje, aby byly další a další ženy k zabíjení svých dětí nuceny, a tak hluboce zraňovány.
Mše svatá: 28. 3. 2009, 13.00 kostel sv. Jiljí, Husova 8, Praha 1
Technická poznámka:
Pokud někdo máte blog a chcete na něj umístit uvedené video a nevíte jak, můžete mi napsat mail na adresu vesely_oslik(@)hotmail.com (odstraňte závorky). Možná vám budu schopen poradit, i když to neslibuji. Záleží na blogovacím systému, který používáte.
Dnešek měl být podle původního plánu prvním dnem, kdy nedostala vůbec žádnou potravu, ačkoliv měla ještě dostat vodu.
Bob Schindler, otec Terri Schiavo, Američanky, která byla 31. 3. 2005 zabita v USA podobným způsobem, dehydratací (smrtí žízní), napsal otci Eluany Englaro, Beppinovi Englaro, těsně před Eluaninou smrtí:
Bůh dal vám i mně zodpovědnost za to, abychom našim dětem vštípili morálku a ochránili je před nebezpečnými cestami. Vyhladovět a dehydrovat vaši dceru je daleko od Božího přání.
Justiční vraždu Eluany Englaro si objednal její otec, Beppino Englaro. Popravu Terri Schiavo si objednal její manžel Michael Schiavo, zatímco její rodiče se jí snažili zabránit. Manžel Terri byl pravděpodobně motivován touhou po dědictví. V obou případech se zabití neúspěšně snažila zabránit také vláda – Bushova a Berlusconiho – a v případě Terri prošel zákon, který ji měl zachránit, také Kongresem USA.
Obě ženy však zahubila soudní moc a jedná se tedy o zřejmé justiční vraždy.
Nový americký prezident Barack Obama řekl, že “hluboce lituje” hlasování Kongresu, které chtělo zachránit Terri Schiavo. Právního zástupce manžela Terri, který o její zabití úspěšně usiloval, Thomase Perrelliho, jmenoval Obama na třetí nejvýznamnější místo na ministerstvu spravedlnosti.
Dnes ráno začal personál nemocnice La Quiette postupně omezovat stranu a tekutiny, které byly dosud podávány Eluaně Englaro, osmatřicetileté Italce, která je již 17 let údajně ve vegetativním stavu.
Mladá Eluana Englaro
Začala tak procedura její vraždy, kterou nařídil soud.
Je třeba zdůraznit, že běžné tvrzení médií, že je Eluana Englaro odpojována od přístrojů, se nezakládá na pravdě. Její životní funkce běží zcela autonomně, nemá umělé dýchání, umělý krevní oběh, nic takového. Je výhradně napájena a krmena, jako každý těžce postižený člověk, za minimálních nákladů a personálních nároků.
Péči o ni by zvládl i informovaný laik, např. člen rodiny.
NEMŮŽE BÝT ODPOJENA OD PŘÍSTROJŮ, PROTOŽE NA NICH NENÍ NAPOJENA!
(s výjimkou senzorů tepu apod.)
Pokud jsou u pacienta v kómatu odpojeny přístroje, které externě udržují základní procesy tělesného metabolismu, jako je např. ventilátor, nejde o eutanázii. Pokud je však nemocnému odepřeno to, co k životu nutně potřebuje každý zdravý člověk, a nemocný si to pouze nemůže sám zajistit, je to eutanázie, tedy vražda.
A proč píši, že je ”údajně” ve vegetativním stavu? Protože v podobném případě Američanky Terri Schiavo, kde byl vydán odborný posudek, že je ve vegetativním stavu, existovala svědectví, která tento posudek zásadně rozporovala. V posledním období nebyla k Terri připouštěna veřejnost, avšak krátce předtím, v době, kdy už měla být údajně v kómatu, byla prokazatelně při vědomí a dokonce komunikovala.
I v případě Eluany někteří lidé tvrdí, že projevuje omezené známky vědomí. Navíc podle řady lékařů není jisté, že je její stav definitivně nezvratný. 700 italských lékařů podepsalo petici za její záchranu.
Především – není sice při vědomí, avšak její metabolismus funguje. Potřebuje jen přijímat vodu a potravu. Pokud je skutečně “již 17 let mrtvá”, jak řekl Amato De Monte, anesteziolog, který má u jejího zabití asistovat, nepochybně netrpí a je tím posledním, komu vadí, že její tělo stále někdo živí. Pokud něco cítí, není mrtvá a skutečně jde o její zabití.
Otec Eluany získal soudní rozsudek, který umožnil její usmrcení. Sestry z církevní nemocnice, kde byla dosud hospitalizována, prohlásily, že se o ni nikdy nepřestanou starat. Také ministr zdravotnictví Maurizio Sacconi zakázal všem státním nemocnicím vykonat Euláninu popravu. Nakonec se jejímu otci podařilo najít jedinou kliniku v Itálii, ochotnou exekuci provést, soukromou La Quiette v Udine.
Italská vláda vedená Silviem Berlusconim v pátek ráno na mimořádném zasedání jednomyslně navrhla zákon, který zakazuje odepřít pacientům v nemocnicích vodu a stravu. Zákon by měl projít parlamentem během tří dní. Italský levicový prezident Giorgio Napolitano, bývalý komunista, však prohlásil, že zákon nepodepíše.
Na záchranu Eluany Englaro již s naléhavými apely vystoupil papež a celá řada představitelů římské kurie i italských biskupů, včetně biskupa Udine. V okolí La Quiette, Eluánina popraviště, demonstruje mnoho lidí, mimo jiné jí nosí láhve s vodou, podobně jako kdysi Terri Schiavo.
Římská Kongregace pro nauku víry vydala 12. 12. 2008 dokument Dignitas personae(Důstojnost osoby), který se týká některých bioetických otázek, zejména těch, které souvisí se začátkem lidského života (méně např. otázky eutanázie).
Dokument byl schválen papežem Benediktem XVI. a je dokumentem řádného magisteria závazným pro všechny katolické věřící.
Arcibiskup Luis Ladaria Ferrer SJ, sekretář Kongregace pro nauku víry, představuje instrukci Dignitas personae na tiskové konferenci ve Vatikánu. (foto AP)
Dokument začíná principem, který by měl být základem etických postojů v oblasti biomedicíny: “Důstojnost osoby musí být přiznána každému člověku od početí až po přirozenou smrt.” V úvodní kapitole je také vyjádřena naděje, že “existuje mnoho kvalifikovaných vědců a filosofů, kteří podle Hippokratovy přísahy spatřují v lékařské vědě službu lidské křehkosti zaměřenou na uzdravování nemocí, mírnění utrpení a zpřístupnění náležité péče ve spravedlivé míře všem lidem.”
Instrukce je určena věřícím a všem lidem, hledajícím pravdu. Skládá se ze tří částí. V první části jsou uvedeny některé antropologické, teologické a etické aspekty zásadního významu. Zdůrazňuje se, že lidské tělo nemůže být nikdy redukováno na soubor buněk. “Na základě pouhé skutečnosti své existence je každý člověk zcela hoden respektu. Zavádění diskriminačních kritérií ohledně lidské důstojnosti na základě biologického, psychologického, kulturního nebo zdravotního vývoje musí být vyloučeno,” uvádí se v dokumentu.
Druhá část pojednává o nových problémech v souvislosti s plozením. Techniky umělého oplodnění, které nahrazují manželský úkon, jsou nepřípustné. Povolené jsou zásahy “k cílenému odstranění překážek” bránících plodnosti. Aby se vyhovělo touze po dítěti u neplodných manželů, je třeba podporovat zákonná opatření vedoucí k usnadnění procesu adopce osiřelých dětí. “Církev pokládá přání mít dítě za spravedlivé a chápe utrpení manželských párů, které jsou konfrontovány s problémy neplodnosti. Toto přání však nemůže stát výše než důstojnost každého lidského života… Přání mít dítě nemůže ospravedlnit jeho ‘produkci,’ tak jako přání nemít už počaté dítě nemůže ospravedlnit jeho odmítnutí nebo zničení,” zdůrazňuje instrukce.
Třetí část se věnuje novým postupům, zahrnujícím manipulaci s embryi nebo lidskou genetickou výbavou. “Vytváření embryí s vyhlídkou, že budou zničena, i když se tím chce pomoci nemocným, je naprosto neslučitelné s lidskou důstojností, protože se tak člověk v embryonálním stadiu stává pouhým prostředkem, který se použije a zničí. Je závažným způsobem nemorální obětovat lidský život pro terapeutický cíl,” říká se mj. v této části dokumentu.
Radio Vatikán již v den publikace instrukce přišlo s jejím neoficiálním překladem do češtiny, výborně!
Instrukce navazuje na starší dokument Donum vitae (Dar života, zde ke stažení ve formátu PDF) z roku 1987, k jehož autorům tehdy patřil i kardinál Ratzinger, dnešní papež.
Ve čtvrtek 18. 12. schválil lucemburský parlament zákon o eutanázii. Zákon prošel hlasy 31 z 60 poslanců – 26 bylo proti a 3 se zdrželi. Podle zákona může nemocný požádat o smrt a pokud dva lékaři usoudí, že se tím jeho stav zlepší, bude zabit (eutanázie) nebo mu bude poskytnuta odborná pomoc při jeho sebevraždě (asistovaná sebevražda).
Přestože byl zákon schválen už v únoru, jednalo se opět o první čtení, protože od té doby byl v několika bodech pozměněn. Naštěstí neprošel doplňující návrh, aby byla Hippokratova přísaha na státní medicíně nahrazena stručným a výstižným heslem “Dobrý pacoš, mrtvý pacoš!” (jen žertuji, Lucemburská univerzita nemá lékařskou fakultu).
Zákon ještě nevstoupí v platnost, nyní jej bude posuzovat Státní rada, která je složena z 21 občanů jmenovaných velkovévodou. Ta jej může vrátit parlamentu k dalšímu hlasování, ale nikoliv zastavit. Procedurální detaily nicméně neznám. Očekává se, že by zákon mohl vstoupit v platnost přibližně v březnu.
Lucembursko je země pověstná velkou návštěvností katolických bohoslužeb. Plné kostely a ubíjení nemohoucích – toť vizitka katolického národa! (No… ty si máš co stěžovat, Oslíku.)
Zákon před jeho schválením komentovalo mnoho lucemburských i světových katolických představitelů, citujme dva z nich:
Předseda papežské Akademie pro život Mons. Rino Fisichella v italském deníku Avvenire:
Každý katolický zákonodárce “musí ve svědomí oponovat zákonu, který podporuje legitimitu eutanázie. Svoboda zákonodárce ohrožuje společné dobro, je-li jeho politická volba založena na relativistickém konceptu, který ve jménu individuální svobody zamlžuje a schvaluje jako legální všechny pozice.”
Papež Benedikt XVI. k lucemburskému velvyslanci ve Vatikánu (jen volná parafráze jeho slov, nemám přesnou citaci):
Každé úmyslné rozhodnutí ukončit život je morálně špatné a nikdy nesmí být zákonné.
(Pozn.: Tato přibližně citovaná papežova slova je třeba chápat v kontextu eutanázie, stěží byla míněna absolutně, protože pak by znamenala např. vyloučení oprávněné obrany.)
Pokračujeme ve sledování snahy lucemburského parlamentu legalizovat eutanasii.
Letos na jaře ji šedesátičlenný parlament schválil v prvním čtení poměrem hlasů 30:26 (tři se zdrželi a jeden absentoval). 2. 12. oznámil konstituční monarcha velkovévoda Henri, že zákon z důvodu svědomí nepodepíše. A včera, 11. 12. schválil parlament změnu ústavy, podle níž už velkovévoda nebude nadále zákony podepisovat, ale pouze vyhlašovat.
Ústavní dodatek byl schválen poměrem 56:0, při jedné absenci a třech zdrženích (nebo naopak, ve dvou článcích jsem našel obě verze). Něco podobného se stalo v roce 1990 belgickému králi Baudouinovi, když odmítl podepsat zákon o potratech. Byl tehdy dokonce na několik dní parlamentem sesazen z trůnu. Zdá se, že volení zastupitelé bývají ochotni trpět zbylá konstituční práva monarchů jen do okamžiku, kdy je poprvé použijí způsobem, který jim nevyhovuje.
O euthanasii se bude hlasovat za týden, ve čtvrtek 18. prosince. Očekává se, že projde a poslanci tak nadělí občanům pod stromeček… smrt. Zabíjení starých a nemohoucích se rozšíří na celý Benelux.
Ze 480 000 obyvatel Lucemburska se 85 % považuje za katolíky. Podle průzkumu ze 4. 12. podporuje legalizaci eutanázie 70 % občanů. Zákon má legalizovat nejen asistovanou sebevraždu, ale i eutanázii. Lucembursko se tak stane po Holandsku teprve druhou zemí na světě, která dělá z lékaře popravčího tímto zcela explicitním způsobem.
Může se ještě stát zázrak? Může se hnout svědomí v několika věřících poslancích? Jednou to bude historie posuzovat jako hlasování o genocidě.
