…Poslední soud, který se nachází za mnou, připomíná, že dějiny lidstva jsou pohybem a výstupem, nevyčerpatelným tažením k plnosti, k poslednímu štěstí, k horizontu, který neustále přesahuje přítomnost a zároveň ji proniká. Ve své dramatičnosti však tato freska klade před náš zrak také nebezpečí definitivního pádu člověka, hrozby, která visí nad lidstvem, pokud se nechá svádět silami zla. Freska tak vydává mocný křik prorokující proti zlu; proti každé formě nespravedlnosti. Avšak pro věřící je vzkříšený Kristus Cestou, Pravdou a Životem. Pro toho, kdo jej věrně následuje, je Branou, jež vede k patření na Boha „tváří v tvář“, odkud již neomezeně proudí plné a definitivní štěstí. Michelangelo tak našemu zraku nabízí Alfu a Omegu, Počátek i Konec dějin, a vyzývá nás kráčet s radostí, odvahou a nadějí cestou života. Dramatická krása Michelangelovy malby v jejích barvách a formách se tedy stává zvěstí naděje, mocnou výzvou pozvednout zraky k poslednímu horizontu.
…
Příliš často je však propagovaná krása iluzorní a lživá, mělká a oslňující, ba omračující, a namísto toho, aby dala lidem vyjít ze sebe, otevřela je k horizontům pravé svobody a přitáhla vzhůru, uvězňuje je v nich samotných a ještě více je zotročuje, zbavuje naděje i radosti. Jde o svůdnou, ale pokryteckou krásu, která budí žádostivost, vůli po moci, majetku a utiskování druhého a která se velmi záhy mění na svůj opak, nabývá podob obscénnosti, výstřelku či samoúčelné provokace. Autentická krása však odemyká lidské srdce nostalgií, hlubokou touhou poznat, milovat a jít k Druhému, Jinému. Dovolíme-li kráse, aby se nás vnitřně dotkla, zranila nás a otevřela nám oči, objevíme znovu radost nazírání, schopnost chápat hluboký smysl naší existence, Tajemství, jehož jsme součástí a z něhož můžeme čerpat plnost, štěstí a nadšení ke každodennímu snažení.
…
Umění ve všech svých výrazech, konfrontuje-li se s velkými otázkami existence, se základními tématy, z nichž vyplývá smysl života, může nabýt náboženské platnosti a proměnit se v hlubokou cestu vnitřní reflexe a spiritualitu.
Včera jsem psal o diskusi, která se rozpoutala nad hudbou při papežské mši ve Staré Boleslavi. Zkusil jsem hodit seznamy signatářů do Excelu a analyzovat jejich věk. Seznamy jsou z 29. 10. 2009 kolem osmi hodin ráno. Samozřejmě berou v úvahu pouze online podpisy, pokud existují nějaké podpisy na podpisových arších, nejsou zde započítány.
(O 1 vyšší počet v Dících je dán tím, že jsem manžele Vohnoutovy, kteří se podepsali do jednoho řádku, počítal jako dva signatáře.)
Po rozkliknutí se obrázky zvětší.
Výsledky jsou víceméně očekávané. První petici podepisují lidé všech věkových skupin. Jejich úbytek s rostoucím věkem je velmi plynulý a možná jej můžeme připsat na vrub s věkem klesajícímu používání internetu.
U druhé petice je výrazná převaha lidí do 30 let. Že bychom tu přece jen měli klasický generační konflikt?
Už dlouho jsem sem nedal žádné hudební video, co třeba tohle?
Jestlipak víte, co dnes hýbe českou katolickou církví? Návštěva papeže? Svým způsobem. Chystané jmenování nového pražského arcibickupa? Ano, také. Ale co hlavně? Hudba! Tedy diskuse o hudbě při papežské mši ve Staré Boleslavi.
Zhruba před rokem vyšel v Psalteriu 3/2008 (PDF 1,43 MB, str. 12) z deníku Washington Post převzaný komentář Hanka Stuevera k hudbě při papežské mši ve Washingtonu, cituji:
O potraty nebo o přípustnost trestu smrti se katolíci se nepřou ani zdaleka tak úporně jako o to, jaká hudba se zpívá nebo nezpívá, má či nemá zpívat při jejich nedělní mši. Bylo tomu tak vždy, minimálně od šedesátých let, kdy řeholnice zkrátily své hábity a začaly brnkat na kytaru dominantní septakordy. Jak říkají někteří katolíci – tím to všechno začalo.
Konečně jsme objevili Ameriku i u nás! Hudba, která byla prováděna při papežské mši svaté ve Staré Boleslavi, vyprovokovala několik mladých chrámových hudebníků ke kroku dosud nevídanému, k sepsání petice:
Liturgickou hudbou (musica sacra) se koná bohoslužba, a proto by se měla vyznačovat posvátností a krásou formy. Byť je hudba použitá ve St. Boleslavi emočně velmi působivá, pro použití při mši svaté je naprosto nevhodná, neboť není posvátná, a lidem, jimž je vlastní užití různých hudebních stylů jako výrazového prostředku, účinně brání usebranosti a prožití hlubokého mystéria Nejsvětější Oběti. Redukovat duchovní prožitek na pouhý významuprostý emoční zážitek je velmi nebezpečné! Velmi to zavání konzumismem, který papež i během své návštěvy u nás opakovaně kritizoval.
Po chvíli váhání jsem petici podepsal. Nesouhlasím se všemi jejími konkrétními formulacemi, ale takové už petice bývají – podepisují se kvůli zásadnímu souhlasu s jejich obsahem a na detaily se příliš nehledí.
Od té doby přemýšlím, jak ji komentovat. Ani v této chvíli nemám jasný a uzrálý názor (byť již pomalu zraje ) a neodhodlal jsem se dosud k jeho konzistentní a hutné prezentaci. Asi to časem udělám. Dnes vám nabídnu jenom několik předběžných poznámek spíše “reportážního” charakteru.
Situace dnes myslím nestojí tak, že kytary nemají mít v kostele žádný prostor – ten si už vydobyly. Problém je v tom, že to, co bylo dlouho tolerovanou výjimkou, se začíná stávat pravidlem a na mnoha místech vzniká napětí z dominance nové liturgické či spíše pseudoliturgické hudby – nazvěme tyto žánry třeba sacrofolkem, sacropopem a sacrorockem (termín sacropop s oblibou používá jeden můj přítel). Velká část věřících (někde většina, někde menšina, ale vždy významné procento) tím mlčky trpí a neodváží se nic říci, neboť cítí, že by to bylo považováno za netolerantní a zpozdilé.
Značné sebevědomí příznivců sacrohitů je cítit i z “antipetice,” která se samozřejmě vzápětí objevila také. Je psána shovívavým tónem lidí, kteří si jsou jisti tím, že jim patří budoucnost:
Je pochopitelné, že si tato hudební produkce našla i odpůrce, zejména mezi milovníky varhanní hudby a tradičního ritu. Nechtěli bychom však, aby vznikl dojem, že lidé, kteří negativně vnímají netradiční hudbu v církevním prostředí tvoří významnou část, či dokonce většinu, současné katolické církve.
…
Vroucně bychom si přáli, aby katolickou církev nerozdělovaly spory o tom, který hudební styl je k oslavě Boha, či k liturgickému doprovodu vhodný, a který nikoli. Křesťané by měli především společně hlásat Kristovu lásku spojenou s porozuměním a hledat cesty jak vyvést civilizovaný svět z mravní krize, kterou nyní prochází. A jsme velmi vděčni, že návštěva Svatého otce vyslala světu právě tento signál. Všem, kteří jakýmkoli způsobem přiložili ruku k dílu, ještě jednou – tisíceré díky.
Formulace textu jsou mnohem smířlivější, než u původní petice, nicméně mezi jejími řádky nepřehlédnutelně prosvítá jistá nabubřelost. Její autoři nepřijímají výzvu k diskusi, nýbrž považují svůj pohled za naprosto samozřejmý a pohled opačný kritizují coby výkřik hrstky podivínů. To však nemůže být pravda už vzhledem k tomu, že mezi signatáři Dopisu varhaníků je mnoho významných osobností české církve (například hudební skladatelé Zdeněk Pololáník a Miloš Bok).
Z článků na podporu Tisícerých díků jsou zajímavé třeba:
Zajímavé je, že v dosti podobném duchu, byť s daleko větším pochopením, reagoval také dosud jediný biskup, který se k Dopisu varhaníků vyjádřil, Mons. František Radkovský z Plzně:
Je ovšem pravda, že nám pro bohoslužbu (jakéhokoliv zaměření a pro mladou generaci zvláště) kvalitní písně chybějí, takže bych tento dopis považoval za výzvu, kterou si sami autoři dali k takové skladatelské aktivitě. Je ovšem třeba vědět, že oblibu a tedy i hojné užívání skladba dosáhne pro svou kvalitu a schopnost oslovit a chytit za srdce melodií i textem. V tomto případě zvláště mladé, které je třeba takovou hudbou zároveň vychovávat nejen duchovně, ale i esteticky. Nařídit se to nedá. Vzpomínám rovněž na autory zpěvů z Taizé, zvláště na J. Berthiera, kteří v tom mohou být vzorem, nebo aspoň podnětem.
Tématika by byla jistě na delší diskusi a snad k ní také dojde. Je velmi nutná, protože se zde zbytečně rozvírá propast živená emocemi a to nám v současné situaci moc nepomůže.
Zdá se, že otec biskup vnímá petici varhaníků v první řadě jako roztržku uvnitř Církve, kterou je nutno zahladit, ovšem současně také uznává nutnost další diskuse. Jsem velmi zvědavý, zda přijde reakce biskupské konference jako celku (ČBK je adresátem Dopisu varhaníků) a zda bude rovněž primárně nebo pouze “žehlit” (nepochybuji o tom, že tento aspekt reflektovat bude), nebo se zaměří též na meritum věci. Podle mého názoru by to bylo velmi vhodné.
Z diskusí, které se k tématu zatím rozvinuly na internetu, je s velkým náskokem nejserióznější a nejhodnotnější polemika pod výše odkazovaným článkem Ladislava Noska na Radiu Vatikán. Velmi nešikovné je pouze technické zpracování diskuse – nelze například zobrazit všechny příspěvky najednou bez jejich zaškrtávání jednoho po druhém. To by rozhodně chtělo napravit!
Dalo by se to přiblížit i takto: Přijdete v neděli do kostela a uvidíte tam na bočním oltáři sádrového zahradního trpaslíka. Jdete za panem farářem protestovat proti takovému narušování sakrality kostela a nevhodnému ovlivňování věřících. A on Vám řekne: “Ten trpaslík tam zůstane. Není důvod ho dávat pryč. Dřív církev podezíravě koukala na jakékoliv zavádění soch do kostela, a vidíte – nakonec se ujaly. My jsme tomu trpaslíkovi přece dali do rukou kříž a Bibli, čepici jsme neudělali tak sytě červenou, jako bývá na zahradách, je řemeslně skvěle provedený, dobře vyjadřuje radostné pojímání víry, mnoho lidí se tu teď cítí “jako doma” a mají lepší náladu. Jestli se Vám trpaslík nelíbí, můžete se koukat na druhý boční oltář (ten jsme nechali pro vás konzervativce, protože na rozdíl od Vás velkodušně bereme na druhé ohled). Ale nevnucujte nám své preference. Nebo snad máte kromě těch odvolávek na přežité církevní předpisy i nějaké jiné argumenty, proč by tam ten trpaslík neměl být?” Řekněte, pane Palíšku – jaké “nevývratné” logické důkazy o nevhodnosti zahradních trpaslíků v kostele byste vysypal z rukávu? Nepomyslel byste si: Propánakrále, kam jsme se to dostali? Proč tu vůbec někdo chce nějaké konkrétní argumenty!? Ale nevím, třeba jsem zvolil špatný příměr. Třeba by Vám tam ten trpaslík opravdu nevadil.
Byl bych rád, kdyby nezapadl tento aspekt. Tisíceré díky chtějí usmiřovat a sjednocovat. Jenomže to bez obětí, nejspíše na obou stranách, není možné. Vycházejí z předpokladu, že jádrem problému je zbytečná a marnivá podrážděnost některých lidí, která postrádá věcný důvod. Jenomže tak to není. Jádrem problému je sacropop.
Řekněme, že sacropop bude postupně vadit stále menšímu a menšímu počtu lidí, protože si jich stále více na něj bude zvykat, nebo prostě vnitřně rezignují a smíří se s ním jakožto s nezměnitelnou “vyšší mocí.” Je toto řešení, ve které signatáři Tisícerých díků doufají? Se kterým najisto počítají? Není na něm něco špatně?
Sacropop už církev rozdělil – reálně a efektivně. Ano, ta hudba, ne ta petice.
Východisko jeho příznivců je zhruba toto (volně parafrázuji jednoho přítele): My přicházíme s něčím novým. Nic vám nebereme. Očekáváme od vás jen trochu tolerance. Můžete to přece krásně vydržet nebo klidně jít na mši v jinou hodinu nebo někam jinam.
Vím z dlouhodobé zkušenosti, že podobný postoj tomu, kdo ho zastává, prakticky není možné vyvrátit. Vždyť on se přece odvolává jen na tu trochu tolerance! Přirovnání ad absurdum, jako to s tím trpaslíkem, mnozí považují za demagogická, ale jsou často opravdu jedinou cestou, jak objasnit, v čem je problém. Problém je v tom, že tím, že něco přidáváte, také nevyhnutelně něco berete. A někdy berete mnohem více, než jste přidali.
Franta je umělec, který se vyjadřuje pomocí požární sirény. Jednou ji začal nosit do kostela. Hluboce ponořen do modlitby ji na vhodných místech mešního obřadu umělecky pouští. Nechápe, že některým věřícím jeho kreativní obohacení mše vadí. Nic jim přece nebere, jen do společného vlastnictví přispívá svým skromným uměleckým vkladem. Od bratří a sester ve víře očekává jen trochu tolerance. A už vůbec by mu nevadilo, kdyby šli na mši někdy jindy nebo někam jinam.
V RC Monitoru 19/2009 mi vyšla tato Poznámka k týdnu, která je krátkým zamyšlením nad papežovou návštěvou u nás. Je také na Res Claritatis.
Evropu nespasí fráze, ale pravda
Odpusťte exaltované přirovnání, ale takto se snad cítili starozákonní spravedliví v pekle, když tam za nimi sestoupil Kristus. Do hrůzyplné bídy posledních týdnů českého veřejného života přišla jemná a vznešená autorita, korunovaná šlechetností ducha.
Návštěva Svatého otce měla dva rozměry – civilizační a pastorační. Promluvy prvního druhu pronesl papež anglicky. Intelektuálním vrcholem události byly dva proslovy na Hradě k občanským autoritám a k akademickému světu, které jakoby tvořily části jedné přednášky. Sobotní se zabýval vztahem pravdy, svobody a politiky: “Pravda je návodem ke svobodě a dobro je dokonalostí svobody… Hledání pravdy (činí) konsensus možným, udržuje veřejnou diskusi logickou, čestnou a průhlednou a zajišťuje jednotu, jaké by nějaké neurčité integrující pojmy nikdy nemohly dosáhnout.” V neděli na něj papež navázal pojednáním o vztahu pravdy, vzdělání a vědy: “Zastánci… vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejen že popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují.”
Pastýřské promluvy Benedikta XVI. byly italsky: k rodinám u Pražského Jezulátka, k duchovním osobám v katedrále, ke všem v Brně a k mladým ve Staré Boleslavi. Zejména na nešporách a na brněnské mši nám papež připomínal velké dějiny naší církve a mírně nás napomínal: “Ať vám Pán dopřeje prorockou moudrost stát se solí, která dává chuť životu, abyste byli vždy věrnými dělníky na vinici Páně.” Jakkoli se cítíme slabými, nikdo jiný českou společnost neobrátí. Jistěže máme jen pět chlebů a dvě ryby, ale právě tolik nám bude stačit, budeme-li mít víru. Žili snad svatí Ludmila, Václav či Vojtěch v lepší době?
V každém okamžiku byl papež apoštolem a neustále vyzýval k odvážnému šíření víry. Refrénem jeho promluv pak byla pobídnutí ke správné výchově a formaci mladých lidí. Je zřejmé, že toto téma leží Svatému otci zvláště na srdci.
Také česká a moravská církev Svatého otce potěšila, především krásnou a důstojnou liturgií. Jak chorální nešpory v katedrále, tak mše svatá na letišti byly výborně připraveny a jejich vysoká liturgická úroveň napomáhala pozvednutí duší k Bohu usebrání a modlitbě. Bohoslužba ve Staré Boleslavi pak byla typicky mládežnická.
Na rozdíl od Krista nás tento papež naděje nemůže vzít do nebe hned, ale vede nás po cestě, která tam bezpečně směřuje. Stačí ho neztratit z očí.
David Petrla
———-
Dodatek: Ve Staré Boleslavi vyzvedl Benedikt XVI. svatého Václava jako vzor svatosti pro dnešní dobu
RC Monitor č. 19 byl věnován prvním dvěma dnům návštěvy Svatého otce. Poznámku k týdnu jsem musel odeslat v pondělí v 10 hodin, právě když začínala mše sv. ve Staré Boleslavi. Na poslední chvíli jsem tam doplnil větu o “typicky mládežnické mši”, soudě podle hudebního doprovodu k začínající liturgii. Také jsem správně odhadl, že papež pronese homilii latinsky. Už jsem se neodvážil předpovědět, že tato homilie bude duchovním vrcholem promluv Benedikta XVI., ačkoliv tomu mnohé nasvědčovalo. Byla.
Papež vykreslil osobnost sv. Václava a ukázal na ní a na jejím trvalém významu přednost služby Bohu a bližním před službou vlastnímu egu. Každý pokřtěný musí usilovat o svatost, což znamená chtít se líbit raději Bohu, než lidem. I když je to těžké.
Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.
V následujícím poselství mladým lidem se papež vrátil ke svému oblíbenému světci Sv. Augustinu a vyzval mladé k tomu, aby podle jeho příkladu důvěřovali Bohu, vytvořili krásné rodiny a zaslechnou-li Boží hlas volající je k jinému náročnému povolání, aby se bez váhání odevzdali Boží lásce.
Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.
Ve středu 30. října při obvyklé generální audienci na Náměstí Sv. Petra v Římě zhodnotil Svatý otec svoji pouť do České republiky.
Drazí bratři a sestry,
Jako obvykle po zahraničních apoštolských cestách využiji dnešní generální audienci k promluvě o pouti, kterou jsem v uplynulých dnech vykonal do České republiky. Činím tak především na poděkování Bohu, který mi umožnil tuto návštěvu uskutečnit a který ji bohatě požehnal. Byla to opravdová pouť a zároveň mise v srdci Evropy: pouť proto, že Čechy a Morava jsou více než tisíc let zeměmi víry a svatosti; mise proto, že Evropa potřebuje v Bohu a v jeho lásce opět nalézt pevný základ naděje. Není náhoda, že svatí evangelizátoři tamějšího obyvatelstva, Cyril a Metoděj, jsou společně se svatým Benediktem patrony Evropy. „Láska Kristova je naší silou“ – to bylo motto cesty, tvrzení, které odráží víru mnoha hrdinských svědků z doby minulé i nedávné. Mám na mysli zejména minulé století. Především však vyjadřuje jistotu dnešních křesťanů. Ano, naší silou je láska Kristova! Síla, která inspiruje a oživuje pravé revoluce, pokojné a osvobozující, a která je nám oporou ve chvílích krize a poskytuje nám útěchu, když namáhavě získaná svoboda riskuje, že ztratí sebe samu, svou vlastní pravdu.
Přijetí, kterého se mi dostalo, bylo srdečné. Prezident republiky, kterému vyjadřuji znovu své uznání, byl při různých příležitostech osobně přítomen a přijal mne spolu s mými spolupracovníky ve svém sídle, historickém hradu hlavního města. Celá biskupská konference, zejména kardinál pražský arcibiskup a brněnský biskup mi s velkou vřelostí dali zakusit hluboké pouto, které pojí české katolické společenství s Petrovým nástupcem. Jim také děkuji za důkladnou přípravu liturgických slavností. Jsem také vděčný všem občanským i vojenským představitelům a těm, kdo se různými způsoby podíleli na zdařilém průběhu mojí návštěvy.
Láska Kristova se začala zjevovat na tváři Dítěte. První etapa návštěvy po příjezdu do Prahy se totiž konala v kostele Panny Marie Vítězné, kde je uctíváno Jezulátko, známé právě jako Pražské Jezulátko. Ona soška poukazuje na tajemství Boha, jenž se stal člověkem, na „blízkého Boha“, jenž je základem naší naděje. Před „Pražským Jezulátkem“ jsem se modlil za všechny děti, za rodiče a za budoucnost rodiny. Pravé „vítězství“, o které dnes prosíme Marii, je vítězstvím lásky a života v rodině a ve společnosti!
Pražský hrad, jenž je mimořádný z historického i architektonického hlediska, nabízí obecnější reflexi: do svého rozsáhlého prostoru pojímá četné památky, prostředí a instituce, takřka jako znázornění určité polis – obce, v níž probíhá harmonické soužití katedrály a paláce, náměstí a zahrady. Moje návštěva se tak v toto kontextu mohla dotknout obou prostředí, občanského i náboženského, která nestojí proti sobě, ale jsou si harmonicky blízká, byť odlišná. Ve svém vystoupení před politickými a občanskými představiteli a diplomatickým sborem jsem chtěl poukázat na nerozlučný svazek, který nutně vždycky existuje mezi svobodou a pravdou. Z pravdy není třeba mít strach, protože je přítelkyní člověka a jeho svobody. Ba dokonce: jedině v upřímném hledání pravdy, dobra a krásy lze reálně nabízet budoucnost dnešní mládeži a příštím generacím. Ostatně, co jiného přitahuje tolik lidí do Prahy, ne-li její krása, krása, která není jenom estetická, ale historická, náboženská a v širokém smyslu lidská? Kdo zastává odpovědnou roli na politickém a výchovném poli musí umět čerpat ze světla oné pravdy, která je odrazem věčné Moudrosti Stvořitele, a je povolán ji osobně dosvědčovat vlastním životem. Jedině seriózní úsilí o intelektuální a morální opravdovost je hodno oběti těch, kteří za svobodu draze zaplatili!
Symbolem této syntézy pravdy a krásy je nádherná pražská katedrála, zasvěcená svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, kde se konala bohoslužba nešpor spolu s kněžími, řeholníky, seminaristy a představiteli laiků, zapojených do církevních sdružení a hnutí. Pro společenství středo-východní Evropy jsou nynější chvíle obtížné. V důsledku dlouhé zimy ateistického totalitarismu se hromadí škodlivé účinky západního sekularismu a konzumismu. Proto jsem všechny povzbuzoval, aby čerpali stále novou energii od Zmrtvýchvstalého Pána, aby mohli být ve společnosti evangelním kvasem a zapojovat se, jak už se to děje, do charitativních, ale ještě více do výchovných a vzdělávacích aktivit.
Toto poselství naděje, založené na víře v Krista, jsem adresoval celému Božímu lidu na dvou velkých eucharistických slavnostech, které se konaly v Brně, hlavním městě Moravy, a ve Staré Boleslavi, místě mučednictví svatého Václava, hlavního patrona českého národa. Morava bezprostředně připomíná svaté Cyrila a Metoděje, evangelizátory slovanských národů, a tedy onu nevyčerpatelnou sílu evangelia, které jako řeka živé vody protéká napříč dějinami a kontinenty a přináší všude život a spásu. Nad portálem brněnské katedrály jsou vytesána Kristova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Stejná slova zazněla minulou neděli během liturgie jako ozvěna nepomíjivého hlasu Spasitele, naděje národů včera, dnes i vždycky. Vláda Kristova, vláda milosti a milosrdenství, dává výmluvná znamení v existenci svatých patronů různých křesťanských národů, jakým je právě Václav, mladý český král z 10.století, který se vyznačoval svým příkladným křesťanským svědectvím a který byl zabit svým bratrem. Václav dával přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci a zůstal tak navždy v srdci českého lidu jako vzor a ochránce v rozmanitých událostech dějin. Početnou mládež, pocházející také ze sousedních národů a přítomnou na svatováclavské mši, jsem pobídnul, aby v Kristu rozpoznali nejopravdovějšího přítele, který naplňuje nejhlubší touhy lidského srdce.
Nakonec musím zmínit další dvě setkání: ekumenické a setkání s akademickou obcí. Na tom prvním, které se konalo v arcibiskupském paláci, jsem se setkal se shromážděnými představiteli různých křesťanských společenství České republiky a se zástupci židovské obce. V souvislosti s dějinami této země, která, bohužel, zakusila trpké konflikty mezi křesťany, je důvodem upřímné vděčnosti Bohu, ocitnout se shromážděni společně jako učedníci jediného Pána, sdílet radost víry a historické odpovědnosti před soudobými výzvami. Snaha postupovat vpřed ke stále plnější a viditelnější jednotě věřících v Krista, posiluje a zefektivňuje společné úsilí o opětovné objevování křesťanských kořenů Evropy. Tento poslední aspekt, který velmi ležel na srdci mému milovanému předchůdci Janu Pavlu II., vyšel najevo také na setkání s univerzitními rektory, představiteli profesorů a studentů a jiných významných osobností kulturního prostředí. V tomto kontextu jsem zdůraznil roli univerzitní instituce, jedné z nosných struktur Evropy, která má v Praze jednu z nejstarších a nejuznávanějších univerzit, Karlovu univerzitu, podle jména císaře Karla IV., který ji založil spolu s papežem Klementem VI. Univerzita je vitálním prostředím společnosti, zárukou svobody a rozvoje, jak dokazuje skutečnost, že právě z univerzitních kruhů v Praze vzešla tzv. „sametová revoluce“. Dvacet let po této historické události jsem předložil pojetí integrální lidské formace, založené na jednotě poznání, zakořeněného v pravdě, a odporující nové diktatuře relativismu, vázané na technickou nadvládu. Humanistická a vědecká kultura nemohou být odděleny. Naopak, jsou to dvě tváře téže mince. Znovu nám to připomíná česká země, vlast velkých spisovatelů jakým je Kafka a opat Mendel, pionýr moderní genetiky.
Drazí přátelé, děkuji Pánu za to, že mi touto cestou umožnil setkat se s lidem a církví hlubokých historických a náboženských kořenů u příležitosti letošních výročí různých událostí vysokých duchovních a společenských hodnot. Bratry a sestry České republiky znovu odkazuji k poselství naděje a povzbuzuji k odvaze dobra, aby budovali dnešek i zítřek Evropy. Plody své pastorační návštěvy svěřuji přímluvě Panny Marie a všem světcům a světicím Čech a Moravy.
Pane prezidente,
páni kardinálové,
bratři v biskupské službě,
Vaše Excelence,
dámy a pánové!
Ve chvíli slavnostního rozloučení vám chci vyjádřit své poděkování za štědrou pohostinnost, které se mi dostalo během krátkého pobytu v této nádherné zemi.
Zvláště jsem vděčný Vám, pane prezidente, za Vaše slova a za čas, který jsem strávil ve Vaší rezidenci. O dnešní slavnosti svatého Václava, hlavního patrona českého národa, mi dovolte ještě jednou popřát Vám vše nejlepší k jmeninám. Protože jsou to též jmeniny biskupa Václava Malého, také jemu blahopřeji a chci mu poděkovat za všechno úsilí vynaložené na přípravu a koordinaci mé pastorační návštěvy v České republice. Jsem velmi vděčný panu kardinálu Vlkovi, arcibiskupu Graubnerovi i všem, kteří se jakkoli zasloužili o úspěšné zabezpečení průběhu našich setkání a bohoslužeb. Mé poděkování patří samozřejmě veřejným představitelům, sdělovací prostředkům i velkému počtu dobrovolníků, kteří pomáhali organizovat zástupy lidí. Děkuji i všem věřícím, kteří přispěli modlitbou, aby tato návštěva přinesla dobré ovoce pro český národ i pro zdejší církev.
Budu uchovávat v paměti chvíle modlitby, které jsem mohl prožít společně s biskupy, kněžími a věřícími této země. S velkým dojetím jsem dnes ráno slavil Mši svatou ve Staré Boleslavi, na místě mučednictví mladého knížete Václava, kterého jsem uctil na jeho hrobě v sobotu večer v majestátní katedrále, která vévodí obzoru města Prahy. Včera, na Moravě, kde započali své apoštolské poslání svatí Cyril a Metoděj, jsem uvažoval, v modlitbě a děkování, nad počátky křesťanství na tomto území, a pochopitelně, ve všech slovanských zemích. Církev v této zemi byla opravdu požehnaná pozoruhodným zástupem misionářů a mučedníků, stejně jako světců kontemplativního života, mezi nimiž chci zvlášť připomenout svatou Anežku Českou, jejíž kanonizace, právě před dvaceti lety, předznamenala osvobození země od ateistického útlaku.
Moje včerejší setkání s představiteli jiných křesťanských společenství mne ujistilo o důležitosti ekumenického dialogu v této zemi, která tolik vytrpěla následkem náboženského rozdělení v období třicetileté války. Mnoho již bylo vykonáno pro uzdravení ran minulých staletí, a byly učiněny význačné kroky na cestě usmíření a opravdové jednoty v Kristu. Při dalším budování na těchto pevných základech má před sebou důležitý úkol akademické společenství, a to skrze nekompromisní hledání pravdy. Potěšilo mě, že jsem se včera mohl setkat s představiteli vysokých škol této země a vyjádřit uznání vznešenému poslání, kterému zasvětili svůj život.
Mimořádně potěšujícím pak bylo setkání s mládeží, kterou jsem mohl povzbudit, aby navázala na nejlepší historické tradice tohoto národa, zvláště na jeho křesťanské dědictví. Podle výroku, který bývá připisován Franzi Kafkovi: „Kdo si zachová schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne.“ (Gustav Janouch, Rozhovory s Kafkou). Jestliže naše oči zůstanou otevřené pro krásu Božího stvoření, a naše mysl pro krásu jeho pravdy, můžeme opravdu doufat, že zůstaneme mladí a že budeme budovat svět, který odráží něco z oné božské krásy, a tím inspiruje i budoucí generace, aby jednaly podobně.
Pane prezidente, drazí přátelé, ještě jednou vyslovuji své poděkování a slibuji, že na všechny budu pamatovat ve svých modlitbách a že vás budu nosit svém srdci. Bůh žehnej České Republice!
Ať Pražské Jezulátko je i nadále vaší inspirací a vede všechny rodiny vašeho národa. Kéž vám všem Bůh žehná!
Na konci této slavnosti se obracím přímo na vás a především vás upřímně zdravím. Přišli jste sem v hojném počtu z celé republiky i ze sousedních zemí; utábořili jste se zde včera večer a přenocovali jste ve stanech, a to pro vás bylo společnou zkušeností víry a bratrství. Díky za tuto vaši přítomnost; cítím z ní nadšení a velkorysost, které jsou vlastní mládí. S vámi se i papež cítí mladý! Rád bych ještě poděkoval vašemu zástupci za laskavá slova a za krásný dar.
Milí přátelé, je jasné, že v každém mladém člověku je touha po štěstí, občas spojená s jakýmsi neklidem; touha, kterou však často dnešní konzumní společnost využívá špatným a odcizujícím způsobem. Je třeba brát vážně toto usilovné hledání štěstí. Vyžaduje si skutečnou a vyčerpávající odpověď. Ve vašem věku se totiž činí první velká rozhodnutí, schopná nasměrovat život k dobru nebo ke zlu. Bohužel je nemálo vašich vrstevníků, kteří se nechají uchvátit klamnými vidinami umělých rájů, aby se pak ocitli ve smutné osamělosti. Je ale naopak i mnoho chlapců a dívek, kteří chtějí proměnit, jak řekl váš zástupce, nauku v činy, aby svému životu dali plný smysl. Chci vám všem nabídnout zkušenost svatého Augustina, který řekl, že srdce každé osoby je neklidné, dokud nenajde to, co skutečně hledá. On objevil, že pouze Ježíš Kristus je uspokojivou odpovědí na touhu jeho a každého člověka po šťastném, smysluplném a hodnotném životě (srov. Vyznání I, 1,1).
Podobně jako u Augustina, přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr, a tím rozhodující směr. A když se srdce mladého člověka otevře Božím plánům, není už nikterak namáhavé rozpoznat a následovat jeho hlas. Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v církvi a ve společnosti. Milí mladí přátelé, buďte si vědomi, že křest z vás udělal Boží děti a údy jeho těla, to jest církve. Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním. Zkoumejte tedy vážně Boží volání, abyste založili křesťanskou rodinu, a vaše mládí ať je obdobím, kdy budete zodpovědně formovat svou budoucnost. Společnost potřebuje křesťanské rodiny, svaté rodiny!
Pokud vás Pán volá, abyste jej následovali ve služebném kněžství nebo v zasvěceném životě, nezdráhejte se odpovědět na jeho pozvání. Obzvláště v tomto Roce kněží se obracím na vás, mladé: buďte pozorní a otevření Ježíšovu volání nabídnout život do služeb Bohu a jeho lidu. Církev i v této zemi potřebuje mnoho svatých kněží a osob zcela zasvěcených službě Kristu, Naději světa.
Naděje! Toto slovo, k němuž se často vracím, se dobře snoubí právĕ s mládím. Vy, milí mladí přátelé, jste nadějí církve! Ona očekává, že se stanete posly naděje, jak tomu bylo loni v Austrálii na Světovém dnu mládeže, velkém projevu víry mladých, který jsem mohl osobně prožít a kterého se zúčastnili i někteří z vás. Mnohem víc vás bude moci přijet do Madridu v srpnu 2011. Už nyní vás zvu na toto velké setkání mladých s Kristem v církvi.
Milí přátelé, znovu vám děkuji za vaši přítomnost a děkuji za váš dar: za knihu s fotografiemi, které vyprávějí o životě mládeže ve vašich diecézích. Rovněž děkuji za znamení vaší solidarity s mládeží v Africe, které jste mi doručili. Papež vás žádá, abyste svou víru žili s radostí a nadšením; abyste rostli v jednotě mezi sebou a s Kristem; abyste se modlili a byli vytrvalí v přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a svátosti smíření; abyste pečovali o svou křesťanskou formaci a byli poslušní nauky vašich pastýřů. Na této pouti ať vás doprovází svatý Václav svým příkladem a svou přímluvou a ať vás stále ochraňuje Panna Maria, Matka Ježíše a nás všech. Ze srdce vám žehnám!
* * *
Milovaní mladí přátelé,
vaše nadšení pro křesťanskou víru je znamením naděje pro církev žijící a působící v těchto zemích. Abyste dali plnější smysl svému mládí, následujte odvážně a štědře Pána Ježíše, který klepe na dveře vašeho srdce. Kristus od vás žádá, abyste jej přijali jako přítele.
Nechť vám Pán žehná a naplní každý váš dobrý životní plán!
Homilie při slavení Eucharistie ze slavnosti sv. Václava
Stará Boleslav, 28. září 2009
Páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
drazí bratři a sestry,
milí mladí přátelé,
s velikou radostí se s vámi setkávám dnes ráno, kdy se chýlí ke konci má apoštolská cesta v milované České republice. Všechny srdečně zdravím, především pana kardinála arcibiskupa, jemuž jsem vděčný za slova, která mi přednesl vaším jménem na začátku této eucharistické slavnosti. Svůj pozdrav adresuji i dalším kardinálům, biskupům, kněžím a zasvěceným osobám, představitelům laických hnutí a sdružení, a obzvláště mládeži. Vítám pana prezidenta republiky, jemuž srdečně blahopřeji k jeho jmeninám; blahopřání posílám všem, kdo nosí jméno Václav, a celému českému lidu v den jeho státního svátku.
Dnes ráno nás u oltáře sjednocuje slavná vzpomínka na mučedníka svatého Václava, jehož relikvie jsem před mší svatou uctil v bazilice jemu zasvěcené. Svou krví skropil vaši zem. Jeho orlice, kterou jste vybrali jako znak mé návštěvy zde – před chvílí to připomněl váš kardinál arcibiskup – je historickým symbolem vznešeného českého národa. Tento veliký světec, kterého rádi nazýváte „věčným“ knížetem Čechů, nás zve, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti pro všechny, obzvláště pro ty, kteří řídí osudy společnosti a národa. Avšak ptáme se: je svatost v dnešní době ještě aktuální? Anebo je to spíše něco, co je málo přitažlivé a nedůležité? Nehledají se dnes více úspěch a lidská sláva? Avšak jak dlouho trvá a jakou cenu má pozemský úspěch?
Minulé století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Ti kdo popírají Boha, a v důsledku toho postrádají úctu k člověku, mají – zdá se – snadný život a dosahují materiálního úspěchu. Stačí však nahlédnout pod povrch a zjistíme, že tito lidé jsou nešťastní a nespokojení. Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa. Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli.
V evangeliu jsme k tomu zcela jasně slyšeli: „Neboť co prospěje – říká Ježíš – člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Pán nás tak vybízí, abychom si uvědomili, že skutečnou hodnotu lidské existence nelze měřit jen pozemskými statky a pomíjivými zájmy. Nejsou to hmotné věci, které by uspokojily nesmírnou touhu ukrytou v srdci každého člověka po nalezení smyslu vlastního života a po štěstí. Proto Ježíš neváhá navrhnout svým učedníkům „úzkou“ cestu svatosti: „Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v. 25). A dnes ráno nám jasně opakuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v. 24). Jistě, je to tvrdá řeč a je těžké ji přijmout a uskutečnit. Svědectví světců a světic nám však dokazuje, že je to možné, svěří-li se člověk Kristu a spolehne se na něj. Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.
To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Jeho pohled se nikdy neodloučil od Ježíše Krista, který za nás trpěl, a dal nám tak příklad, abychom šli v jeho stopách, jak píše svatý Petr v druhém čtení, které jsme před chvílí slyšeli. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ (resp. žalm) a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.
Václav zemřel jako mučedník pro Krista. Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava, na svědectví, že „trůn krále, který soudí chudáky spravedlivě, bude stát navěky“ (srov. dnešní liturgie hodin). To lze hodnotit jako zázračný zásah Boha, který neopouští své věrné: „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.
Drazí bratři a sestry, poděkujme společně v této Eucharistii Pánu, že vaší vlasti a církvi dal tohoto svatého panovníka. Zároveň se modleme, abychom jako on i my rozhodným krokem putovali ke svatosti. Je to samozřejmě těžké, neboť víra je stále vystavována mnoha zkouškám; když se však necháme přitahovat Bohem, který je Pravda, bude náš krok pevný, protože poznáme sílu jeho lásky. Kéž tuto milostzískáme na přímluvu svatého Václava a dalších svatých ochránců českých zemí. Ať nás ochraňuje a vždy nám pomáhá Panna Maria, Královna míru a Matka lásky. Amen!
Vážený pane presidente,
vážení páni kardinálové,
vážení páni rektoři a profesoři,
milí studenti a přátelé,
naše setkání mi dnes večer nabízí milou příležitost vyjádřit svou úctu k nepostradatelné úloze, jakou hrají ve společnosti university a vysokoškolské instituce. Děkuji studentovi, který mě vaším jménem laskavě přivítal, členům universitního sboru za jejich krásný výkon, a Jeho Magnificenci rektoru Karlovy university, profesoru Václavu Hamplovi, za jeho pozornou prezentaci. Akademická obec, jež svou službou podporuje a přispívá ke kulturním a duchovním hodnotám společnosti, obohacuje intelektuální dědictví národa a upevňuje základy jeho budoucího rozvoje. Veliké změny, jež proběhly v české společnosti před dvaceti lety, byly urychleny v neposlední řadě reformním hnutím, které vzešlo z universitního prostředí a studentských kruhů. Ono pátrání po svobodě stále vede práci učenců, jejichž služba (diakonia) pravdě je nepostradatelná pro blaho každého národa.
Obracím se k vám jako ten, který byl profesorem, jemuž leželo na srdci jak právo na akademickou svobodu tak i odpovědnost za správné používání rozumu, a teď je papežem, a jako takový je ve svém pastýřském úřadu uznáván jako hlas etického uvažování lidstva. Ačkoli někteří namítají, že otázky náboženství, víry a etiky nemají místo ve světě kolektivního myšlení, takový názor není vůbec samozřejmý. Svoboda, která je předpokladem pro používání rozumu – ať je to na universitě nebo v církvi – má svůj smysl: je určená k hledání pravdy a jako taková je principem křesťanství, které ve skutečnosti vedlo ke vzniku universit. Vždyť lidská touha po poznání pobízí každou generaci, aby rozšiřovala systém poznání a pila z pramenů víry. Bylo to právě bohaté dědictví klasické moudrosti přizpůsobené a vložené do služby evangelia, co první křesťanští misionáři přinesli těmto zemím a položili za základ duchovní a kulturní jednoty trvající dodnes. Ve stejném duchu byl můj předchůdce papež Klement VI. veden k založení slavné Karlovy university v roce 1347, která i nadále významnou mírou příspívá k širším evropským akademickým, náboženským a kulturním kruhům.
Autonomie, jež je vlastní universitě i jakékoli vzdělávací instituci, má svůj smysl v odpovědnosti vůči autoritě pravdy. Autonomie však může být mnoha způsoby ohrožena. Velká formativní tradice, otevřená transcendentní skutečnosti, která stojí v základech evropských universit, byla v této i v jiných zemích systematicky ničena reduktivní materialistickou ideologií, potlačováním náboženství a umlčováním lidského ducha. V roce 1989 byl však svět svědkem dramatických událostí svržení neúspěšné totalitní ideologie a vítězství lidského ducha. Touha po svobodě a pravdě je nezcizitelnou součástí naší společné lidské povahy. Nikdy nemůže být odstraněna. Dějiny potvrzují, že bývá popírána na vlastní nebezpečí lidstva. Na tuto touhu se snaží odpovědět náboženská víra, různá umění, filosofie, teologie a jiné vědní obory, každý svou vlastní metodou, a to jak ukázněnou reflexí, tak zdravou praxí.
Vážení rektoři a profesoři, poslání university, na němž se podílíte, má vedle bádání ještě další podstatný aspekt, a sice zodpovědnost za formování myslí a srdcí dnešních mladých lidí. Tato důležitá povinnost samozřejmě není nová. Od časů Platonových vzdělávání není pouhým hromaděním vědomostí nebo dovedností, ale je chápáno jako paideia, lidská formace v bohatství intelektuální tradice směřující k ctnostnému životu. Když rozkvět velkých universit po celé Evropě ve středověku mířil směle k ideálu syntézy veškerého vědění, bylo to vždy ve službě pravého lidství (humanitas), dokonalosti jednotlivce uvnitř dobře uspořádané společnosti. A také dnes: jakmile si mladý člověk uvědomí plnost a jednotu pravdy, objeví s radostí, že otázka toho, co může vědět, otevírá obrovské dobrodružství o tom, čím by měl být a co by měl dělat.
Je třeba znovu objevit myšlenku uceleného vzdělání založeného na slouladu poznání zakotveného v pravdě. Pomůže nám to postavit se v současné společnosti tolik evidentní tendenci tříštit poznání. Mohutný rozvoj v informační a technologické oblasti s sebou nese pokušení oddělit rozum od hledání pravdy. Rozum, je-li však zbaven základní lidské orientace k pravdě, začíná ztrácet směr; chřadne, a to buď pod záminkou skromnosti, uspokojený s tím, co je pouze částečné nebo provizorní, a nebo pod záminkou jistoty, s níž trvají na kapitulaci před požadavky pravdy ti, kdo přisuzují stejnou hodnotu bez rozdílu prakticky všemu. Z toho vyplývající relativismus působí beznadějnou kamufláž, za níž se může skrývat nová hrozba autonomie akademických institucí. Zatímco doba vměšování politického totalitářství pominula, nejsme často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání po celém světě – více či méně jemně – nuceny sklonit se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů? Co se stane, bude-li naše kultura stavět pouze na módních argumentech, s malým odkazem na skutečnou historickou intelektuální tradici, nebo na názorech, které jsou nejhlučněji prosazovány a nejvíce sponsorovány? Co se stane, oddělí-li se naše kultura od svých životodárných kořenů v úzkosti, aby si zachovala radikální sekularismus? Naše společnosti se nestanou rozumnějšími ani tolerantnějšími ani přizpůsobivějšími, ale spíše křehčími a uzavřenějšími a se stále větší námahou budou rozlišovat, co je pravdivé, vznešené a dobré.
Milí přátelé, chtěl bych vás povzbudit, abyste do všeho, co děláte, vložili ideály a velkorysost mladých lidí, a to nejen do studijních programů, které vám pomáhají vyniknout, ale také do zkušenosti sdílených ideálů a vzájemné podpory ve velkém díle vzdělání. Dovednosti analýzy a schopnosti tvořit hypotézu, spolu s obezřetným uměním rozlišovat, poskytují účinnou protilátku proti postojům sebestřednosti, lhostejtnosti a odcizení, s nimiž se někdy setkáváme v naší úspěšné společnosti a jež mohou ovlivnit zvlášť mladé lidi. V této souvislosti výsostně humanistického pohledu na poslání university bych rád krátce zmínil překonání rozporu mezi vědou a náboženstvím, což bylo ústředním zájmem mého předchůdce papeže Jana Pavla II. Jak víte, tento papež propagoval plnější pochopení vztahu víry a rozumu jako dvou křídel, díky kterým se lidský duch pozvedá ke kontemplaci pravdy (srov. Fides et ratio, Úvod). Víra i rozum se vzájemně podporují a každý z nich má svůj vlastní prostor působení (srov. Tamtéž, 17), a přesto někteří by je chtěli stále od sebe oddělovat. Zastánci tohoto pozitivistického vyloučení Boha z univerzálnosti rozumu nejen že popírají nejhlubší přesvědčení věřících, ale také maří skutečný dialog kultur, který sami požadují. Rozum, který je hluchý ke všemu Božímu a vyhošťuje náboženství do říše subkultury, je neschopný vstoupit do dialogu kultur, jenž náš svět tak naléhavě potřebuje. Nakonec, „věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, jež jediná je zárukou svobody“ (Caritas in Veritate, 9). Tato důvěra v lidskou schopnost hledat pravdu, objevovat pravdu a žít z pravdy vedla k zakládání velkých evropských universit. To musíme dnes znovu zdůrazňovat, abychom povzbudili intelektuální síly nezbytné pro rozvoj budoucnosti skutečného lidského rozkvětu, budoucnosti vpravdě hodné člověka.
Milí přátelé, po těchto úvahách vám přeji vše dobré pro vaši náročnou práci. Modlím se, aby ji vždy inspirovala a vedla opravdová lidkská moudrost, jež upřímně hledá pravdu, která nás osvobodí (srov. J 8,28). Vám i vašim rodinám vyprošuji Boží požehnání, radost a pokoj.
Vážení páni kardinálové,
Vaše Excelence,
bratři a sestry v Kristu,
jsem vděčný všemohoucímu Bohu, že mi dal příležitost setkat se s vámi, kteří zde zastupujete různé křesťanské komunity této země. Děkuji doktoru Pavlu Černému, předsedovi Ekumenické rady církví v České republice, za milá slova, kterými mě vaším jménem přivítal.
Moji milí přátelé, Evropa stále prodělává mnoho změn. Těžko uvěřit, že uplynula jen dvě desetiletí od doby, kdy pád bývalých režimů zahájil sice nelehký, ale tvořivý přechod k politickým strukturám umožňujícím vetší účast všech. Během tohoto období se křesťané spojili s ostatními lidmi dobré vůle k obnově spravedlivého politického řádu. Také dnes pokračují v hledání nových cest k vzájemnému pochopení, pokojné spolupráci a rozvoji společného dobra.
Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu (srv. Spe salvi, 22). Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?
Křesťanství má mnoho co nabídnout v praktické i etické oblasti, protože evangelium nikdy nepřestává inspirovat muže a ženy, aby se zapojili do služby bratřím a sestrám. Málokdo by o tom pochyboval. Avšak ti, kdo mají pohled upřený na Ježíše z Nazareta a hledí na Něj očima víry, vědí, že Bůh nabízí hlubší skutečnost, která je přesto neoddělitelná od “ekonomie” lásky činné v tomto světě (srv. Caritas in veritate, 2): nabízí spásu.
Ten pojem má sice mnoho vedlejších významů, vyjadřuje však něco základního a univerzálního o lidské touze po štěstí a dokonalosti. Naznačuje vroucí tužbu po smíření a společenství, jež samovolně vyvěrá z hlouby lidského ducha. Je to ústřední pravda evangelia a cíl, k němuž míří veškerá evangelizační a pastorační péče. Je to kritérium, k němuž křesťané neustále soustřeďují svůj zájem, když se snaží uzdravit rány minulých rozdělení. Za tímto účelem – jak zmínil Dr. Černý – Svatý stolec s potěšením v roce 1999 hostil mezinárodní sympozium o Janu Husovi, aby usnadnil debatu o složitých a neklidných náboženských dějinách v této zemi a obecněji v Evropě (srov. Papež Jan Pavel II, Promluva k mezinárodnímu sympoziu o Janu Husovi, 1999). Modlím se, aby podobné ekumenické iniciativy přinesly plody nejen ve snaze o jednotu křesťanů, ale i k prospěchu celé evropské společnosti.
Čerpáme důvěru z vědomí, že poselství církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost. Když Evropa naslouchá dějinám křesťanství, naslouchá svým vlastním dějinám. Její představy spravedlnosti, svobody a sociální zodpovědnosti, stejně jako její kulturní a právní instituce ustanovené, aby uchovávaly tyto pojmy a předávaly je budoucím generacím, jsou formovány křesťanským dědictvím. Vskutku, její pamět minulosti živí její úsilí o budoucnost.
To je důvod, proč křesťané čerpají z příkladů takových postav jako jsou svatý Vojtěch a svatá Anežka Česká. Jejich odhodlání šířit evangelium bylo podloženo přesvědčením, že křesťané by se neměli krčit ze strachu před světem, ale spíše se odvážně podělit o poklady pravdy, které jim byly svěřeny. Podobně i dnes musí mít křesťané odvahu otevřít se přítomné realitě, ocenit vše, co je ve společnosti dobré, a povzbuzovat muže i ženy k zásadnímu obrácení, které vyplývá ze setkání s Kristem a ústí do nového života v milosti.
Z tohoto pohledu jasněji chápeme, proč křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schématů. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu podílet se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.
Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu (srv. Iz 11,1-2; Ex 35,31) osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.
S těmito myšlenkami a s bratrskou láskou k vám a k členům jedntolivých vašich komunit, vám vyjadřuji své hluboké díky a svěřuji vás všemohoucímu Bohu, který je naší pevnou tvrzí, naším nedobytným hradem a naším vysvoboditelem (Ž 144,2). Amen.
Církev je uprostřed námořní bitvy, lodě jsou hnány zuřivou bouří a z mraků se snáší temnota. Není rozumět slovu, nikdo nerozezná přítele od nepřítele a každý bojuje s každým. Tato slova napsal sv. Basil po slavném Nicejském koncilu ve 4. století. A nedávno je papež citoval, když odpovídal na otázku po situaci po druhém vatikánském koncilu.
Když se rozpadla idea Západu
V posledních 150 letech se svět změnil. Státy posílily, lidé se přestěhovali do měst, nastoupily telekomunikace a antikoncepční pilulka, Evropa ztratila vůdčí roli.
Dnes by válka evropských států nebyla nazvána světovou, ale lokální. Evropané dosáhli blahobytu, přestali chtít děti a víru vyměnili za chiliastické ideologie. Církve přišly o spojení se světskou mocí, a protože jim státy odebraly sociální péči a školství, pozbyly útěchu viditelné užitečnosti. Idea Západu se rozpadla a kultura chápaná jako hledání krásy prakticky zanikla.
Zatímco katolicko-protestantská komise pracovala na společné formulaci nauky o ospravedlnění, která od Lutherových dob dělí západní křesťanstvo, tradiční protestanté takřka vymizeli a evangelikály to nezajímá. Katolíci jsou zpět v situaci 3. století – tvoří opovrhovanou disidentskou menšinu a mohou se opřít jen o víru v Boha. Když papež Jan XXIII. svolával poslední koncil (druhý vatikánský), mnohé z toho tušil.
Byl nejvyšší čas, jak ukázalo následné dění, které se jen málo lišilo od rozvratu. Jeho nástupce Pavel VI. v závěru života trpce uvažoval, zda koncil nebyl chybou (z mnoha řádů například během tří let odešlo přes polovinu členů – ale ti jen čekali na záminku). Ve skutečnosti koncil připravil katolíky k životu v diaspoře, vyzval je k novému obrácení a k zodpovědnému osobnímu úsilí o svatost.
Oslabená, ale živá a zdravá
A pak přišel Jan Pavel II. – velký papež nového začátku. Pochopil, že jeho slova nebudou věřícím tlumočena věrně, pokud jim je neřekne osobně, a začal cestovat.
Posiloval papežství a nejspíše zabránil nejednomu lokálnímu schizmatu. Propagoval modlitbu a praktikovanou zbožnost, vléval nadšení a povzbuzoval všechny nové církevní rodiny a hnutí. Nauku koncilu rozpracoval v desítkách zásadních textů. Jeho chybou snad bylo podcenění kontroly a korekce odchylek. Přesto: převzal církev v agonii a svému nástupci ji předal oslabenou, ale živou, se zdravým jádrem modlících se křesťanů a leckde expandující.
Joseph Ratzinger byl jedním ze dvou tří nejbližších spolupracovníků Karola Wojtyly. Na rozdíl od něj měl šťastné dětství (Karol Wojtyla záhy ztratil oba rodiče). Ve 12 letech vstoupil do semináře a pak už jeho život letěl nesen Boží milostí jak na křídlech. Americký teolog Richard John Neuhaus o Josephu Ratzingerovi řekl, že kdyby nesloužil v církevní hierarchii, stal by se jedním z nejvýznamnějších teologů. Jako intelektuál par excellence Ratzinger vždy hodně publikoval; i dnes píše „soukromé“ teologické spisy, které se podle něj nemají považovat za závazné učení. Tato pokora je charakteristická: vždy sloužil církvi tak, jak to slušelo úřadu, který právě zastával. Nakonec v 78 letech s pokorou přijal ten nejvyšší.
Svatost, krása, harmonie
Benedikt XVI. je papežem očišťování, prohlubování a zrání v pravdě. Jeho vizí je svatost, krása a harmonie.
Od teologie přes ekumenickou vizi až k liturgii usiluje Svatý otec o zdokonalení a povznesení všech aspektů církevního života metodou malých krůčků, přičemž stejně jako předchůdce působí především příkladem. Do bohoslužby vrací latinu i nádherný gregoriánský chorál, jež věřící sjednocují napříč prostorem i časem, do teologie zakotvení v Božím slově, do sociálních vztahů realistické chápání lidské přirozenosti. Energicky napravuje nejhorší nepořádky. Jeho kroky nevedou zpět, ale vzhůru. Název poslední encykliky Láska v pravdě by mohl být mottem tohoto pontifikátu, který se snaží kultivovat církev, aby církev mohla nově kultivovat společnost.
Achillovou patou Benedikta je prezentace jeho myšlenek veřejnosti. Papežovy krásné a jasné texty bývají chybně vykládány a jeho spolupracovníci v římské kurii se občas nezdají být pevnou oporou. Došlo tak k hlubokým nedorozuměním, zejména v ekumenické oblasti.
Přesto i zde nakonec vidíme zlepšení – ve vztazích s ruským pravoslavím nebo v pomalém vnitřním smiřování církve v Číně. Známá řezenská přednáška, jejíž jedna věta pobouřila část muslimů, přinesla zintenzivnění dialogu s islámem. A dezinterpretované snětí exkomunikace čtyř tradicionalistických biskupů vedlo papeže k napsání dojemného osobního listu biskupům, který připomíná epištoly z biblických dob.
V dáli svítá
Katolická církev již nezápasí o přežití a vstupuje do klidnější etapy růstu, zejména vnitřního. Kláštery sv. Benedikta kdysi pomohly Evropě překonat stěhování národů a uchovat to nejlepší z římské kultury.
Podobně Benedikt XVI. provádí církev a svět epochou rozpadu hodnot. A v dáli svítá a moře se uklidňuje.
David Petrla
Oprava:
V Orientaci text vyšel s podtitulem Benedikt XVI. a jeho vize z pohledu manažera. Je mi to trochu trapné, protože jsem projektový manažer, předtím jsem byl produktový manažer, což ale nejsou skutečné manažerské pozice. V novinách si z toho ovšem vždy vezmou jen to slovo manažer.
Blížíme se ke konci tohoto slavnostního obřadu a polední čas nás zve k modlitbě Anděl Páně. Jsem rád, že se ji mohu pomodlit zde, v srdci Moravy, v krajině bratrsky sjednocené s Čechami, v zemi vyznačující se po mnoha staletí křesťanskou vírou připomínající počátky odvážné mise svatých Cyrila a Metoděje.
Je tomu nyní už 20 let, kdy se Jan Pavel II. rozhodl navštívit střední a východní Evropu po pádu totalitního komunistického režimu. Chtěl začít svou pastýřskou cestu na Velehradě, v centru slavných unionistických kongresů jako předchůdců ekumenismu mezi slovanskými národy, známém v celém křesťanském světě. Kromě toho si pamatujete na jinou jeho návštěvu: v roce 1995 na Svatém Kopečku u Olomouce s nezapomenutelným setkáním s mládeží. Chtěl bych myšlenkově navázat na učení svého ctihodného předchůdce a vyzvat vás, abyste zůstali věrni svému křesťanskému povolání a evangeliu, abychom společně vytvářeli budoucnost solidarity a míru.
Morava je země bohatá na mariánská poutní místa, která zástupy věřících navštěvují během celého roku. V tomto okamžiku se chci v myšlenkách odebrat na pouť na zalesněný vrch Hostýn, kde uctíváte Madonu jako svou ochránkyni. Panna Maria ať udržuje bdělou víru vás všech, víru živenou také četnými lidovými tradicemi s kořeny v minulosti, tradicemi, které se však vy správně snažíte uchovat, aby nezaniklo vroucí rodinné soužití v obcích a městech. Občas s jistou nostalgií zjistíme, že rytmus moderního života má snahu setřít některé stopy minulosti bohaté na víru. Je důležité naopak neztratit ze zřetele ideál, který vyjadřovaly tradiční zvyky, a především by mělo být udržováno duchovní dědictví vašich předků, aby bylo nejen zachováno, ale aby i odpovídalo potřebám dnešní doby. V tom vám pomáhej Panna Maria, do jejíž ochrany znovu svěřuji vaši církev a celý český národ.
Anděl Páně…
Moji milovaní, je pro mě velikou radostí být dnes s vámi zde v Brně, v srdci Moravy. Zdravím také všechny, kteří jsou s námi spojeni sdělovacími prostředky. S láskou pamatuji i na starší osoby, na trpící a na nemocné.
Prosím vás všechny o vzpomínku v modlitbě, tak jako já vás ujišťuji svou duchovní blízkostí. Nechť vás všemohoucí Bůh zahrne hojnými nebeskými milostmi a požehnáním
